Nynější daň z obratu cenných
papírů spočívá na zákoně
ze dne 9. března 1897 č. 195 ř. z. (s prováděcím
nařízením ze dne 21. září
1897 č. 222 ř. z.), na Slovensku na uherském
zákoně čl. XI. z r. 1900 (se sankcí
z 4. júna 1900) sbierky krajinských zákonov.
V něm. Rakousku změněn byl onen zákon
částečně zákonem ze dne 6.
února 1919 č. 127 s prov. nař. ze dne 30.
října 1919 č. 498, hlavně v §§
1-9. 25-27 (trestní ustanovení), 31 a 35.
Zákon zprvu uvedený, platný - kromě
Slovenska - dosud v naší republice, vybíral
daň zásadně fixním obnosem 1 K resp.
40 h (§ 7) z každé závěrky, která
však pro jednotlivé druhy cenných papírů
nebyla stejná, řídíc se při
většině cenou jmenovitou, zpravidla 5000 zl.
= 10000 Kč (ale také 5100 zl. a 2500 zl.), jinde
opět počtem kusů (zpravidla 25, ale také
5, 10 i 50, viz § 4 a 5).
Pouze tam, kde jmenovité ceny ani závěrky
podle kusů nebylo, říditi se měla
daň skutečným obratem resp. jeho násobkem
10000 K.
Při nižších obnosech stanovena menší
sazba do 1000 K resp. (při prémiových papírech)
do 200 K jmenovité hodnoty.
Zdanění to již pro tuto svoji různotvárnost
nelze nazvati důsledně a logicky urovnaným,
tím méně vyhovuje spravedlnosti daňové,
nepřihlížejíc ke skutečné
ceně převáděných hodnot, nýbrž
ku známkám pro cenu tu mnohdy málo významným.
Uherský zákon, ač většinou -
třeba v jiném uspořádání
- spočívá na zásadách podobných
jako v Rakousku, nezdaňuje oběhu cenných
papírů podle systému závěrkového,
nýbrž skutečnou kupní cenu jedinou sazbou
10 h z každých 2000 K. Obchody do 200 K osvobozuje
od daně zcela (§ 9).
Německé zákonodárství upustilo
už dříve od závěrkového
systému, podrobujíc dani již podle zákona
z r. 1913 (Reichsstempelgesetz 3. 6. 1913 § 18-33. tarifní
položka 4) se změnou z r. 1918 (26./7. 1918 R. G.
B. 799) kupní (dodavací) cenu určitým
procentem resp. promilem podle různých druhů
jednotlivých papírů.
Tento systém akceptovalo i Něm. Rakousko při
částečné úpravě zákona
svrchu uvedené z r. 1919, ač jinak jak v sazbě,
tak i v provedení od německého vzoru valně
se liší.
V zásadě zdaňuje Německo i Něm.
Rakousko vydatněji papíry spekulační
(dividendové a prémiové) nežli ukládací
(Německo 2‰ resp. 1‰. Něm. Rakousko 0.6
resp. 0.1‰). Německo snižuje daň z obchodu
stravních na polovinu (úleva č. 3 k tar.
pol. pol. 4), Něm. Rakousko naopak zvyšuje daň
z obchodů prémiových na obnos dvojnásobný
(§ 7, odst. 4). Něm. Rakousko osvobozuje od daně
válečné dluhopisy rakouské a něm.-rakouské
státní půjčky (§ 2, č.
3); jiné státní dluhopisy rakouské
a německo-rakouské podrobuje dani snížené
(0.05‰ - § 7, č. 2). Německo nezná
osvobození nějakých státních
půjček, podrobujíc jak válečné,
tak i jiné říšsko-německé
půjčky dani 0.2‰, poskytujíc vsak snížení,
třebas ne tak značné, i půjčkám
spolkových států (0.4‰) jiným
veřejným půjčkám (0.6‰)
i cizozemským státním papírům
(0.8‰). Německé Rakousko vyhradilo státní
radě právo poskytnouti jiným státům
utvořeným na území bývalého
státu rakousko-uherského výhodu nižší
sazby ve stejné míře, jaké požívají
státní papíry rakouské a německo-rakouské
(§ 7 předposl. odst.).
