Národní shromáždění československé 1918 – 1920

K placení daně jest povinen, pokud v dalších odstavcích není nic jiného ustanoveno, pořadatel zábavy, Několik pořadatelů stíhá povinnost rukou nedílnou. Majitel produkční licence ručí za částky daně předepsané jeho nájemci nebo zástupci, pokud nedoplatek není starší 1 roku. Koná-li se zábava v cizí místností dané vlastníkem nebo držitelem k používání, ručí majitel nebo držitel místností týmž způsobem.

V případě § 1., čís. 10 platí daň vlastník přístroje nebo ten, komu byl přístroj dán k využitkování, oba rukou nedílnou.

V případě § 1., čís. 11 platí daň majitel oprávnění, nebo pachtýř, oba rukou nedílnou.

V případě § 1., čís. 12 platí daň spolky a kluby; předseda, místopředseda, jednatel a pokladník ručí po 1 rok ode dne splatnosti rukou nedílnou za daň, nedostáli-li své povinnosti k oznámení.

V případě § 1., čís. 13 platí daň podnikatel živnosti, která poživatiny dodává. Způsob odvádění nařídí ministerstvo financí. Zřízenci vybírají peníze za útrat , podnikatel zábavy, nájemce místností a vlastník domu, kde místnost zábavní je, ručí za daň rukou nedílnou.

Majitel nebo držitel místností, v nichž se zábava provozuje, ručí za daň v případech odstavce 2 až 4 v rozsahu uvedeném v odstavci 1.

Trvalé zařízení divadla, kinematografů a vůbec předměty, které jsou určeny trvale k pořádání zábav, ručí po dobu 1 roku věcně za dávku, připadající za poslední rok.

Nezaplatí-li podnikatel stálé zábavní provozovny daně přes opětné vyzvání anebo shledají-li se pří kontrole daňové nesprávností mající za následek zkrácení daňového důchodu, může úřad udělující licencí anebo úřad dozorčí naříditi uzavření provozovny nebo licencí nebo koncesí odníti.

Pořadatelé zábav jsou podrobeni dozoru finančního úřadu. Pořadatel a jeho zřízenci jsou povinni podati vysvětlení potřebná k vyměření daně a předložití dozorčím orgánům netoliko předepsané záznamy, nýbrž i ostatní obchodní a spolkové knihy a korespondencí k nahlédnutí a umožniti jim přístup do místnosti zábavní.

Podobně jest majitel licence nebo koncese a majitel nebo držitel provozovny povinen podati vysvětlení potřebné k vyměření daně, pokud je mu to známo, a umožniti dozorčím orgánům přístup do provozovny.

Účastnící zábavy jsou povinní zřízencům finanční správy k tomu zmocněným předložití na požádání vstupenky.

Obce jsou povinny finančním úřadům pří konání šetření daňových býti na ruku.

Proti opatřením finančního úřadu, předpisům dávky a rozhodnutím týkajícím se dávky může podati osoba k placení povinná stížnost, o které rozhodne ve II. a poslední stolící zemské finanční ředitelství. Pro rekursní řízení platí obdobně ustanovení zákona ze dne 19. března 1876, čís. 28 ř. z. Podání rekursu nestaví povinnost k placení.

Stran náhradních úroků platí obdobně ustanovení článku lI. zákona ze dne 23. ledna 1892, čís. 26 ř. z.

Z daně včas nezaplacené platí se nehledě na pokutu 5% úroky z prodlení, přesahuje-li částka daně 10 K.

O promlčení platí obdobně ustanovení ze dne 18. března 1878, čís. 31 ř. z.

O vymáhání daně platí ustanovení pro daně nepřímé.

Zamlčí-li se úmyslně daň nebo vyloudí-li se nějaká nezákonná daňová výhoda, trestá se osoba k placení povinná pokutou až do 20 násobné částky zkrácené daně nebo daně, o kterou stát mohl přijíti. Nemůže-li se částka ta zjistiti, platí se pokuta od 200 K do 50.000 K; je-li pokuta nedobytná, vyměří se v obou případech trest vězení až do 14 dnů.

Jedná-li majitel licence, koncese, majitel nebo držitel provozovny nebo účastník zábavy proti ustanovením § 31., odstavec 2. a 3., tresce se peněžitou pokutou až do 500 K.

O řízení trestním platí ustanovení trestního řízení důchodkového.

Neuposlechne-li pořadatel zábav, dodavatel poživatin, nebo funkcionář spolku za daň ručící vyzvání úřadu k podání dokladů za účelem vyměření daně, může se mu uložiti pořádková pokuta do výše 300 K za každé neuposlechnuté vyzvání.

Zkrácená daň se vyměří zvláště.

Z výnosu daně obdrží činitelé, mající podíl na dosavadní obdobné zemské dávce (pražský nemocniční fond, obec, země) podíl rovnající se 3 letému průměru dávky ze zábav. Zbytek připadne státu.

Vykonávací nařízení se ustanoví, jakým způsobem se odvede a zúčtuje tento podíl.

Ministr financí se zmocňuje, vydati nařízení, podle kterých by výpočet daně mohl býti zjednodušen ujednáním s poplatníkem a ve kterých by bylo možno poplatníkům v případech zřetele hodných povoliti posečkání daně nejdéle na půl roku a na záruku.

Zákon vstoupí v platnost dva měsíce po vyhlášení.

Tímto dnem pomine také právo vybírati dosud zavedené samosprávné dávky.

Tímto dnem přestává také poplatková povinnost žádostí o povolení ku pořádání zábav stanovená v saz. pol. 43 b, 2. zákona ze dne 13. prosince 1862, čís. 89 ř. z. a dotčených povolení, vyjímaje licence a koncese.

Provésti tento zákon ukládá se ministru financí a ministru vnitra.

Válečné a poválečné zákonodárství cizích států směřuje k tomu, zdaniti za nynějších pro existenci státu těžkých poměrů přepych, který se jeví v nehospodárném užívání důchodů za potřeby zbytečné. Má-li národní hospodářství poskytnouti většího důchodu státu, může se to státi buď na úkor podílu národního důchodu věnovaného spotřebě nebo podílu určeného pro kapitalizaci, tedy na úkor spořivosti národní, která zásobí národní hospodářství novými prostředky výrobními.

Poněvadž omezení nutné spotřeby může se státi jen v nepatrné míře, musí se spořiti hlavně tam, kde se jeví náklad zbytečný. Proto zdaňuje francouzské i německé zákonodárství koupi přepychových předmětů 10 až 15%nimi spotřebními daněmi přepychový,mi. Touž cestu volila vláda v předloze o dani z obratu zboží a z pracovních výkonů, která jest kombinována s 10% daní přepychovou.

Jako doplněk přepychových daní vydány byly během války v Anglii, Itálií, Francií a nejnověji v Německu zákony o vysokých daních ze zábav. Nepopíratelná touha lidu žíti v přepychu přiváděná všeobecnou demoralizací a ziskuchtivostí, kterou nám válka zůstavila jako dědictví, nutí státy všecky a tím více náš mladý stát, aby přepych a honbu po zábavách potíral.

Některé druhy zábav, zvláště návštěva kina a kabaretů zmohla se totiž posledních dvou let měrou takovou, že se výnos dávky v Praze ztrojnásobil a vzrůstá zvláště od převratu měrou až zarážející. Výnos dávky z kina činí v Praze samé 80% veškerého výnosu daňového ze zábav.

Jedinou obtíž při zavedení daně státní ze zábav působí, že se tím zasahuje do zemského zákonodárství, poněvadž výtěžek dávky ze zábav byl dosud ponecháván zemským a obecním důchodům. Zemská dávka ze zábav platí se v Čechách podle řádu o vybírání dávky ze zábav (víz přílohu 3. cís. patentů ze dne 29. prosince 1915, čís. 83 zem. zák.); na Moravě hudební dávka podle zákona ze dne 7. června 1912, čís. 26 zem. zák. a samostatná dávka z kina podle zákona ze dne 5. července 1914, čís. 6 zem. zák. pro rok 1915.

Ministerstva financí došla celá řada návrhů zemských výborů a měst na zvýšení, pokud se týče na zavedení nových dávek ze zábav.

Obtížím, které působí zestátnění zemských dávek možno se vyhnouti tím, že se obecním a zemským důchodům ponechá dosavadní výnos dávky podle 3 letého průměru. Dan státní bude míti za následek, že se vybuduje daň ze zábav pro celou říší na stejných základech.

Návrh na zestátnění dávky ze zábav byl podán také v poslední době v říšském sněmu německém; v Itálií stává již od roku 1917 státní dávka z kina, která byla rozšířena na všechny zábavy.

Podle dosavadních zákonů týkajících se dávek ze zábav dlužno rozeznávati tyto způsoby zdaňovací:

1. dávka ze vstupenek, pokud se vybírá vstupné a vydávají vstupenky. V českém zemském řádu o dávce ze zábav jest nařízeno, že musí býti vydávány vstupenky s kontrolním útržkem. Zábava musí se nejprve oznámiti a vstupenky obecním razítkem okolkovati.

2. Dávka paušální pří zábavách bezplatných, dále pří zábavách nepřipravených nebo neočekávaných.

Zdanění kina bylo navrženo v Schanzově archívu (víz článek Keidingův: "Říšská daň z kina":finanční archiv, 35. ročník, 1. svazek) také tak, že by se daň vyměřila podle velikosti divadla, počtu představení, délky a způsobu filmu.

Pro každý film by se stanovilo zdaňovací procento, při čemž by se filmy zábavní silněji zdanily. Procento daňové za předvedení 1 metru filmu by se násobilo počtem metrů předvedených filmů, počtem představení a dnů určité daňové periody, na př. týdne, a tak by se vypočetla daňová kvóta vyměřovací základny. Tuto základnu by tvořila vyšetřená hodnota všech obsazených míst pří průměrné návštěvě.

