Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Osoby, které nejpozději dnem 1. ledna 1910 získaly a od té doby nepřetržitě mají domovské právo v území někdejšího mocnářství rakousko - uherského, jež náleží nyní československé republice, jsou státními občany československými ode dne . 28. října 1918.

Ostatním osobám, které nabyly domovského práva, uvedeného v § 1., teprve po 1. lednu 1910, a příslušely před tím právem domovským do některé obce, ležící v území bývalé říše rakousko-uherské mimo nynější území republiky československé, určí vláda nařízením propadnou lhůtu, do níž mohou podati žádost za přiznání státního občanství. Nepodají-li žádosti této ve stanovené lhůtě, nebo bude-li žádost ta zamítnuta, stanou se státními občany onoho státu, ve kterém leží obec, do které příslušely přímo před tím právem domovským; až do té doby hledí se k nim jako ke státním občanům republiky československé.

Osoby, které teprve po 1. lednu 1910 nabyly domovského práva na onom území bývalé říše rakousko-uherské, jež náleží nyní státu srbsko-hrvatsko-slovinskému, a které přímo před tím měly domovské právo v některé obci, ležící na území popsaném v § 1., nabývají státního občanství československého, jestliže se neucházely o státní občanství srbsko-hrvatsko-slovinské ve lhůtě, stanovené vládou srbsko-hrvatsko-slovinské, nebo jestliže žádané státní občanství srbsko-hrvatsko-slovinské bylo jim odepřeno.

Státního občanství československého řečené osoby nabývají dnem uplynutí lhůty, uvedené v odstavci předcházejícím, anebo dnem, kdy jim bylo dodáno zamítavé vyřízení jejich žádosti.

Osoby, které

a) příslušejí právem domovským do některé obce, ležící v území bývalé říše rakousko-uherské, jež mírovou smlouvou s Rakouskem bylo odstoupeno Italii, avšak nenarodily se tam; anebo

b) které do některé obce, uvedené pod písmenou ^a), právem domovským dříve příslušely, anebo jejichž otec, nebo není-li otec znám, jejichž matka do některé obce tamže uvedené příslušely; nebo

c) které v některé obci, uvedené pod písmenou ^a), nabyly práva domovského pouze na základě svého úředního postavení, neb až po 24. květnu 1915; nebo

d) které za nynější války sloužily v armádě italské, nebo jejich potomci -

stanou se bez dalšího státními občany republiky československé, jestliže náležely právem domovským do některé obce, ležící v území československé republiky přímo před tím, než nabyly práva domovského v území, uvedeném pod písmenou ^a), nebo zůstanou státními občany československými, nepodají-li v propadné lhůtě jednoho roku u příslušných italských úřadů žádost za přiznání státního občanství italského, nebo podají-li sice žádost včas, ale bude-li žádost zamítnuta.

Kdo nabyli státního občanství československého podle § 1., měli však přímo předtím, než stali s příslušníky některé obce v území, popsaném v § 1., domovské právo v jiné části někdejšího mocnářství rakousko-uherského, ležící mimo obvod československé republiky, mohou v propadné lhůtě jednoho roku optovati ve prospěch státu, na jehož území leží tato bývalá jejich obec domovská.

Naopak mohou v propadné lhůtě jednoho roku optovati ve prospěch československé republiky osoby, které měly přímo před tím domovské právo na území řečeném v § 1., a nabyvše pak domovského práva v jiné obci bývalého mocnářství rakouskouherského, ležící mimo obvod československé republiky a nynějšího státu rakouského a uherského, staly se státními občany státu, v jehož hranicích leží nynější jejich obec domovská.

Osoby, které proto, že příslušely domovským právem do některé obce někdejšího mocnářství rakousko-uherského, ležící mimo území československé republiky, nabyly nyní státního občanství v Italii, Polsku, Rakousku, Rumunsku, státu srbsko-hrvatsko-slovinském nebo v Uhersku, liší se však jazykem nebo rasou od většiny obyvatelstva toho kterého státu, mohou v propadné lhůtě šesti měsícův optovati ve prospěch československé republiky, shodují-li se jazykem nebo rasou s většinou obyvatelstva republiky československé.

Pro příslušníky obcí na Těšínsku počíná se lhůta, vytčená v předcházejícím odstavci, teprv ode dne, kdy jejich obec bude snad přidělena Polsku.

Naopak zase osoby, jež mají právo domovské v některé obci. ležící v území republiky československé, liší se však jazykem nebo rasou od většiny obyvatelstva této republiky, mohou v propadné lhůtě šesti měsícův optovati ve prospěch Italie, Polska, Rakouska, Rumuska, státu srbsko-hrvatsko-slovinského, neb Uherska, jestliže v dotčeném státě většina obyvatelstva mluví jejich jazykem, nebo náleží jejích rase. Pro příslušníky obcí na Těšínsku počíná se lhůta, označená v předcházejícím odstavci, teprv ode dne konečného přidělení té které obce republice československé.

Státní občané říše německé, kteří mají své řádné bydliště v hranicích československé republiky, počítajíc v to též území, která náležela dříve k říši německé, kteráž od ní připadnou k republice československé, nabývají státního občanství československého a pozbývají současně státního občanství německého.

Osoby, o nichž je řeč v předcházejícím paragrafu, mohou však v propadné lhůtě dvou let optovati pro státní občanství německé.

Naopak státní občané němečtí československé národnosti, kteří mají své řádné bydliště v Německu, mohou v propadné lhůtě dvou let optovati pro státní občanství československé.

Německým státním občanům československé národnosti, kteří mají své řádné bydliště mimo československou republiku a mimo říši německou, přísluší právo opce, o němž je řeč v předcházejícím paragrafu, jen tehdy, jestliže neodporuje to zákonům státu, v němž žijí, a jestliže v něm nenabyli dosud státního občanství.

Státními občany republiky československé jsou ovšem ti státní občané němečtí, rakouští a uherští, kteří se narodili na území československé republiky jako děti státních občanů německých, majících včas jejich zrození na tomto území řádné bydliště, nebo státních občanů rakouských neb uherských, majících tamže včas jejich zrození právo domovské, i když osoby, o něž jde, samy nemají bydliště nebo domovského práva v republice československé.

Osoby tyto mohou však v propadné lhůtě dvou let prohlásiti před příslušnými úřady československými svého bydliště, že se vzdávají státního občanství československého, načež stanou se opětně ovšem státními občany toho státu, jehož státními občany byly přímo před tím, nebo který vykonává nyní svrchovanost nad územím, v němž dotčená obec leží.

Státními občany československými jsou nebo se stanou osoby, které se narodily nebo se narodí na území, tvořícím součást československé republiky, jestliže nenabyly nebo nenabudou narozením jiného státního občanství.

Právo opce vykonávají samostatně muži starší 18 let a ženy starší 18 let, pokud se na ně nevztahuje opce manželova.

Na nemanželské děti do 18 let vztahuje se opce otcova nebo, není-li otce, matčina. Na nemanželské dítě do 18 let vztahuje se opce neprovdané matky. Není-li rodičů, nebo je-li nemanželská matka provdána za muže, jenž není otcem dítěte, optuje jménem dítěte zákonný zástupce.

Na ženu provdanou, jejíž manželství nebylo soudně ani rozloučeno, ani prohlášeno za neplatné, vztahuje se opce manželova.

Pro posouzení náležitostí opce, uvedených v odstavcích předcházejících, je rozhodný den, kdy se opce koná.

Opci vykonanou, ať samostatně, ať rodiči, manželem či zákonným zástupcem, nelze odvolati.

Podrobnější ustanovení o výkonu opce vydá vláda nařízením. Úřady československé, byvše o výkonu opce vyrozuměny, posoudí, zda je ve shodě se zákony československými.

Dnem řádně vykonané opce pro československou republiku se nabývá státního občanství československého za současného pozbytí cizího.

