Národní shromáždění československé 1918 – 1920

1. Soud může výjimečně na dobu zkušebnou odložiti výkon trestu peněžitého a trestu na svobodě, nepřesahujícího dobu jednoho roku, má-li z velice závažných důvodů za to, že výkonu není zapotřebí. Do doby jednoho roku se včítá i náhradní trest, uložený pro případ nedobytnosti vedlejšího trestu na penězích.

2. osvědčil-li se vinník, takto podmínečně odsouzený, v době zkušebné, pokládá se, že nebyl odsouzen.

1. Podmínečné odsouzení je vyloučeno, jestliže byl vinník již dříve odsouzen o zločin na dobu delší jednoho měsíce nebo vůbec pro čin, spáchaný z pohnutky nízké a nečestné.

2. Obmezení toto neplatí, uplynulo-li do dne, kdy spáchal nový trestný čin, při přestupcích a přečinech pět let, při zločinech deset let ode dne, kdy byl trest vykonán, kdy byl trest právoplatně prominut, kdy byl výkon trestu promlčen nebo kdy bylo podle tohoto zákona vysloveno, že se podmínečně odsouzený osvědčil.

1. Doba zkušebná počíná se dnem, kdy nabylo právní moci usnesení, povolující odklad. Činí jeden až tři roky, jde-li o trest peněžitý neb o trest na svobodě kratší šesti měsíců a dvě až pět let, jde-li o trest větší.

2. Byl-li vedle trestu na svobodě uložen také trest peněžitý, rozhoduje o délce doby zkušebné úhrn hlavního trestu a náhradního, stanoveného pro případ nedobytnosti trestu na penězích.

Soud může dáti podmínečně odsouzeného na dobu zkušebnou pod ochranný dozor a může mu uložiti obmezení co do místa pobytu a způsobu života. Také mu má zpravidla uložiti, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou způsobil, a aby dal zadostiučinění.

1. Odkladem trestu jsou odloženy také tresty vedlejší, opatření zabezpečovací i právní následky, které trestní zákon nebo rozsudek spojuje s odsouzením. Výroku o náhradě útrat řízení trestního a o nárocích soukromoprávních se odklad nedotýká.

2. Výkon výroku o propadnutí věci odloží soud jedině, nebrání-li tomu ohledy veřejné.

3. Uveřejnění odsuzujícího rozsudku, vyneseného k obžalobě soukromé, může býti odloženo jen se svolením soukromého žalobce.

Podmínečně odsouzeny se neosvědčil a soud nařídí výkon trestu:

1. objeví-li se dodatečně, že odklad neměl býti podle §. 2. povolen,

2. odal-li se odsouzený v době zkušebné nezřízenému pití neb hráčství, zahálčivému nebo nemravnému životu,

3. jedná-li, ač byl napomenut, ve vážných bodech proti uloženým mu obmezením neb odpírá-li bez důvodu nahraditi škodu nebo dáti zadostučinění,

4. byl-li odsouzen pro zločin, spáchaný po vynesení rozsudku, o jehož odklad jde. Byl-li odsouzen pro zločin jen podmínečně nebo toliko pro přečin nebo pro přestupek, určí soud podle povahy činu i podle ostatních okolností, má-li býti odložený trest vykonán. Úhrnný trest podle § 96. uherského trestního zákona vyměřiti však nesmí. Byl-li vinník odsouzen pro skutek, spáchaný před tímto rozsudkem, rozhodne soud vynášející pozdější rozsudek v mezích §§ 1. a 2. o tom, mají-li býti vykonány oba tresty či má-li býti podmínečně odložen také trest dodatečně přisouzený nebo trest úhrnný, jenž má býti ustanoven podle § 517. uherského trestního řádu. V tomto případě platí zkušebná doba, stanovená při pozdějším odsouzení, také pro odsouzení první. Vynáší-li pozdější rozsudek soud okresní, kdežto podmínečné odsouzení vyslovil soud sborový nebo soud porotní, přísluší rozhodnouti o odkladu soudu sborovému.

1. O podmínečném odsouzení rozhoduje soud první instance, v porotním řízení soudní dvůr porotní.

2. Výrok tento budiž zpravidla pojat do rozsudku. Není-li to možno na př. proto, že je nutno konati šetření nebo že se objeví potřeba rozhodnouti o podmínečném odsouzení teprve po rozsudku vyšší instance, rozhodne soud ve veřejném zasedání podle zásad, platných pro hlavní líčení.

3. Výrok o podmínečném odkladu trestu je podroben týmž opravným prostředkům, jako výrok o trestu.

1. Výkon odloženého trestu nařídí soud, který určil dobu zkušebnou. O tom se usnese ve veřejném zasedání (§ 7.), když byl vyšetřil věc a vyslechl veřejného žalobce a, šlo-li o žalobu soukromou, i žalobce soukromého. Žádá-li o to žalobce i odsouzený, může býti veřejnost vyloučena.

2. V takovém zasedání učiní soud také po uplynutí doby zkušebné usnesení o tom, zda se odsouzený v době té osvědčil, jestli že neuznal za souhlasu veřejného žalobce v zasedání neveřejném, že se tak stalo.

3. Do těchto usnesení lze si stěžovati u soudu vyšší stolice s účinkem odkladným.

4. Bylo-li uznáno, že se podmínečně odsouzený osvědčil, vydá mu na jeho žádost soud o tom vysvědčení.

1. Nařízením bude určeno, jakým způsobem budou vedeny v patrnosti tresty, podmínečně odložené.

2. Do záznamu o trestech smějí býti takové tresty zapsány teprve, až došlo k jejích výkonu.

3. Pokud lhůta zkušebná neuplynula, smí býti podána zpráva o podmínečném odsouzení pouze soudu, jiným úřadům však jedině, jde-li o udělení místa ve veřejné službě. Podati zprávu po lhůtě zkušebné je přípustno jedině v případě, uvedeném v § 17. ve druhém odstavci,

4. Ve lhůtě zkušebné je podmínečně odsouzený povinen vyjeviti své odsouzení pouze na otázku soudu.

Odpykal-li si ten, kdo byl odsouzen k trestu na svobodě delšímu jednoho roku, dvě třetiny trestu, nejméně však rok a kdo byl odsouzen na doživotí, nejméně patnáct let, budiž podmínečně propuštěn na svobodu, jestliže se dá souditi, že se bude na svobodě řádně chovati. Při tom budiž vzato v úvahu zejména jeho chování v trestu, pak předešlý způsob života, jeho povaha a poměry, jež ho čekají na svobodě.

1. Zkušebná doba se rovná zbytku trestu, není však kratší dvou let. U doživotně odsouzeného činí deset let.

2. Podmínečně odsouzený může býti dán na dobu zkušebnou pod ochranný dozor, také mu mohou býti uložena obmezení co do místa pobytu a způsobu života.

1. O podmínečném propuštění rozhoduje komise (»komise pro podmínečné propuštění z trestu«), zřízená u sborového soudu, v jehož obvodě si trestanec trest odpykává. Skládá se ze dvou soudců tohoto sborového soudu a ze státního zástupce, ustanoveného u tohoto soudu.

2. Komise se usnáší za předsednictví člena, který je pořadím úředním nejstarší. Rozhoduje většinou hlasů, když byla vyšetřila věc. Trestanci oznámí před tím vše, co svědčí proti jeho propuštění, aby se mohl obhájiti.

3. Soudce a jejich náhradníky určí presidium vrchního soudu zemského nebo presidium soudní tabule na dobu jednoho kalendářního roku.

1. Do zamítavého usnesení může si trestanec stěžovati u ministerstva spravedlnosti, které rozhoduje s konečnou platností.

2. Byla-li žádost zamítnuta, nemůže býti podána znovu dříve, než po roce.

1. Propuštění buď komisí odvoláno a na podmínečně propuštěném buď vykonán celý odložený zbytek trestu v případech, uvedených v § 6. č. 1. a 2., nebo, byl-li propuštěný odsouzen pro zločin, spáchaný v době zkušebné. Byl-li odsouzen pro jiný čin trestný, uváží komise podle povahy i okolností skutku, má-li býti propuštění odvoláno.

2. Do tohoto usnesení možno si stěžovati u ministerstva spravedlnosti, které rozhoduje s konečnou platností.

Nezavdal-li podmínečně propuštěný v době zkušebné příčiny, aby byl zbytek trestu vykonán, pokládá se trest za odpykaný dnem, kdy byl trestanec podmínečně propuštěn.

1. Po době, uvedené v § 10., u doživotně odsouzeného však již po deseti letech může komise přeložiti trestance do přechodného ústavu trestního, není-li zde sice podmínek podmínečného propuštění, trestanec však vzbuzuje důvodnou naději, že se polepší.

2. V přechodném ústavě je trestanec pod mírnějším dohledem a má zvykati svobodnějšímu pohybu i volnější práci. O tom budou vydána podrobnější nařízení.

3. Z přechodného ústavu budiž podmínečně propuštěn, jsou-li tu podmínky, uvedené v § 10. O tom rozhoduje komise stejně složená u sborového ústavu, v jehož obvodě je přechodný ústav.

4. Dopustí-li se trestanec v přechodném ústavě činu disciplinárního nebo trestného, může komise naříditi jeho návrat do ústavu, kde dříve svůj trest odpykával.

5. Do opatření, uvedených v odstavci prvém a čtvrtém, není stížnosti.

Ochranný dozor vykonává okresní soud, v jehož obvodě provinilec se trvale zdržuje, a to důvěrníkem (»ochranným dozorcem«), který se řídí pokyny soudu. Podrobnosti o tom budou stanoveny nařízením.

1. Je-li na konci zkušebné doby proti podmínečně odsouzenému nebo propuštěnému v běhu trestní řízení, prodlužuje se zkušebná doba až do jeho ukončení.

2. Dojde-li do roka po době zkušebné k trestnímu řízení pro zločin, spáchaný v době zkušebné, budiž nařízen dodatečně výkon odloženého trestu nebo jeho zbytku, jakmile je vinník odsouzen.

Dojde-li k výkonu trestu na svobodě, v celku nebo z části odloženého, proto, že byl vinník na novo odsouzen, buďtež oba tresty pokud možno vykonány v souvislosti. Jde-li o tresty stejného druhu, buďtež při tom oba co do výkonu pokládány za jediný trest; jinak buď těžší trest vykonán před lehčím.

1. Stížnost, přípustnou podle tohoto zákona, nutno podati ve lhůtě osmidenní, počítajíc od prohlášení usnesení nebo nebyl-li stěžovatel při prohlášení přítomen, od jeho dodání.

2. Podati ji je oprávněn: ve prospěch odsouzeného kromě něho jeho zákonný zástupce, jeho manžel a obhájce, zákonný zástupce též proti jeho vůli, je-li nezletilý; v jeho neprospěch může ji podati veřejný žalobce a, jde-li o čin stíhaný k soukromé žalobě, také žalobce soukromý.

Ustanovení tohoto zákona platí i pro obor soudnictví vojenského s těmito změnami:

1. Na místo soudu okresního nastupuje soud brigádní, na místo sborového soudu první instance soud divisní a na místo ministerstva spravedlnosti ministerstvo národní obrany.

2. Komise, uvedená v § 12., bude zřízena u soudu divisního, v jehož obvodě je trest vykonáván, a bude se skládati ze dvou justičních důstojníků tohoto soudu, jmenovaných nejvyšším soudem vojenským na dobu jednoho roku, a vojenského zástupce.

3. Ochranný dozor, stanovený podle tohoto zákona, nebudiž vykonáván, pokud je vinník v činné službě vojenské. Vystoupí-li z ní před koncem doby zkušebné, buď podána zpráva příslušnému soudu okresnímu (§ 17.), aby zavedl ochranný dozor.

4. Při dodatečném odsouzení podle § 6. č. 4. rozhodují soudy občanské a vojenské od sebe nezávisle.

1. Zrušuje se ustanovení §§ 1. až 14. novely k uherskému trestnímu zákonu čl. z. XXXVI. z roku 1908 a §§ 44. až 52. uherského trestního zákona čl. z. V. z roku 1878.

2. Ustanovení tohoto zákona platí na místo nich i v trestním řízení před úřadem správním jako soudem policejním. Jeho odkládací výroky buďtež z povinnosti úřední předkládány úřadu II. stolice, aby je přezkoumal. Tento úřad rozhoduje též o stížnosti, podané podle § 8.

Byl-li někdo odsouzen pro čin, spáchaný po 28. říjnu 1918, a nebyl-li dosud trest vykonán, může mu rozhodující soud za podmínek podle tohoto zákona povoliti na jeho žádost dodatečně podmínečný odklad trestu.

1. Výkonem tohoto zákona pověřuje se ministr spravedlnosti, národní obrany a vnitra.

2. Účinnosti nabude zákon dne 28. října 1919.

Pro dobu, než bude možno provésti chystanou již reformu a unifikaci celého trestního práva, toho času u nás platného, je třeba odstraniti po částech aspoň největší nedostatky nynějšího právního stavu a přiblížiti jej pokud možno požadavkům moderní kriminální politiky. Jednotlivé díly reformy mají se v životě osvědčiti a podle nabytých zkušeností provede se pak konečná kodifikace.

Předložená osnova zavádí dva ústavy, které uherskému právu byly z části již vlastní, rakouskému právu však úplně cizí, totiž podmínečné odsouzení a podmínečné propuštění. Oba tyto ústavy pronikly již do zákonodárství téměř všech kulturních států (jsou zavedeny zejména v Anglii, ve státech severo-amerických, ve Francii, Italii, Belgii, Srbsku, Bulharsku, Norvežsku, Švédsku, Dánsku, Německu, Portugalsku, v mnohých kantonech švýcarských, Japonsku, Egyptě a jak řečeno byly zavedeny i v Uhrách).

Věcné ustanovení i praktické výsledky v jednotlivých státech byly při zpracování této osnovy hodnoceny.

Uskutečnění tohoto zákona nemůže způsobiti v praxi obtíží. Na Slovensku byly již oba ústavy uherským trestním zákonem i jeho novelou uvedeny a rovněž na Ratibořsku je půda připravena jednak tím, že tam císař německý udílel podmínečně milost, jednak, že bylo již prováděno zatímné propouštění z trestu. Po převratu z popudu pana presidenta republiky byly individuální milosti prominutím zbytku trestu v četných případech uděleny jen pod podmínkou, že ten, jenž milost obdržel, po určitou řadu let nebude trestán pro zločin a, šlo-li o delikt majetkový, ani pro přestupek ze ziskuchtivosti spáchaný. Provedení zákona nebude vyžadovati mimořádných nákladů, ani zvláštních opatření. Osoby, které by mohly převzíti úřad ochranných dozorců, soud zajisté snadno najde, zejména ve větších městech, kde se již vyvinula organisovaná péče o spustlou a opuštěnou mládež a je již dosti pracovníků, kteří se věnují sociálním úkolům s láskou a obětavostí.

Pro mládež (do 18 let) bude později třeba určiti některé odchylky od pravidel, zde všeobecně stanovených, ty však budou pro organickou souvislost pojaty do návrhu zákona o soudnictví nad mládeží, který vláda podá Národnímu shromáždění v blízké době. Do toho času budou platit ustanovení tohoto zákona i pro mladé provinilce.

Od uherských zákonů, na Slovensku dosud platných, předložená osnova se v podstatných částech dosti odchyluje. Měl-li býti tímto zákonem učiněn opět krok ku předu na dráze sjednocení veškerého práva v republice, pak bylo nutno tvořiti zákon nový. Jednoduché převzetí zákonů uherských by nebylo vhodné ani účelné, neboť třeba by zákony ty byly proniknuty duchem pokroku, přece v novém zákoně je možno lépe využíti nových poznatků a zkušeností.

Ovšem různorodost základů zákonů trestních v Čechách, na Moravě a ve Slezsku a na Slovensku vede zase nutně k tomu, že osnova nemůže býti tak jednoduchá, jak by si bylo přáti, a že musila se uchýliti k ustanovením, někde dosti složitým. V tom směru zůstane ovšem jen provisoriem, platným pouze do doby, kdy sjednocené právo a jednotný jeho podklad umožní formu zjednodušenou.

Potřeba podmínečného odsouzení byla v bývalém Rakousku trpce pociťována a byl zde již několikráte učiněn pokus, aby byla tato instituce uzákoněna. Každý takový pokus se však rozbil o vnitřní nemohoucnost říše. Zejména jest se zmíniti o novějších osnovách z roku 1907, 1912 a 1917.

Ministerstvo spravedlnosti svým nařízením ze dne 25. listopadu 1902 chtělo vyhověti aspoň nejnaléhavější potřebě podmínečného odsouzení u osob mladistvých a zavedlo jakýsi surogát jeho v udílení milosti. Toto opatření však naprosto nepostačovalo, jednak pro svou polovičatost, jednak proto, že konečné rozhodnutí bylo dáno do rukou koruny, která řídila se namnoze jinými intencemi, než soudy a ministerstvo při svých návrzích. Proti tomuto nařízení se postavil rázně již sjezd českých právníků v roku 1904, který již tehdy zdůraznil, že je nejvýše nutno, aby podmínečné odsouzení bylo zavedeno co nejdříve a nebylo čekáno až na celkovou úpravu trestního zákona.

Podmínečné odsouzení vyvinulo se historicky trojím způsobem:

a) v systém anglicko-americký, kde soudce projednal sice věc, ale rozsudku zatím nevynesl, nebo uznal sice obžalovaného vinným, ale trestu zatím neuložil, nýbrž učinil obojí závislým na dalším chování vinníkově;

b) v systém francouzsko-belgický, kde soudce vynese nad vinníkem trest, ale výkon jeho podobným způsobem odkládá a

c) v systém německý, kde výkon trestu se odkládá a odsouzenému se dává naděje, že mu bude hlavou státu udělena milost, bude-li se řádně chovati.

Na otázku, pro který způsob se má naše právo rozhodnouti, odpověděl již řečený sjezd českých právníků z roku 1904 tím, že přijal resoluci:

»Z rozličných systémů podmínečného odsouzení hodí se na poměry naše systém belgicko-francouzský lépe, než systém anglicko-americký, a zasluhuje také přednosti před německým systémem podmínečného udílení milosti nebo dokonce před bezvýminečným udílením milosti, jež bylo u nás zavedeno nařízením ministerstva spravedlnosti z 25. listopadu 1902.«

Správnost tohoto usnesení nelze popírati, neboť systém francouzsko-belgický má u nás přednost před systémem anglicko-americkým tím, že neporušuje zde platnou zásadu přímosti trestního řízení, a před německým, který není demokratický.

Systém francouzsko-belgický přijaly též Uhry, Italie, Lucembursko, Portugalsko, Švédsko, Norvéžsko, Švýcarské kantony, Švýcarská osnova k trestnímu zákonu a také se k němu přiklonily návrhy rakouské a i německá předběžná osnova k trestnímu zákonu.