Vláda podala ústavnímu výboru osnovu
zákona o složení a pravomoci senátu,
kterou ústavní výbor vzal za podklad jednání
a na základě jejímž používaje
zákona ze dne 16. ledna 1920, č. 33 sb. z. a n.
vypracoval návrh, jejž předkládá
k ústavnímu schválení.
Byv teprve v poslední schůzi ústavního
výboru, když p. prof. dr. Weyr vzdal se zpravodajství,
pověřen, abych v plenu Nár. shromáždění
referoval, nemohu leč odvolati se na příslušný
odstavec své zprávy o ústavní listině
a na materiál, který vláda ústavnímu
výboru dala k disposici a jenž k této zprávě
je připojen.
Ústavní výbor navrhuje, aby byla přijata
připojená osnova zákona.
Prvé volby senátu republiky Československé
budou se konati s vyloučením volebního kraje
dvanáctého a třináctého, jakož
i s vyloučením okresu hlučínského
ve volebním kraji sedmém, Vitorazska ve volebním
kraji pátém, území Valčic ve
volebním kraji šestém a s vyloučením
území plebiscitu ve Spiši a Oravě.
Druhé a třetí skrutinium provede se při
těchto prvých volbách bez ohledu na volby
v těchto územích.
Území z prvých voleb vyloučená
zvolí dodatečně na prvé volební
období své senátory způsobem, který
se upraví cestou nařizovací.
Vláda učiní opatření pro volbu
legionářů a přikáže právoplatně
případné přebytečné
mandáty některému z volebních krajů.
Senát republiky Československé skládá
se ze 150 volených členů. Nikdo nemůže
býti zároveň členem sněmovny
poslanecké a senátu.
Konají-li se volby do obou sněmoven nejpozději
4 neděle po sobě, nesmí nikdo kandidovati
do obou sněmoven. Volba kandidáta přes toto
ustanovení jest neplatná.
Je-li mimo případ právě uvedený
ten, kdo již jest členem sněmovny poslanecké,
zvolen senátorem, aneb naopak je-li ten, kdo již jest
členem senátu, zvolen do sněmovny poslanecké,
podrží mandát v oné sněmovně,
jejímž členem byl zvolen později.
Pro volby do senátu platí ustanovení řádu
volení do sněmovny poslanecké, pokud tento
zákon neustanovuje jinak.
Právo voliti do senátu přísluší
všem, kdož mají právo voliti do sněmovny
poslanecké, jestliže překročili v den
vyložení stálých seznamů voličských
(zákon ze dne 19. prosince 1919, č. 663 sb. zák.
a nař.) 26. rok věku svého.
Za členy senátu mohou býti voleni státní
ob cané Československé republiky bez rozdílu
pohlaví, kteří v den volby dosáhli
45. roku věku svého, jsou aspoň 10 let státními
občany Československé republiky a nejsou
vyloučeni z práva voliti.
Pro volby, které se provedou do konce r. 1928. neplatí
podmínka desetiletého státního občanství.
Volební období je osmileté.
Konají-li se volby do senátu nejpozději do
4 neděl po dni, kdy se konaly volby do sněmovny
poslanecké, jsou obvodní volební komise a
ústřední volební komise, které
prováděly volby do této sněmovny,
také povolány prováděti volby do senátu.
Členy těchto komisí nesmějí
však býti zástupcové stran, které
neohlásily platných kandidátních listin
pro volby do senátu, naopak buďtež komise ty
doplněny zástupci stran, které nekandidovaly
do sněmovny poslanecké, avšak ohlásily
platné kandidátní listiny pro volby do senátu;
při tom sluší užíti předpisů
§§ 9. a 11. řádu volení do sněmovny
poslanecké.
Vyjma případ odstavce 1. nutno ustaviti nově
obvodní volební komise i ústřední
volební komisi.
V každém volebním kraji pro volby do senátu
utvoří se krajská volební komise,
o níž platí obdobně ustanovení
řádu volení do sněmovny poslanecké,
jednající o krajské volební komisi.
Krajské volební komisi pro volby do senátu
přísluší ve příčině
voleb do senátu táž působnost, kterou
má krajská volební komise, zřízená
podle § 10. řádu volení do sněmovny
poslanecké ve příčině voleb
do této sněmovny.
Členy komisí, jež provádějí
volby do senátu, mohou býti v případě
§ 6., odstavec 1. také ti, kdož nemají
práva voliti do senátu.
Volební kraje do senátu utvořeny jsou z volebních
krajů poslanecké sněmovny, a to:
Volební kraj I. tvoří volební kraj
prvý, se sídlem krajské volební komise
v Praze; volí senátorů - 23
Volební kraj II. tvoři volební kraj druhý
a třetí, se sídlem krajské volební
komise v Hradci Králové; volí senátorů
- 11
Volební kraj III. tvoři volební kraj čtvrtý
a pátý, se sídlem krajské volební
komise v Mladé Boleslavi; volí senátorů
- 15
Volební kraj IV. tvoří volební kraj
šestý a sedmý, se sídlem krajské
volební komise v Lounech; volí Senátorů
- 41
Volební kraj V. tvoří volební kraj
osmý a devátý, se sídlem krajské
volební komise v Plzni; volí senátorů
- 15
Volební kraj VI. tvoří volební kraj
desátý, jedenáctý a třináctý,
se sídlem krajské volební komise v Brně;
volí senátorů - 17
Volební kraj VII. tvoří volební kraj
dvanáctý a čtrnáctý, se sídlem
krajské volební komise v Moravské Ostravě;
volí senátorů - 16
Volební kraj VIII. tvoří volební kraj
patnáctý a sedmnáctý, se sídlem
krajské volební komise v Turčanském
Sv. Martině; volí senátorů - 10
Volební kraj IX. tvoří volební kraj
osmnáctý a devatenáctý, se sídlem
krajské volební komise ve Sv. Mikuláši;
volí senátorů - 7
Volební kraj X. tvoří volební kraj
dvacátý prvý, se sídlem krajské
volební komise v Prešově; volí senátorů
- 5
Volební kraj XI. tvoří volební kraj
šestnáctý a dvacátý, se sídlem
krajské volební komise v Nových Zámcích;
volí senátorů - 9
Volební kraj XII. tvoří volební kraj
dvacátý druhý, se sídlem krajské
volební komise v Těšíně; volí
senátory - 4
Volební kraj XIII. tvoří území
Podkarpatské Rusi, se sídlem krajské volební
komise v Užhorodě; volí senátory - 4
Byl-li senát presidentem republiky rozpuštěn
nebo ukončí-li se jeho volební období,
rozepíše ministerstvo vnitra nové volby, tak,
aby byly provedeny do 60 dnů.
Zvoleným senátorům vydá ministr vnitra
ověřující list, jenž opravňuje
zvoleného vstoupiti do senátu a účastniti
se jeho jednání. Toto oprávnění
pomíjí, byla-li volba jeho prohlášena
volebním soudem neplatnou.
Senát volí ze sebe v první schůzi,
kterou zahajuje předseda vlády a řídí
věkem nejstarší senátor, předsedu
a dva místopředsedy.
Jednání senátu upravuje v mezích zákona
o jednacím řádě jednací řád,
na kterém se usnáší senát. Pokud
nebude usnesen, platí i pro senát jednací
řád usnesený dosavadním Národním
shromážděním.
Kanceláři senátu opatří potřebné
síly předsednictvo senátu v dohodě
s ministrem vnitra ze zaměstnanců ministerstva vnitra.
Senátoři vykonají v první schůzi
před volbou předsednictva do rukou předsedy
vlády slib podle § 22. ústavní listiny.
Odepření slibu anebo slib s výhradou má
bez dalšího v zápětí ztrátu
mandátu (§ 22. ústavní listiny).
Totéž platí o senátorech, kteří
později vstoupí do senátu: slib skládají
do rukou předsedy senátu.
Senátoři mají nárok na náhradu,
jejíž výši stanoví zákon.
Senát spolupůsobí při výkonu
moci zákonodárné podle ustanovení
ústavní listiny.
Senátu přísluší právo
souditi na obžalobu sněmovny poslanecké:
1. presidenta republiky pro velezradu (§ 67 ústavní
listiny),
2. členy vlády pro porušení ústavních
a jiných zákonů (§ 79. ústavní
listiny).
Zákon tento stává se účinným
zároveň se zákonem, kterým se uvozuje
ústavní listina.
Provésti jej přísluší ministru
vnitra.
Pro otázku tuto není bezvýznamným
rozhlédnouti se po ústavách jiných
států. V úvahu mohou ovšem přicházeti
pouze ony ústavy cizích států,
jež se již vžily. Studium těchto
ústav cizích států skytá pak
učení velmi cenné; zákonodárný
sbor o jedné komoře jest zjevem výjimečným,
ve většině států skládá
se zákonodárný sbor ze dvou sněmoven.
(Ve státech, kde zaveden systém dvou komor jsou
komory různě označovány. V theorii
užívá se všeobecně označení
komora dolní (sněmovna poslanecká), a komora
horní (senát); této terminologie přidržuje
se také důvodová zpráva.)
1. Z republik, jichž zákonodárný
sbor má pouze jednu komoru, přicházejí
v Evropě v úvahu pouze miniaturní státečky:
Andorra a S. Marino, v Americe pak tyto státy: Panama,
Honduras, Costa Rica, Nicaragua, Salvator, Quatemala; ovšem
v republikách posléz zmíněných
jest veškerý veřejný život ve stálém
kvasu a ústavní poměry nejsou ani v nejmenším
stabilisovány, takže státy tyto nemohou býti
v žádném směru vzorem spořádané
správy státní. Zajímavo jest, že
některé republiky americké (S. Domingo, Mexiko,
Ecuador, Peru a Bolivia), vrátily se k systému dvou
komor, když pokus s jedinou sněmovnou se neosvědčil;
jsou to skorem vesměs již státy větši,
v nichž lze již mluviti o stabilisování
ústavních poměrů.
2. Pro úplnost dlužno vytknouti i ony monarchie,
ve kterých jsou taktéž jednokomorové
parlamenty. Jsou to v Evropě v prvé řadě
státy balkánské, kdež jediný
zákonodárný sbor zove se skupština v
Srbsku (tam existoval v letech 1901 - 1903 též senát),
sobranje v Bulharsku a vůle (obrázek)
v Řecku. Dále patří v tuto kategorii
ještě velkovévodství Lucemburské,
knížectví Lichtensteinské a od roku
1911 i Monaco, tudíž pouze nejmenší státečky
evropské.
3. Zvláštní postavení zaujímala
v tomto směru říše německá,
jejíž zákonodárný sbor byl tvořen
v prvé řadě říšským
sněmem; kromě toho byla tu i spolková rada,
leč povaha této instituce byla v theorii značně
sporna.
Též v Norsku vyskytuje se zvláštní
konstrukce zákonodárného sboru; všichni
poslanci tvoří jediný sbor zvaný storthing,
jenž ze svého středu zvolí na počátku
zákonodárné periody jednu čtvrtinu
členů, kteří tvoří stálý
výbor lagthing, zbývající tři
čtvrtiny sněmovny tvoří výbor
druhý odelsthing. Rozdělení toto platí
však pouze při projednávání záležitostí
zákonodárných, jinak funguje storthing jakožto
sbor jednotný, takže nutno Norsko vlastně počítati
mezi státy s jedinou sněmovnou.
4. Zajímavo jest, že poměrně často
vyskytuje se systém jedno komorový u oněch
celků, které netvoří států
zcela samostatných; v prvé řadě
sluší uvésti země bývalého
Předlitavska a Chorvatsko-Slavonsko, dále sluší
čítati sem kantony republiky švýcarské,
Finsko (kdež podle ústavy z roku 1906 byl sice zřízen
ze sněmu zvláštní stálý
výbor, jenž nazývá se »senát«;
výbor ten funguje však jako orgán vlády
- není sborem zákonodárným), konečně
většinu provincií kanadských. Naproti
tomu jednotlivé státy Unie severoamerické,
jakož i státy konfederace australské a jihoafrické
mají komory dvě.
5. Ve všech ostatních státech civilisovaných
skládá se zákonodárný sbor
ze dvou komor. Již na prvý pohled překvapuje,
že Spojené státy severoamerické, Francie,
Belgie a Anglie, tudíž státy, které
stojí uznaně v cele civilisace a které republice
Československé, jež jest k nim poutána
tolikerými svazky, zajisté i ve zřízení
ústavním a v životě politickém
v mnohém směru budou vzorem mají vesměs
parlamenty skládající se ze dvou sněmoven.
Ve Spojených státech severoamerických
byla původně pouze jediná společná
sněmovna; když však roku 1878 tvořena
byla definitivní ústava, byl kromě sněmovny
poslanecké (domu representantů) zřízen
též senát, proti čemu nebyly ani tehdy
se žádné strany vzneseny námitky.
Od roku 1787 jsou Spojené státy representovány
kongresem, skládajícím se ze senátu,
v němž jsou zastoupeny všechny státy rovnoměrně
dvěma členy, a z domu representantů, v němž
jsou státy zastoupeny podle počtu obyvatelstva.
Původně volily členy senátů
jednotlivé státy - byli tudíž senátoři
voleni nepřímo; v r. 1912 provedena byla pronikavá
změna v organisaci Spojených států
severoamerických v tom směru, ze také členové
senátu volí se přímo. (L. H. Holt:
An Introduction to the Study of Government N. York 1915. strana
42. a 61.)
Systém dvou komor jest proveden na veskrz také v
jednotlivých státech Unie; pokusy s jedinou sněmovnou,
které byly učiněny na př. na popud
Franklinův v Pensylvanii r. 1786. se neosvědčily.
Poučná jest historie složení zákonodárného
sboru ve Francii od doby veliké revoluce. Podle
ústavy z r. 1791 měla moc zákonodárná
spočívati v jediné sněmovně
podle ústavy této byl zvolen v následujícím
roce konvent; stejný systém platil i v ústavě
z r. 1792, která však nikdy nevstoupila v platnost.
Již však v ústavě direktoriální
z r. 1795, v níž se jeví reakce proti hrůzovládě
doby předešlé, svěřena byla zákonodárná
moc dvěma kollegiím: radě pětiset
a radě starých, která byla volbou ročně
doplňována z třetiny. Zcela výjimečné
postavení zaujímá v tomto směru konsulární
ústava z r. 1800, v níž moc zákonodárná
byla rozdělena mezi tyto čtyři sbory: státní
radu, které vláda zákony předkládala
a jež je podrobovala prvé poradě, tribunát,
kdež o návrhu bylo veřejně rokováno
a sice tím způsobem, že návrh zastupovali
tři členové státní rady, sbor
zákonodárný, kdež o návrhu
směli debatovati pouze tři zástupci státní
rady a tři zástupci tribunátu, sbor sám
směl návrh pouze schváliti nebo zamítnouti,
a konečně senát, jenž dohlížel
nad zachováváním zákonů. Stejného
celkem systému držela se ústava z r. 1804,
která zůstala v platnosti po celou dobu vlády
Napoleonovy.
Francouzská ústava z r. 1814 znamená opět
návrat k systému dvoukomorovému - bylť
zřízen senát a sněmovna poslanců;
soustava tato zůstala v platnosti až do r. 1848, kdy
republikánská ústava svěřila
zákonodárnou moc opět jediné komoře.
čítající 750 členů,
leč již po třech letech byl opět znovu
utvořen senát, k čemuž přibyla
ještě státní rada, v jejíž
obor příslušela i redakce zákonů.
Po katastrofě r. 1870 spočívala moc zákonodárná
po pět let v rukou Národního shromáždění
o jediné komoře, leč při tvoření
definitivní ústavy opět zaveden senát,
čímž se Francie vrátila trvale
k systému dvoukomorového parlamentu. Z toho vylíčení
historického vývoje složení parlamentu
ve Francii plyne, ze Francie v dobách revolučních
měla parlament o jediné komoře. kdežto
ve stadiu klidného rozvoje parlament o dvou komorách.
(A. Lebon: Das Verfassungsrecht der französischen
Republik 1909. str. 2 - 13.)
Při této příležitosti nebude
od místa upozorniti na to, ze ve Švýcarsku
byla již r. 1848 při revisi ústavy důkladně
probírána otázka, zda celostátní
parlament má se skládati z jediné nebo ze
dvou komor většinou hlasů bylo již tehdy
rozhodnuto pro zastupitelství dvoudílné;
při jednáních pozdějších.
hlavně při revisi r. 1873 - 74. bylo proti některým
námitkám, které byly vzneseny proti radě
stavovské a tudíž vlastně proti systému
dvou komor, zdůrazněno, že v praxi se zřízení
toto zcela osvědčilo a že rada stavovská
nebyla brzdou v činnosti zákonodárné,
naopak často zastávala názory svobodomyslnější
než rada národní. Návrh na zrušení
rady stavovské byl tehdy velikou většinou zamítnut.
(W. Burckhardt: Kommentar der schweizerischen Bundesverfassung
1914, str. 656 - 8.)
Podobně vrhá i historie ústavy belgické
zajímavé světlo na otázku, jež
jest předmětem těchto úvah. V jednání
Národního kongresu r. 1830 patří otázka,
zda má býti kromě sněmovny poslanecké
zřízen též senát k nejspornějším
bodům; námitky proti zřízení
senátu měly hlavně svoji oporu v nechuti
proti všem institucím, které upomínaly
na režim holandský. Konečně bylo utvoření
senátu schváleno značnou většinou,
příznačno jest, ze při pozdější
revisi ústavy r. 1893 neměla již žádná
strana na programu odstraněni senátu. (P. Errera:
Das Staatsrecht des Königreiches Belgien 1909, str. 78.)
V království Velkobritském, v němž
se typ parlamentu o dvou komorách vyvinul pozvolna během
století, rozpoutal se počátkem XX. století
prudký boj mezi oběma sněmovnami, který
směřoval v posledních svých důsledcích
přímo k tomu, aby sněmovna lordů byla
odstraněna. Boj tento skončil vítězstvím
vládního stanoviska, a to tak, že pravomoc
horní sněmovny byla obmezena a současně
slíbena její pronikavá reforma. Na její
odstranění však pomýšleno není.
vždyť systém dvou sněmoven jest, jak spisovatel
Lieber již dříve trefně pravil, jedním
článkem anglikánské víry. V
parlamentních debatách tehdejších byly
probírány všestranně důvody svědčící
pro i proti druhé sněmovně, leč vývody
tyto přimykají se tak těsně ke zvláštnímu
postavení parlamentu anglického, podmíněnému
jeho historickým vývojem, a k systému vlády
dvou stran, že jich většinou bohužel použíti
k objasnění předmětné otázky
s hlediska poměrů našich (srov. A. Mendelssohn-Bartheldy:
Ein oder Zweikammersystem? Handbuch der Politik 1912, str. 401
- 7. Týž: Vor und nach der Parlamentsbild.
Jahrbuch des öffentlichen Rechts der Gegenwart Vl., str.
404 - 440).
6. Z předchozího přehledu ústav
cizích států vyplývá, že
systém parlamentu jedno komorového jest celkem jen
výjimkou, vyskytuje se většinou jen ve
státech nejmenších (S. Marino, Andorra), dále
pak ve větších státech jen tam, kde
ústavní poměry nejsou ještě ustáleny,
a to buďto vůbec, jako na př. ve středoamerických
republikách, nebo tam, kde státy dotyčné
nalézají se v přerodu, čehož
nejlepším příkladem jest Francie v jednotlivých
obdobích revoluce, podobně též Spojené
státy severoamerické a Belgie při svém
vzniku; konečně pak vyskytuji se jednokomorové
parlamenty ve většině států nezcela
samostatných, jakož i v tak zv. státních
fragmentech, na př. ve Finsku, v kantonech švýcarských
a jednotlivých zemích bývalého Předlitavska.
1. Zpravidla se uvádí v první řadě
důvod vzatý z učení o suverenitě
lidu: svrchovanost lidu, jsouc projevem národní
vůle, jest jediná a nedílná,
proto jest též nutno, aby ona najevo přicházela
pouze v jediném činiteli, tudíž jen
v jediném sboru zákonodárném. Tímto
argumentem bylo hájeno zřízení jediné
komory již z počátku revoluce francouzské
r. 1789 od Rabaut-Saint-Etienne, jakož i roku 1848 od Armanda
Marrasta; znám jest výrok tohoto: »Suverenita
jest jediná, národ jest jediný, vůle
národa jest jediná. Jak by tedy bylo možno
chtíti, aby delegát suverenity nebyl jednotný,
aby zastupitelstvo národní bylo rozděleno
ve dví, aby zákon prýštící
z vůle celku musil míti pro jednu a tutéž
myšlenku dvojí vyjádření?«
(srov. L. Duguit: Traité de droit constitutionnel
1911, I. svaz. str. 368).