Osoby, které po opci pro československou republiku, přenesou sem v propadné lhůtě dvanácti měsícův ode dne opce své řádné bydliště, nebudou podrobeny žádné dovozní dávce ze svého movitého jmění, jež v téže propadné lhůtě sem přivezou.

Osoby, jež optovaly pro cizí státní občanství, pozbývají dnem řádně vykonané opce státního občanství československého a jsou povinny přenésti v propadné lhůtě dvanácti měsícův ode dne opce své bydliště do státu, jejž zvolily.

Bude jim však volno podržeti vlastnictví zdejších svých nemovitostí podle ustanovení platných pro občany československé a odvézti s sebou v uvedené propadné lhůtě své jmění movité bez jakékoli dávky vývozní.

Pokud podle tohoto zákona stane se státním občanem československým skutečný úředník nebo zřízenec československého státu, nebo některého československého státního ústavu nebo podniku, nabývá současně práva domovského v obci, ve které jest mu vykázáno trvalé sídlo úřední či služební.

Je-li toto sídlo mimo území republiky československé, použije se obdobně ustanovení §u 19., a nelze-li jich použíti, nabývá osoba dotčená domovského práva v Praze.

Pokud některá jiná osoba, která podle ustanovení tohoto zákona se stane státním občanem československým, nemá na území československé republiky obce domovské, nabývá domovského práva v té obci, která byla nejposléze její obcí domovskou, nebo domovskou obcí jejího manželského otce nebo nemanželské matky; není-li takové obce, tedy v oné obci, kde měla ona nebo její právě řečení předkové nejposléze své řádné bydliště; není-li ani takové obce, tedy v oné obci řečeného území, kde se ona sama, nebo její právě uvedení předkové narodili.

Nelze-li ani tak určiti její obec domovskou, přísluší jí právo domovské v obci, kde se po prvé po svém návratu z ciziny jako v řádném bydlišti usadí.

Manželky sledují své muže a děti do 18 let sledují své rodiče podle § 15. tohoto zákona ve všech případech, na které se tento zákon vztahuje, leda že nabývají samostatně podle § 18. práva domovského.

Dosavadní ustanovení o nabývání a pozbývání státního občanství a práva domovského, pokud tímto zákonem se nemění, zůstávají v platnosti.

Členové rodu habskursko-lotrinského nemohou nabývati státního občanství a práva domovského v území československé republiky.

Dřívější jejich státní občanství a právo domovské v této republice zaniká vyhlášením tohoto zákona.

Ustanovení §§ 1.-17., 20. a 22. tohoto zákona mohou býti změněna jen za podmínek, stanovených pro změnu zákonův ústavních.

Zákon tento nabude účinnosti, pokud jde o poměr ke státům, utvořeným z území bývalé říše rakousko-uherské, dnem, kdy vstoupí v platnost mírová smlouva uzavřená s Rakouskem dne 10. září 1919 v St. Germainu; pokud pak jde o poměr k říši německé dnem, kdy vstoupí v platnost mírová smlouva uzavřená s říší německou ve Versaillích dne 28. června 1919.

Oněmi dny počnou se zejména lhůty, pro které zákon tento nestanoví jiného počátečního dne.

Dny právě uvedené budou oznámeny vládní vyhláškou, uveřejněnou ve sbírce zákonův a nařízení.

Vláda se zmocňuje, by pro území, které podle mírové smlouvy s Německem připadlo k československé republice, upravila nařízením poměry státního občanství a domovského práva pro dobu, nežli dojde ke všeobecné nové úpravě zákonem.

Vláda se zmocňuje, by ku provedení tohoto zákona dohodla se o podrobnostech s vládami států, jichž se týče.

Provésti tento zákon ukládá se ministrovi vnitra.

Mírová smlouva, uzavřená s Německem ve Versaillích dne 28. června 1919 a mírová smlouva, uzavřená s Rakouskem v St. Germain dne 10. září 1919, při nichž obou republika naše vystupuje jako smluvní strana po boku vítězných mocností dohodových, jakož i smlouva, uzavřená v St. Germain dne 10. záři 1919 mezi pěti velmocmi dohodovými a naší republikou, obsahují celou řadu ustanovení o státním občanství v naší republice. Nejdůležitější a nejpodrobnější ustanovení obsažena jsou ve smlouvě s Rakouskem, stručnější jest v té věci smlouva s Německem; smlouva s naší republikou na tato podrobnější ustanovení prostě odkazuje (v. čl. 3.) a pouze některá nová ustanovení zvláštní k ním připojuje. Samozřejmě jsou všecky tři smlouvy pro naší republiku stejně závazné a navzájem se doplňují, tvoříce ve věci jediný celek.

K podrobnému provedení uvedených právě mezinárodních smluv má sloužiti zákon, jehož osnova se tímto předkládá.

Osnova, z pochopitelných důvodů upravuje již také vztahy k Uhrám, vycházejíc z předpokladu, že smlouva mírová s Uhrami bude - podle zprávy ministerstva zahraničního - krýti se co do obsah u úplně s mírovou smlouvou s Rakouskem a též co do lhůt pro nabývání státního občanství bude s ní souhlasiti.

Podotknouti dlužno, že osnova snaží se o soustavné jednotné shrnutí a srovnání těchto četných ustanovení, obsahujících dalekosáhlé zásadní novoty v otázce státního občanství, které jak co do věci zakládají se na různých vůdčích myšlenkách, vycházejí z odlišných hledisek a mají odchylné účely, tak co do formy se liší, užívají různých označení pro týž pojem a j.

Základní společnou myšlenkou všech řečených ustanovení jest, upraviti vzájemný poměr mezi Německem a státy, vzniklými na troskách bývalé říše rakousko-uherské, jakož i mezi těmito státy navzájem, v ten způsob, že státními občany každého ze smluvních států stávají se ipso jure beze všech formalit státní občané ostatních smluvních států, o které jde, když buď mají na území toho kterého státu právo domovské - to platí pro poměr států vzniklých na území bývalé říše rakousko-uherské navzájem - anebo řádné bydliště, - což se týká vzájemného poměru těchto států k říši německé.

Od této zásady vyslovené ve čl. 84. smlouvy s Německem a čl. 70. smlouvy s Rakouskem, stanoví však obě smlouvy, zejména smlouva s Rakouskem, dalekosáhlé výjimky ve prospěch naší republiky, Jugoslavie a Italie, které mají, stručně řečeno, ten smysl, že jmenované právě státy nemusí přijmouti každého za občana státního, mohou si v rámci podrobných zvláštních ustanovení vybírati, kdežto Německo a Rakousko podobné volnosti nemají (sr. čl. 64. smlouvy s Rakouskem). Pro naši republiku a Jugoslavii zejména stanovena jest volnost, individuálně přezkoumati všecka státní občanství, resp. domovská práva, nabytá po 1. lednu 1910 (viz §§ 2. a 3. osnovy), kdežto pro Italii stanoveno mnoho odchylných pravidel, zakládajících se na různých právních důvodech, o kterých podrobněji pojednává § 4. osnovy.

Stručný obsah osnovy lze podati v tento smysl:

A) Státními občany naší republiky jsou resp. stávají se ipso jure dnem, kdy mírové smlouvy nabudou platnosti:

1. osoby, které měly již dne 1. ledna 1910 domovské právo na území republiky (§ 1.);

2. osoby, které byly dříve příslušníky říše německé a mají řádné bydliště na území naší republiky (§ 9.);

3. osoby, které se na území republiky narodily, a jejichž rodiče včas zrození byly státními občany německými, majícími v území naší republiky řádné bydliště, neb občany rakouskými neb uherskými, majícími zde právo domovské (§ 13.);

4. osoby, které se v území naší republiky narodily a nemohou se vykázati jiným státním občanstvím (§ 14.).

B) Za přiznání státního občanství žádati mohou osoby, které nabyly domovského práva až po 1. lednu 1910 a příslušely dříve do některé obce rakousko-uherské mimo území naší republiky. Napodají-li žádosti této včas neb nevyhoví-li se jí, stanou se občany toho státu, kam patřily dříve (§ 2.).

