V předchozím oddílu byly probrány
všechny podstatné námitky, vzaté z právní
theorie a praxe života parlamentního, jež uvádějí
se ve prospěch systému jednokomorového; z
uvedeného plyne, že většina výhod
systému jednokomorového jest pouze zdánlivá
a že systém ten má své slabiny.
Nyní budiž přihlédnuto k tomu, jaké
výhody pro celkový ústavní život
poskytuje systém dvou komor.
Jest zajímavo, jak na systém dvou komor nazíráno
bylo ve Spojených státech amerických v době,
kdy tvořena byla nová ústava (r. 1787).
Tehdy vycházely v N. Yorku publikace. známé
pod úhrnným názvem »The Federalist«,
v nichž probírají se způsobem klasickým
jednotlivé otázky ústavní. Zřízení
senátu má podle těchto publikací tyto
výhody:
a) Zvyšuje bezpečnost státu vůči
případné proradě sněmovny dolní,
ježto by byla k takové proradě nutna dohoda
dvou těles rozličného složení.
Bezpečnost tato jest tím větší,
čím více se složení liší.
b) Čelí nebezpečenství, které
jest spojeno s existencí jediného příliš
širokého sboru zákonodárného
- nebezpečenství, ze podlehne snadno náhlým
vášním nebo vlivu nesvědomitých
vůdců a dojde ke zhoubným usnesením.
Aby senát mohl zde brzditi, nesmí sám býti
příliš četným sborem, musí
míti dostatečnou pevnost a míti poměrně
dlouhou periodu zákonodárnou.
c) Jest s to nahraditi neznalost zákonodárných
předmětů a zákonodárných
zásad, která začasté schází
sněmovně poslanců.
d) Představuje stálejšího činitele
oproti druhé sněmovně, kde rychlá
výměna členů má v zápětí
překotné změny v zákonodárné
politice. Tato nestálost státních aktů
snižuje vážnost státu za hranicemi, připravuje
lid o požehnání svobody, opatřuje neoprávněné
výhody odvážným spekulantům,
kteří změny nálady dovedou předvídati
a využitkovati, olupuje poctivé pracovníky
o podnikavost a - což je nejzávažnější
- připravuje sám národ o oddanost a úctu
k vlastnímu státnímu systému.
e) Má jakožto užší sbor s delším
časovým trváním větší
smysl pro národní důstojnost, který
jest státu v pochybnosti nejspolehlivějším
vůdcem k správnému postupu.
f) Jakožto sbor stálejší je si vědom
své zodpovědnosti za správné
provedení obsáhlých státních
aktů, jmenovitě takových, které vyžadují
delší souvislé práce legislativní;
zodpovědnost tato chybí sněmovně druhé,
jejíž krátká perioda k provedení
takovýchto obsáhlých aktů ani nestačí.
g) Je protiváhou proti okamžitým náladám
voličstva samotného, jejichž nepředložených
důsledků národ sám by později
trpce litoval.
Z dalších vývodů důvodové
zprávy bude zřejmo, že výhody, jez publikace
»The Federalist« v roce 1787 očekávaly
od zavedení senátu, jsou i dnes uznávány
za cenné předností systému dvoukomorového,
a to nejen ve Spojených státech severoamerických,
nýbrž i jinde zejména na př. ve Francii).
Na základě zkušeností, jež se systémem
dvou komor učinily státy, jichž státní
zřízení jest rázu ryze demokratického
lze shrnouti výhody, které poskytuje systém
dvou komor, takto:
1. Na prvý pohled jest patrno, že systém dvou
sněmoven zaručuje daleko důkladnější
projednání věci, což má svůj
původ nejen v tom, že táž věc se
projednává po dvakráte, nýbrž
i před jiným forem od jiných osob a s jiného
hlediska, což vše zaručuje daleko důkladnější
probrání věci; tak vyvaruje se zákonodárce
rozličným chybám, které se stávají
často patrné teprve tehdy, když jest celá
osnova poznovu od počátku projednávána,
jen tak lze se vystříhati mnohým ukvapenostem,
jimž jsou vydány v prvé řadě
zákonodárné sbory v ústavách
demokratických a republikánských, které
nemívají dostatečné protiváhy
v pravomoci, příslušející hlavě
státu. Případným konfliktem názorů
obojí sněmovny míní se tříbí,
neboť diskuse o zákoně jest často tak
užitečná, jako zákon sám (Laveley
na uv. m. II. str. 15); spory odstraňují se většinou
kompromisem, který, byť by snad v theorii nevyhovoval,
v praxi jest přece skoro vždy nejlepším
způsobem řešení sporných zájmů
životních. Sněmovna jedna, odporujíc
usnesení sněmovny druhé, musí se snažiti
přesvědčiti nejen protivníka, ale
i veřejnost o tom, že stanovisko její odpovídá
obecnému prospěchu.
