Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Tím, že navrhuje vojenská správa pro nynější přechodnou dobu vzhledem k zahraniční situaci a jejímu vlivu na místní poměry vybudování stálé silné armády na t. zv. kádrovém systému, nevzdává se nikterak svého konečného cíle, vojenská břemena obyvatelstvu ukládaná zmírniti a myšlenku miliční soustavy v budoucnu provésti. Až budoucnost ukáže, že při zdravém pochopení vlastních zájmů a po vykonaném šetření politických a hospodářských poměrů uvnitř státu i mimo něj bude lze osobní i věcné požadavky vojenské zmírniti a více přizpůsobiti ideálu, k němuž kulturní národ ve svých všelidských úkolech směřuje, podá neprodleně vojenská správa přiměřené návrhy, jak břemena vojenská co nejvíce zmírniti.

K odůvodnění nemožnosti zavésti v této přechodné době miliční systém, uvádějí se dále tyto důvody.

1. Vojínům při systému miličním nemůže se dostati dokonalého výcviku. Tvrdí se sice, že stačí několik týdnů pro úplný výcvik nováčků. Podle vojenských zkušeností nelze však souhlasiti s tímto názorem.

Jeden rok není nijak přes příliš, aby nováček mohl býti zasvěcen v celý okruh vědomostí, potřebných dnes prostému pěšímu vojínu, což bylo už všeobecně uznáváno před světovou válkou. Platí to tím více dnes následkem velikých pokroků učiněných ve zbrojení a následkem velikého specialisování vojenské činnosti.

Znalosti tyto jsou však pouze povrchně ovládány, probere-li se látka vojenská jen jedenkráte. Teprve hojnými aplikacemi, cvičeními za různorodých předpokladů během delší doby služební může voják dovršiti znalosti ve svém válečném umění tak, aby mohl vyplniti své poslání.

Dnes nelze výcvik vojína obmeziti na skoro mechanický výkon několika základních pohybů vždy stejných. Pěšák není ještě vycvičen, když jest schopen vykonati se svým válečným břemenem pochod průměrného trvání a když nabyl ve střelbě jisté zručnosti. Válka moderní rozptýlila vojína po území a oddálila jej od jeho vůdců. Vojín může býti považován za vycvičena teprve tenkráte, když dovede také sám na vlastní pěst operovati.

2. U vojska miličního neexistuje vlastně žádný stálý prvek vojska v míru.

Mobilisovaná jednotka jest v plné pohotovosti teprve tenkráte, když má pohromadě své kádry, koně a všechen materiál. Z počátku staví se do cesty různé překážky. Jest samozřejmé, že tyto překážky se zmenší na minimum u jednotek, které jsou již za doby míru a které mají pevné jádro z kádrů a mužstva činného vojska.

Jest jisto, že taková jednotka přinese plný užitek mnohem dříve nežli jednotka, utvořená ze všech možných částí v době mobilisace.

To, co platí pro malé jednotky, platí snad ještě více pro velící orgány. Ve stálé armádě jsou různé služební stupně ve stálém spojení. Každý působí na svém místě po celou dobu. Tím se zaručuje shoda přenášení velitelovy vůle, jak toho nelze ve stejné míře docíliti u armády miliční.

Lze tudíž tvrditi, že stálá armáda může mnohem dříve se všemi svými prostředky započíti boj nežli armáda miliční.

Opozdění vůči nepříteli v tomto směru může býti osudným. Události prvních dnů operačních mohou býti rozhodnými, anebo alespoň mohou býti velice závažnými pro pokračování operací.

V zájmu pohotovosti armády jest tudíž systém rámcový stálého vojska nezbytný.

3. U vojska miličního není kádrů z povolání.

Moderní válka využívá veškeré lidské činnosti. Vyžaduje od velitelů vedle úplné znalosti jejich povolání ještě různé jiné vědomosti, které předpokládají dlouhou předběžnou průpravu.

Této průpravy nelze požadovati na tom, kdo za normální doby má jiné zaměstnání a jinou zodpovědnost.

Zkušenosti a znalosti potřebné k velení pluků a vyšších jednotek lze získati zpravidla jen delší průpravou a praxí, které mohou nabýti především důstojníci z povolání. Velitelství a hlavní štáby nelze účelným způsobem na rychlo sestaviti; k tomu jest nesporně potřebí delších zkušeností, studií a praxe ve vojenských otázkách vůbec a velení zvláště.

