Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Zákon ze dne 2. listopadu 1918, č. 5 sb. z. a n. o nejvyšším soudě se mění a zní:

Pro celý obvod československého státu zřizuje se nejvyšší soud v Praze.

Skládá se z prvního presidenta (II. hodnostní třídy) a druhého presidenta (III. hodnostní třídy), ze 4 senátních presidentů (IV. hodnostní třídy) a z 25 radů nejvyššího soudu, z nichž jest 9 ve IV. hodnostní a ostatní v V. hodnostní třídě, pak z potřebného počtu pomocných sil.

Nejvyšší soud rozhoduje jako třetí stolice s konečnou platností ve všech soukromo-právních sporných a nesporných věcech, v nichž bylo některým soudem v druhé stolici již rozhodnuto, pokud zákon dovoluje další opravný prostředek.

V trestních věcech rozhoduje jako zrušovací soud a v případech, přikázaných jemu trestním řádem a vedlejšími zákony.

Mimo to rozhoduje zvláště:

a) o tom, který ze soudů věcně příslušných má býti pro tu kterou věc místně příslušným, když tato věc sice patří před zdejší soudy, ale není tu podmínek pro místní příslušnost některého zdejšího soudu, nebo nelze ji zjistiti (§ 28 j. n.),

b) o tom, má-li právní věc přenesena býti z obvodu jednoho na soud v obvodu jiného vrchního zemského soudu (§§ 30., 31. a 111. odst. 2. j. n.) anebo do ciziny (§ 111. odst. 3. j. n.),

c) k návrhu nejvyššího správního úřadu o zmatečnosti soudního řízení, je-li právní věc odňata zdejším soudům vůbec, neb aspoň řádným, a vyjde-li tato vada teprve potom na jevo, když řízení před soudem právoplatně bylo skončeno (§ 42., odst. 2. j. n.),

d) je-li sporna příslušnost mezi dvěma soudy, které nemají jiného společného nadřízeného soudu (§ 47., j. n.),

e) o odmítnutí, byl-li odmítnut celý vrchní zemský soud nebo stal-li se pro odmítnutí jednotlivých členů nezpůsobilým, se usnášeti (§ 23., j. n.),

f) o stížnosti do usnesení vrchního zemského soudu o tom, je-li odepření právní pomoci cizímu soudu po právu, neb o jinakém předmětu různého mínění soudů (§ 40., j. n.),

g) o disciplinárních věcech proti soudcovským i nesoudcovským úředníkům a sluhům nejvyššího soudu, patřícím do jeho osobního etátu neb u něho zaměstnaným, pak proti předsedům, místopředsedům a radům vrchních zemských soudů a předsedům a místopředsedům sborových soudů prvé stolice jako nalézací soud a proti jiným soudcovským úředníkům, advokátům a notářům jako odvolací soud s konečnou platností,

h) o syndikátních žalobách, vzešlých úředních jednání soudcovských úředníků jako druhá a konečná stolice (§ 80. j. n.., § 8. zák. z 12. července 1872, č. 112 ř. z.) a o přenesení syndikátních rozepří na jiný vrchní zemský soud (§ 8., odst. 2. uved. zákona),

i) o odvoláních z usnesení komor advokátních (§§ 7., odst. 3., 30., odst. 3. adv. ř.) a o stížnostech ve správních věcech advokátův a notářů (§ 5., odst. 3. adv. ř., §§ 19., odst. 2., 141. not. ř.),

k) jako druhá a konečná stolice o prostředcích opravných, dovolených proti rozsudkům, usnesením a opatřením vrchních zemských soudů v rozepřích o náhradě škody osobám neprávem odsouzeným (zákon ze dne 21. března 1918, č. 109 ř. z.) a o povinnosti státu, nahraditi škodu za bezprávná poškození občanských osob za poslední války (zákon ze dne 18. srpna 1918, č. 317 ř. z.).

Nejvyšší soud podává na požádání posudky o osnovách justičních zákonů, o jejich změně a výkladů, a přísluší mu, dávati k tomu podnět ministerstvu spravedlnosti.

