Nejprve bylo vysloviti, že pozbývají platnosti
ustanovení, jež neodpovídají nynějším
státním poměrům, pak která
odporují a nejsou v souladě s některými
změněnými ustanoveními. To děje
se článkem I. osnovy. Podle něho mají
pozbýti platnosti ustanovení o nejvyšším
dvorním maršálství (čl. III.
uv. z. k j. n., cís. nař. z 19. července
1916, č. 223 a 224 ř. z.), o oprávnění
řádu německých rytířů
projednávati pozůstalosti (čl. VIII. č.
1 uv. z. k j. n.), o vzetí do přísahy a výslech,u
členů císařské rodiny (čl.
VI. č. 2 uv. z. k c. ř. s., § 328 odst. 3 c.
ř. s., § 290 odst 1. č. 1 zák čl.
I. z roku 1911), o poměru kolonském a kontadinském
v Dalmacii (čl. X. uv. z. k c. ř. s.), o přerušení
řízení, když byl zahájen u říšského
soudu spor o příslušnost (čl. XII. č.
2 uv. z. k c. ř. s.) následkem zákona z 2.
listopadu 1918, č. 3 sb. z. a n., o sporech haličského
spolku pro pozemkový úvěr, priv. rak. úvěrního
ústavu pro obchod a průmysl a rakousko-uherské
banky (čl. XII. č. 1, 2 a 4 uv. z. k c. ř.
s.), o uherských státních občanech
ve příčině jistoty za náklady
rozepře (čl. XXIX. odst. 2. uv. z. k c. ř.
s.), pak všechna ustanovení, jež v zák.
čl. I. z roku 1911 vyhražují maďarské
řeči výlučné postaveni (§
100 posl. odst., že plná moc, jež není
napsána v této řeči, musí opatřena
býti maďarským překladem, § 134
odst. 1., že žaloba musí býti podána
v maďarské řeči, § 229 odst. 1.
a 2. o sepisování protokolů, § 332 o
tom, že předložen býti má ověřený
překlad listin, jež nejsou sepsány maďarským
jazykem).
Ustanovení o skutkovém ději (»skutkové
povaze, podstatě«) v rozsudku vedlo ke zbytečnému
psaní a pozbylo ceny tím, že nevyličují
se již výsledky průvodního řízení.
Mnozí soudcové, majíce stručně
vylíčiti skutkový děj, opisovali do
rozsudku téměř celé sporné
spisy buď přímo nebo označením
těch kterých míst ve spisech, a majíce
odůvodniti výrok, opětně v rozhodovacích
důvodech uváděli celý děj a
vyznačovali, co z něho pokládají za
zjištěné. Rozsáhlé takovéto
vylíčení zatěžovalo také
značně kancelář a nepřispívalo
nikterak k porozumění rozsudku. V praxi již
dlouho bylo na to poukazováno, že ustanovení
o skutkové podstatě se neosvědčuje
a že bylo vhodnějším, jak býval
sepisován rozsudek za starého soudního řádu.
Stačí zajisté, když v důvodech
samých bude stručně vylíčeno
podle přednesů stran a výsledků jednání
a průvodního řízení, jak se
věc má, čímž se zkrátí
rozsudek a odpadne zbytečné psaní. Chtějí-li
strany nebo jejich zástupci nabýti zevrubnější
informace, musí již dnes nahlédnouti do spisů
samých. Bylo proto toto ustanoveni § 417 c. ř.
s. a § 401 uh. zák. čl. I. z roku 1911 změněno
a pozbudou pak platnosti všechna ustanovení další
o skutkové podstatě na ni poukazující
(§§ 417, 420, 421, 445. 447 odst. 2., 485 odst. 2.,
493 odst. 2., 500 odst. 2. c. ř. s., §§ 401 odst.
2. až 5., 408, 507 zák. čl. I. z r. 1911).
Ženy vstoupily ve veřejný život, účastní
se správy, zastupují muže v jeho činnosti
a povolání a proto bylo změniti i ustanovení
§ 29 c. ř. s., připouštějící
za plnomocníky dosud jen muže. Tím však
pozbyl významu § 449 c. ř. s., že v nepatrných
věcech manželka může vystupovati jako
plnomocnice manželova, a byl proto zrušen. Poněvadž
pak odvolací a dovolací řízení
v uh. zák. čl. 1. z roku 1911 bylo upraveno tak,
aby se opět přiblížilo našemu,
byla zrušena některá ustanovení, jež
nové úpravě nevyhovovala (§§ 476
odst. 3., 485 odst. 2. druhá věta, 510, 514, 516,
529 odst. 2., 531, 539, 345, 550, 553 odst. 2.).
Podle ustanovení zákona ze dne 27. dubna 1873, č.
67 ř. z. o upomínacím řízení
v nynějším znění novely z 1.
června 1914, č. 118 ř. z., nepozbývá
již platební rozkaz platnosti, když nebylo zadáno
podle něho za exekuci. Opačné ustanovení
§ 597 uh. zák. čl. I. z r. 1911, jakož
i ustanovení §§ 598 a 600 neodpovídající
našemu zákonu, mají býti zrušena,
aby nastalo i tu sblížení a jednotnost. Zrušením
ustanovení o nejvyšším dvorním
maršálství nastala nutnost, upraviti soudní
příslušnost pro osoby požívající
exterritoriality, pokud se podrobí zdejšímu
soudnictví, jakož i pro osoby, jež jinak dříve
podléhaly pravomoci nejvyššího dvorního
maršálka. To stalo se článkem II. Pro
exterritoriální osoby ustanoven byl vrchní
zemský soud v Praze, ježto budou pobývati většinou
v sídle naší vlády a vzhledem ke zvláštnímu
postavení, jehož požívají takové
osoby, doporučuje se pověřiti soudnictvím
pro ně vyšší soud. Vrchní zemské
soudy působí již nyní v některých
věcech (syndikátních sporech, sporech o náhradu
proti státu) jako soudy první stolice a mohou i
tyto - celkem řídké - případy
rozepří převzíti. Ostatní osoby,
dosud podléhající pravomoci nejvyššího
dvor. maršálka, členové panovnické
rodiny a některých rodů, hlavně pobočných
a říšských, pozbyly výsadního
postavení a mají tudíž podléhati
řádným soudům.