Okolnost, že v miličním vojsku není skoro vůbec kádrů z povolání, jest nepopíratelnou příčinou slabostí takového vojska.

4. Mnozí uvádějí, že bylo lze za poslední války na rychlo utvořiti vojsko, které v každém směru se vyrovnalo vojsku stálému.

Příklad Anglie a Ameriky podporuje zdánlivě jejich tvrzení, neboť obě tyto moci, které se vzpouzely zavésti všeobecnou brannou povinnost, postavily přece v době potřeby armády několikamilionové a vycvičily je za krátkou dobu tak, že zasáhly s výsledkem do války, ale ti, kdož toto tvrdí, zapomínají, že Anglie jest ostrovem, a že proto neměla zapotřebí udržovati silnou armádu. Měla však přece mocnou stálou armádu námořní k zamezení každého útoku na svém pobřeží. Zapomínají dále, že Amerika, vzdálena všech ohnisek válečných požárů nebyla vydána přímému ohrožení a mohla se proto obejíti bez stálého vojska. Zapomínají konečně, že nebýti armády francouzské, oduševnělé ideálem svobody a duchem obětavosti, ani Anglie ani Amerika nebyly by získaly času k utvoření svých armád.

5. Miliční systém zatěžuje finance státu více než systém kádrový.

6. Sami švýcarští odborníci, jako plukovník Egli, vyslovili mínění, že bylo pro Švýcarsko štěstím, že nebylo do světové války strženo, ježto by jeho miliční systém byl stěží obstál. Při miličním systému třeba v případě mobilisace získati času, tak zejména opevněním hranic, toto však při dnešních prostředcích útočných neposkytuje žádoucí ochrany, jak ukazuje příklad Belgie a bylo by pro náš stát při délce jeho hranic finančně úplně nemožné.

Švýcarsko nepočítá při svém miličním systému vlastně s ničím jiným, než že stáhne své vojsko na opevněném Gotthardtském masivu a bude hleděti se tam držeti tak dlouho, až některý jiný stát mu přijde na pomoc; tak příznivých politických a terénových podmínek u nás nemáme.

Nutno přiznati, že obrana země rozložené v dlouhém úzkém pásu (vzdušná čára od západu k východu měří 980 km, ale za to od severu k jihu v Čechách jen 240 km, na Moravě jen 160 km, na Slovensku v západní části jen 145 km a ve východní 100 až 50 km, z něhož země Morava ve středu leží a snadno nepřítelem prostoupena býti může), jest úkol obzvláště choulostivý.

Část hranic není vůbec chráněna přirozenými překážkami. Horské pásmo tvoří hradbu Čech nikoliv bezcennou, ale také ne nepřekonatelnou. Praha není ani 100 km od hranic vzdálena. Vpád na Moravu, která od severu k jihu měří asi 160 km, rozdělil by Čechy od Slovenska a tím přivodil by situaci v pravdě katastrofální. Proto musí býti československá armáda v míru tak vyzbrojena a dotována, aby i s mírovým stavem mohla nepřítele zadržeti, dokud nedostane posily mobilisovanými silami.

Zvláštní situace republiky vyžaduje tudíž od armády velikou pohyblivost a velkou rychlost operační.

Tyto nezbytné vlastnosti může poskytnouti jedině armáda stálá.

Zkoumání vnitřní situace země vede k témuž závěru. Stát, který se teprve tvoří a z více než čtvrtiny sestává z částí cizorodých, nemůže pomýšleti na to, aby svěřil svoji bezpečnost systému místní milice.

Živel neslovanský jest rozložen v krajích pohraničních, na nějž nelze právě při ochraně hranic spoléhati.

Zřízením miličního systému, při němž by vojíni byli odvedeni a namístě cvičeni, byly by snahy separatistické již v době míru posilovány.

Konečně jest snad zbytečno, poukazovati na stálé nebezpečí, jež by klid státu ohrožovalo tím, že by byla skladiště zbraní a střeliva svěřena obyvatelstvu, které by mohlo býti snadno uvedeno na zcestí provokacemi sousedního kmene.

Stálá armáda, ve které by se příslušníci republiky učili znáti jeden druhého a politicky se chovati shovívavě, jest zároveň vhodným nástrojem národní pospolitosti.

Za nynější situace evropské jest potřeba organisace pevné, stálé armády pro republiku československou nezbytnou existenční podmínkou. Nebezpečí maďarské stále ještě nepominulo a též politika ostatních sousedů našich neskytá pevné záruky pro klidné soužití v nejbližší budoucnosti a pro naše spojence - kterých získati musí býti cílem naší zahraniční politiky - budeme zejména v této době přechodní míti cenu jistě jen potud, pokud disponovati budeme pohotovou stálou armádou.