Členové jeho jsou povoláni, spolupůsobiti jako soudcové při nejvyšším důchodkovém soudu, ve zvláštním senátě příslušném rozhodovati sporu o příslušnost (§ 3. zák. ze dne 2. listopadu 1918, č. 3 sb. z.) a v ministerské komisi dle zákona ze dne 13. srpna 1918, č. 316. ř. z., § 2.).

Je určuje první president nebo jeho náměstek vždy na tři léta s potřebným počtem náhradníků.

Říditi nejvyšší soud přísluší prvnímu presidentu a kdyby ho něco zašlo, druhému presidentovi a po něm senátním presidentům v pořadí jejich služební hodnosti.

První president nebo jeho náměstek (§ 8.) přikazuje došlé věci jednotlivým členům soudu, ustanovuje v důležitých věcech spoluzpravodaje a určuje počet a dobu sezení. Sestavuje senáty (§ 10.) a jest oprávněn, předsedati při kterémkoliv zasedání.

Senáty, povolané, by rozhodovaly určitou právní věc, ať občanskou, trestní nebo správní, složeny jsou z předsedy a čtyř členů. Personální senát složen budiž z prvního, nebo druhého presidenta, dvou senátních presidentův a dvou radů.

Senát pro disciplinární věci skládá se ze čtyř členův a prvního presidenta nebo jeho náměstka (§ 8.) jako předsedy. President ustanoví vždy na počátku roku pro tento rok čtyři členy disciplinárního senátu a čtyři náhradníky, kteří nastupují po řadě, jak byli jmenováni, na místo člena, kterého něco zašlo, nebo který byl platně odmítnut.

Určuje-li se místně příslušný soud (§ 5a), přenáší-li se věc na jiný soud (§ 5b, a, h) nebo vyřizuje-li se písemnost jednoduché povahy bez rozhodnutí ve věci, není třeba senátu se usnášeti. Má-li předseda pochybnosti o vyřízení, navrženém zpravodajem, rozhodne o tom senát, sestávající z předsedy, zpravodaje a jednoho soudce.

Nejvyšší soud jest oprávněn plenárním usnesením si upraviti jednací řád; k jeho platnosti vyžaduje se schválení vlády.

Jím buďtež stanovena pravidla pro vnitřní úřadování s spolu rozřešena otázka, zda a kdy mají povolány býti senáty s více než pěti členy (§ 10.), zejména plenární senát, aby se usnášely o určitých právních otázkách, pak co má nařízeno býti, aby se jednotně rozhodovalo a nálezy ustálily.

Nejvyšší soud jest oprávněn vady, které, vykonávaje svůj soudcovský úřad, shledal v řízení před soudy nižších stolic, vytknouti a o nich, jakož i o tom, co k jich odstranění opatřil, podati zprávu ministerstvu spravedlnosti (§ 77. zák. o soud. org.).

K výkonům, stanoveným trestním řádem, budiž při nejvyšším soudě zřízen generální prokurator (IV. hodnostní třídy) a jemu přidělen potřebný počet generálních advokátů (V. hodnostní třídy) a pomocných úředníků, kteří vesměs podřízeni jsou přímo správě spravedlnosti.

Tento zákon nabývá účinnosti dnem, kdy byl vyhlášen.

Z několika stran bylo upozorněno na odpory a nejasnosti v zákoně o nejvyšším soudě z 2. listopadu 1918. č. 5. sb. z., zvláště univ. profesor Dr. V. Hora vytkl ve své přednášce v Právnické jednotě v Praze konané, která uveřejněna bude v Právníku, hrubší nedopatření. Také od praktických soudců byly soukromě námitky činěny. Směřovaly hlavně proti §§ 2., 3. 5., 10. a 12.

Tím vnesena byla pochybnost, platí-li na dále různá ustanovení jurisdikční normy, zákona o soud. organisaci a jiných zákonův a nastal by zmatek v řízení a při předkládání opravných prostředků vyšším stolicím. Doporučovalo se tudíž, vydaný zákon přehlédnouti, výtky uvážiti a vady odstraniti, to státi se může vhodně jedině novým zákonem, kterým se podstatná ustanovení dřívějšího mění. Doporučuje se, aby se to stalo co nejdříve, než nejvyšší soud rozvine svou úplnou činnost.

K § 1. Proti návrhu člen; Národního shromáždění pod čís. 57 podanému, aby nejvyšší soud přeložen byl do Brna, převzato bylo znění § 1. zákona č. 5. sb. z. Proto, aby přeložen byl, mluví zeměpisná poloha a otázky politické (národnostní). Poněvadž však ústní jednání u nejvyššího soudu jsou celkem obmezena a strany samy se ho nesúčastní, zástupci pak mohou býti substituováni, není zeměpisná poloha - asi ve středu státu - rozhodnou. V té příčině poukázati lze na to, že i v jiných státech není sídlo nejvyšších úřadů ve středu (Londýn, Washington, Petrohrad).

Co svědčí pro přeložení nejvyššího soudu, platí obdobně o nejvyšším správním soudě.

Úzký styk nejvyššího soudu s ústředními úřady a nejvyšším správním soudem vyžaduje však toho, aby ponechán byl v sídle těchto. Členové nejvyššího soudu jsou povoláni, spolupůsobiti při nejvyšším důchodkovém soudě (§ 7. zák. č. 5 sb. z., § 7. této osnovy); tento rozhoduje v senátech, složených ze tří radů nejvyššího soudu a ze tří radů ministerstva financí pod předsednictvím prvního presidenta nejvyššího soudu nebo jeho náměstka.

Jsou dále povoláni, tvořiti se členy nejvyššího správního soudu zvláštní senát k rozhodování sporů o příslušnost mezi soudy a správními úřady nebo nejvyšším správním soudem (§ 3. zák. z 2. listopadu 1918, č. 3. sb. z. s.).

Člen nejvyššího soudu vstoupiti má do ministerské komise, sestávající ze zástupců ministerstev národní obrany a financí dle § 2. zák. z. 13. srpna 1918. č. 316 ř. z. (§ 7. osnovy). Ve všech těch případech museli by buď členové nejvyššího soudu přijížděti k sezení do Prahy neb ostatní členové oněch senátů se spisy dojížděti k nejvyššímu soudu do Brna.

Jest nezbytně třeba, aby pro ministerstvo spravedlnosti, nejvyšší správní soud a nejvyšší soud pořízeny byly odborné knihovny; tyto úřady postrádají nejobyčejnějších pomůcek a odkázány jsou nyní na knihovnu vrchního zemského soudu, universitní nebo soukromé (na příklad Právnické jednoty). Těchto dvou nedostávalo by se nejvyššímu soudu v Brně; tamější Právnická jednota nemá zajisté tak bohaté knihovny. Zůstanou-li všechny úřady pohromadě, možno jest a doporučuje se, aby pořízena byla jediná společná, za to bohatší knihovna pro všechny. Ušetří se tím značného nákladu, jehož třeba by bylo na knihovnu nejvyššího soudu v Brně.

Ministerstvo spravedlnosti vydávati bude věstník pro svá nařízení a sdělení; v zájmu toho, aby se judikatura ustálila a byla jednotnou, jest, aby byla uveřejňována zásadní rozhodnutí nejvyššího soudu a to alespoň za dohledu nejvyššího soudu; ministerstvo hodlá je vydávati ve sbírce jako přílohu věstníku. Pro správnou redakci jest nutný přímý styk, nahlédnouti do spisův a pod. Jinak oprávněné přání Moravy bylo by lze vyrovnati jiným způsobem (na př. zřízením odbočky poštovní spořitelny, nebo jiného úřadu, neb ústavu v Brně), který by dle svého většího počtu zaměstnaných vyvážil prospěch z přeložení nejvyššího soudu po stránce národnostní a finanční.

K § 2. V ustanovení § 2. dosavadního zákona č. 5. sb. z., dle něhož naproti nejvyššímu správnímu soudu systemisováno jest všech 25 míst radů jen v V. hodnostní třídě, shledávati dlužno porušení zásady rovnosti obou nejvyšších tribunálů. Podle § 10. zák. z 22. října 1875 č. 36. ř. z. z 1876 byli soudcové správního soudu na roveň postaveni, co se týče hodnosti a platů, příslušným úředníkům nejvyššího soudu. Teprve zákonem z 19. března 1894, č. 53. ř. z. bylo toto ustanovení tím doplněno, že radové správního soudu, kteří v této hodnosti u něho po 10 let jsou zaměstnáni, obdrží příplatek 1000 zl. ročně, také do výslužného včítatelný.

§ 1. zák. z 2. listopadu 1918, č. 3. sb. z. o nejvyšším správním soudě systemisuje u něho kromě prvního a druhého presidenta a 4 senátních presidentů, což jest stejné také u nejvyššího soudu (§ 2. zák. č. 5. sb. z.), 20 míst radů, z nichž, však jest 7 ve IV. a ostatní (13) v V. hod. třídě. U nejvyššího soudu má býti všech 25 radů jen v V. třídě. § 2. nař. Národního výboru z 2. listopadu 1918 č. 7. sb. z. upravuje postup radů u nejvyššího správního soudu do IV. třídy tak, že kromě zvláštních případů, zasluhujících zřetele, může jmenován býti radou I. třídy (ve IV. hod. třídě) ten, kdo alespoň již 4 léta strávil jako státní úředník v V. hod. třídě.

Může tedy úředník, který vstoupil do jiné státní služby a přestoupil již v V. hodnostní třídě k nejvyššímu správnímu soudu, nebo byl jako rada vrchního zemského soudu v V. hodnostní třídě, nebo jako rada nejvyššího soudu jmenován k onomu, vstoupiti po 4 letech do IV. hodnostní třídy, kdežto úředník stejné odborné kvalifikace a stejného služebního stáří by této třídy (IV.) u nejvyššího soudu jen v řídkých případech mohl dosíci. Poměr 4 senátních presidentů k 25 radům to činí nepravděpodobným. Pro službu a judikaturu by to nebylo nikterak výhodno, aby přecházeli častěji radové nejvyššího soudu ke správnímu. Třebas na nejvyšší správní soud byly nyní přeneseny věci, jež v Rakousku patřily před říšský soud, jsou i nyní členové nejvyššího soudu členy kompetenčního senátu (§ 3. zák. z 2. listopadu 1918, č. 3. sb. z.). Kdežto od nejvyššího správního soudu mohou do něho vysláni býti samí radové IV. hodnostní třídy, byli by členové nejvyššího soudu, třeba službou starší, jen rady V. hodnostní třídy.

Předsedy senátu vrchního zemského soudu jsou nyní radové V. hodnostní třídy; i soudci v nich bývají. Většina členů senátu u nejvyššího soudu byla by v téže třídě. Nejvyšší soud jest příslušným pro disciplinární věci také proti presidentům, vicepresidentům vrchních zemských soudů, i radům, již mohou býti v V. tř. Byť takový disciplinární případ byl řídký, musí přece k tomu hleděno býti, aby alespoň část senátu nadřízeného soudu, který má rozhodovati, byla ve vyšší třídě.

Jest proto naprostým požadavkem spravedlnosti a rovnosti, by také členům nejvyššího soudu bylo umožněno, dosíci IV. hodnostní třídy. To státi se má změnou dle § 2. osnovy.

Možno namítnouti, že po stránce zákonodárné techniky by systemisování míst nepatřilo do tohoto zákona a že třeba bude při každé změně nového zákona. Bude-li trvale tato otázka upravena ve smyslu příznivém, nebude pak třeba po léta změny; i zákon z 2. listopadu 1918, č. 3. sb. z. i č. 5. sb. z. však takovéto ustanovení přijal a musely by oba stejně změněny nebo ponechány býti.

Podle poměru 7 :13 u nejvyššího správního soudu vypadl by pro nejvyšší soud po měr 9 : 16. Při tom nelze na to poukazovati, že podle § 10. zák. z 22. října 1875, č. 36. ř. z. z 1876 převzatého zákonem z 2. listopadu 1918, č. 3. sb. z. jen polovice radů nejvyššího správního soudu musí míti soudcovskou kvalifikaci, poněvadž jmenováním k němu stávají se i úředníci jiných odvětví soudci a nabývají výhody, poskytnuté jim § 1. zák. při postupu.

Rozdíl v nákladu činil by dle platných předpisů o služebních příjmech (10.000 K služné a 1760 K akt. přídavek proti 14.000 K a 6000 K funkčního přídavku - 8240 K) u 9 radů 74.160 K ročně. Bude-li určena stejná 4letá doba, po které budou moci býti jmenováni do IV. třídy, odpadl by tento náklad pro nejbližší léta.

K § 3. Namítnuto bylo (prof. Dr. Horou), že v § 3. odpadnouti má, že nejvyšší soud rozhoduje ve všech "soukromoprávních věcech, ježto dále mluví se jen o tom, že rozhodnuto bylo v druhé stolici" (neuvedeno kterým úřadem) a z ustanovení § 1. zák. z 2. listopadu 1918, č. 4. sb. z. - "pokud nepřísluší dle § 2. č. 6. zák. 2. listopadu 1918, č. 3. sb. z. rozhodovati o požadavku proti celému státu nebo jeho jednotlivým zemím nejvyššímu správnímu soudu, lze uplatňovati tyto žalobou u řádných soudův a § 2. č. 6. zák. z 2. listopadu 1918, č. 3. sb. z. ("nejvyšší správní soud rozhoduje o požadavcích proti státu nebo jednotlivým zemím tenkráte, rozhodly-li již o požadavcích těchto v mezích své příslušnosti v instančním pořadí správní úřady a jde-li pouze o přezkoumání tohoto rozhodnutí") lze vyvozovati, že rozhodovati budou soudy, není-li tu těchto podmínek, tedy též o nárocích, vyplývajících z poměru veřejnoprávného, ("veřejnoprávních"). Také presidium moravsko-slezského vrch. zem. soudu poukázalo (pod čís. 598/18) na pochybný výklad.

To bylo by však v odporu se zásadou, že soudy vykonávají soudnictví jen v občanských soukromoprávních věcech a s ustanoveními příslušných zákonů (čl. I. uv. z. k j. n., § 1. j. n. "soudnictví v občanských právních záležitostech, pokud zvláštními zákony nejsou jiným úřadem neb orgánům přikázány..." § 41., 42. j. n. je-li zahájena věc odňata zdejšímu soudnictví... soud vyslov svou nepříslušnost." § 42. odst. 2. j. n., podle něhož nejvyšší soud vysloví zmatečnost řízení, vyjde-li na jevo, že právní věc jest odňata zdejším soudům vůbec neb aspoň řádným, teprve když řízení před soudem právoplatně je skončeno a to k návrhu nejvyššího správního soudu, § 240. c. ř. s., že k nepřípustnosti právního pořadu v každém období řízení dlužno přihlížeti" a pod. ale i z § 1. zák. č. 4. b. z. a zejména z § 2. č. 6. zák. č. 3. sb. z., ze slov "rozhodly-li v mezích své příslušnosti úřady správní plyne, že nebylo v úmyslu, přikázati také veřejnoprávní nároky proti státním soudům, nýbrž že vyložiti dlužno ona ustanovení jen v ten rozum, že nejvyšší správní soud jest povolán rozhodovati teprve pak, když nižší správní instance již rozhodly a že jest poněkud nejasna stylisace § 1. zák. č. 4. sb. z.

Aby zdůrazněno bylo, že jde skutečně jen o nároky soukromoprávní, ponecháno sice znění § 3. zákona, ale doplněno ve větě "v nichž bylo rozhodnuto v druhé stolici" slovy "některým soudem". Tím spolu vyznačeno, že též od sborových soudů I. stolice, jako druhé stolice, jako odvolacích a rekursních, jde právní pořad na nejvyšší soud.

K § 5. Hlavní výtky obracejí se proti ustanovením tohoto §u: Výpočet není úplný ani dle ostatních zákonův, ač u úvodu "mimo to rozhoduje" bylo by lze souditi, že případy uvedeny jsou taxativně. V té příčině doporučuje se doplniti slovem "zvláště", aby bylo naznačeno, že vypočteny jsou jen příkladem (demonstrativně).

Ustanovení § 5a), c) f) a i) osnovy neobsahuje zákon č. 5. sb. z. V ostatních článcích § 5a) až f) převzata jsou buď pravidla statutu nejvyššího soudu ze 7. srpna 1850, č. 325. ř. z., která byla změněna dalšími zákony, zejména jurisdikční normou, nebo jen neúplně jsou uvedena.

§ 5a) osnovy opakuje ustanovení § 28. j. n.

