Národní shromáždění československé 1918 – 1920

mezi Spojenými státy americkými, Belgií, říší britskou, Čínou, Kubou, Francií, Řeckem, Italií, Japonskem, Nicaraguou, Panamou, Polskem, Portugalskem, Rumunskem, státem srbsko-chorvatsko-slovinským, Siamem a státem československým, o příspěvku na výlohy, spojené s osvobozením území bývalého mocnářství rakousko-uherského.

Podepsaní, řádně pověření svými vládami, dohodli se na těchto podmínkách:

Polsko, Rumunsko, stát srbsko-chorvatsko-slovinský a stát československý, jakožto státy, kterým připadlo území bývalého mocnářství rakousko-uherského, a které vznikly rozkouskováním zmíněného mocnářství, svolují každý, pokud oň jde, že zapraví jakožto příspěvek na břemena a náklady, způsobené osvobozením zmíněných území, částky, jejichž výše nepřekročí 1500 milionů franků ve zlatě. Frank ve zlatě bude počítán ve váze ryzího zlata zákonem předepsané dne 1. ledna 1914.

Celková výše příspěvků, o nichž se mluví ve čl. I. bude rozdělena mezi zmíněné státy poměrně vzhledem k průměrným důchodům za finanční léta 1911, 1912 a 1913, z území získaných z rakousko-uherského mocnářství, ale tak, že budou důchody ze zemí Bosny a Hercegoviny vyňaty z tohoto výpočtu.

Za podklad tohoto výpočtu vezmou se důchody, které reparační komise na základě ustanovení čl. 203. části IX. (finanční klausule) mírové smlouvy s Rakouskem určila jakožto nejlepší znak finanční schopnosti území, o něž právě jde. Avšak částka placená československým státem nesmí v žádném případě překročiti 750 milionů franků. Kdyby příspěvek uložený československému státu měl převyšovati tuto částku 750 milionů franků, pak rozdíl mezi zmíněným příspěvkem a 750 miliony franků se odečte od celkové sumy 1500 mil. franků a nebude moci býti přidělen ostatním státům.

Částky, jež každý ze států, jak jest s hora řečeno, jest dlužen z důvodů svého osvobození, jakož i cena majetku a statků bývalého rakousko-uherského mocnářství, určená podle článku 208., části IX. (finanční klausule), budou po případě kompensovány s nároky, jež tyto státy budou z důvodu náhrady škod uplatňovati a jež budou uznány.

Jestliže částka, již některý ze zmíněných států dluhuje z důvodu svého osvobození, a cena majetku a statků přidělených převyšují sumu uznaných nároků z důvodu náhrady škod, vydá tento stát ve lhůtě tří měsíců po notifikaci, jíž se mu po případě dostane od reparační komise o sumě jeho uznaných nároků, poukázky částkou rovnající se tomuto přebytku, a odevzdá je osobě neb organisaci, jež mají na vůli označiti vlády Spojených států amerických, říše britské, Francie a Italie.

Tyto poukázky budou zníti majetníku a budou splatné co do jistiny i úroků státem, jenž je vydal beze srážky jakýchkoliv poplatků nebo břemen, uložených jím samým neb pod jeho pravomocí. Tyto poukázky budou zúročitelné 5% ročně, splatnými půlletně od 1. ledna 1926.

Budou umořeny v pětadvaceti ročních tazích, ve stejných částkách, počínaje 1. lednem 1931. Stát, jenž je vydal, bude však moci podle své vůle umořiti kdykoli všechny neb část těchto poukázek al pari a se všemi příslušnými úroky, vyrozumí-li o svém úmyslu devadesát dní napřed vlády Spojených států amerických, říše britské, Francie a Italie.

V případě, že by po schválení nároky těchto států z důvodů náhrad škod převyšovaly částku, již dluhují z důvodu svého osvobození a cenu majetku a statků postoupených, částka, již je připsati k tíži těchto států ve shodě s hořejším čl. 3., bude přijata na srážku náhradových platů, a tyto státy neobdrží žádného přídělu z důvodu náhrady škod, dokud ostatní státy, jimž náhrady škod jsou dluhovány, neobdrží poměrných splátek na uznaný peníz svých nároků.

Dáno francouzsky, anglicky a italsky, při čemž v případě rozdílu rozhoduje text francouzský, v Saint Germain en Laye 10. září 1919.

Podpisy zástupců Rumunska a státu srbsko-chorvatsko-slovinského jsou vyhraženy.

Při sdělávání mírových smluv versaillské a st. germainské opanovalo stanovisko, že mocnostem spojeným a přidruženým náleží nárok na náhradu dosti úzkého kruhu škod, jak tyto škody jsou vypočteny v příloze I., hlavy I., části VII., mírových smluv versaillské a st. germainské, a že zejména souhrn újem, které se zahrnují pod pojem "nákladů válečných" ponese každý ze států spojených a přidružených ze svého. Sumy břemen, kterými hledíc k tomu podle spolehlivých zpráv jsou zatíženy jednotlivé vítězné státy, jsou ohromné.

Poněvadž pak, pokud se týká států spojených a přidružených, které vznikly rozpadem Rakouska (československý stát), nebo které jím byly podstatně zvětšeny (Polsko, Jugoslavie, Rumunsko), bylo docíleno, že

1. za území na ně převedené nebudou povinny náhradou škod, ba že naopak budou míti právo na náhradu škod spadajících do skupin uvedených v příloze výše psané,

2. že se jim neukládá povinnost, honorovati válečné půjčky rakouské a uherské, v nichž z velké části jsou vtěleny válečné náklady,

objevil se nepoměr mezi břemeny, které válka uvalila jednak na státy, které od počátku nepřátelství stály celým svým územím formálně ve válce s ústředními mocnostmi, jednak na státy, vzniklé rozpadem Rakouska a ony, na které území tohoto bývalého mocnářství byla převedena: Je sice pravda, že i tyto státy a to i pokud se týká území na ně převedených, postiženy byly náklady válečnými, jako na př. československý stát vydržoval na svůj náklad armády v Sibiři, ve Francii a v Italii. Ale výše těchto nákladů se zcela tratí vedle ohromných nákladů čelných mocností.

Čelné mocnosti spojené a přidružené snažily se docíliti stejnoměrnějšího rozvržení jmenovaných břemen a po rozboru všech otázek předložily státům, kterým připadla území bývalého mocnářství rakousko-uherského, mimo Italii osnovu dohody o příspěvku na výlohy spojené s osvobozením území bývalého mocnářství rakousko-uherského.

Dohoda tato byla podepsána zmocněnými delegáty československé republiky dne 10. září v St. Germain.

Obsah a smysl dohody je ten:

"Osvobozená území" zaplatí osobě nebo organisaci označené Spojenými státy americkými, říší britskou, Francií a Italií 1500 milionů franků ve zlatě, zúročitelných 5% počínajíc 1. lednem 1926 a splatných v 25 ročních splátkách počínajíc 1. lednem 1931. (Čl. 1. a 4.)

Co do podílu, který připadne na jednotlivé státy, kterým se dostalo "osvobozených území", platí obdobně ustanovení čl. 203. smlouvy st. germainské. Rozhodnou je berní síla jednotlivých osvobozených území a při zjištění této berní síly bude vzat za základ tříletý průměr z let 1911, 1912, 1913 takových daní rakouských (uherských), uložených osvobozeným územím, které jsou nejlepším výrazem berní síly oněch území. Ale Československé republice nemůže býti uložena nikdy povinnost větší než 750,000.000 franků, i kdyby výpočet opřený o berní sílu ukládal jí povinnost vyšší (čl. 2.).

Sumy dluhované z titulu této smlouvy lze odpočísti od sum, které budou tomu či onomu státu přiznány z titulu náhrady škod (čl. 3.), takže ustanovení čl. 1., 2. a 4. o platební povinnosti naší platí jen o sumě, která vybude, když od výše příspěvků uložených touto smlouvou a sum dluhovaných z titulu převodu státních statků (čl. 208. mírové smlouvy st. germainské) odpočteme sumu svých vlastních uznaných pohledávek náhradových (čl. 4., odst. 1.).

Aby - hledíc k této úpravě - nebyly příliš nepříznivě postaveny státy, které mají pohledávky náhradové, avšak nemají povinnosti k příspěvkům podle této smlouvy, ustanovuje čl. 5., že státy, které jsou povinny příspěvkem, neobdrží, když náhradová pohledávka převyšuje výši povinnosti podle této smlouvy a podle čl. 208. mírové smlouvy st. germainské, přídělu náhradového, pokud ostatní státy, které mají pohledávky náhradové, neobdrží poměrných splátek na své uznané pohledávky náhradové, t. j. sumy, která se má k celkové uznané pohledávce náhradové tohoto státu, jako se má suma započtená podle čl. 3. této smlouvy k celkové pohledávce náhradové státu, kterého se započtení týká.

Ustanovení toto nebude asi pro nás valně praktické, ježto naše pohledávání náhradové sotva dosáhne sumy, kterou dluhujeme podle článků 1. a 2. této smlouvy a podle čl. 208. mírové smlouvy st. germainské.

Ježto dohoda, kterou předkládám, jest integrující součástí mírové smlouvy st. germainské a jejich článků náhradových a finančních a ježto nežádá na československém státu nic nespravedlivého, žádám, aby Národní shromáždění ji schválilo a svolilo k její ratifikaci.

Mezi kontrahenty dohody jmenují se i Rumunsko a stát srbsko-chorvatsko-slovinský, ale smlouva jimi dne 10. září 1919 podepsána nebyla.

Ministr věcí zahraničních navrhuje toto snesení Národního shromáždění:

Národní shromáždění schvaluje dohodu učiněnou dne 10. září 1919 mezi Spojenými státy americkými, Belgií, říší britskou, Čínou, Kubou, Francií, Řeckem, Italií, Japonskem, Nicaraguou, státem srbsko-chorvatsko-slovinským, Siamem a státem československým o příspěvku na výlohy, spojené s osvobozením území bývalého mocnářství rakousko-uherského, a svoluje, aby byla presidentem československé republiky ratifikována.