Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Volební číslo-quotient - navrhuje vládní osnova různě dle toho, zda jde o skrutinium v okresu volebním, či o skrutinium v ústřední volební komisi. Pro skrutinium ve volební komisi krajské navrhuje osnova quotient jednoduchý, totiž součet hlasů dělený počtem mandátů, quotient Hareův, a to zúmyslně k tomu cíli, aby počet mandátů v krajské volební komisi neobsazených byl větší, než by tomu bylo při quotientu pravém, t, j. součtu hlasů děleném počtem mandátů o jednu zvětšeným. Zbývající mandáty nemají se obsazovati relativní většinou dle zbytků dělení, nýbrž odkazují se - jak zpředu odůvodněno - skrutiniu druhému, a pro toto teprve skrutinium navrhuje vláda použíti pravého, dokonalejšího quotientu, než pro volby prvé.

Otázka pravého quotientu byla v literatuře české řešena dvěma autory, z nichž prvý Bobek, ve svém spise "O poměrném zastoupení" z r. 1915 doporučoval pro pravý quotient kombinaci počtu stran na volbě zúčastněných, poněvadž čím více stran, tím více bude zbytků hlasů, a přijav posavadní formuli Droopovu, počet mandátů + 1, doplnil ji koeficientem počtu stran ve formě zlomku, jehož činitelem jest počet stran a jmenovatel počet stran + 1. Formule tato zní pak takto: (m = počet mandátů, s = počet stran, h = součet hlasů).

Joachim ve své studii o této formuli - Správní Obzor 1916 - přiznal správnost kalkulace počtu stran, vyslovil však proti formuli námitky přílišné složitosti a doporučil formuli:

Formule tato, jistě jednoduchá, má v praxi tu závažnou vadu, že nelze jí upotřebiti všude, nýbrž jen tam, kde jest malý počet stran, neboť při velkém počtu stran obsadí se formulí m + s/2 velmi často více mandátů než se v okresu dotčeném má voliti. Oba autoři odůvodnili jedno, totiž: že posavadní quotient m + 1 ponechává při větším počtu stran ještě dosti neobsazených mandátů, a poněvadž přikazováním zbylých mandátů relativní většinou nebo jiným způsobem působí se ostatním stranám křivda, není výsledek voleb dle tohoto quotientu nikdy spravedlivý. - Poněvadž pak řada příkladů, vypracovaných Bobkem, prokázala, že příliš velké zvětšení, resp. snížení quotientu má za následek obsazení většího poctu mandátů, než zákon nařizuje, doporučuje osnova zvětšiti posavadního dělitele nejen o počet mandátů + 1, nýbrž ještě o dalších pět desetin, čímž quotient se sníží tak, že ve většině případů, jak výše uvedeno, již při druhém skrutiniu obsadí se zbylé mandáty všechny, a to rovnoměrně, dle téhož poměru, čímž procento správnosti stoupne při výsledku volby až na krajní hranici možnosti; zbylé ještě diference dlužno přičísti na vrub účastenství voličů a nemožnosti, utvořiti volební okresy tak ideálně stejně, aby počet voličstva rovnal se počtu voličů v okresech ostatních.

Termín prvých voleb Národního shromáždění navrhuje se podle postupu projednání vládní osnovy a dle doby potřebné pro řízení přípravné. Nově navržený způsob ověření poslaneckých mandátů a následkem toho i nová právní úprava legitimace pro vstup do Národního shromáždění odůvodněn jest v osnově vládní o říšském volebním soudu. Poněvadž nelze za to míti, že před sděláním prvých voličských seznamů bude již provedena úplná demobilisace vojska, bylo třeba do osnovy zařaditi čl. V., který by chránil právo voličské občanů do zbraně povolaných a také právo těch, kdož z příkazu vlády dočasně byli k výkonu služby přeloženi na Slovensko.

Období pětileté pro volby Národního shromáždění doporučuje vláda jakožto nejvíce odůvodněné; z dosavadních volebních řádů bylo krátké volební období odůvodněno tam, kde se volby prováděly podle zásady nadpoloviční většiny, a kde nové volby často způsobily úplnou přeměnu ve složení parlamentních stran. Zásada však poměrného zastoupení v osnově doporučená má mimo spravedlivé zastoupení stran v parlamentě také tu výhodu, že se změny v síle parlamentních stran dějí postupně, znenáhla, a není proto obavy, že by ve lhůtě pětileté poměrný počet stran parlamentních neodpovídal přesvědčení většiny voličstva. - Již pro volební období v obcích nařízena byla zákonem lhůta 4 let a nemohlo proto volební období parlamentu býti navrženo nižší. Příliš dlouhé období nedoporučuje vláda proto, poněvadž jest nutno poskytnouti voličstvu možnost všeobecnými volbami obnoviti celé Národní shromáždění a jest to v zájmu řádného chodu politických úřadů, aby volby do všech korporací nebyly konány v celé říši v témže roce, poněvadž nastati by mohlo snadno nebezpečí nedostatku času pro vyřizování běžné agendy úřední.

Volební období sněmovny francouzské jest podle zákona ze dne 30. listopadu 1875 čtyřleté, volební období francouzského senátu podle zákona ze dne 9. prosince 1884 § 3. jest devítileté, při čemž vždy po třech letech vystupuje a znovu se volí třetina členů. Volební období parlamentu anglického jest 7leté a dlouhá tato doba odůvodněna jest politiky anglickými tím, že dlouhé volební období zaručuje větší stálost u vyřizování agendy parlamentní a zesiluje význam parlamentu: všeobecně uznána jest v Anglii dlouhá doba volebního období za jednu z důležitých základen vlády parlamentní. V Belgii jest volební období pro sněmovnu poslaneckou 4leté, pro senát osmileté. Zachovává tudíž osnova vládní cestu střední. -

Ustanovení článku I. zákona ze dne 18. prosince 1918 č. 114 pro republiku Rakouskou, dle něhož se ústavodárné Národní shromáždění rakouské volí na dobu dvou let, nemohlo pro republiku Československou býti směrodatným, poněvadž práva ústavodárného shromáždění vykonává v republice naší posavadní parlament, a není proto třeba volební období parlamentu vzešlého ze všeobecných voleb jakýmkoliv způsobem obmezovati.

Osnova navrhuje se šetřením zásad vyslovených Národním shromážděním pro volby do obcí, aby pro nabytí aktivního volebního práva stačil rok dvacátý prvý dle řádu volení v obcích. -

Representation of the People Act. z roku 1918 přiznal vojínům právo volební již od roku devatenáctého a ženám od roku třicátého, předpokládaje mimo to, že žena jest majitelkou nebo nájemcem pozemků, nebo provozuje samostatnou živnost. - Návrh na pasivní volební právo ženám byl v Anglii značnou většinou hlasů zamítnut. - Rovněž ve Francii a Švýcarsku volební právo žen nedošlo souhlasu většiny. -

Pokud jde o podmínky vylučující občana z voličského práva, převzala osnova celkem ustanovení řádu volení v obcích s tou změnou, že snaží se stylisací § 2. rozšířiti vyloučení práva u přečinů a přestupků vůbec jen na ty případy, kdy občan dotčený právoplatně odsouzen byl po druhé.

Pro pasivní volební právo doporučuje osnova vládní věk 30 let, dokonaný v den volby. Pro sněmovny poslanecké platí pravidelně věk 30 (ve Francii 25) a pro senáty věk 40 let. Ustanovení práva francouzského (zákon ze dne 16. června 1885 § 4. a § 4. zákona ze dne 22. června 1886), podle něhož vyloučeni jsou z pasivního volebního práva členové bývalých panovnických rodin francouzských, nezdálo se pro poměry v republice československé potřebným, poněvadž podle náhledu vlády i bez zvláštního ustanovení zákona nenajde se v republice československé vůbec občan, který by svým poslancem do Národního shromáždění volil kteréhokoliv člena bývalého panovnického rodu.

Rovnoprávnost obou pohlaví při volbách do Národního shromáždění netřeba podle náhledu vlády odůvodňovati. Tříletá příslušnost do některé obce republiky československé jest podmínka dosti mírná, avšak nevyhnutelná, má-li zvolený prokázati potřebný zájem o osud republiky a současně potřebnou znalost poměrů politických, kulturních, sociálních a národohospodářských v okresu. Výminku o případech, kde netřeba pro pasivní právo prokázati pobyt v území republiky, bylo třeba zařaditi do osnovy z toho důvodu, aby ministři a členové Národního shromáždění, kteří dočasně působí mimo území republiky, ku příkladu při uzavírání míru nebo jiných smluv mezinárodních, nebyli z pasivního volebního práva vyloučeni. -

Návrh osnovy o povinnosti volební a o povinnosti přijmouti volbu za člena Národního shromáždění převzat byl do osnovy vládní z řádu volení v obcích a upraveny toliko některé odstavce vzhledem ku změněným poměrům při volbách Národního shromáždění.

Ustanovení v podstatě totožná s příslušnými odstavci řádu volení v obcích.

V § 7. navrhuje vláda, aby za účelem jednotného dodržení lhůt v zákonu stanovených určilo ministerstvo vnitra den stejný pro veškeré obce v obvodu celého státu, kdy musí se voličské seznamy veřejně vyložiti.

Pro rozhodování o došlých reklamacích navrhuje se za účelem zkrácení reklamačního řízení jediný úřad, totiž úřad politický, obci přímo nadřízený.

Povinnost oznámiti kandidátní listiny ukládá se stranám nejpozději třicátý den do 12. hodiny polední přede dnem volby; tato lhůta jest nutnou vzhledem k velikému počtu hlasovacích lístků, jež úřady musí včas obstarati.

Zákaz kandidovati v několika volebních okresech zároveň převzat byl z práva francouzského (zákon ze dne 17. července 1889).

Jinak odpovídá osnova zásadám vysloveným v řádu volení v obcích.

Kdežto řád volení v obcích stanoví, že úředně předložené kandidátní listiny rozmnoží se na vrub obce, navrhuje vládní osnova, aby rozmnožení kandidátních listin pro volby do Národního shromáždění dělo se na vrub stran. Ustanovení toto úzce souvisí s § 13. osnovy, který nařizuje podpis pouze 50 voličů - volební řád pro Rakousko žádá podpis 100 voličů - na kandidátní listině; mohlo by se totiž snadno tohoto ustanovení zneužívati, když by s ohlášením kandidátní listiny nebyly spojeny žádné další povinnosti a když by výlohy s rozmnožením kandidátních listin hraditi musil stát.

Ostatně theorie o povinnosti státu hraditi výlohy s rozmnožením hlasovacích lístků - Australian Ballot -, uplatněné hlavně ve Spojených státech severoamerických, se v poslední době opouštějí a ukládá se povinnost tato stranám, které mají přední zájem na tom, aby se kandidátní listiny dostaly do rukou všech voličů.

Osnova uvádí výslovně, že sdružení kandidátních listin lze provésti toliko u dvou politických stran; k návrhu tomuto vedly vládu výsledky voleb do Národního shromáždění v říši německé, kde se slučování více než dvou stran neosvědčilo a bylo provedeno vždy ku škodě stran slabších.

není třeba zvláštních důvodů.

uvedeny byly důvody již výše. Ustanovení § 44. o kompetenci říšského volebního soudu odůvodněno jest zvláštní osnovou zákona. Ustanovení o zvláštních, výjimečných nařízeních na Slovensku pojato bylo do osnovy k žádosti zástupců Slovenska.

Ustanovením o volebním právu českých legionářů v Sibiři má býti vyhověno návrhům poslance Špačka, Maxy a soudr. podaným v Národ. shromáždění, a vládou plně uznaným.

Výjimečná tato nařízení, platná jen pro prvé volební období, stanovena budou zvláštním zákonem.

Vláda, předkládajíc tuto osnovu volebního řádu pro Národní shromáždění republiky československé, navrhuje, aby tato osnova přikázána byla výboru ústavnímu.