Armáda miliční, s vojenského hlediska úplně nedostatečná, byla by v nynější době tvoření se státu československého vážným nebezpečím politickým i sociálním.

Ze všech těchto důvodů jest potřebí, aby - aspoň v době nejblíže příští měla československá republika armádu stálou, silnou, vybudovanou na tak zvaném rámcovém (kádrovém) systému.

Aby tato armáda mohla své poslání vyplniti, musí býti početně tak silnou, jak z přílohy A) patrno, to jest, musí býti dosaženo v každém případě mírového početného stavu 150.000.

Při tom se podotýká, že byly ve výpočtu tomto přijaty za číselné stavy jen stavy nevyhnutelně nutné, aby vojenská výchova mohla se díti za podmínek příznivých.

Silné kádry potřebují samozřejmě nejprve pěchota a dělostřelectvo, pak též jízda, kteréžto druhy zbraní hlavně válku vedou a rozhodnou.

Světovou válkou zdokonalila se pěchota tou měrou, že z pěšáka stal se odborník (v útočné, výzvědné, telefonní, zákopnické a kulometné službě, jakož i v obsluze vrhačů min a granátů, vrhání ručních granátů, obsluze zákopových děl, - jak v obranné tak v útočné válce).

Těmto zásadám musí organisace, stav, výcvik a početní síla pěších oddílů odpovídati.

Co se týče dělostřelectva ukázaly nám zřetelně zkušenosti světové války, že nejúčinnější zbraní k odražení nepřátelského útoku jest dělostřelectvo. Z toho důvodu jest vybudování silného dělostřelectva největší nutností. Válka nás rovněž poučila, že vyzbrojení divisí těžším dělostřelectvem jest nezbytné. Hranice našeho státu jsou po většině vytvořeny horskými pásmy; operace v těchto krajinách vyžadují vedle polních děl též houfnice a horské dělostřelectvo.

Na organisaci silné pohyblivé jízdy nesmíme zapomenouti.

Náš protivník v eventuelní příští válce, jak na severní straně, tak jižní, Polák a Maďar, má mnoho jízdy, proti které naše neobyčejně rozsáhlé hranice nemohou býti na počátku boje pěchotou zajištěny. Tu může zase jen naše jízda rychle hranice zastříti a brániti vnitrozemí před zmatkem vneseným vpadlou nepřátelskou jízdou tím, že jí jede vstříc a bojem ji váže, čímž pak ostatním zbraním nerušenou mobilisaci umožňuje.

Dokazovati dále velikou důležitost jízdy moderně vyzbrojené a dobře vedené, přesahovalo by rozsah tohoto odůvodnění mírové organisace jízdy, poukazuje se jenom na směrodatný názor, jež nabylo ke konci světové války vrchní velitelství francouzské o důležitostí jízdy.

V nejnovější příručce vydané francouzským generálním štábem z roku 1918 čteme tato slova:

"Mimo službu výzvědnou a strategický průzkum, bojuje jízda právě jako oddíly jiných zbraní, bijíc se buď v ohroženém boku, neb snažíc se využitkovati co nejvíce dobytného s úspěchem neodolatelným pronásledováním, nebo obětujíc se, aby kryla ústup. Připadne jí někdy úkol, aby slavně nesla veškerou tíhu bitvy, očekávajíc příchod pěchoty (operace mezi bitvou na Marně a na řece Yseře).

Jízda jest zbraní, jejíž vytvoření a výcvik trvá dlouho a jejíž vydržování jest drahé; stane se, že někdy delší dobu nemůže plně zasáhnouti v boj (válka zákopová) však v případech takových, jak svrchu uvedeno, splatí v jediné hodině svrchovanou měrou to, co stála."

Této zbrani byla věnována větší pozornost z toho důvodu, že byl za války rozšířen mylný názor, že kavalerie svou úlohu skončila.

Pokud se významu technických vojsk v moderní válce týče, dokázala světová válka, že technické vojsko tvoří důležitou část bojového vojska. Své práce vykonává v nejtěsnější souvislosti s činností pěchoty. Z toho vyplývá, že ženista musí býti takticky tak cvičen, jako pěší voják, aby mohl všechny fáse boje s porozuměním sledovati a veškerou svou technickou činnost společnému taktickému účelu podříditi. Vojenská správa bude věnovati výchově a výcviku technických vojsk co největší péči.

Že při naší poloze specielní zbraně, které se ve válce obzvláště osvědčily, jako letecké oddíly, pancéřová auta a vlaky, vyžadují náležitého rozvinu, netřeba zvláště zdůrazniti. I na československé loďstvo musilo býti ve výkaze o mírovém stavu přiměřeným způsobem pamatováno.

Podrobněji odůvodňovati mírové stavy jednotlivých oddílů není zajisté zapotřebí.

Dlužno nyní uvážiti, jakým způsobem lze nyní mírový početný stav 150.000 krýti. V tom směru jest především rozhodující číslice jaké pravdě podobně odvody každoročně dosáhnouti mohou.

Podle připojené tabulky příloha B) připadala by na oblast naší republiky za léta 1900 až 1910, to jest ještě za platnosti branného zákona z roku 1889, průměrná odvodní číslice 70.637 mužů, při čemž se podotýká, že data za rok 1903 nebylo lze opatřiti, pročež odvody v roce 1903 nebyly vzaty v úvahu. Výsledek odvodu podle nového rakouského, respektive uherského branného zákona z roku 1912 prováděných byl poněkud příznivější, tříletý průměr na oblast naší republiky vypadající byl by 82.627 mužů.

Uváží-li se, že strádání obyvatelstva všeho druhu za války zvýšilo úmrtnost a snížilo fysickou způsobilost těch, kteří válku přežili, dlužno pro nejbližší dobu počítati s nižší než posléze uvedenou průměrnou číslicí, lze však s velikou pravděpodobností usuzovati, že počet odvedených k zařadění způsobilých dosáhne v nejbližších létech číslice 60.000 až 70.000 mužů.

K číselnému stavu nováčků dlužno připočísti počet dobrovolníků s délesloužících, jichž počet nedá se nyní přesně stanoviti a závisí na materielních výhodách, které se osobám takovým poskytnou, jakož i na hospodářských a výdělkových poměrech ve státě, jisto jest však, že počet těchto dobrovolníků a délesloužících nedosáhne podle nabytých zkušeností nikdy takové výše, aby dohromady s číslicí odvedených (60.000 až 70.000) dosáhl výše potřebného mírového početného stavu ve výši 150.000 mužů. Ostatně by nebyl příliš značný příliv dobrovolníků do služby, jakož i příliš značný počet délesloužících, žádoucím, ježto by znamenal přílišné zatížení státních financí a ztížení hospodářské situace.

Z toho vysvítá, že jest nezbytnou nutností, míti dva ročníky ve zbrani a tudíž presenční službu dvouletou, aby se dosáhlo mírového početného stavu ve výši 150.000.

Ale nejen tento důvod mluví pro zavedení služby presenční dvouleté, nýbrž i požadavek řádného výcviku vojínů, který jest nejen u technických zbraní, dělostřelectva a jízdy, nýbrž i u pěších pluků, jak shora uvedeno, velice složitý, odůvodňuje nutnost zavésti presenční službu dvouletou. Neboť teprve hojnými aplikacemi a cvičeními během druhého roku může voják dovršiti svoje znalosti pro válku nutné tak, aby za války vyhověl plnou měrou všem požadavkům na něj kladeným.

Dvě léta presenční služby nebudou pro vojáka jako občana nikterak ztracena. Doby této bude plně využito též k další výchovné činnosti na poli všeobecného vzdělání a kulturního pokroku. Vojenská služba stane se tak též dobrou školou života.

Podotýká se, že vojenská správa věnuje této otázce již nyní zvýšenou pozornost a postarala se též organisačně o zabezpečení úspěšné činnosti v tomto směru.

Systém dvouleté presenční služby má dále tu výhodu, že jest stále pohotově polovina mírového početného stavu dobře vycvičeného vojska, jehož lze při okamžitém vojenském zakročení ihned s úspěchem použíti.

Třeba si ještě všimnouti několika námitek, které by proti zavedení dvouleté presenční služby a postavení početného mírového stavu 150.000 mužů mohly býti činěny:

1. První část mírových smluv, pojednávající o úmluvě o společnosti národů, stanoví ve článku 8., že "členové společnosti uznávají, že udržení míru vyžaduje omezení státního zbrojení na minimum, jež stačí k bezpečnosti státu a k vynucení mezinárodních závazků společným postupem; rada má připraviti programy tohoto omezení, přihlížejíc k zeměpisné poloze a zvláštním poměrům každého státu, aby je jednotlivé státy uvážily a o nich rozhodly". Toto ustanovení úmluvy o společnosti národů, předpokládá sice omezení všeobecného zbrojení ovšem jen potud, pokud tím není ohrožena bezpečnost státu s obzvláštním přihlédnutím k jeho zeměpisné poloze a jeho zvláštním poměrům. A právě okolnosti tyto jsou v československé republice toho druhu, že mírový stav ve výši 150.000 mužů jest minimem k zabezpečení našeho státu nezbytným.

Poznamenává se, že Německo, jemuž byla uložena mírovou smlouvou obsáhlá redukce jeho mírového početného stavu, jest jakožto starý stát oproti našemu nově vznikajícímu státu ve výhodě potud, že má výbornou vojenskou organisaci z dřívějších dob a dobrý vojenský výcvik, čemuž tak ještě nemůže býti v našem státě a proto jest potřebí, aby vojenským požadavkům náš stát v přechodné době zvýšenou měrou pozornost věnoval.

2. Namítá se dále z různých stran, že dvouletou službou uvaluje se naší republice veliké hospodářské břímě, ježto jí bude tím odebráno několik tisíc sil pracujících duševně nebo tělesně, a že soustava taková znamená přílišné finanční zatížení.

Jest to sice pravda, nesmí však padati tolik na váhu, zda nás bude vojsko státi více či méně, třeba jen uvážiti, jsou-li výlohy ty nutné. Spravedlivé přihlédnutí k rovnoměrnému postižení veškerého obyvatelstva povinnostmi z branného zákona vyplývajícími, které nepřevyšují míry nezbytně nutné, přesvědčí zajisté každého své zájmy zdravě oceňujícího občana, že prospěchy plynoucí ze zajištěné posice jeho státu splácejí mu výlohy, které učinil v zájmu armády; každý uzná, že výlohy tyto nejsou neproduktivními a libovolnými platy, nýbrž že jest to samozřejmý ekvivalent poskytovaný občanům státu na plnění těch funkcí, k nimž stát jest povolán a jež musí zaručiti.

V otázce výdajů podotýká se ještě, že by přibližně řádné výlohy při dvouleté činné službě s mírovým početným stavem přibližně 150.000 mužů činily okrouhle 705 milionů korun, k čemuž by přistoupily ještě drahotní a nákupní přídavky, pak invalidní požitky a pense gážistům i mužstva 224 milionů korun; mimo to by činily pro první dobu výdaje mimořádné (výzbroj atd.) okrouhle 474 milionů korun, takže by činil celkový náklad na armádu pro první dobu asi 1408 milionů korun. Absolutní výše těchto nákladů na vojsko nesmí však zastrašiti; dlužnoť tu přihlédnouti k naprostému znehodnocení peněz.

Aby se pak porovnalo, kolik z řádných nákladů připadalo na vojsko v bývalé monarchii na jednoho obyvatele a kolik připadnouti má v našem státě, uvádí se, že podle rozpočtu ministerstva zeměbrany na rok 1914/1915 činila:

Podle rozpočtu ministerstva války pro rok 1914/1915 činila:

Z řádných výdajů ministerstva války by připadalo na Předlitavsko asi 63%, to jest 304,614.081,

Připočte-li se k tomu ještě příslušná honvédská kvota na Slovensko, tedy asi ¹/₃ ze 120 milionů, t. j. 40 milionů, jakož i ¹/₃ z výloh stálého vojska na Uhersko vypadajících, t. j. ¹/₃ ze 178,900.334, t. j. 59 mil. 633.445, připadalo by na území naší republiky z vojenských výdajů bývalého státu na rok 1914/1915:

Při počtu 14 milionů obyvatel, vypadá na jednoho obyvatele z (předválečných) řádných nákladů na vojsko per 242 milionů, přibližně obnos 17 K.

Nyní by vypadal na jednoho obyvatele z řádných nákladů na vojsko per 705 milionů korun přibližně obnos 50 K.

Přihlédne-li se k naprostému znehodnocení peněz oproti poměrům předválečným, dlužno uznati, že nynější finanční zatížení, pokud nákladů na vojsko se týče, by nikterak nedosahovalo předválečného zatížení.

Vojenská správa nepotřebuje zdůrazňovati, že - jakmile bude možno v budoucnosti mírový stav snížiti a v důsledcích toho trvání presenční služby zkrátiti - přistoupí k tomu neprodleně tak, aby nikdy nezatěžovala vojenskými břemeny obyvatelstvo i etát více, než jest v zájmu bezpečnosti státu a nezbytně zapotřebí.

