Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Účelem tohoto ustanovení jest, aby se zabránilo dvoj u zdanění těchže součástek jmění u různých osob právnických. Obdobné ustanovení jest již v cís. nař. o dani z válečných zisků ze dne 16. dubna 1916, čís. 103 ř. z. (§ 8.) a v zák. o dani válečné ze dne 16. února 1918, čís. 66 ř. z. (§ 7.), kde však právo vyloučiti vyšší výnosy z podílů je podmíněno držbou více než jedné pětiny podílů jiné společnosti.

Odchylka v návrhu zákona, jenž vylučuje hodnotu jakéhokoliv množství podílů, jest odůvodněna úvahou, že velmi četné naše ústavy, zejména záložny, spořitelny mívají ve svém držení podíly nejrůznějších jiných společností nebo společenstev. Bylo-ji by vyloučení podílů těch vázáno podmínkou vytčenou v zákonných ustanoveních shora uvedených docházelo by k zamezení dvojího zdanění těchže součástek jmění u různých právnických osob prakticky jen v řídkých případech; mimo to dlužno uvážiti, že zatížení osob právnických dávkou z majetku bude daleko větší, než jak jest tomu u daně válečné a proto také se nedoporučuje, aby vyloučení jich bylo vázáno na držbu určitého množství podílů.

Při stanovení sazby a dávky prostého minima přihlíželo se ke zvláštní struktuře právnických osob, zejména společností, které - jak již ve všeobecné části motivů bylo blíže naznačeno - jsou associací kapitálu v té způsobě, že soustřeďujíce kapitály malých jednotlivců ke zvýšení jejich hospodářské výkonnosti, směřují touto činností ne tak k hromadění kapitálů, jak tomu jest u osob fysických, jako spíše k rozdělování zisků; tvoří-li přes to reservy, děje se tak v první řadě za účelem krytí možných ztrát.

Tarif jest vybudován obdobně jako u osob fysických.

Sazby počínajíce 3% u prvých 200.000 K čistého jmění a končíce 20% u částek přesahujících 50,000.000 K umožňují, zejména společnostem odvésti část svého jmění, sniž by tím podlomena býti mohla jejich prosperita hospodářská; rozpětí sazeb odpovídá hlediskům právě naznačeným, a přihlíží mimo to k tomu, aby menším společnostem břímě dávky bylo snesitelnější.

Obdobný propočet jako u osob fysických uveden jest v příloze V.

Úlevy v tomto § poskytnuté jsou odůvodněny jednak sociálním významem sdružení spočívajících na zásadě svépomoci, jednak menší kapitálovou jich sílou. Předpisem plné dávky bylo by sdružením těm více než jiným osobám znemožněno refundovati ztenčený kapitál z běžných výdělků příštích dob.

Ustanovení o řízení jsou v podstatě vybudována na ustanovení II. hlavy zák. o os. daních upravujících zdaňování podniků veřejně účtujících. Tím se jak studium tak i provedení nového zákona značně ulehčí.

Veškerá ustanovení oddílu I. o dávce z majetku osob fysických platí - pokud v oddílu II. nic jiného se nestanoví - obdobně i u osob právnických.

§ tento stanoví subjektivní povinnost platební, nejde však vzhledem k výši dávky tak daleko, aby při spoluvlastnictví neb spoludržbě stanovil solidární závazek; v těchto případech nese každý jen část na jeho majetek vypadající.

Zapravení dávky náleží nesporně k nejobtížnějším stadiím, neboť nejedná se o nic méně než o to, miliardová jmění převésti z rukou soukromých do rukou státu; je-li vůdčí myšlenkou, aby dávka zapravena byla co nejrychleji a co možná v hotovosti, tu třeba upraviti s hlediska ekonomického a státně-finančního cestu tak, aby obrovský pohyb hodnot odehrál se bez těžkých otřesů na trhu a bez ohrožení existencí.

Návrh zákona připouští 6 pololetních lhůt k zaplacení, z nichž první jest splatna 3 měsíce po doručení platebního příkazu, uděluje však ministru financí zmocnění, aby povolil v případech ohledu hodných prodloužení lhůt až do 5 let po splatnosti prvé lhůty.

Úrok v odst. 2. zmíněný, jenž zatěžuje strany, vychází z názoru, že nabytím účinnosti zákona povinnost k zaplacení dávky objektivně vznikne, třeba ještě nebyla platebním příkazem konkretisována; hospodářské újmě z toho plynoucí může se strana vyhnouti tím, že zaplatí dávku v hotovosti napřed, ať již přede dnem splatnosti, aneb dokonce již před doručením platebního příkazu; v tomto případě poskytuje návrh zákona výhodu, že strana obdrží úrok hned ode dne zaplacení bez ohledu na to, kdy platí (odst. 3.), kdežto tento úrok nese stát do termínu v odst. 2. zmíněného ze svého, a teprve po tomto termínu platí jej ze zvýšení stanoveného v odst. 2.

Úrok jest mimo to volen v takové výši (4.8%), že poskytuje při dnešní úrokové míře velmi značnou premii.

Na druhé straně ovšem nelze přehlédnouti, že tak rychlé zaplacení dávky v mnohých případech bude hospodářskou nemožností, buď že jmění jest immobilisováno v pevných hodnotách, anebo odvedení hotových prostředků by bylo pro poplatníka se značnou hospodářskou újmou spojeno; aby však splácení dávky se do budoucnosti příliš neprotáhlo, jest zmocnění, dané zákonem ministru financí, dávku poshověti, vázáno na určitou řadu let.

Podle platného práva jsou rodinné fideikomisy zásadně nezcizitelny, a zavazení se dopouští jen k určitým účelům (§ 632. obč. zák.); proto třeba zvláštního ustanovení, zejména v tom směru, aby i toto vázané jmění mohlo dávku na ně připadající nésti.

Totéž platí i o majetku lenním, pokud by případy takové byly dnes ještě praktickými.

Co se týče hodnot, ve kterých se dávka odvésti má, jest nejvýše pochybno, stačila-li by zásoba hotových peněz k zaplacení tak obrovských sum, aniž by nastal nedostatek platidel v oběhu; mimo to však dlužno uvážiti, že i, kdyby se na bezvýjimečném principu placení hotovými trvalo, veliká část poplatníků byla by nucena, hodnoty v jejich držení se nalézající prodávati; zatížení trhu najednou při značné nabídce a jí neodpovídající poptávce vedlo by neodvolatelně k deroutě na škodu celého národního hospodářství i na škodu jednotlivců.

Návrh zákona připouští tudíž vedle placení hotovými také placení dávky v nemovitostech, jak již má na mysli zákon ze dne 16. dubna 1919, čís. 215 Sb. z. a n. (§ 1., 2. a 9.), dále v tuzemských cenných papírech sirotčí jistoty požívajících a potvrzeních o státních zápůjčkách ve smyslu zákona z 25. února 1919, čís. 84 Sb. z. a n. a to v té formě, že strana jest oprávněna plnění in natura nabídnouti.

Není myslitelno, aby stát takto nabytých hodnot majetkových mohl na delší dobu podržeti, nutno počítati s jejich zpeněžením, ovšem tak, aby při realisaci převzatých majetků zabezpečena byla pro stát při nejmenším hodnota, v jaké majetky přijaty byly na účet dávky. Stadium toto skrývá řadu nebezpečných úskalí, neboť bude nezbytně třeba realisaci prováděti mimo pravidelný trh zvolna, aby plná hodnota byla udržena.

Vzhledem k naprosto nemožné prognose, jak se hospodářské poměry v několika nejbližších létech vyvinou, nelze dnes stanoviti nějaké směrnice; právě proto předpisy o způsobu nabídky, jejím přijetí, o hodnotě, v jaké nabízený majetek přijme a o zúčtování vyhraditi jest cestě nařizovací.

Opatření, jichž bude k organisaci realisace nabytých majetků, jakož i k financování dávky vůbec zapotřebí, budou tvořiti v daném okamžiku předmět dalších opatření zákonných.

Ze zásady, že pro vyměření dávky jest rozhodný pouze a jediné stav a hodnota jmění dne 1. března 1919, nelze činiti žádných zvláštních výjimek, jsou tudíž změny ve složení jmění, změny v hodnotě jeho a pod., kteréž nastaly po dni tomto, při vyměření dávky zásadně bez významu.

Zásada tato, jakkoliv v zájmu jednotného uložení dávky nevyhnutelně nutná, vedla by však k značným příkrostem tam, kde neštěstím neb následkem mimořádných okolností hodnota jmění na úkor hospodářské výkonnosti strany po 1. březnu 1919 značně klesla; v těchto případech připouští návrh zákona podle obdoby § 73. a 232. zák. o os. daních za jistých podmínek poměrný odpis dávky již předepsané.

Výhoda zák. ze dne 25. února 1919, čís. 88 Sb. z. a n., při státní půjčce ve zlatě, stříbře a cizích valutách poskytnutá, zůstává v platnosti.

Čím jest zatížení vyšší, tím mocnější jest pokušení dani uniknouti; této osvědčené zkušenosti čeliti mohou u dávky jen vhodná ustanovení trestní, kteráž vzhledem k značné výši sazeb a vůbec k dalekosáhlému významu dávky, v zájmu její účinné ochrany musí býti mnohem ostřejší; návrh zákona recipuje tu platné předpisy o daních osobních (V. hlava zák. o os. dan. a cís. nařízení ze dne 16. března 1917, čís. 124 ř. z. čl. III.); hlavní změna záleží však v tom, že vedle fakultativních trestů vězení, (jež se mohou vedle trestů peněžitých uložiti), jak dosud byly zavedeny, zavádí se obligatorní tresty vězení, (jež nutno vedle trestů peněžitých uložiti) tam, kde by se jednalo o větší případy a o rafinovanější povahu deliktů.

Vzhledem k poměrně značnému zatížení jest násobek při výměře trestů peněžitých přiměřeně upraven.

Poněvadž fase generální tvoří východiště pro vyměření dávky, pozbudou trestní ustanovení v soupisových nařízení účinnosti dnem, kdy zákon o dávce nabude platnosti.

Ustanovení o amnestii (§ 58.) navazuje na dosavadní předpisy v tomto směru vydané, a není v podstatě ničím jiným, než prodloužením dosavadní amnestie podle soupisových předpisů až do podání generální fase; amnestie vztahuje se za jistých podmínek, které v podstatě byly již voleny pro amnestii berní dle novelly k zák. o os. daních ze dne 23. ledna 1914, čís. 13 ř. z. (sr. zejména čl. II., odst. 5), jak na přímé daně (včetně vojenské taxy), tak i na poplatky.

Předpisy zákona o zajištění dávky z majetku ze dne .................., kteréž obdobně platí i pro zajištění dávky z přírůstku na majetku, zůstávají až na některá ustanovení nedotčena.

S hlediska zabezpečení dávky posuzovati dlužno předpis § 60., jenž jest recipován z daně válečné (§ 7. cís. nař. ze dne 16. dubna 1916, čís. 103 ř. z., a § 6. zák. ze dne 16. února 1918, čís. 66 ř. z.).

V obligaci, kterou se zakládá povinnost k dávce vůči státu, rozeznávati dlužno subjekt a objekt.

Vlastním a výlučným nositelem závazku platiti dávku jest poplatník; vedle něho, avšak subsidiárně, t. j. jen pro případ, že poplatník své osobní povinnosti nedostál, ručí za dávku jiné osoby (t. zv. ručení osobní) v případech v § 61. taxativně uvedených.

Návrh zákona přejímá tu hlavně obdobné předpisy o ručení u daně z příjmu (§ 157., odst. 6, § 263. a § 266.), a do jisté míry o ručení u daně válečné (čl. 32., č. 3. prov. nař. k cís. nař. ze dne 16. dubna 1916, čís. 103. ř. z. a § 36. zák. ze dne 16. února 1918, čís. 66. ř. z.).

