Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Snahy po utvoření Velké Prahy, připojením obcí sousedních k hlav. městu Praze a ještě dříve snahy po spojení obcí pražských vůbec jsou starého data a proto budiž dovoleno dějiny těchto snah zcela stručně zde vylíčiti.

Je skutečností málo známou, že až do r. 1784 tvořily 4 části Prahy I.-IV. samostatné obce, které teprve tohoto roku byly císařem Josefem II. trvale v jedinou obec sloučeny. Přechodné pokusy o sloučení jednotlivých částí Prahy, zejména Starého a Nového města, staly se již v dřívější minulosti několikráte, zejména za válek husitských a později počátkem XV. století, neměly však nikdy delšího trvání. Část V. spojena s Prahou teprv obecním řádem ze dne 27. května 1850 č. 85 z. z. Při předchozích poradách o tomto obecním řádě pomýšlelo se sice také na připojení tehdejších předměstí Vyšehradu, Karlína a Smíchova a zástupci jejich súčastnili se oněch porad, vláda však připojení těchto předměstí ku Praze neschválila. Toto odmítavé stanovisko vládní jest tím nápadnější, že při vydávání zvláštních statutů pro jednotlivá větší města, zejména hlavní města bývalých korunních zemí rakouských, v letech padesátých a šedesátých k celé řadě těchto měst připojena byla zároveň předměstí. (Vídeň, Brno, Opava, Linec, Štýrský Hradec, Terst.)

Od té doby řada těchto měst byla připojením sousedních obcí značně rozšířena, zejména ve velkém měřítku Vídeň v letech 1890 a 1894, Terst 1885, Krakov v letech 1909, 1910, 1911 a 1914. Naproti tomu snahy obce pražské a sousedních obcí o utvoření Velké Prahy setkaly se pouze s nepatrným výsledkem, a to hlavně pro nepřízeň vídeňské vlády, plynoucí jak dnes ze spisů bývalého rakouského ministerstva vnitra možno zcela určitě zjistiti - z důvodů politických. Připojen totiž pouze roku 1883 Vyšehrad, jako VI. část, r. 1884 Holešovice jako VII. část, a r. 1901 Libeň jako VIII. část.

Snahy o utvoření Velké Prahy - což jest také skutečností málo známou projevily se hned koncem let šedesátých minulého století; sahají tedy již více než půl století zpět. Souvisí to patrně s tím, že po válce s Pruskem usneseno bylo zrušiti pražskou pevnost, a tu hned v letech 1868 a 1869 za starosty dra Klaudyho, když připravována reforma obecního řádu pražského, usilováno též o sloučení sousedních obcí s Prahou, ovšem marně.

Mezníkem ve snahách o utvoření Velké Prahy jest konec let osmdesátých. Tehdy zakoupila obec pražská hradby novoměstské od Poříče až ke Karlovu a sbourala je a tím umožnila vzrůst, pokud se týče vznik Karlína, Žižkova a Vinohrad. Počínajíc rokem 1880 - tedy bezmála již 40 let - usilováno pak s obou stran, jak se strany obce pražské, tak se strany obcí sousedních, o utvoření Velké Prahy bez přetržení až po dnešní dobu.

S většinou obcí, jichž připojení se nyní navrhuje, provedla obec pražská podrobná jednání, která dospěla většinou až k uzavření zvláštních smluv; také se súčastněnými okresy obec pražská jednala, tato jednání však celkem nedospěla až ke konci. Poněvadž však nyní běží o utvoření Velké Prahy na podkladě v podstatě úplně změněném, zejména stanovisko vlády republiky československé k této otázce jest pravým opakem stanoviska bývalých vlád rakouských, není zapotřebí výsledky zmíněných dřívějších jednání podrobně zde líčiti. (Obraz jednání až do r. 1909 podává velice podrobně pečlivá zpráva zemského výboru, předložená bývalému sněmu král. Českého roku 1909 pod č. XXV.).

Ministerstvo vnitra republiky československé zahájilo na základě posledního usnesení výboru pro Velkou Prahu o obvodu budoucí Velké Prahy (č. t. 1018) jednání se všemi súčastněnými obcemi a okresy a výsledek těchto jednání předloží zmíněnému výboru.