2. Jedině systémem dvou komor možno dosáhnouti
stability a rovnováhy v oboru zákonodárné
činnosti.
A. Menger, vědecký pracovník, jehož
pokrokové smýšlení jest nade vši
pochybnost postaveno, podotýká k této otázce:
»Každé přenáhlení jest v
lidovém státě pracovním dvojnásob
nebezpečným, poněvadž se zde po výtce
bude jednati o sociální, nikoliv politické
úkoly. Dějinná zkušenost však učí,
ze největší změny politické moci
velice snadno dají se zvrátiti, sociální
převraty však téměř vždy
přivodí neodvolatelné skutečnosti.
Proto jest učelno, aby také zákonodárství
lidového státu pracovního obstaráváno
bylo dvěma sněmovnami.« (A. Menger: Stát
budoucnosti (český překlad 1903), str. 239.)
Výstižně označil postavení senátu
francouzský spisovatel Jéze v Eléments du
Droit public et administratif (str. 141), jakožto corps
ponderateur et moderateur. V tom souhlasí tito moderní
spisovatelé zcela s názory, jež hlásal
již před půlstoletím Bluntschli, jenž
senát prohlašoval za závoru proti přílišné
agilnosti sněmovny nižší a poukazoval
k tomu, že parlament má pořádati trvalé
poměry národa, k čemuž jest třeba
projednávání důkladného, nikoliv
rychlého. Také americký klasický právník
L. H. Holt (na uv. místě str. 45) považuje
za prvou a základní výhodu, že horní
sněmovna jest nejbezpečnější
zárukou proti překotné, nerozvážné
práci zákonodárné. Tento moment stability,
jejž přináší s sebou již existence
druhé sněmovny, lze ještě zvýšiti
tím, když při jejím tvoření
bude pamatováno na to, by ona representovala stabilnější
prvky života státního. (J. Bluntschli.
Allgemeines Staatsrecht. 4. vydání. I. díl
494 - 7.)
Vysoce zajímavými jsou výstižné
posudky znamenitých právníků amerických
o výhodách, jež skýtá senát
pro stabilitu a kontinuitu v zákonodárné
práci; úsudky jich shodují se také
v tom, že právě částečné
a postupné obnovování senátu zaručuje
dosazení uvedených výhod (srv. J. Bryce
na uv. m. kap. X. J. Macy a J. W. Gannaway:
na uv. m. kap. XI.). Nejsou nezajímavými srovnání,
jichž zmínění autoři užívají
ve svých plastických líčeních
výhod postupného obnovování senátu,
tak praví na př.: Bryce (na uv. místě
kap. X.), že senát jest nepřetržitě
a postupně obnovován jako jezero, do něhož
potůčky přivádějí čerstvou
vodu v náhradu za vodu mizící s vytékající
řekou; Macy (v kap. XI. zmíněného
spisu) uvádí, že senát má sloužiti
jako setrvačník udržující zákonodárný
stroj v pohybu bez otřesu a v rozumné rychlosti.
Tím, že senát neobnovuje se celý najednou,
nýbrž že postupně vystupuje pouze část
jeho členů dociluje se jisté stability ve
složení senátu a tím i stability ve
veškeré práci zákonodárné;
přesuny mocenských poměrů stran nastávají
v senátu pouze částečně obnovovaném
mnohem řídčeji než ve sněmovnách,
jež se obnovují vždy celé najednou.
