Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Přirozeným důsledkem úpravy služebních požitků státních zaměstnanců a zaměstnanců v podnicích a fondech státem spravovaných, platné od 1. září 1919 (zákon ze dne 7. října 1919, č. 541 sb. z. a n.) byla nutnost přizpůsobiti, po případě pozměniti jejich pensijní požitky a práva. Mimo to musely býti upraveny poměrně i požitky státních a jim na roven postavených zaměstnanců vstoupivších do výslužby před 1. zářím 1919, jakož i jejich pozůstalých.

Jedná se tudíž o dvě otázky, z nichž prvá jest zásadního a trvalého rázu, kdežto druhá jest pouze přechodní, založená na dosavadních nezměněných normách a jednající jen o efektním zvýšení požitků. Proto rozhodl se státně zřízenecký výbor, aby úkol byl řešen dvěma zvláštními zákony a sice:

I. zákonem "o změně některých předpisů, upravujících pensijní nároky a vstup do výslužby" a

II. zákonem "o zvýšení odpočivných požitků státních zaměstnanců, vstoupivších do výslužby před 1. zářím 1919 a zaopatřovacích požitků pozůstalých po těchto zaměstnancích a po takovýchto zaměstnancích před 1. zářím 1919 v činně službě zemřelých, jakož i o některých výhodách přechodně povahy pro pensisty vůbec a pro aktivní zaměstnance".

Z téhož důvodu bylo usneseno předložiti Národnímu shromáždění dvě samostatně zprávy k témuž tisku (č. 598) a to ke každému zákonu zvlášť.

Tato zpráva pojednává o I. z uvedených dvou zákonů a to "o změně některých ustanovení, upravujících pensijní práva státních zaměstnanců a jich vstup do výslužby, jakož i o některých výhodách pro státní zaměstnance".

Jednaje o předložené zákonně osnově, nepřihlížel státně zřízenecký výbor jen ku zvýšení požitků, zlepšení zvlášť nepříznivých podmínek a rozšíření okruhu oprávněných osob, nýbrž i k intensivnějšímu přispění pojištěnců k finančnímu nákladu, jímž roční rozpočet státní bude zatížen.

Zvýšení pensijních požitků týká se:

1. Zvýšení pensijní základny o větší kvotu místního přídavku. (Tato otázka byla vyřízena zákonem o "úpravě poměrů státních zaměstnanců jakož i zaměstnanců v podnicích a fondech státem spravovaných" ze dne 7. října 1919 a nebyla tudíž do projednávaného zákona pojata.) 2. Zvýšení vdovské pense a tím spojeného zvýšení výchovných příspěvků a sirotčích pensí.

Zlepšení podmínek týká se hlavně zrušení karenční doby vdov, čímž příkré nahodilosti předčasného úmrtí živitele byly odstraněny.

Okruh oprávněných osob byl rozšířen hlavně na vdovy po zaměstnancích, překročivších při uzavření sňatku 60. rok věku,. dále na vdovy, s nimiž vstoupil zaměstnanec ve sňatek teprve ve výslužbě a na družky života a chovance, jakož i nemanželské děti za určitých podmínek.

Konečně nutno podotknouti, že výbor přihlížel i k odstranění předpisů, svádějících přímo ku zneužití celé instituce, zejména tím, že srovnán byl na přiměřenou míru poměr mezi úrazovou rentou a pensijním požitkem stanovením percentuelního maxima, hlavně však k unifikaci a zjednodušení pensijních norem u zaměstnanců státních drah.

Dlužno ještě poznamenati, že podle zákona ze dne 23. května 1919, č. 274. sb. z. a n., výhody tohoto zákona náležejí těž učitelstvu škol obecných a občanských a že se při sestavování tohoto zákona k tomu již přihlíželo.

K jednotlivým ustanovením předložené zákonně osnovy sluší podotknouti následující:

Stanoviti minimální pense pro úředníky částkou 1800 K a pro nižší zaměstnance částkou 1400 K nebylo původně úmyslem státně zřízeneckého výboru, neboť za nově pensijní základny jsou nejnižší normální pense (40% pensijní základny) dosti vysoké, takže mohou tvořiti existenční minimum. Teprve když projednávala se otázka "staropensistů" a bylo přijato, že požitky těchto se zvyšují o 80% - nejméně o 1000 K a nejvýše o 2400 K - bylo shledáno, že pensijní minima se stanoviti musí, má-li se zabrániti, aby požitky "staropensistů" nebyly vyšší než "novopensistů".

Zde předem jest poukázati na důležitou odchylku od dosavadního pensijního systému, záležející v tom, že na příště se upouští od podmínky zvláštní čekací doby pensijní u vdov. Bylo jistě ze stanoviska sociální ethiky naprosto neodůvodněno, aby nebylo nároků na vdovskou pensi, když muž nedovršil ještě pět let služebních. Požadavek takovéto čekací doby v systému pensijního zaopatření státního nemá zajisté žádného oprávnění, neboť zde se pne fakt pojištění přímo k faktu služebního poměru a není tedy jako v pojištění soukromém obava, že by někdo jen vzhledem na očekávaně nabytí pojistných nároků vešel v pojistný poměr.

Opatřením, jež navrhuje státně zřízenecký výbor, nevznikne státu pozoruhodný výdej, protože případů, kdy muž umírá před dovršením pětileté služební doby a zanechává vdovu jest zajisté velice málo. Poskytnouti pak v těchto několika málo případech pozůstalým zaopatřovací požitky jest tím více na místě, čím tragičtější jest úmrtí mužovo právě ve věku ještě mladém a v prvních letech manželství.

Další změny přináší uvedený § 5 pokud se týče výměry vdovských pensí. Dosavadní pensijní zákon stanovil pro vdovy po úřednících pevně sazby podle jednotlivých hodnostních tříd, kdežto pensi vdov po sluzích určil jednou třetinou platu mužova. Vznikla předem otázka, zda systém fixních pensí při vdovách úřednických jest vhodnější, nežli stanoviti pensi vdovskou určitou částkou platu mužova, jako jest tomu u vdov sluhovských a i ohledně úředníků u pensijních fondů drážních a tu byl výbor názoru, že jest vhodnějším přidržeti se postupu druhého také již proto, že při jakýchkoli budoucích úpravách aktivních platů nebude nutno současně znova upravovati pensijní požitky, nýbrž že zvýšením platů aktivních bude výše pensijních požitků vdovských vyřešena sama sebou. Za daleko vhodnější však, než stanoviti závislost pense vdovské na platu mužově, pokládal výbor stanovení závislosti pense vdovské na mužově pensi, neboť tím se zaručuje současně závislost výše požitků pozůstalých na služebním stáří otcově. Musí se zajisté uznati jedině správným, aby pense vdovské stoupaly nejen zvýšením služebních požitků manželových, nýbrž nad to též zvýšením počtu služebních let, tak, aby vdova starší měla vzhledem na pokles fysické schopnosti nárok na pensi vyšší.

V uvážení všech těchto okolností byla přijata zásada, že pense vdovská má činiti normálně dvě třetiny pense, jíž požíval manžel anebo na kterou by měl nárok, kdyby byl býval pensionován. Přirozeně muselo býti stanoveno jisté minimum a maximum vdovské pense a sice 40% po případě 50% pensijní základny mužovy, t. j. celého platu a 50% pražského místního přídavku.