Naproti těmto vývodům lze však uvésti,
že utvoření dvou komor neznamená
ještě rozštěpení projevu vůle
národní, neboť parlament jakožto representant
svrchovanosti zůstává i tu ve své
podstatě jediný a složité jest pouze
jeho vnitřní složení, poněvadž
teprve usneseni obou sborů parlamentních, které
vyhovuje určitým podmínkám, platí
za projev vůle národa. Utvořením
parlamentu o dvou komorách nerozlišují se dvě
vůle lidu, nýbrž dává se
jedinému orgánu, který vůli tuto representuje,
takové vnitřní složení, aby mohl
co nejlépe vyplniti svůj úkol. Duguit (v
uvedeném spise na str. 368 - 369) správně
poukazuje k tomu, že pokládá-li se suverenita
za rozštěpenu zřízením dvou komor,
důsledně musila by se považovati za rozdrobenu
v tolik dílů, kolik poslanců v parlamentě
zasedá. Podobně i jeden z předních
moderních učitelů veřejného
práva německého J. Jellinek se stejného
stanoviska hledí na tuto otázku a praví (Allgemeine
Staatslehre 1914 I. sv. str. 550): »Potitický požadavek,
aby jednotnost státu se zračila i v jednotě
nejvyššího orgánu, svádí
často k falešnému závěru, že
i právně musí býti koncentrována
celá státní moc v jediném orgánu.
Správno jest, ze stát vyžaduje, aby měl
jednotnou vůli, nesprávno, že to musí
býti vůle jen jediného orgánu. Je-li
přípustno, aby v republikách státní
moc byla koncentrována v kolegiu, jehož jednotná
vůle vzniká z projevů vůle jednotlivých
individuí, není patrno, proč by tato jednotná
vůle nemohla býti konstruována z projevů
vůle několika orgánů na sobě
nezávislých. Při systému dvou komor
jest vůlí parlamentu vůle prvé a druhé
komory, jež odděleně vzniká, avšak
jest sloučena v jednotu.«
Jak z uvedeného patrno, jeví se námitka,
ze systém dvou komor odporuje principu demokratismu, bezdůvodnou.
Lichosti její nasvědčuje také tento
nadmíru příznačný zjev: právě
státy, jichž demokratický ráz
jest nadevši pochybnost - moderní republiky: Francie
a Spojené státy severoamerické mají
parlamenty o dvou komorách; právě v těchto
státech se systém dvou komor znamenitě
osvědčil, jak dokazují klasická
přímo literární díla právníků
francouzských a amerických z doby nejnovější,
na př.: L. Duguit. Traité de droit constitutionel
1911, A. Esmein: Éléments de droit constitutionnel
français et comparé 1914, L. H. Holt: An
Introduction to the Study of Government 1915, J. Bryce:
The American Commonwealth 1911, J. Macy a J. W. Gannaway:
Comparative free Government 1916. K těmto dílům
bude níže na nejednom místě přihlédnuto.
Důsledně domyšlená znamenala by ona
námitka, opíraná o jednotnost vůle
národa, že ani representativní systém
není zcela demokratický.
2. Zajímavý důvod proti existenci dvou sněmoven
uvedl již v debatách r. 1789 Mathieu de Montmorency:
buď budou míti obě sněmovny týž
způsob vzniku, pak jest jedna z nich zbytečná,
nebo způsob vzniku jich bude rozdílný
pak však jen jediná z nich bude moci činiti
nárok na to, že representuje vůli národa.
Důvod tento byl i později velmi často opakován
a též poukazováno na to, ze již existující
sněmovny horní nikdy nerepresentovaly vůli
celého národa, nýbrž jen určitou
kastu, aristokracii; pokud by pak sněmovny horní
znovu měly býti utvořeny, jest se prý
důvodně obávati, že se v nich budou
zračiti vždy jen zájmy určitých
stavů a sice stavů hospodářsky silnějších,
že zkrátka ony budou representovati zájmy kapitálu
proti zájmu práce.
