Připomenouti dlužno, že § 2. zrovna jako
citovaný čl. 76. naprosto nerozeznává,
jakým způsobem ta která osoba po 1.
lednu 1910 domovského práva nabyla; zejména
neliší se, zda nabyla státního občanství
(a s ním domovského práva) výslovným
udělením od státu, což je důležité
pro vzájemný poměr dřívějšího
Rakouska k dřívějším Uhrám,
které v tomto směru navzájem se pokládaly
za státy cizí, či nabyla domovského
práva vydržením desetiletým, nebo zda
nabyla státního občanství a domovského
práva jmenována byvši veřejným
úředníkem. (K poslednímu případu
srovnati dlužno § 4. písm. c), týkající
se území, která od bývalého
Rakouska připadla k Italii.)
§ 4. shrnuje a soustavně upravuje ustanovení
zvláštní, obsažená pro Italii ve
čl. 71-74 mírové smlouvy s Rakouskem, pokud
jeví účinek k naší republice.
§§ 5. a 6. zakládající se na čl.
78. smlouvy s Rakouskem, umožňují osobám,
které ipso jure nabývají státního
občanství v některém ze států
nově vzniklých na troskách říše
rakousko-uherské, nebo v některém státě,
jemuž postoupeny části území
této říše, aby do jednoho roku optovaly
ve prospěch státu, na jehož území
leží obec domovská, do které dříve
příslušely; státní občané
(nynějšího zmenšeného) Rakouska
a Uherska práva opce z tohoto titulu však nemají
(arg. slova čl. 78.. odst. 1. na konci: »v území
postoupeném«).
§§ 7. a 8. zakládající se na čl.
80. obsahují významnou a důležitou normu
zakládající se na vůdčí
myšlence, že státy vzniklé na troskách
bývalé říše rakousko-uherské
jsou státy národními; dává
se totiž všem občanům, kteří
ipso jure nabyli občanství ve státě,
ve kterém většina obyvatelstva liší
se od nich jazykem nebo rasou, právo, aby do šesti
měsíců optovali pro stát, s jehož
většinou obyvatelstva se srovnávají
jazykem nebo rasou; na základě těchto ustanovení
mohli by Češi vídeňští optovati
pro naší republiku a navzájem zase naší
občané německé národnosti pro
Rakousko a občané maďarské národnosti
pro Uhry.
Zvláštní ustanovení o počítání
lhůty pro Těšínsko zakládají
se na čl. 79. smlouvy s Rakouskem.
§§ 9.-12. upravují vzájemný poměr
naší republiky k Německu. Zakládají
se na čl. 84. a 85. mírové smlouvy s Německem.
Jak již řečeno, jest pro poměr tento
základem řádné bydliště,
poněvadž Německo, mimo Bavory, nezná
práva domovského. Dodati dlužno, že zdejší
příslušníci usedlí v Německu
nenabývají ipso jure tamějšího
státního občanství (čl. 84.
a contr.).
§ 11. opírá se o čl. 85., větu
2., která stanoví zvláštní právo
opce pro německé státní občany
československé národnosti, k čemuž
se připomíná, že pro státní
občany československé národnosti německé,
obdobného ustanovení ve prospěch říše
německé není; tito občané mohli
by z důvodů své národnosti optovati
- jak již uvedeno jen pro Rakousko na základě
§ 8., při čemž však stanovena krátká
lhůta šesti měsíců, kdežto
pro Čechoslováky usazené v Německu
stanovena delší lhůta dvou let.
§ 12. zakládá se na výjimečném
ustanovení posledního odstavce čl. 85. mírové
smlouvy s Německem.
§ 13. jest provedením čl. 4. smlouvy s naší
republikou; bude míti význam hlavně asi pro
bývalé příslušníky některé
obce, ležící v území naší
republiky, kteří bydlí ve Vídni, nebo
vůbec mimo území naší republiky.
Připomíná se, že toto ustanovení
týká se osob svéprávných
- tedy podle § 20. osnovy mužů i žen neprovdaných
přes 18 let, kdežto na osoby nesvéprávné
vztahuje se všeobecná norma § 20. Při
tom se nerozeznává, zdali jde o Čechy, Němce,
Poláky nebo Maďary; korekturu bude možno jednotlivcům
provésti opcí buď na základě
odst. 2. obsahujícího ustanovení obdobné
jako §§ 5. a 6. (ale s delší lhůtou),
nebo na základě §§ 7. a 8. (s kratší
lhůtou).
§ 14. opírá se o čl. 6. smlouvy s naší
republikou.