Při stanovení účelu československé branné moci byl vzat zřetel na postavení vojska a jeho úkoly; při tom vytčena byla též možnost, v případě potřeby použíti též vojáka i k účasti a pomoci při různých živelních a jiných pohromách; možnost tato musí zůstati však omezena pouze na případy zcela výjimečné, kde síly a prostředky veřejné bezpečnostní služby nepostačují. Podrobné předpisy o takovéto pomocné službě vydány budou cestou nařizovací. Rovněž zvláštními předpisy jest upraveno, kdy může býti vojáka na požádání úřadu k žádosti takové oprávněných použito k asistenčním službám při udržování vnitřního pořádku a bezpečnosti.

Demokratický ráz naší republiky vyžaduje, aby povinnost branná byla nejen všeobecnou, nýbrž též stejnou pro všechny, takže nelze v plnění jejím poskytnouti žádných výhod. Proto vypuštěna byla ustanovení o výhodách jednoročních dobrovolníků, držitelů zděděných polních hospodářství, duchovních a kandidátů duchovního stavu a živitelů rodin. Délka presenční služby stanovena pro všechny branné povinníky stejná.

Poskytnutí výhod co do délky presenční služby nelze nikterak odůvodniti. Jest ovšem jisto, že stanovení dvouleté presenční služby všem občanům děje se do jisté míry na úkor těch občanů, kteří se připravují pro životní dráhu, vyžadující dlouhých studií. Nesluší tu však přehlédnouti, že škody vzniklé poskytováním úlev nikterak se nevyrovnají výhodám, které poskytuje skutečná rovnost ve vykonávání vojenských povinností. Ostatně působí dvě léta ztrávená v presenční službě dobrým vlivem na duševní a tělesný vývoj občana.

Poskytování výhod jest nebezpečné se stanoviska společenského; zavedou-li se výhody v plnění branné povinnosti, nabývají tím určité vrstvy občanské zvláštních výhod, čímž ničí se dobrý soulad a duch vzájemnosti, který v národě má panovati. Udílí-li se výhody v plnění branné povinnosti jen uchazečům o jistá místa, má to za následek, že se k takovým povoláním hrnou uchazeči jen z toho důvodu, aby výhod dosáhli, bez ohledu na zálibu a vrozené schopnosti; tím pak trpí jiné stavy, zasluhující rovněž zřetele a trpí ostatně i stav, do něhož nastává takový příliv kandidátů, kteří pro toto povolání nemají buď vůbec anebo jen velmi málo potřebného pochopení a zájmu. Lze říci, že na příklad učitel nebo kněz, který si zvolí povolání své jen z toho důvodu, aby se vyhnul vojenským povinnostem, jest velmi málo toho hoden, aby byl vychovatelem.

Nesluší tu též přehlédnouti, že jakmile by se v některých případech prolomila zásada rovnosti v plnění branné povinnosti, množil by se pak stále počet nových a nových případů, v nichž by jiné stavy nebo vrstvy občanské domáhaly se podobných úlev.

K odůvodnění výhody jednoročních dobrovolníků se často uvádělo, že branci, kteří výhody této požívají, jsou schopnější k tomu, aby rychleji - než jejich druhové - nabyli nutného vojenského výcviku a že by tedy bylo zbytečno, držeti je stejně tak dlouho ve zbrani, jako ostatní. Námitka tato není oprávněnou. Převaha branců s vyšším vzděláním neprojevuje se nikterak na počátku vojenského výcviku; v této době působí vrozená inteligence a fysická svěžest daleko účinněji nežli vědění studiem nabyté. Teprve později, při povyšování na poddůstojníky a důstojníky uplatňují se všeobecné vědomosti.

Mladý občan s vyšším vzděláním jest povinen snažiti se nabýti takového vojenského výcviku, jakého má zapotřebí, aby se stal členem kádru armády; vyšší zájem národa toho vyžaduje, aby každý občan sloužil ve vojště na tom místě, na kterém se mu poskytuje možnost, aby mohl úplně využíti svých schopností.

Otázka zřízení vycvičeného sboru záložních důstojníků nabyla dnešního dne mimořádné důležitosti. Nelze zajisté připustiti, že by bylo k výcviku záložního důstojníka zapotřebí méně času než k výcviku prostého vojína; proto se vší rozhodností dlužno zamítnouti dřívější systém jednoročních dobrovolníků.