Článek III. upravuje přerušení
sporu zahájeného u soudu, nastal-li kompetenční
spor mezi soudem a správním úřadem
podle § 3 zák. z 2. listopadu 1918, č. 3 sb.
z. a n., podobně, jako je upravoval § 13 zák.
ze dne 18. dubna 1869, č. 4 ř. z., o organisaci
říšského soudu. V uherském civilním
řádě není rovněž otázka
ta upravena a tvoří tedy navržené ustanovení
doplněk zákona z 2. listopadu 1918, č. 3
sb. z. a n. Jako článek X. uv. z. k j. n., tak čl.
XXIX. uv. z. k c. ř. s. a § 789 odst. 1. zák.
čl. I. z r. 1911 mluví o tuzemsku ve smyslu tohoto
zákona »a o tuzemcích, pokud se týče
cizincích«. Souvisí s tím některá
ustanovení o příslušnosti, o povinnosti
dáti jistotu za útraty rozepře a pod. Naše
dosavadní zákony prohlásily za tuzemsko »království
a země v říšské radě zastoupené«,
zák. čl. I. z roku 1911 ovšem zase »veškeré
země uherské koruny«. Poněvadž
zůstává dosud dvojí zákonodárství,
dlužno obmeziti tuzemsko na území, kde platí
ten který zákon; aby však bylo zamezeno, by
snad při tomto zúženém výkladu
byli považováni navzájem příslušníci
téhož státu, občané československé
republiky, za cizince v území, ve kterém
platí druhý zákon, a snad byli nuceni dáti
jistotu, nebo vykazovati vzájemnost ve smyslu §§
57, 63 c. ř. s., §§ 112, 124 zák. čl.
I. z roku 1911 a pod., pojato bylo do oněch ustanovení
další ustanovení, že se považují
za cizince osoby, které nemají státní
příslušnosti v celém území
státním. (Čl. III. č. 2, čl.
V. č. 2, čl. VIII. č. 55.)
K čl. IV. osnovy:
Jak shora bylo naznačeno, jest úmyslem osnovy sblížiti
oboje zákonodárství, rozšířiti
pravomoc samosoudcův, aby se tím uvolnilo více
soudcovských sil, aniž by to však mělo
za následek, že by mohlo býti soudcovstvo ztenčeno,
a tím ubrati značnou část práce
senátům; dále zamýšlí
se zjednodušiti pokud možno práci. Dosavadní
stav u nás byl: V rozepřích do 1.000 K byl
příslušným okresní soud, šlo-li
o hodnotu do 100 K, byl spor projednáván řízením
v nepatrných věcech, jež nebylo však považováno
za zvláštní způsob řízení
naproti řízení před okresními
soudy. Ve sporech od 1.000 K do 2.500 K příslušným
byl sice sborový soud I. stolice, ale projednával
a rozhodoval soudce jednotlivec řízením předepsaným
pro sborové soudy, ve sporech vyšší hodnoty
pak tříčlenné senáty. Pořad
opravných stolic jest: od okresních soudů
ke sborovým první stolice (zemským a krajským
soudům) při čemž obmezeno jest právo
odvolací ve věcech nepatrných, a ve třetí
stolici k nejvyššímu soudu; dovolání
ve věcech nepatrných jest zcela vyloučeno.
Z rozsudků samosoudců i senátů sborových
soudů jde odvolání ke sborovým soudům
II. stolice (vrchním zemským soudům), kde
rozhoduje pětičlenný senát a jde-li
o rozsudek samosoudcův, tříčlenný
senát. Odvolání jde k nejvyššímu
soudu; rozhoduje vždy pěti členný senát.
Vyloučeno bylo však dovolání podle §
502 c. ř. s., když odvolacím soudem byl potvrzen
rozsudek a sporný předmět, o němž
rozhodl odvolací soud, neměl hodnotu přes
1.000 K.
Na Slovensku byl příslušným okresní
soud ve sporech původní hodnoty do 2.500 K (§
1 zák. čl. 1, z roku 1911), jež byla nařízením
min. spr. č. M.E. 4050/1917 na dobu mimořádných
poměrů zvýšena na 5.000 K. Uherské
zákonodárství vyloučilo však
obchodní soudnictví vůbec, nezná soudců
laiků a přikázalo okresním soudům
i směnečné spory v mezích jeho příslušnosti.
Neznámým jest mu ústav samosoudcův
u sborových soudů; tyto rozhodují vždy
v senátech, a to tříčlenných.
Pořad další upraven jest takto: z rozsudků
a usnesení okresních soudů jde odvolání
a stížnost ke sborovému soudu I. stolice (sedrie),
který rozhoduje ve tříčlenných
senátech, dovolání a dovolaci stížnos.t
pak k súdným tabulím (vrchním zemských
soudům), kde rozhodují o nich tříčlenné
senáty. Naproti tomu odvolání (stížnost)
od sedrii jde k tabulím, kde o nich rozhoduje pětičlenný
senát a dále k nejvyššímu soudu
(dříve kurii) (§§ 55, 525 zák.
čl. I. z r. 1911). Řízení v nepatrných
věcech není, ale obmezení jsou ve sporech
do 50 K, nyní podle nař. M.E. 4050/1917 do 1.000
K co do odvolání (§ 476. odst. 2.).
Zřejmo jest, že hodnota sama není nikterak
rozhodna pro posouzení, o jaký spor jde. Spor o
nepatrnou částku může býti složitější,
vyžadovati více zkušeností, zabývati
se závažnějšímí právními
otázkami, než spor o zaplacení na př.
kupní ceny, zápůjčky a pod. do tisíců.
