Národní shromáždění československé 1918 – 1920

K zákonům, kterými nynější Národní shromáždění buduje základy československé republiky, přistupuje důležitá složka, jednací řády obou sněmoven příštího zákonodárného sboru.

Dosavadní N. S. řídilo jednání svoje řádem jednacím, na kterém usnesl se bývalý Národní výbor hned po převratu. Jednací tento řád měl ráz prozatímní a vyhovoval poslání revolučního našeho sboru. Sněmovna byla si však vědoma, že na delší dobu a pro složitější parlamentní poměr tento řád nedostačí a proto hned v prvém období sněmovního jednání přikázán byl výboru pro změnu jednacího řádu návrh členů N. S. dra Ot. Krouského, Fr. Buřívala a soudr., aby výbor vypracoval a sněmovně předložil osnovu nového jednacího řádu. Výboru došel elaborát sněmovního tajemníka p. odborového přednosty dra J. Haasze, který ho přidělil referentu. Referent pak za součinnosti expertů univ. prof. dra Bohumila Baxy a dra Jul. Munka vypracoval osnovu jednacího řádu, zprvu určeného pro nynější N. S., který později vyhovoval by jen systému jednokomorovému. Když pak postoupily práce ústavního výboru a ústava byla budována na soustavě dvoukomorové, výbor upustil od reformy jednacího řádu nynějšího N. S. a připravil osnovu jednacích řádů pro příští N. S.. přičemž uvedl osnovu v soulad se zněním ústavy. Osnovu takto pozměněnou podrobně uvážil vedle výboru pro změnu jednacího řádu též výbor ústavní a výsledkem konformních usnesení obou výborů jest osnova, která se jako iniciativní návrh výboru pro změnu jednacího řádu N. S. předkládá.

Tato osnova upravuje jednání poslanecké sněmovny N. S., kdežto pro senát N. S. předkládá se osnova zvláštní, která arci jest vybudována v témž duchu a na týchž principech.

Jako ústava republiky československé prodchnuta jest duchem nejčistší demokracie, tak i jednací řád sněmovny, representující svrchovanost lidovou. důsledně jest nesen týmž duchem republikánské rovnosti, svobody názorů a jejich projevu, ale zároveň jako praktické provedení svrchovanosti lidové zabezpečuje dělnost sněmovny a uplatnění zákonodárné vůle lidu, representovaného poslanci.

Při tom nebylo lze vycházeti z tradice národní, neboť národ náš nemá parlamentní tradice z vlastního státu, poněvadž náš samostatný život státní byl přerván téměř o dvě století dříve, než z ducha velké revoluce francouzské zrodil se na kontinentě moderní demokratický stát parlamentní.

Ale ani v Rakousku, do něhož jsme byli uzavřeni, nevyvinuly se pevné parlamentní tradice, jednak proto, že docházelo opětovně k revolucím shora, jednak i proto, že pravý život parlamentní pod vlivem rakouského lžikonstitucionalismu nemohl se vůbec vyvinouti ani na říšské radě, ani na sněmích zemských, neboť úsilí rakouských vlád směřovalo v prvé řadě vždy k tomu, udržeti moc dynastie a jejich opor a proto parlament zbaviti rozhodujícího vlivu; rozbroje stran ve sněmovně byly jim k tomu namnoze vítaným prostředkem.

Jen parlament anglický může se honositi tím, že jeho tradice jest v pravém slova smyslu tradicí všeho státního života národního, že srostl s celým národním bytím, že prodělal veškery změny, jimiž proběhl život národa a že jest výslednicí všech sil a složek, které postupem doby v národě se uplatňovaly.

Z prvotního svého pojetí jako pouhé rady královské (a současně i soudu královského) bez myšlenky representativní, vyrůstá v Anglii již koncem 13. stol. t. zv. Model Parliament, vzor to a základ dnešního parlamentu anglického. Myšlenka representativní jest tu pro t. zv. třetí stav již provedena a nejdéle v polovici 14. stol. rozděluje se parlament ve dvě komory, z nichž pro vyšší komoru jest důvodem povolacím z části jmenování královské, z části úřad a z části rod, kdežto nižší komora jest ustavena naskrze na myšlence representativní. Zároveň pravomoc a váha parlamentu vůčihledě stoupá. Po t. zv. Velké revoluci (1688) jest nastolen režim parlamentní a od 18. stol. parlament institucí krále v parlamentu (the King in Parlament) stává se všemohoucím činitelem ve státu a regulatorem veškerého života veřejného, při čemž boj mezi sněmovnou lordů a sněmovnou obecných o prvenství jest počátkem 20. stol. právoplatně rozhodnut ve prospěch sněmovny obecných.

Ústavní poměry anglické staly se studnicí, odkud zejména v .19. stol. bylo hojně čerpáno právníky a politiky jiných národů a byly vzorem pro sdělání moderních ústav evropských. Anglický parlamentarismus jest pak vzorem, dle kterého byl upravován parlamentní život ve státech evropských (Francie za restaurace, Belgie, ltalie, Francie za Třetí Republiky atd.). Ve všech těchto státech jsou již určité tradice parlamentní, jež vzavše svůj původ v parlamentarismu anglickém, ale zabarveny vývojem doby vlivy domácími, vybudovaly resp. budují parlamentní život dotčeného státu.

Poněvadž u nás, jak řečeno, nebylo lze navázati na vlastní parlamentní tradici národní a lžiparlamentární tradice rakouské nemohly vyhovovati svým duchem požadavkům zákonodárného sboru ve státě demokratickém, bylo při sdělávání jednacího řádu bráti sice zřetel na běžné u nás formy parlamentního jednání, zejména, jak se vyvinuly v dosavadním sněmování nynějšího N. S., ale přihlížeti při tom pilně i k vzorům států západních a z jejich parlamentních institucí přejímati, co tam se osvědčilo a co na naše poměry se hodí (iniciativní výbor, rozšíření kompetence výboru rozpočtového, zkrácené jednání, repudiace návrhů předsedou, rozsáhlá vyšetřovací pravomoc výborů). Výbor nevyhýbal se ani zavedení novot jiným jednacím řádům cizím, pokud jejich zavedení má základ ve zvláštnostech naší ústavy nebo pokud praxe ukázala jejich účelnost (uznání klubů jakožto právních činitelů v parlamentě, kontinuita prací sněmovních v novém zasedání, zabezpečení minoritního zastoupení ve výborech, zajištění pořadí menšinovým řečníkům, organisace předsednictva jako sboru, úprava práva petičního).

Zásadní otázku autonomie parlamentu rozřešila ústavní listina (§ 37 úst. list.). Poněvadž však jde o jednací řád, který má platiti pro příští poslaneckou sněmovnu a poněvadž kromě toho dosavadní jednací řád má povahu zákona, bylo nejúčelnějším pro tentokráte jednací řád v celku upraviti zákonem a ponechati příští sněmovně, aby části její autonomii vyhražené autonomním usnesením svým mohla měniti a doplňovati.

Navržený jednací řád nemá platiti pro dosavadní N. S., nýbrž teprve pro příští volenou poslaneckou sněmovnu.

l ony části jednacího řádu, které mohou příště býti měněny autonomním usnesením sněmovny. nesmějí býti měněny náhlým, minoritu překvapujícím usnesením, poněvadž osnova obsahuje ustanovení, že i autonomní změny a doplňky jednacího řádu projednati sluší ve výboru a ve dvou čteních.

Osnova obsahuje ustanovení o následcích, které stihnou poslance, kteří neplní svých poslaneckých povinností zanedbávajíce schůze. Výbor uvažoval původně o tom. zda nemá sněmovně býti vyhraženo právo, aby zbavila konečně nedbalého poslance i mandátu: od úmyslu toho však výbor upustil, když zákonem o volebním soudě z 29. února 1920. č. 125 sb. z. a n. vyhradilo se rozhodování o ztrátě mandátu volebnímu soudu. Od dávných dob snažily se parlamenty všech států zvýšiti frekvenci různým způsobem a jednací řády měly a mají v tom směr různá ustanovení donucovací (v Spojených Státech Severoamerickýcn na příklad předvedení nedbalých poslanců a podržení v zajišťovací vazbě). Žádný prostředek neměl však zvláštního výsledku; frekvenci může zabezpečiti jen zvýšené vědomí zodpovědnosti u poslanců řádná organisace poslaneckých klubů a kontrola občanstvem při zachování principu veřejnosti celého politického života. Proto výbor setrval při prostředcích u nás obvyklých (ztrátě mandátu výborového, ztrátě diet a jiných nároků) a ponechal v platnosti povinnost poslanců zapsati se do presenční listiny a pro případ nemoci žádati o dovolenou.

Podle § 28 naší ústavní listiny svolává president republiky obě sněmovny každoročně k dvěma řádným zasedáním: jarnímu (v březnu) a podzimnímu (v říjnu) a kromě toho svolává sněmovny podle potřeby k zasedáním mimořádným. Skončí tedy zasedání prohlášením presidentovým (§ 30. odst. 1. úst. list.) nejméně dvakráte do roka. Při tak krátkodobých zasedáních nezdálo se výboru účelným, aby bezvýminečně ukončením každého zasedání zmařeny byly částečné výsledky nedokončených prací sněmovních. Proto stanovil pravidlo, že se skončením zasedání práce sněmovní nepřerušují, nýbrž že sněmovna při novém zasedání pokračuje v pracích podle stavu. v jakém byly při ukončení zasedání skončeného. Výbor nemohl však neuznati, že leckdy celkový stav prací sněmovních jest takový, že řádná činnost sněmovny toho vyžaduje, aby sněmovna v novém svém zasedání zahájila práce znova, ba leckdy jest sněmovní zasedání skončiti právě za tím účelem, aby sněmovna shostila se přítěže neprojednaných návrhů. Zda takové okolnosti nastaly, rozhodovati má podle návrhu výboru president republiky. Prohlásil-li president republiky v dekretu, kterým prohlašuje zasedání za skončené, že se veškeré práce sněmovní přerušují. přestávají býti veškeré věci neskončené předmětem jednání sněmovního. Výjimkou jednají i v tom případě výbory permanentní, souhlasí-li vláda. Osnova však umožňuje, aby i v novém zasedání po přerušení prací sněmovních mohla sněmovna v jednotlivých případech využíti práce v předchozím zasedání provedené, navrhne-li to vláda nebo iniciativní výbor za souhlasu vlády. Výbor domnívá se, že tímto ustanovením zákona usnadní se práce sněmovní při značné úspoře času a zejména i nákladů na tisk.

Krátkodobé zasedání sněmovní a žádoucí stabilita u funkce předsedy sněmovny byla výboru důvodem pro návrh (§ 5), aby volby předsedy sněmovny, místopředsedů, zapisovatelů a pořadatelů sněmovních nekonala plná sněmovna v každém zasedání znova, nýbrž aby definitivní volby ty platily zpravidla na celé volební období. Pro případ však, že by většina všech poslanců (na př. pro změnu sněmovní majority) přála si přece nových voleb, umožňuje jí osnova docíliti toho, ovšem jen na začátku sněmovního zasedání.

Vysoký úřad a čestné postavení s ním spojené pověřují předsedu sněmovní autoritou, jež zakládá se na dlouholeté parlamentární tradici a jednací řád dává jí jen výraz. Ovšem, že autorita tato jest podmíněna bezpodmínečnou nestranností předsedovou, která jest základním pravidlem pro nositele tohoto úřadu. Předsedovi přísluší nejen, aby jako representant vůle celé sněmovny řídil jednání a aby pečoval o to, aby vůle sněmovny mohla dojíti formálního výrazu v platných usneseních, jemu též náleží úkol rozhodčího mezi stranami a nestranného ochránce parlamentního života. Těmto základním pravidlům předsednických práv a povinností dává výraz i osnova našeho jednacího řádu. Vedle funkce předsedovy vymezena jest zvláštní působnost i předsednictvu (předsedovi a místopředsedům), jež rozhoduje kolektivně. Nejdůležitější v jeho působnosti jest pravomoc jeho vykládati jednací řád. Není tendencí osnovy obmezovati práva předsedova, nýbrž snahou výboru bylo, aby osoba předsedova nebyl výhradně exponována a vystavována zbytečně konfliktům tam, kde bez nesnází lze rozhodnutí přenechati širšímu sboru. Z toho důvodu také o různých otázkách, zvláště formálních osnova tam, kde se to jevilo býti účelným, přesunula rozhodování na sněmovnu.

V starší nauce o jednacích řádech nedocházel povšimnutí rozhodující činitel, který pro parlamentní jednání má již dávno velmi značný význam. Máme na mysli politické strany a parlamentní jejich organisace, kluby. Starší theorie ve snaze vytýčiti rozdíl mezi sněmem stavovským a moderní soustavou representace parlamentní, viděly v každém poslanci jaksi osamělou jednotku a takřka násilně zavíraly oči před tím, co vskutku je hlavní hybnou silou života parlamentního: před politickou stranou a příslušností poslance k ní. Ale praxe dávno předstihla theorii; i za platnosti majoritního systému volebního kluby fakticky, třeba niko právně, došly uznání ve dvou zjevech: v účelné instituci volných porad předsednictva s předsedy klubů (konvent seniorů) a v tradici poměrného zastoupení klubů ve výborech. Osnova považuje za vhodno tomu, co parlamentní praxe po této stránce účelného vytvořila, poskytnouti podkladu právního.

Jinak podle osnovy mají se projednávati návrhy vládní a jinak samostatné (iniciativní návrhy poslanců. Kdežto návrhy poslanců předseda odkazuje předem výboru iniciativnímu (o něm níže), vládní návrhy odkazuje předseda přímo výboru resortnímu; neboť návrhy vládní zajisté třeba meritorně v každém případě projednati a nelze jich a limine zamítati. Rozdíl mezi návrhy vládními a návrhy iniciativními se činí i v tom, zda a pokud podané návrhy lze odvolati. Návrh iniciativní nepodává pouze navrhovatel, nýbrž nejméně 20 jiných poslanců a jakmile byl rozdán, stal se majetkem celé sněmovny, takže v tom stadiu nelze již připustiti, aby navrhovatel sám návrh odvolával. Jinak u návrh vládních. Za návrhem takovým stojí výhradně vláda a třeba uznati, že vláda po případných změnách, na nichž usnesl se výbor nebo s sněmovna může míti oprávněný zájem na tom, aby mohla návrh takto změněný odvolati; proto výbor doporučuje, aby vláda mohla svůj návrh odvolati, dokud sněmovna nepřikročila k druhému čtení. Výbor uvažoval i o tom, z a by se nedoporučovalo, aby vládním návrhům dána byla přednost před návrhy iniciativními, nebo zda po vzoru jiných sněmoven (Order days v anglické sněmovně) nemají se vyhraditi pro projednávání vládních návrhů zvláštní schůze v určité, předem stanovené dny v týdnu. Pro naprostou přednost vládních návrhů před návrhy iniciativními nemohl se výbor rozhodnouti, poněvadž konečné rozhodování mezi konkurujícími zájmy vlády, politických stran a jednotlivých poslanců musil vyhraditi sněmovně, jejíž většina nestanovuje s konečnou platností pořad jednání. Aby vyhraženy byly vládním návrhem zvláštní dny v týdnu, to výbor nepovažuje za vhodné a chce ponechati sněmovně svobodu při stanovení pracovního gramu.

Nár. shromáždění-příští - jako první parlament republiky českosl. bude postrádati parlamentních tradic. Skutečnost tato má v závětí jednak, že nebyl lze již předem zřizovati vyšší počet určitých stálých výborů podle oborů látky, jednak, že aspoň v prvních dobách lze očekávati množství samostatných návrhů, o kterých nebude možno vždy tvrditi, že jsou podávány v zájmu věci, a pro které na první pohled těžko bude rozhodnouti, kterému výboru je přikázati. Znamenalo by to tedy nesmírné zatížení předsedy, kdyby takto měl rozhodovati i o návrzích samostatných z toho důvodu navrhuje výbor zřízení zvláštního výboru iniciativního, jehož účelem jest jednak ulehčiti předsedovi sněmovny, jednak i zameziti, aby samostatné návrhy, jež nebyly podány v zájmu věci, neb se jinak k projednání nehodí, zatěžovaly jiné výbory sněmovní. Tato instituce jest převzata z parlamentního práva francouzské , kde se znamenitě osvědčila. Výbor iniciativní měl značný vliv na politickou výchovu členů parlamentu a způsobil, že v parlamentu francouzském jest opravdu vzácností, že by se podávaly návrhy nevěcné. Iniciativní výbor vhodně nahradí starý způsob předběžného projednávání hlavních zásad návrhů v plenu sněmovny ve formě dřívějšího prvého čtení. Toto předchozí stadium sněmovního řízení stávalo se čím dále tím více pouhou formalitou a také již v jednacím řádě rakouské říšské rady jen fakultativně se ho používalo. Náš prozatímní jednací řád odstraní je úplně a osnova uznávajíc jinak výhody předběžného prozkoumání návrhu, pověřil jím výbor iniciativní. Lze očekávati, že kluby vyšlou zejména do tohoto výboru vynikající členy, takže takto složený iniciativní výbor dobře posoudí, zda návrh po stránce formální i věcné jest způsobilý vůbec neb dočasně k řádnému projednání výborem i sněmovnou. Poslancům i plenu sněmovny poskytuje možnost kontroly výboru iniciativního jednak tisk samostatných návrhu, jednak oprávnění dovolati se konečného rozhodnutí plné sněmovny.

Druhým stálým výborem jest výbor rozpočtový. Osnova v zájmu žádoucí rovnováhy ve financích státních ustanovuje, že výbor rozpočtový jako strážce řádného hospodářství státního má podávati zprávu o finančním dosahu a možnosti úhrady jakékoli osnovy i jiným výborem projednané, pokud provedení její vyžaduje nákladů, na něž běžný rozpočet nedostačuje. l po této stránce sledován byl vzor francouzský.

Jednání ve výboru řídí se celkem týmiž pravidly jako jednání v plenu, pokud z důvodů účelnosti nejevilo se vhodným stanoviti některých odchylek. Z nich jsou nejdůležitější dvě: možnost podávati krátké a jednoduché návrhy (formální i věcné) ústně. pokud se tím jednání vskutku usnadňuje a pak ustanovení o možné reassumaci usnesení již učiněných.

Aby zabezpečeno bylo kontrolní právo parlamentu k vládě i celé správě veřejné, navrhuje osnova, aby výbory měly nejen právo slyšeti znalce a svědky, kteří dobrovolně vypovídati jsou ochotni, nýbrž aby za účelem svědectví o věci povahy veřejné, kterou výbor z usnesení sněmovny vyšetřuje neb o níž jedná, propůjčena byla výboru vyšetřující pravomoc obdobná pravomoci soudní. Podobnou pravomoc mají i sněmovny jiných států demokratických (na př. anglická, belgická, ano, ovšem, ve formě, která účinnost tohoto ustanovení činila illusorní, podobné ustanovení bylo i v jednacím řádě rakouském.

V otázce, za jakého počtu přítomných výbor může jednati, přidržela se osnova ustanovení platného pro plnou sněmovnu a ustanovení dosavadního řádu jednacího, že stačí třetina členů. v úvaze, že při požadované presenci vyšší by výbor zhusta nebyl schopen jednati a při snížení dalším by docházelo k častým reassumacím.

Výbor považoval za spravedlivé a účelné, aby předsedající ve výboru měl právo hlasovati, avšak bez práva dirimovati.

Otázky zprávy menšiny výborové a zvláštního zpravodaje menšiny řeší osnova stejným způsobem, jakým usneseny byly poslaneckou sněmovnou rady říšské v býv. Rakousku v r. 1917. Menšině vyhraženo jest právo vyhotoviti zavčas písemně pro sněmovnu zvláštní zprávu, avšak nevolí se zvláštní zpravodaj menšiny pro plnou schůzi sněmovny. Za to podle našeho jednacího řádu zaručeno jest v plné sněmovně přihlášenému řečníku z menšiny výborové první slovo v pořadí řečníků (§ 45. od t. 2.) a proto také počet řečníků, kteří promluví dříve, než se sněmovna usnese o návrhu na konec rozpravy, ustanoven na čtyři (§ 47. odst. 4.), kdežto vídeňská sněmovna mohla se usnésti na konci rozpravy, jakmile promluviti dva řečníci.

Sněmovna sama má nejrozsáhlejší právo určovati pořad jednání svých schůzí. Za tím účelem navrhuje pořad předseda z usnesení předsednictva, je-li proti tomu námitka, rozhodne sněmovna.

Ustanovený pořad jednání může sněmovna i změniti dvojím způsobem: předně tak, že jednání o některém předmětu se přeruší a jedná se o předmětu dalším dále však i tak, že stanovený pořad předmětů se přesune. Naproti tomu však nemůže se sněmovna usnésti, že bude jednati o něčem, co vůbec není na denním pořadu, vyjímaje ovšem rozpravu o samostatném prohlášení vlád nebo o návrhu vlády na vyslovení důvěry.

Věci formální mají co nejméně býti na překážku věcném jednání; proto osnova přenechává předsedovi, aby dle svého uvážení věci toho druh zejména sdělení došlých spisů zpráv, návrhů, dotazů a pod. oznámil sněmovně kdykoli za schůze, ano aby dle potřeby odkázal i na seznam jich v kanceláři sněmovní.

Jednací řád má obsahovati i opatření, aby nedocházelo k jednání o věci, dokud poslanci neměli možnosti věc řádně prozkoumati a aby sněmovna před konečným rozhodnutím mohla bedlivě uvážiti, zda jednotlivá usnesení její jsou vskutku souhlasná a odpovídají pravé vůli její. Proto navrhuje osnova dle vzoru některých cizích řádů jednacích, aby o zprávách výborů a návrzích vládních i poslaneckých mohlo sjednati teprve 24 hodin po rozdání tiskem a aby druhé čtení osnov zákonů dělo se nejdříve za 24 hodiny po skončení čtení prvního.

Navržený řád rozpravy a řečí sleduje účel, aby zabezpečeno bylo jednání co nejvěcnější, účelné využití času, aby vymýceno bylo nevěcné protahování, ale zároveň, aby minoritě zajištěna byla možnost vyložiti a hájiti odchylné názvy a návrhy své. Proto nerozpakoval se výbor navrhnouti i novotu, že mezi přihlášenými řečníky má přednost člen klubu, jenž dosud ke slovu se nedostal, před řečníky z klubu, jehož člen již k věci promluvil.

Pro veškeré návrhy věcné i formální navrhuje osnova řízení písemné. Již anglický filosof a politik Bentham žádá písemnost návrhů jako důsledek svého požadavku, aby co nejpřesněji odlišoval se návrh od debaty. Písemnost nutí ku přesné formulaci, poskytuje předsedovi lepší přehled a zabraňuje zmatkům a nedorozuměním všeho druhu.

Výboru bylo i řešiti otázku jazykovou v příští sněmovně a doufáme, že řešení navržené vyhovuje bez malichernosti a úzkoprsosti všem spravedlivým a slušným nárokům, jaké v té příčině mohou vznésti poslanci jiných národností naší republiky. Výbor vycházel z úvahy, že poslanci jiné národnosti než československé jako representanti jedné složky lidu, z něhož veškerá moc státní pochází, mají míti možnost užívati v projevech svých i jazyka své národnosti a v jazyku tom činiti i návrhy. Naproti tomu je nezbytno, aby podkladem jednání sněmovny i jejich orgánů byl text v řeči jednací. Proto navrhuje se, aby poslanci národnosti německé, ruské (maloruské), maďarské i polské mohli ve své řeči nejen mluviti, nýbrž podávati i dotazy a návrhy, skládati slib a hlasovati. Jejich řeči se uveřejní i v jejich jazyku a odpovědi na jejich dotazy a interpellace přeloží se i do jejich řeči. Jednací řád musí však dbáti toho, aby dělnost sněmovny byla zaručena a proto tam, kde jednání nezbytně toho vyžaduje a není-li kdy na pořizování překladu, žádá se od poslanců národnosti německé, ruské (maloruské), maďarské a polské, aby překlad sami včas si opatřili.

Disciplinární moc předsedova upravuje se způsobem obdobným, jak je tomu i v jiných státech demokratických. Nejde dále, než je nutno k tomu, aby zabezpečena byla svoboda jednání sněmovního, a proto v krajním případě sahá jen k vyloučení ze schůze a nejvýše na dobu deseti schůzí a zbavení platu nejvýše na jeden měsíc. Přísnější opatření některých jednacích řádů cizích výbor nerecipoval. K odnětí slova neb vyloučení ze schůze vyžaduje se svolení sněmovny.

Po vzoru anglickém může předseda návrhy, směřující se zneužitím jednacího rádu k tomu, aby jednání bylo mařeno neb svévolně zdržováno, se svolením sněmovny z jednání vyloučiti.

V parlamentech jest uznanou zásadou, že neodkladné záležitosti nutno projednávati nikoli obyčejným pochodem parlamentním, nýbrž zvláštním zkráceným jednáním. Chtíti projednávati věci, jež nestrpí odkladu, týmž způsobem, jako ostatní záležitosti, znamenalo by v pravidelných případech je vlastně již předem pohřbíti. Proto má osnova předpis § 55. jehož podstata převzata jest z anglického práva parlamentního. t. zv. closure by compartments. Historie této instituce jest dosti dlouhá a parlament anglický, u něhož smysl pro svobodu slova a rozpravy jest tradiční, rozhodl se pod tíhou faktických poměr zajistiti oním přísným opatřením dělnost parlamentu. Již počátkem 19. století usilovala nepatrná menšina, levé křídlo toryů - konservativců, o to, aby vnutila svou vůli celému parlamentu. V létech třicátých pak opět nepatrná menšina snažila se neustálým protahováním a mařením jednání znemožniti přijetí prvního t. zv. reform billu (změna volebního řádu, která měla odstraniti až křiklavé nespravedlivosti dosavadní soustavy volební). V létech 50., 70. a 80. byly zjevy takové běžné v anglickém parlamentu. Tím stěžejní zásada parlamentní, princip majoritní byla soustavně uváděna ad absurdum. Zákonodárná práce byla v těchto obdobích rovna takřka nule. Proto anglický parlament r. 1881 přijal instituci closure by compartments, ovšem z počátku jen jako t. zv. sessional order (jednací řád platný jen pro dotčené období zákonodárné) a teprve v období na to následujícím, v r. 1887, jako t. zv. standing order (jednací řád platný bez ohledu na období). Podle téhož anglického vzoru vídeňská poslanecká sněmovna upravila změn jednacího řádu, usnesenou 6. června 1917, řízení, o osnovách se lhůtou. ("Behandlung befristeter Vorlagen") (§§ 71 a 72. rak. jedn. ř.) Zvláštm řízením usneseno projednávati určité v jednacím řádě vytčené vládní návrhy (obchodní a státní smlouvy, věci oběma polovinám říše společné, rozpočet a roční povolování berní, schvalování státních účetních závěrek, výsledků státního hospodaření a udělování absolutoria, konverse dosavadních státních dluhů, zcizování, směna a zadlužení nemovitého jmění státního a povolování nováčků). Vídenská sněmovna tyto odstavce jednacího řádu po referátu posl. Gustava Hummra přijala jednomyslně. Kdežto rakouská poslanecká sněmovna zavádí zvláštní řízení pro svrchu uvedené vládní návrhy obligatorně, usnesl se výbor pro změnu jednacího řádu doporučiti Národnímu shromáždění, aby do jednacího řádu přijalo podobné zkrácení jednání, které se v anglickém parlamentě ostoupení, ve skutečnosti tedy již trvající, nejen vládní, ale i iniciativní, uznala-li je sněmovna k návrhu vlády, předsedy sněmovny nebo dvou pětin všech poslanců.

V otázce quorum recipuje osnova ovšem ustanovení ústavy.

V důsledku nestranného postavení svého předseda v plenu ani nehlasuje ani nedirimuje.

Pořad hlasování stanoví předseda, žádá-li se pořad jiný, rozhodne sněmovna. Výbor neuznal za účelno, stanoviti pro pořad hlasování jiného pravidla krom toho, že jest hleděti k tomu, aby vyšel na jevo pravý názor většiny. Všechna jiná pravidla, jichž se leckde užívá, na př., že o pozměňovacích návrzích je hlasovati před návrhem hlavním, o návrhu širším před návrhem užším atd., nevyhovují ve všech případech hořejšímu pravidlu hlavnímu a lépe je, svěřiti stanovení pořadu otázek taktu a zkušenosti předsedově tím spíše, že sněmovna má možnost korektur.

Zdlouhavé hlasování podle jmen provede se vyjma taxativně uvedené a ústavou motivované případy jen z rozhodnutí předsedova a to odevzdáváním lístků, kterýžto způsob je dle zkušeností nejrychlejším.

Jednací řád rakouské poslanecké sněmovny zavedl v roce 1917 při volbách členů výboru též volbu náhradníků. Náhradníci legitimovali se předsedovi výborové schůze písemným prohlášením člena výboru, jenž je k zastupování zmocnil. Výbor pro změnu jednacího řádu nedoporučuje Národnímu shromáždění takového opatření, poněvadž dle jeho názoru není řádné činnosti výborové na prospěch, střídají-li se takto častěji účastníci schůzí výborových. Nemůže-li se poslanec z vážných příčin prací výborových súčastniti, vyšle klub, k němuž odstupující náleží, jiného člena do výboru. Jest danou zvyklostí, že volby do výborů konají se podle předem smluveného klíče, tak, aby všem přiměřeně početným skupinám dostalo se zastoupení ve výboru. Takové poměrné zastoupení, ve skutečnosti tedy již trvající, osnova přijímá do jednacího řádu výslovně a volí se podle osnovy do všech výborů pode zásad poměrného zastoupení vždy, požaduje-li toho nejméně 21 poslanec.

Rozprava o prohlášení vlády jakož i rozprava o odpovědi vlády na interpellaci musí jednak vládě poskytnouti možnost, aby seznala přesně smýšlení sněmovny, jednak musí býti sněmovně dána možnost, aby zaujala vůči politice vlády přesné stanovisko. Proto jest rozpravy ty skončiti hlasováním, schvaluje-li sněmovna prohlášení neb odpověď čili nic.

Ústava přikazuje, že návrh na vyslovení nedůvěry musí býti projednáván ve výboru ; výbor je toho názoru, že nejúčelnějším je pověřiti tímto úkolem výbor iniciativní, který pak ovšem jedná výminečně o věci meritorně.

Osnova zavádí i u nás jinde obvyklé rozlišování mezi pouhým dotazem (question) a interpelací. Pouhý dotaz je individuelním právem poslance, slouží prostě jeho orientaci, postrádá jaksi značky politické. Dotázaný může, ale nemusí odpověděti. lnterpellace je však právem kollektivním, je věcí sněmovny, má ráz politický a ukládá interpelovanému povinnost odpověděti, aneb udati důvody, proč odpověď odpírá. Označí-li interpelanti interpelaci za naléhavou, má to ten účinek, že sněmovna rozhodne, zda a kdy jest o ní zahájiti rozpravu a že v usnesené rozpravě interpelovaný odpověděti musí. Dlužno zdůrazniti, že i naléhavou interpelaci může předseda sděliti sněmovně kdykoli mezi schůzí nebo i ke konci schůze.

Právo každého státního občana podávati petice jest základním právem ústavním (§ 1 15 úst. list.). Peticí přednáší občan parlamentu veřejné stížnosti, domáhá se práva a snaží se přivoditi vhodné změny v zákonodárství i ve správě. Z tohoto důstojného a nejstaršího parlamentního zařízení, z něhož se rozvinulo celé legislativní řízení parlamentu, velmi málo zbylo pro dnešní dobu. Jestliže důležitého tohoto práva nyní méně a méně se v praxi užívá, jestliže petiční právo stále víc a více ztrácí ze svého původního významu, lze si to vysvětliti jednak vybudováním soudní a správní organisace, jednak rozvojem tisku a využitím spolčovací a shromažďovací svobody. Výbor pro změnu jednacího řádu neshledával vhodným, aby se všechny petice bez rozdílu projednávaly dosavadním způsobem v plenu sněmovním, nýbrž navrhuje, aby petice dle jejich významu a obsahu projednalo předem předsednictvo sněmovny, pak případně i výbor, který o peticích důležitých může podati i zprávu plné sněmovně. Při vhodném rozlišování petic vážných a nejvážnějších od bezvýznamných podání dojdou opravdová přání občanstva spíše ohlasu a docílejí snáze výsledku, než bylo při dosavadním způsobu vyřizování.

Ustanovení o v dávání zpráv těsnopiseckých mohlo by vésti k tomu, že za zvláštních okolností pro nemožnost těsnopisný záznam opatřiti, mařilo by se jednání sněmovny. Tomu čelí osnova ustanovením, že k návrhu předsedovu a usnesením sněmovny řeči dočasně stenografovati se nebudou. Tím projednán jest i návrh členů N. S. Bechyně a soudr. (tisk č. 2505).

Ustanovení této části mají zabezpečiti přádek v budov sněmovní a plnou svobodu jednání sněmovního.

Styk mezi sněmovnou poslaneckou a senátem a doručování usnesení sněmovny dle povahy věci presidentu republiky, vládě a senátu upraven je v souhlase s příslušnými předpisy ústavními; při tom bylo nutno stanoviti formální postup pp některá usnesení ústavou předpokládaná.

Návrhům senátu nutno přiznati všecky výhody, jaké mají návrhy vládní, zejména že nejdou do výboru iniciativního a nemohou bez porady výborové býti zamítnuty.

Bezejmenný dosud výbor podle §u 54. úst. list. nazývá osnova účelně Stálým výborem N. S. a určuje řád pro jednání jeho. K podnětu vlády, aby v jednacím řádu umožněno bylo utvoření společné komise obou sněmoven za účelem rychlého řízení, odstranění možných růzností názoru a podání souhlasné zprávy sněmovnám, uznal výbor účelným tuto funkci přenésti na stálý výbor N. S., který během zasedání N. S. pro tento účel je volný.