3. S touto výhodou dvoukomorového systému
úzce souvisí další jeho výhoda,
totiž vzájemná kontrola obou sněmoven;
oba sbory žárlivě střehou obor své
pravomoci a brání se tomu, aby nejen jeden z nich
nezasahoval v pramovoc druhého, nýbrž i jinak
nerozšiřoval sféru své působnosti;
tak výslovně podotýká spolutvůrce
nynější francouzské ústavy Prevost-Paradol,
že jest, třeba, by sněmovna byla poutána
»existencí jiného shromáždění,
jehož spolúčinnost by byla nezbytná
pro sdělávání zákonů
a které by též vyjadřovalo své
mínění o obecné politice«. (La
Nouvelle France 104.)
4. Další výhoda systému dvoukomorového
záleží v tom, že systém tento brání
tomu, by jediná sněmovna nestrhla na sebe
veškerou moc, aby se nezvrhla v tyranii, jak jest
nejlépe viděti na historii konventu francouzského.
»Tyranie shromáždění zvoleného
pak jest stejně hrozná, jako tyranie dědičného
vladaře.« (Duguit: na uv. m. str. 367.) Volba není
pak dostatečnou zárukou, jak týž autor
ukazuje, by parlament nepřekročil svoji moc; nejlepším
prostředkem, aby se pokud možno zabránilo tyranii
parlamentu, jest podle něho dosud systém dvoh komor.
Podobně ostře se vyjadřuje Laveley (na uv.
m. str. 14): »Despotismu sněmovny dlužno se obávati
více, než despotismu panovníkova, panovník
dá se často udržeti vědomím své
zodpovědnosti před národem nebo dějinami.
Veliký sbor lidí nemá toho vědomí,
nemá zodpovědnosti a proto ho nic nezdržuje.«
Historie jednotlivých parlamentů, najmě francouzského,
skytá toto poučení: Utvoření
zákonodárného sboru o jediné komoře
jest skoro vždy příznakem toho, ze ústavní
poměry státu nejsou ustáleny, že v činnosti
zákonodárné má rozhodovati spíše
všestrhující moc ideje nežli požadavky
chladného rozumu, že jest třeba rychlého
rozhodování podle okamžité potřeby,
nežli rozvážné práce zákonodárné
pro věky budoucí; parlamenty jednokomorové
osvědčily se v dobách revolučních
převratů, nikoliv však v periodách klidného
rozvoje státního mnohé vymoženosti revoluce
byly zachráněny jen tím, že se včas
přešlo k systému dvou komor.
I. Otázky týkající se složení
a pravomoci senátu v republice Československé
jsou součástí komplexu otázek,
které souvisejí s problémem, jak v nové
ústavě našeho státu vůbec bude
upravena zákonodárná moc. Tento komplex vysoce
důležitých otázek práva ústavního
dojde úpravy v ústavní listině.
Otázka, zdali zákonodárný sbor republiky
Československé v nové ústavě
má se skládati z jedné sněmovny či
z komor dvou, nabyla takové skutečnosti, že
vláda považuje za nezbytně nutné rozřešiti
otázku tuto již nyní, dříve nežli
předloží k ústavnímu projednání
návrh vlastní ústavní listiny. Osnova
zákona o složení a pravomoci senátu
tvoří tudíž pouze výsek z oné
kapitoly vlastní ústavní listiny, jež
jednati bude o moci zákonodárné.
Jak již z nadpisu osnovy plyne, upravuje osnova z otázek,
týkajících se zřízení
dvou komor pouze ony, jichž řešení
jeví se již nyní nad míru aktuelní
- totiž otázky složení a pravomoci
senátu. Tento poměr osnovy zákona o
senátu k ústavní listině dlužno
míti na paměti při posouzení osnovy.
Tímto poměrem se také vysvětluje,
že vláda vědomě neupravila všech
otázek týkajících se senátu
již v připojené osnově; vláda
vycházela při tom z názoru, že bude
účelnějším upraviti některé
otázky teprve v ústní listině. O jednotlivostech
v tomto směru stane se ještě zmínka
na příslušných místech této
důvodové zprávy. Již nyní budiž
zdůrazněno, že vnitřní spojitost
zákona o složení a pravomoci senátu
s ústavní listinou dochází také
výrazu v § 18. osnovy, podle níž zmíněný
zákon má nabýti účinnosti současně
se zákonem, kterým se vydává ústavní
listina.
II. Vláda uvažujíc zevrubně a všestranně
o tom jak, jak má býti složen zákonodárný
sbor republiky Československé v nové ústavě,
rozhodla se pro systém dvou komor. Zákonodárný
sbor republiky Československé (Národní
shromáždění) bude se tedy skládati:
ze sněmovny poslanecké a ze senátu. Vláda,
zabývajíc se řešením problému
pro budoucnost státu tak vysoce významného,
jakým jest právě složení zákonodárného
sboru, považovala za svoji povinnost podrobiti důkladnému
studiu otázku, jak osvědčil se systém
dvou komor v čelnějších moderních
státech demokratických. Na základě
tohoto studia dospěla pak vláda k nezvratnému
přesvědčení, že právě
systém dvou komor, jenž poskytuje velmi cenné
výhody pro veškeren ústavní život
právě ve státech, o jichž demokratickém
zřízení není nejmenšího
sporu, zejména ve Francii a ve Spojených státech
severoamerických, jest s to, aby vyhovoval i celostátním
zájmům republiky Československé.
Sluší zdůrazniti, že právě
nejnovější díla právnické
literatury francouzské a americké podávají
klasická přímo svědectví o
tom, že systém komor osvědčuje se
znamenitě zejména ve státech se státním
zřízením ryze demokratickým, aniž
by principy demokratické jakkoliv porušoval.
Výhody systému dvou komor byly uvedeny již
shora (sub. A. III.). Tyto výhody tanuly na mysli vládě
při sdělování osnovy zákona.
Osnovou zákona má se dosíci toho, aby senát
republiky Československé byl vskutku důstojným
a vážným sborem, který by byl zárukou
stability, rovnováhy a kontinuity v zákonodárné
činnosti a tím i zárukou svobody a
bezpečnosti národa.
K dosažení tohoto žádoucího cíle
přispěje v prvé řadě vhodné
složení senátu. Vycházející
z těchto úvah, pojala vláda do osnovy ustanovení,
o nichž jest přesvědčena, že povedou
k dosažení uvedeného cíle.
Zásady, na nichž spočívá
organisace senátu podle vládního
návrhu, lze shrnouti takto:
1. Senát je naprosto neodvislým od sněmovny
poslanecké.
2. Složení senátu jest podstatně odlišné
od složení sněmovny poslanecké.
3. Senát obnovuje se vždy pouze částečně.
V jednotlivostech budiž uvedeno:
ad 1. naprostá vzájemná neodvislost
obou sněmoven zaručuje netoliko žádoucí
nestranné projednávání věci
v každé sněmovně, nýbrž
podporuje i vzájemnou kontrolu obou sněmoven. Neodvislost
tato dojde výrazu v otázce kompetence každé
z obou sněmoven - a to bude pamatováno v ústavní
listině. Osnova snaží se poskytnouti záruku
pro vzájemnou neodvislost sněmoven také ustavením
§ 1. o inkompatibilitě členství v senátu
se členstvím ve sněmovně poslanecké.
ad 2. Různé složení každé
sněmovny jest jedním z kardinálních
požadavků, jenž právě ve státech,
kde se systém dvou komor výtečně osvědčuje,
jest považován za nejbezpečnější
záruku pro to, aby dosaženo bylo oněch cenných
výhod, o nichž se shora stala zmínka. Tak na
př. L. H. Holt v uvedeném spise na stránce
39. zdůrazňuje, že mají-li býti
zajištěny výhody systému dvou komor,
nesmí býti druhá komora pouhou kopií
komory prvé.
Podobně vyjadřuje se J. Bryce v citovaném
spise: kap. X.
Osnova snaží se vtisknouti složení
senátu ráz podstatně odlišný
od složení sněmovny poslanecké.
Rozdíly ve složení senátu a ve
složení poslanecké sněmovny, jež
považuje vláda za vhodný prostředek
k dosažení uvedeného cíle, jeví
se zejména v těchto směrech:
a) Pro volbu do senátu jsou stanoveny přísnější
podmínky aktivního a passivního práva,
nežli pro volbu sněmovny poslanecké (§§
3. a 4. osnovy), zejména jest podstatně zvýšena
věková hranice pro aktivní i passivní
právo volební do senátu; také co do
velikosti volebních okresů bude nutno stanoviti
odchylky mezi volbami do senátu a do sněmovny poslanecké
(srovnati sluší připomínky k §§
6. a 7. osnovy).
b) Volební období členů (§§
5. a 9.) senátu jest delší nežli volební
období členů poslanecké sněmovny.
Bližší o těchto rozdílech jest
uvedeno v připomínkách k jednotlivým
paragrafům osnovy.
ad 3. Ustanovení osnovy o částečném
obnovování senátu (§§ 9. a 10.),
spolu s předpisy osnovy o delším volebním
období členů senátu (§§
5.,9., 10.) mají zabezpečiti žádoucí
stabilitu ve složení senátu a tím
i stabilitu a kontinuitu v zákonodárné činnosti
- tedy výhody, jichž vysoká cena uznává
se právě ve státech, jichž demokratický
ráz je nade vši pochybnost.
Na tomto místě dlužno opětně
zdůrazniti výstižné výroky, zejména
amerických právníků o významu
momentů stability a kontinuity pro veškeren ústavní
život (srv. Bryce: na uv. m. kap. X., Macy-Gannavay:
na uv. m. kap. XI., Holt: na uv. m. str. 45. - a vývody
této zprávy sub. A. III. 2.)
S hledisek všeobecných bylo by lze považovati
za velmi účinný prostředek k dosažení
odlišného rázu senátu a sněmovny
poslanecké a tím i k dosažení výhod,
jež právě různé složení
obou sněmoven přináší, takovou
úpravu složení senátu, podle níž
by větší část senátorů
byla volena, kdežto menší část
senátorů jmenována presidentem republiky.
Pro tuto úpravu bylo by lze v podstatě uvésti
tyto důvody:
Jak shora uvedeno (srov. oddíl A. III. 2) uznává
se všeobecně, že mají-li nastati ony příznivé
důsledky, spojené se zavedením systému
dvou komor, jest nezbytně nutno, aby senát měl
odlišný ráz od sněmovny poslanecké.
Tato zásada došla výrazu ve všech státech,
kde zaveden systém dvou komor. Jedná se o to, jakým
způsobem je nejúčelněji provésti
tuto differenciaci obou sněmoven. Shora byl uveden přehled
pestré směsice způsobů, jimiž
jednotlivé státy tuto differenciaci provádějí.
Jest přirozeno, že v tomto směru nelze do zřízení
našeho státu prostě přinésti
některý z cizích vzorů. Systém
francouzský (nepřímé volby do senátu)
nelze applikovat u nás - nepřímé volby
neodpovídají principům demokratickým.
Systému, jenž zaveden je ve Spojených státech
severoamerických (všichni členové senátu
jsou voleni - a to od r. 1912 přímo), rovněž
nelze použíti - nesluší totiž přehlížeti,
že Unie severoamerická jest státem spolkovým
a že tudíž důsledkem této konstrukce
senátoři i při přímých
volbách přece jenom alespoň do jisté
míry representují vždy státy, v nichž
byli zvoleni.
Složení senátu republiky Československé
pouze ze senátorů volených, byť
i volby jich dály se za podstatně jiných
podmínek nežli za jakých se volí členové
sněmovny poslanecké - nezaručovalo by, že
by systém dvou komor, pro nějž se vláda
rozhodla, přinesl plně ony výhody, jimiž
se právem honosí přední moderní
republiky. Za tohoto stavu věci dlužno hledati jinou
cestu, jež by s jedné strany nebyla porušením
principu demokratického, s druhé strany pak byla
s to přivoditi ony výhody, jež odůvodňují
zavedení systému dvou komor také v republice
Československé. Jest sice pravda, že výhody,
jež poskytují senáty v moderních republikách,
tedy zejména výhody stability a rovnováhy
i kontinuity v zákonodárné práci,
výhody důkladnějšího projednávání
věci, bylo by lze alespoň do jisté míry
dosíci také, na př. zvýšením
hranice věkové pro aktivní i passivní
právo volební, stanovením delšího
období volebního, předpisy o částečném
obnovování senátu - leč jest otázkou,
zdali podobné kautely samy o sobě jsou s dostatek
vydatné.
Sluší spíše míti za to, že
již způsob výběru osob za členy
senátu má poskytovati spolehlivý základ
k dosažení žádoucích výhod,
jež má instituce senátu přinésti
v zájmu státu i občanů.
Senát pak jenom tehdy bude sborem, jenž bude s to
splniti řádně své úkoly tak,
aby činnost jeho vskutku přinesla výhody,
jež skýtají senáty moderních
demokratických států, jestliže bude
postaráno o to, aby v něm zasedaly »osoby širšího
rozhledu a větší znalostí všech
potřeb národa,« (srv. Holt: na uv. m.
kap. XI.), aby v něm »nahromaděna byla zkušenost,«
aby »byl sborem v pravdě vážným
a důstojným« (Macy-Gannaway: na uv.
m. kap. XI.), aby »v něm byl duch pospolitosti, jenž
by vedl k opravdové důstojnosti« (srv. Bryce
na uv. m. kap. X.), aby »senát byl oním
stálým prvkem ve státní správě,
jenž by si zachovávati svůj ráz v očích
ciziny a byl při tom zárukou kontinuity v politice
vnitřní i zahraniční« (srv. Bryce:
na uv. m. kap. XII.).
Této kýžené vysoké úrovně
nemůže však dosíci senát vyšlý
výhradně z voleb. Zkušenosti dokazují,
že velmi často právě osoby, jichž
ryzí charakter, vynikající vlastnosti odborné,
široký rozhled a bohaté zkušenosti životní
byly by pravým pokladem pro činnost sborů
zákonodárných, jedině pro to zůstávají
v ústraní, že nemají dosti chuti a síly,
aby se pustily do - namnoze prudkých - zápasů
volebních, v nichž teprve získaly by si legitimaci
pro to, by své vzácné vlastnosti mohly uplatniti
na poli tak významném, jakým jest činnost
zákonodárná.
Právě účasti těchto osob na
práci ve sboru zákonodárném bylo by
lze dosící tím, že by jmenování
určitého počtu senátorů bylo
vyhraženo presidentu republiky - to bylo by zajisté
jen v prospěchu republiky.
Pečlivý výběr senátorů
z osob vysokých duševních kvalit svěřený
presidentu republiky nepřímo volenému
lidem (Národním shromážděním)
- za harmonického spolupůsobení ostatních
momentů, jež mají býti kautelami pro
úspěšnou činnost senátu - mohl
by zajisté přispěti k tomu, aby také
senát republiky Československé stal se »opravdovou
zárukou svobody a bezpečnosti národa«
jako senát Spojených států severoamerických
(srv. Holt. na uv. m. str. 45. a 46.). aby »hájil
autoritu národa« jako sněmovna lordů
v Anglii (srv. A. V. Dicev: Introduction to the Study of
the Law of the Constitution, Londýn 1915, 8. vydání,
str. XXI.).
Pokud již povšechné připomínky
k osnově neobsahují také vysvětlivek
k jednotlivým paragrafům osnovy, budiž ještě
připomenuto toto:
Oznámení ve smyslu odstavce 2. § 1. dlužno
učiniti ministerstvu vnitra. Pro tento způsob rozhodla
se vláda, hledíc k tomu, že ministerstvo vnitra
podle předpisů řádu volení
do sněmovny poslanecké obdrží všechny
spisy volební, a dále že ministr vnitra jest
podle § 12. osnovy oprávněn vydávati
zvoleným senátorům ověřující
listy.