Aby se za základ daňový vzal skutečný
obrat peněz resp. cena kursovní representující
skutečnou hodnotu cenných papírů v
době jejich převodu nebo jiného obchodu,
je požadavkem moderního finančnictví
tak samozřejmým, že je zbytečno o tom
se šířiti. Také odstupňování
po 1000 Kč, které jsou zároveň nejmenším
zdanitelným obnosem jak v Německu, tak i v Něm.
Rakousku, může býti beze všeho přejato.
Nanejvýše lze pro promptní (nepremiové)
obchody papírů dividendových a prémiových
snížiti zdanitelný obnos na polovici (500 K)
pro usnadnění mimobursovních nespekulačních
takovýchto menších obchodů.
Obě posavadní státní půjčky
československé jsou osvobozeny od daně z
efektů. Tím přibližuje se naše
zákonodárství více německo-rakouskému
nežli německému; má také s ním
i dřívější základ stejný
a blíží se mu svým nevyvinutým
bursovnictvím a jedinou bursou daleko více nežli
Německu, které má vedle tří
velkých burs (v Berlíně, Hamburku a Frankfurtě)
ještě více burs menších.
Proto doporučuje se spíše nižší
sazba něm.-rakouská nežli německá,
kteráž ostatně není bezpodmínečnou,
nýbrž snižuje se (podle č. 1 úlev)
na polovici i níže pro pravidelné návštěvníky
bursy a jiné živnostenské bankéře.
V Německu jest ovšem i soukromý obchod cennými
papíry daleko rozsáhlejší nežli
v území bývalého Rakousko-Uherska,
není také osvobozen od daně jako podle zákona
rakouského z r. 1897, podle něhož podléhá
vedle obchodů stravních dani jen tenkráte.
je-li aspoň jeden smluvník obchodníkem cennými
papíry.
Toto omezení podržuje osnova tato pro obchody do 20.000
Kč, při čemž za jediný obchod
považují se obchody uzavřené mezi týmiž
osobami téhož dne.
Ustanovení to navrhuje se proto, aby větší
obchody neunikaly zdanění brankou daně prosté
soukromé tržby. Rozložení obchodů
zvláště velikých (které se právě
postihnouti mají tímto ustanovením) na obchody
do 20.000 Kč nemusí buditi obav vzhledem na poměrně
nízkou daň.
Co se výše sazby týče, navrhuje osnova,
aby sazba stanovená v Něm. Rakousku pro papíry
dividendové a prémiové (s vynětím
státních půjček) 0.6‰ (0.6 jednoho
promile) přijata byla i u nás. Uherská sazba
10 h za 2000 K (=1/20 promile.) je příliš nízkou,
nežli aby vůbec mohla přijíti v úvahu,
leda ve směru doporučujícím spíše
sazbu nižší nežli vyšší.
Za to sazba 0.1‰ (jedné desítiny promile) stanovená
v Něm. Rakousku na ukládací papíry
zdá se býti vzhledem na papíry dividendové
a premiové příliš nízkou, a navrhuje
se zvýšení na polovici sazby pro papíry
dividendové, tedy na 0.3‰ (0.3 jednoho. promile).
Pro státní papíry československé,
pokud by vůbec nebyly osvobozeny, jakož i pro státní
papíry rakouské a uherské, řádně
okolkované (označené podle předpisu
českosl. soupisů, nebo jinak přejaté
českosl. státem, budiž stanovena sazba 0.1‰,
a pro nepremiové papíry jiných tuzemských
korporací a ústavů (zemských, obecních
atd.) 0.2‰.
Zvýšení sazby pro premiové obchody podle
něm.-rak. zákona možno jen schváliti
a doporučiti ku převzetí vzhledem na spekulační
ráz takovýchto obchodů, jichž súčastňují
se přece jen osoby finančně silnější.
Od snížení sazby pro stravní obchody
podle vzoru německého zákona možno upustiti
již proto, že obchody ty snížení
nějakého až dosud neměly a patrně
ani mnoho nepociťovaly.
Nějaká jiná progrese daně se nenavrhuje,
nejen snad proto, že ani v Německu, ani v Něm.
Rakousku rovněž nepřichází, nýbrž
z toho důvodu, že by jednak progresí takovou
nastala taková komplikace sazeb, jaká by se nedala
srovnati s rychlým během bursovních obchodů,
jednak by nebyla ani spravedlivou, postihujíc stejnou měrou
ztrácející jako nabývající.
