Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Naším přesvědčením je, že rozlučitelnost upevní základy manželství po stránce mravní. Má totiž zákon nejen účinek porovnávající, který vystupuje, když vznikl právní spor, nýbrž i výchovný účinek, nabádající a varující, aby rozpor nevzešel. Mnohé zlo, které se dělo, dokud rozluka byla nemožna, neuskuteční se vůbec, bude-li prohlášno právním důvodem rozluky. Počet rozluk daleko zůstane - až přijdou poměry vychované novým právem - za počtem rozvodů. Velmi krásně vystihl věc Masaryk roku 1903 ve své řeči pro reformu práva manželského výrokem: "Domáháme se rozlučitelnosti manželství, abychom je učinili nerozlučitelným".

Jednou z vůdčích zásad právního výboru bylo obhájení práv ženy-matky proti možné svárlivosti nebo nestálosti mužově. Nejen důvody mravní žádají, aby byl chráněn ten, kdo více riskuje vstupem do manželství, nýbrž i důvody státně politické. Neboť stát potřebuje pracovníků a každý otřes bezpečnosti ženy-matky nese nebezpečí nechuti k mateřství a vyhýbání se jemu. Každé připuštění rozluky nerozvážné, vzniklé z pohnutek nahodilých, nebo rozluk z jednostranné umíněnosti, otřáslo by klidnou bezpečností poměrů rodinných a bylo by hříchem na budoucnosti národa.

Právnímu výboru bylo rozhodnouti se, má-li přijmouti zásadu, že rozloučiti lze manželství toliko z důvodů zákonem přesně vypočtěných, nebo má-li přenechati to volnému uvážení soudu. Poslednější stanovisko zaujímá zákonodárství některých států severoamerických (Connecticut, Illinois, Maine), kde soudce uznati může na rozluku "when, in the exercice of a sound discretion, he deems it reasonable and proper, conducive to domestic harmony, and consistent for the peace and morality of society" (Rev. stat. 1871, č. 60 § 2.). Tomuto stanovisku svědčí úvaha, že taxativní výpočet nikdy nevystihne všech poměrů a že v mnohém případě zamítnutím žaloby stane se křivda. Právní výbor tohoto stanoviska nepřijal. Uznávaje za správné čeliti rozlukám unáhleným a nespravedlivým, zvolil k tomu trojí prostředek:

a) taxativní výpočet důvodů rozluky, opřených o hlubokou a vážnou úvahu zákonodárnou, opatřenou teoretickými zkušenostmi i bohatou látkou praxe;

b) úpravu řízení rozlukového, aby bylo zaručeno nestranné objektivní posouzení věcí a rozhodnutí nejen o skutečnosti rozluky, nýbrž i o otázce viny na rozkladu manželství;

c) spravedlivé rozhodnutí o majetkových důsledcích rozluky, o právech a povinnostech manželů rozloučených.

Osnova přejímá z dosavadního práva občanského jako prvý důvod rozluky cizoložství (§ 13. a). Dosavadní formulaci zákonnou vědomky mění k tomu konci, aby rozhodla starý spor, je-li třeba, aby cizoložství prokázáno bylo napřed rozsudkem trestním, spor, který se opíral o slova "stal-li se vinným cizoložstvím" a o to, že důvod tento v jedno byl spojen s druhým důvodem, totiž odsouzením pro zločin. Spor tento byl moderní praxí (judikát č. 224 z roku 1916) rozhodnut v ten smysl, že není třeba rozsudku trestního, že naopak stačí, zjistí-li se cizoložství soudním řízením civilním. Nová formulace "dopustil-li se druhý manžel cizoložství" nezanechává pochybnosti o tom, že skutečnost cizoložství náleží do skutkové podstaty, kterou zjistí soud o rozluce jednající, nebyla-li snad již zjištěna právoplatným rozsudkem trestním (§ 268. civ. ř. s. srovnej s §em 272. cív. ř. s.)

Nebylo by důvodno, opačným rozhodnutím sporné otázky nutiti manžely k trestnímu stihání pro cizoložství dle §ů 502. a 503. trestního zákona, aby si zabezpečili příznivý výsledek sporu o rozluku.