Úplnou novotu v systému pensijního zaopatření zaměstnanců státních značí ustanovení § 5., odst. 2. až 4., o družkách života. V původním návrhu bylo všeobecně žádáno, aby družky života byly postaveny na roveň legitimním manželkám. Proti tomuto návrhu vyslovil se zástupce vlády, poukazuje na to, že vzhledem k ustanovení zákona o smlouvě manželské ze dne 22. května 1919, č. 320, sb. z. a n. vyskytne se v budoucnosti asi sotva pozoruhodný případ, jenž by vyžadoval, aby družce života jako takové byla poskytnuta pense, neboť podle tohoto zákona možno ve všech případech vážné neshody v manželství docíliti rozluky s právem obou manželů, znova se provdati. Otázku nároků pensijních těchto druhých manželek řeší pak vládní návrh, tisk č. 1344. Může prý se tedy jedině jednati o družky života, jichž druh života jest již mrtev nebo již v pensi, kterážto otázka musí býti odkázána na cestu milosti.

Státně zřízenecký výbor nemohl se však s tímto stanoviskem spřáteliti, nýbrž vyslovil se pro to, aby družkám života se poskytl přímo právní nárok na vdovskou pensi, avšak s určitými omezeními (zplození dítěte s družkou života jakožto důkaz a závazek rodinného života). Tím také dána jest dostatečná záruka, že instituce této nebude zneužito.

Důsledkem tohoto ustanovení jest dále usnesení, že mohou se zaopatřovací požitky jako družce života povoliti také vdově, se kterou zaměstnanec vstoupil ve sňatek teprve za výslužby, nebo sice za činné služby, ale po 60. roce svého věku a manželství bylo v poslednějším případě bezdětné, neboť nemohly býti nároky těchto legitimních manželek stanoveny nepříznivěji nežli družek života.

Původní návrh, aby nárok na sirotčí pense a výchovně byl prodloužen přes 24. rok věku, je-li nebo pokud je dítě neschopno se vyživovati, byl všeobecně schválen, leč přijat pouze se změnou, že poskytnutí sirotčí pense nebo výchovného bylo vyhraženo dobrému zdání úřadů. (Dávka fakultativní). Vedle toho byla výhoda ta povolena jen pro děti nemajetné a jen pro případ, že příčinou neschopnosti samostatně výživy jest tělesná nebo duševní choroba.

Při jednání o tomto bodu byl učiněn z kruhu zástupců vládních námět, aby normální věková hranice pro nárok na výchovné byla stanovena místo jako dosud 24. rokem rokem 21., protože tímto rokem podle zákona z 23. července 1919, č. 447 sb. z. a n., nastává zletilost. Výbor zabýval se podrobně touto otázkou a rozhodl, že u dívek má tvořiti hranici 24. rok a u hochů 21. rok; po 21 letech mají hoši, kteří studují, nárok až do 24. roku.

Obšírného jednání vyžádal si původní návrh, aby i chovanci a nemanželské děti - pokud od dětství žili společně v domácnosti se zaměstnancem a jím byli úplně vydržováni - byli postaveni na roveň legitimním dětem, protože proti návrhu tomuto byly učiněny vážné námitky se strany zástupce vlády. Poukazoval na to, že v zákonodárství sociálně pojišťovacím, jež v tomto směru vždy přebírá úkol průkopnický, se o chovancích vůbec ještě nejedná, vyjímaje chystanou osnovu zákona o válečných poškozencích a předpisy nemocenského pojišťování státních drah, podle nichž nárok na rodinně pojištění mají chovanci; není prý radno v pensijním zaopatření zaměstnanců státních jíti dále než-li v pojištění sociálním. Děti nemanželské se sice v zákonodárství soc. pojišťovacím respektují, ale jen s výhradou.

Jest to především pojišťování úrazové, kde se poskytuje nárok na úrazovou dětskou rentu nemanželským dětem ženy, nebo muže zabitých úrazem, v poslednějším případě jen, bylo-li otcovství jeho již za jeho živobytí soudně zjištěno nebo mimosoudně uznáno, nebo když se narodilo dítě teprve po smrti poraněného, zjistí-li se otcovství soudně dodatečně.

Rovněž v úrazovém pojištění německém (par. 588 říš. pojišť. řádu) poskytuje se nemanželským dětem úrazová renta, pokud zemřelý dotyčnému dítěti podle zákonně povinnosti poskytoval výživu.

Ovšem v rakouském úrazovém pojišťování se nemanželským dětem dává nárok nižší než dětem manželským, kdežto v německém úrazovém pojišťování jsou děti obojí v tomto směru na roveň postaveny.

V invalidním pojišťování německém poskytuje se rovněž nemanželským dětem invalidní renta, leč jenom po smrti pojištěné matky.

V rakouském nemocenském pojišťování se mezi příslušníky rodin, na něž se vztahuje pojišťování rodinně, udávají i děti nemanželské a také na příklad u státních drah platila odedávna v tomto směru mezi dětmi manželskými a nemanželskými úplná rovnost.

V dějinách pensijních předpisů železničních nenacházíme ani jediněho případu, že by bylo pamatováno také na děti nemanželské.

Rakouská osnova zákona o sociálním pojišťování (v partii o invalidním pojišťování). která ovšem nezná řádného pojišťování příslušníků rodin, nýbrž pouze nárok na kapitálově odbytně, mluví rovněž o dětech nemanželských a to nejenom nemanželských dětech pojištěné matky, nýbrž i pojištěného muže - v poslednějším případě za těchže předpokladů jako v pojišťování úrazovém. Nároky obou druhů dětí jsou tu úplně stejné.

V zákoně o pensijním pojišťování soukromých zaměstnanců mají nemanželské nelegitimované děti nárok jen po pojištěné matce, nikdy ale po pojištěném otci. V tomto směru navrhuje však změnu chystaná osnova novely k tomuto zákonu tím, že chce poskytnouti nárok i po otci celkem za týchž osobních předpokladů jako v pojištění úrazovém.

Státně zřízenecký výbor, ač uvážil veškeré tyto okolnosti, usnesl se, aby pro nemanželské děti a chovance byl přímo v zákoně stanoven nárok na příspěvky na výchovu. Při textování dotyčného předpisu schválil výbor dosti pronikavá vládními zástupci navržená obmezení co do podmínek nároků, uznávaje je za nutná, má-li se zabrániti zneužívání. Dále bylo v tomto paragrafu maximum příspěvků na výchovu z dosavadních 600 zvýšeno na 1200 K vzhledem k tomu, že se i pense vdovské zvyšují celkem o 100%.

Co do pensí sirotčích byl dosavadní způsob jejich výměry podržen.

Stanoviti maximum sirotčí pense pro jednoho sirotka bylo nutno, mělo-li se zabrániti, aby dítě bralo nad potřebu celou pensi vdovskou, podle nových norem značně zvýšenou. Dětem nemanželským a chovancům, kteří snad vesměs budou míti povahu dětí oboustranně osiřelých, nebylo možno dáti nárok na sirotčí pense, nýbrž pouze na příspěvky na vychování, náležející dětem jednostranně osiřelým. Při konkurenci dětí nemanželských s manželskými budou přirozeně děti manželské následkem existence dětí nemanželských zkráceny. Této skutečnosti byl si výbor vědom.

Tento nový paragraf, jenž z formálních příčin musel býti označen co § 9 a, byl přijat co důsledek posledního odstavce nového § 5.

Druhá část dosavadního § 10 změněna podle minimálních pensí vdovských stanovených v § 5 a 7.

dosavadního pensijního zákona byl zrušen jako důsledek zrušení čekací doby u vdovy a pozůstalých.

Odstavec 1. § 63. služební pragmatiky musil býti sloučen s odstavcem 2., protože odpadnutím čekací doby u vdov jest bezpředmětným případ odstavce 1. (nárok vdovy po zaměstnanci následkem úrazu zemřelém, nemá-li čekací doby).

V odstavci druhém stanoví se fakultativní zvýšení pense vdovské u vdov po úřednících následkem úrazu zemřelých, a to u vdov po úřednicích v XI.-IX. třídě hodnostní na výši vdovské pense o 2 třídy a v ostatních třídách hodnostních o 1 třídu vyšší. Protože bylo upuštěno od zásady fixních pensí vdovských pro jednotlivě hodnostní třídy, bylo nutno také toto ustanovení změniti.

V duchu dosavadního předpisu bylo by bývalo, stanoviti zvýšení ve třídě XI.-IX. na minimální pensi vdovskou úředníka o dvě hodnostní třídy vyššího a u vdov po úřednících vyšších o jednu třídu. Leč okolnost, že nejvyšší platová stupnice jedné třídy rovná se první platové stupnici třídy nejblíže vyšší, byla by měla v zápětí, že by při takovémto textování obdržela vdova po úředníku na př. XI. hodnostní třídy nejvyšší plátové stupnice jenom vdovskou pensi nejnižší platové stupnice IX. třídy, čili nejvyšší platově stupnice X. třídy, takže by ve skutečnosti měla pensi ne o dvě hodnostní třídy, nýbrž jen o jednu vyšší.

Aby se tomu zabránilo, bylo by se musilo stanoviti, že se pense vdovská zvyšuje vždy podle druhé platové stupnice (manželů se stejným počtem služebních let) anebo průměrné platové stupnice, což by v některých relacích znamenalo zlepšení větší, v jiných pak menší než jak stanoví dosavadní § 63.

Za těchto okolností zdálo se státně zřízeneckému výboru nejvhodnějším, zásady § 63., odst. 2., vůbec opustiti, zvláště již proto, že za dosavadního stavu bylo naprosto nemístné, že se vdově po úředníku IX. třídy zvyšovala pense na pensi vdovy po úředníku VIl. hodnostní třídy stejně jako vdově po úředníku VIII. hodnostní třídy. Tendencí zákona rozhodně bylo, dáti vdově za ztrátu manžela způsobenou úrazem jistě plus na pensi a myšlénka tato zajisté nejlépe se vyjádří, stanoví-li se prostě maximum tohoto zvýšení pro všechny vdovy jednotnou procentní sazbou normálně příslušející vdovské pense. K tomuto východisku vedla i okolnost, že dosavadní text § 63. služební pragmatiky působí obtíže při applikaci jeho na sluhy, kterou § 76. služební pragmatiky nařizuje.

Uváživ dále, že zvýšení o dvě třídy se celkem rovná asi 60% a zvýšení o jednu třídu 25-45% rozhodl se výbor stanoviti pro všechny třídy společné maximum zvýšení 50%, při čemž jako dosud i v budoucnu bude míra zvýšení až do tohoto maxima věcí volného uvážení úřadu ústředního.

Poněvadž pak podle § 62. odst. 5. se do zvýšení pensí mužských započítává úrazová renta (toto ustanovení může se přirozeně týkati pouze případu § 62., odst. 2., úraz). bylo v zájmu důslednosti nutno, aby táž zásada byla přenesena i do oboru pensí vdovských, tudíž do nového § 63.

Tímto článkem chce se vyjádřiti, že změny na všeobecné služební pragmatice, jež stanoví čl. lI. (tedy hlavně zrušení odst. 2. § 64. a úplná změna § 63.) platí i pro oblast služební pragmatiky učitelské.

Státně zřízenecký výbor schválil dodatečně podle návrhu kulturního výboru vsunutí nového čl. III. A. z následujících důvodů:

Vysokoškolští profesoři nejsou podle § 1., odst. 1. zákona z 13. února 1919. čís. 78 sb. z. a n., více zařaděni do hodnostních tříd. Je tudíž, hledíc k tomu, že ve článku 1. § 5.je výslovně řeč o státních úřednících a státních učitelích, zařaděných do určité hodnostní třídy, nutno k zamezení možných pochybností výslovně ustanoviti, že předpisy navrženého zákona platí také pro vysokoškolské profesory a příslušníky po nich pozůstalé.

Ustanovení §§ 62., 63., a 65. zákona ze dne 25. ledna 1914, čís. 15 ř. z. (služební pragmatiky), o pensijních výhodách při neschopnosti ke službě nebo smrti úrazem a o vyplacení úmrtného, vztažně obdobné ustanovení zákona z 28. července 1917, č.319 ř. z. (služební pragmatiky učitelů), neplatí dosud pro profesory vysokoškolské, ač není pro to žádného důvodu. Z té příčiny stačí užíti této vhodně příležitosti a výslovně prohlásiti platnost těchto ustanovení - arci se změnou § 63. provedenou ve článku II. i pro vysokoškolské profesory. Při téže příležitosti jeví se také účelným odstraniti pochybnost, pojící se k zákonu ze dne 7. října 1919, čís. 541 sb. z. a n., v tom směru, zdali zásada čl. 1., § 2., odst. 1. o tříletém postupu do vyššího stupně služného má, pokud jde o vysokoškolské profesory, býti proveden novým zákonem či nařízením vlády. Ve správě státně zřízeneckého výboru k zákonu tomu (strana 18 ke konci) jest sice řečeno, že se to má státi nařízením vlády, poněvadž ale zákon sám (srovnej čl. X) to výslovně nepraví, jeví se žádoucím vznikající z toho pochybnost odstraniti výslovným ustanovením, že uvedený předpis článku I.. § 2., odst. 1, zákona ze dne 7. října 1919, čís. 541 sb. z. a n., platí také pro vysokoškolské profesory, z čehož samo sebou vyplývá, že se tím přiměřeně zkracuje celková doba stanovená v § 2. a 3. zákona z 13. února 1919, č. 78 sb. z. a n. pro postup do nejvyššího stupně platového a že provedení tohoto ustanovení má se státi nařízením.

Když v roce 1906 byla započítána 40% kvota vídeňského aktivitního přídavku do pensijní základny, byl náklad výhodou touto vyvolaný přesunut úplně na zaměstnance, t. j. dosavadní příspěvek zaměstnanců byl zvýšen o celý příspěvek, nutný k pojistně technické úhradě tohoto nákladu resp. u sluhů, již dosud neplatili žádný příspěvek, touto novou částkou vyměřen.

Kdyby se bylo postupovalo podle těže zásady i při nynějším zvýšení pensijní základny a vzal na to ještě zřetel na skutečnost, že nová zvýšená pensijní základna má platiti i pro výměru nároků pozůstalých a že požitky pozůstalých se i jinak zvyšují, bylo by bývalo podle přibližných výpočtů nutno zvýšiti dosavadní příspěvek o dalších asi 9% pensijní základny.

Měl by tedy nový příspěvek činiti u úředníků 4.3 + 9 = 13.3% a u sluhů 1.6 + 9 = 10.6% a kromě toho musily by se podržeti dosavadní služební taxy.

Státně zřízenecký výbor pokládal však z personálně politických důvodů za nemožno, jíti s příspěvkem do takovéto výše a spokojil se s příspěvkem 8% za současného zrušení služebních tax. Sleva těchto tax značí zvláště nyní, kdy byly zkráceny postupní lhůty, jež by vyžadovaly častější placení taxy ze zvýšeného služného - pro zaměstnance velikou výhodu, pro státní finance velký úbytek. Pro odstranění tax mluvily i ohledy účetně technické, neboť dosavadní předpisování jich a vybírání různého příspěvku běžného podle toho, je-li již taxa splacena nebo se dosud platí, bylo pro účetní úřady spojeno se značnými obtížemi.

Že byl stanoven týž příspěvek pro úředníky i pro sluhy, dlužno odůvodniti skutečností, že práva a nároky obou kategorií jsou v podstatě tytéž. Okolnost, že sluhové mají služební dobu o pět let delší než úředníci, jest vyvážena větší invaliditou, ženatostí a větším počtem dětí u sluhů.

Při druhém čtení doplněn byl tento paragraf další oprávněnou výhodou pro zaměstnance tím, že bylo stanoveno, že zaměstnanci, kteří dosáhli nároku na plnou pensi, platí příspěvky jen z případného zvýšení pensijní základny.