Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Význam školy národní a důležitost poslání jejího učitelstva v národě jesť od časů našeho Jana Amose Komenského až po Karla Havlíčka Borovského a po dnešní dobu vším národem československým obecně uznáván. Svědčí o tom sám sebou vysoký stupeň lidového vzdělání, který z těchto škol se pramení a má svůj původ v tom, že není v zemích českých obce, kde by do obvodu 4-5 kilometrů nebylo obec. školy, svědčí o tom rozvoj a působení naší Ústřední Matice Školské, našich Národních Jednot Pošumavské a Severočeské a jiných Matic a spolků, které zřizování a vydržování škol pro české menšiny za úkol si obraly, a stálé volání obcí po zřizování nových tříd a škol obecných a občanských.

Proto tím bolestněji a trapněji se učitelstva dotýká, že ono, jež jest životním nervem tohoto školství, bylo a jest zůstavováno se svými rodinami v bědném a pokořujícím postavení, že každé nepatrné zlepšení svých služebních příjmů musilo vymáhati těžkými a dlouhými zápasy, že každé to zlepšení přicházelo pozdě a když se stalo skutkem, bylo předhoněno drahotou mezitím stoupnuvší tak, že učitelstvu nezbylo, nežli hned zase nových úprav se domáhati. Tak se stalo až příslovečným, že učitelstvu se stále přidává a že pořád není spokojeno.

Stav, který si učinil povoláním zušlechťovati srdce a buditi nejvznešenější city v mládeži, bystřiti její smysly, osvěcovati její rozum, stav, který si tohoto svého poslání jest vědom a sebevzdělávací pílí se vyšinul nad úroveň škol, z nichž vychází, stav, který do války byl největším konsumentem krásné i vědecké literatury, pociťoval při svém idealismu tím trpčeji pokořující své postavení hmotné a způsob, jak nedůstojně se s ním nakládalo.

Učitelstvo nalézalo pro tento svůj osud vysvětlení a pochopení ve starém systému rakouském, nenalézá je však a nedovede chápati, že příkoří na něm páchané nebylo odčiněno hned, jakmile převzal národ vládu věcí svých do vlastních rukou. Že se tak nestalo posud, to je do duše zraňuje a ono dává tomu průchod ve svých peticích k Národnímu shromáždění slovy, v nichž trpkost tohoto sklamání se tísnivě obráží. Stůjtež zde některá místa z těchto podání:

»Jestliže staré vlády nečinily své povinnosti vůči nám, chápali jsme to jako akt msty za naše vlastenectví ke svému lidu. Ale zmíráme-li téměř hladem ve své republice, dáni-li jsme ve psí lichvářům a vydřiduchům, toho nemůžeme chápati. V rodinách našich nastává úplný hospodářský rozvrat, stáváme se méně cennými, než poslední dělná síla.«

»Ponižující hmotné postavení učitelstva jest velkou překážkou naší práce a na úkor zdárného vývoje osvobozeného národa československého. Jen s největším napětím sil věnuje se kulturní práci.«

»Jelikož hmotné postavení učitelstva jest v pravém slova smyslu zoufalé, a dosavadní klid udržován jest jen a jedině ideální láskou, kterou učitelstvo lne k národu a k republice, pro jejíž uskutečnění po léta pracovalo a trpělo, bojíme se, aby bída a nouze nepřemohla idealismus a nevehnala učitelstvo na cesty, po kterých kráčeti nikdy nemínilo...«

»Zadluženost nás učinila pariou hospodářským, kterého polituje obecenstvo, pokrčíc rameny. Naše hospodářské poměry utvářily se dnes tak krutě, že proklínáme již onu chvíli, kdy jsme se oddali dráze učených žebráků. Litujeme skutečně svého života, plného idealismu, plného nadšení čistého pro velkost své vlasti, sebeobětovné lásky pro mravní obrození lidu. Vyčerpali jsme - bohužel! - své síly ve škole a dnes už vysíleni umdléváme...«

»Dejte učitelstvu hmotné zabezpečení a umožněte jemu klidnou práci ve škole ku blahu národu a ku prospěchu republiky..«

»Ze všeho idealismu zbývá na dně naší uštvané duše pouze zatrpklost a kletba...«

»Vězte, že jsme lidé širších rozhledů, že jsme citově prohloubení a charakterově hrdí a že tedy tížeji neseme toto pokoření.«

»Nečiňte se, prosíme, spoluzodpovědnými za následky učitelské bídy a jeho ponížení...«

A ti, kteří odešli z lánů práce školské, volají ve svých peticích k Národnímu shromáždění:

»Znaveni a vyčerpáni dlouholetou úmornou prací školskou, které jsme věnovali všechny síly fysické i duševní, sešlí věkem, se zdravím namnoze porušeným byli jsme nuceni opustiti roli školskou a odejíti na odpočinek. Jak mnozí z nás toužili po té výslužbě, aby zbytek života směli tráviti v klidu a bez tíživých starostí. A jak byli jsme v nadějích svých zklamáni!...«

»Již v aktivní službě stěžovali jsme si, rovněž jako předkové naši a pak i nástupci naši, na nedostatečné materielní opatření učitelstva a po celé půlstoletí přes všechno usilovné domáhání se snesitelnějšího postavení odbýváno učitelstvo vždy jen drobty, a ty mu se stolu hodujících shazovány ještě s výčitkami a předhůzkami, že prý neumí býti skromným, kteroužto vlastnost předpisovali učitelstvu jakožto přední a nejzáslužnější...«

»Bolestno vzpomínati, že takový učitel, pensionovaný dle zákona z r. 1870, odcházel do pense se 300 zl., dle zákona z r. 1875 se 600 zl., dle zákona z r. 1894 s 950 zl. a teprve dle zákona ze dne 27. ledna 1903, kdy stanoveny toliko dvě třídy služného, odcházel s 1400 zl. do výslužby. - To bylo výslužné těch, kteří sloužili plných 40 roků; ale kolik si odnášeli ti, kdož musili pro chorobu odejíti do pense předčasně? Že z nich mnozí nezemřeli hladem, lze nazvati přímo zázrakem...«

»Pomněme učitelských vdov a sirotků z těch dob! Vdova měla 40% ze 300 zl., tedy 120 zl. ročně, ze 600 zl. 240 zl. a teprve od r. 1904 mají vdovy 40% ze 1400 zl., tedy 560 zl. A na ubohé sirotky učitelské pamatováno 1/5 pense vdovské tak, že z toho mála, které se uštědřuje vdovám, mají sirotci 1/5 čili skoro nic. A to má stačiti na výživu a vychování dětí, na podporu nadaných synů a dcer učitelských na studiích anebo učení se řemeslu? Stydno toho vzpomínati! To je vděk národa učitelstvu za všechnu práci a oběti, které učitelstvo národu a vlasti přinášelo!«

»Líto nám věru, že zapomínáno zásluh učitelstva o výchovu národa a výcvik téhož ku práci, kteráž došla obdivu celého světa vzdělaného...«

»A přece my pensionovaní učitelé jsme to byli, kdož odchovali nynější pokolení. Odkud vzal se duševní i hmotný, odkud zvláště politický rozmach našeho národa, odkud ta všeobecná národní uvědomělost a hrdá ukázněnost, jež svět uvádí v úžas a získává nám sympatie ciziny i domova; odkud to všeobecné nadšení, jež nemá v dějinách ani v národech současných příkladu sobě rovného? Či je to doba příliš daleká, kdy český učitel byl duší všeho života spolkového, hospodářského, politického, kdy nebylo téměř spolku čtenářského, kde nebyl by učitel jednatelem i knihovníkem, »Sokola« i hasičů, kdež nebyl by učitel náčelníkem, spolku zpěváckého, kdež nebyl by dirigentem, záložny a spolku hospodářského, kdež nebyl by účetním? A kdo nasadil při volbách mnohdy celou existenci ve prospěch věci české a snášel pak persekuce, ne-li učitel?...«

»Rozpomeňte se, že my staří učitelé jsme to byli, kdož vložili v srdce mládeže to hrdé, nepodajné, obětavé, národní sebevědomí, že vzrostlo v tak krásný květ činů světodějných u nynějšího pokolení...«

»Naši jsou to žáci, kdož s nesklonnou šijí stáli doma, když rakouští činitelé moci železnou pěstí tlačili národ náš pode jho podmanitelských chtíčů; naši jsou to žáci, kdož doma i za hranicemi pozvedali mužným slovem klesající mysl národa, když tyrané zpití vítězstvími již již chystali se zdeptati ve prach vyhladovováním, persekucemi všeho druhu, zvláště pak žalářováním i popravami za válečných útrap utrýzněný národ; naši jsou to žáci - a k tomu se s hrdostí a pýchou hlásíme - kdož na stepích sibiřských, nivách italských a francouzských nezdolně třímali lesklou zbraň v ocelových pažích a zadrželi i zvrátili zuřivé nápory litých nepřátel, připravujíce národu vítězství a svobodu...«

» My učitelé jsme to byli, kdo zakusili jsme ve svém celku i v jednotlivcích tolik vládního útisku, politického pronásledování, vyšetřování a běd nesčetných.«

»Jenom letmo vzpomínáme velké a záslužné práce, kterou jsme my, pensisté, vykonali z lásky ke škole a ke svému národu, práce to, která se nyní osvědčila a ukázala velice účinnou, plodnou a národu našemu prospěšnou. Činíme to proto, abychom národu svému posteskli si veřejně a požalovali, jak málo až dosud tato záslužná práce naše byla a jest uznávána a odměňována, abychom vytkli nevděk a křivdu, jimiž nám život ztrpčují ti, kdož majíce osudy naše v moci, nemají ohledu k naší práci celého půlstoletí a nechápou, že ty příjmy, které nám byly vyměřeny již před 16, 20 a 40 lety, na dnešní poměry drahotní daleko nestačí. A tito staří učitelé přicházejí k Vám, k svým odchovancům, a žádají býti rovni mezi rovnými, žádají o rovnou skývu chleba. Není zajisté ni jediného mezi Vámi, kdož by odmítnouti mohl svého starého, chorého učitele...«

»Uznáváme jen zásadu občanské rovnosti, když předkládáme sl. Národnímu výboru žádost, aby naše příjmy byly zvýšeny tak, aby rovnaly se vždy příjmům učitelů aktivních. Tedy nejen všeobecné zdražení a rovnost vykonané práce životní, ale i rovnost občanská mluví za nás a jest důvodem pro splnění našeho požadavku.«

To jest jen několik úryvků z velikého poctu petic, kterými byli Národní shromáždění, školský výbor a jednotliví členové těchto sborů zahrnuti.

Učitelstvo dožaduje se tu, aby služebními příjmy bylo postaveno na úroveň úředníkům státním, jimž svým vzděláním se vyrovnává a s nimiž i co do práce ve službách státu i co do zásluhy o národ nesporně měřiti se může.

Členům Národního shromáždění jsou stesky učitelstva velmi dobře známy a N. shr. osvědčilo rozhodnou vůli jeho přání neodkladně splniti. Stalo se to tím, že návrh Udržalův (tisk č. 36), podepsaný zástupci československého klubu agrárního, klubu české strany socialistické, klubu československé sociálně-demokratické strany dělnické, podán byl již 21. listopadu m. r. hned ve IV. schůzi N. shr. a podepřen byl posléze i československým klubem demokratickým a to návrhem dra Budínského (tisk č. 672), přikázaným školskému výboru dne 26. března v 39. schůzi N. shr. Toto rozhodné zaujetí stanoviska všech klubů sněmovních a vůle splniti s urychlením, oč učitelstvo žádá, jevilo se i ve školském výboru a v debatě, která se konala v N. shr. dne 1. dubna t. r. o odpovědi ministra financí na dotaz, podaný tolikéž v zastoupení všech klubů Al. Konečným a druhy.

Návrh Udržalův obsahuje 6 postulátů. První z nich žádá zatímného upravení právních svazků učitelů legionářů, vojínů a jejich rodin; druhý povolení drahotního přídavku, třetí povolení přídavku nákupního, čtvrtý přiznání veškerých jiných hmotných výhod, jichž požívají státní úředníci, pátý a šestý upravení služebních příjmů dle norem platných pro státní úředníky.

Druhý z nich vyřídil školský výbor podáním zprávy a příslušných návrhů, které byly Národním shromážděním schváleny ve schůzi 8., dne 10. prosince 1918, (drahotní přídavek na rok 1918, zpráva č. 162) a ve schůzi 23., dne 29. ledna t. r. (drahotní přídavek na první pololetí roku 1919, zpráva tisk. čís. 408).

Požadavek 1. (zatímní úpravení právních poměrů učitelů-legionářů a vojínů), 3. (přídavek nákupní) a 4. (sleva pensijních příspěvků etc.) projednal užší výbor školský za tím účelem dosazený ve třech schůzích a školský výbor ve schůzi sborové dne 11. prosince m. r. Zpráva o tom s návrhy byla presidiu N. shr. předložena téhož dne 11. prosince, ale byla dne 18. ledna 1919 školskému výboru vrácena pro formální námitky ministra financí, které školský výbor neuznal za správné.

O návrhu, týkajícím se bodu 1. usnášel se subkomitét a školský výbor znovu i podává o něm zvláštní zprávu.

Bod 3. a 4. projednán znovu v souvislosti s bodem 5. a 6. (zrovnoprávnění se státním úřednictvem). K tomuto bodu návrhu Udržalova odnáší se též návrh dra Budinského. Požadavek v obou těch návrzích obsažený, bude naplněn, jestliže se ve skutek uvede návrh, který školský výbor s touto zprávou N. shr. ke schválení předkládá.

Subkomitét školského výboru, jehož členy jsou poslanci Aust, dr. Budínský, Al. Konečný, dr. Metelka (předseda), Jos. Smrtka (referent), dr. Stojan vzal po návrhu referentově za základ svého jednání návrh vzešlý z porad Ústřední rady československých zemských organisací učitelských, jejíž předsedou referent tou dobou jest. Návrh dra. Budínského a druhů byl podán a výboru přikázán později. Referent však s povděkem konstatoval, že i tento návrh se stotožňuje s návrhy Ústřední rady organisací učitelských. Návrh, vzatý za podklad usnášení, byl projednáván v řadě schůzí subkomitétu a schůzí školského výboru za účasti zástupce ministerského předsedy, ministra vnitra Švehly, ministra školství Habrmana, zástupců ministerstva školství odborového přednosty Ardelta, min. tajemníka dra. Klimše a zástupce ministerstva financí min. rady Kaluse.

Ve společné poradě subkomitétu školského výboru, subkomitétu výboru státně-zřízeneckého a referenta výboru finančního, které se zúčastnili pánové Aust, Konečný, Kříž, dr. Lukavský, dr. Mazanec, dr. Metelka, Smrtka a dr. Stojan, byl dne 9. dubna návrh vzat v úvahu s hledisek všech tří výborů. Při tom se projevila jednomyslná shoda v názorech na dané otázky, zejména pak v tom, že učitelstvu škol obecných a občanských (měšťanských) má se dostati všech služebních požitků podle norem, platných pro státní úředníky, se kterými má býti zrovnoprávněno a že po projednání návrhu ve výboru školském bude návrh ten ihned učiněn předmětem usnesení ve výboru finančním a státně-zřízeneckém, jakož i v tom, aby návrh byl se vším možným urychlením ve výborech vyřízen.

Závěrečnou redakci tohoto návrhu zákona vykonali dr. Budínský, dr. Metelka a referent Smrtka dne 10. dubna, načež následující den byl návrh v konečném znění ve výboru schválen a referentem pro N. shr. zvolen člen výboru Smrtka.

Ve schůzi té bylo též schváleno, aby referent vypracoval také návrh resoluce k projednání návrhu zákona.

Zpráva, vypracovaná referentem, byla předložena presidiu sněmovnímu dne 15. dubna, t. j. hned po schůzi školského výboru, ve které došel návrh schválení; byla však školskému výboru vrácena pro námitky, které činilo ministerstvo financí.

Po opětovaných poradách školského výboru a jeho subkomitétu, jichž se činně zúčastnili zástupce ministerského předsedy ministr vnitra Ant. Švehla, ministr školství G. Habrman, ministr financí dr. Rašín, došlo k dohodě o konečné stylisaci sporných ustanovení návrhu zákona, při čemž na podstatě věci se však nic nezměnilo, takže ve schůzi školského výboru, konané dne 14. května 1919 byl této zprávě připojený návrh jednomyslně schválen.

Návrhu dlužno předeslati, že se jím neodstraní materielní tíseň z učitelstva. Státní úřednictvo není ve věku, ve kterém muž zakládá si rodinu, na tom lépe, než-li učitelstvo; spíše učitelstvo má v prvých 15 letech služby poměry po tom vzhledě trochu málo příznivěji upraveny. Odtud jest vysvětlitelný zjev, že úřednictvo státní zůstává dlouho svobodno a že potom velké procento již ze zvyku a jiných příčin s tím souvisejících si nezakládá krbu rodinného.

Ve zrovnoprávnění učitelstva se státním úřednictvem dlužno spatřovati mnohem větší úspěch morální nežli materielní. Učitelstvo se musilo rok od roku po celá desítiletí domáhati upravování svých služebních příjmů, které se dálo vždy po drobečcích. Když pak nové úpravy se domohlo, stalo se pokaždé, jak bylo již podotčeno, že nová ta úprava vstoupila v platnost tak opožděně, že drahota dosažené zvýšení příjmů zatím daleko předhonila.

Učitelstvo cítilo krom toho vším právem veliké pokoření svého stavu a znehodnocování své práce kulturní v tom, že tato jeho práce pro národ je méně oceňována nežli po výtce administrativní a manipulační práce kancelářská státního úřednictva.

Jestliže se však oproti tomu poukazovalo tu a tam na to, že učitelé a učitelky v bezprostřední službě školní strávějí průměrem menší počet hodin a že mívají delší prázdniny nežli státní úředníci a jestliže se z toho odvozovala námitka proti zrovnoprávnění učitelstva, pochodil tento názor z naprostého nepochopení práce učitelské. Neníť zajisté druhého povolání, které by vyžadovalo tak nepřetržitého napjetí všech duševních sil a nervů, jako je při vyučování školním, kde musí učitel soustřeďovati po všecku dobu veškerou mysl na předmět vyučovací a na žactvo, při čemž je naprosto vyloučeno jakékoliv nekontrolované rozptýlení, jakékoliv odbočení myšlenek na jiné pole, jako tomu bývá u jiných povolání. Na učitele upoutává se pozornost 40 až 80 žáků a žákyň a ta musí býti ukojena; a při tom musí učící míti neustále na zřeteli všecky jednotlivce. Není tudíž divu, že právě v učitelstvu řádí nejvyšší měrou choroby nervové a že velké procento učitelstva končí životní svou dráhu poruchami duševními. Tyto poruchy nervové a duševní jsou nejvýmluvnějším dokladem toho, že i při menším počtu bezprostředních pracovních hodin vystřebává učitelské povolaní duševní i tělesnou energii mnohem větší měrou, nežli většinou povolání jiných. Učitelé a učitelky však mají krom toho ještě mnoho práce jiné, které není viděti, práce s přípravami na vyučování, s opravami písemných úkolů a jiných prací žákovských; a krom toho musí se neustále udržovati na výši doby dalším sebevzděláváním, které vyžaduje nejen času, ale poměrně i velkého nákladu na časopisy a literaturu. I ta zdánlivě mechanická práce učitelek ženských ručních prací vyčerpává do krajnosti jejich tělesné a duševní síly. Jen kdo je do této práce školní zasvěcen, dovede si učiniti představu o námaze, podmíněné povahou předmětu který za hromadného vyučování vyžaduje individuelního zaměstnání každé dívky zvláště a mnoha příprav před vyučováním a po vyučování pro každou z nich.

Není divu, že učitelstvo musí po takové napínavé práci duševní vyhledávati rozptýlení mysli a sluší jen s chválou zaznamenati, že je nalézá v práci pro veřejné obecné dobro konané, které valný díl svého volného času věnuje, a není tudíž divu, že neuznalost, se kterou se až posud setkávalo, vyvolává projevy toho druhu a způsobu, jako ony, jež uvedeny jsou na počátku této zprávy.

Bylo nutno i těchto věcí se zde dotknouti, poněvadž předsudek o zdánlivě krátké době pracovní a o prázdninách jest obecně rozšířen a jako námitka proti zrovnoprávnění učitelstva s úřednictvem státním se uvádívá, kterážto námitka trpce se dotýká všeho učitelstva literního a neméně nezaslouženě též i učitelek ženských ručních prací.

Návrh zákona nevztahuje se zatím na Slovensko, poněvadž podle tamních zákonů zemských jest učitelstvo se státními úředníky zrovnoprávněno a nyní již lépe honorováno nežli v Čechách, na Moravě a ve Slezsku i než zdejší úředníci státní.

Všecka usnesení subkomitétu a školského výboru byla jednomyslná až na znění § 17, jehož tekst byl schválen všemi hlasy proti hlasu dra. Stojana, jenž se vřele zastával vyšších požadavků zvláštních učitelů náboženství, které však přesahovaly normy platné pro státní úřednictvo a ostatní učitelstvo světské.

Bude-li učitelstvo škol národních v Čechách, na Moravě a ve Slezsku podle návrhu školského výboru zrovnoprávněno se státním úřednictvem, vzejde z toho největší prospěch škole a národu. Učitelstvo, zbaveno jsouc na příště své isolovanosti v zápase o hmotnou eksistenci, bude se moci věnovati opět s idealismem z dřívějších dob známým svému sebevzdělávání, své vnitřní práci školské a své kulturní práci v národě, a tak ponese náklad, vynaložený na toto zrovnoprávnění, naší svobodné republice mnohonásobný užitek.

Obecně je uznáváno, že je v zájmu národa i státu, aby školství bylo postátněno. S tím stotožňuje se přání učitelstva, aby i ono bylo vymaněno z trapného postavení, ve kterém se nalézalo za posavadního dualismu soustavy veřejné správy, a aby bylo zařaděno do civilního úřednictva státního. Kdyby se však mělo se zrovnoprávněním učitelstva se státním úřednictvem čekati, až do vyřešení této kompetenční otázky, musilo by býti vyčkáno, až novou ústavou budou upraveny správní obvody a příslušné instance, jakož i obor administrativní jich působnosti. To však bude možné teprve potom, až z nových voleb vzejde nové Národní shromáždění a definitivní ústavu vyhlásí. Tak dlouho však nelze řešení otázky materielního postavení učitelstva odkládati. Proto rozhodla se Ústřední rada organisací učitelských z Čech, Moravy a ze Slezska žádati, aby řešení otázky právních poměrů, pokud se týčí kompetence posavadních činitelů ve správě školské zúčastněných, zůstalo zatím nedotknuto a jen otázka služebních platů byla rozřešena co možná jednotně a podle uznané zásady hodnostních tříd státních úředníků.

Školský výbor toto stanovisko, referentem navržené, jednomyslně schválil.

Tím se daný úkol a jeho řešení podstatně zjednodušily a mnohé pochybnosti a námitky s toho hlediska činěné staly se bezpředmětnými. Návrh, který školský výbor Národnímu shromáždění předkládá, řídí se tímto principem důsledně, a nikde se jím neprejudikuje budoucím formám ústavy a administrativy. Podle něho zůstávají v platnosti ustanovení zemských zákonů, kterými jsou upraveny právní poměry učitelstva, práva a povinnosti všech konkurenčních činitelů místních, zemských a státních; nově se regulují toliko požitky učitelstva ve službě činné a na odpočinku, příjmy učitelských vdov a sirotků, a to tak, že každá změna, která by po tom vzhledě nastala v požitcích souřadných kategoriích úřednictva státního, vstoupí automaticky v platnost i pro učitelstvo.

V debatě, která o otázce kompetence v této věci byla v N. shr. konána, se ukázalo, že si N. shr. svrchovanost své kompetence o tom rozhodovati upříti nedá, ale že jest ochotno připustiti, aby vyslechnuto bylo dobré zdání příslušných korporací zemských, když tím nebude způsoben průtah.