Také druhý důvod (§ 13. b) opírá se o dosavadní právo občanské. Manželství bylo rozlučitelné, byl-li druhý manžel odsouzen pro zločin nejméně na pět let. Takovéto ustanovení je nevhodné. Právní výbor rozhodl se pro navrženou formulaci s tohoto hlediska: Je zajisté spravedlivo, poskytnouti manželu možnost, aby se odloučil od manžela, který projevil zvrhlou povahu. Projeví-li se tato zvrhlost trestným činem, pak by bylo neúčelné obmezovati důvod rozlukový jen na určitou výměru trestu. Na př. dopustil-li se manžel zločinu smilného dle §ů 128. nebo 129. trestního zákona, dosáhne trest výměry tří- nebo dokonce pětiletého žaláře jen v případech velmi řídkých, ale přes to by bylo přímo nemravné nutiti druhého manžela, aby dále s takovým zločincem sdílel společnou domácnost. Dalo by se arci namítnouti, že zvrhlost povahy může se projeviti i jinak, nežli zločinem, leč právní výbor uvažuje, že pojem "zvrhlé povahy" připouští přece jen různý výklad, obmezil tento důvod rozlukový na případy spáchaného trestného činu.

Přijal-li zároveň jako důvod pro rozluku manželství odsouzení pro zločin na nejméně tři léta, právní výbor vycházel z těchto úvah:

není činu o sobě dobrého, nebo zlého, teprve motiv činí jej dobrým nebo zlým (Kant). Lze se dopustiti nejtěžšího zločinu z pohnutek nejšlechetnějších (Brutus, Dr. Adler nebo náš Masaryk). Odsouzení k trestu sebe těžšímu není tedy důkazem zvrhlé povahy, leč padá tu na váhu jiná důležitá okolnost: víceleté odloučení znamená celibát, odcizuje manžely - není-li pouto lásky tak silné, aby druhého manžela přimělo setrvati ve svazku manželském, je jen spravedlivo, poskytne-li se mu možnost, aby z porušení trestního zákona vyvodil důsledky. Ostatně zločinů z ušlechtilých motivů spáchaných je přece jen pořídku; kdo byl na tři léta odsouzen pro krádež, podvod, veřejné násilí atd., třeba jen z lehkomyslnosti spáchané, nemá příčinu stěžovati si, poskytne-li zákon druhému manželu možnost, aby se od něho odloučil.

Zlomyslné opuštění manžela (§13. c) bylo už v právu dosavadním důvodem rozluky. Právní výbor převzal výrazu "zlomyslné" (sc. opuštění), kterému theorie i praxe daly výklad, že jím rozuměti dlužno opuštění svémocné, spojené s úmyslem, nevrátiti se do společné domácnosti, jemuž na roveň staví, když manžel přiměl manžela k opuštění jejímu příkořím, zlým nebo nelaskavým chováním a vzpírá se obnoviti společný život (Krasnopolski a rozh. č. 3125 n. ř.). Že opuštění původně nezávadné (na př. delší cesta), může se státi "zlomyslným" tím, že manžel nedůvodně pobyt mimo společnou domácnost prodlužuje, netřeba zvláště dokládati. Aby nedostatek vůle k návratu byl bezpečně prokázán, osnova (sledujíc v tom zákon uherský) stanoví, aby vinný manžel k návratu resp. k připuštění druhého manžela do společné domácnosti byl soudem vyzván. (Vyzvání při nezvěstnosti stane se nejvhodněji v úředním listě.)

K §u 13. d). Osnova vypustila výraz "nebezpečně", jehož dosavadní § 115. obč. zák. užívá, protože úklad nikoli nebezpečný "úkladem" vlastně není.

K §u 13. e) Opětovné zlé nakládání přejato z občanského zákoníka, ale doplněno těžkým ubližováním, neb opětovným na cti urážením. Ojedinělý čin, ač-li by nešlo o úklad (§ 13 d) nestačí. Osnova osvojila si stanovisko zákona francouzského, jehož článek 231. Demolombe interpretuje takto: "Un fait isolé, bien que grave en lui męne, pourra etre consideré comme la conséquence d'un emportement passager; il aura peut-ętre été attenué par la provocation, et regretté aussitôt que commis."

K tomu přidružila osnova (§ 13. f) další důvod života zhýralého, který odpovídá asi švýcarskému "nectnému způsobu života"; je to tedy těžší podstata skutková, než "nezřízený život", odůvodňující dle §u 109. obč. zák. rozvod od stolu a lože.

K §u 13. g). V zákoníku občanském naprosto chyběla duševní choroba jako důvod rozluky. Byla to mezera velmi citelná, protože nutila k spolužití s manželem slabomyslným neb epileptikem nebo choromyslným, ať již se volně pohyboval nebo trávil konec života v ústavu choromyslných bez naděje na záchranu.

Ve většině zákonů novodobých jest pamatováno na toto strašlivé zlo, a byla dána možnost záchrany manželu, nucenému k intimnímu životu s člověkem nepříčetným, ztraceným a nebezpečným. Ovšem slova "choromyslnost" třeba užívati velmi opatrně. Osnova nepřijala pojmu "nevyléčitelnosti", jehož jiné zákony užívají, neboť těžko říci, kdy je duševní choroba nevyléčitelna, a nejsou vyloučena překvapení. Je tedy třeba sáhnouti k jinému kriteriu, totiž: pokud možno spravedlivě na manželu žádati spolužití s chorým na duchu a pokud eventuelní zplození dětí jest považovati za žádoucno s hlediska zdravého potomstva.

Na základě odborného referátu profesora Dra Heverocha byla na místě všeobecné formulace přijata specifikace případů a pojato do osnovy rozdělení na trojí typ:

a) trvale nebo periodicky probíhající choroba duševní, trvající nejméně tři léta. Za tuto dobu možno posouditi povahu choroby i jejího vlivu na život v rodině a možno učiniti také prognosu vývoje budoucího. Pouhá možnost, že choroba přes tříleté trvání přece se vyléčí, nebude však úspěchu žaloby na překážku. Dobrý manžel, soucitný a sebeobětavý vytrvá přes danou možnost rozluky. Manžel, jemuž se choroba druhého stává nesnesitelnou bude však spíše neštěstím, nežli štěstím nemocného. Prodlužování manželství nechtěného nemá tu smyslu.

b) Podobně se věci mají při těžké duševní degeneraci, ať vrozené neb získané, do čehož se včítá těžká hysterie, pijáctví a nadužívání jedů nervových.

Projevy těžké degenerace trvati musí po dvě léta, aby se ukázaly účinky na život rodinný a spravedlnost požadavku druhého manžela o rozluku.

c) Téhož druhu je padoucí nemoc, trvající aspoň rok s šesti záchvaty v roce, nebo s přidruženou duševní chorobou. Trvání manželství, pociťovaného z druhé strany jako břemeno, může chorobu jen zhoršiti, bylo by tedy neštěstím pro obě strany.

Důvod rozluky dle §u 13. h) sestrojen je dle §u 142. zákona švýcarského. Kdežto případy dosud uvedené hledí k příčinám rozkladu v rodině, v případě tomto je důvodem rozvrat sám, jako symptom příčin tajených nebo druhdy těžce postižitelných. U povah jemnějších bude příčinou psychické utrpení, které jim bylo drahnou dobu snášeti a které konečně má za následek poměry, ve kterých už nelze spravedlivě po nich požadovati, aby na dále setrvali ve svazku manželském. Budiž však také na příklad vzpomenuto případu, že by žena, aby sobě opatřila šperky a nákladné toilety, byla usvědčena z kuplířství. Důsledek znamenitě vystihuje rozhodnutí soudu toulouseského ze dne 31. prosince 1888: "Attendu que le mariage entraîne une solidarité d'honneur et de devoir que l'un des époux ne peut encourir une flétrissure sans qu'elle s'etende au conjoint vis-ŕ-vis duquel elle constitue, dčs lors, la plus grave des injures..." Odsouzení pro přestupek není důvodem rozluky, ale druhý manžel v případě uvedeném sotva strpí provinilce pod svou střechou. Dojde na vypuzení vinníka nebo na odchod nevinného manžela, a nebude nikoho, kdo by toto opuštění prohlásil za zlomyslné. Trvá-li pak odloučení delší dobu, soud s dobrým svědomím bude moci zjistiti rozvrat po rozumu zákona a rozluku vysloviti.

Aby tento důvod nebyl podnětem k rozlukám nedosti důvodným, osnova odpírá možnost docíliti rozluky tomu z manželů, který - dle průvodního materiálu, nahromaděného ve sporu - nese převážnou vinu na rozvratu. Vymezení viny slovem "převážně" má za účel, chrániti onoho manžela, který snad jest také do jisté míry vinen, protože byl k ledačemu vyprovokován chováním druhého, ale jehož vina je druhotná, podružná vůči hlavní vině druhého. Je-li vina obou manželů přibližně stejná, žaloba každého z nich bude míti úspěch.

K §u 13. i). Při rozvodu od stolu a lože, který i nadále zůstává v platnosti, občanský zákon připouští možnost, aby manželé dobrovolnou dohodou bez udání důvodů způsobili soudní zrušení svého společenství. Ačkoli v literatuře závažné hlasy se ozvaly, aby i rozluka k souhlasné žádosti obou manželů byla připuštěna, právní výbor podnětu toho nepřijal. Manželství může býti rozloučeno jen tehdy, je-li objektivními okolnostmi dokázáno, že tu jsou závažné důvody pro zrušení svazku manželského. Tak tomu jest i při posledním důvodu rozluky, který se označuje dochovaným výrazem "nepřekonatelný odpor", při čemž stačí odpor nebude prokázán objektiv - v případě předešlém přijata i zde zásada, že formálně může podati žádost (zahájiti spor) o rozluku kterýkoli z manželů. Dlužno se přece vyvarovati toho, aby ten z manželů, který má zájem na zahájení řízení, právním požadavkem žádosti souhlasné (jak bylo v právu občanském stanoveno) nebyl sváděn přímo k tomu, aby si spolupodpis vynutil způsobem snad i mravně zavržitelým (penězi, hrozbou a pod.), nebo aby druhého svým jednáním přímo nevehnal do rozpoložení, aby sám měl zájem na rozluce (na př. násilnictvím, urážkami, cizoložstvím atd.). Jest tedy možna žádost jednostranná, ale vyhověti jí lze jen tehdy, projeví-li souhlas s ní třeba dodatečně i druhý manžel. Souhlas jednou daný je neodvolatelný - právní výbor neshledal příčiny měniti dosavadní stav judikaturou sankcionovaný. Ale přes to, že oba manželé s rozlukou pro tento důvod jsou srozuměni, nebude povolen, pokud nepřekonatelný odpor nebude prokázán objektivně. Nebude-li soudce pokládati snesenou látku pro posouzení věci za dostatečnou, může se omeziti na povolení pouhého rozvodu, a to po případě i vícekráte, než pro nepřekonatelný odpor za souhlasu obou manželů sňatek rozloučí. Řízení vždy se děje dle zásad procesních, kdež druhou stranou ve sporu jest stanovený obhájce manželství jako v případě řízení o neplatnost manželství. To je smysl poslední věty §u 12., která se ovšem vztahuje na všechny spory o rozluku manželství.

K §u 14. Promlčení dle odstavce a) založeno je na presumpci odpuštění. Provinil-li se jeden manžel a neshledal-li manžel druhý po celý rok ode dne, kdy se o závadném činu (neb odsouzení) dověděl, příčiny manželství rozloučiti, lze za to míti, že vinníkovi odpustil.

Důvody promlčení dle odstavce b) jsou podobné jako při promlčení trestných činů; nezávadný život po pět let možno pokládati za osvědčení, že vinník se polepšil a činu svého lituje. Vedle toho dlužno přihlížeti i k tomu, že po uplynulých pěti letech průvodní prostředky značnou měrou stanou se nejistými, tudíž možnost křivého rozsudku se zvýšuje.

K odstavci c). Kdo odpustil, pokládá vinu za smytu. Důvody rozluky založeny jsou však na vině. Kde viny už není, není ani důvodu k rozluce. Dosavadní právo občanské nemělo výslovného předpisu o odpuštění, toliko v §u 96. uvádí se, že pozbývá práva odporovati platnosti smlouvy manželské, kdo pokračuje v manželství i potom, když o překážce se dověděl. Má tu býti patrně vyslovena presumpce odpuštění konkludentním činem. Tohoto ustanovení někteří spisovatelé a některá rozhodnutí obdobně užili i při §u 115. Zda právem nebudiž zkoumáno. Právní výbor, pojav do své osnovy předpis o odpuštění, neměl nikterak na mysli jen odpuštění výslovné, avšak nezamýšlel sankcionovati obdobné užiti §u 96., jinak by zřetelem na spornost otázky býval předpis §u 96., o nějž jde, převzal do návrhu zákona.

Odst. d) je diktován osvědčenou zásadou § 1497 obč. zák.

Vedoucí myšlenkou §§ 15. - 17. bylo: jednak zameziti, aby oklikou dobrovolného rozvodu nebyla lehkovážně zaváděna rozluka dohodou manželů; jednak ušetřiti stranám dvojí trapné probírání nejintimnějších záležitostí rodinných, nad něž bolestnějšího nelze sobě pomysliti: uvarovati je dvojích nákladů soudních a konečně zabrániti přílišnému přetížení soudů.

Osnova rozeznává trojí skupinu rozvedených manželství: První tvoří manželství před vydáním tohoto zákona rozvedená, u kterých není obavy shora uvedené, že by dobrovolného rozvodu mohlo býti užito k obcházení zákona, neboť za dosavadního práva dojista nikdo se nerozváděl s úmyslem, aby se vyhnul předpisům budoucího nějakého zákona. Pro tuto skupinu bylo nejen možno, ale i nutno zvoliti soudní řízení sice spolehlivé ale bez upřílišněných kautel, neboť náš stát nemůže s sebou po léta vléci asi 100.000 rozvedených a pro rozluku zralých manželství - vždyť ani k rozvodu neodhodlává se nikdo s lehkým srdcem a z důvodů nicotných. Na váhu padá zejména veliký počet tak zvaných válečných sňatků, uzavřených pod skličujícím dojmem odchodu ženichova na bojiště a proto ne dosti zrale uvážených. Manželství tato ve velmi častých případech záhy vzala za své. Ohledy populační a nezbytná potřeba, aby nastaly spořádané poměry rodinné, vynucují přímo opatření, jež by odvrátila katastrofální následky chvilkové ale omluvitelné nerozvážnosti.

Druhou skupinu tvoří manželství rozvedená po vyhlášení tohoto zákona. Půjde tu nejčastěji o manželství rozvedená dobrovolně, neboť pro případy rozvodů provedených dle paragrafů 107 - 109. (tvořících třetí skupinu) bude lze pravidelně užíti předpisu § 17. U této třetí skupiny nerozhoduje, bylo-li manželství rozvedeno před platností tohoto zákona nebo později.

Přeměna rozvodu v rozluku provádí se podle zásad řízení nesporného, které poskytuje plnou bezpečnost zralého rozhodování, jeť ovládáno stejně pronikavě zásadou vyhledávací, jako řádné řízení o rozluku a jsou zejména přístupny soudci nespornému tytéž prameny, z nichž by čerpal svoje přesvědčení. Hlavní rozdíl bude tedy vlastně jen ten, že nebude v tomto řízení (§§ 16. a 17.) nákladného obhájce svazku manželského. Právní výbor měl za to, že může od jeho přibrání upustiti, protože obsah i rozsah jeho činnosti mohl by býti vzhledem ke zvláštním poměrům, o něž tu jde, zcela nepatrný.

Jsou-li splněny zvláštní podmínky § 15., je-li tu zejména souhlas obou rozvedených manželů, bude při druhé skupině manželství (rozvedených po vydání tohoto zákona) povinností soudcovou, aby prostředky, jichž mu řízení nesporné hojně poskytuje, zjistil, má-li pokládati tvrzený nepřekonatelný odpor za prokázaný. (§ 16.). Uplynula-li od rozvodu 3 léta, může jej míti za prokázaný i bez dalšího šetření, neboť skutečnost, že manželé se rozvedli a po 3 léta se nesešli ke společnému životu, nasvědčuje tomu, že jde o roztržku nenapravitelnou. Při rozvodech provedených před tímto zákonem (skupina I.) byla přijata úchylka jak co do doby trvání rozvodu tak i co do obsahu soudního šetření. Soudu připadne tu výhradně úkol, zjistiti souhlas obou manželů, uplynutí lhůty a rozvážnost počinu.

Aby nemohl druhý manžel pouhým nedostavením se k soudu mařiti i odůvodněnou snahu manžela žádajícího za rozluku, přijat druhý odstavec § 16., jenž poskytuje dostatečných záruk pro předpokládaný mlčky daný souhlas. Ovšem není tím dotčeno právo soudu doháněti tohoto manžela, aby se osobně k soudu dostavil, uzná-li, že se bez toho neobejde. Proto pojata do zákona citace § 87. z. org. v.

V případech § 17. stačí žádost jednostranná a netřeba souhlasu ani druhého manžela, ani aby uplynula určitá doba od provedeného rozvodu. Soudu bude toliko pečlivě zkoumati, jest-li výsledky zjištěné ve sporu o rozvod byly by již tenkráte stačily k tomu, aby na jich pokladu byla povolena rozluka, kdyby o ni bývalo nebo bylo mohlo býti žalováno.

Ovšem bude soudu zkoumati zároveň jestli i nyní, v době kdy má rozluku vysloviti, výsledky ve sporu o rozvod na jevo vyšlé nedoznaly změn takových. jež by nyní rozluku nedovolovaly. Praktický význam to má hlavně při duševních poruchách, jež v době žádané rozluky pominuly; výraz tomu dává poslední věta § 17.

Aby podklady, jež potřebuje soud v obou případech §§ 16. a 17. pro své rozhodnutí byly co nejspolehlivější, bylo v § 21. výslovně uvedeno, že lze, je-li toho závažná potřeba, naříditi i ústní jednání, jež ovšem není veřejné, a že toto ústní jednání lze konati i před celým senátem. Toť úchylka od všeobecných zásad v § 38. zák. o org. obsažených, volená vzhledem k důležitosti rozhodnutí, o něž jde. Jinak zůstává i tento § 38. zák. o org. v platnosti.

V otázce příslušnosti přidržel se právní výbor zásad, pro věci manželské všeobecně platných, vysloviv příslušnost soudů sborových, a tudíž rozhodování senátem. Místní příslušnost upravena bude podle toho, byl-li před žádostí proveden spor o rozvod či rozvod dobrovolný. Odstavec 3. § 20. odpovídá zásadám § 100. jur. k. Eventualita, že by ani žadatel neměl v tuzemsku svého soudu obecného, byla vědomě vypuštěna. Zásady § 20. odst. 3. dlužno ovšem použíti i v případech, na něž pamatuje § 24.

Zvláštní zmínky zasluhuje ustanovení § 18., že v řízení o rozluku pro nepřekonatelný odpor odpadá rozvod na zkoušku, jsou-li manželé již rozvedeni a to aspoň rok. Rozuměti je mu takto:

Jde-li o rozluku osob nerozvedených, sluší na rozvod na zkoušku hleděti jako na jeden z prostředků, kterým soudce chce se přesvědčiti, zdali je tu nepřekonatelný odpor; jestliže takový rozvod nezpůsobil změny ve smýšlení manželů, sluší v něm spatřovati prostředek, kterým se přesvědčení soudu, že tu nepřekonatelný odpor je, jinými prostředky z části již získané, dotvrzuje. Soud tedy nemusí ani rozvod povoliti, jestliže podle toho, co bylo předneseno ve sporu, zjistí, že nepřekonatelného odporu není.

Jde-li o manžely již rozvedené, také snad nabude soud přesvědčení, že tvrzený nepřekonatelný odpor neexistuje, a pak může žalobu zamítnouti, arci podle povahy věci jen dočasně. Jestliže však soud v těchto případech (t. j. když rozhoduje o žádosti osob rozvedených aspoň rok) bude v takové situaci jako soud, který soudě o žádosti nerozvedených domnívá se, že tu nepřekonatelný odpor jest, ale na dotvrzení tohoto svého přesvědčení pokládá vhodným zkoumati smýšlení stran rozvodem: pak již strany odkázati nemůže a rozluku povolí ihned.

Zrušení § 63. obč. zák. Zákon odstraňuje překážku vyšších svěcení a řeholních slibů, kterou, pokud zákonodárství jednotlivých států mohu přehlédnouti, zachovává jen právo rakouské, španělské, řecké a srbské. Rovněž uherské (§ 25. zákona z roku 1894), ale překážka pomíjí přestoupením k jinému náboženství, jež celibátu nepředpisuje, nebo vystoupením z církve vůbec (viz Back: Das ungarische Ehegesetz). Pro obor práva rakouského bylo sporno, zbavuje-li vystoupení z katolické církve této překážky, - v kladném smyslu zodpověděli ji Maassen, Hinschius, Brentano a zejména přesvědčivě Unger. Prakse kolísala; nejvyšší soud zaujímal stanovisko opačné. Právní výbor pokládá za to, že zrušením § 63. vyhovuje přání převážné většiny katolických kněží, které došlo svého výrazu na veliké schůzi v listopadu 1918 konané, na níž pro zrušení mluvil s velkou rozhodností nynější člen vlády dr. Zahradník. Dogmatu se nedotýkáme, poněvadž nejde o předpis práva církevního, který by měl ráz iuris divini. Kdo předpis církevní chce zachovávati a má k tomu dosti síly, nechť tak činí, kdo se však se svou církví rozešel, tomu nebudiž bráněno, založiti sobě krb rodinný. Zrušení § 63. bude mnohým kněžím vysvobozením z poměru jich samých a mnohých žen nedůstojného.

Zrušení § 64. obč. zákona. Zápověd sňatku mezi křesťany a nekřesťany platí jen v Rakousku, Řecku a Srbsku. Je to předpis znásilňující náboženské předsvědčení, předpis nemravný a derisorní. Stačí, zříci se náboženství na krátkou dobu před sňatkem, po něm lze zase do dřívější církve se přihlásiti a manželství je přes to platné. Zrušení § 64. zák. má za účel, zabrániti takovémuto obchodování náboženstvím. Dispensační prakse posledních let tuto překážku šmahem promíjela.

Zrušení § 67 a 119 obč. zák. Když zákonem ze dne 27. července 1884 znovu zavedena byla rozluka do občanského zákonníka francouzského, převzato bylo do něho ustanovení zákona z r. 1816, že v případě rozluky pro cizoložství, vinný manžel nesmí vejíti ve sňatek s tím, s kým cizoložství se byl dopustil. Stalo se tak po ostrém rozporu mezi sněmovnou poslaneckou a senátem, jemuž poslanecká sněmovna konečně ustoupila, aby nebyl zmařen celý zákon. Leč zákonem ze dne 15. prosince 1904 ustanovení toto bylo odstraněno. Zastanci jeho shledávali je vysoce mravním, pokládajíce za to, že zabraňuje, aby provinění způsobivší rozluku, nedošlo odměny. Naproti tomu odpůrci prohlašovali je za naprosto nemravné. Poslanec Jolibois pravil v debatě: "Le divorce provoqué et prononcé pour cause d'adultčre, c'est la volonté et le moyen de faire cesser un état scandaleux, or si vous édictez d'une maničre définitive que velui contre lequel le divorce a été prononcé pour cause d'adultčre ne pourra pas épouser son complice, c'est comme si vous écriviez dans la loi que le scandale nepeut cesser, qu'il doit se perpétuer (viz: Baudry-Lacantinerie: Précis de droit civil). Názor tento je dojista správný a zrušení překážky dle § 67. obč. zák. jeví se přímo nezbytným v poměrech zaviněných válkou. Dlouhá odloučenost byla příčinou, že tisíce žen zbylých doma navázalo poměr, z něhož v mnohých případech vzešly děti. Vrací se ohromný počet mužů, kteří postiženi jsou pohlavními chorobami, jež činí je k dalšímu manželskému životu nezpůsobilými. Cizoložství ženino a ovšem i mužovo, - neboť jím muž získal si nemoc, - bude oběma stranám důvodem k rozluce. Kdyby nebyl zrušen § 67., petrifikovali bychom onen volný poměr ženy k otci dítěte mimo manželství splozeného, a zabránili bychom manželskému svazku, který, třeba že původ svůj má v kroku chybném, může býti pramenem nového štěstí rodinného.

