Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

O výkon zdravotní policie, obstarávané dosud obcemi, pečovati má stát.

K tomu cíli ustanoven budiž u okresních úřadů, pokud se týče v městech se zvláštním statutem, jakož i v městech s právem municipálním u župních úřadů (§§ 1, 2, odst. 1., 3., 4., a 6. zák. o zřízení župních a okresních úřadů) potřebný personál lékařský a pomocný personál zdravotní (pomocnice při porodu, pečovatelé o nemocné, sociální pracovnice, desinfektoři atd.).

Tito činovníci působiti budou ve zvláštních k tomu určených okrscích.

Lékař musí v obvodu svého okrsku sídliti.

Pomocný zdravotní personál může býti ustanoven pro více okrsků.

Zdravotní policie zahrnuje vše, co podle dosud platných ustanovení náleželo v oboru tom do samostatné a přenesené působnosti obce, a co v budoucnosti zvláštními zákonnými nebo jinými ustanoveními bude o zdravotní policie pojato.

Náleží tudíž sem zvláště:

1. Zdravotní policie týkající se:

a) silnic, cest, veřejných míst a pod.,

b) bytů,

c) staveb,

d) potravin, včetně masa.

2. Dozor zdravotní na vodu pitnou, užitkovou, tekoucí i stojatou a na odstraňování odpadkův a splašků;

3. zdravotní dozor ke školám, hostincům a budovám veřejně přístupným;

4. zdravotnický dohled k průmyslovým a živnostenským podnikům, na průmyslové a živnostenské dělníky a na dělnictvo domácké;

5. zdravotní dohled na obchod zbožím lékařským, jedy, látkami zdraví škodlivými, jakož i zamezení mastičkářství a neoprávněného vykonávání lékařství a babictví;

6. první pomoc při náhlých onemocněních a úrazech;

7. evidence a dohled k osobám potřebným pomoci a ochrany slepcům, slabomyslným, hluchým, choromyslným a nalezencům, mimo veřejné ústavy;

8. opatření proti nakažlivým a lidovým nemocem a boj proti nim;

9. dohled k soukromým ústavům léčebným, poradnám, sociálně lékařským zařízením a lázním očistným v obcích;

10. ohledávání mrtvol;

11. provádění zdravotně policejních ustanovení pohřebních a policie hřbitovní;

12. zdravotní dohled na trhy dobytčí a průhon dobytka;

13. policie tržní;

14. zdravotní dohled na pohodnictví a na mrchoviště.

K povinnostem státního lékaře (§ 2) náleží kromě věcí souvisejících s obstaráváním zdravotní policie zejména také:

a) prováděti veřejné očkování proti neštovicím,

b) léčiti chudé,

c) zdravotnický dozor k dělníkům hospodářským, lesním, saisonním a ku čeledi,

d) dozírati na tělesnou výchovu,

e) lékařský dozor nad školní mládeží,

f) zdravotní výchova a součinnost při ethické výchově obyvatelstva.

Podrobná ustanovení o působnosti činovníků a zřízenců jmenovaných v § 2 t. z., vydána budou ministerstvem veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy podle potřeby v dohodě s jinými ministerstvy, zejména pokud by šlo o otázky technické s ministerstvem veřejných prací, a to na základě zvláštního zákona, jímž upravena bude veřejná služba zdravotní. (§ 7 zák. o župních a okresních úřadech).

Do té doby zůstávají v platnosti ustanovení dosavadní, neodporující tomuto zákonu.

Okrsky, pro něž ustanoveni budou lékaři pro obstarávání agend zdravotně policejních a ostatních agend tímto a jinými zákony vytčených, urči podle místních potřeb a zejména vzhledem k povaze a počtu obyvatelstva státní správa, která bude rozhodovati i o budoucích změnách.

Státní správa určí i sídlo lékaře.

Podrobná ustanovení vydána budou nařízením.

Úprava právních poměrů státních lékařů v oboru zdravotní policie a ostatního zdravotně policejního personálu provedena bude podle zásad pro úřadníky a zřízence státní s obdobnou kvalifikací, obsažených v zákonu ze dne 25. ledna 1914, čís. 15. ř. z., o služebním poměru státních úředníkův a státního služebnictva (služební pragmatika) a nařízeních k němu vydaných s omezením, že u lékařů vykonávajících soukromou praxi, připuštěn je postup nejvýše do VII. hodnostní třídy. Pro okrsky s mimořádně obtížnými poměry místními, povolují se zvláštní místní přídavky až do částky 500 Kč měsíčně. Bližší ustanovení o časovém postupu lékařův, ustanovených podle tohoto zákona a způsobu poskytování místních přídavků vydána budou nařízením.

Obvodní a obecní lékaři, pokud byli ustanoveni definitivně, převzati budou do služby státní se započtením jejich služební doby do pense; o převzetí obvodních a obecních lékařů provisorních a definitivních, jímž nebyl přiznán nárok na zaopatřovací požitky, rozhodne se v každém jednotlivém případě podle ustanovení platných pro státní úředníky se zřetelem na případné platné úmluvy, pokud se týče nabytá práva.

Za účelem převzetí nutno podati do 60 dnův ode dne, kdy zákon nabude účinnosti u ministerstva veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy žádost za ustanovení státním lékařem pro výkon zdravotní policie podle tohoto zákona.

Ministr veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy může pro mimořádné poměry tuto lhůtu i různě ustanoviti pro jednotlivé správní obvody nebo jejich části.

Jestli obvodní neb obecní lékaři nepodají do ustanovené lhůty žádost za ustanovení podle tohoto zákon, má se za to, že se po uplynutí lhůty dobrovolně bez jakýchkoli nároků vzdávají místa dosud zastávaného.

Obvodní a obecní lékaři, kteří byli ustanoveni podle dosud platných ustanovení před 28. říjnem 1918 a podali sice včas žádost za ustanovení státním lékařem podle tohoto zákona, avšak nebyli jmenováni, budou dáni na odpočinek a budou jim poskytnuty zaopatřovací požitky, pokud by na ně měli nárok podle dosud platných zákonů.

Bylo-li však prokázáno, že tito lékaři, když již byli na svých místech úřady republiky Československé třebas prozatímně ustanoveni nebo potvrzení, dopustili se jednání namířených proti státu Československému, budou bez jakýchkoli nároků propuštěni, při čemž jest vyhrazeno trestně je stíhati.

Obvodním a obecním lékařům, pokud přejati budou do služby státní, odpouští se nařízená státní zkouška lékařská (zkouška fysikátní), slouží-li až do převzetí déle než 5 let.

Ministr veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy může obvodní a obecním lékařům, kteří nevykazují 5letou služební dobu, povoliti přiměřenou lhůtu k složení této zkoušky.

Jmění pensijního fondu obecních a obvodních lékařů v Čechách, zřízeného zákonem ze dne 17. dubna 1906, čís. 34 z. z. a jiných fondů veřejných ke stejnému účelu určených, přechází s veškerými právy a závazky do vlastnictví státu.

Obce jsou povinny, aby spolupůsobily při výkonu tohoto zákona.

Věcné potřeby a nutná zařízení opatří obec, pokud se týče župa (§ 31 a násl. zákona o župních a okresních úřadech).

V případech zvláštního zřetele hodných, může býti k účelům těm poskytnut státní příspěvek.

Zákonem tímto zrušuje se platnost dosavadních ustanovení zákonných, pokud jsou s ním v odporu.

Zákon tento začne účinkovati ode dne a v mezích, jež budou určeny vládním nařízením, vydaným zároveň s finanční úpravou, podmíněnou zákonem o župních a okresních úřadech.

Provedením zákona pověřuje se ministr veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy v souhlasu se zúčastněnými ministry.

Zákon ze dne 7. února 1919, čís. 76. sb. z. a n., vyslovuje v § 20. právní zásadu, že širší sbory samosprávné, po případě státní správa převezme kromě jiných oborů též policii zdravotní a že ku provedení této změny předloží vláda do jednoho roku osnovu zvláštního podrobného zákona (§ 21.).

Provedení tohoto zákonného ustanovení souvisí úzce s otázkou, jak nutno nazírati na povinnosti orgánů, jímž přiznati se má sámosprávné řízení jejich věcí a na stát. Jisto jest, že stát v moderním nazírání jeví se v podstatě něčím jiným než podle starých dřívějších theorií. Úkolem státu jest řešiti všechny důležité otázky, jež mají zajistiti stabilitu praveného státního celku. K těmto otázkám jistě patří, ba možno považovati za primérní otázky zdravotnické, jež dbají jak jednotlivce, tak i celku. Z důvodu toho odhodlává se stát přejímati i to, co dosud považováno za podstatnou součást samosprávného organismu obecního, poněvadž jest veden přesvědčením, že jedná se o věc, jež řízena a spravována býti musí s hlediska nejvyššího, to jest státu.

Tím bude mu možno vyvíjeti positivní péči zdravotní, čímž náležitě doplní své poslání na tomto tak důležitém poli. Aby tak činiti mohl, musí míti potřebný počet výkonných odborných sil, bez nichž by byla jakákoliv snaha po zdárné a úspěšné činnosti marnou. Jest to tedy zájmem státním, aby okruh jeho odborných pracovníků zdravotnických byl pokud lze rozšířen. A proto nutno považovati jedině správným, když úkony, které náležejí k vlastnímu základu zdravotnické péče, obstarávány budou funkcionáři státními, zaujímajícími příslušné místo v rozčlánkování vhodně upravené vnitřní správy, která dbá vždy odborné stránky věci. Jest samozřejmo, že tím vzejdou státu výlohy, avšak výlohy ty nejsou v nijakém poměru ke škodám, které vznikají, musí-li stát trpěti újmy spojené na př. se vznikem epidemie, kteráž oslabuje, třeba přechodně, avšak mnohdy na dlouhou dobu výkonnost celých vrstev, má v zápětí ochromení příjmův a způsobuje velké mimořádné výdaje.

Ostatně státní pokladna může získati posílení dávkami a poplatky ustanovenými za jednotlivé výkony zdravotně policejní, oč se jistě postará finanční správa.

Před rozborem předložené osnovy zákona nutno krátce vylíčiti historický vývoj veřejné správy zdravotní, zvláštní zdravotní policie v území, jež tvoří naší republiku.

Základem kompetence obcí ve věcech veřejné správy zdravotní a to tak zvané policie zdravotní, jest říšský rámcový zákon z 5. března 1862, čís. 18. ř. z., jímž se vyměřují základní pravidla pro úpravu záležitostí obecních; ve článku V., čís. 5., přikázána jest policie zdravotní do samostatné působnosti obcí, kteréžto ustanovení pojato bylo také do českého obecního zřízení 16. dubna 1864, čís. 7. z. z. (§ 28., čís. 5.).

Tím stanoveno jasně, že jedním z důležitých úkolů obecního organismu jsou věci zdravotně policejní a stát, jenž vůbec nedovedl si ještě vyjasniti věcné své poslání, zasahovati mínil toliko formálním dozorem. To zjevně projevil tak zvaným říšským zákonem zdravotním ze dne 30. dubna 1870, čís. 68. ř. z., v němž upraven jest blíže pojem policie zdravotní. Podle tohoto zákona náleží určité zdravotní agendy do bezprostřední správy státu (§ 2.), kromě tohoto však celá řada důležitých zdravotních výkonů správních přikázána byla obcím k obstarávání v přenesené působnosti (§ 4.), výkon zdravotní policie v užším smyslu pak ponechán byl ve vlastní kompetenci obcí (§ 3.).

V oboru samosprávy zdravotní přicházejí politické úřady I. instance v úvahu pouze jako dohlédací orgány nad výkonem policie zdravotní.

Samosprávě zdravotní zejména ponechána byla policie zdravotní v oboru bytů, silnic, staveb, potravin, kanalisačním, opatření při náhlých onemocněních a úrazech, pomoc při porodu, nebezpečí života, dohled nad osobami debilními, policie hřbitovní, veterinářská a tržní, což tvoří základ veřejné služby zdravotní.

Zákonem zdravotním z roku 1870 (§ 5.) ponecháno bylo zákonodárství zemskému provedení organisace veřejné služby zdravotní po obcích a bližší určení způsobu, jak má obec výše uvedeným úkolům vyhověti.

Na základě tohoto ustanovení vydána byla v jednotlivých zemích řada zemských zákonů, týkajících se organisace zdravotní služby v obcích, jež přizpůsobeny byly zvláštním poměrům a potřebám v jednotlivých zemích.

Pro Čechy vydán byl zákon ze dne 24. února 1888, čís. 9. z. z., jenž tvoří posud základ veřejné zdravotní služby v Čechách a pozměněn byl nepatrně zákonem ze 6. ledna 1893, čís. 9. z. z., v § 8. doplněn pak zákonem ze dne 17. dubna 1906, čís. 34. z. z., o výslužném obecních a obvodních lékařů a zaopatřovacích platech jejich rodin.

Podle zákona zemského z 24. února 1888, č. 9., jest představitelkou veřejné služby zdravotní samostatná obec (t. j. s vlastním statutem neb mající přes 6000 obyvatel), po případě více obcí sdružených za účelem snadnějšího a levnějšího opatření policie zdravotní v obvody zdravotní, odbornými orgány zdravotními jsou lékaři obecní a obvodní. Obvody zdravotní vznikly sloučením několika obcí, jež měly méně než 6000 obyvatel a pravidelně témuž okresu zastupitelskému náležely, za účelem společného obstarávání zdravotní služby.

Lékaře obecní jmenuje zastupitelstvo obecní, lékaře obvodní zastupitelstvo okresní; zemskému výboru náleží potvrzovati jmenování a pensionování všech obecních a obvodních lékařů podle zákona z 23. února 1888, č. 9. z. z., ustanovených, jakož i vyměřování výslužného a zaopatřovacích požitků (§ 21. zák. ze 17. dubna 1906, čís. 34. z. z.). Těžisko kompetence spočívá při zdravotních obvodech v jednotlivých obcích zdravotní obvod tvořících a zastupitelstvům okresním; zdravotní obvod jako celek postrádá zvláštního representativního orgánu. Zemský výbor má postavení III: instance ve věcech stran (rozhodování o stížnostech) a spolupůsobí kromě toho s autonomií obecní a okresní v určitých otázkách zdravotní správy.

Ohledně složení zdravotních obvodů, změny v nich, a sídle obvodního lékaře usnáší se po slyšení obcí v dohodě s politickým úřadem okresním okresní zastupitelstvo, kteréžto potřebuje schválení zemského výboru v souhlasu se zemskou správou politickou.

Představený obce po případě starosta okresní oznámí pouze politickému úřadu okresnímu, kdo byl jmenován lékařem obecním neb obvodním, načež dotyčný lékař vzat jest představeným politického okresního úřadu do přísahy.

Služné lékařů obecních a obvodních (nejméně 800 K) vyměřuje se obecními resp. okresními zastupitelstvy; výlohy na ně nesou stejným procentem podle berní své povinnosti všechny obce, jež jsou přikázány k obvodům zdravotním v okresu zřízeným podle zákona z 6. ledna 1893, č. 9. z. z. Příspěvky na plat vybírá okresní zastupitelstvo, z jehož pokladny se platí služné; cestovné lékařů těch hradí fond okresní. Přetíženým okresům, které vyměření služebních příjmů svých lékařů podrobily schválení zemského výboru, může býti povolena podpora z fondu zemského (zák. ze dne 6. března 1893, čís. 9. z. z.).

Lékaři obecní a obvodní jsou stálými orgány odbornými, jimž náleží, aby spolupůsobili při výkonu policie zdravotní obci podle § 3. a 4. ř. z. zdrav. z roku 1870 uložené a jsou úřadníky veřejnými, jejichž služební povinnosti upraveny jsou instrukcí, vyhlášenou místodržitelstvím českým dne 8. února 1889, čís. 6. z. z.

Kárné řízení o obecními nebo obvodními lékaři náleží představenstvům obecním, pokud se týče okresnímu výboru, jimž náleží i dohled ke služební činnosti těchto lékařů; lékařům samostatným vyhrazeno jest hlavně spolupůsobení po stránce odborné při výkonu policie zdravotní a při provádění opatření zdravotně policejních příslušnými orgány.

Zákon zmiňuje se dále o stálých komisích zdravotních, jež mohou býti zřízeny ve městech se zvláštním statutem, v obcích majících zvláštního lékaře a v obcích zastupitelských a jsou vlastně laisovanými specielními úřady zdravotními a to orgány z části poradními, z časti iniciativními; též pro tyto komise vyhlášen byl místodržitelstvím zvláštní statut (příloha vyhlášky místodržitelství v Čechách z 8. února 1889, čís. 6. z. z.).

Pokud se ještě týče organisace zdravotní služby v Čechách, dlužno poukázati na to, že vzhledem k nařízení zemského sněmu provedl zemský výbor podrobná šetření, čelící k novelisaci zákona z 23. února 1888, čís. 9. z. z., resp. ze 17. dubna 1906, čís. 34. z. z., jehož výsledky obsaženy jsou i s osnovou zákona nového ve zprávách sněmovních z 24. října 1908, čís. 528. a z 23. srpna 1911, čís. 99.677.; návrh tohoto zákona řeší daný úkol ve smyslu posílení autonomie jistým rozšířením práv zemského výboru, diktovaným potřebou řádné a plně fungující organisace služby zdravotní.

Současně se v této osnově zákona navrhuje rozšíření ingerence stálých zdravotních komisí a zavádí se v jistých případech povinné slyšení lékařských komor. Dále navrhuje se značné zlepšení dosud nedostatečných požitků, při čemž vyšší náklad hraditi měl fond zemský. Tendence této osnovy okazovala na zemi na představitelku a pořadatelku veřejné služby zdravotní.

Moravský zemský zákon ze dne 27. prosince 1909, čís. 98. z. z., spočívá v podstatě na podobných zásadách, rozšiřuje však značně práva výboru zemského, což jest výsledkem toho, že ani na Moravě ani ve Slezsku nejsou zřízeny okresy zastupitelské, jimž v Čechách přísluší dosti značná kompetence v oboru veřejné služby zdravotní a souvisí tož s tím, že k úhradě platů, pensijních a zaopatřovacích požitků lékařů, jich vdov a sirotků zemskému fondu značná břemena finanční byla uložena.

Zdravotní obec samostatnou (t. j. města vlastním statutem a obce s více než 6000 obyvatel, zastupuje obecní výbor, zdravotní obvod pak tak zvaný zdravotní výbor; tento sbor, skládající se ze starostů všech obcí, majících méně než 6000 obyvatel, sloučených v obvod zemským výborem po vyslechnutí dotyčných obcí a lékařské komory, jakož i po dohodě s politickým úřadem zemským, bývá rozšířen a doplněn členy, volenými příslušnými obecními zastupitelstvy; zdravotní výbor jest orgánem usnášejícím se o záležitostech, týkajících se zdravotnictví obvodu a jeho usnesení jsou pro obce obvodu závaznými. Z těchto usnesení má každá obec dotčeného obvodu právo odvolání k výboru zemskému. Do kompetence zdravotního výboru náleží navrhovati sídlo lékaře, jež stanoví zemský úřad politický po shodě se zemským výborem, podávati zemskému výboru ternový návrh na jmenování lékaře, navrhovati platy lékařů a další jich požitky, pečovati o všeobecné zdravotní zájmy obyvatelstva a stanoviti každoročně rozpočet pro účely zdravotní. Tento rozpočet předkládá se zemskému výboru a mimo to politickému okresnímu úřadu, jenž rozvrhne úhradu na příslušné obce podle přímé daně v jednotlivých obcích předepsané a zemským přirážkám podléhající.

Obvodní lékař jest referentem zdravotního výboru v odborných záležitostech zdravotních a má podávati témuž v pravidelných schůzích zprávy o zdravotních případech a poměrech obvodu, jakož i činiti potřebné návrhy.

Jmenování lékařů přísluší ve městech s vlastním statutem a v obcích majících přes 10.000 obyvatel obecnímu výboru, jinak provádí jmenování na základě předloženého ternového m¨návrhu zemský výbor po slyšení lékařské komory o kvalifikaci žadatelů; ternový návrh musí býti podán do 4 neděl po uplynutí konkursní lhůty, jinak se devolvuje na zemský výbor právo volby mezi uchazeči.

Obecní a obvodní lékaři jsou úředníky veřejnými a v první řadě povoláni k tomu, aby jimi obce obstarávaly záležitosti zdravotní policie a zdravotnictví vůbec, pokud jest to obcím zákonem uloženo, zejména jsou povinni pečovati o bezplatné léčení nemocných chudých v obci se zdržujících, bez ohledu na jejich příslušnost, dále i chudých, nalézajících se v obecních ústavech (chudobincích), prováděti veřejné hlavní očkování a očkování školních dítek kromě očkování z nouze v případě hrozící neb trvající epidemie, ohledávati mrtvoly, rovněž jsou povinni spolupůsobiti při tlumení nemocí infekčních, spolupůsobiti při zdravotních prohlídkách domů a bytů a pečovati o všeobecné zdravotní zájmy obce neb obvodu a to vesměs bezplatně.

Kárnou moc nad obecními a obvodními lékaři vykonává zemský výbor, jenž jest však povinen dříve slyšeti komoru lékařskou. Základní služné lékaře obvodního obnáší 1400 Kč s nárokem 5 pětiletých přídavků po 140 Kč; služné lékařů obvodních nesmí obnášeti méně než 1400 Kč. Rovněž mají tito lékaři nárok na náhradu cestovného ve výši zákonem upravené.

Platy, pensijní a zaopatřovací požitky lékařů obecních a obvodních hradí jednak obce, pokud mají právo jmenovati obecního lékaře, jednak je poukazuje a platí (za všechny ostatní obce a zdravotní obvody) zemský fond.

Jednotlivé obvody nemají zpravidla zaujímati plochu přes 100 km a míti přes 10.000 obyvatel; též mají se jednotlivé obvody zpravidla prostírati uvnitř hranic jednoho politického okresu.

Jako orgány poradní fungují tu rovněž zdravotní komise, jimž přísluší raditi se o zdravotních záležitostech obci uložených (zákonem), a jež mají býti ve všech věcech, týkajících se zdravotnictví vůbec nebo v obzvláště specielních věcech slyšeny.

Zemský výbor a politické úřady mají dohlížeti k tomu, aby obce a zdravotní obvody přesně plnily povinnosti zákonem jim uložené.

Pro Slezsko vydán byl zákon ze dne 30. dubna 1896, čís. 31. z. z. a ze dne 26. června 1914, čís. 26., jehož účinnost však posud nebyla stanovena, a jenž obsahuje v zásadě obdobná ustanovení jako zákon moravský z roku 1908.

Zákon z roku 1896, čís. 51., stanoví, že zemskou správou politickou v souhlasu se zemským výborem může býti obcím, majícím méně než 6000 obyvatel, uložena, aby buď jednotlivě, neb ve sdružení s jinými obcemi opatřily si lékaře za účelem součinnosti při plnění povinností paragrafy 3. a 4. zák. z roku 1870 uložených (zdravotní obvody), pokud snad jinak nebylo o potřebu tu postaráno.

Obce jednotlivých zdravotních obvodů jsou povinny dohodnouti se o společném orgánu správním, jenž má zdravotní obvod representovati, dále o oboru jeho působnosti, jakož i ohledně rozdělení nákladů s vydržováním obvodního lékaře spojených a ostatních vydáních, jež vzniknou spojením obcí v okrsky (obvody zdravotní).

Úmluva stane se účinnou po schválení zemským výborem v dohodě s zemskou vládou; nedohodnou i se obce, učiní potřebná opatření v souhlasu se zemskou vládou zemský výbor.

Obec, jenž jest sídlem lékaře, přispívá na úhradu lékařského platu nejvýše 3procentní, ostatní obce nejvýše 2procentní přirážkou ku předepsaným přímým daním státním.

Podle § 6. zák. jest obecní obvodní lékař znalcem odborným, jenž má obcím při obstarávání zdravotní služby pomáhati.

Lékaře jmenuje obec neb společný správní orgán sdružených obcí (obvodů), přispívá-li k jeho platu též zemský výbor, jmenuje týž lékaře, kdežto obce zdravotní ne správní orgán obvodu podává pouze návrh.

Novela zemského zákona slezského z r. 1914 upravuje nově zřizování zdravotních obcí a obvodů, při čemž rozšiřuje značně vliv zemského výboru v dohodě se zemskou vládou a nařizuje v různých případech též slyšení lékařské komory. Zdravotní obec neb obvod representuje buď obecní nebo zdravotní výbor, organisaci zdravotních výborů provésti náleží zemskému výboru. Ve zdravotní obvody sdružují se obce, mající méně než 6000 obyvatel, kdežto obce s počtem obyvatel přes 6000, jakož i obce se samostatným statutem, tvoří samostatné obce zdravotní.

Zdravotní výbor usnáší se o zdravotních záležitostech obvodu; usnesení jeho jsou pro obce obvodu závaznými, nepodají-li proti nim do 14 dnů odvolání, o němž rozhoduje při záležitostech týkajících se samostatné působnosti obce zemský výbor, při záležitostech týkajících se přenesené působnosti pak zemská vláda v dohodě se zemským výborem. Kromě toho přísluší zemskému výboru po slyšení zemské vlády právo z moci úřední zastaviti výkon nezákonný k usnesení zdravotního výboru neb zdravotní obce. Kompetence zdravotních výborů ve Slezsku je podobná jako na Moravě, zejména podává zdravotní výbor zemskému výboru dobrozdání ohledně sídla obvodního lékaře, předkládá terno žadatelů o místo lékaře, jejž jmenuje zemský výbor, dále dobrozdám ohledně definitivního ustanovení lékaře obvodního, pečuje o všeobecné zájmy obyvatelstva a obcí obvodu, sestavuje roční rozpočty pro zdravotní účele a předkládá pravidelné zprávy zemskému výboru a politickému úřadu v záležitostech zdravotních.

Lékař obecní neb obvodní jest též referentem zdravotních výborů ve zdravotních záležitostech se stejnou kompetencí jako na Moravě; ohledně jmenování obecních a obvodních lékařů platí rovněž tytéž předpisy jako zákona pro Moravu; v městech s vlastním statutem a v obcích s větším počtem obyvatel než 10.000 jmenuje lékaře obecní výbor, jinak náleží obecnímu zastupitelstvu nebo zdravotnímu výboru právo podati návrh na obsazení, jež provádí výbor zemský po slyšení lékařské komory. Zásadně se stanoví, aby obecní a obvodní lékař zastával jen jediné místo obecního neb obvodního lékaře.

Obecní a obvodní lékaři jsou veřejnými funkcionáři, kteří mají obstarávati obcím zdravotním zákonem z roku 1870 přikázané povinností veřejné služby zdravotní; nejnižší základní služné těchto lékařů má obnášeti 1400 Kč s nárokem na 5 kvinkvenálek po 140 Kč. Úprava cestovného těchto lékařů přísluší zemskému výboru. K částečné úhradě služebních požitků a cestovního paušálu obecních a obvodních lékařů přispívají zemskému fondu obce sídla lékaře obnosem vyrovnávajícímu se 4 proc., ostatní pak obce zdravotního obvodu obnosem rovnajícímu se 3 proc. přímých daní, podrobených obecní přirážce; ostatní náklad hradí fond zemský. Autonomní města a obce s více než 10.000 obyvateli hradí ony výlohy ze svého a ovšem zemskému fondu nijak k tomuto účelu nepřispívají.