V tomto ustanovení vyslovena zásada, že také
pro volby do senátu platí předpisy řádu
volení do sněmovny poslanecké. Budou se tudíž
i volby do senátu konati podle zásad všeobecného,
přímého, rovného a tajného
práva hlasovacího se zastoupením menšin.
Odpovídá tudíž způsob voleb
do senátu plně zásadám demokratickým.
Odchylky, jež stanoví osnova pro volby do senátu,
vysvětlují se snahou (shora blíže odůvodněnou)
vtisknouti složení senátu odlišný
ráz od složení sněmovny poslanecké.
Podmínky aktivního volebního práva
do senátu liší se od podmínek
aktivního volebního práva do sněmovny
poslanecké (jak je navrhuje vládní osnova
řádu volení do sněmovny poslanecké)
potud, že pro právo voliti do senátu vyhledává
se překročený 26. rok věku - kdežto
pro právo voliti do sněmovny poslanecké vyhledává
se překročení 21. roku věku. Stanoví-li
osnova jako podmínku aktivního volebního
práva do senátu 26. rok věku, děje
se tak v úvaze, že by při stanovení
nižší hranice věkové byly z práva
voliti do senátu vyloučeny také osoby, jež
mohou býti zvoleny za starosty obcí (podle řádu
volení obcí vyhledává se jako podmínka
pro passivní volební právo do obcí
26. rok věku § 4. zákona ze dne 31. ledna 1919,
čís. 75 sb. zák. a nař.).
Podmínky passivního volebního práva
do senátu liší se od podmínek
passivního volebního práva do sněmovny
poslanecké (podle osnovy řádu volení
do sněmovny poslanecké) v těchto směrech:
a) Podmínkou passivního volebního práva
do senátu jest dokonání 45. roku věku
(v den volby) - podmínkou passivního práva
volebního do sněmovny poslanecké dokonání
30. roku věku.
b) Jako podmínka passivního volebního práva
do senátu vyhledává se alespoň 10leté
státní občanství - pro dosažení
passivního volebního práva do sněmovny
poslanecké postačí alespoň tříleté
státní občanství.
Za účelem srovnání, jak defferenciace
podmínek passivního volebního práva
do senátu a do sněmovny poslanecké jest upravena
v moderních republikách, budiž uvedeno: Ve
Francii vyhledává se pro volitelnost do senátu
stáří 40 roků - pro volitelnost do
sněmovny poslanecké stáří 25
roků; ve Spojených státech severoamerických
jest podmínkou volitelnosti do senátu devítileté
státní občanství a stáří
30 roků - podmínkou volitelnosti do sněmovny
poslanecké pak sedmileté státní občanství
a stáří 25 roků.
Kdežto pro sněmovnu poslaneckou navrhuje se v řádu
volení volební období pětileté,
po jehož vypršení obnovuje se celá sněmovna
najednou, stanoví osnova pro senát volební
období osmileté (§ 5.); avšak senát
neobnovuje se - vyjímaje případ rozpuštění
- nikdy celý najednou, nýbrž pouze částečně
vždy po čtyrech letech (§§ 9. a 10.).
Částečné obnovování
senátu upravuje osnova v ten způsob, že při
prvních volbách zkracuje volební období
pro volební okresy sudé na čtyři leta
(§ 9. osnovy); toto zkrácení volebního
období platí ovšem i pro volby, jež se
vypíší po rozpuštění senátu
(§ 11. osnovy) - volební období členů
senátu, kteří byli zvoleni v těchto
nových volbách v sudých volebních
okresech jest opětně pouze čtyřleté
(§ 10. osnovy).
Z důvodů úplnosti sluší uvésti,
že ve Francii jest volební období senátu
devítileté - 1/3 senátorů obnovuje
se vždy po třech letech, kdežto volební
období sněmovny poslanecké jest čtyřleté;
ve Spojených státech severoamerických jest
volební období senátu šestileté
- 1/3 senátorů obnovuje se každým druhým
rokem, kdežto volební období sněmovny
poslanecké jest dvouleté.
Ustanovení § 6. má za účel zjednodušiti
řízení volební v případě,
že volby do senátu následují v krátké
době po volbách do sněmovny poslanecké.
