Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Přítomná osnova mohla však z tohoto systému přijmouti pouze zásadu; v podrobnostech bylo jí namnoze hledati samostatné cesty.

Podmínečné odsouzení, jevící se v podmínečném odkladu přisouzeného trestu, zůstává však podle osnovy vždy jen výjimkou, přípustnou pouze tam, kde ji ospravedlňují velice závažné důvody.

Vyjmenovati tyto důvody se nedoporučuje, neboť sebe úplnější výpočet nemůže obsáhnouti různost možných případů. Vhodnější je ponechati soudci, aby sám o vážnosti jich rozhodl. Soudce musí ovšem při tom uvážiti vše, co s vinníkem a jeho skutkem souvisí, byť i vzdáleně, tedy nejen »dosavadní způsob života vinníkova, pohnutky jeho činu a jeho chování po skutku, hlavně snahu škodu podle svých sil napraviti«, jak vypočítávají rakouské osnovy, nýbrž i na př. způsob provedení činu, sílu vůle vinníkovy, dobu od činu uplynulou a pod.

Rovněž nesmí ponechati bez úvahy skutečnosti, které se sice přímo vinníka nedotýkají, které však zejména hledíc na bezpečnost společnosti jsou velice závažné. Tak na př. vzmáhání se určitých trestných činů vůbec neb v některé krajině, nedobré účinky častějšího podmínečného odsouzení nebo propuštění a pod. budou nutiti soudce, aby v jednotlivém případě přísněji zkoumal podmínky pro své rozhodnutí. Povšechné znění § 1. dává mu k tomu právo.

Za tohoto stavu věcí není potřebí, aby zákon vyloučil z podmínečného odsouzení určité kategorie trestných činů (na př. předražování, lichvu, trestné činy proti mravnosti a pod.). Nebylo by tu jednak možno uvarovati se neúplnosti, jednak nelze nepřehlédnouti, že v každé skupině trestných skutků mohou se vyskytnouti případy, jejichž povaha při bližším seznání se jeví býti méně zavržitelnou, takže přísnost zákona by mohla leckde vésti k nespravedlivým důsledkům.

Po jiné stránce byly volnosti soudcovské položeny hranice ustanovením, že podmínečný odklad trestu nesmí býti povolen, byl-li provinilec již dříve odsouzen pro zločin k trestu na svobodě na dobu delší jednoho měsíce nebo pro trestný čin (jakýkoliv), který vyplynul z pohnutky nízké a nečestné. Prvé ustanovení je v souhlase se stanoviskem cizích zákonů, které většinou připouštějí podmínečné odsouzení, i když pachatel byl již před tím potrestán pro lehčí činy. Při dnešním stavu dosud platného rakouského trestního práva a při různorodosti trestních zákonů rakouského a uherského, které namnoze v posuzování trestných činů se od sebe velice odchylují, není možno přihlížeti pouze k přestupkům a snad i k přečinům, jak činí na př. uherský zákon a rakouská i německá osnova, nýbrž nutno tíži činů posouditi podle délky přisouzeného trestu. Vláda pokládá trest měsíčního žaláře za přiměřené kriterium v tomto směru.

Druhé ustanovení vylučuje podmínečné odsouzení při takové zpětilosti, která nese známku určité sklonnosti vinníkovy k trestným činům. Tento sklon jeví se nejvýrazněji v pohnutce ke skutku. Skutek sám může býti různého druhu a nezáleží na tom, je-li přestupkem, přečinem nebo zločinem. Osoba, štítící se práce, krade-li a pak se potuluje a žebrá, projevuje tím na venek jenom tutéž zločinnou vůli.

Obojí obmezení však osnova zúžuje, zavádějíc jakési promlčení zpětilosti, a to dobou pětiletou při přestupcích a přečinech a desítiletou při zločinech.

Otázku, při kterých trestných činech má býti podmínečné odsouzení připuštěno a při kterých vyloučeno, neřeší osnova zase z řečeného důvodu podle rozdělení trestných skutků na přestupky, přečiny a zločiny, nýbrž béře za základ opět délku trestu na svobodě a stanoví ji dobou jednoho roku. Tímto ustanovením je zejména umožněno, aby bylo užíváno podmínečného odsouzení i v řízení porotním, a může se tam státi přímo korrektivem dnešních nedostatků tohoto řízení. Kdežto v řízení před soudy sborovými těžko je si mysliti za panující praxe případ, kde by byl trest několika měsíční uložen vinníkovi, u něhož by byly podmínky podmínečného odsouzení, budou takové případy v řízení porotním častější. Dosud porota, vědouc, že zejména podle § 338. rakouského trestního řádu nemůže soud odsouditi obžalovaného k trestu kratšímu než rok, často raději vinníka sprošťovala, než aby připustila takový trest, podle jejího mínění nepřiměřený. Systém podmínečného odsouzení je s to, aby tomuto nezdravému zjevu učinil přítrž.

Spor, zavládnuvší v právní vědě, má-li býti podmínečné propuštění připuštěno při peněžitém trestu, rozřešila si osnova kladně, právě jako Francie, Belgie, Bulharsko, Italie, Norvéžsko, Uhry, rakouská osnova a jiné, uznávajíc, že také při peněžitém trestu platí důvod instituce podmínečného odsouzení, totiž udržování odsouzeného ve snaze po polepšení hrozbou, že bude na něm trest vykonán.

Stanoviti hranici při peněžitém trestu se nedoporučovalo, neboť jej i podle dosavadních zákonů soud vyměřuje v zásadě podle majetkových poměrů obžalovaného, které jsou nesmírně rozdílné, takže podle výše vyřčené pokuty nelze ještě odhadnouti často tíhu trestního činu.

Odklad trestu při ostatních hlavních trestech, jež zná rakouský zákon, totiž při ztrátě práv, živností a povolení, osnova nezavádí. Nehledě k tomu, že jsou tresty ty namnoze zároveň opatřením policejním, vyžadovaným zájmy veřejnými, vyskytuje se tento trest obyčejně jen při zpětilosti neb opětné zpětilosti a tam by zpravidla bez toho nebylo možno podmínečného odsouzení užíti. Zároveň s odkladem trestu musí býti odloženy i tresty vedlejší, pak opatření zabezpečovací (policejní dohled, odevzdání do polepšovny nebo do donucovací pracovny, vypovězení) a počátek následků, které trestní zákon nebo rozsudek spojuje s odsouzením, ježto by jinak dobrodiní poskytnuté odkladem trestu se stalo pochybným.

Odsouzenému, jemuž dává stát naději, že zapomene na jeho poklesek, bude-li se dobře chovati, musí býti pokud možno odstraněno s cesty vše, co by zeslabovalo jeho snahu polepšiti se. To platí zejména též o zabezpečovacích opatřeních, která se nehodí svou povahou k tomu, aby byla vykonána na podmínečně odsouzeném, a o následcích odsouzení, hlavně o volitelnosti do obcí a do zákonodárného sboru. Právo voliti do obce a do Národního shromáždění je podle zákona i osnovy vládní, právě projednávané, odepíráno tomu, kdo spáchal čin z pohnutky nízké a nečestné a již z toho důvodu bude podmínečné odsouzení zpravidla u něho vyloučeno. Uzná-li ho však soud výjimečně přece za hodna tohoto dobrodiní, ježto důvěřuje v jeho polepšení, proč mu zatím brániti ve výkonu čestného tohoto práva, když právě tento výkon může ho v jeho sebevědomí povznésti a v jeho snaze po nápravě podporovati?

Jediné dvě výjimky musí připustiti zákon, a to hledě na veřejné zájmy při propadnutí věci a na zájem poškozeného soukromého žalobce při uveřejnění odsuzujícího rozsudku. V obou těchto případech řečené zájmy mohou býti mocnější, než zřetel na vinníka.

Ještě nutno podotknouti, že osnova připouští podmínečné odsouzení pouze při rozsudku, nikoliv při trestním příkazu, neboť soud může teprve podle výsledku hlavního líčení posouditi, jsou-li tu závažné důvody čili nic. Obžalovaný, domnívá-li se, že může se domáhati podmínečného odsouzení, dosáhne toho, aby soud o tom uvažoval, tím, že podle rakouského trestního řádu podá proti trestnímu příkazu odpor a podle uherského trestního řádu nechá dojíti na rozsudek. Výslovně vytknouti, že podmínečné odsouzení je při trestním příkazu vyloučeno, pokládala vláda vzhledem na textování osnovy za zbytečné.

Zkušebná doba byla určena dosti širokým rozpětím mezi jedním a pěti lety, přičemž je činěn rozdíl délkou přisouzeného trestu tak, že při trestech na svobodě do šesti měsíců nebo na penězích vyměří soud dobu tu mezi jedním až třemi lety a při trestech větších mezi dvěma až pěti lety. Byl-li trest peněžitý uložen vedle trestu na svobodě, nutno sečísti tento trest na svobodě s náhradním trestem, který má nastoupiti při nedobytnosti trestu peněžitého, a zkušebná doba se určí buď mezi jedním až třemi lety, buď mezi dvěma až pěti lety podle toho, činí-li tento úhrn méně než šest měsíců nebo více.

V jednotlivých těchto hranicích vyměří ovšem soudce dobu zkušebnou podle případu; v lehčích případech kratším a v těžších, zejména co do osobnosti pachatelovy pochybných delším trváním, vždy však tak, aby v daném případě mohlo býti dosaženo účelu, přidržovati provinilce strachem před výkonem trestu k dobrému chování tak dlouho, až zvykne řádnému životu.

V době zkušebné připouští osnova různá obmezení osobní svobody. Tím má býti odsouzený ochráněn příležitostí i nástrah k novým trestným činům. Často však nestačí pouze ukázati provinilci na protiprávnost jeho činu a přenechati jeho nápravu umravňující moci vyslovené pohrůžky trestem. Je ještě třeba nad ním bdíti a mravně ho podporovati. Toho chce dosíci osnova tím, že poskytuje soudu možnosti, aby dal odsouzeného pod ochranný dozor.

Vedle toho ukládá osnova soudu, aby uložil podmínečně odsouzenému povinnost, aby nahradil škodu, kterou způsobil, a dal uraženému zadostučinění. Je to zajisté nejmenší, co se může od něho žádati. Povinnost k náhradě škody nesmí však přesahovati síly odsouzeného, jinak by se mohlo státi, že by pod její tíhou klesl a ze zoufalství raději dal na sobě vykonati trest. Proto také nesmí býti tato povinnost pravidlem, které by nepřipouštělo výjimky. Nebylo by zajisté správné, požadovati náhrady škody na neduživci, který stěží živí svou rodinu, právě tak, jako jsou případy, kdy ukládati zadostučinění za způsobenou pochopitelnou urážku by bylo velikou nespravedlností (na př. při vzájemné urážce podle rakouského trest zák., když žalobce podal žalobu až v poslední chvíli lhůty a obžalovaný tak opatrný nebyl).

Osvědčí-li se odsouzený v době zkušebné, pokládá osnova za to, že odsouzení se vůbec nestalo. Toto ustanovení přejala osnova z práva francouzského, odkud přešlo i do zákonů belgického, portugalského, italského, bulharského, japonského, švédského a jiných. Výsledek dobrého chování, takto určený, shoduje se spíše s povahou podmínečného odsouzení, než fikce, kterou stanoví na př. rakouské osnovy, uherská trestní novela, zákon norvéžský a dánský, že trest je pokládán za odpykaný, nebo německá osnova, že trest je prominut. Pro odsouzeného bude zajisté mocnějším popudem naděje, že jeho poklesek bude mu prominut úplně a že nabude opětně zachovalosti, než bude-li mu kynouti pouhá možnost, že mu bude odpuštěn trest, ve většině případů nepatrný.

Odložený trest bude vykonán, objeví-li se dodatečně, že odklad neměl býti povolen, ježto vinník byl již odsouzen pro činy, uvedené v § 2. a dále neosvědčí-li se.

Neosvědčení to může spočívati v tom, že se ve zkušebné době oddal životu pijáckému nebo hráčskému, zahálčivému nebo pohlavně nemravnému, že, ač byl soudem napomenut, jednal proti obmezením, které mu soud určil pro způsob jeho života, nebo že bez důvodů odpírá nahraditi škodu nebo dáti zadostučinění, a že se dopustil po vynesení rozsudku trestného činu.

Naříditi, aby trest byl vykonán, je soud povinen v prvních dvou případech (§ 6. č. 2., 3.). Jde-li však o trestný čin, spáchaný po vynesení rozsudku, jehož odklad byl povolen, nelze hned v každém takovém činu viděti příčinu, pro kterou by odložený trest měl býti vykonán, ba nelze předepsati výkon trestu ani pro každý zločin. Předcházející podmínečné odsouzení mohlo se státi pro přestupek zcela nepatrný, který soudu, posuzujícímu tento zločin, podle § 2. nevadí, aby při zločinu neužil znovu podmínečného odsouzení. Kdyby bylo řečeno, že každé odsouzení pro zločin má za následek odvolání podmínečného odkladu trestu, musil by vinník odpykati si trest pro tento nepatrný přestupek, zatím co by trest za zločin mu byl odložen a odsouzení bylo po dalším osvědčení se dokonce zahlazeno. Této nesrovnalostí chce osnova zabrániti tím, že ustanovuje, že soud má naříditi výkon odloženého trestu, jestliže byl podmínečně odsouzený bezpodmínečně odsouzen za zločin. Byl-li však odsouzen pouze podmínečně a právě tak, byl-li odsouzen jenom pro přečin nebo přestupek, má soud uvážiti, svědčí-li povaha trestného činu i okolností, za jakých byl spáchán, o tom, že provinilec se stal nehodným dobrodiní mu prokázaného.

Druhá část bodu číslo 4. v § 6. přihlíží k případu, že v době zkušebné dojde k opětnému odsouzení podmínečně odsouzeného za čin, který spáchal před svým podmínečným odsouzením. Zde musí soud, který vynáší druhý rozsudek, tuto otázku posouditi jednotně, přihlížeje ovšem i k činu, pro který byl podmínečný odklad povolen, tak jako kdyby rozhodoval o obou činech najednou. (§ 265. rak. tr. ř. a § 517. uher. tr. ř.). Nařídí tedy buď výkon obou trestů anebo povolí také odklad trestu nového. V tomto posledním případě platí doba zkušebná, kterou ustanoví, při druhém odsouzení, také pro odsouzení prvé. Kdyby však druhý rozsudek vynášel soud okresní, kdežto první odsouzení se stalo u soudu sborového neb soudu porotního, přísluší rozhodnouti o odkladu soudu sborovému.

Hledě na zvláštnost uherského trest. zákona, který zná úhrnný trest (jehož v rakouském právu není), bylo přejato příslušné ustanovení §§ 4. a 5. trestní novely čl. zák. XXXVI. z roku 1908.

O přípustnosti nebo nepřípustnosti podmínečného odkladu trestu rozhodne vždy soud první instance, i když odsuzující rozsudek vynesla instance vyšší nebo snížila-li přisouzený trest na míru, při níž je podmínečné odsouzení přípustno. Výrok soudcovský je tu závislý na přímém osobním dojmu prvního soudce a nebylo by proto správné, aby bylo zůstaveno soudu vyššímu, který zpravidla nemá možnosti poznati obviněného osobně a posuzuje věc pouze podle spisu.

Výrok svůj má soud pokud možno pojmouti do rozsudku. Pro případ, že to není možno z důvodů, jež jsou uvedeny příkladem, ustanovuje osnova, že se tak má státi ve veřejném soudním zasedání, pro něž platí obdobně ustanovení o hlavním líčení. Tímto opatřením opouští sice osnova půdu trestního řádu rakouského i uherského, avšak dosahuje tím dobrých výsledků hlavního líčení, aniž je vázána na jeho formality. V něm bude soud moci slyšeti strany i provésti důkazy, jichž snad by bylo zapotřebí.

Opravné prostředky proti řečenému výroku soudu připouští osnova stejného způsobu i v stejném rozsahu jako proti výroku o trestu, neboť to zajisté nejvíce se shoduje s povahou podmínečného odsouzení.

Konstatování, že podmínečně odsouzený se osvědčil, zůstavuje osnova soudu. Je si vědoma, že usnesení o tom bude často pouhou formalitou, přece však od něho nemůže upustiti tak, aby spojovala účinek osvědčení se s prostým uplynutím doby zkušebné ipsa lege. Tento účinek zasahuje totiž příliš daleko, než aby bylo možno zůstaviti jej větší nebo menší měrou náhodě, byla-li doba zkušebná a chování odsouzeného v ní řádně vedeno v evidenci.

Aby však řízení bylo zjednodušeno, bylo ustanoveno, že usnesení může učiniti soud v neveřejném zasedání, souhlasí-li s ním i veřejný žalobce. Teprve kdyby měl soud pochybnosti, neb odepřel-li by veřejný žalobce souhlas, ustanoví se veřejné zasedání, v němž jako v případě již uvedeném, bude věc projednávána podle zásad hlavního přelíčení. Při něm bude slyšen i soukromý žalobce, šlo-li o věc soukromou.

Podobné řízení se má zavésti, má-li býti rozhodnuto o odvolání podmínečného odkladu trestu.

V době zkušebné je podmínečně odsouzený všemožně chráněn. Proto nesmí býti jeho trest zapsán do seznamu trestů soudních a záznamy o podmínečném odsouzení jsou prohlášeny za tajné. Soudu ovšem není možno brániti, aby si z nich v době zkušebné nevyžádal informací, neboť jde u něho namnoze i o důležité zájmy jiných osob; jiným úřadům veřejným však lze podati takovou informaci jen, má-li podmínečně odsouzenému býti uděleno místo ve veřejné službě. Po době zkušebné dáti zprávu z řečeného záznamu je přípustno jedině tam, kde osnova výjimečně připouští výkon odloženého trestu, zavede-li se do roka po lhůtě zkušebné proti podmínečně odsouzenému trestní řízení pro zločin, spáchaný v době zkušebné.

Jako druhý díl osnovy jsou zařaděna ustanovení o podmínečném propuštění. Organicky tato instituce s podmínečným odsouzením však nesouvisí. Podmínečné odsouzení je dobrodiní, kterého se dostává odsouzenému z důvodů, hodných zvláštního zření, a kterým se mu umožňuje, aby se polepšil bez trestu. Naproti tomu podmínečné propuštění má základ svůj v poznání, že účel trestu, totiž polepšení odsouzeného, byl dosažen již dříve, než trest se ukončí, a že je tedy zbytečno dále jej vykonávati, či-li že trest, původně soudem vyslovený, byl stanoven zbytečně dlouhým trváním.

Důsledek z toho plynoucí je ustanovení, že podmínečné propuštění může býti připuštěno pouze při trestu delším, neboť při trestu kratším je těžko poznati, je-li odůvodněna naděje, kladená v odsouzeného, a nemůže v něm býti účinněji působeno k tomu, aby se polepšil.

Jako nejkratší dobu, po jejímž uplynutí je možno trestance podmínečně propustiti, uvádí osnova, jak již bylo řečeno, dobu jednoho roku. Dobou touto se pojí podmínečné propuštění k podmínečnému odsouzení a nevzniká mezi nimi mezera, v níž by se vyskytovali provinilci, kteří nemohou býti účastni ani této, ani oné výhody, jak je tomu na př. i v uherském zákoně. Jinak lze trestance propustiti, když si odpykal dvě třetiny svého trestu, a toho, kdo byl odsouzen na doživotí, po patnácti letech trestu. Ustanovení toto je shodné s moderními legislativními návrhy, zejména i se švýcarskou a německou osnovou trestního zákona.

Podmínkou propuštění jest, aby byla naděje, že potrestaný se bude na svobodě řádně chovati. Tato naděje bude čerpána hlavně z řádného jeho chování v trestu, z jeho povahy, a z poměrů, které ho čekají na svobodě. Hleděti na tyto poměry je důležito, neboť tím se zabrání, aby trestanec se nedostal do takových poměrů, v nichž se skrývá nebezpečí, že se zase dopustí trestných činů.

Ovšem nepříznivé poměry, do nichž by trestanec mohl upadnouti, samy o sobě nemohou býti překážkou jeho propuštění a na státní správě bude, vhodnými nařízeními se postarati o to, aby trestanci byla na svobodě připravena možnost, řádně žíti a poctivě se živiti.

Otázku, která se stala spornou v theorii i praxi, má-li býti podmínečné propuštění učiněno závislým na souhlasu trestancově, rozhodla si osnova tím způsobem, že nařizuje, aby byl trestanec propuštěn, jakmile jsou tu podmínky toho. Jdeť »o článek v progresivním systému výkonu trestu, jehož vsunutí nesmí býti činěno závislým na žádosti nebo svolení trestancově« (Dr. Miřička).

V ostatním jsou ustanovení o podmínečném propuštění podobny ustanovením o podmínečném odsouzení, zejména o ochranném dozoru, o úpravě způsobu života propuštěného a o odvolání propuštění, neosvědčí-li se trestanec na svobodě. Zejména bude zde ochranný dozor velice důležitým opatřením, neboť jde zde o těžší zločince a bude častěji než u podmínečného odsouzení nutno usnadniti jim mravní podporou ochranného dozorce přechod z vázanosti trestanecké do volnosti svobodného člověka, v kteréžto době leží pro ně vždy největší nebezpečí zpětilosti.

Zkušebná doba musí zde býti dostatečně dlouhá, aby si odsouzený prominutí zbytku trestu dobrým chováním zasloužil a poznal jeho blahodárnou podstatu. Proto určuje osnova, že zkušebná doba se má rovnati zbytku trestu, nesmí však činiti méně než dvě léta. U doživotně odsouzeného bude trvati deset let.

Pokud jde o úřad, který propuštění povoluje, jsou cizí zákony rozděleny. Některé ponechávají rozhodnutí to soudu, jiné úřadům správním. Osnova volí střední cestu a zřizuje pro tento případ zvláštní komisi, v níž sice mají soudcové většinu, ale zasedá tam též státní zástupce. Lichý počet členů komise pak umožňuje, aby rozhodovala většinou hlasů.

Trestanci jest zaručena ochrana jeho zájmů ustanovením, že komise musí věc bedlivě vyšetřiti, při čemž zejména bude slyšeti ředitele trestnice, a že trestanci musí oznámiti vše, co svědčí proti jeho propuštění, aby se mohl obhájiti.

Proti rozhodnutí komise může jedině odsouzený podati stížnost k ministerstvu spravedlnosti, byla-li jeho žádost zamítnuta.

Osvědčí-li se propuštěný v době zkušebné, pokládá se jeho trest za odpykaný, a to dnem, kdy byl propuštěn. Určiti tento konec trestu je nutno pro význam, jaký má odpykání trestu pro běh lhůty, po níž trvají právní účinky odsouzení.

V § 16. převzala osnova z uherského trest. zákona institucí přechodného trestního ústavu. Při tom změnila ustanovení § 44. uher. trest. zákona potud, že připustila přeložení do tohoto ústavu i při vězení a státním vězení a že dobu trestu, po které toto přeložení může býti nařízeno, určila stejně jako při podmínečném propuštění. Pouze při doživotním trestu na svobodě určila tuto dobu desíti lety, jako je tomu v § 45. uher. trest. zákona. V dalším se osnova odchyluje od uherského zákona tím, že i zde odnímá rozhodnutí o přeložení do přechodného ústavu ministerstvu spravedlnosti a odevzdává je komisi stejně složené, jako při podmínečném propuštění.

Ustanovení o vrácení trestance do ústavu, kde byl před tím, dopustil-li se disciplinárního nebo trestného činu, byl přejat z § 47. uher. trest zákona.

Oběma institucím je společný ochranný dozor. Podle toho, jde-li o podmínečné odsouzení neb o podmínečné propuštění, nařídí jej buď soud nebo komise pro podmínečné propuštění, vždy však jej vykonává okresní soud, a to ten, v jehož obvodu se vinník trvale zdržuje, neboť ten jej může vykonávati nejúčinněji.

Podrobnější ustanovení o jeho provedení svěřuje osnova nařízení vládnímu, neboť netřeba jich do zákona pojímati; pouze ustanovuje zásadu, že dozor vykonává soud důvěrníkem, zvaným »ochranný dozorce«, který jest ovšem při tom vázán pokyny soudu.

Dále ustanovuje osnova podrobnější pravidla pro případ, že se provinilec dopustil trestného činu v době zkušebné, ale trestní řízení buď vůbec nebylo zahájeno, aneb bylo sice zahájeno, ale do konce zkušebné doby nebylo skončeno.

V prvém případě je dána z důvodů kriminálně-politických soudu neb komisi pro podmínečné propuštění možnost, aby přes to, že bylo uznáno, že se osvědčil, daly trest, resp. jeho zbytek dodatečně vykonati, jestliže do roka od konce lhůty zkušebné bude proti němu zahájeno trestní řízení pro zločin a jestliže pak bude odsouzen. S odsouzením pro přečin nebo přestupek tento následek spojen nebyl, neboť činy tyto nezpůsobují již samy o sobě odvolání odkladu trestu nebo jeho zbytku a jejich kriminálně-politický význam je daleko menší.

Na druhou eventualitu hleděla osnova tím, že určila, že zkušebná doba se sama prodlužuje, zavede-li se na konci doby zkušebné proti provinilci podmínečně odsouzenému nebo propuštěnému trestní řízení, až do skončení trestního řízení. Činiti rozdíl mezi zločinem a jiným činem trestným zde třeba není.

Dojde-li k výkonu odloženého trestu na svobodě z důvodu, že provinilec byl odsouzen v době zkušebné k trestu na svobodě i pro jiný skutek, ustanovuje osnova, že oba tresty mají býti vykonány pokud možno v souvislosti, a to tresty stejného druhu jako trest jediný, jinak těžší trest dříve než lehčí. Toto ustanovení chce umožniti, aby výkon trestu se dál co nejúčelněji.

Zákon o podmínečném odsouzení a propuštění má platiti i pro obor soudnictví vojenského, kde je těchto ústavů rovněž nanejvýše zapotřebí. Ovšem bylo v dohodě s ministerstvem národní obrany třeba ve zvláštním oddílu osnovy vytknouti nutné rozdíly.

Ochranného dozoru po dobu činné služby vojenské není třeba, ježto úlohu jeho vykoná úplně dozor, kterému podléhá delikvenet podle všeobecných ustanovení vojenských.

Vojenských trestnic, které by bylo možno vhodně přeměniti v ústavy přechodné, není a proto bylo ustanovení § 16. jako nyní neprovedné vynecháno.

Odlišnost trestního řízení vojenského a občanského vyžaduje také, aby soudy vojenské i občanské jednaly v případě přestoupení z jedné pravomoci do druhé na sobě nezávisle i tam, kde podle § 6. čís. 4. by měly vzájemně do své působnosti zasahovati.

Zde se zrušují ustanovení uherských zákonů, které osnova nově upravuje. Tím nastala nutnost výslovně vytknouti, že zákon má platiti i pro řízení před úřadem správním jako policejním na Slovensku, kterému přináleží souditi o některých přestupcích.

Zároveň sem byl pojat obsah § 11. uherské trestní novely.

Vláda chce dobrodiní podmínečného odsouzení rozšířiti pokud možno na celou dobu, co republika trvá, a pojala proto do osnovy ustanovení, že může o ně žádati každý, u něhož jsou splněny zákonné podmínky, jestliže nebyl trest dosud vykonán.

Tímto zákonem splatí republika modernímu trestnímu právu část velikého dluhu, který převzala po bývalém Rakousku. Zvýšenými požadavky, které v něm bude klásti na soudce, přiblíží je k modernímu názoru na provinilce a na trest a bude je tak připravovati na veliké úkoly, které na ně čekají v budoucnosti při reformě trestního soudnictví.

Po stránce formální se navrhuje, aby tato osnova byla odevzdána výboru právnímu a tomu, aby bylo uloženo podati zprávu do 8 dnů.