C) Pro státní občanství naší republiky mohou optovati:

1. do jednoho roku osoby, které se stanou ipso jure příslušníky některého jiného státu, kterému postoupeny části území bývalé říše rakousko-uherské, leží-li dřívější obec domovská jejich v území naší republiky (§ 6.) ; vzájemnost zaručena (§ 5.);

2. do šesti měsíců osoby, které jsou státními občany některého státu vzniklého na troskách Rakousko-Uherska, liší se však jazykem nebo rasou od většiny obyvatelstva toho kterého státu, jestliže se s většinou obyvatelstva naší republiky shodují jazykem nebo rasou (§ 7.); vzájemnost i tu zaručena (§ 8.);

3. do dvou let Čechoslováci (pojem národnostní), kteří bydlí v Německu a jsou občany německými (§ 11.);

4. v téže lhůtě němečtí občané československé národnosti bydlící v cizině s určitými obmezeními (§ 12.).

D) Naopak zase mohou státní občané naší republiky optovati

1. pro některý stát vzniklý na troskách říše rakousko-uherské

a) do dvou let osoby uvedené pod písm. A) čís. 3. (§ 13.);

b) za podmínek stanovených pod písm. C) čís. 1. a 2. osoby tamže uvedené;

2. pro říši německou do dvou let osoby uvedené pod písm. A) čís. 2. (§ 10.).

E) Zvláštní ustanovení platí pro Jugoslavii (§ 3. shodný s písm. B) a pro Italii (§ 4.).

F) Ve všech směrech z předu uvedených následuje manželka muže a děti do 18 let otce nebo matku (§ 20.) zejména při opci (§ 15.).

G) Kdo vykoná opci pro cizí stát, musí se do roka potom přestěhovati do tohoto státu. Nemovitý majetek zdejší může však podržeti (§§ 16., 17.).

H) Členové rodu habsbursko-lotrinského nesmějí míti v naší republice státního občanství ani práva domovského (§ 22.)

I. Zákon tento může býti podle ustanovení mírových smluv (§ 23.) měněn pouze za podmínek stanovených pro změnu ústavy.

K jednotlivým ustanovením dlužno podotknouti zvláště ještě toto:

§§ 1.-8. upravují vzájemný poměr států vzniklých na troskách bývalé říše rakousko-uherské.

§ 1. jest vyslovením všeobecné zásady stanovené v čl. 70. a 76. smlouvy s Rakouskem, jejíž platnost však pro naší republiku (a pro Jugoslavii) obmezena jest pouze na osoby, které nejpozději dnem 1. ledna 1910 nabyly domovského práva v některé obci naší republiky. Ti stali se státními občany naší republiky podle ustanovení mírové smlouvy s Rakouskem ipso jure beze všech formalit dnem, kdy mírová smlouva s Rakouskem nabude platnosti (viz níže § 24.), což osnova - aby dodatečně přesně upraveny byly též poměry za mezidobí ode dne převratu - vztahuje zpět až ke dni 28. října 1918. Samozřejmě nejsou již státními občany, jestliže zatím nabyli řádně jiného státního občanství, a navzájem zase jsou nyní státními občany, kdož od tohoto dne nabyli řádně státního občanství v naší republice; k tomu ovšem nestačí pouhé usnesení obecního zastupitelstva, kterým se cizímu státnímu občanu uděluje právo domovské, nebo dokonce pouhé vydání domovského listu od starosty obce cizímu státnímu občanu, poněvadž domovské právo lze uděliti jen zdejšímu státnímu občanu, jinak jest to úplně bezúčinné, pouhý pakt.

§§ 2. a 3. jsou provedením čl. 76. smlouvy s Rakouskem, kterým - jak již řečeno, stanovena dalekosáhlá výjimka ze všeobecné zásady v úvodě uvedené, ve prospěch naší republiky a Jugoslavie.