Hlavní překážkou, proč dosud připojení předměstí ku Praze neučinilo větších pokroků - vedle zmíněné již nepřízně vídeňských vlád - byla nestejná výše domovní daně činžovní v Praze a v obcích sousedních. Státní daň činžovní beze slevy činí totiž v Praze ze 100 K nájemného K 22.66, v sousedních obcích však jenom 14 K, kterýžto rozdíl se pak ještě přiostřuje přirážkami, vybíranými z daní. Aby se tento rozdíl překonal, vydány byly - podle vzorů zákonů, vydaných pro Vídeň - zvláštní zákony o přechodné době pro vyměřování daně činžovní v obcích, jež se ku Praze připojiti mají a stanovena nejprve zákonem ze dne 30. prosince 1891, č. 1. ř. z. z r. 1892, přechodná doba 15letá, později pak zákony ze dne 21. července 1902, č. 165, ř. z. a ze dne 21. srpna 1908, č. 188 ř. z., přechodná doba 22letá; napřed měla se totiž daň po 7 let vybírati dřívější výměrou a teprve potom v dalších 15 letech postupně zvyšovati na míru pražskou. Platnost ustanovení zákona posléze zmíněného prodloužena byla cís. nařízením ze dne 7. dubna 1914, č. 81. r. z. do 6. srpna 1917, kterýmžto dnem platnost jejich vypršela. Ostatně, jak prohlásilo ministerstvo financí při jednání o sloučení sousedních obcí s Brnem a Olomoucí, má být otázka tato samostatně nově zákonem řešena, zejména z důvodů státně finančních má býti stanovena kratší přechodní doba, a není tedy možno, ani potřeba, otázkou touto podrobněji se zde zabývati.

Druhou závažnou nesnází finanční byla potravní daň na čáře; tato značnou měrou zastaralá daň vybírá se dosud pouze v Praze I. až VI., a postihuje celou řadu předmětů nutné spotřeby, mimo jiné též dříví a uhlí, naproti tomu však nestihá dostatečnou měrou předměty spotřeby přepychové. Také reforma této daně má býti v nejbližší době v souvislosti s otázkou Velké Prahy samostatně zákonodárně řešena a není tudíž potřeba obšírně se jí obírati.

Konečně bylo dříve závažnou překážkou finanční, že Praha, tvoříc samostatný okres školní, platí nejen veškeren věcný náklad na školy obecné a měšťanské, nýbrž také veškeren náklad osobní, nedostávajíc jako okresy venkovské zemského příspěvku na náklad, převyšující 10% okresní školní přirážky. Vedle toho ovšem poplatníci pražští, platíce značnou část - asi čtvrtinu - všech daní, předepsaných v celých Čechách, a tedy i zemské přirážky, vybírané k daním těmto, pomáhají nésti podstatnou část osobního nákladu školského v zemi mimo Prahu, ježto jak známo - více než polovice zemských vydání, jejichž úhrada plyne většinou z přirážek, jde na osobní náklad školský. V této věci usnadněno připojování sousedních obcí ku Praze nejprve zákonem ze dne 14. září 1905, čís. 120 z. z. a později zákonem ze dne 11. května 1908, č. 36. z. z., podle kterého země, v případě připojení některé obce, přispívá ročním příplatkem, rovnajícím se zemskému příspěvku, věnovanému pro onu obec v roce připojení, zmenšenému o výnos školného v dotčené obci. Také tato otázka v souvislosti s chystanými změnami ústavními, správními a finančními bude vyžadovati nové úpravy zákonné, a bylo by předčasně zde se pouštěti do jejího řešení.

Z porad obou výborů vycházejí tři osnovy zákonů, jejichž znění i rozsah se ve mnohém podstatně liší od návrhů vládních a jsou seřaděny v tom pořádku, že nejprve se předkládá zákon o sloučení, pak zákon o volbách Ústředního zastupitelstva a jako třetí sleduje zákon o organisaci a působnosti Ústředního zastupitelstva a místních výborů.

I. K osnově zákona o sloučení:

V § 1. stanoven nový obvod hlavního města Prahy připojením k dosavadním 8 částem dalších 38 obcí a osad v okruhu 7-8 kilometrů. Střed tohoto kruhu jest na dolejším konci Václavského náměstí naproti Můstku. Tento rozsah hlavního města státu našeho vyplynul po četných poradách a změnách, při čemž zejména byla důležita stanoviska, zda nové hlavní město snese finančně připojení četných obcí vzhledu venkovského, pro které bude zapotřebí v krátké poměrně době vybudovati komunikační linie, osvětlení, kanalisaci, dlažby a jiná zařízení velkoměstská, spojená nutně se stamilionovými náklady a zdali je vůbec možno, aby nová komuna, složená z celé řady obcí finančně již z dřívější doby zatížených, snesla nová břemena a udržela hospodářskou rovnováhu.

Tyto úvahy vyzněly v souhlasné přesvědčení, že zřízení Velké Prahy a řádné vybudování její jest záležitostí celého národa a úkolem státu.

Úkolu toho nemohlo by býti dosaženo při dosavadním systému příjmů, které hlavnímu městu Praze a obcím sousedním jsou přikázány, kterýžto systém vede k neodvratné finanční zkáze všech těchto obcí.

Výbor pro Velkou Prahu souhlasil-li s tím, aby Velká Praha zřízena byla v podstatě z obcí, jež v §u 1. vládního návrhu jsou uvedeny, učinil tak v předpokladu, že vláda učiní vše, aby důstojné vybudování Velké Prahy umožnila a usnesl se jednohlasně na této

Vláda se vyzývá, aby předložila Národnímu shromáždění v době pokud možno brzké osnovu zákona, jímž upravuje se finanční hospodářství Velké Prahy a jímž k nutným a neodkladným velkým úkolům sociálním, komunikačním a regulačním Velké Prahy povoluje se z prostředků státních přiměřená suma.

§ 3. upravuje podrobněji, mimo všeobecné zásady převzetí práv a závazku obcí slučovaných, zejména poměry zaměstnancův obcí, kteří sloučením budou převzati do služeb a do zaopatření obce pražské.

Jest kompromisním řešením, pokoušejícím se o střed mezi stanoviskem obce pražské, která domáhala se - jak podrobněji vylíčeno v čísle tisku 793, obsahujícím odpověď ministra vnitra na dotaz poslance J. V. Hroudy a soudr. cís. tisku 630 - aby zákonem prohlášeny byly všecky úpravy platů v obcích, které se s Prahou sloučiti mají, za zrušené, pokud převyšují platy zaměstnancův obce pražské - a stanoviskem úřednictva, které zastává názor, že úpravou platů nabyli zaměstnanci subjektivních práv na požitky, nebo jejich zvyšování v budoucnosti. K podrobnému vylíčení, zmíněnému shora, dlužno dodati, že obec karlínská jménem svým a jménem obcí Král. Vinohrad, Smíchova a Žižkova, podáním ze dne 27. dubna 1919 č. 5903/19, rovněž se ohradila proti vměšování obce pražské do působnosti obcí předměstských v otázce, o kterou běží; poukazuje tu, že ani obce, které dříve ve smlouvách o připojení zavázaly se, že k důležitějším opatřením hospodářským vyžádají si souhlasu obce pražské, nejsou již smlouvami těmito vázány, poněvadž původní předpoklady, za kterých smlouvy uzavřeny, úplně se změnily a obec pražská sama jich nedbá; dále poukazuje, že úprava platů zaměstnanců obce pražské jest již úplně zastaralá a za dnešních poměrů neudržitelná; tvrdí-li obec pražská, že zvyšováním platů zaměstnancův obcí předměstských bude poplatnictvo pražské zatíženo, namítá se, že naopak zase obec pražská ohromnými dluhy, které učinila bez souhlasu obcí předměstských, zatížila obce předměstské, které s ní budou spojeny.

Navržené ustanovení osnovy zachovává nadále požitky úředníkům, které jim již byly přiznány i přes míru v Praze systemisovanou. Podle přesvědčení vlády vyhoví tento navržený kompromisní způsob jak obcím tak úřednictvu, poněvadž jest samozřejmo, že v nejbližší době, jakmile se poměry valutové a drahotní alespoň poněkud ustálí, i obec pražská bude nucena upraviti služební požitky svých zaměstnanců, čímž se zajisté nepoměr mezi zaměstnanci vnitřní Prahy a obcí nově ku Praze připojených značnou měrou, snad úplně vyrovná.

Výbor Velké Prahy spolu s výborem ústavním přepracovaly původní návrh vládní § 3. ve směru pro zaměstnance podstatně výhodnějším, ale v podrobnostech přísnějším a spravedlivějším, obmezivše platnost jednak na úpravy všeobecné, jednak na dobu úprav do dne 30. června 1919, tak že vyloučeny jsou úpravy platů jen pro jednotlivé zaměstnance nespravedlivě (odst. 3.) učiněné aneb úpravy opožděné, zjevně usnášené jen se zřetelem na nastávající připojení.

Samozřejmě nejsou stanovením data 30./6. 1919 dotčeny úpravy provedené na základě pozdějších zákonů.

Odst. třetí § 3. dává zvlášť silný výraz neplatnosti úprav jednotlivců, které neodpovídají způsobilosti a skutečné služební době zaměstnancově.

Odstavec šestý splňuje tužbu starších právnických a lékařských úředníků připojených obcí, aby nebyli povinni skládati zkoušky praktické, když už svou odbornou schopnost delší praxí osvědčili a dříve jim nebyla kladena podmínka takové zkoušky.

K § 6. budiž připomenuto, že v podstatě stojí na stanovisku, které obec Pražská i zemský výbor při dřívějších jednáních o sloučení předměstí s Prahou zastávaly. Základem pro rozvrh aktiv a passiv mezi okresy, od nichž se část ku Praze připojuje, a Prahu, stanoví se poměr daňové základny. Poměr ten zajisté jest tím více odůvodněn, že podle zkušenosti právě při okresích největší část příjmů plyne z přirážek. Hlavní břímě, které se takto rozdělí, jest vydání na zúročení a umoření dluhů, a potom všeobecná vydání správní, zejména osobní vydání na úředníky a zřízence; v této poslední příčině pojato do § 7. zvláštní nové ustanovení, které umožní, aby okres, který následkem připojení svých poplatných obcí ku Praze zmenší se tak, že nebude moci dosavadní úřednictvo a zřízenectvo dále platiti, dohodl se s obcí Pražskou o převzetí části těchto úředníků a zřízenců; při tom samozřejmě bude také podle možnosti dbáno poměrův a požadavků dotčených zaměstnanců.

§§ 6. i 7. ponechávají v prvé řadě dohodě dotčeného okresu a obce Pražské úpravu vzájemných poměrův a v druhé řadě povolávají k rozhodnutí jiné nestranné orgány a sice § 6. stanoví, že pokud se týče ceny jednotlivých předmětů, které si mají vzájemně město Praha a samosprávné okresy nahraditi, rozhodne zvláštní smíšená komise, pro niž jednací řád vydá ministr vnitra; § 7. vyhrazuje pro případ neshody stran rozhodnutí ministra vnitra.

Při úpravě oné smíšené komise měl výbor Velké Prahy na paměti, že jest to rozhodčí soud dosazený pro případ, že obec pražská s příslušným okresem se nedohodnou, a že přísedícími mají býti zástupci obou sporných stran, kteří zajisté budou míti od korporací jimi zastupovaných přesné direktivy a ovšem odchylné. Proto bylo třeba ustanoviti, že v případě neshody obou přísedících rozhodne předseda, avšak ne prostě tak, že by měl jen možnost přidati se buď k té neb oné straně, nýbrž bude míti možnost podle uvážení všech okolností rozhodnouti v mezích návrhů obou stran; může tedy částečně dáti za právo straně jedné a částečně straně druhé.

Podle povahy věci dlužno učiniti též opatření pro případ, že by některá strana, aby věc protáhla nebo rozhodnutí zmařila, nejmenovala ve stanovené lhůtě přísedícího, nebo nepodala v čas vyjádření o návrzích druhé strany, nebo by se přísedící nesúčastnil atd. Proto odkazuje se co do podrobností řízení, zejména stanovení lhůt a práv předsedy, na jednací řád, který vydá pro smíšenou komisi ministr vnitra. V těchto §§ jest zajisté záruka, že při nové úpravě poměrů bude dbáno toho, aby jedna strana ke škodě druhé nedosáhla výhod a zejména aby zbylé okresy byly nejen zachovány při životě, nýbrž aby také byla zaručena schopnost jejich dalšího vývoje, by v sousedství Prahy nebylo slabých jednotek samosprávných a pro tuto finanční slabost zanedbaných okresův a obcí, které by nebyly ani důstojným ani zdravým sousedstvím hlavního města republiky.

§ 9. plyne ze snahy sjednotiti pokud možno správu budoucí Velké Prahy a odstraniti v jejím rámci útvary zvláštní.

§§ 10. a 11. mají býti rámcem, uvnitř kterého zastupitelstvo nově zvolené za souhlasu vlády upraví podrobným finančním plánem, na další řadu let stanoveným, přechod od nynějších roztříštěných poměrů finančních, zejména nestejné poplatnosti v jednotlivých obcích, k budoucí jednotnosti v celé Velké Praze. Aby hned po sloučení přirážky obecní v celé Velké Praze rázem stanoveny byly stejnou výší, tedy aby byly v řadě obcí sníženy a v Praze zvýšeny, nebylo by zajisté z důvodů národohospodářských a sociálně-politických žádoucno, poněvadž by to mělo za následek zvýšení nájemného a po případě znehodnocení majetku nemovitého v těch částech, kde by se přirážky zvýšily, se všemi důsledky z toho plynoucími, zatím co tam, kde by se přirážky snížily, sotva by došlo ke snížení nájemného. Rovněž by nebylo odůvodněno, by v obcích nově připojených přestaly se vybírati rázem přirážky okresní, poněvadž Velká Praha převezme zcela nebo z větší části dosavadní úkoly i břemena okresů, k nimž dotčené obce dosud náleží. Hlavním klíčem k ustanovení tohoto finančního plánu budou ustanovení zákona o přechodné době pro vyměřování daně činžovní, jehož osnova předložena bude později. Samozřejmě bude při stanovení programu pro nákladnější investice v prvé řadě podle možnosti dbáno požadavkův a přání částí připojených nově ku Praze a samozřejmě také bude dlužno počítati s nejvydatnější co možná podporou státní na jednotlivé zvláště naléhavé a zvláště nákladné investice.

K § 13. budiž připomenuto, že již nyní některé obce nepojaté dosud do policejního obvodu žádají za pojetí do toho obvodu; pro budoucnost pamatuje se na to, aby bez zvláštního zákona, jehož dosud podle § 28. obecního zřízení je třeba, bylo možno obvod státního policejního ředitelství v Praze podle potřeby na další obce rozšířiti; ostatně podle § 20. novely k obecním zřízením ze dne 7. února 1919, čís. 76. sb. z. a n., má býti policie bezpečnostní vůbec v dohledné době postátněna. Budiž ještě poznamenáno, že také v Paříži a Londýně obvod policejní podle povahy věcí jest širší nežli obvod komunální.

§ 14. plyne z úvahy, že v dohledné době dojde, zejména v souvislosti s projektovaným krajským zřízením, ke značnějším změnám co do organisace a příslušnosti státní správy a proto nepokládá se účelným pro tuto přechodnou dobu komplikovati celou věc změnou těchto úřadů ve Velké Praze; mimo to by převzetí agend politických a berních magistrátem pražským obec pražskou značně zatížilo.

Na podnět učitelských jednot, klubů a organisací bylo zvláště uvažováno o úřadech školských, ale ač uznána ve výboru jednomyslně potřeba unifikace školství Velké Prahy i co do správy i co do právních svazků učitelstva, shledáno přece po zjednaných u vlády informacích, že na ten čas se nedoporučuje školskou organisaci měniti, poněvadž se chystá reforma celková.

§ 16. má za účel usnadniti pro budoucnost připojování dalších obcí ku Praze, po případě pouhou změnu hranic, k čemuž doposud v obou případech bylo třeba zvláštního zákona.

II. K osnově zákona o volbách do Ústředního zastupitelstva:

Stejně jako vláda i oba parlamentní výbory byly toho názoru, že počet 100 členů Ústředního zastupitelstva, jak je v § 1. ustanoven, jest přiměřený a úplně postačující.

Stačí poukázati, že londýnská hrabská rada čítá 118 členů, pařížská obecní rada 80 členů, a podle zkušenosti čím je sbor početnější, tím je vedení a usnášení obtížnější.

Mimo to zavádí se současně decentralisace přenesením části agendy ústředního zastupitelstva na místní výbory a zřizuje se zvláštní sbor stavební pro samostatné vyřizování stížností stavebních, a zvláštní sbor pro vyřizování ostatních stížností, čímž se ústřednímu zastupitelstvu velikou měrou uleví.

O těchto věcech jedná třetí osnova, kde ještě bude příležitost se tím zabývati.

V dalším obsahu svém má osnova zákona o volbách povahu zákona, který podává pouze doplňky k volebnímu řádu do obcí, pokud vyplývají z té okolnosti, že Praha se stává hlavním městem republiky resp. samostatného státu a že se rozšiřuje na okruh, který zabírá celou radu obcí sousedních.

Takovými doplňujícími pravidly jsou ustanovení §§ 2, 3, 5, 6 a 7.

V § 4. zvyšuje se počet podpisů voličských na listinách kandidátních na 500, protože při rozsáhlosti hlavního města státu jest v zájmu vážnosti aktu volebního, aby nevystupovalo voličstvo v příliš malých skupinách, které by značně zvyšovaly náklady volby a nemohly by míti pro svou malou početnost úměrného významu ve veřejné správě.

V § 6. jest stanovena zásada, že náklady spojené s konáním voleb se rozvrhnou podle počtu obyvatelstva, což jest zajisté přiměřené a vhodné dělítko při zásadě všeobecného, rovného práva hlasovacího, poněvadž při něm se nehledí na placení daní.

III. K osnově zákona o organisaci a působnosti ústředního zastupitelstva a místních výborů: V podstatě jde vlastně o obrysy budoucího obecního řádu pro Velkou Prahu, jehož definitivní návrh není na ten čas možno předložiti, poněvadž podrobnosti úpravy závisí na budoucí úpravě veřejné správy v naší republice vůbec, zejména pokud se týče spolupůsobení laiků, zřízení župního atd. a též podrobná úprava hospodářství obce pražské není dosud možná, poněvadž ani obrysy našeho budoucího hospodářství veřejného, jak pokud se týká financí státních, tak i samosprávných, nemohou dosud rovněž býti stanoveny.

Podle usnesení výboru pro Velkou Prahu byla do této osnovy přejata též ustanovení o místních výborech z osnovy čís. tisku 719 a upraven jejich poměr k ústřednímu zastupitelstvu.

Osnova tato vychází z té základní myšlenky, že až do definitivního sloučení budou jak obec pražská, tak obce Velké Prahy tvořiti samostatné obce, které zachovají v podstatě a pravidlem všecku svou dosavadní příslušnost, vedle nich utvoří se pak - jaksi na způsob okresu nebo kraje - vyšší samosprávný svaz, společenství všech obcí Velké Prahy se zvláštním zastupitelstvem. Tento svaz bude míti jednak samostatnou působnost zásadně neomezenou, bude moci podnikati vše, co ve prospěch všech obcí Velké Prahy uzná za nutné, podobně jako již podle § 78. praž. statutu, § 28. obec. zřízení a § 50. zákona o okres. zastup. působnost obcí a okresů zásadně jest neobmezená, vedle toho pak převezme zastupitelstvo ústřední od dosavadních obcí a okresů některé určitě vymezené agendy, které pro celou Velkou Prahu jednotně dlužno řešiti.

Po definitivním sloučení bude potom poměr obrácený: potom bude mít ústřední zastupitelstvo zásadně takovou působnost, jakou mají na venkově obce a okresy dohromady, kdežto místní výbory budou míti jenom určitě vymezenou působnost (dle § 18.), podobající se působnosti osad. Zde tedy působnost ústředního zastupitelstva bude pravidlem a působnost místních výborů výjimkou.

V podrobnostech budiž dovoleno uvésti k této osnově toto:

§ 1. byl proti vládnímu návrhu značně přepracován a postaven na nový základ, poněkud odlišný od zásad nového volebního řádu do obcí, zejména v § 62. vyslovených. Mimochodem budiž vzpomenuto, že titul presidenta zaměněn historickým titulem primátora, primus cives, první občan v obci. Tento titul vyhovuje zajisté i demokratickému a republikánskému cítění, neboť pouze řadí, nevyvyšuje a má zřetel k dějinám.

Vedle této více formální změny byla však provedena obsahově podstatná změna ustanoveními o volbě primátora, které se vrací k ustanovením § 57. obec. řádu pražského ze dne 27. dubna 1850, čís. 85 z. z. Bylo totiž ve výborech uvažováno, že starosta, obzvláště hlavního města státu čili primátor má býti především osobou, požívající co nejširší důvěry a že nelze se tu obmeziti při jeho volbě na projev důvěry jedné části ústředního zastupitelstva, jak tomu je podle čl. § 62., nýbrž že bezpodmínečně má se súčastniti jeho volby celý sbor.

Proto se žádá kvalifikovaná přítomnost, nadpoloviční většina všech členů zastupitelstva, nejen přítomných, nařizuje se opakování volby a u stanovuje se volba užší.

Jsou tu shrnuta všechna opatření, aby co nejvíce bylo působeno na členy zastupitelstva, že mají zvoliti za primátora osobu ne tak dle příslušnosti k některé politické straně, jako spíše se zřetelem na to, je-li osobou, požívající důvěry ne-li všech, aspoň co největšího počtu členů zastupitelstva.

§ 2. ustanovuje, že k platnosti volby primátora jest potřebí potvrzení její presidentem republiky k návrhu vlády.

V tom nelze spatřovati obmezení samosprávy, nýbrž pouze zdůraznění výjimečného postavení primátora jakožto starosty hlavního města státu, kterému nepřísluší pouze úkoly obvyklé obecní správy, nýbrž i povinnosti repraesentační vůči cizině a důležité úkoly ve státní správě vůbec, nehledě ani k celonárodnímu jeho významu ve státě.

Vidíme tudíž naopak v požadavků, aby vláda navrhla a president potvrdil posílení postavení primátorova, jak na venek vůči obyvatelstvu, tak i uvnitř vůči zastupitelstvu.

§ 4 nebyl ve vládním návrhu, ale je nutným důsledkem ustanovení § 3, že se volí tři náměstkové primátorovi.

Tu bylo zjednati soulad mezi ustanoveními §§ 1 a 3 osnovy a ustanoveními §§ 62 a 64 řádu vol. do obcí.

K §§ 5, 6, 11 a 12 možno s hlediska všeobecného připomenouti:

Ustanovení o zřízení zvláštního stavebního sboru pro vyřizování stavebních stížností převzata v podstatě z dosavadních osnov stavebního řádu, předložených zemským výborem sněmu král. Českého. Jest zajisté samozřejmo, že zastupitelstvo obce pražské již pro svou početnost nehodí se k vyřizování oněch stížností, kde zpravidla běží o sporné otázky technické nebo právnické; nejlepším důkazem toho jest, že před lety sama rada hlavního města Prahy žádala, aby z osnovy stavebního řádu uzákoněna byla alespoň ustanovení o stavebním sboru. Důsledkem myšlenky stavebního sboru jest návrh § 3. a 10. o zvláštním sboru pro vyřizování ostatních stížností. Budou to jaksi dva zvláštní senáty pro zvláštní věci.

Členství v obou těchto sborech podle povahy věci není neslučitelno, ba pro jednotnost judikatury bude spíše žádoucno, aby alespoň část členů zasedala v obou sborech. Zřízením jejich uvolní se podstatně zastupitelstvu, aby se mohlo věnovati velikým organisačním a hospodářským úkolům, které je očekávají.

§ 5 byl ve výborech předmětem značných sporů. Někteří členové odporovali tomu, aby ministr vnitra měl vůbec právo jmenovati nějaký počet členů stavebního sboru, udávajíce, že se to nesrovnává s demokratickými zásadami.

Po delších úvahách došlo ke kompromisnímu řešení této otázky v ten smysl, že ministr vnitra má jmenovati 4 členy mimo dříve navrhovaných 8, tedy ¹/₄ místo ¹/₂ členů stavebního sboru na návrh korporací v zákoně vyjmenovaných, kdežto ostatních 12 členů bude voleno, avšak pouze z odborníků vypočtených v zákoně kategorií a z pracovníků oboru bytové reformy. Tato kategorie pracovníků byla do zákona vložena, aby bylo vyhoveno požadavkům nejširších lidových vrstev, ve kterých se vyskytují takoví speciální pracovníci, kteří mají sice velké zkušenosti praktické a po případě i theoretické, ale spíše na základě sebevýchovy a činnosti spolkové neb družstevní než methodické výchovy školské.

Takto sestavený stavební sbor má býti zárukou rozhodování více odborného a přímočarého, dbajícího především celkového řešení a účelného zastavování se stanoviska potřeb hlavního města státu, a vyvarovati se chyb přílišného vyhovování zájmům jednotlivců neb určitých kategorií a skupin občanstva. Mimo to též možno očekávati od takto sestaveného sboru stavebního rychlejší tempo ve vyřizování věcí stavebních.

Za účelem uskutečnění těchto snah a aby zájmy státu, který on nesporně musí míti na vybudování svého hlavního města, byly dobře opatřeny, dává se ministru vnitra, ve shodě se súčastněnými ministry, právo jmenování 4 členů.

To není obmezováním demokracie, nýbrž spíše účelnější úpravou, neboť i ministři vycházejí z vůle lidu a jsou i mají zůstati demokratickým zařízením ve státu. Ze stejných hledisk odborného, věcného a rychlého rozhodování plyne ustanovení, že do sboru pro vyřizování stížností musí býti voleni nejméně polovicí právníci.

Oba tyto sbory jsou myšleny jako sbory samostatné, na orgánech obecní správy neodvislé, kteří mají vlastní předsednictvo (§ 6).

Ze členství těchto sborů jsou primátor, jeho náměstkové a členové městské rady vyloučeni.

§ 7. jednak vyslovuje normu, že nově zvolená zastupitelstva obcí a osad, které mají býti sloučeny ve Vel. Prahu resp. tvořiti hlavní město Prahu, budou se po sloučení nazývati místními výbory a také jimi podle § 18. a n. skutečně se stanou, jednak že po příštích volbách ústředního zastupitelstva - ne po nynějších prvních budou na základě těchže seznamů o týden později konány volby místních výborů s menším počtem členů než jak doposud. Z odst. 2. § 7. plyne, že nynější zastupitelstva jakožto místní výbory budou bez ohledu na dobu, kdyby jinak jich období volební vypršelo, působiti až do druhých voleb do ústředního zastupitelstva a místních výborů. Bylo uznáno vhodným, aby pro dobu tvoření Vel. Prahy a spojených s tím značných prací, zejména přejímání jmění a statků obecních, ústavů, fondů, práv, závazků, budování nové organisace sjednocené obce pražské atd., zůstaly místní výbory v plném počtu nynějších zastupitelstev, nehledě ani k tomu, že by zmenšování jich počtu mohlo činiti obtíže.

§§ 9-16 jednají o působnosti ústředního zastupitelstva před sloučením. Toto ústřední zastupitelstvo má vésti již před úplným sloučením věci společné, vypočtené v § 9. pod čís. 1-9. Čís. 8. mění § 143. dosavadního obecního řádu pražského, podle kterého policejní nařízení vydává v Praze magistrát. Avšak mimo to může se usnésti dvoutřetinovou většinou přítomných na rozšíření své působnosti i na jiné věci, vyžadující jednotného provádění; k platnosti takového usnesení je třeba potvrzení ministrem vnitra v dohodě s příslušným ministrem odborovým. Vedle toho pak přísluší ministru vnitra právo pouhým nařízením rozšířiti pravomoc ústředního zastupitelstva na další věci společné, pokud spadají do samostatné působnosti obecní.

Jest tu tedy zřejma snaha všechny věci společného zájmu obcí, které budou tvořiti Vel. Prahu, podrobiti pravomoci ústředního zastupitelstva. Ku provedení úkolů svých má ústřední zastupitelstvo i právo na orgány obcí sloučených i právo, ustanoviti si zvláštní úředníky a zřízence, tyto ovšem v prvé řadě ze zaměstnanců obcí sloučených.

Tímto posledním ustanovením § 10. pamatuje se na to, aby bylo dosavadních zaměstnanců a jich nabytých zkušeností podle možností využitkováno a aby se ulehčilo místním výborům, jejichž agenda se přirozeně zmenší a nebude potřebovati tak velkého aparátu úřednického a zřízeneckého jako dosud, kdy byly samostatnými obcemi.

Samozřejmě v tom případě, kdyby zastupitelstvo ústřední uložilo některému místnímu výboru práce, jež by vyžadovaly vydání nehrazeného rozpočtem té které obce, vydání tato budou hrazena na účet Velké Prahy. Tato podrobnost nebyla do zákona jako samozřejmá pojata, poněvadž jde o přechodná ustanovení, která budou platiti pouze krátký čas; z toho důvodu vůbec vzájemný poměr ústředního zastupitelstva a místních výborů pro tuto přechodnou dobu upraven pouze stručně, ježto se předpokládá, že obojí činitelé v zájmu Velké Prahy budou navzájem postupovati loyálně a ochotně spolupůsobiti.