Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Vláda podala v měsíci červenci 1919 předlohu tisku 969. Ústavní výbor projednal ji a upravil ihned po letních prázdninách. Ježto však volební řád úzce souvisí s ústavou, byla konečná redakce odložena do doby, kdy byly dojednány ostatní předlohy, tvořící komplex ústavních zákonů.

Ve všeobecné části budiž připomenuto, že řád volení opírá se o zásadu poměrného zastoupení. Během jednání vyskytl se sice podnět, aby zavedena byla zásada voleb většinových, avšak podnět ten nedošel souhlasu a byla zásada poměrného zastoupení pojata dokonce do ústavní listiny jako jedna ze základních zásad, změnitelných toliko kvalifikovanou většinou. Tím je vyloučeno každé majorisování stran a zaručeno jest i národnostním menšinám spravedlivé zastoupení v zákonodárných sborech. Volební řád snaží se dosáhnouti cíle, aby byl co nejspravedlivější, a aby nahodilé přikazování mandátů, jaké vždy se přihazuje, netvoří-li celá říše jediný volební okres, nestalo se na úkor zásadě rovnosti. Toho hledí předloha docíliti druhým a třetím skrutiniem, o nichž bude pojednáno v části zvláštní.

Toto důsledné snažení o spravedlivé zastoupení všech minorit i vrstev bude míti vliv na utváření politických poměrů v republice. Jednotlivé strany, třídy i národnosti budou odkázány na spolupráci a dohodování. S počátku bude to působiti jisté obtíže, jako v obcích, kde byla zastupitelstva zvyklá pracovati s »kompaktní majoritou«, avšak železná nutnost naučí strany hledati základnu pro společnou práci, a zmírní to - jak doufáme - ostrosti boje volebního.

Volební kraje kryjí se v Čechách, na Moravě a ve Slezsku vesměs se župami, a připadá 1 poslanec v každé župě průměrně na 46.000 obyvatelů. Toliko v pražském volebním kraji je koeficient menší, vzhledem k mimořádnému vzrůstu hlavního města Prahy, se kterým nutno s jistotou počítati.

Ku konci budiž uvedeno, že ústavní výbor vyžádal si dobré zdání od řady odborníků. Tak zejména od I. presidenta nejvyššího správního sondu Dr. Pantůčka, od prof. matematiky V. Lásky, okr. hejtmana Dr. Mrhálka a. j.

Ustanovení o právu volebním odpovídají ustanovením zákona o stálých voličských seznamech.

Při stylisaci ustanovení o volitelnosti uchýlil se ústavní výbor od vládního návrhu. Vládní osnova vycházela z podmínek aktivního práva volebního. Ústavní výbor upravil podmínky volitelnosti samostatně. To má hlavně ten význam, že není podmínkou volitelnosti 3měsíční bydliště, počítajíc zpět ode dne vyložení seznamů voličských s že se pro volitelnost vůbec nevyžaduje, aby zvolený v některé obci Československé republiky bydlel. Stalo se tak s ohledem na osoby, které žijí za hranicemi a v den volby ještě v některé obci republiky nebydli.

Podle vládní osnovy měla býti volitelnost odvislá od podmínky, že občan aspoň 3 léta přísluší do některé obce v obvodu Československé republiky. Ústavní výbor tuto podmínku změnil na 3leté státní občanství, avšak vzhledem k trvání státu odložil platnost tohoto ustanovení až po 31. prosinci 1924. Není snad třeba zvlášť podotýkati, že tím podmínka státního občanství není odstraněna, že tedy zvolený v den volby musí býti státním občanem, ovšem není až do 31. prosince 1924 třeba výkazu o státním občanství tříletém.

Povinnost zúčastniti se volby byla převzata nezměněně z obecního volebního řádu a téměř nezměněně i okolnosti omluvné. Změna je toliko v odst. d), neboť podle obecního volebního řádu stačí jako omluvný důvod vzdálenost nejméně 25 km, kdežto v přiložené předloze tato vzdálenost se zvyšuje na 100 km.

Mohlo by vzbuditi pochybnost, proč ukládá se vojenská správě, aby vojínům, majícím volební právo mimo místo služební umožnila zúčastniti se volby, kdyžtě podle § 4. vojíni mají právo voliti v obci, ve které jsou službou přikázáni. Nesmí vsak býti přehlédnuto, že pro zápis do seznamů voličských jest rozhodná obec, ve které vojín jest přikázán službou v den vyložení seznamů, kdežto v den volby může býti přikázán službou do obce jiné.

Zásadou předlohy jest, aby kandidující strany byly zastoupeny ve všech komisích, které volbu připravuji a provádějí.

Složení obvodní volební komise liší se od krajské volební komise a ústřední volební komise. Počet členů obvodní volební komise jest neobmezený a může činiti stehně, jako jest počet kandidujících stran. Každá strana má právo býti zastoupena svým členem. Právo úřadu jmenovati zástupce do obvodní volební komise jest toliko podpůrné, t. j. v případě, že by strana včas svých zástupců nejmenovala.

Členy krajské volební komise jsou zmocněnci volebních stran. Aby však při velikém počtu volebních stran krajská volební komise nebyla aparátem příliš těžkopádným, určuje se počet členů její na 10 - 12. Jest vsak učiněno opatření, aby všechny strany měly možnost býti přítomny a zúčastniti se jednání.

Při složení ústřední volební komise platí stejná zásada jako pro krajskou volební komisi, s úchylkou, že jest členů dvanáct, a že zmocněnci ostatních stran mohou býti přítomnými jako důvěrníci, nesmějí však do jednání komise zásobovati. Ustanovení toto bylo nutné, neměli býti z ústřední volební komise utvořen velmi početný, těžkopádný sbor.

Při sestavení ústřední volební komise bylo třeba určiti, který zmocněnec může za stranu jmenovati zástupce, neboť strana, která kandidovati bude v několika volebních krajích, bude míti zmocněnců několik. Bylo velmi těžko v zákoně stanoviti, který z těchto zmocněnců jest povolán, aby zástupce jmenoval. Nebylo by možno vzíti za vodítko na př. sídlo v hlavním městě, poněvadž jsou strany, které ve volebním kraji, v němž jest hlavni město nebudou kandidovati. Proto bude moci kterýkoliv zmocněnec strany jmenovati zástupce do ústřední volební komise, a bude věcí strany a vnitřního jejího uspořádání, aby určitého zmocněnce jmenováním tím pověřila. Kdyby se tak nestalo a několik zmocněnců téže strany učinilo různé návrhy, rozhodne ministerstvo vnitra, který z navržených zástupců zastoupí strany.

Budiž připomenuto, že jde tu o úchylku od obecního volebního řádu. Při volbách do obcí může býti členem komise toliko osoba, která má právo volební v obci, což jest zcela přirozeno. Při volbách do zákonodárného sborn, kde volební kraje jsou velmi rozsáhlé, budou kandidovati strany, které nemají v každé obci dostatek schopných a spolehlivých přívrženců. Všechny strany mají však zájem na tom, aby v každé obci mohly dohlížeti nad průběhem voleb. Proto navrhuje ústavní výbor, aby občan mohl býti též členem komise v obci, ve které nebydlí. Strany mohou jmenovati zástupce do komisí i z míst jiných, čímž docílí zastoupení i v obcích, ve kterých nemají přívrženců anebo nedostatek jich.

Ustanovení tohoto §u. uchyluje se jak od obecního volebního řádu, tak od vládního návrhu. Původně přistoupil ústavní výbor na návrh vládní osnovy, podle kterého se mohou komise usnášeti, je-li přítomna alespoň polovina členů, a zavedl úchylku toliko u krajské a ústřední volební komise. Uvážil však, že toto ustanovení mohlo by vésti k nebezpečným důsledkům, že by umožnilo obstrukci proti volbám. Zvláště nebezpečná by mohla býti pasivita některých stran při skrutiniu, prováděném krajskými volebními komisemi, nebo ústřední volební komisí. Strany, které by do druhého skrutinia nepřišly, anebo které by vůbec volbu chtěly zmařiti, mohly by tak učiniti, nedostavíce se do schůzí volebních komisí. Proto výbor změnil své usnesení a stanovil, že se komise mohou usnášeti za každého počtu členů.