§ 5b) osnovy opravuje § 5a) zákona, slova tohoto "jde-li o přenesení... na vrchní soud jiný" dovolují užší výklad, že nespadají sem případy, ve kterých se právní věc přenáší na jiný (okresní, sborový soud I. inst.) soud. O přenesení do ciziny (§ 11. odst. 3. j. n.) při věcech nesporných neděje se zmínka. Doplněno tudíž po rozumu §§ 30., 31. a 111. j. n.

§ 5c) osnovy schází v zákoně a jest upraveno dle § 42. odst. 2. j. n.

§ 5d) opravuje § 5b) zákona, který přejímá znění statutu z roku 1850 (§ 6b) beze změny: není třeba (§ 47. j. n.), aby se dohodovaly vrchní soudy o příslušnosti. Upraveno tudíž dle § 47. j. n.

§ 5e) opravuje § 5c) zákona, rovněž převzatý ze statutu z r. 1850. Prakticky vhodnější jest ustanovení § 23. j. n., neboť byl-li by odmítnut president vrchního soudu sám, musel by rozhodnouti již nejvyšší soud, ač by za něho nastoupiti měl jeho náměstek. Kromě toho znění: "rozhoduje nejvyšší soud c) byl-li odmítnut..." dovoluje výklad, že by rozhodoval ihned ve věci, ač správně rozhoduje jen, je-li odmítnutí oprávněno. Proto doplněno slovem "o odmítnutí".

§ 5f) V praxi i literatuře jest velmi sporna otázka, přísluší-li proti rozhodnutím vrchního zemského soudu o stížnosti, byla-li odepřena právní pomoc cizímu soudu neb nastalo-li různé mínění mezi soudy o provedení (§ 40. j. n.), opravný prostředek k nejvyššímu soudu. Ott, Úvod I. 77 a prof. Dr. Hora tomu přisvědčují, Pollak 246, p. 9. mat. II. 340. Grodynski Przeglad prawa i admin. 1912, str. 1053 opačně. Ustanovením tímto rozřeší se otázka authenticky ve smyslu přisvědčivém, hájeném dv. r. Dr. Ottem a prof. Dr. Horou.

§ 5g) rozvádí přesněji § 5f) zákona ve smyslu §§ 8. a 9. zák. z 21. května 1868, č. 46. ř. z. a § 100. nást. služ. pragm.

§ 5h) Ustanovení § 5d) jest v odporu s § 80. j. n. a § 8. zák. o syndikátních rozepřích z 12. července 1872. č. 112. ř. z. Podle nich je příslušen vždy soud sborový II. stolice podle sídla soudu, od něhož, neb od jehož úředníků porušeno bylo právo, tedy také pro soudcovské úředníky nejvyššího soudu vrchní zemský soud; není příčiny obnovit ustanovení § 8. statutu z roku 1850, jak se stalo § 5d) zákona čís. 5. sb. z., zvláště když by strany ve svůj neprospěch byly připraveny o druhou instanci, kterou zůstává nejvyšší soud.

§ 5i) Ustanovení toto v zákoně z 2. listop. 1918. č. 5. sb. z. nebylo uvedeno a nelze je ani zařaditi pod žádné pravidlo jeho § 5a) až f). K disciplinárním věcem tyto věci nepatří, jsouce správními záležitostmi, týkajícími se advokacie a notářství.

§ 5k) V § 5c) zákona byl omylem uveden zák. z 13. srpna 1918. č. 316 ř. z. místo správného: zákon z 18. srpna 1918, č. 317. ř. z. V tom směru bylo ustanovení opraveno.

Proti případné námitce, že se rozumí samo sebou, že převzetím statutu z roku 1850 převzata byla i další změňující ustanovení, zvláště když čl. 3. zák. z 28. října 1918 č. 11. sb. z. ponechal dosavadní zákony v platnosti, lze poukázati na zásadu "lex posterier derogat prieri", ježto jde o nový zákon a jím byla novější ustanovení odstraněna. Tím by mohl vnesen býti zmatek do judikatury.

K § 7. Dosavadní znění § 7. bylo doplněno dalšími případy, ve kterých členové nejvyššího soudu jsou zákony povoláni spolupůsobiti.

Doplněno bylo dále ustanovením, jakým způsobem se tito členové určují. Poněvadž se doporučuje, aby súčastnili se soudci ve věci zběhlejší, navrhuje se, aby jmenováni byli vždy alespoň na 3 roky. Bližší provedení lze ponechati jednacímu úřadu (§ 11. ev. 12. zák.).

K § 10. Zákon v § 10. ustanovil, že rozhodují senáty pětičlenné ve věcech občanských a trestních, opomenul však uvésti i věci správní (§ 5i) osnovy a jiné. Jednacímu řádu jest vyhrazeno určiti, kdy usnáší se senát z více členů než 5 (§ 10., odst. I.).

Podle § 4. zák. ze 24. února 1907, č. 41. ř. z. může však jednoduché vyřízení bez usnesení senátu se státi, má-li však předseda pochybnost, rozhoduje tříčlenný senát. Tuto výjimku, sloužící úlevě soudu, dlužno zachovati a proto doporučuje se nový § 11.

K §§ 13. vysílati zvláštní soudní inspektory na přehlídky soudů mělo účel, když zavedeny byly nové procesní zákony, ač i tu byl proti této instituci brojeno. Je-li však §§ 74. a násl. zák. o soudní organisaci přiznán dohled ministerstvu a vedle toho presidentům sborových soudů I. a II. stolice, může ústav soudních inspektorů nadále odpadnouti.

Přenésti dozor nad soudy nižších stolic, jenž dosud byl přikázán ministerstvu spravedlnosti, na presidenta nejvyššího soudu, se nedoporučuje (§ 12. zák. č. 5. sb. z.). Tím přenesl by se i dohled ve věcech správy soudu, nejvyšší soud by vedle soudcovských úředníků musel zaměstnávat i správní, ministerstvo pozbylo by veškerého přehledu o kvalifikaci a poměrech osobních úřednictva, a majíc bytí nejvyšším ústředním a dohlédacím úřadem, sníženo by bylo na pouhý výkonný orgán.

Proto je vhodno, by obmezen byl dohled nejvyššího soudu jen na sbor, stanovený v § 77. zák. o soudní organisaci.

K této osnově podal nejvyšší soud toto vyjádření:

K § 1. Pokud jde o stanovisko ministerstva, které se vyslovuje proti návrhu, podanému v Národním shromáždění, aby sídlo nejvyššího soudu bylo přeloženo z Prahy do Brna, mohu se omeziti zde na stručné prohlášení, že jsem zaujal stejné stanovisko již v rozkladu, který jsem podal ministerstvu spravedlnosti dne 25. listopadu 1918 pod č. pres. 23/18. Ve směru tomto jsem tudíž s ministerstvem za jedno, že důvody čistě věcné vylučují změnu ustanovení § 1. zák. sb. č. 5 o sídle nejvyššího soudu v Praze. Právě tato skutečnost a nebezpečí, že důvody rázu politického by mohly při jakékoli revisi zákona rozhodnout otázku sídla nejvyššího soudu na újmu věci ve prospěch Brna, zdá se mi však býti hlavním argumentem, který mluví pro to, aby, není-li zde velmi vážných důvodů, nebylo na nynějším stavu zákona o nejvyšším soudě pranic měněno.

K § 2. S návrhem, aby z 25 míst radů nejvyššího soudu bylo devět systemisováno ve čtvrté třídě hodnostní v podstatě souhlasím. Je to zcela oprávněný požadavek soudců, dospěvších ke službě ve třetí stolici, odůvodněný již pouhým poukazem k obdobnému předpisu, platnému pro rady nejvyššího soudu správního (§ 1. zák. sb. č. 2) a ospravedlněný tím spíše, ani jsou radové nejvyššího soudu vůči svým kolegům u správního soudu postaveni i potud hůře, že dosahují také při nejlepší kvalifikaci zpravidla mnohem později nežli tito V. třídy hodnostní. Změna zákona však k tomu nutna není.

Otázka, má-li se systemisace určitého počtu míst, jimiž se dotuje některý úřad neb soud, díti cestou zákona, jest již o sobě pochybna; tím pochybnějším jest, patří-li na pole legislativy také pouhé roztřídění těchto míst na třídy hodnostní. I když však byla ve případě našem volena k tomu v § 1. zák. sb. č. 5 cesta zákona, není po mém soudu vyloučeno, aby se roztřídění toto, není-li zde jiných vážných důvodů pro změnu zákona, provedlo nyní za souhlasu ministerstva financí prostě cestou nařizovací.