Systém tento by měl výhodu, že by se mohlo hleděti při zdanění na jakost filmu (poučné či zábavní), ale působil by obtíže při vyšetřování průměrného výtěžku jednoho představení a dále při možných pokusech podnikatele změniti poměr sedadlových skupin. Vláda se rozhodla pro dávku ze vstupenek, která jest zavedena v Itali a Německu a vžila se u nás jako zemská dávka. Kontrola jest při zdanění vstupenek sice nákladnější, ale tento zdaňovací způsob umožňuje větší zatížení zámožnějších tříd.

Mezi způsoby jednotlivých zábav nebylo co do výše zdanění rozlišováno, poněvadž pří zákonodárství přepychovém rozhoduje pouze zbytnost nebo nezbytnost potřeby. Ostatně je návštěva divadla při nynějších cenách dělnictvu a středním třídám, zvláště třídám s pevným platem, skoro nedostupná.

Dále navrhla vláda podle způsobu francouzského zákonodárství zdanění výtěžku zábavních spolků, pokud neplatí se daň ze vstupenek. Jinak by bylo možno obcházeti daň ze zábav tím, že by se tvořily zábavní spolky, které by za celkový roční příspěvek pořádaly určitý počet zábav, což je v podstatě totéž, jako předplacení na několik zábav.

Dotčená ustanovení jsou obdobná s francouzským zákonem ze dne 16. září a 18. pro societés et lieux de reunion).

Dále navrhuje vláda daň z útraty v zábavních místnostech přepychových podle vzoru francouzské přepychové daně. Tato daň postihuje ovšem netoliko útratu v zábavních místnostech přepychových, nýbrž i útratu v hotelích, restauracích, čajovnách a cukrárnách, pokud se tyto podniky prohlásí za podniky přepychové, majíce za to právo na označení jako nejlepší nebo luxusní podnik.

Daň tato byla by prostředkem proti rozmařilosti a zhýralosti. Ovšem že by se také mohla spojiti s navrženou daní z obratu zboží, čímž by mohla nabýti také širšího rámce po vzoru francouzském.

Tam, kde se neplatí vstupné, nebo kde úplata spočívá ve zvýšení ceny nápojů a jídel, platí se dávka úhrnková. Na venkově jest hlavně zdanění tanečních zábav možno jedině daní úhrnkovou.

Pravděpodobný výtěžek daně ze zábav by mohl činiti asi dvanáct milionů korun, z toho by činila dávka z kina sama asi pět milionů korun.

K § 1. Při zábavách nečiní se rozdíl, jsou-li úplatné čili bezplatné, pouze při sportovních zábavách, dostizích a jiných závodech žádá se úplata, poněvadž by zdanění úhrnkovou daní působilo obtíže; při zábavách uvedených pod číslem 6., 7. a 12. se předpokládá, že se buď platí vstupné nebo podávají jídla a nápoje za plat. Proto jest podrobena dani také domácí hudba v kavárnách a restauracích, i když se neplatí vstupné.

K § 2.: Daní ze vstupenek jsou také podrobeny zábavy spolků, pokud se vybírá vstupné. Zábavy v soukromých domech jsou dani podrobeny, vybírá-li se úplata v nějaké formě. Jsou tedy poplatné dobročinné čajové večírky nebo v hotelích pořádané soukromé taneční zábavy.

K § 7: Pří zábavách se vstupným jest zavedena povinnost vydati vstupenku s útržkem. V Itálii byly vydány úřední vstupenky pro 7 nejnižších daňových tříd (sazba 3 až 80 cts). Osnova vyhrazuje státu možnost, zavésti takovéto úřední vstupenky. Možnost tato jest dána pří všech vstupenkách s pevnými sazbami 10 h až 6 K 75 h. Tímto způsobem může býti zvláště na venkově placena dávka před představením.

Aby zákon mohl vstoupiti brzy v platnost, zavedeny jsou jako pravidlo lístky na vrub stran vyrobené, které se musí ovšem před vydáním orazítkovati. To děje se také proto, aby se využitkovalo zásoby lístků stálých divadel, než se vyrobí úřední vstupenky.

K § 8: Daň činí pří první stupnici 20%, pří druhé 10% a dosahuje při 15 K 50% vstupného. Německý návrh podaný v říšském sněmu jde až do 40%, Italský zákon z roku 1917 až do 20%. Návrh zemského správního výboru v Praze z roku 1919 žádá zavedení 50%ní daně pří vstupném vyšším 10 K. Dosud činí dávka zemská nejméně 10% vstupného, při čemž jsou divadla zvláště vyňata.

Ve všech návrzích autonomních korporací zemských a obecních týkajících se zvýšení dávky ze zábav navrhuje se zdanění divadel stejným procentem jako při jiných zábavách.

Návrh budiž přikázán výboru finančnímu s tím, by o něm podal zprávu ve lhůtě 8 dnů.