Jest však nemožno nalézti jiné dělidlo
a proto dlužno předpokládati jen, že čím
vyšší jest hodnota, tím důležitější
jest spor pro strany.
Na Slovensku jest tedy 5.000 K hranice pro příslušnost
okresních soudů; již vzhledem k tomu lze i
u nás přijati tuto hranici, zvláště
když nynější cena skoro všeho stoupla
alespoň 6-násobně proti dřívější.
S tím souvisí i ústav samosoudců a
jeho další úprava. Do 2.500 K rozhodoval již
nyní samosoudce ovšem u sborového soudu, není
však příčiny, rozlišovati mezi
kvalifikací obou. Řízení před.okresními
soudy jest přece jednodušší a okresní
soud jest přístupnějsí stranám,
zvláště je-li sídlo sborového
soudu vzdáleno. A přijetím 5.000 K jako hranice
příslušnosti docílí se jednoty
v jedné věci pro celé území.
Tím však stává se nutným zvýšiti
i hranici pro obsazení soudu samosoudcem u sborových
soudů. Proti jejich činnosti není vůbec
námitek; možno říci, že se osvědčili.
Shodnou-li se strany na příslušnosti okresního
soudu i ve věcech statisícových, není
obavy, aby i spory vyšší hodnoty než dosud
byly svěřeny samosoudcům. Vzhledem k poklesu
měny byla by přiměřena hranice do
10.000 K, která se zajisté rovná dřívější
hodnotě 2.500 K. Poněvadž však samosoudcův
u sedrií není, doporučuje se sjednoceni tím,
že se i tam zavedou.
Jak bylo uvedeno, náležejí i směnečné
věci (a šekové) v mezích jejich příslušnosti
na Slovensku před okresní soudy. Spory směnečné
jsou spíše formelní, námitky celkem
obmezeny za námitky ze směnečného
práva plynoucí neb z osoby žalobcovy; praktičtí
právníci uznávají tyto spory většinou
za nejjednodušší. Mohou-li na Slovensku býti
vyřizovány též okresními soudy,
mohou býti jim přikázány také
i u nás. Okresní soudy i okresní soudy v
obchodních věcech rozhodují v obchodních
věcech značně spletitých často
bez soudce-laika, na Slovensku vůbec, a není zajisté
závady ani co se týče směnečných
sporů. Kdežto na Slovensku není obchodních
a horních senátů v našem složení,
zachovává je osnova u nás a má za
to důsledně, že věci eminentně
obchodní jako jsou směnečné, dlužno
přikázati alespoň v druhé stolici
obchodním senátům jako odvolacím soudům
naproti okresním soudům. Přikázáním
směnečných sporů do 5000 K okresním
soudům vůbec - v Praze okresnímu soudu pro
obchodní věci - docílí se dalšího
sblížení se zákonem, na Slovensku platným.
Jest sice pravda, že sborovým soudům lI. stolice
náleží rozhodovati o sporech vyšší
hodnoty; o stížnostech však, kde potvrzením
jest konečně rozhodnuto, rozhoduje jen tříčlenný
senát, ač jde často o věc značné
důležitosti. Ve sporech však vyhrazen jest další
postup opravný k nejvyššímu soudu, kde
rozhoduje pět členů. Proto stačí,
když o odvoláních u sborových soudů
II. stolice rozhodovati bude pouze tříčlenný
senát, stejně jako u sborových soudů
I. stolice, jako odvolacích. U sborových soudů
II. stolice jsou také již soudcové starší
a zkušenější, kteří prošli
praxi u nižších soudů. Tyto zásady
provádějí pak navržená ustanovení
čl. lV., pod č. 1, 2, 3, 5, 7, 8 a čl. VIII.
č. 1, 4, 5. Ve většině zvýšena
jest jen číslice, kdežto na Slovensku zavádí
se (i ústav samosoudcův u sborových soudů.
§ 7a j. n. dovolává se § 50 odst. 1. -
rozepří náležejících před
sborový soud, nepatřících však
k výlučné příslušnosti
jeho a § 51 č. 1 až 3, rozepří
z obchodního jednání a ze směnečných
jednání. Zákonem z 5. března 1869,
č. 27 ř. z. přikázány byly
obchodním soudům žaloby ze železničních
úrazů, jako byly přikázány
zák. čl. XVIII. z roku 1874 sborovým soudům.
Pochybnosti povstávající z toho, že
na tato ustanovení nebylo poukázáno, byly
různě řešeny; dovozováno bylo
judikaturou, že nepatří takové spory
před samosoudce, byť hodnota nebyla vyšší
2.500 K. Aby to bylo jasno bylo ono ustanovení doplněno
v opačném smyslu.
Čl. IV. č. 4 (§ 23 c. ř. s.) doplňuje
jen dřívější ustanoveni ve smyslu
zákona o nejvyšším soudě ze 16.
dubna 1919, č. 216 sb. z. a n. Odlišné ustanovení
zák. čl. I. z 1911 bylo pro jednotu v čl.
VIlI. pod č. 6 (§ 4) a 7 (§ 68) stejně
upraveno.
Čl. IV. č. 9 a 11 mění jen dosavadní
kompetenční ustanovení o soudu ve Vídni,
a čl. VlIl. č. 3, § 53 a 54 podobné
ustanovení o soudu v Budapešti. Zvláště
pro spory manželské stala se nutnou změna,
poněvadž nebylo dosud ustanovení v tom směru
a nebylo také kompetenčního ustanovení
pro řízení podle zákona ze dne 22.
dubna 1919, č. 320 sb. z. a n., když nebydlel žádný
ze zdejších státních příslušníků
v obvodě Československé republiky. Rozsudky
cizích soudů ve věcech manželských
vzhledem k § 4 ob. z. obč. a § 81 č. 3
ex. ř. se neuznávají, ježto jde o otázku
osobního stavu. § 24 zák. z 22. dubna 1919,
č. 320 sb. z. a n. však předpokládá,
že buď manžel, proti němuž směřuje
žádost nebo žaloba anebo sám žadatel
nebo žalobce aspoň zde má řádný
soud. Jest tedy ustanovení čl. IV. č. 11
(doplněk § 100 j. n.) spolu doplňkem onoho
zákona. Platí však různé materielní
i formelní právo ve příčině
manželských sporů zde a na Slovensku. Proto
byla pro příslušnost Prahy, pokud se týče
Bratislavy volena zásada territoriality podle příslušnosti
domovské.
K čl. V.: Zvýší-li se hranice hodnot
pro příslušnost okresního soudu, třeba
podle toho zvýšiti i hodnotu, do které jest
přípustným upomínací řízení.
Tu opět docíleno by bylo shody s uh. zák.
čl. I. z roku 1911 (§ 588 odst. 1. a m. n. č.
4050/1917). Vedle toho vynechána byla ustanovení
týkající se Haliče, Bukoviny a Dalmacie
(čl. V. č. 1).
Č. 3 (čl. XL. uv. z. k c. ř. s.). Otázka,
jak přísahati mají osoby bezkonfesijní,
vyvolávala v posledních letech spory. Zákon
z 3. května 1868,.č. 33 ř. z. o tom nic neustanovil,
ježto byla otázka dosud bezpředmětnou;
toliko podle dv. d. z. 10. ledna 1816, č. 1201 sb. z. s.
neměla býti vyznavačům náboženství,
které nepřipouští přísahy
a uznává slavné ujištění
za tak svaté jako přísahu, vnucována
přísaha, nýbrž stačilo, dali-li
takové ujištění rukoudáním.
Praxe nevztahovala však toto ustanovení na osoby bez
vyznáni a nutila je, aby vykonaly přísahu
podle toho vyznání, jemuž náležely,
než prohlásily, že z církve vystupují.
S druhé strany vznikla otázka, má-li býti
podržena pro svědky, znalce a strany forma přísahy
či má-li býti vůbec nahrazena pouhým
slibem, jakož i má-li býti přísaha
konfesijní. Má-li vypovídati svědek
nebo strana, zapotřebí jest jakéhosi solemního
aktu, který by zaručoval, že budou vypovídati
pouhou pravdu. Náboženský cit jest namnoze
a zejména v některých krajinách na
venkově ještě tak pevně vžit, že
by se nepokládal pouhý slib za stejně závažný
jako přísaha. Kromě toho má náboženská
přísaha u některých vyznání
(židovského, mohamedánského) tak velký
význam, že nepovažuje se za přísahu
a křivé svědectví pod takovou přísahou
vydané za trestní, nebylo-li zachováno formalit,
jež určuje jejich náboženství.
Každý právník, jenž byl činným
u soudu, může dotvrditi, že zcela jinak působí
na svědky nebo strany, mají-li vypovídati
přísežně, než vypovídají-li
jen bez přísahy. Tak zák. čl. I. z
roku 1911, tedy zákon novější, zachoval
přísežní vzorec dovolávající
se Boha jako svědka o pravdivosti seznání
(§ 310) a nahradil ostatní formality tím, že
přisahající položí pravou ruku
na srdce (§ 311); pro ty však, kdož tvrdí,
že přísaha odporuje jejich náboženskému
přesvědčení, připouští
slavné ujištění »Při své
cti a na své svědomí ujišťuji....«
Osnova hledíc k hořejším důvodům
zachovává celkem ustanovení zák. z
3. května 1868, č. 33 ř. z. a starších
dvor. dekretů o výkonu přísahy jako
konfesijní i s formalitami dosud zachovávanými,
připouští však stejné ujištění
u bezkonfesijních, jak je má uvedeny zákon
čl. I. z roku 1911. Tím míní vyhověti
oběma proudům, jež ve sporech o přísahu
se jeví.
K čl. VI. Civ. řád soudní z 1. srpna
1895 vyžadoval několika změn, jež spočívají
na změněných poměrech, mohou zjednodušiti
práci u soudu a přivoditi sblížení
s uh. civ. řádem.
Č. 1. § 29 stanovící, že plnomocníkem
ve sporech může býti svéprávný
muž nevyhovují postavení žen v soukromém
i veřejném životě. Byl tudíž
v té části změněn. Obecného
zmocněnce připouštěl pak, šlo-li
o hodnotu do 1.000 K, kdežto při vyšší
hodnotě ve sporech před okresním soudem mohl
zmocněncem býti jen advokát, byli-li v místě
aspoň dva advokáti. Osnova zvyšuje hodnotu
pro spory před okresními soudy na 5.000 K. Přes
to nezdálo se vhodným připustiti obecného
zmocněnce ve sporech až do této hodnoty, ježto
přece již 2.000 K bývá pro venkovana
značnější částka; kromě
toho bylo se obávati, aby tím nebylo podporováno
pokoutnictví a nebylo ublíženo stavu advokátnímu.
Oporu nalezla osnova v ustanovení § 94 zák.
čl. 1. z roku 1911 a min. nař. č. 4050/1917.
Podle onoho musí strana býti zastoupena advokátem
i před okresním soudem, je-li sporný předmět
vyšší hodnoty než 1.000 K - jež byla
zvýšena ministerským nařízením
č. 4050/1917 na 2.000 K, jakož i vůbec ve směnečných
sporech. Tyto vyžadují zvláštních
formalit, jichž opomenutí může míti
za následek majetkové újmy. Proto jest radno
i toto ustanovení zachovati. Aby pak bylo docíleno
shody, upraven byl § 29 c. ř. s. (pod čl. Vl.
č. 1) ve stejném smyslu, jako §§ 94, odst.
2. a 95 pod čl. VIII. č. 8 a 9.
§ 148, odst. 1. jed. ř. ustanovil pro řízení
v nepatrných věcech, že soudce poučiv
strany o opravném prostředku proti rozsudku, má
se otázati stran, zříkají-li se odvolání.
Jest vhodno ustanovení toto rozšířiti
na veškeré rozsudky a všechna řízení.
Zřekne-li se strana opravného prostředku,
jest tento již vyloučen. Soud může však
k tomu přihlížeti sepisuje rozsudek, aniž
by ovšem směl vynechati vůbec odůvodnění;
zřekne-li se strana doručení rozsudku, odpadne
toto a pak lze lhůtu k opravným prostředkům
počítati od prohlášení vůbec.
Proto byl pojat do § 414 c. ř. z. (čl. VI.,
č. 4) i do § 398. zák. čl. I:1911 (pod
čl. VIII. č. 11.).
Vyloučení skutkové povahy rozsudku vyžadovalo,
aby upravena byla ustanovení na ní se vztahující.
Vyloučena byla sice skutková povaha jako samostatná
část rozsudku, ale nutno pro porozumění
rozsudku a jeho důvodů, aby v těchto - a
to jedině, a nikoliv jako se dělo často dvakráte,
ve skutkové povaze a pět v důvodech - bylo
vylíčeno, jak se věc má, ale pouze
co nejstručněji. Bylo třeba dáti pokyny,
což se stalo v § 417. (čl. VI. pod 5.) v §
401 zák. čl. I:1911 (čl. VIII. pod 12), čímž
sblížily se oba řády.
Zvýši-li se hodnota rozhodná pro příslušnost
okresních soudů, pak částka 100 K
při nynějších poměrech jest i
pro bagatelní řízení až nepatrná.
Ukazuje to praxe, kde dnes ubylo bagatelek a zejména kontradiktorních.
Řízení jest totožné, pouze protokolování
jest zkráceno a opravné prostředky omezeny.
Proti zvýšení hranice nebude asi vážný
odpor. Poukazováno však bylo s druhé strany,
že pociťuje se jako bezpráví, že
jest vyloučeno ve věcech nepatrných odvolání
i pro nesprávné právní posouzení
a doporučovalo se z kruhů praktiků, aby bylo
takovéto odvolání připuštěno.
Toho bylo tím více zapotřebí, zvýší-li
se hranice, jak navrženo, na 500 K. Aby však i tu bylo
zákonodárství jednotné, zavedeno bylo
bagatelní řízení v tomto rozsahu i
na Slovensku, z. čehož vyplynula pak ustanovení
čl. VI., č. 7, 8, 10, 14, jakož i čl.
VIII., č. 13, 14.
Čl. VI. č. 9.: Podle § 468. může
odvolatelův odpůrce podati sdělení
o skutečnostech a důkazech, jichž chce použíti
k vyvrácení odvolacích důvodů
a to ve 14 dnech, v řízení směnečném
(§ 555.) v 8 dnech. Zák. čl. I.: 1911 upravující
dosud odchylně odvolací řízení,
nemá sice této všeobecné lhůty,
ustanovuje však v § 489., že může odvolatelův
odpůrce podati sdělení v první polovici
doby mezi obesláním k líčení
a rokem, jež má býti zpravidla asi 15 dnů
(§ 485.) - tedy as do 8 dnů od doručení
odvolání - a v § 512., že má podati
do 8 dnů návrh, chce-li, aby bylo provedeno ústní
odvolací jednání, když odvolatel se
ho vzdal nebo v téže lhůtě podati své
sdělení. I podle § 468 c. ř. z. jde
o pouhé sdělení, jež nesmí obsahovati
právní vývody, a tedy má býti
proti praxi co nejstručnější. K němu
stačí zajisté kratší lhůta
osmidenní, čímž bude přivoděn
soulad s §§ 555 a 575 c. ř. s. a §§
489, 512 zák. čl. I.: 1911.
K čl. VI. č. 11 a VIII. 21:
Kdežto odvolací řízení podle
civ. řádu soudního vylučuje všechna
nová přednesení a novoty, připouští
zák. čl. I. z roku 1911 (§§ 489., 498.),
že mohou strany neobmezeně v odvolacím jednání
přednésti i takové skutečnosti a důkazy
a činiti takové nároky, jež před
prvním soudem nepřednesly a neuplatnily. Třebas
se vytýká našemu odvolacímu řízení,
že jest příliš formální,
dlužno uvážiti, že jde přece jen
o opravný prostředek, který správně
má za účel jen přezkoumati rozhodnutí
nižšího soudu, že zákon ponechává
na vůli stranám a poskytuje jim možnost, přednésti
před nižším soudem vše, co ve věci
vědí a mají za důležité,
a že vlastně přechází pak odvolací
jednání v projednávání zcela
nového sporu, je-li možno, učiniti celý
skutkový i právní podklad. Ustanovení
uherského civilního řádu jest příliš
široké a vhodné přivoditi protahování
sporu; jím možno přenésti celý
spor do druhé instance, čímž řízení
v nižší stolici jest téměř
zbytečným. Osnova nemohla se rozhodnouti proto,
připustiti novoty v tak širokém rámci.
Zná-li strana před skončením řízení
před prvním soudem skutečnosti a důkazy,
jež mohou býti v jejím prospěchu a jestliže
jich tam neuplatní, zavinila sama tím po případě
svůj neúspěch a nechť nese také
následky toho. To nemůže ji dáti právo,
uplatniti je s výsledkem v dalším řízení.
Podržela proto osnova celkem dosavadní ustanovení
§ 482. pro civ. řád soudní připustivší
jen, aby strana mohla uplatniti ještě v odvolacím
řízení skutečnosti a důkazy,
o nichž bez své viny nevěděla, nebo
jichž nemohla použiti (čl. VI. č. 11).
V civilním řádě pro Slovensko byly
prozatím zachovány dosavadní ustanovení.
K čl. VI. č. 13: Odvolatel nebo strany mohly se
zříci ústního odvolacího jednání
(§ 492. c. ř. z.). Zřekl-li se ho odvolatel,
ale neprohlásil-li se odpůrce, bylo konati ústní
jednání, k němuž pak často strany
nepřišly. § 512. zák. čl. I. z
r. 1911 upravuje věc odchylně. Tam vyzve se odpůrce,
aby se vyjádřil, přeje-li si ústního
jednání. Jakési střední stanovisko
zaujal návrh v čl. VI. č. 13 a souhlasně
v čl. VIII. 31.
Jakkoli byla zvýšená hodnota v řízení
před okresními soudy, nebyla zvýšena
hodnota v případech, že potvrdí odvolací
soud rozsudek první stolice a tím vyloučí
se dovolání (čl. VI. č. 15, §
502 c. ř. z.), poněvadž se zdálo nebezpečným
pro práva stran ve všech těchto případech
dovolání vyloučiti. Zák. čl.
1. z r. 1911 nemá ustanovení, zavedená u
nás novelou z 1. června 1914, č. 118 ř.
z. k úlevě soudům. Byla tedy obdobná
ustanovení i tam provedena (čl. VIII. č.
29 a 35), aby další sjednocení bylo připraveno.
K čl. VI. č. 15: § 550. civ. ř. z. promíjí
žalobci v rozkazním řízení, aby
předložil prvopis listin, jsou-li u soudu, když
jest příslušným okresní soud.
Není důvodu, aby totéž platilo všeobecně,
tedy i, je-li příslušným sborový
soud, pročež navržena změna v tomto smyslu.
K čl. VII. Zákonem z 22. května 1919, č.
320 sb. z. a n. přestal rozdíl mezi manželstvím
katolíků a manželů jiných vyznání
co do rozlučitelnosti. Ustanovení § 18. dv.
d. z 23. srpna 1819, č. 1595 sb. z. s. a § 16. min.
nař. z 9. prosince 1897, č. 283 ř. z. v řízení
ve sporech manželských, že jest obhájce
manželského svazku. jsou-li manželé katolíky,
povinen podati vždy dovoláni, jest přežilým
a bylo novou úpravou odstraněno.
K čl. VIII. č. 1. Ustanovení toto jest totožným
s § 1. zák. čl. I. z r. 1911 a měnícím
je nařízením č. 4050/1917. Poněvadž
se však zvýšení na 5000 K stalo pouhým
nařízením, platným na dobu mimořádných
poměrů, bylo pojato nyní znova do zákona,
aby bylo provedeno sjednocení.
K čl. VIII. č. 10. Po.dle § 204, č.
3 zák. čl. I. z r. 1911 může naříditi
předseda také, aby byl předložen ověřený
překlad listin, jež jsou předloženy se
spisy a nejsou sepsány maďarským jazykem. Zrušení
tohoto ustanovení není třeba odůvodňovati.
K čl. VIII. č. 15 a násl. Jak již bylo
uvedeno, liší se odvolací a dovolací
řízení zák. čl. I. z r. 1911
nejen věcně, nýbrž formelně.
Některé odchylky jsou nepatrní, některá
ustanovení poněkud jinak stylisovaná mohou
býti stručnější, aby tu bylo
odvolací řízení jednotněji
upraveno. Obsah odvolacího spisu není tak přesně
určen, jako v civ. řádu soudním vzhledem
k tomu, že se připouštějí novoty
neobmezeně, a že tudíž nemá býti
tak formálním. Ale nepraktickým se zdá,
aby byl ihned odvolací spis se spornými spisy předložen
vyššímu soudu, a aby dal teprve tento doručiti
odvolání odpůrci spolu s obesláním
k odvolacímu jednáni a s vyzváním,
aby podal své sdělení (§§ 483,
485). Toto jest podati v první polovici lhůty mezi
obesláním a rokem (§ 489). Sám komentář
Gottlův uvádí, že by bylo podle náhledu
některých správnějším,
kdyby přednesl člen senátu průběh
dosavadního řízení a nebylo to ponecháno
stranám, aby přednesly rozsudek prvního soudu,
výsledek jednáni před ním atd. jako
ustanovuje § 497.
Povážlivým jest sice ustanovení §
501 odst. 2., že může odvolací soud vyslechnouti
přísežně odpůrce strany, která
byla v první stolici přísežně
slyšena. Odůvodnění tohoto postupu tím,
že nemá taková výpověď plné
průvodnosti, nýbrž že se soudu ponechává,
volně ji uvážiti a že také bývají
slyšení přísežně svědci
navzájem si ve výpovědích odporující,
není zcela případným. Jisto jest,
že se tím poskytuje stranám možnost vypovídati
křivě pod přísahou. Jsou-li tu dvě
přísežné výpovědi sobě
odporující o témž skutku, jest jedna
křivá a může býti trestně
stíhána. Náš civilní řád
soudní právě z těchto úvah
vyloučil přísežné slyšení
druhé strany. Ale uh. civ. řád připouští
novoty úplně a může tím býti
získán jiný skutkový podklad, který
odůvodniti může i přísežný
výslech druhé strany.
Také není praktickým ustanovení §
511, že odvolací soud doručí svůj
rozsudek přímo stranám a po právní
moci vrátí spisy. S tím souvisí též
ustanovení § 527, že dovolací návrh
podává se přímo u odvolacího
soudu. Rozhodne-li jinak než rozsudkem, pak ovšem zašle
hned spisy prvému soudu k jednání a není
tu jednotnosti.
Podle § 512 může se odvolatel vzdáti ústního
jednání. Rozhoduje-li se bez něho, nařizuje
přece § 514 rozhodnutí »po veřejném
přednesu«. O tomto dnu zpraví se strany jen
vyvěšením seznamu o projednávaných
věcech. Dostaví-li se strany k roku a uzná-li
soud za potřebné naříditi ústní
jednání, mohou strany do něho vstoupiti.
Praktickým jest tu ustanovení c. ř. s. z
1. srpna 1895, že odvolací soud nařídí
hned ústní jednání, uzná-li
to potřebným, třebas se ho strany zřekly,
kdežto jinak rozhodne v neveřejném sezení.
Aby byly odstraněny tyto odchylky, jež nejsou účelnými
a ku prospěchu věci a aby byla zjednána shoda
s civilním řádem soudním, byla tu
převzata jeho upravená ustanovení ve čl.
VIII. pod č. 15-34.
Stejně byly navrženy pod čl. VIII. č.
35 až 40 doplňky, jež mají přizpůsobiti
navzájem dovolací řízení. Tu
především změniti třeba ustanovení
§ 525, že odvolání, týká-li
se rozsudku okresního soudu, jde k tabuli (sborovému
soudu II. stolice), kdežto týká-li se rozsudku
vydaného sedrii, k nejvyššímu soudu. Při
dovolání jde pravidelně již jen o právní
otázku. A tu vyžaduje jednotnost judikatury v celém
státě, aby také pořad instanci byl
stejný nejen u nás a na Slovensku, nýbrž
i na Slovensku samotném, jinak vytvoří se
judikatura zemská nebo i krajová a to nikoliv ve
prospěch právního stavu.
A podobné doplňky z našeho civilního
řádu, pokud se zdály účelnými
a hodily se do rámce ustanovení zák. čl.
I. z 1911, byly navrženy při stížnosti,
pro níž připouští § 554 uvedení
nových skutečností a důkazů.
Tu platí totéž, co o odvolacím řízení.
l tu přenáší se tím rozhodování
na vyšší soud, ač nižšímu
soudu nebyl podán správný skutkový
podklad. Vedle toho padá tu na váhu otázka
útrat. Účelnějším zdá
se sice opět ustanovení našeho civilního
řádu soudního, leč ponecháno
bylo prozatím i toto ustanovení uherského
civilního řádu soudního.
Ostatní ustanovení čl. VIII. byla již
shora vysvětlena při souvislých ustanoveních,
jednak jsou sama zřejma, plynou z toho, přijme-li
se některé z jiných navržených
změn a mají zjednati jednotnost zákonů.
K čl. IX.
Exekuční řád udělal jakýsi
náběh, aby jednotlivé úkony byly přeneseny
na soudní kancelář. Povolí-li na příklad
soud prodej svršků, má jej kancelář
bez dalšího příkazu provésti.
Rozvrh výtěžku, byť byl sebe jednodušší,
poponechán byl však soudci, ač často,
ba téměř výhradně spočívá
v pouhém výpočtu pohledávek, pro nějž
není třeba znalosti práv. Kde lze při
takovém rozvrhu očekávati, že budou
řešeny právní otázky jako na
př. při odporu, což může se vyskytnouti
při reálním rozvrhu častěji,
musí býti vyhrazeno soudci, aby rozvrh provedl.
Jinak není překážky, aby i tyto rozvrhy
v exekuci na svršky, pohledávky a pod. byly přikázány
soudní kanceláři a aby byl vyhrazen pouze
zvláštní opravný prostředek po
vzoru § 68 ex. ř. nebo některých ustanovení
civilního řádu soudního a jed. řádu
o určení svědečného, o rozkladu
proti vyřízení předsedy k senátu
a pod.
K čl. IX.
Na nesporné soudce přeneseny byly v poslední
době různé úkoly, jež zaberou
celou jejich činnost. Uvésti možno na př.
akci k zajištění půdy drobným
pachtýřům podle zákona z 27. května
1919, č. 320 sb. z. a n., různé spoluúčinkování
při vyvlastnění určení náhrad
atd. Projednání pozůstalosti přiděleno
bylo soudům spíše z důvodu fiskálního,
zvláště kde dědicové jsou vesměs
zletilí a svéprávní. Tu nějaké
ochrany jejich zájmů není třeba. Ale
i kde jsou nezletilí, má soud dosti vlivu schvaluje-li
jednání, projednává-li pozůstalosti
atd., aby chránil jejich zájmy. Ve věcech
nesporných mohou býti soudcům vydatnými
pomocníky notáři jako soudní komisaři.
Jsou k tomu povoláni svým vzděláním
i praxí a doporučuje se, aby jim bylo přikázáno
v plném rozsahu projednání pozůstalostí,
což dosud mělo býti spíše výjimkou.
Soudcové pak budou moci věnovati se jiné
práci, zvláště péči o
mládež, byvše zbaveni oné činnosti.
Ovšem vyhraditi dlužno soudu schválení
projednání, jakož i rozhodnutí samo
o odporujících si přihláškách,
kdežto jiné úkony mohou býti bezpečně
ponechány soudním komisařům. Takto
jest provedeno přibližně pozůstalostní
řízení na Slovensku. Soud vyčká
tři měsíce, projednají-li si dědicové
pozůstalost; nestane-li se to, přikáže
ji ku projednání notáři. Zde volen
byl opačný poněkud postup, aby se řízení
urychlilo. Při úpravě nesporného řízení
bude asi nutno počítati i na součinnost notářů.
K čl. XI.
Zákonem z 2. listopadu 1918, č. 4 sb. z. a n., bylo
vysloveno: »Pokud nepřísluší dle
§ 2 č. 6 zákona ze dne 2. listopadu 1918, č.
3 sb. z. a n. rozhodovati o nároku proti celému
státu nebo jednotlivým zemím nejvyššímu
správnímu soudu, lze uplatňovati nároky
tyto žalobou u řádných soudů.
Příslušným jest v prvé stolici
zemský soud v Praze.« Zákon vzbuzuje pochybnosti:
a) jde-li tu o nároky ze soukromého či veřejného
práva, b) je-li jím derogován § 74 j.
n., a c) pokud jde o nároky z veřejného práva,
v jakém jest poměru tento zákon k §
2 č. 6 zákona z 2. listopadu 1918, č. 3 sb.
z. a n., a v jakém jsou poměru nejvyšší
správní soud a správní úřady
k zemskému soudu, a d) jde-li o nároky ze soukromého
práva, proč byla přiznána příslušnost
zemskému soudu v Praze a zda-li je pak výlučnou?
Prof. Dr. Hora vyslovil se ve svém článku
v Právníku 1918, str. 394: »Zdá se,
že i zde míněny jsou jen veřejnoprávní
nároky proti státu nebo jednotlivým zemím,
ale jasně to řečeno není. Dovoditi
se to dá jen zmínkou o přípustnosti
žaloby u řádných soudů; neboť
tato přípustnost se rozumí u soukromoprávních
nároků proti státu sama sebou.«
Zákon z 2. listopadu 1918, č. 3 sb. z. a. n., ustanovuje
v § 2 č. 6, že nejvyšší správní
soud rozhoduje o nárocích proti státu nebo
jednotlivým zemím tenkráte, rozhodly-li již
o nárocích těchto v mezích své
příslušnosti v instančním
pořadí úřady správní
a jde-li toliko o přezkoumání tohoto rozhodnutí.«
Rozhodovati o nárocích z veřejného
práva jsou vůbec povolány podle platného
práva vždy správní úřady.
Pořad práva jest vyloučen; soud musí
podle § 42 j. n. odmítnouti žalobu z úřední
povinnosti - pokud se týče vyšší
soud musí zrušiti řízení a odmítnouti
žalobu - je-li věc odňata soudům. Přihlédneme-li
k tomu, jak povstal zákon z 2. listopadu 1918, č.
3 sb. z. a n., byla jím zrušena ustanovení
o říšském soudu (zákl. zák.
st. z 21. prosince 1867, č. 143 ř. z.); spory jemu
dosud přikázané podle čl. 2 b) a c)
a čl. 3 b) byly přeneseny na nejvyšší
správní soud (§ 2 č. 4 a 5 zák.),
kdežto spory o příslušnosti mezi soudy
a správními úřady (čl. 2 a),
byly přikázány zvláštnímu
kompetenčnímu senátu (§ 3 zák.).
Zbýval tudíž z onoho zákona jen čl.
3a), jednající o nárocích proti státu
anebo jednotlivým zemím. Ale o nich slušelo
rozhodovati říšskému soudu jen, »když
takové nároky nebyly způsobilé, aby
bylo o nich rozhodnuto řádným pořadem
práva«. Z toho by plynulo, že zákon z
2. listopadu 1918, č. 4 sb. z. a n., měl na mysli
jen takové nároky a že tedy jde o nároky
z veřejného práva (»pokud nelze o nich
rozhodnouti řádným pořadem práva«).
Přikazuje je tedy zemskému soudu a shledáváme,
že má proti zásadě § 42 j. n. rozhodnouti
o takových nárocích soud. Je tu však
dvojí různé řízení.
K tomu říšský soud nebyl soudem řádným,
nýbrž mimořádným, nejvyšší
stolice.
b) Obmezí-li se zákon v tomto smyslu, pak byl by
derogován § 74 j. n., jen pokud se týče
nároků z veřejného práva plynoucích;
ale to by bylo nutno vytknouti a v § 42 j. n. učiniti
výjimku.
c) Ale již za staršího práva byla sporná
příslušnost mezi soudem říšským
a správním, pokud šlo o nároky podle
čl. 3a). Tak byla uznána příslušnost
říšského soudu, když šlo o
soudcův nárok na přiznání substitučních
diet (16/1 1909 pres. 573 Hye XIV), o spor mezi státem
a obcí o bezplatné užívání
místností a braní vody pro policejní
věznici (30/4 1901 č. 175 Hye 1076). nikoli však
o nárok soudcův, aby byl ponechán na svém
služebním místě. Jednají-li o
tom správní úřady v nižších
instancích, jednají zajisté »v mezích
své příslušnosti« (§ 2 č.
6 zák. č. 3 sb. z. a n.). Když pak rozhodly
instančním pořadem, přísluší
rozhodnouti podle uvedeného ustanovení vždy
nejvyššímu správnímu soudu. Pak
jest vyloučeno, aby týž nárok ještě
žalobou u soudu byl uplatňován (§ 1 zák.
č. 4 sb. z. a n. »pokud nepřísluší
...rozhodovati... nejvyššímu správnímu
soudu«). Může se proto vztahovati zákon
z 2. listopadu 1918, č. 4 sb. z. a n., jedině na
ony nároky z veřejného práva, o kterých
správní úřady, jednajíce jinak
v mezích své příslušnosti, nerozhodly
»v instančním pořadu«. Tím
by však bylo dáno straně na vůli, chce-li
provésti věc před správním
úřadem instančním pořadem a
dovolati se pak nejvyššího správního
soudu nebo chce-li upustiti na př. po zamítavém
rozhodnutí od řízení před správními
úřady a podati žalobu u soudu. Toho ovšem
zákon nezamýšlel, již proto, že nastává
sám sebou konflikt kompetenční.
Zákon ten svádí k náhledu, že
jde o nároky ze soukromého práva, a praxe
vyhovuje námitce nepříslušnosti jiného
soudu, jde-li na př. o náhradu pro železniční
úraz proti státu a pod., jak poučuje několik
rozhodnutí (na př. zem. soudu v Praze z 20. února
1919 Bc I. 15/19 Práv. 1919 str. 106. z 2. dubna 1919 Cg
XVII 223/19 Práv. 1919 str. 329). Tím nastává
právní nejistota. Ministerstvo spravedlnosti má
vsak za to, že ustanovení cit. zákona není
vůbec třeba vedle § 2 č. 6 zák.
z 2. listopadu 1918, č. 3 sb. z. a n., a že spory
o nároky veřejného práva před
řádný soud vůbec nepatří,
pro soukromoprávní nároky však platí
všeobecná ustanovení a § 74 j. n. Navrhuje
se proto zrušení tohoto zákona.
Osnova buď přikázána právnímu
výboru aby jí, pokud jen možno, do 10 dnů
projednal.