Předpis § 7. o složení župní
volební komise pro volby do senátu souvisí
úzce s úpravou otázky volebních okresů
pro volby senátorů.
Vláda nepojala ustanovení o volebních
okresech pro volby do senátu do této osnovy.
Důvodem pro to bylo, že úprava volebních
okresů pro volby do senátu podobně jako úprava
volebních okresů pro volby do sněmovny poslanecké
souvisí velmi úzce s vládním návrhem
zákona o župních a okresních úřadech
a může býti řešena jedině
ve spojitosti s posléz zmíněným návrhem.
vláda vyhražuje si během jednání
o osnově senátní doplniti ji ustanoveními
o volebních okresech. Vzhledem k tomu, že počet
volených senátorů jest menší
nežli počet členů sněmovny poslanecké,
bude nutno, aby volební okresy pro volby do senátu
byly větší nežli volební
okresy pro volby do sněmovny poslanecké. Různost
volebních okresů do senátu a do poslanecké
sněmovny jest také důvodem pro jinakou úpravu
složení župní volební komise pro
volby do senátu a pro volby do sněmovny poslanecké.
Z důvodu vnitřní souvislosti byly připomínky
k těmto §§ uvedeny již v připomínkách
k § 5.
Ustanovení odstavce 2. § 13. o čtyřletém
období předsednictva senátu souvisí
s částečným obnovováním
senátu vždy po čtyřech letech.
I. Tyto §§ obsahují ustanovení o kompetenci
senátu. Osnova obmezuje se pouze na vytýčení
hlavních zásad pro kompetenci senátu,
ponechávajíc podrobnosti do ústavní
listiny (do kapitoly její o moci zákonodárné).
Osnova přiznává senátu dvojí
kompetenci:
a) jednak zákonodárnou,
b) jednak soudní.
ad a) Zákonodárnou pravomoc senátu
definuje § 16. v ten smysl, že »senát spolupůsobí
při výkonu moci zákonodárné
podle ustanovení ústavní listiny«; do
ústavní listiny budou pojata ustanovení o
postupu obou sněmoven při výkonu moci zákonodárné,
o vzájemném jejich poměru v tomto směru
atd.
ad b) Soudní pravomoc senátu obmezuje osnova
pouze na případy neobyčejně těžkých
provinění presidenta republiky a členů
vlády (§ 17.).
Návrh na stíhání těchto
osob v případech § 17. osnovy náleží
učiniti výhradně sněmovně poslanecké
- právo souditi je, jest výhradným
právem senátu. Tato dělba funkcí mezi
obě sněmovny jest provedena také v ústavě
francouzské a v ústavě Spojených států
severoamerických. Osnova nepřidržela se však
ani jedné z těchto ústav, pokud jde o otázku,
v kterých případech jest senát příslušným
k tomu, aby fungoval jako soud.
Předpisy o řízení, jehož sluší
použíti v případech, kdy senát
funguje jako soud, jakož i ustanovení o trestech bylo
nutno vyhraditi ústavní listině.
II. Z důvodů systematiky zákonů nepovažuje
vláda za účelné, aby již do této
osnovy pojata byla také ustanovení:
a) o tom, která práva mají výhradně
příslušeti sněmovně poslanecké,
jakož i
b) o tom, které záležitosti sluší
vyhraditi společné schůzi poslanecké
sněmovny a senátu.
Vláda z uvedených důvodů považuje
za vhodnější, dojde-li poměr senátu
k poslanecké sněmovně v naznačených
směrech úpravy v ústavní listině.
K cíli povšechné informace budiž uvedeno
tolik, že v ústavní listině bylo by
lze zmíněnou otázku upraviti asi takto:
Ad a) Sněmovně poslanecké bylo by lze přiznati
výhradné právo:
1. usnášeti se na obžalobě presidenta
republiky a členů vlády podle § 17.
osnovy,
2. vyslovovati vládě nedůvěru.
Ad b) Společné schůzi sněmovny poslanecké
a senátu (Národnímu shromáždění)
bylo by lze asi vyhraditi zvláště: