Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Volební řády do obcí v zemích českých dožily se úctyhodného stáří. V Čechách, na Moravě a ve Slezsku jsou z let 1863 a 1864, některé statuty obcí, jež jsou vyjmuty z platnosti zřízení obecních, jsou ještě staršího data, na př. hl. m. Prahy z r. 1850. Je tedy samozřejmé, že volební řády, které jsou výrazem poměrů, jaké panovaly v době jich vzniku, nemohou býti více vhodnou pomůckou pro složení obecních zastupitelstev v nynější době.

Nepřihlížíme-li k různým úchylkám, jež jsou obsaženy ve zvláštních statutech některých měst, můžeme vytknouti jako hlavní vadu platných volebních řádů, že jejich základ je čisté výsadní a nespravedlivý. Volební právo opírá se jednak o předpis přímé daně státní v obci, jednak o jistý úřad nebo hodnost akademickou. Tyto pilíře volebního práva jsou však tak nešťastně založeny, že stavba o ně opřená na konec nevyhovovala nikomu. Zdálo by se, že důvodem, proč za základ práva volebního bylo vzato placení přímé daně v obci, byl ohled na ty, kteří hmotně přispívají k hospodářství obecnímu dle zásady "práva politická buďtež měřena dle výše hmotných povinností." Tomu však tak není. Neboť pro volební právo není směrodatné, zda občan přispívá veřejnými dávkami obci, nýbrž fakt, že mu je v obci přímá daň státní předepsána, takže stačí i předpis daně, k níž vůbec přirážek obecních se nevybírá (na př. osobní daň z příjmů), kdežto veliká řada osob, jež přispívají ku hražení obecních výdajů značnými a tíživými dávkami nepřímými, z volebního práva je vyloučena.

Také u druhého druhu voličů t. zv. "honorací" není vodítkem vyšší inteligence, takže by každá v obci bydlící osoba s jistým stupněm vzdělání byla postavena na roveň osobám platícím přímé daně. Volební právo "honorací" je zcela jiného rázu. Vztahuje se mimo čestné občany na určité úředníky, duchovní, důstojníky, měšťany, doktory, učitele, avšak jen jsou-li příslušníky obce. Je-li tato podmínka splněna, je pro přiznání volebního práva lhostejno, zda "honorace" v obci bydlí a zda vůbec kdy obec viděla.

Pochybený základ volebního práva vede nutně k důsledkům křiklavým. Jeť nerozhodno, je-li volič osoba fysická nebo právnická, jak je osoba fysická stará, je-li schopna spravovati své jmění, je-li tělesně i duševně tak vyspělá, aby volební právo mohla vykonávati. Na jedné straně přísluší právo volební i dětem, osobám choromyslným a jiným občanům pod kuratelou jsoucím, dále osobám, které v obci nebydlí a jichž zájmy jsou s obcí spjaty jen potud, že mají v obci předepsánu sebe nepatrnější daň státní, kdežto vyloučena je velká řada osob zletilých, jsoucích v plném užívání tělesných i duševních sil, které obci přispívají nepřímými dávkami, v obci bydlí a na rozkvětu obce mají bezprostřední zájem.

Tyto vady volebních řádů nemohou býti odstraněny pouhým rozšířením volebního práva na ty, kdož v obci bydlí a z volebního práva posud jsou vyloučeni, nýbrž jest třeba rozbourati budovu, spočívající na špatných základech a postaviti budovu zcela novou.

Další podstatná vada volebních řádů tkví v tom, že nepovažují výkon práva volebního za akt politický, který by byl vázán na osobu, nýbrž spíše za akt správy jmění, že volební právo přísluší vlastně jmění a výkonem volebního práva pověřuje se osoba, která je povolána, toto jmění spravovati. U určité kategorie osob, zejména u žen, vůbec se nepřipouští osobní výkon hlasovací, nýbrž jen prostřednictvím plnomocníka. To vedlo k tomu, že ženy nepožívaly ochrany k tajnosti volby, že výsledek volby ležel v rukou zástupců a plnomocníků voličů, a volba byla rozhodnuta již dávno přede dnem volby pouhým sebráním dostatečného počtu plných mocí.

Platným volebním řádům vytýká se posléze, že vytvořily i mezi těmi, jimž volební právo se přiznává, velkou nerovnost a že složení obecního zastupitelstva bylo nahodilé a umělé, neodpovídající rozvrstvení občanstva v místě. Voličové nevolí stejně, nýbrž jsou roztříděni na sbory, pro jichž rozdělení je vodítkem souhrn daně na jednotlivý sbor připadající. Ježto pak nad to jistým honoracím přiznáno je výsadní právo v prvých sborech, bylo přeneseno celé těžisko do prvých dvou sborů, ve kterých rozhoduje nepatrné procento voličů, kdežto veliká část voličstva-poplatníků jest odkázána na jednu třetinu mandátů ve sboru třetím. Dle statistiky, kterou sebral zemský výbor v Čechách v r. 1883 (viz Dr. Bobek: "K reformě řádu volení v obcích", Agrární Revue z r. 1914 str. 158 a n.) obsahoval průměrně druhý sbor v městech v Čechách více než čtyřikrát a třetí sbor třiadvacetkráte tolik voličů nežli sbor první. Tajemník Svazu českých měst doc. Dr. Joachim ve zprávě podané ve schůzi Stálého výboru svazu dne 19. května 1917 (Věstník svazu českých měst roč. VII. č. 1) uvádí zvlášť křiklavý případ z voleb v Plzni z r. 1912, kde volili v prvním sboru 3 poplatníci a 198 honorací, nejmenší daň činila tu 200.000 K, ve druhém sboru 236 poplatníků a 1109 honorací, nejmenší dan činila 660 K, ve třetím sboru pak bylo 14.565 voličů.

Tím se vysvětluje, že pokusy, které v zákonodárných sborech byly podniknuty za úpravu volebních řádů, týkaly se výhradně skupin voličů, které následkem výsad jiných skupin voličů nemohly se s dostatek uplatniti. Jmenujeme tu návrh dra Herolda z r. 1887 na úpravu předpisu o plných mocích, řízení reklamačním a základu daňovém a zařadění techniků mezi honorace, pak návrh dra Fáčka z r. 1888 na rozšíření volebního práva na majitele domů od daně přímé dočasně osvobozených, na spolumajitele nemovitostí a veřejné společníky obchodní, na zrušení volebního práva čestných občanů a osob mimo obec bydlících, dále aby práva volební vykonávala se osobně a sbory voličské byly utvořeny dle určitého censu.

Na návrh dra Zátky vypracoval zemský výbor v Čechách r. 1895 změnu volebního řádu, dle kterého volební právo čestných občanů mělo býti zrušeno, počet honorací rozšířen, dlužné dávky obecní neměly vylučovat z práva volebního, upraveno bylo volební právo spolumajitelů nemovitostí, obmezen výkon práva zástupcem, volba plnomocníkem zrušena, upraveno řízení reklamační, urychlen postup při provádění voleb a obecním lékařům přiznáno passivní právo volební. Z pozdějších návrhů z r. 1897 až 1899 budiž tu jmenován ještě návrh poslance Macháčka o volebním právu učitelů, návrh dra Zátky o úpravě volby plnomocenstvím a návrh dra Podlipského na změnu předpisu o nezaplacených dávkách obecních. V roce 1902 předložil zemský výbor sněmu českého návrh na změnu některých ustanovení řádu volení, který se v podstatě shodoval s návrhem z r. 1895 (viz Bobek, Reforma řádu volení v obcích, Agrární Revue str. 61 a n.)

Na tomto místě budiž též uveden požadavek, který byl vysloven drem Josefem Heroldem na sjezdu majitelů domů východních Čech v Pardubicích dne 9. dubna 1903, aby voličské sbory nebyly tvořeny dle součtu daní přímých, nýbrž dle součtu voličstva tak, aby každý ze tří sborů měl stejný počet voličů, při čemž by voličové v jednotlivých sborech byli seřaděni dle výše daně. Mimo to měl býti zřízen čtvrtý sbor pro svéprávné občany, kteří v obci nejméně tři léta mají stálé bydliště a v žádném z prvých tří sborů zařaděni nejsou. Počet členů obecního výboru měl býti přiměřeně zvýšen a volební právo tak zv. honorací zrušeno.

V poslední době nastal v názorech o úpravě řádu volení zásadní obrat. I ve stranách, které zastupují vrstvy z volebního práva nevyloučených, ozývají se rozhodné hlasy, aby občanstvo z volebního práva nevyloučené, bylo ku spolupráci ve správě obecní připuštěno a aby volební právo postaveno bylo na zcela jiný základ.

Během války řada českých mest vyslovila se pro všeobecné a rovné právo hlasovací do obcí s poměrným zastoupením menšin. Dnes po těžkých utrpeních válečných, kdy veliká světová vlna demokratická na povrch vynesla požadavek naprosté rovnosti všech národů, každé vrstvy i jednotlivce v národě, je zachování jakýchkoliv výsad majetkových nebo politických překonanou věcí. V českých stranách zvítězil všeobecně názor, že všeobecné a rovné právo hlasovací pro muže a ženy je jedině spravedlivý základ pro volení do obcí. Právem ukazuje dr. Adolf Menzel (Dle Systeme des Wahlrechtes str. 26) na ideální moment všeobecného práva volebního. "Myšlenka rovnosti stává se vždy více částí mravního vědomí kulturních národů."

Leží v podstatě rovného práva volebního, že nemohly být zachovány voličské sbory, ať již ve formě jakékoliv. Volba dle zásady většiny chová však v sobě nebezpečí, že by byly úplně umlčeny menšiny, že by ve správě obcí nedošly zastoupení potřeby zájmové, a že by ohledy na zájmy jistých vrstev, které dle platných volebních řádů byly vyjádřeny výsadami, nyní by byly vydány možnosti naprosté nulifikace. Tyto důvody v prvé řadě vedly k tomu, že sáhnuto bylo k soustavě, kterou menšinám zaručuje se zastoupení odpovídající jich početní síle, t. j. k zásadě poměrného zastoupení.

Proti zavedení soustavy poměrného zastoupení bývá namítáno, že se jí uměle zavádí politika do obecních zastupitelstev, jež mají vlastně ponejvíce vyřizovati otázky nepolitické s hlediska věcného a že se jím ruší stav, dle kterého každý občan bez ohledu na politická hlediska vysílá do obecního zastupitelstva muže své důvěry; dále se uvádí, že soustava ta je pro malé obce příliš složitá a že mimo to ruší stejnorodost obecního zastupitelstva a tím ztěžuje správu obecní.

Proti těmto námitkám zdůrazňují zastanci soustavy poměrného zastoupení, že politika v obcích již při nynějších volebních systémech hraje velkou roli, že veškeré otázky obecní správy mají též podklad hospodářský a sociální, a nemohou proto býti posuzovány jen s hledisek věcných, nýbrž i zásadních. Naopak poměrné zastoupení umožňuje spíše seskupení voličů dle hospodářských a sociálních zájmů.

Zkušenosti, jichž bylo nabyto se soustavou poměrného zastoupení v mnohých obcích, na př. v Belgii, mluví proti názoru, že by byl systém ten pro svou složitost při volbách obecních nevhodný. Posléze ani jednotnost zastupitelstva obecního nelze považovati za výhodu, naopak zastoupení menšiny zabezpečí kontrolu a spolupráci všech vrstev v obci. Názor Hilty-ho, že "systém minoritní je neslučitelný s moderní demokracií", potírá četnými argumenty E. Klöti ("Die Proportionalwahl in der Schweiz. Zeitschrift für schweizerische Statistik 1901 str. 216).

Soustava poměrného zastoupení má četné výhody proti soustavě většinové, zabezpečuje zvláště stálost ve správě obecní, neboť změna ve smýšlení několika málo voličů nemůže způsobit tak dalekosáhlé změny jako při systému volby většinové. Tím se vysvětluje, že systém zastoupení poměrného byl zaveden pro obecní volby v četných zemích. Jmenujeme tu příkladem: některé kantony ve Švýcarsku, Belgii, Bavorsko, kde je provedeno za určitých podmínek v obcích nad 4000 obyvatel, Virtembersko v městech s více než 10.000 obyvatelů, Oldenbursko, Norsko (fakultativně) i některé obce bývalého Rakouska (Cahn: Das Verhältnisswahlsystem in den modernen Kulturstaaten str. 170 a násl.).

Jak vítězně si razí cestu systém poměrného zastoupení, podává nejlepší doklad Švýcarsko. V zemi této, kde mají již více jak 25leté zkušenosti (po prvé zaveden byl v r. 1891 v kantonu Tessinském), vyslovila se 13. října 1918 při hlasování lidovém většina 297.149 občanů proti 147.139 pro zavedení poměrného práva volebního do národní rady.

O významu poměrné volby v ohledu národnostním bude promluveno při § 46. v úvaze o t. zv. quoru.

Ústavní výbor byl si vědom toho, že soustava poměrného zastoupení může působiti obtíže v menších obcích, zejména pak v krajinách, kde není obyvatelstvo dosti vyspělé, ba dokonce velká část jeho neumí číst a psát. Proto navrhuje, aby soustava ta nebyla zavedena ihned ve všech obcích povinně, nýbrž aby v obcích majících méně než 700 obyvatelů (na Slovensku 1500) byla volba dle zásady poměrného zastoupení toliko fakultativní. Blíže bude o tom řeč při výkladu § 19.

Budiž připojeno tu ještě několik slov o vzniku připojené předlohy. Ústavní výbor Národního výboru dospěl krátce po převratu z 28. října 1918 k přesvědčení, že je třeba, aby co nejdříve všechny vrstvy občanstva braly účast na správě státu a všech jeho složek, tudíž i obcí. Bylo usneseno, aby s největším urychlením vypracován byl volební řád do obcí a požádáni byli o tuto práci pp. ředitel okresního výboru v Ml. Boleslavi Dr. Bedřich Bobek, prof. Dr. Jiří Hoetzel a doc. Dr. Václav Joachim. S uznáníhodnou pohotovostí vypracovali v určené jim lhůtě osmidenní, Dr. Bobek jako referent a druzí dva pánové jako korreferenti, předlohu nového řádu volení.

Ústavní výbor Národního shromáždění, obdržev od tohoto shromáždění příkaz, aby do tří neděl vypracoval předlohu řádu volení do obcí, přibrav ku svým poradám jmenované tři odborníky jako experty, vzal jich předlohu za podklad svého jednání. Předloha ta byla dle zásad v ústavním výboru usnesených zpravodajem za obětavé a neúmorné spolupráce subkomitétu, v němž zasedali mimo jmenované tři experty: jako další expert tajemník místodržitelství v Čechách p. Dr. Josef Mrhálek a místopředseda ústavního výboru p. prof. Dr. Hnídek, podstatně přepracována, v mnohých směrech změněna a doplněna, načež byla předložena další řadě odborníků, z nichž mnozí dali subkomitétu velmi cenné pokyny a opravné návrhy (jmenujeme tu pp. ředitele měst. úřadu v Tábore Dra Fr. Hlaváče, radu zem. soudu Dra K. Homolku, místoředitele měst. úřadu v Karlíně Dra Hugona Pilze a ředitele měst. úřadu v Písku Dra Josefa Uhlíře). Po konečné, opětovné úpravě byla v nynějším znění ústavním výborem schválena.

Ústavní výbor jest si vědom toho, že nepředkládá Národnímu shromáždění předlohu v každém směru dokonalou. Na svou omluvu neuvádí krátkost doby, která pro tak zodpovědnou a dalekosáhlou práci byla určena, nýbrž momenty zcela jiné. Byl to jednak moment politický. Snahou všech stran bylo, aby volby do obcí byly vypsány a provedeny co nejdříve. Proto musil se ústavní výbor vyvarovat všem předpisům, které by příliš protáhly dobu ode dne vypsání voleb až do jejich provedení. Ve věci samé pociťoval to jako vadu, neboť tím bylo znemožněno, aby volby se provedly teprve tehdy, až by bylo právoplatně, tedy i nejvyšším tribunálem soudním, rozhodnuto o obsahu seznamů voličských, tedy o tom, kdo má voliti a kdo nikoliv. Právo volební a konečné rozhodnutí o oprávnění každého voliče je však základem volby. Bylo nemožno vyčkati, až by správní soud o všech stížnostech rozhodl. To by, i kdyby se lhůty byly podstatně zkrátily, vzhledem k malému počtu soudců u tohoto soudu a velkému množství stížností, bylo vyžadovalo doby několika měsíců. Nedalo se tomu ani odpomoci, kdyby místo správního soudu byl zřízen zvláštní volební soud, naopak obtíže zřízením nového soudu byly by bývaly ještě větší. Odstraniti tuto vadu bylo ponecháno budoucímu zákonodárství.

Druhý moment, kterým byly ústavnímu výboru vázány ruce, byla nehotovost celé stavby správní v mladé republice. Ústavní výbor počítal s tím, že v budoucnosti bude správa jednotná a ve všech složkách lidová, avšak při určení instančního postupu nemohl ještě přihlížeti k těmto projektům budoucnosti, nýbrž byl vázán nynějším byrokratickým zařízením správy. Posléze bylo třeba pojmouti do předlohy mnohé ustanovení, které dle právnické systematiky patří do jiných zákonů, nebo vysloviti zásadu, kterou budou musit provésti zákony další. Proto nechť tato předloha není posuzována s hlediska právnické esthetiky, nýbrž s hlediska toho, zda vyhovuje potřebám doby a zda jest pro tisíce občanů, kteří podle ní budou voliti, srozumitelná. Že i v jiných směrech předloha bude podrobena kritice, toho si jest ústavní výbor vědom. Na výtky, jež by mohly býti dle jeho mínění učiněny, reaguje zpráva v části zvláštní.

Národní shromáždění dalo ústavnímu výboru směrnici, od které se výbor uchýliti nemohl a také nechtěl. Právo voliti má dle této směrnice býti všeobecné a rovné pro muže a ženy. Proto stanoví § 1., že právo volební přísluší všem občanům Československé republiky bez rozdílu pohlaví.

Různé byly názory o stáří, které by bylo hranicí pro volební právo. Posud platil rok 24. avšak v četných zemích určena byla již dříve hranice nižší, a to jak při volbách do zákonodárných sborů, tak i do obcí. Na příklad v Německu pro volby do říšského sněmu rok 21., ve Francii i pro volby do obcí týž rok, ve Švýcařích rok 20. Zpravodaj navrhl rok 20., část členů byla pro rok 24. většina výboru rozhodla se pro dokonaný rok dvacátý prvý, jsouc vedena těmito úvahami:

Ve stáří tomto velká většina mužů i žen jest již výdělečně činná, dělníci v tomto stáří často pečují nejen o sebe, nýbrž i o své sourozence a rodiče k práci nezpůsobilé. Dle občanského práva mají i osoby nezletilé právo uzavírati smlouvy námezdní a volně nakládati s majetkem získaným prací. Muži jsou pravidelně v roce 21. povoláni k výkonu branné povinnosti, u žen je to průměrné stáří, v němž uzavírají sňatek a pečují o domácnost a děti. Byť i všeobecný zákonník občanský hranici zletilosti určil až po dokonaném 24. roce, skutečný život hranici tuto snížil a železnou nutností učinil pracující mladé muže a ženy již v 21. roce s dostatek zralými pro život hospodářský, uložil jim veřejné povinnosti, pročež jest odůvodněno, aby jim přiznáno bylo též právo spolurozhodovati v životě veřejném. Zvláště padlo na váhu, že na Slovensku volební právo příslušelo již od dokonaného 21. roku a že by tudíž ponechání meze 24. roku znamenalo zhoršení práva volebního.

Ústavní výbor byl si vědom toho, že určením 21. roku jako mezníku směrodatného pro práva politická, vytvořen bude rozpor mezi právem veřejným a soukromým, který by zvláště ostře vynikl, když v § 3. z práva volebního vylučují se ti, kdož výrokem soudu zbaveni byli práva volně nakládati se svým majetkem, kdežto v § 1. řadě osob, jež tohoto práva nemají, právo volební se přiznává. Proto vysloven byl názor, aby byl dán podnět k podání předlohy zákona, kterou by hranice zletilosti byla pro soukromé právo určena rovněž dokonaným 21. rokem.

Druhý sporný bod byla otázka usedlosti. Původní návrh expertů stanovil usedlost jednoho roku počítajíc zpět ode dne vyložení voličských seznamů. Zpravodaj navrhl, aby usedlost nebyla podmínkou práva volebního a aby měl právo voliti každý, kdo v den vypsání voleb v obci bydlí. Výbor dospěl k názoru, že z důvodů technických doporučuje se určiti jistou usedlost, aby zabráněno bylo umělému vyrábění voličů, kteří by bezprostředně přede dnem vyložení voličských seznamů stěhovali se do obce, v níž volby se mají konati. Považoval však usedlost jednoroční za nepoměrně dlouhou. Jednoroční usedlost připravila by o volební právo mnoho dělnictva, zvláště saisonního, které je nuceno, jdouc za svým zaměstnáním, měniti své bydliště. Usnesl se proto většinou hlasů, aby stanovena byla usedlost tříměsíční zpět počítajíc ode dne vyložení seznamů voličských. Technických obtíží není třeba se obávati. Neboť komise může ještě před sestavením voličských seznamů určiti si den, kdy seznamy vyloží a dle toho sestaví seznamy.

Aby nebyli připraveni o volební právo, kdož vrátili se do obcí svého dřívějšího bydliště ze služby vojenské, zvláště válečné (vojenské, válečných úkonů, zajetí) v době kratší než 3 měsíců před vyložením voličských seznamů, bylo stanoveno, že doba v této službě nebo v zajetí ztrávená nepřetrhuje bydlení. O volebním právu vojínů bude promluveno u § 3.

Právo voličské má příslušeti každému občanu toliko v obci jediné, a to i tehdy, má-li bydliště v několika místech. Volič takový musí se rozhodnouti pro jednu obec a nesmí pod trestní sankcí voliti nebo vykonávati jiných práv voličských (na př. býti členem komise místní, komise volební, zmocněncem skupiny volební, důvěrníkem při volbě, podepsati kandidátní listinu a pod.) též v obci jiné. Také volič, který během jednoho roku změní své bydliště, nemá vykonávati práv voličských v několika obcích postupně, aby změnou bydliště bylo znemožněno hromaditi volební právo ve více obcích. Rok, o kterém v § 2. se mluví, není rok kalendářní, nýbrž míní se, aby během lhůty dvanácti měsíců volič nevykonával práv voličských v několika obcích, ať současně, ať postupně.

Odstavce 1. a 2. převzaty byly v podstatě z platných volebních řádů.

Odstavec 3. (činiti počet ze správy) stylisován byl tak, aby odstraněny byly některé pochybnosti, které se vyskytovaly při výkladu platného práva. Tento vylučující důvod netýká se toliko volených zástupců obecních, nýbrž i úředníků, tedy všech, kdož ve své úřední činnosti jsou povinni činiti počet ze správy jmění nebo statku obecního, jmění obecního ústavu nebo podniku, nebo jmění obcí spravovaného. Poněvadž však často volený zástupce obce beze své viny nemůže ve lhůtě v zákoně stanovené počet učiniti a mohl by tak ztratiti volitelnost a úřad, omezuje předloha tento vylučující důvod na případy, v nichž již zákonná lhůta, pokud je stanovena, uplynula a mimo to nebyla dodržena lhůta, daná obecním zastupitelstvem nebo dozorčím úřadem.

Předpis odstavce 4. (odsouzení pro činy trestné) jest úchylkou od platného práva. Posud byli vyloučeni z práva volebního do obcí, kdož odsouzeni byli pro jakýkoliv zločin "nepolitický" to jest pro jiný zločin, než které jsou uvedeny v § 6. novely k trestnímu zákonu z 15. listopadu 1867 číslo 131 ř. zák. Název "politický" a "nepolitický" nevystihuje sice podstaty věci, neboť pod politickými delikty jsou v novele uvedeny i trestné činy rázu jiného než politického, ježto však názvy ty jsou běžné, užíváme jich i na tomto místě. Odsouzení pro činy uvedené v § 6. trestní novely způsobovalo toliko ztrátu volitelnosti do obcí.

Dále vylučovalo dle platného práva z práva voliti odsouzení pro tyto přečiny a přestupky: přestupky krádeže, zpronevěry, podílnictví na krádeži a zpronevěře, podvodu, přečin lichvy dle § 1. zák. z 28. května 1881 č. 47 ř. z., přečin nebo přestupek maření exekuce uvedené v § 1. zák. z 25. května 1883 č. 78 ř. z., přečiny uvedené v §§ 3, 5, 7, 8, 10 zákona o ochraně volební a shromažďovací svobody z 26. ledna 1907 č. 18 ř. z., byly-li spáchány při volbách do poslanecké sněmovny nebo do zemského sněmu, přečiny lichvy dle cís. nař. z 12. října 1914 č. 275 ř. z. a pro přečin a přestupek předražování dle cís. nař. ze dne 24. března 1917 č. 131 ř. z.

Předloha váže ztrátu volebního práva na další podmínku, že takový čin trestný byl spáchán z pohnutek nízkých a nečestných. Ústavní výbor vycházel z názoru, že trestné činy, jež dle platných zákonů způsobují ztrátu práva volebního, nelze posuzovati pouze dle kvalifikace, upravené trestními zákony, nýbrž též dle pohnutek pachatelových. I nejtěžší zločin, který je vyvolán pohnutkami ušlechtilými, aneb alespoň neúhonnými, a který dle platného zákona má za následek odsouzení, nemusí pachatele snížiti ve veřejném mínění, tak, aby byl nehodným vykonávati základní právo politické. Zejména to platí o přečinech a přestupcích. Uvádíme jen příkladem činy spáchané v mezdních bojích, jež sluší na roveň klásti bojům politickým, trestné činy majetkové, jež jsou spáchány z bídy anebo jsou nepatrného rázu, činy trestné spáchané k ochraně cti a p. Proto má býti přikázáno soudům, aby v každém jednotlivém případě zkoumaly, zda okolnosti, za kterých čin byl spáchán a pohnutky, jež pachatele při činu vedly, jsou takového rázu, aby pachatel byl zbaven i práva voliti. U přečinů a přestupků je přípustný výrok o ztrátě práva volebního teprve při druhém odsouzení pro čin, pro který občan může býti vyloučen z práva volebního, když již byl jednou pro takový čin právoplatně odsouzen.

Rozumí se, že k provedení těchto nových ustanovení jest třeba změny trestních řádů. Do té doby nebude tu výslovného výroku soudního o ztrátě práva volebního a budou platiti ještě zákony posavadní. Pro prvé volby vyhovuje intencím ústavního výboru nařízení Národního výboru o amnestii z 6. listopadu 1918, v němž se přihlíželo jak k druhu činů trestných, tak i k pohnutkám pachatelovým.

Doba, ve které se opět nabývá práva volebního, jest proti platným předpisům zkrácena. Neboť dle platného práva pomíjí ztráta volebního práva při zločinech "nepolitických" uplynutím deseti let, bylo-li uznáno na žalář nejméně pětiletý, uplynutím 5 let, bylo-li uznáno na žalář méně než 5 ti letý, při přečinech § 3, 5, 7, 8, 10 zákona o ochraně svobody volební a shromažďovací uplynutím šesti let a při ostatních přečinech a přestupcích uplynutím tří let po odpykání trestu.

Ústavní výbor vzal v úvahu ještě jiné vylučující důvody, které posud byly obsaženy ve volebních řádech.

Byl to nejprve předpis, že práva volebního nemají míti ti, kdož do dne vyložení seznamů voličských nezaplatili nějaké veřejné dávky obecní déle než rok splatné. S jedné strany bylo poukazováno na to, že občan, který nesplnil svých povinností vůči obci, nemá míti také práva v obci rozhodovati. S druhé strany bylo však namítáno, že tento předpis by byl jednostranný a dotýkal by se jen oněch voličů, kterým jest předepsána obecní dávka, kdežto nemohla by postihnouti velké části voličů, jež vůbec dávek obecních neplatí, a že v praksi vedl k nekalým machinacím volebním. Často voličové beze své viny zůstali dlužni nepatrný zlomek dávky obecní, třeba i jen několik haléřů, a přišli tím o volební právo, aniž by měli možnosti dodatečně učiniti zadost své povinnosti.

Sluší podotknouti, že podnět, aby tento vylučující důvod byl odstraněn z volebního řádu do obcí v Čechách byl dán již před léty ve sněmu českém posl. Dr. Prokopem Podlipským a vyslovila se proň i komise sněmu pro okresní a obecní záležitosti.

Ústavní výbor většinou hlasů od tohoto vylučujícího důvodu upustil.

Dále zabýval se ústavní výbor návrhem expertů, aby byli z volebního práva vyloučeni ti, kdož požívají stálého chudinského zaopatření. Pro tento návrh uvádělo se zejména, že jde o osoby hospodářsky odvislé a že může proto na nich býti vykonáván se strany obecních orgánů velký nátlak. Avšak toto ustanovení nehodí se do celého systému, podle jakého je volební právo v této předloze zbudováno. Volební právo příslušeti má každému bez ohledu na to, zda je hospodářsky samostatný či odvislý, zda má samostatnou domácnost, či zda žije s jiným ve společné domácnosti, zda je ve službách obce, či ve službách kohokoliv jiného, zda je podporován veřejně či soukromě.

Podnět, aby sáhlo se k ustanovením některých švýcarských obcí, dle kterých chudinské zaopatření vylučuje z volebního práva, když podporovaná osoba sama zavinila, že upadla v chudobu, nebyl uznán za praktický, jelikož by naráželo na veliké obtíže, zjišťovati tento fakt, často v daleké minulosti ležící. Ústavní výbor usnesl se proto většinou hlasů, aby tento vylučující důvod do zákona pojat nebyl.

Posléze zabýval se ústavní výbor zásadní otázkou, zdali má býti přiznáno volební právo vojínům, a dospěl jednohlasně k názoru, že není důvodu, aby bylo vojínům volební právo odpíráno. Vojín má býti v československé republice rovnoprávným občanem, který má míti jako každý jiný občan právo zúčastňovati se života veřejného. Předpisy služebního řádu, že vojín nesmí se zúčastňovati shromáždění politických, aniž smí své mínění projeviti tiskem, do dnešní doby se nehodí. Obtíže působiti by mohla toliko otázka, ve které obci má vojínu býti přiznáno volební právo. Neodpovídalo by přání vojínů, kteří mají zájem rozhodovati v obci, v níž mají jako občanské osoby své řádné bydliště, kdyby za jejich bydliště a tedy za místo, kde mají právo voliti, prohlášena byla obec, v níž jsou ve službě; nebylo by to ani slučitelno se zájmy obce, v níž je větší posádka.

Bylo proto nutno rozlišovati dva druhy vojínů: vojíny z povolání, jimž přiznáno bylo volební právo v jejich bydlišti tak jako každému jinému voliči, a vojíny ostatní, kteří konají službu dočasnou, ať presenční, záložní či jinakého druhu. U těchto vojínů pobyt v místě služebním nepovažuje se za bydliště ve smyslu řádu volení, pročež volební právo jim bude příslušeti v obci, ve které bydleli nejméně tři měsíce před tím, než-li nastoupili službu vojenskou (viz § 1., posl. odst.).

Poslední odstavec § 3. o tom, kdo smí pří volbě hlasovati, jest úchylkou od platného volebního řádu. Podle výkladu správního soudu byl pro otázku, kdo smí býti k hlasování připuštěn, směrodatný jedině obsah voličských seznamů. Změny, nastalé po skončené lhůtě reklamační, neměly vlivu na právo voliti. Ústavní výbor uznal, že toto pravidlo neodpovídá právnímu názoru lidu. Zvláště těžce bylo při volbách pociťováno, že mohli hlasovati lidé, kteří v den voleb zjevně neměli náležitostí práva volebního. Bylo však třeba také uvážiti, že o změnách, jež nastaly po právoplatném zápisu do voličských seznamů, má rozhodovati volební komise, která nemá ani dostatek času, ani dokladů, někdy ani dosti odborných vědomostí, aby mohla s plnou objektivností a přesností rozhodnouti, zdali pro nastalý vylučující důvod zapsaný volič k volbě připuštěn býti má či nemá. Proto ústavní výbor hledal východisko v řešení kompromisním. Připustil, aby volič, zapsaný ve voličských seznamech, vyloučen byl z hlasování jen při důvodech pod čís. 1, 4 a 5 uvedených, důvodech to, při nichž není obtížno předložiti volební komisi úřední doklad, pominuv důvody pod č. 2 a 3 uvedené (konkurs, vyrovnávací řízení, nesložení účtů), a dále stanovil, že volební komisi musí býti předložen úřední doklad o vylučujícím důvodu. Sluší dodati, že předpis tento týká se toliko práva, odevzdati hlasovací lístek, nikoliv i jiných práv voličských, což jest ostatně při jednotlivých ustanoveních předlohy zvláště vyjádřeno (na př. o právu, podepsati kandidátní listinu [§ 20], býti zmocněncem volební skupiny [§ 21] a p.).

U volitelnosti ústavní výbor nejprve uvažoval, jaké stáří je nejvhodnější pro hranici, určující volitelnost. V platných volebních řádech byl to rok dvacátý čtvrtý. Experti navrhovali rok třicátý, zpravodaj doporučoval rok dvacátý čtvrtý. Ve výboru bylo všeobecně uznáno, že hranice roku třicátého je příliš vysoká, většina výboru pak měla hranici roku 24. za příliš nízkou. K návrhu člena Malýpetra bylo usneseno stanoviti dokonaný rok dvacátý šestý.

Jako u práva voliti bylo u volitelnosti sporno, zda má býti žádána jistá usedlost. Experti navrhovali usedlost tříletou, zpravodaj jednoroční. Řád volební do obcí v Čechách usedlosti nežádá. Proti delší usedlosti bylo uváděno, že stíží volitelnost dělníkům, kteří se přestěhují do vedlejší obce, což stává se zvláště ve velkých střediscích městských a průmyslových, v jednu veleobec nesloučených. Většina výboru, vycházejíc z názoru, že jest žádoucno, aby osoba, která je povolána spravovati záležitosti obecní, také měla dostatek znalostí o místních poměrech, rozhodla se pro usedlost dvouletou, zpět počítajíc ode dne volby. K žádosti českých menšin ze severních Čech obnovil však ústavní výbor jednání o tomto bodu a změnil své původní usnesení, uznav pouze na usedlost jednoroční.