Vedle toho ručí podle §u 62. určité majetky samy (nemovitosti, vklady, zadrželé bankovky) za dávku (t. zv. ručení věcné).

Forma jest: u movitostí (vklady a zadrželé bankovky) ta, že straně odňata jest do vykázaného zaplacení neb zajištění dávky jakákoliv disposice, u nemovitostí pak v jistém rozsahu zákonné a privilegované právo zástavní, podstatně téže povahy jako u daní reálních; co se poslednějšího týče, budiž vytknuto, že v zájmu zabezpečení dávky požívá toto právo zástavní pořadí přede všemi pohledávkami, že však v zájmu držby hypotekární zabezpečuje jen poměrnou částku dávky na nemovitost vypadající.

Všeobecná ustanovení hlavy VI. zákona o os. daních platí obdobně u dávky; odchylky namnoze dalekosáhlého významu, diktovány jsou neúprosnou potřebou, zabezpečiti co nejširší zjištění materielní pravdy; před zájmem státu ustoupiti musí do pozadí zájmy individuelní.

Sem náleží zejména stanovení neobmezené povinnosti svědecké a znalecké, jakož i zrušení všech předpisů. které zakazovaly sdělení nebo použití dat, která byla při jejich provádění získána, berním správám. (Sr. na př. vedle předpisů uvedených v čl. 16., čís. 7. prov. nař. I. k zák. o os. daních, zákon ze dne 18. ledna 1902. čís. 21. ř. z. o sčítání podniků živnostenských a rolnických, zákon ze dne 9. března 1897. čís. 195 o dani z tržby cenných papírů, zákon ze dne 28. ledna 1919, čís. 49 Sb. z. a n. o organisaci statistické služby).

Zmínky zasluhuje širší zmocnění pro ministra financí, než jak v § 285. zák. o os. daních jest vymezeno, totiž učiniti opatření odchylující se od ustanovení návrhu zákona tohoto nejen pro případ dvojího zdanění, zachování zásad vzájemnosti a provádění odvety, nýbrž i v jiných případech, pokud se jedná o cizince.

Návrh zákona má zde na mysli hlavně smlouvy mezinárodní, vedle toho však i opatření pro jednotlivé případy; nutnost zmocnění tohoto dána jest širokým podkladem dávky hlavně po stránce zachycení mobilního jmění.

Ustanovení §§ 66 - 68. nepotřebují zvláštních výkladů; dávka slouží výhradně k sanaci financí státních, vylučuje tedy jakékoliv přirážky pro účely svazků autonomních; že pak nemůže tvořiti odpočitatelnou položku u některé daně přímé, plyne již ze skutečnosti, že dávka postihujíc jmění, nemůže zkracovati zdanitelný příjem nebo výnos.

Jednotnost zákonodárství v celé oblasti státu československého vyžaduje nezbytně jednotnosti norem; cíl tento vláda nepouští se zřetele.

Důvod, proč se přes to navrhuje v §u 69. pro Slovensko a Podkarpatskou Rus obvyklé zmocnění, cestou nařizovací zákon nejen provésti, nýbrž i in merito poměrům tamním přizpůsobiti, záleží v tom, že jednak generální finanční ředitelství v Bratislavě pracně a s ohromnými obtížemi sbírá a studuje předpisy na tomto territoriu platné, jednak okolnost, že další průtah v podání tohoto návrhu zákona nedal se více zodpovídati.

Ježto však předběžné práce již značně pokročily, vyhražuje si vláda během ústavního projednávání předstoupiti s přesnými návrhy na doplnění návrhu zákona samotného, tak aby zmocňovací § mohl odpadnouti.

V ohledu formálním se navrhuje, aby osnova přikázána byla výboru rozpočtovému s tím, aby o ní podal zprávu ve lhůtě 6 dnů.

Příloha I.

Příloha II.

Příloha III.

Příloha IV.

Příloha V.