Ustanovení toto nemůže býti na úkor žádné straně, neboť každá strana má v komisích, volbu a skrutinium provádějících, zástupce, a nemůže-li se dostaviti člen komise, může tam vyslati náhradníka. Předpokládá se ovšem, že o schůzích všichni zástupcové budou včas vyrozuměni.

Podkladem pro volby budou stálé seznamy voličské. Poněvadž kandidátní listiny musejí býti podepsány osobami, zapsanými ve stálých seznamech voličských, jest nutno, aby v době, kdy rozepíší se volby, byly tyto seznamy vyloženy k veřejnému nahlédnutí.

Podkladem pro hlasování jsou voličské seznamy, uvedené v § 14. zákona o stálých seznamech voličských. Může se státi, že v době rozepsání voleb budou vyloženy seznamy jiné, nežli které vezmou se za základ pro hlasování. Budou pak vyloženy v době rozepsání voleb jiné voličské seznamy, než v době osmi dnů před volbou.

Počet podpisů, potřebných k platnosti kandidátní listiny, ustanoven byl na sto. Aby však byla záruka, že kandidátní listinu skutečně podepsali voličové, zapsaní do voličských seznamů, vyžaduje se, aby byl podpis jejich ověřen. Ověření provede buď notář, nebo soud, nebo politický úřad. Podle § 62. ověření jest kolku prosto a nejde-li o ověření před notářem, i prosto. poplatku.

Pro Slovensko platí pro dobu omezenou až do 1. ledna 1935 úchylky, které jsou diktovány zvláštními poměry na Slovensku panujícími.

Kandidátní listina podá se u předsedy kraj. volební komise. Předseda ten nemusí býti podle § 10. úředníkem politického úřadu místa, ve kterém jest sídlo krajské volební komise, pročež bude na ministerstvu vnitra, aby ve vyhlášce o rozepsání voleb uvedlo, u kterého úřadu předseda krajské volební komise úřaduje, a kde jest možno kandidátní listiny předložiti.

Ustanovení, že strana může kandidovati více osob, než má býti ve volebním kraji voleno poslanců, nejvýše však o třetinu více, vysvětluje se tím, že osoby, které nebudou zvoleny za poslance, budou náhradníky. Počítalo se s případem, který ovšem bude velmi řídkým, že by byla v kraji jen jedna kandidátní listina, a že by pak strana, prorazivší se všemi kandidáty, neměla náhradníků.

Osoby, které by nad přípustný počet byly kandidovány, budou krajskou volební komisí podle § 25. z kandidátní listiny škrtnuty.

Obecní řád volení obsahuje ustanovení, že oprávnění zmocněncovo zastupovati stranu trvá, i když byl škrtnut z voličských seznamů, nebo ztratil volební právo. Toto ustanovení nebylo do připojené předlohy pojato vzhledem k tomu, že náhradníky zmocněncovi jsou všichni voličové, podepsaní na kandidátní listině podle pořadí a že může za zmocněnce, který odpadl, nastoupiti náhradník. Poněvadž ztráta volebního práva může nastati toliko v případech výjimečných, a úřad zmocněncův jest v tomto řízení velmi odpovědný jest správno, aby osoba, která jest z volebního práva vyloučena, a která by v den voleb nesměla odevzdati hlasovací lístek, také nerozhodovala o věcech, které jsou přikázány krajské volební komisi.

Ústavní listina v § 20. vylučuje z volitelnosti do Národního shromáždění (na rozdíl od pouhé inkomptability v ostatních případech § 20. župany a okresní náčelníky. Proto jest v řádu volení vysloveno, že nemohou býti ani kandidováni. Stane-li se tak přes to, škrtne je krajská volební komise z kandidátní listiny (§ 25.).

Původní ustanovení, že kandidát musí předložiti prohlášení o slibu věrnosti Českosl. republice, bylo k návrhu dr. Kramáře vypuštěno. Od kandidáta dlícího mimo území Československé republiky, nežádá se rozhlášení, že kandidaturu přijímá, a že se svým souhlasem na jiné kandidátní listině, ani v jiném volebním kraji není navržen. Stalo se tak proto, aby kandidovány mohly býti i osoby, dlící za hranicemi, jejichž souhlas nemůže býti včas opatřen.

Předsedovi krajské volební komise se ukládá, aby podrobil kandidátní listiny prvému zkoumání. Shledá-li formální vady, nebo nedostatky, vyzve zmocněnce, aby nedostatky ty do určité lhůty odstranili. Rozhodování nepřísluší předsedovi krajské volební komise, nýbrž komisi.

Komise rozhoduje o tom, mají-li kandidátní listiny náležitosti, nařízené v § 22. a vůbec v otázkách, týkajících se úpravy kandidátních listin. Pro některé případy zákon dává krajské volební komisi direktivu.

V některých směrech předloha pravomoc krajské volební komise omezuje. Zejména nepřiznává jí práva, aby prohlásila kandidátní listinu všeobecně za neplatnou, může tak učiniti toliko ve dvou případech: nemá-li kandidátní listina ani po upravovacím řízení buď potřebného počtu podpisů, anebo označení strany. Stranám dává se možnost, aby ještě během upravovacího řízení tyto vady odstranily; neučiní-li tak, nesou samy vinu, že jejich kandidátní listina, nevyhovující zákonu, nebude připuštěna.

Prokáže-li se v řízení o stížnosti proti volbám podaných, že krajská volební komise, která rozhoduje s platností konečnou, neprávem prohlásila některou kandidátní listinu za neplatnou, bude museti býti volba ve volebním kraji zrušena.

Ústavní výbor uvažoval též o tom, zdali má býti krajské volební komisi přiznáno právo, aby škrtala kandidáty, kteří proti ustanovení § 22. č. 2. nejsou uvedení plným jménem, zaměstnáním a bydlištěm, nebo kteří nejsou volitelní. Uváživ však, že by takovéto právo mohlo vésti k šikanám a neoprávněným škrtům, nepřiznal krajské volební komisi právo škrtati kandidáty, vyjímaje případy, jde-li o přespočetné kandidáty, anebo o župana a okresního náčelníka. Bude věcí volebního soudu, uzná-li kandidáta přes nedostatečné označení za zvoleného.

Konečně bylo třeba zabývati se otázkou, může-li krajská volební komise rozhodovati o tom, kdo má právo v ní zasedati, a může-li zkoumati, zdali zmocněnec, uvedený na kandidátní listině, má náležitosti nařízené v § 22. Právo toto podle názoru ústavního výboru krajské volební komisi nepřísluší. Ustanovení o tom do zákona výslovně pojato nebylo, neboť plyne z §§ 10. a 25., podle kterého krajská volební komise jest povolána, aby upravila kandidátní listiny a o úpravě rozhodla. Zkoumati, zdali kdo může býti členem krajské volební komise, přísluší toliko jejímu předsedovi a ministru vnitra, který předsedu jmenoval.

Není snad třeba rozváděti, že dáti popud, aby konáno bylo šetření o vadách kandidátních listin, nepřísluší toliko předsedovi krajské volební komise. nýbrž i komisi samé a vytknou-li se teprve v krajské volební komisi nedostatky, kterých předseda přehlédl, poskytne se rovněž stranám možnost, aby formální vady do určité lhůty podle §§ 24. a 25. odstranily.

Řízení u ministerstva vnitra jest zavedeno z dvojího důvodu. Jednak má býti zamezeno, aby kandidát kandidoval v několika volebních krajích zároveň. Poněvadž řízení musí býti rychle provedeno, vyslechne sice ministerstvo všechny zmocněnce, avšak nedocílí-li se dohody za jeden den, rozhodne samo, v kterém volebním kraji kandidát bude škrtnut.

Vzhledem k tomu, že zavedeno jest druhé skrutinium a že při něm sčítají se zbytky hlasů, odevzdané téže straně v celé republice, bylo nutno učiniti opatření, aby při druhém skrutiniu nebylo sporu o tom, které hlasy odevzdány jsou téže straně. Přehlédnutím mohla by snadno táž strana v různých volebních krajích označena býti odchylně, na př. jednou jako česká a po druhé jako československá. Aby takové přehlédnutí nepřipravovalo stranu o výhody druhého skrutinia, zavede ministerstvo vnitra řízení, aby kandidátní listiny téže strany ve všech volebních krajích byly označeny stejně. Ovšem jest věcí stran. aby své zmocněnce včas poukázaly, aby kandidátní listiny označovaly jednotně.

Jest sice pomyšleno na to, aby volby v celé republice konaly se současně. Když by však pro jakékoliv důvody volby v některých krajích se konaly později než v jiných, bude samozřejmě i při těchto pozdějších volbách provedeno ministerstvem vnitra řízení, uvedené v § 26., aby jednak osoba, která již v jiném volebním kraji byla zvolena, nemohla kandidovati v krajích, ve kterých se volí dodatečně, jednak aby označení téže strany v krajích, ve kterých volba se koná dodatečně, bylo takové, aby odpovídalo označení v krajích, ve kterých volba byla již provedena, ježto druhé skrutinium konati se bude až po provedení voleb v celé republice.

Ústavní výbor uvažoval, má-li se připustit, aby strana směla ještě do dne volby odvolati kandidaturu některého z kandidátů. Často leží tak v zájmu jak strany, tak i veřejné politické morálky, aby osoba, která narazí na odpor veřejnosti, na kandidátní listině ponechána nebyla. Přes to však ústavní výbor nerozhodl se pro to, aby straně bylo dáno právo odvolati kandidáta, neboť strana by toto právo mohla prováděti toliko zmocněncem. Zmocněnec mohl by svého práva zneužíti, a proto omezeno je odvolání kandidatury jenom na projev kandidáta samého, kterého strana může přiměti, aby od kandidatury ustoupil.

Vládní osnova připouštěla, aby nejdéle pátý den před volbou zmocněnec jmenoval jiného kandidáta, když některý kandidát kandidatury se vzdá, zemře, ztratí volitelnost, nebo byl škrtnut. Osnova ústavním výborem vypracovaná nepřipouští takovýchto změn a dodatečného doplňování kandidátní listiny, neboť by se jimi mohlo obcházeti ustanovení, že kandidát nesmí býti uveden na několika kandidátních listinách, ani kandidovati v několika volebních krajích a že musí předložiti prohlášení o souhlasu s kandidaturou. Aby byla záruka, že tyto podmínky jsou splněny, provede se řízení před krajskou volební komisí a ministerstvem vnitra, které vyžadovati bude doby několika dnů. Když by však zmocněnec mohl prováděti změny kandidátní listiny po tomto řízení, nestačil by již čas, aby úřady se přesvědčily, že nová kandidatura vyhovuje požadavkům zákonným. Nastanou-li po předložení kandidátní listiny změny, buď že se kandidát vzdá, nebo že zemře či ztratí volitelnost, nebude strana na tom hůře. než když kandidát odpadne po volbě. Nastoupí na jeho místo náhradník.

Kandidátní listiny vyhlásí předseda krajské volební komise toliko v úředních listech volebního kraje. Od vyhlášek v obcích bylo upuštěno vzhledem k tomu, že kandidátní listiny budou dodány voličstvu do bytu a že ve volební vyhlášce se uvedou kandidující strany (§ 33.)

Způsob, jakým se kandidátní listiny rozmnožují, je stejný, jako při volbách do obcí. Kandidátní listiny nedá však rozmnožiti obec, nýbrž předseda krajské volební komise.