Zrušením § 67. mnoho se nezmění, vždyť od překážky této, pokud se vyskytla, bylo šmahem dispensováno. Ostatně dle druhé věty téhož paragrafu musí cizoložství býti před sňatkem soudně dokázáno (dekret dv. kanc. z roku 1833 stal se obsoletním), důkaz po sňatku provedený platnosti uzavřeného manželství na úkor není. Odstraňuje-li se však překážka § 67., bylo by zachování § 119. a nezměněné zachování § 543. obč. zák. anomalií. Nelze konečně pominouti jednoho blahodárného účinku, který zrušení §§ 67. a 119. obč. zák. bude míti za následek: Béře se vinníkovi legální záminka, vyhnouti se manželství, které sliboval.

Zrušení paragrafů 111, 115, 116, 133 až 136 a dvorních dekretů ze dne 26.srpna 1814, čís. 1099, a ze dne 17. července 1835, čís. 61. sb. z. s., je prostým následkem zavedení jednotného práva rozlukového.

Nová úprava překážky švagrovství (§ 25. odst. 4.) vyhovuje obecnému přesvědčení. Předpisy §§ 66. a 125. obč. zák., které jsou tomu na odpor, se zrušují. Rovněž se zrušuje § 94. obč. zák., který došel odchylné úpravy v § 28. osnovy.

Laisace práva manželského má za následek odstranění §§ 104. a 107. obč. zák., bez tak téměř neužívaných.

K § 19. Předpis tento jeví se nutným v přední řadě na ochranu strany hospodářsky slabší. Bývá jí zpravidla žena, odkázaná na alimenty mužovy. Při dosavadních rozvodech sotva kdo pomýšlel na možnost rozluky. Přeměna rozvodu v rozluku nemá míti za následek, aby žena nevinná zbavena byla rázem alimentů, které jí, aspoň částečně usnadňují život a chrání ji, před mravním úpadkem. Příště bude arci věcí manželů, aby již při rozvodech myslili na možné důsledky tohoto zákona.

"Důležitými důvody" pro které dle osnovy má býti přípustna změna majetkových ujednání, budou jednak znovuprovdání ženy, o niž starost přechází na druhého manžela, jednak podstatná změna majetkových poměrů stran.

K § 26. Paragraf tento přejímá § 83. obč. zákona, ale přejímá z §§ 84. a 98. obč. zák. myšlenku, že některé překážky jsou dispensabilní, jiné nikoli. Které jsou takové a které onaké, nepověděl občanský zákon a nepovídá ani ustanovení nové a důvodně. Hledíme-li k dispensační praksi století 19. a 20. seznáváme, jak vhodné je pružné ustanovení, které se dovede přizpůsobiti soudobým myšlenkovým a sociálním potřebám.

K §§ 30. a 31. Na Slovensku platí zákon uherský z r. 1894 opírající se celkem o tytéž zásady jako tato osnova. Do unifikace správních úřadů a soudů mohou oba zákony vedle sebe obstáti. Posunutí platnosti §§ 1. a 11. na jeden měsíc má příčinu v tom, že bude nutno vydati prováděcí předpisy.

Návrh zákona po stránce jazykové prohlédl p. prof. dr. Zubatý, jemuž vděčíme za to, že osnova v tomto směru je bezvadná.

Navrhujeme, aby Národní shromáždění návrh zákona schválilo.

K zajištění zdraví manželů a mravního základu svazku manželského, zejména však k zajištění zdravého potomstva jeví se býti zvláštní ochrana pohlavního zdraví manželů vzhledem ke stykům manželským, zejména pod vlivem poměrů válkou přivoděných, pro stát požadavkem svrchovaně důležitým a krajně naléhavým.

Poněvadž zajištění ochrany této dle přesvědčení právního výboru z důvodů zákonodárně-technických a praktických, jmenovitě pak se zřetelem na časově obmezenou pravomoc N. S. nemůže býti provedeno přiměřenou úpravou rozlučitelnosti manželství pro ohrožení pohlavního zdraví jednoho z. manželů manželem druhým, navrhuje právní výbor:

Národní shromáždění, račiž se usnésti:

Vláda se vyzývá, aby k zajištění pohlavního zdraví manželů, a zdravého potomstva co nejdříve vypracovala a Národnímu shromáždění předložila příslušnou osnovu zákona obsahu sociálně-hygienického, mravnostně policejního a trestně právního.