Ostatně by progrese nemohla jíti příliš
daleko, poněvadž by jinak nadobro utlumila bursovní
život, a při tom přece nezabezpečila
většího finančního efektu. Velké
kapitály, které tu najevo přicházejí,
dlužno zachytiti na jiném poli a jiným způsobem.
Úlevu, jaké bankéři a bursiáni
(podle č. 1 úlev k tar. p. 4) požívají
v Německu, přejalo Něm. Rakousko v míře
velice obmezené, snižujíc v posledním
odstavci §7 a odst. 2 § 9 sazbu na čtvrtinu,
resp. polovici pro každého kulisníka při
obchodech kulisových, prováděných
arrangementem. Ovšem je daň z efektů v Něm
Rakousku značně nižší již
sama sebou nežli v Německu, takže důvod
pro další sníženi pravidelným účastníkům
peněžních obchodů, majícím
na celkovém obchodě cennými papíry
beztoho lví podíl, vlastně odpadá.
Týž důvod pro nepřevzetí úlevy
té platí ve stejné míře i v
naší republice, v níž by jinak plná
sazba (právě tak jako v Něm. Rakousku) zůstala
omezena na slabé poměrně soukromé
obchody neprofesionistů. Než také pro poskytnutí
úlevy pro obchody kulisové ve stejné míře
jako v Něm. Rakousku není podstatného důvodu,
a možno od něho aspoň prozatím dobře
upustiti.
Číslo 2 úlev saz. pol. 4 (ex 1918) v Německu
platí pro obchody arbitražové, kteréž
Něm. Rakousko rovněž nepřevzalo, patrně
z toho důvodu, že funguje tam dosud jen jediná
bursa, takže pro domácí arbitráž
není tam podmínek. Týž důvod
platí i pro naši republiku. Korespondence mezi metisty
ovšem je prosta daně i bez zvláštního
ustanovení (viz § 14 provád. nař. něm.
rak. 30. října 1919, č. 498).
Osvobození pro podání dohodců u aranžovací
kanceláře podle § 9 odst. 2 nynějšího
zákona rozšířené v odst. 3 §
9 zákona německorakouského za určitých
podmínek i na jiné sprostředkovatele z povolání
navrhuje se i v této osnově. Uherský zákon
osvobozuje (v § 16) podání členů
súčtovací pisárny (aranžovací
kanceláře).
Německý zákon podrobuje dani (0.2‰)
též obchody uzavírané o cizozemskou
valutu a papírové peníze, které nynější
zákon i Něm. Rakousko osvobozuje od daně
(§ 2, č. 2). Toto osvobození budiž i u
nás nadále ponecháno v platnosti jednak vzhledem
na to, že bankovky a cizí valuta nepatří
mezi vlastní cenné papíry, jednak že
naše mladé finančnictví potřebuje
cizí valuty a nemá tudíž její
opatřování zatěžovati zvláštní
daní.
Německo je v poskytování osvobození
od daně vůbec skoupějším nežli
bylo Rakousko i Uhersko a nežli jest i Něm. Rakousko;
tak zvláště výslovně podrobuje
dani z obratu cenných papírů i první
vydání jejich (akcií atd.) vydatelem prvnímu
nabyvateli (č. 3 dodatků k tar. p. 4), které
v Rakousku (podle předposl. odst. § 2) bylo osvobozeno.
Něm. Rakousko pamatuje v této příčině
i na syndikáty, poskytujíc jim, resp. převodům
od syndikátu na jeho konsorty též osvobození.
Osvobození to pojato jest i v osnovu, poněvadž
syndikátní emise i v naši republice počínají
se uplatňovati a dlužno tedy poskytnouti jim úlevu
v téže míře jako při emisích
nesyndikátních.
Další velice podstatná změna spočívá
ve způsobu odvádění. daně.
Dosavadní zákon prohlásil pravidlem placení
v kolcích, připouštěl pak přímé
zapravování na základě rejstříků
vyjímečně, dala-li strana povinná
vedením rejstříku přednost tomuto
způsobu placení před zapravováním
v kolcích, a vyžádala-li si k tomu souhlas
finančního úřadu. Ve skutečnosti
použila celá řada obchodníků
dovoleni toho, považujíc tedy zapravování
za výhodu, ke které vedení rejstříků
vlastně přímo vybízí. Nebude
tedy žádným velkým břemenem pro
obchodníky, zavede-li se placení hotovými
obligatorně při všech obchodech rejstříkových,
a rozšíří-li se povinnost vésti
rejstříky na všechny živnostenské
sprostředkovatele a obstaravatele obchodů cenými
papíry, jakož i na pravidelné návštěvníky
bursy. Většina jich beztoho už nyní vede
- ať už nuceně nebo dobrovolně - o svých
obchodech zápisy, takže se bude jednati více
méně jen o určitou formu těchto zápisníků.
Totéž v míře ještě zvýšené
platí o burse, která je beztoho veřejným
orgánem, má pro nejvlastnější
svoje obchody aranžovací kancelář, vede
rejstřík pro obchody premiové a pro obchody
v arrangementu aranžovací archy, kterých rovněž
bude možno použíti pro placeni hotovými.
Při dobré vůli nenarazí tedy obligatorní
placení daně hotovými ani zde na velké
obtíže, tím méně, že úprava
rejstříků a odvádění
daně ponechána bude vládě, resp. finančnímu
ministerstvu, kteréž budou míti právo
jednotlivým druhům obchodníků podle
potřeby povolovati úchylky z pravidelné formy
rejstříků a odvádění
daně na základě dohody.
Při odvádění daně nebude třeba
předkládati rejstříků (zápisníků)
pokladně státní, která ani pro nedostatek
času nemohla by přezkoumávati jednotlivé
položky. Stačil by jednoduchý výkaz,
který by vedle přesné adresy plátcovy
uváděl čísla rejstříková,
za něž daň se odvádí, a celkový
obnos skládané daně. Duplikát výkazu
toho, stvrzený úřadem, vrátil by se
straně, která by byla povinna jej při rejstříku
uschovávati čísla rejstříková,
z nichž vzhledem na ustanovení odst. 2 § 8 daň
až později by byla splatnou, musila by se ve výkazu
vždy zvláště uvésti.
Kontrola vykonávala by se občasnými revisemi
neočekávanými.
Odpadnutím používání kolků
v rejstřících odpadla by i potřeba
zavésti zvláštní kolky pro daň
z efektů, poněvadž kolky omezeny by byly jednak
na obor nečetných celkem obchodů soukromých
(mezi neobchodníky), jednak nalepovaly by se na účty,
závěrečné listy a pod., čemuž
by forma všeobec. kolků, méně způsobilá
hlavně jen pro rejstříky (vyžadující
formy více podélné), docela dobře
vyhovovala. Zavedení zvláštních kolků
pro daň z obchodů cennými papíry narazilo
by nejen na značné obtíže pro nedostatek
papírů, strojů i lidí odborně
vzdělaných, ale bylo by také spojeno s nepoměrně
vysokou režií, poněvadž rozsah obchodů
efekty jest u nás přece jen poměrně
malým.
Vzhledem na tuto změnu při odvádění
třeba je změniti též ustanoveni o závazku
ku placení a odvádění daně,
jakož i o ručení za ni a o trestech. Zvláště
je třeba jasně vyznačiti, kdo po zákoně
je pravým nositelem daně.
V zákoně rakouském, něm.-rakouském,
ba i v německém není to přesně
vysloveno. Ale naznačeno je na více místech,
ač každý ze smluvníků má
nésti polovici daně; tak v § 9. podle něhož
při arrangementu dodati má každá strana
i polovici kolku, a to i při obchodech prémiových
(viz § 17), taktéž v § 21 při obchodech
za účasti dohodců, podobně v §
7 posl. odst. a § 9 odst. 2 něm.-rak. zákona
ex 1919, poskytujících úlevu očividně
pouze na polovici daně připadající
na kulisníka, rovněž č. 2 úlev
k tar. pol. 4 něm. zák. při arbitrážových
obchodech.
Uherský zákon v § 29 vyslovuje jasně
zásadní závazek smluvníků děliti
se o daň rovným dílem; ale zásada
ta potom v jednotlivostech, upomínajících
celkem na rakouský zákon, není důsledně
provedena. Právě tak neprovedena zůstává
i druhá zásada v § 26 vyslovená, že
bezprostřední placení nastati může
při obchodech bursovních, i těch, které
uzavřeny jsou za účasti nebo sprostředkování
obchodníka cennými papíry.
V návrhu tohoto zákona je však nevyhnutelně
nutným stanoviti přesně, kdo daň nese,
již z toho důvodu, že ti, kteří
mají vybrati daň od vlastních povinníků
a odvésti potom státní pokladně, kteří
jsou tedy jaksi jen výběrčími státu,
musí přesně věděti, od koho
mají daň vybrati, pokud se týče proti
komu mají právo regresní. Solidárního
platebního závazku obou stran nelze již z tohoto
důvodu doporučiti, ručeni pak i za daň
druhého smluvníka třeba učiniti závislým
na zanedbání patřičné opatrnosti
při vydávání a přejímání
účtů a pod. listinní pokud se týče,
že ten kdo daň odvésti má, nepoužije
práva odepříti uzavření obchodu
před zaplacením daně.
Závazek příjemce vadné listiny oznámiti
vadu v určité lhůtě finančnímu
úřadu pod následkem ručení
za daň i pokutu (§ 29) rozšířena
je v osnově i na povinnost ohlásiti finančnímu
úřadu, nedošla-li listina (kolkovaný
účet atd.) vůbec, poněvadž v
tom právě spočívá nejpřístupnější
způsob kontroly při obchodech mezi neobchodníky.
Posavadní zákon rakouský (a vzhledem na to.
že stať dotyčná zůstala nezměněna,
i německo-rakouský) nemá, jak svrchu řečeno,
zásadního ustanovení o tom, kdo je nositelem
daně. ale rovněž ne zásadně jednotného
(na jednom místě) ustanovení o tom, kdo má
daň odvésti (ustanovení takové má
zákon německý v § 20 a uherský
v § 29.).
Zákon rakouský uvádí naopak v §§
9-21 jednotlivé zdanitelné druhy obchodů
cennými papíry, a při nich (tedy více
kasuisticky) rozbírá, jakým způsobem
daň má býti zapravována, kdo je povinen
ji - v kolcích - odvésti (při stravních
obchodech i kdo za ni ručí § 14 posl. odst.)
a kdo povinen je vésti rejstříky. V ustanoveních
těch přicházejí ostatně i předpisy
týkající se předmětu daně
a osvobození od ni, které patří vlastně
do dřívějších paragrafů;
to platí o § 16 - podle něhož uvedení
adresy zakládá nový zdanitelný obchod
§ 14 odst. 1 - o zálohových obchodech mimobursovních
- § 9 odst 2 - o podáních dohodců u
aranžovací kanceláře - a § 15 odst.
1 - o tom, že obchody mimobursovní - až na obchody
stravní - podléhají dani jen tehdy, patří-li
aspoň jedna strana k obchodníkům cennými
papíry. Ustanovení ta zařaděna v osnově
na patřičná místa.
Při úpravě otázky, kdo odvádí
daň, provedené v jediném paragrafu, dbáno
bylo celkem zásad posavadního zákona rakouského
a uherského, s tím hlavním rozdílem,
že při obchodech uzavíraných mezi obchodníky
cennými papíry bez účasti dohodce
nebo jiného sprostředkovatele má každá
strana odvésti svoji polovici daně. Je to odůvodněno
tím, ze obě strany mají povinnost vésti
rejstříky a je tudíž nejpřirozenějším,
když každá strana odvede si svoji polovici daně.
Odpadnou tím komplikace vznikající z různosti
osoby nositele a odvodce daně, rovněž obtíže
při premiových obchodech, při nichž
podle dosavadních předpisů odvésti
má daň ten, kdo obdrží premii. To ovšem
zjistiti se dalo zpravidla až při splnění
obchodu, takže s odvedením daně musilo se sečkati
až do splnění obchodu.
Poněvadž základ pro vyměření
daně bude lze zjistiti ve většině případů
hned při uzavření smlouvy, zjednoduší
se tím odvádění daně i kontrola
i po této stránce.
Stejný postup bude i při obchodech komisionářských,
obsahujících dva zdanitelné obchody, při
nichž při obou je komisionář jedním
smluvníkem.
Jinak je tomu při obchodech prováděných
dohodcem nebo jiným sprostředkovatelem z povolání,
při nichž dohodce resp. sprostředkovatel má
úkol od stran daň vybrati a státu odvésti.
Jsou-li strany samy obchodníky povinnými vedením
rejstříku, zanesou do svých rejstříků
i jméno sprostředkovatele i číslo
jeho rejstříku, pod nimž daň se odvádí;
číslo to zvědí ze závěrečných
listů (účtů) obdržených
od dohodce (sprostředkovatele).
Při obchodech provedených prostřednictvím
bursy (arranžovací kanceláří)
odvede daň bursa, o způsobu odvádění
toho dohodne se s vládou (fin. ministerstvem).
Co se týče poměru k cizině, nečiní
ani rakouský (§ 3), ani uherský (§ 7)
zákon rozdílu mezi obchody tuzemskými a cizozemskými,
nýbrž rozeznává pouze případy,
ve kterých jeden ze smluvníků nalézá
se v cizině a nemá v tuzemsku ani obchodního
závodu ani stálého zástupce (remisiera).
Patří-li tento smluvník k osobám,
které v první řadě jsou povinny odvedením
daně, nepodléhá obchod dani. Podle toho unikaly
by dani zpravidla tuzemské i cizozemské obchody
uzavírané mezi tuzemským neobchodníkem
a cizozemským obchodníkem, jednak koupě cenných
papírů tuzemcem od cizozemce.
Ustanovení toto různí se od německého
zákona, který tuzemských obchodů neosvobozuje
vůbec, cizozemské pak podrobuje celé dani,
bydlí-li oba smluvníci v tuzemsku, a poloviční
dani, bydlí-li v tuzemsku pouze jedna strana. Toto stanovisko
přejato bylo i v osnovu nového zákona, poněvadž
jednak zachycuje všechny tuzemské obchody, jednak
ohledně cizozemských hoví rovnému
dělení se obou smluvníků o daň,
kteroužto zásadou i tento zákon se řídí.
Trestní ustanovení přizpůsobena byla
rovněž změnám nastalým v osnově
nového zákona; zvláště snížena
byla 150násobná pokuta na 50násobnou vzhledem
na značné zvýšení daně.
Multiplum toto srovnává se také s nejvyšší
pokutou při poplatcích (při účtech,
směnkách atd.). Snížení podobné
provedlo i Německo i Něm. Rakousko. Za to zvýšeno
bylo maximum pořádkových pokut do 10000 Kč
vzhledem na to, že dlužno pamatovati ostřejšími
tresty i na opětovaná provinění; naopak
vynecháno bylo minimum, které beztoho nemá
valného významu a mohlo by býti ještě
krutým při menších proviněních
rázu pouze culposního.
Zato pojaty byly v osnovu i tresty nepeněžité,
ale majetkově a výdělkově citelnější
(odnětí oprávnění živnostenských,
práva ku návštěvě bursy atd.),
ba i samostatný trest vězení pro případy
úmyslných a opětovaných trestných
skutků, ovšem s výhradou souhlasu bursy resp.
politické správy 2. stolice. § 27 rakous. zák.
nepatří sice přesně vzato - do trestních
ustanovení podle tohoto zákona, poněvadž
jedná se při něm o přestupek civilních
ustanovení o obchodních dohodcích, nanejvýš
pak o nezdaněný výkon živnostenský.
Přes to ustanovení to - se změnou ve výši
trestu podle něm.-rak. zákona - bylo ponecháno,
ježto účinně brání zneužití
funkce dohodců, které může vésti
též ku zkrácení daně přímé.
Všeobecná ustanovení - až na vynechaný
předpis o udavačích a jejich podílech
na trestech - ponechány po úpravě vyžadované
novým zákonem bez velikých změn.
Vynechána byla ustanovení § 22 a 23, jednající
o daňových výhodách rakousko-uherské
banky, a pojata byla pouze v § 7 (o osobních osvobozeních)
krátká zmínka, že daňové
výhody pro zařizovanou teprve cedulovou banku budou
upraveny zvláštním předpisem (ev. v
zákoně o zařízení této
banky).
V ohledu formálním se navrhuje, aby osnova přikázána
byla výboru rozpočtovému s tím, aby
o ní zprávu podal ve lhůtě 3 dnů.