Velmi ostře rozcházely se názory o otázce, kdo má nésti náklady spojené s tiskem kandidátních listin. Vládní předloha žádala, aby celý náklad nesly strany. Na opačném pólu stál návrh, projevený v ústavním výboru, aby celý náklad uložen byl státu. Návrh ústavního výboru jest dílem kompromisu. Ústavní výbor přihlížel k tomu, že povinnost přispěti k úhradě nákladů, spojených s tiskem kandidátních listin, mají jak stát, tak strany. Stát byl by jinak povinen dáti vytisknouti hlasovací lístky, ovšem, že by tisk hlasovacích lístků nevyžadoval tak velkých nákladů, jako tisk kandidátních listin; neboť kandidátních listin bude o tolikrát více, než hlasovacích lístků, kolik kandiduje stran ve volebním okresu. Každých sto voličů mohlo by na stát uvaliti náklad, který by vzhledem k drahotě tiskopisů byl nepoměrně velký. Kandidátka podepsaná sto osobami musela by na př. v pražském volebním okresu býti rozmnožena téměř v milionu výtiscích a sto voličů, třebas ani nemínících vážně kandidovati, mohlo by způsobiti státu zbytečný výdaj až stotisícový. Tomu dá se zabrániti buď tím, že se zvýší počet podpisů potřebných na kandidátní listiny, nebo že se straně uloží nésti část výloh spojených s tiskem kandidátních listin. O obou eventualitách ústavní výbor uvažoval. První eventualitu zamítl z toho důvodu, že zvýšení počtu podpisů na kandidátních listinách jest na újmu zásady tajnosti volby. V kraji, v němž jsou přívrženci určité skupiny, ať politické, hospodářské neb národnostní roztroušeny, příliš velký počet podpisů znemožnil by takovým skupinám kandidovati, což vzhledem k druhému skrutiniu nesmí býti podceňováno. Tolik pro Slovensko zvýšen byl počet podpisů na 1000, a to jen pro krátkou dobu přechodnou.

Nezbývalo, než rozhodnouti se pro eventualitu druhou, a to nikoliv jen proto, že by byla menším zlem, nýbrž že pro ni mluví i silné, věcné důvody. Strany, rozmnoží-li se úředně kandidátní listiny, ušetří na výdajích, které by jinak měly. Neboť by musely tak činiti na svůj vrub a dodati je voličstvu, aby ho na svou kandidátní listinu upozornily. Proč má tyto výdaje nyní nésti stát, když strany i nejmenší a finančně nejslabší při každých volbách musely ve vlastním zájmu vývěsky, letáky a jinými tiskopisy voličstvu oznamovati osoby, které kandidovaly. Tyto výdaje žádnou stranu od kandidatury až posud neodvrátily, byly samozřejmé a budou dnes jen potud změněny, že kandidátní listinu nedá vytisknouti strana, nýbrž stát.

Je to spravedlivé rozřešení, ponesou-li jak strany, tak stát náklady společně.

Až do 31. prosince 1924 stanoven byl poměr dvěma třetinami (stát) ku třetině (strany) a po 31. prosinci 1924 stejným dílem.

Náklad na rozmnožené kandidátní listiny vzhledem k rozsáhlosti a složení volebních krajů bude někdy zbytečně velký. Nevyžaduje toho potřeba, aby kandidátní listiny všech stran byly dodány všem voličům, již vzhledem k národnostní promíšenosti volebních krajů. Jaký zájem má český volič, aby obdržel kandidátní listinu všech německých stran, kandidujících v okresu pražském, a jaký zájem mají strany německé na tom, aby jejich kandidátní listina, obracející se jen k malému okruhu voličů, dodána byla několika stotisícům voličů českých? Opačně tomu bude v karlovarském volebním kraji s českými kandidátními listinami.

Podobně tomu bude u kandidátních listin odborně hospodářských, které ani neapelují na voličstvo všechno, nýbrž jen na určitou část jeho (na př. majitelé domů, krejčí a p.). Rozdáním kandidátních listin takových stran mezi všechny voliče, způsobují se zbytečné náklady jak státu, tak stranám. Poněvadž však je velmi těžko označiti, kdy je kandidátní listina určena pro všechny voliče a kdy jen pro část, bylo ponecháno iniciativě stran, aby samy rozhodly, trvají-li na tom, aby její kandidátní listina byla dodána všem voličům. Kdyby strany nenesly ani části nákladu spojeného s tiskem kandidátních listin, neměly by zájmu, aby omezen byl počet výtisků a každá kandidátní listina by se musela dáti tisknouti pro všechny voliče. Když strany ponesou část nákladu, budou míti materielní zájem, aby náklad, spojený s tiskem kandidátních listin, zmenšily. Tím vyhoví se hlavně stranám finančně slabým. Strana bude moci prohlásiti, že nedomáhá se toho, aby její kandidátní listina byla vůbec ve volebním kraji úředně dodána, aneb může tak učiniti toliko ohledně některého politického okresu. Obmezovati to na obce zdálo se býti nepraktické pro technické překážky. Chce-li strana, která nemá zájmu, aby její kandidátní listina byla dodána všem voličům, přes to setrvati na tom, aby kandidátní listiny byly dodány všem voličům, pak to závisí na jejím rozhodnutí, ovšem, že nese náklady s tiskem tohoto většího počtu listin spojené.

Budiž již na tomto místě podotknuto, že strana, která vzdá se práva, aby její kandidátní listina byla úředně dodána, musí sama učiniti opatření, aby voličové její kandidátní listinu dostali. Ani obecní úřad, ani volební komise není povinna takovou kandidátní listinu dodati a volební komisí nebude zkoumáno, zdali volič má kandidátní listinu takovéto strany.

Poněvadž volič musí vstoupiti do volební cely, maje všechny kandidátní listiny, pokud úředně v obci mají býti dodány, bude patrně třeba tisknouti kandidátní listiny ve větším množství než při volbách obecních. Není však možno určiti v zákoně přesně množství, nýbrž jen minimum, t. j. o třetinu více než činí počet voličů, kterým kandidátní listina má býti úředně doručena. Ze stylisace § 29. je patrno, že nesmí býti od stran žádáno více na úhradu nákladů spojených s tiskem kandidátních listin, nežli činí náklady spojené s rozmnožením kandidátních listin, které buď úředně mají býti dodány, aneb které stranou byly objednány za účelem, aby si je sama dodala.

Ježto kandidátní listiny musí býti rozmnoženy s největším urychlením, nemá-li volební řízení býti zmařeno, bylo nutno uložiti osobám, provozujícím živnost knihtiskařskou nebo v ní činným, povinnost, aby vyhověly příkazům ohledně tisku kandidátních listin.

Vzhledem k tomu, že postup při volbě bude zdlouhavější, když volební komise bude zkoumati, je-li volič opatřen kandidátními listinami všech stran, zmenšuje se počet voličů, přikázaný jedné volební místnosti, na 1000.

Aby jak obecní orgánové, tak i obvodní volební komise i voličové věděli, které strany v obci kandidují a které kandidátní listiny v dotčené obci mají býti úředně dodány, bude to ve volební vyhlášce výslovně uvedeno.

Způsob hlasování byl volen tak, aby zabezpečoval naprostou svobodu volby. Volič má býti chráněn před tím, aby mu nebyla vzata volnost, rozhodnouti se svobodně pro určitou kandidaturu tím, že mu odebere někdo před volbou kandidátní listiny, ponechávaje mu toliko kandidátní listinu jednu, a také před tím, aby po volbě nemusel se nikomu vykazovati, které kandidátní listiny mu zbyly a pro kterou kandidátní listinu se při volbě rozhodl. Má tu býti chráněna tajnost volby i svoboda voličova. Má-li tohoto účelu býti docíleno, pak ovšem jest nutno, aby volební komise zkoumala, zdali má volič, než vejde do volební cely, kandidátní listiny všech stran, pokud ovšem v obci mají býti úředně dodány, a zdali některá není označena, buď, že je škrtnuta, pomazána a pod.

Volič má sice povinnost přijíti do volební místnosti se všemi kandidátními listinami. Když by však jich neměl, nesmí býti od volby odmítnut, nýbrž musejí mu zbývající kandidátní listiny, pokud úředně mají býti dodány, komisí býti doručeny. Volič vstoupí se všemi kandidátními listinami do cely, tam teprve vybere si kandidátní listinu, vloží ji do obálky, obálku hodí do osudí a ostatní kandidátní listiny odloží do zvláštní schránky, aby tak znemožněna byla kontrola z venčí, které kandidátní listiny si podržel. Ústavní výbor neuzavíral se před skutečností, že tento způsob mnohému voliči bude obtížný, zejména voličům, kteří neumějí čísti, nebo nemají dostatečného rozhledu aneb z jiných důvodů nebudou se moci v krátké době, po kterou smějí pobýti v cele, rozhodnouti. Tomu však odpomoci má ustanovení, že kandidátní listiny mají obsahovati nejen jména kandidátů, nýbrž i označení strany číslem arabským.