Byť by nebylo lze odepříti uvedeným
námitkám veškeru oprávněnost,
nutno přece uvážiti zda námitky ty
jsou tak zásadního rázu, že jest
třeba pouze kvůli nim vzdáti se systému
dvou komor, který, jak shora uvedeno, vyskytuje se ve většině
moderních států. Námitky tyto pozbudou
zajisté svého oprávnění, jestliže
podaří se nalézti takový způsob
řešení, aby obě sněmovny - jsouce
na sobě i na státu pokud možno nezávislé
- lišily se navzájem co do svého vzniku
a složení, avšak při tom nicméně
representovaly vůli celého národa,
nikoliv pouze jeho jednotlivých složek (srov. též
Holt: na uv. m. str. 38).
Přihlédne-li se k ústavám jiných
států, v prvé řadě oněch,
v nichž dochází výrazu státní
zřízení demokratické, objeví
se, že tento problém jest řešen způsoby
velmi rozmanitými. a) Jeden způsob diferenciace
obou sněmoven spočívá v tom, že
pro passivní volební právo do senátu
vyžadují se náležitosti přísnější,
než pro volby do sněmovny nižší.
V některých případech jest to vyšší
stáří (ve Francií 40 let naproti 25
letům, které se vyžadují do komory poslanců),
v jiných případech delší trvání
občanství státního (ve Spojených
státech severoamerických 9 let naproti 7 letům);
nebo delší pobyt ve státě (na př.
v severoamerickém státě N. Hampshire 7 let
proti 2 letům); konečně pak v některých
republikách středo- a jihoamerických vyskytuje
se nedemokratický požadavek censu při volbě
senátora (Columbia), nebo censu vyššího
než při volbě za poslance (Chile).
b) Jiný způsob odlišení obou komor zakládá
se v tom, že do každé z nich volí se
podle rozličných principů, ovšem
tak by idea demokratického volebního práva
všeobecného byla zachována; v tomto směru
vyskytuje se veliká pestrost forem, které lze však
povšechně charakterisovati v ten způsob, že
směřují k tomu, aby senát representoval
stabilnější složku parlamentu, by v něm
jevil se duch souvislosti, který, jak praví Laveley,
zajišťuje v politice úspěch (Vláda
v demokracii - český překlad 1897, II., str.
17). Nejobvyklejší jest tu řešení
to, že buď volební perioda senátu jest
delší (na př. v jednotlivých státech
severoamerické Unie 3 až 4 léta, kdežto
do příslušných sněmoven poslaneckých
pouze 2 léta), nebo ze senát neobnovuje se najednou,
nýbrž po částkách (ve Francii
za 3 léta vždy třetina senátu, nebo
senát severoamerické Unie za 2 léta z jedné
třetiny). Jiné opět řešení
této otázky spočívá v tom,
že do sněmovny nižší volí
se přímo, kdežto do senátu nepřímo
(prototypem jsou tu opět volby do senátu francouzského),
též počet členů senátu
bývá vesměs menší, tudíž
též okresy volební větší
(na př. ve Francii má senát 300 členů,
kdežto sněmovna poslanecká 591 členů).
Konečně patří do skupiny této
i odlišení obou komor, spočívající
v tom, ze do senátu jsou povoláváni zástupci
určitých zájmových skupin, a to buď
teritoriálních, nebo sociálních. Za
příklad způsobu prvého sluší
uvésti senáty státu spolkových, jako
severoamerické Unie nebo Švýcarska, po případě
i senáty některých států homogeních,
jako Belgie (kdež to platí o senátorech volených
radami provinciálními). Způsob druhý,
totiž aby v senátu byly zastoupeny jednotlivé
sociální skupiny obyvatelstva, zdá se býti
přímo ideálním rozřešením
předmětného problému, neboť bylo
by provedením jeho postaráno o to, že by tu
podle jiného systému byly opět zastoupeny
všechny vrstvy obyvatelstva; byla by tu zachycena též
pravá vůle národa, jen ze s jiného
hlediska. Řešení to odporučoval již
v konventu Sieyés, z moderních spisovatelů
právnických hájí je výstižně
Duguit (na uv. m., I. sv., str. 370 - 371, 388 - 392). Jest však
zvláštní, že systém tento není
nikde ve své ryzosti proveden a že se vyskytuje spíše
v monarchiích, nežli v republikách; za příklad
budiž tu uvedeno složení senátu španělského,
ve kterém jistá část (30 senátorů)
jest volena korporacemi církevními, vysokými
školami akademií a společnostmi hospodářskými,
dále lze tu poukázat na jednotlivé kurie
bývalých sněmů předlitavských.
c) Konečně pro úplnost dlužno se ještě
zmíniti o třetím způsobu, jak se obě
sněmovny rozlišují, totiž částečnou
dělbou funkcí, ačkoliv ovšem diferenciace
tato s předmětným problémem přímo
nesouvisí. Vlivem parlamentarismu anglického pronikla
skoro všude zásada, že finanční
zákony mohou míti původ pouze v nižší
sněmovně, kdežto opět senátu
přísluší pravidelně právo
fungovati jako soud při obžalobách vysokých
státních funkcionářů. V některých
státech středo- a jihoamerických bylo toto
dělení funkcí provedeno ve větším
rozsahu.
3. Velmi často uvádějí odpůrci
systému dvou komor dva zdánlivě závažné
důvody proti provedení tohoto systému, opírajíce
se o zkušenosti čerpané z praktického
života parlamentárního, totiž
a) jednak, že systém dvou komor má vzápětí
průtah v projednávání jednotlivých
předmětů,
b) jednak, že mezi oběma sněmovnami mohou
vzniknouti konflikty, jež jsou s to rozpoutati velmi
vážné boje ústavní.
Leč na tyto důvody lze odvětiti:
ad a) Co jest prospěšnější, by
zákony a ostatní důležité záležitosti,
a pouze těmi se má přece parlament zabývati,
byly projednávány rychle, byly případně
promrskávány, či by byla poskytnuta možnost
důkladně, všestranně je uvážiti
a tím vystříhati se rozličným
ukvapenostem, čehož se právě dosáhne
zřízením senátu? Důležité
jest pro zemi - jak podotýkají shodně Duguit
i Esmein - míti zákony dobré, nikoliv míti
zákonů mnoho. Parlamentní život poučí
též každého, že rychlost práce
parlamentu záleží v prvé řadě
na duchu, jenž ve sboru zákonodárném
vládne a na vhodném jednacím řádu.
Velmi poučný jest výrok amerického
právníka J. Macyho a Gannawaye (v
kap. XI. shora citovaného spisu): »průtahy
v senátu jsou tím dobré, že napravují
spěch a nedbalost, jež až příliš
často charakterisují hlasování dolní
sněmovny«.
ad. b) Co se pak týče konfliktu mezi oběma
sněmovnami, nebývá tento, jak dějiny
politické ukazují, tak častý, ze by
jím více než jinými skutečnostmi
život ústavní byl ohrožován; nutno
ovšem v zákonech ústavních pamatovati
na to, tak by případný konflikt mohl býti
cestou ústavní odstraněn, což jest ovšem
v republice těžší než v monarchii,
kde k vyrovnávání protiv může
platně přispěti též autorita
koruny. Jest však zvláštní, že platné
ústavy jen výjimečně obsahují
ustanovení o tom, jak konflikty tyto způsobem právním
(nehledě k možnosti rozpustiti sněmovnu, což
jest spíše prostředkem politickým než
právním) odkliditi; děje se to hlavně
společnými schůzemi obou sněmoven,
kterýžto prostředek navrhoval již r. 1789
Dupont de Nemours a který se vyskytuje na př. v
konfederaci australské, kdež rozhoduje ve společné
schůzi prostá většina, nebo v Peru,
kdež se požaduje většiny dvou třetin.
Zajímavé ustanovení má ústava
chilská; schválí-li komora, ve které
zákon druhou komorou zamítnutý vznikl, tento
po druhé většinou dvoutřetinovou, platí
osnova tato za přijatou parlamentem leda, že by ji
druhá komora zamítla taktéž většinou
dvou třetin.