Následkem stále nepříznivých
podmínek pro dostatečný rozvoj ruchu stavebního
trvá také čím dále citelnější
nedostatek bytův i jiných místností
nájemných, již třeba k provozu obchodu
nebo živností. Za takového stavu ponechati
vlastníkům obytných domův a nájemních
objektů volnost vypovídání smluv nájemních,
znamenalo by vystupňovati nouzi bytovou v hotovou katastrofu,
neboť nejen že by veliký počet rodin bez
přístřeší nebo vlastního
krbu domácího byl zvýšen, ale také
sesílena poptávka po bytech nesla by přirozený
důsledek v libovolném, na lichvu hraničícím
zvyšování nájemného.
Jestliže tedy ještě za trvání světové
války při stavebním podnikání
téměř úplně zastaveném
uznána byla nutnost obmezením soukromého
práva vlastníků domů poskytnouti nájemníkům
ochrany před nezaviněnými svízely
životními, jeví se prodlužování
této ochrany za stupňovaného nedostatku bytů
nutností zdvojnásobenou.
Rozhodnutí vlády Československé republiky
prodloužiti ochranu nájemníků přináší
milionům sociálně slabých dobrodiní
a postupným zdokonalováním a doplňováním
ochranných ustanovení odstraňuje i domnělé
příkrosti oproti vlastníkům domů.
Posledně byla ochrana nájemníků prodloužena
nařízením ze dne 17. prosince 1919 do 31.
března 1920 a nyní rozhodla se vláda upraviti
další ochranu formou zákona. Učinila
tak jednak z ohledů ústavních, jednak z úvahy,
že tu jde o ustanovení, zasahující do
práv a zájmů téměř všech
občanů, pozměňující
dokonce i platné zákony.
Třeba objektivně konstatovati, že tento zákon
více ještě než-li dřívější
nařízení respektuje zájmy obou v úvahu
přicházejících stran a že vedle
ochrany nájemníků skytá nemalou ochranu
také pronajimatelům.
Obmezuje-li zákon právo pronajímatele k výpovědi,
přiznává mu je, kdykoli jest výpověď
odůvodněna chováním nájemníků,
odporujícím smlouvě nájemní,
zamezuje-li bezdůvodné obohacení jeho z libovolného
zvyšování nájemného, dbá
pečlivě toho, aby pronajimatel neutrpěl škody,
dovoluje mu přesunouti na nájemníky všechny
náklady s domem spojené. Po této stránce
nemohou pronajimatelé zákonu vytýkati, že
nevyhovuje jejich slušným oprávněným
požadavkům, uvésti dlužno tu zvláště
ustanovení § 8, odstavec 4. a § 25. přípustnosti
zvýšení nájemného, i ustanovení
§ 1, odst. 2., č. 3., kterým majitel domu jest
chráněn ve volné disposici svým majetkem
před zneužíváním § 1098
občanského zákona.
Hlavním obsahem zákona zůstává
i nadále ochrana nájemníků před
bezdůvodnou výpovědi a před neodůvodněným
zvyšováním nájemného.
Praxe vztahovala dosud ochranu nájemníků
vzdor znění nařízení z 9. února
1919 č. 62 sb. z. a n., kteréž by bylo připouštělo
užití ustanovení jeho na jakýkoli předmět
nájemní smlouvy, jen na byty a obchodní místnosti.
Zákon rozšiřuje v § 31 ochranu nájemníků
také na jakékoli jiné místnosti, jmenovitě
tedy také místnosti úřední,
spolkové, ateliery a pod., dosud ochrany nájemníků
nepožívající. Znova způsobem
vylučujícím každou pochybnost prohlašuje
zákon § 32, že se nevztahuje na domy nové
a na výkon živnostenského oprávnění
ku přechovávání cizinců. Z
umístění obou těchto §§
31 a 32 patrno, že rozšiřují neb vylučují
ustanovení o ochraně nájemníků
jak co do výpovědi, tak co do nájemného.
Naproti tomu z umístění také nového
ustanovení § 6 plyne, že na pachtovní
smlouvy o provozování živnostenské koncese
v nějakých místnostech vztahují se
ustanovení ochrany nájemníků jen co
do výpovědi, nikoliv pokud se týkají
nájemného.
Ustanovení dosavadních nařízení
o výpovědi zůstala co do hlavních
zásad nezměněna. Stále se přiostřující
bytová nouze pořád ještě vyžaduje,
aby také v zájmu klidu a pořádku bylo
stěhování obmezeno pokud možno na míru
nejmenší, aspoň až do doby, kdy bytovému
trhu se uleví zřízením dostatečného
počtu nových bytů. Z těchto důvodův
obmezuje zákon práva k výpovědi na
případy nejnutnější, zejména
v místech s největší bytovou nouzí,
ve kterých se provádí zákon o zabírání
bytův obcemi. Proto se v § 1, poslední odstavec
navrhuje, aby v takových obcích mohla býti
dána výpověď jen z důvodů
na tomto místě taxativně vypočtených,
kdežto v ostatních obcích může
býti jako až dosud, tak i na příště,
dána výpověď z jakýchkoliv důležitých
důvodů, z nichž se v § 1, odst. 2. demonstrativně
pět takových důležitých důvodů
uvádí.
Ustanovení a zvyšování nájemného
doznala za to značnějších změn
a jen ve prospěchu pronajimatele. Zákon nečiní
již rozdílu mezi malými a většími
byty jako dosavadní nařízení, podle
kterého bylo zvyšování nájemného
u menších bytů dovoleno jen z důvodů
taxativně vypočtených, kdežto u větších
bytů bylo přípustno podle okolností
případu.
Vláda nemohla neuznati, že volání majitelů
domů, aby směli zvyšovati nájemné
tak, aby stačilo nejen k úhradě nákladů
na pravidelné udržování domů,
nýbrž jmenovitě také na úhradu
jiných oprav a obnov celého domu, jest do valné
míry odůvodněno. Státní správa
musí míti také zájem na tom, aby domovní
majetek, tak vydatný zdroj státních příjmů,
byl stále udržován v dobrém stavu. Toho
nelze se nadíti ani nemožno právem očekávati,
nebudou-li majitelé domů s to, aby náklady
tím způsobené v přístupné
míře přesunuli na nájemníky.
Zákon chtěje docíliti pokud možno stejnoměrnosti
ve výši nájemného, vychází
z nájemného, které se platilo 1. srpna 1914,
kdy poměry byly ještě normální
a dovoluje, aby se toto nájemné mohlo zvýšiti
o 20% bez zvláštního povolení. Naproti
tomu jest zvýšení nájemného přes
tuto míru vázáno na úřední
povolení a možno jen z důvodů v §
8, odst. 4. taxativně uvedených.
Ustanovení dosavadních nařízení
o úrokové míře knihovních pohledávek
na obytných domech byla přejata do zákona
bez podstatné změny.
Také ustanovení o nájemních úřadech
zůstala celkem beze změny.
Nová jsou ustanovení § 27 a 28 o tom, jaký
obsah mají míti veřejná oznámení
o bytech. Ustanovení těchto §§ podobně
jako nové ustanovení § 12 sledující
účel, aby učinily přítrž
nezřízenému obchodování s byty.
Účinnost tohoto zákona bylo nutno obmeziti
do konce roku 1921, poněvadž není známo,
jak se v nejbližší době budou vyvíjeti
poměry na stavebním a tím také na
bytovém trhu.
Sociálně politický výbor vzav za podklad
jednání vládní návrh zákona,
přihlížel také ku ústně
i písemně předloženým návrhům
organisací majitelů domův a pokud se s tendencí
zákona srovnávaly, také jim vyhověl.
Zejména měl na mysli, aby uvolnil všechny překážky
ruchu stavebního a za tím účelem doplnil
v § 1. odst. 4 stanovením, že v případě
úřadem povolené stavby užitečnější
nemusí nájemníkovi mimo bytu jiných
místností náhradu opatřovati. K dokonalému
uvolnění novostaveb doplnili § 2 odst. 1. ustanovením,
že v případu projití času nájemní
smlouvy na určitou dobu uzavřené netřeba
ani při skladištích, na jichž místě
má býti užitečnější
stavba budována, soudní výpovědi k
zrušení smlouvy.
K § 1. odst. 5. vyslovil výbor jednomyslně
názor, že ustanovení jeho vztahuje se i na
takové případy, ve kterých vlastníkem
domu jest na př. ústav humanitní a místnosti
potřebuje pro zařízení nutná
k vykonávání svého poslání.
Podstatné změny provedl výbor v § 8.
vládní osnovy. Žádosti majitelů
domů, aby navrhované, na souhlas soudu navázané
zvýšení nájemného bylo místo
20% stanoveno na 30% a aby tak zvané velké byty
byly z ochrany proti zvyšování nájemného
vyňaty, nebylo možno vyhověti. Z příčin
velmi vážných. Za to však povolil výbor,
aby zvýšení nad 20% se souhlasem úřadu
bylo povoleno i z důsledku zvýšení pravidelných
provozovacích výloh, spojených s udržováním
a správou domův o více nežli 20%, pokud
ovšem tyto výlohy platí se obci nebo jiné
veřejnoprávní korporaci nebo se hradí
podle sazeb úředně stanovených. V
odst. 4. ustanovení pod č. 1. bylo třeba
doplniti dodatkem, že dávka z majetku a přírůstku
na jmění nemůže být považována
za takovou dávku veřejnou, která opravňuje
ku zvýšení nájemného nad 20%.
Jinak doplněn § 8. dvěma odstavci (2. a 3.)
obsahujícími ustanovení, jejž umožňují
pronajímatelům přiznati správnou výši
nájemného, která se pak vezme za základ
přístupného zvýšení.
§ 23. doplněn účelně ustanovením,
aby si nájemní úřad při rozhodování
o souhlasu k zvýšení nájemného
mohl vyžadovati od berní správy nutná
data o nájemném neb o daních a po případě
žádati její dobré zdání.
V důsledcích toho bylo nutno i v § 24 umožniti
zástupcům berní správy účast
ve schůzích nájemního úřadu,
ovšem s hlasem poradným. Kde nájemního
úřadu není, přirozeně skýtá
se tato možnost příslušnému okresnímu
soudu.
Stejně jako v zájmu uvolnění stavebního
ruchu provedena změna v původní vládní
osnově i v zájmu uvolnění dopravy
a provedení nutného pořádku na drahách.
Železniční správa dávno již
si stěžovala, že trpí nedostatkem skladištních
objektů a že nemůže zaměstnance
vhodně ubytovati, ježto držitelé takových
místnosti byli platností dosavadních nařízení
před uvolněním těchto pro správu
železnic chráněni. Bylo tedy nutno domy a objekty,
podrobené stavební a dozorčí příslušnosti
železničních úřadů z účinnosti
tohoto zákona vyjmouti.
Naproti tomu nebylo možno vyhověti požadavku
majitelů domů, aby platnost zákona vymezena
byla jen do konce r. 1920. Neboť, i když přihlížel
výbor k účinným opatřením
vlády na podporu ruchu stavebního, nenašel
v nich záruky, že by během 9 měsíců
tohoto roku do té míry byla nouze bytová
odstraněna, že by se více zákon o ochraně
nájemníků nejevil nutností a že
by mezera v tomto směru nestala se pro nájemníky
pohromou. Rozhodl tedy pro účinnost do konce roku
1921.
Osnova projednána byla v jedné schůzi podvýboru
a ve dvou schůzích výborových za přítomnosti
zástupců ministerstva sociální péče,
ministerstva spravedlnosti a ministerstva železnic.
Sociálně politický výbor doporučuje
zákon Národního shromáždění
k ústavnímu schválení.