Ustanovením § 40., že škrty a jiné změny na kandidátních listinách nemají významu, byla vyslovena zásada přísně vázaných listin. Proti této zásadě byla podána řada petic. Ústavní výbor uvážil všechny důvody pro systém přísně vázaných listin i proti němu a rozhodl se 12 proti 3 hlasům setrvati na tomto systému, který byl pojat do řádu volení pro obce. Jest sice pravda, že při systému přísně vázaných listin volič nemůže rozhodovati mezi jednotlivými kandidáty, nýbrž toliko mezi kandidátními listinami a musí se tudíž rozhodnouti buď pro celou kandidátní listinu nebo proti ní. Při volbě jednotlivých poslanců však volič také jiného práva neměl. Také tam strany přikazovaly kandidáty do okresů podle volebních vyhlídek, tedy něco obdobného, jako je určování pořadí na kandidátních listinách. Volič mohl se rozhodnouti buď pro kandidáta určité strany, nebo odevzdati prázdný hlas, když mu žádný z kandidátů nevyhovoval. Ani odpůrci přísně vázaných listin nevyslovují se vesměs při soustavě poměrného zastoupení pro úplnou volnost voličovu, jdoucí tak daleko, že smí vybírati kandidáty z různých kandidátních listin (panachování), nýbrž většina jich přimlouvá se toliko za právo voličovo škrtati jména kandidátů, a to ještě jen s omezeným účinkem, že škrty mají míti význam jen, dosáhnou-li určité výše, nebo že se netýkají kandidátů uvedených na prvých místech. Uznávají, že nelze právo jediného voliče vybaviti tak, že by mohl svým hlasem zkřížiti vůli několika deseti tisíců i set tisíců voličů, odevzdaných pro některou kandidátní listinu.

Navrženy byly různé kombinace. Zpravodaj dal v úvahu soustavu, podle které by bylo zachováno poměrné zastoupení, avšak právo jednotlivého voliče by se rozložilo na prvek volby jediného poslance. Volební kraj rozdělil by se podle tohoto návrhu na několik obvodů, jejichž počet by odpovídal počtu poslanců, kteří mají býti ve volebním kraji voleni, zvětšeném o jednu třetinu (vzhledem k volbě náhradníků). Na př. volební kraj, mající voliti 12 poslanců, rozdělen by byl na 16 obvodů. Každému obvodu by byl přikázán stejný počet voličů a v každém by strany kandidovaly toliko po jednom kandidátu. Počet hlasů, který by se soustředil na kandidátní listinu určité strany v celém volebním kraji, by se sečetl, straně by bylo přikázáno tolik mandátů, kolik od povídá celkovému počtu odevzdaných hlasů. Uvnitř kandidátní listiny byli by zvoleni ti kandidáti, kteří dostali z kandidátů téže strany největší počet hlasů. Volič by se mohl rozhodnouti pro kandidáta oné strany, který by mu vyhovoval jak stranickou příslušností, tak i osobní kvalifikací, avšak toliko pro jednoho a tím i toliko pro jednu stranu. Strana by pořadí kandidátů neustanovovala pořadím na kandidátních listinách, nýbrž přikázáním výhodnějšího volebního obvodu. Mezi kandidáty téže strany nastalo by zdravé závodění, že by každý hleděl docíliti ve svém obvodu co největšího počtu hlasů. Proti tomuto systému bylo namítnuto, že by nastolena byla opět vláda čistě místních zájmů a že by se poslanec utápěl v okresové politice. Dále padalo v úvahu, že návrh tento v podstatě není jiným, nežli ustanovení o přísně vázaných listinách. Neboť každý volič, který odevzdá hlas pro některého kandidáta v obvodu, odevzdává tím hlas pro stranu v celém volebním kraji, čímž také rozhoduje o celkovém počtu mandátů, které straně budou přikázány a tudíž i o zvolení osob, které jsou kandidovány v jiném volebním obvodu a které by snad jinak volič ani nevolil. Prostě v každém hlase při poměrném zastoupení jest obsažen také eventuelní hlas pro jiného kandidáta.