Národní shromáždění československé 1918 – 1920

K § 3. Podnět osnovy, aby znění § tohoto bylo ve větě "o nichž bylo rozhodnuto v druhé stolici" doplněno slovy: "některým soudem", schvalovati nemohu. Neboť platí-li, jak to motivy osnovy správně dovozují, zásada, že soudové (a tudíž i nejvyšší soud) vykonávají soudnictví jen v občanských soukromoprávních věcech, a je-li moment poslednější, jak to motivy rovněž uznávají, právem zdůrazněn již v posavadním znění § 3., pak jest navrhovaný doplněk, ne-li pleonasmem, příčícím se požadavku stručné a přesné mluvy zákona, tož na nejméně nadbytečným dodatkem.

K § 5. Připouštím, že by zákonodárce mohl, vymezuje působnost nejvyššího soudu, postupovati také způsobem, v osnově navrhovaným, že jest vypočítávati do podrobna veškerou agendu, která je nejvyššímu soudu platnými zákony všech druhů přikázána. V souvislosti této nemohu však nevytknouti, že jest jistou nedůsledností, snaží-li se osnova, jak je z obsahu její §§ 3. až 7. nepochybně zřejmo, vypočísti veškeru působnost nejvyššího soudu taxativně, a vsunuje-li přes to, "aby naznačila, že výpočet její jest jen demonstrativní", do první věty § 5. slůvko "zvláště". To bylo však poznamenáno jen mimochodem, neboť jest jinou otázkou, je-li takovýto taxativní výpočet, o nějž se osnova očividně pokouší technicky účelným a doporučitelným.

Iniciátoři zákona sb. č. 5 vycházeli při redakci jeho a zejména i jeho § 5. z náhledu, že cís. patent ze 7. srpna 1850, ř. z. č. 325, kterým byl vydán statut nejvyššího dvoru soudního a kasačního, nenáleží mezi ony dosavadní říšské zákony, jež byly čl. 2 resp. 3 zák. ze dne 28. října 1918, sb. č. 11 ponechány zatím v platnosti a že jej nelze proto položiti prostě za základ i organisaci nejvyššího soudu československého, to proto, že byl patentem tím zřízen nejvyšší soudní a kasační dvůr pro oblast "celého císařského státu rakouského" ve Vídni a čl. 12 st. zákl. zák. ze dne 21. prosince 1867 ř. z. č. 144 stanoví, že působnost tohoto soudu se vztahuje "na království a země v říšské radě zastoupené". Poněvadž pak tvořil statut tento základ organisace a kompetence dřívějšího společného nejvyššího soudu, jenž nesl celou budovu pozdější jeho organisace a působnosti, dovršenou později vydanými jinými organisačními a jurisdikčními zákona, jež zůstaly dle čl. 2 a 3 zák. sb. č. 11 zatím v platnosti, šlo jim prostě o to, podložiti této pozdější stavbě nový, pokud možno stejný základ, odpovídající provedené změně státních poměrů. S hlediska tohoto a aby vyhověli také zjevným intencím čl. 2 a 3 zák. sb. č. 11, které čelí k tomu, aby posavadní právní řád a jeho zákonodárný základ byly co nejméně rušeny a aby byly zachovány v platnosti, nechtěli vydati zákon, který by upravoval souborně veškeru i pozdějšími zákony stanovenou působnost nejvyššího soudu, nýbrž šlo jim prostě o to, nahraditi posavadní statut až do doby, kdy bude lze přikročiti k definitivní a soustavně jednotné zákonodárné úpravě veškeré soudní organisace a kompetence, zákonem, který se pokud možno se statutem posavadním kryje.

Za tohoto stavu věci nelze po mém soudu z úvodních slov § 5. zák. sb. č. 5 právem souditi, že je výpočet působnosti nejvyššího soudu v § tomto taxativním, resp. neúplným, a tím méně je oprávněna výtka, že zákon tento budí pochybnost, zda platí také na dále různá ustanovení jurisdikční normy a jiných zákonů, resp. že zákonům těm přímo dereguje. Z výkladů těchto plyne především, že není nutno doplňovati zákon ustanoveními § 5. lit. a), c), f), h) druhá věta i), pokud se týče případy druhým a třetím § 7. osnovy.

I kdyby se však chtělo jednou přikročiti k jakési reformě výpočtu kompetence nejvyššího soudu v příslušném zákoně, nedoporučoval bych v žádném případě, aby se to dělo způsobem tak kasuistickým, jak to navrhuje osnova.

Pokud jde o věci trestní, stanoví § 4. zákona sb. č. 5, že ve věcech těchto rozhoduje nejvyšší soud jako soud zrušovací a v případech řádem trestním a vedlejšími zákony jemu přikázaných. Takovéto všeobecné znění má nepochybné výhody a mezi nimi zvláště tu, že by nevyžadovalo ani tehdy změn, kdyby se příslušné zákony, na něž se odkazuje, později změnily. Kdyby se již tedy uznalo za vhodné, odchýliti se od nynějšího textu zákona, doporučoval bych mnohem více (ovšem jenom in eventum, neboť trvám v první řadě na tom, co uvádím proti jakékoliv změně zákona), obdobné všeobecné znění také pro vymezení ostatní kompetence nejvyššího soudu. Stačilo by tu pak doplnit ustanovení § 3. zák. sb. č. 5 asi větou "dále v jiných věcech občanských, správních a disciplinárních, platnými zákony jemu přikázaných"; ustanovení §§ 5. a 7. nynějšího znění by pak odpadla.

Pokud jde o jednotlivé změny, jež navrhuje osnova ve znění § 5. chci k nim, omezuji se na věci hlavní, jmenovitě poznamenati:

K § 5. b) Oprava, navrhovaná v odstavci tomto není po mém soudu nutná, jelikož pokládám užší výklad, o němž se zmiňují motivy, za vyloučený.

K § 5. e) Zcela výjimečný případ, že se stal vrchní zemský soud pro odmítnutí jednotlivých jeho členů nezpůsobilým se usnášeti, je po mém soudu dostatečně vyjádřen a kryt již větou "byl-li odmítnut celý vrchní soud" v § 5. c) zák. sb. č. 5.

V navrhovaném novém znění téhož §u odnímá osnova nejvyššímu soudu odchylkou od nynějšího znění rozhodování v případu, kde byl odmítnut president vrchního soudu. Příslušné stejné ustanovení statutu bylo ovšem § 23. j. n. změněno. Tytéž důvody, jež přiměly však zákonodárce k tomu, že přiřkl v § 74. tr. ř. rozhodování o odmítnutí presidenta sborového soudu druhé stolice kasačnímu soudu, mluví také proto, aby táž zásada platila i ve věcech civilních.

K § 5. h) První věta bodu tohoto mění podstatně ustanovení téže věty v § 5. d) zák. sb. č. 5, ustanovujíc implicite, že o syndikátních žalobách, vzešlých z úředních jednání členů nejvyššího soudu, o nichž má dle výslovného pravidla nynějšího zákona rozhodovati nejvyšší soud jako první a jediná stolice, rozhoduje ve stolici prvé vrchní zemský soud, který je v sídle nejvyššího soudu. Změna tato je však po mém soudu přímo povážlivá.

Otázka, kdo rozhoduje o žalobách syndikátních, vzešlých z úředních jednání členů nejvyššího soudu, byla s ohledem na doslov § 8. zák. ze dne 12. července 1872, ř. z. č. 112 sporna, ba doslov tento vzbuzoval i pochybnosti, jsou-li žaloby syndikátní z důvodu porušení práva členy nejvyššího soudu vůbec dovoleny.

Náhled poslednější nechci ovšem hájiti, jelikož se nedá srovnati s právním řádem, jenž nedovoluje, ani pokud jde o členy nejvyššího soudu, v tomto směru žádných výjimek. Vyslovuje proto §. 5. b) zák. sb. č. 5, zásadu, že cesta žalob syndikátních není stranám zamezena ani tehdy, kdyby šlo o porušení jejich práva členy nejvyššího soudu.

Naproti tomu nedovoluje to však poměr podřízenosti, v němž stojí vrchní zemští soudové k nejvyššímu soudu, aby v rozepřích syndikátních, v nichž jde o požadavky vzešlé z úředních jednání členů nejvyššího soudu, rozhodoval ve stolici prvé kterýkoli vrchní zemský soud. Námitka, že znění nynější připravuje strany o jednu instanci, nepadá po mém soudu na váhu, jelikož není vyloučeno, aby v jistých, ovšem jen výjimečných případech, kde toho vyžadují okolnosti, rozhodoval nejvyšší soud jako stolice jediná. V bodu tomto nezbývá mi tudíž, než vysloviti se rozhodně proti zamýšlené změně zákona.

K § 5. k) Oprava zde navrhovaná jest, pokud jde o nesprávnou citaci zák. ze dne 13. srpna 1918, č. 316 ř. z. na místě zákona ze dne 18. srpna 1918, ř. z. č. 317 v § 5. e) zák. sb. č. 5 o sobě opodstatněna. Jelikož tu jde však o nedopatření redakční, jež bylo vyvoláno pouhou záměnou v říšském zákonníku vedle sebe zařazených zákonů č. 316 a 317, tudíž o nedopatření zcela zjevné, které lze na roveň postaviti pouhé chybě v písmu, není po mém soudu ani k odčinění jeho nutna změna zákona, nýbrž stačila by pouhá oprava této chyby, podobně, jak se to stalo vyhláškou ministerstva vnitra a práv uveřejněnou ve sb. č. 51.

K § 6. Doplněk téhož §u v zák. sb. č. 5 větou, že nejvyšší soud podává na požádání posudky o osnovách justičních zákonů, o jejich změně a výkladu odpovídá sice stavu věci, není však rovněž závažným důvodem pro změnu zákona, to tím méně, ano lze míti za to, že je tento úkon nejvyššího soudu jako minus kryt již ustanovením § 6. zák. sb. č. 5, dle něhož přísluší nejvyššímu soudu dávati podnět k vydání, nebo změně jmenovaných zákonů.

K § 7. Doplněk tohoto paragrafu ustanovením, že členy nejvyššího soudu, kteří jsou povoláni spolupůsobiti při nejvyšším důchodkovém soudu, v senát dle § 3. zák. sb. č. 5 a v ministerské komisi dle zákona č. 316 ř. z., určuje první president neb jeho náměstek vždy na 3 léta s potřebným počtem náhradníků, není po mém soudu rovněž nutným a rozhodně neospravedlňuje změnu zákona. Povinnost a právo prvního presidenta, pokud se týče jeho náměstka, určovati členy tyto, plyne již z ustanovení § 8., jenž ukládá osobám jmenovaným řízení nejvyššího soudu, a pokud jde o určování členů nejvyššího soudu důchodkového, i z ustanovení dvor. kanc. dekretu ze dne 29. ledna 1836 sb. zák. pol. 64 sv. č. 18.

Bližší stanovení doby, na kterou se členové ti určují, doporučovalo by se snad v tom případu, kdyby zde byly také jiné vážné důvody pro změnu zákona. Samo o sobě dotýká se však ustanovení to otázky příliš podružné, jejíž úprava by mohla ponechána býti, jak to motivy osnovy do jisté míry samy připouštějí, i jednacímu řádu, kdyby se nechtělo ovšem setrvati při zvyku, který se vyvinul v praksi při určování členů nejvyššího soudu důchodkového (totiž na dobu, pokud jsou referenty nejvyššího soudu).

K § 10. Že k působnosti nejvyššího soudu náleží také rozhodovati v jistých správních věcech, je vyřčeno již příslušnými zákony. Důvod, který přiměl iniciátory zákona sb. č. 5 k tomu, že působnost tuto v § 5 výslovně nevytkli, vysvětluje i tato funkce nejvyššího soudu, proč nepojata do § 10. Výklad § toho nebude však jistě v pochybnostech o tom, že pravidlo jeho platí také pro tyto věci, to tím méně, an § 10 mluví všeobecně o rozhodování určité "věci právní" a dodatek "ať občanské, ať trestní" není, jak z doslovu je zjevno, taxativním.

K § 11. Úprava vyřizování t. zv. kurentek odpovídající v podstatě ustanovení § 4 zák. ze dne 24. února 1907 č. 41 ř. z., kterou chce obnova zákona sb. č. 5 doplniti, může po mém soudu umístěna býti zcela dobře i v jednacím řádu (§ 11 zák. sb. č. 5) a byla také již do prozatímního jednacího řádu pojata, ovšem mimo předpis poslední věty osnovy, že při pochybnosti předsedově ve příčině vyřízení, navrženého zpravodajem, rozhoduje ve věci senát tříčlenný. Odporujeť úprava takováto jednak zásadě, vyslovené v novém znění § 2 zák. ze dne 24. února 1907 ř. z. č. 41, upraveném čl. II. cís. nař. ze dne 1. června 1914 ř. z. č. 118 (nov. o úlevě soudů), dle níž rozhoduje nejvyšší soud ve všech věcech občanských, správních a trestních v senátech, skládajících se z 5 soudců, a nebylo by ani účelno, když platí toto všeobecné pravidlo rozhodování nejvyššího soudu v senátech pětičlenných, zaváděti pouze pro ony zcela výjimečné případy, v nichž dochází při vyřizování kurentek k usnesení senátu (dle posavadních zkušeností jsou to as 2 případy za celý rok), zvláštní a nový typ senátů tříčlenných, který se, jak možno seznati z dobrozdání dřívějšího nejvyššího soudu, otištěného v Herrmannově vydání novely o úlevě soudů na str. 52 pod čarou, v praksi naprosto neosvědčil.

K § 13. Naprostá neodvislost stavu soudcovského, zaručená ve všech moderních státech státními základními zákony a v demokratické republice zvláště samozřejmá, vyžaduje toho nutně, aby se soudové zejména z vlivů správy justiční úplně vymanili. Požadavku tomuto, který je diktován nejen zájmy stavu soudcovského, nýbrž v první řadě zájmy veřejnosti, odpovídá osnova zákona o jmenování soudců předložená Národnímu výboru a navrhující, aby právo jmenovati soudce bylo z ministerstva spravedlnosti přeneseno na nejvyšší soud. K uzákonění osnovy této pro nával práce jiné sice dosud nedošlo. Lze proti ní však těžko namítati něco věcného, jelikož je samozřejmou podmínkou neodvislosti stavu soudcovského, by o jmenování neodvislých soudců rozhodovali zase neodvislí soudcové.

Korrelátem tohoto chystaného zákona jest ustanovení § 12 zák. sb. č. 5, jenž přenáší dozor na soudy nižších stolic přikázaný dosud ministerstvu spravedlnosti na presidenta, nebo jiné členy nejvyššího soudu, a který jest opodstatněn týmiž úvahami. Proti změně § tohoto se musím proto se vší rozhodností vysloviti. V každém případě jest ale po mém soudu vyloučeno, aby se na tom ustanovení vzhledem k jeho úzké souvislosti s chystaným zákonem o jmenování soudců měnilo něco dříve, než bude rozhodnuto o osudu osnovy ve směru tomto podané. Jen mimochodem chci zde ještě poznamenati, že za naprosto nevhodnou pokládám stylisaci poslední věty § 13 osnovy, dle níž má nejvyšší soud při výtkách podat o nich, jakož i o tom, co k jich odstranění opatřil, "zprávu" ministerstvu spravedlnosti. Stylisaci tuto nelze srovnati se zkušeností, že nejvyšší soud není ministerstvu spravedlnosti nikterak podřízen a táž není ani přiléhavým překladem dotyčného ustanovení § 77 zák. o soud. org.

Shrnuji-li krátce tresť hořejších svých úvah, dospívám k výsledku, že ze změn ministerstvem navrhovaných je opodstatněna jen oprava nesprávné citace zákona ze dne 13. srpna 1918, č. 316 ř. z. (§ 5e, zák. sb. č. 5) a doporučení hoden návrh (učiněný k § 2.), aby z 25 míst radů nejvyššího soudu bylo 9 systemisováno IV. třídě hodnostní. Že v obou těchto směrech není nutna změna zákona, nýbrž že tu lze odpomoci opravou chyby v písmě, pokud se týče systemisačním nařízením, jsem nahoře již dovodil.

Proti navrhovaným změnám §§ 5d (a 12 zák. sb. č. 5) příslušnost nejvyššího soudu jako první a jediné stolice v rozepřích syndikátních, vzešlých z úředních jednání jeho členů a přenesení dozoru nad soudy nižších stolic na nejvyšší soud, se vyslovují se vší rozhodností.

Všecky ostatní pozměňovací návrhy jsou, jak jsem doložil, buď neopodstatněny, neb mají-li jakési věcné oprávnění, významu tak podružného, že neospravedlňují ani ve svém souboru, tím méně ovšem jednotlivě zamýšlenou změnu zákona.

Vyslovuji se proto toho času proti jakékoli změně zákona sb. č. 5.

K tomu podotýká ministerstvo spravedlnosti:

K § 2 osnovy: Ministerstvo jest rovněž toho mínění, jak již v důvodové zprávě uvedlo, že správně nepatří do zákona roztřídění míst do hodnostních tříd. Jest to však již v zákoně z 2. list. 1918, č. sb. z. i č. 3. sb. z. a tedy důsledně třeba to zachovati. Jinak by bylo třeba v obou zákonech toto roztřídění škrtnouti.

K § 3. Trvá se na tom, že dodatek "některým soudem" není zbytečným, ježto i správní úřady jsou někdy povolány rozhodovati o soukromoprávních nárocích.

K § 5. Zákon z 2. list. 1918, č. 5. sb. z. uvedl výpočet některých věcí, spadajících do působnosti nejvyššího soudu. Neuvedl, že jest to příkladno, nýbrž jen "mimo to", takže správný jest výklad, že jest to taxativní výpočet. A přece není úplný. Je-li však v § 3. stanovena působnost nejvyššího soudu jako třetí stolice, bylo logickou nutností, uvésti také jeho působnost jako druhé, po případě jediné stolice. To stalo se v § 5. osnovy pokud možno úplně; přes to bylo radno slovem "zvláště" naznačiti, že není vyloučena další působnost, jež snad jinými zákony jest, nebo bude mu přikázána.

Osnova chce právě tím, že uvádí určité věci, do působnosti patřící, vyvarovati se tomu, aby bylo odkazováno zas jen na zákony, v platnosti zachované.

Že § 5 zákona nynějšího jest v úplném odporu s platnými zákony, byv převzat téměř beze změny ze statutu z roku 1850, a proto obstáti nemůže, patrno je z kteréhokoli novějšího vydání na př. Manzova. Zněním § 5. zákona vracíme se zcela do stavu roku 1850 a před novými procesními zákony a tím jsou tyto změněny, resp. zrušeny v těchto ustanoveních. Trvá proto ministerstvo na svém návrhu, aby stav před vydáním zákona z 2. list. 1918, č. 5 sb. z. byl obnoven. To možno opět jen zákonem.

K § 11. Podle § 4 zák. ze 24. února 1907 č. 41 ř. z., který nebyl změněn cís. nařízením z 1. června 1914 č. 118 ř. z., rozhodoval až dosud u nejvyššího soudu senát tříčlenný, povstaly-li pochybnosti v kurenciích. Rozšiřovati senát na pětičlenný - třebas v případech výminečných a řídkých - bylo by proti zásadě o úlevě soudům. Kdyby však tato výminka nebyla stanovena, platil by jako pravidlo senát pětičlenný. Nutno tedy to zvláště uvésti.

K § 13. Dlužno setrvati na tom, že ministerstvu jako ústřednímu úřadu přísluší dozor na všechny soudy a že není radno jmenování soudců a dozor na ně přikázati nejvyššímu soudu, kdežto jmenování ostatních úředníků, správní věci atd. ponechati ministerstvu.

Po formální stránce se navrhuje, aby osnova přikázána byla právnímu výboru ku projednání. Při tom budiž hleděno též k návrhu pod č. 57 podanému. Pro projednání budiž určena co možno krátká, pokud možno osmidenní lhůta.