§§ 15.-17. upravují na základě
čl. 78. mírové smlouvy s Rakouskem (shodného
s čl. 85. mírové smlouvy s Německem)
výkon opce; pro tuto opci jako vůbec pro všecky
otázky upravené přítomným zákonem
nabývá se svéprávnosti 18. rokem (viz
§ 20.).
K §§ 16. a 17. jednajícím o povinnosti
vystěhovati se do 12 měsíců do státu,
pro který ta která osoba optovala, se napřed
poznamenává, že lhůta tato běží
ode dne řádně vykonané opce a počítá
se tedy pro každého občana resp. pro jeho příslušníky
(ženu a děti) individuálně; nevystěhuje-li
se, nestává se opce bezúčinnou, nenabývá
se opětně dřívějšího
státního občanství, nýbrž
přestane jen výhoda, podle které smí
své movité jmění vyvézti bez
jakékoli dávky vývozní, nebo se stane
cizincem pouze trpěným a může býti
podle volného uvážení vyhoštěn.
§§ 18. a 19. upravují otázky domovského
práva, jež tvoří podle dosavadního
našeho práva přejatého z Rakouska i
z Uher nutný doplněk státního občanství,
a to v podstatě v souhlase s vůdčími
myšlenkami dosavadního práva.
§ 20., uvedený již shora (při § 15.),
stanoví pro otázky upravené přítomným
zákonem na základě čl. 85. mírové
smlouvy s Německem a čl. 82. mírové
smlouvy s Rakouskem svéprávnost na 18 roků.
Připomíná se, že pro otázky tímto
zákonem neupravené zůstává
při dosavadním právním stavu.
K § 22. Podle návrhu poslance Síse a soudruhů
(čís. tisku 1517) a podle zásadního
usnesení ústavního výboru pojato do
vládního návrhu ustanovení, kterým
se členům rodu habsbursko-lotrinského znemožňuje
nabýti v území naší republiky
státního občanství a práva
domovského. Návrh poslance Síse zakazuje
členům tohoto rodu i pouhý pobyt v území
naší republiky; budou-li však zbaveni státního
občanství, nebudou míti ani právního
nároku na pobyt a bude jim možno podle dosavadních
zásad práva mezinárodního beze všeho
i pobyt znemožniti. K paragrafu tomuto však dlužno
připojiti výhradu, že může býti
definitivně uzákoněn teprve tehdy, bude-li
od vedoucích spojených mocností cestou diplomatickou
opatřeno prohlášení, že ustanovení
to jest slučitelno s čl. 1. smlouvy s naší
republikou, který podle svého slovného znění
vylučuje též jakékoli výjimečné
zákonné ustanovení o státním
občanství.
§ 23. opírá se čl. 1. smlouvy s naší
republikou, podle které pravidla o státním
občanství obsažená v mírových
smlouvách s Německem a Rakouskem a ve smlouvě
s naší republikou a pojatá do tohoto zákona
§§ 1.-17. a 20. mají platnost základních
zákonů státních: tato zvýšená
ochrana proti možnosti budoucí změny vztahuje
se pro důležitost věci i na předcházející
§ 22:
§ 24. připíná se na ustanovení
mírové smlouvy s Německem, která podle
čl. 440., odst. 6. a 7. nabude platnosti, jakmile protokol
o ratifikaci od Německa a alespoň od tří
velmocí dohody bude podepsán; toto datum jest rozhodně
pro počítání všech lhůt
smlouvy; jinak nabude platnosti smlouva pro každý
stát dnem, kdy ratifikace toho kterého státu
bude deponována v Paříži. V podstatě
shodná ustanovení má čl. 381. mírové
smlouvy s Rakouskem. Připomíná se, že
podle těchže článků při
smlouvě s Německem jsou autentické texty
francouzský a anglický, kdežto při smlouvě
s Rakouskem jest autentický text francouzský (vyjma
díl I. a XIII. pojednávající o Svazu
národů a o mezinárodní ochraně
práce, kdež jest autentický také text
anglický).
K § 25. se poznamenává, že na území
bývalého Pruského Slezska, které podle
čl. 83. mírové smlouvy s Německem,
připadlo naší republice, není znám
právní pojem domovského práva, které
jinak na celém území naší republiky
má platnost, a též poměry státního
občanství, zakládající se na
právu říše německé, mají
některé odchylky; proto žádá
vláda za zmocnění, aby pro přechodnou
dobu, nežli dojde ke všeobecné, úpravě
státního občanství a práva
domovského pro celé území naší
republiky, mohla poměry v oné nově nabyté
části státního území
upraviti nařízením (toto nařízení
samozřejmě bude se zakládati na právu
platném v dřívějším Rakousku
a převzatém naší republikou) a stanoviti
pouze některé odchylky nutné, podle zvláštních
poměrů uvedeného území nově
nabytého.
§ 26. odůvodněn jest nutností, aby podrobnosti,
neupravené mírovou smlouvou s Německem a
s Rakouskem, jakož i smlouvou velmocí dohodových
s naší republikou, upraveny byly - samozřejmě
v rámci mírových smluv - zvláštními
smlouvami se státy, jichž se týče. Bude
to nutno zejména v těch případech,
kde má místo vzájemnost, zvláště
tam, kde příslušníci jednoho státu
mohou optovati pro druhý stát a navzájem;
zde půjde o hromadná rozhodování a
opatření a bude třeba v zájmu věci
shodného postupu s obou stran, zejména stanovení
pokud možno shodných lhůt, pokud již mírovými
smlouvami stanoveny nejsou, na př. v případě
§§ 2. a 3., po případě bude třeba
dohody též pro zjišťování
národnosti v případech §§ 7. a
8. a jiné. Důležitá bude zajisté
také evidence nových státních občanů,
nebo evidence změn po opci, kdež také bude
žádoucí shodný postup všech účastněných
států. Totéž platí o statistickém
zjišťování změn právě
řečených. Konečně bude žádoucí
shodný postup i při hromadném stěhování
občanů kteří budou optovati pro cizí
stát.
Ve všech těchto věcech, které budou
vyžadovati podrobnějších úvah,
budou však v podstatě míti význam pouze
přechodný, totiž hlavně jen do té
doby, dokud neuplyne nejdelší lhůta stanovená
pro opci a pro vystěhování občanů,
kteří opci vykonali, vyžaduje si vláda
zmocnění, aby podrobnosti mírovými
smlouvami a zákonem tímto neupravené mohla
upraviti sama v dohodě se zúčastněnými
státy, resp. jejich vládami.
Jak již uvedeno v poznámce k § 25., bude nutno
v dohledné době provésti jednotnou celkovou
úpravu otázek státního občanství
a práva domovského pro celou oblast naší
republiky, již proto, že formálně platí
v těchto otázkách v republice naší
dosud dvojí právo z bývalého Rakouska
a z bývalých Uher převzaté, které
ovšem co do obsahu v podstatných kusech se shoduje.
Vláda však nepokládá nynější
dobu přerodu za vhodnou, aby v té věci již
nyní podrobné návrhy byly předloženy,
již proto, že otázky, upravené mírovými
smlouvami a tímto zákonem, samy o sobě způsobí
alespoň pro přechodnou dobu tolik změn v
poměrech státního občanství
a práva domovského a tolik agendy příslušným
úřadům, že se nedoporučuje, aby
věci byly komplikovány ještě dalšími
změnami práva dosavadního. Mimo to otázky
práva domovského a zejména otázky
státního občanství mají důležitý
reflex v oboru práva mezinárodního a politiky
mezinárodní; jest zřejmo na př., kdyby
stát náš jednostranným zákonem
ustanovil, že přes meze stanovené mezinárodními
smlouvami mírovými neuznává na př.
státního občanství uděleného
bývalým Rakouskem nebo bývalými Uhrami
španělským Židům, kteří
obchodují nyní jako naši občané
v cizině, nebo vůbec cizím státním
občanům, kteří v území
naší republiky ani se nenarodili, ani zde nikdy nebydlili,
ani zde žádného majetku nemají, ani
žádných daní neplatí - že
by nutným důsledkem takového zákona
bylo, že dotčení občané, zbaveni
jsouce státního občanství naší
republiky, stanou se opětně státními
občany státu, jehož příslušníky
byli dříve, a lze zcela určitě očekávati,
že by potom dotčené státy sáhly
zase navzájem k retorsi proti našim bývalým
státním občanům, kteří
nabyli státního občanství jejich.
Z tohoto důvodu vyžadují otázky státního
občanství pokud možno shodného řešení
ve státech, které na vzájemný styk
v těchto věcech jsou odkázány, a tu
jest přirozeno, že stát náš jakožto
jeden ze států malých musí vyčkati,
až jak v důsledku poměru válečných
a poválečných veliké státy
spřátelené poměry státního
občanství znova upraví a potom i své
vlastní zákonodárství podle možnosti
tomu přizpůsobí.
Návrh budiž přikázán výboru
ústavnímu se lhůtou čtrnáctidenní.
Ministr vnitra: