Výbor právní navrhuje:
Národní shromáždění nechť
se usnese o této osnově zákona:
§ 1. K platnosti manželství se vyhledávají
vyhlášky a slavnostně prohlášené
přivolení k manželství.
§ 2. Vyhlášky, jež jsou oznámením
budoucího manželství, obsahujtež jméno
a příjmení obou snoubenců, jejich
rodiště, stav a bydliště, jakož i
připomenutí, aby každý, kdo by věděl
o nějaké překážce manželství,
ji oznámil.
§ 3. Vyhlášky činí politický
úřad okresní a ve městech s vlastním
statutem úřad obecní, pověřený
politickou správou. Místně příslušný
jest úřad, v jehož obvodu mají snoubenci
řádné bydliště.
Má-li každý z nich řádné
bydliště v obvodu jiného úřadu,
vykonají vyhlášky úřady oba.
Vyhlášky je vyvěsiti veřejně
na úřední desce oznamovací a k dožádání
také na úřední desce v obci, ve které
mají snoubenci řádné bydliště.
Konají-li se u politického úřadu okresního
pravidelné dny úřední, budiž
manželství vyhlášeno také ústně
o jednom úředním dnu nebo o více takových
dnech.
Přivolení k manželství lze prohlásiti
teprve, když vyhlášky visely na úředních
deskách příslušných úřadů
politických i obecních aspoň deset dní.
§ 4. Nebydlí-li některý ze snoubenců
ve svém bydlišti ještě šest neděl,
jest buď s vyhláškami sečkati, až
šest neděl se dovrší, nebo musí
manželství býti vyhlášeno také
v obci, kde onen snoubenec nejposléze bydlil déle
šesti neděl.
§ 5. K platnosti vyhlášek a na ni závislé
platnosti manželství stačí, když
vyhlášky visely na úředních deskách
úřadů uvedených v §u 3. a to
aspoň pět dní.
§ 6. Nevejdou-li snoubenci v manželství do šesti
měsíců od posledního dne vyhlášky,
sluší vyhlášku opakovati.
§ 7. Snoubenci mohou žádati za zkrácení
lhůty vyhlášek, nebo za jejich úplné
prominutí. Zkrátiti lze lhůtu z důležitých
důvodů. Vyhlášky lze prominouti, jen
když věc je naléhavá anebo jde-li o
osoby, o kterých se vůbec za to má, že
jsou již manžely. V obou těchto případech
musí však strany potvrditi, že jim není
povědoma žádná překážka
zamýšleného manželství. Nedostatek
tohoto potvrzení není na překážku
účinnosti prominutí.
Zkrátiti lhůtu vyhlášek náleží
na politický úřad okresní (obecní);
vyhlášky prominouti na politický úřad
druhé stolice a je-li tu blízké nebezpečenství
smrti, na politický úřad okresní (obecní).
Vyhlášek není třeba, když byla
prominuta překážka po uzavření
manželství, ale přivolení k manželství
je prohlásiti znovu. Bude-li šetřeno tohoto
předpisu, jest k manželství hleděti
tak, jako by bylo platně uzavřeno hned od původu.
§ 8. Přivolení k manželství se
prohlašuje před přednostou politického
úřadu okresního (obecního) nebo jeho
zástupcem u přítomnosti dvou svědků
a přísežného zapisovatele. Příslušný
jest úřad, který vyhlásil manželství.
Před úřadem místně nepříslušným
lze přivolení prohlásiti jen ke zmocnění
úřadu místně příslušného.
§ 9. Přivolení k manželství může
se státi zástupcem. Potřebí je dovolení
politického úřadu II. stolice. Osoba, s kterou
má býti manželství uzavřeno,
musí býti v plné moci přesně
označena. Není-li plná moc takto vypravena,
je manželství neplatné. Odvolal-li zmocnitel
plnou moc dříve, než manželství
bylo uzavřeno, je manželství neplatné,
ale zmocnitel je povinen nahraditi všechnu škodu, kterou
způsobil odvoláním.
§ 10. O uzavření manželství je
zříditi zápis, jejž podepíší
mimo manžely oba svědkové a obě úřední
osoby. Na zřízení zápisu a na jeho
úpravě není závislá platnost
manželství.
§ 11. Politické úřady okresní
(obecní) vedou o vyhláškách a o sňatcích
knihu vyhlášek a knihu sňatků a vydávají
z nich na požádání úřední
vysvědčení.
§ 12. Stranám je dáno na vůli, chtí-li
-se podrobiti také obřadům církevním.
Ale duchovní nesmí přijmouti přivolení
k manželství, pokud se mu strany nevykáží
oddacím listem příslušného úřadu.
§ 13. O rozluku manželství žalovati lze:
a) dopustil-li se druhý manžel cizoložství;
b) byl-li pravoplatně odsouzen do žaláře
nejméně na tři léta, nebo na dobu
kratší, avšak pro trestný čin vyšlý
z pohnutek, nebo spáchaný za okolností svědčících
o zvrhlé povaze;
c) opustil-li svého manžela zlomyslně
a nevrátí-li se na soudní vyzvání
do šesti měsíců. Není-li pobyt
jeho znám, budiž soudní vyzvání
učiněno veřejně;
d) ukládal-li druhý manžel o manželův
život nebo zdraví;
e) nakládal-li jím vícekráte
zle, ubližoval-li mu těžce, neb opětovně
ho na cti urážel;
f) vede-li zhýralý život;
g) pro trvale nebo periodicky probíhající
chorobu duševní, která trvá tři
léta; pro těžkou duševní degeneraci
vrozenou nebo získanou, čítaje v ni těžkou
hysterii, pijáctví nebo navyklé nadužívání
nervových jedů, jež trvá dvě
léta; pro padoucí nemoc, trvající
aspoň rok s nejméně šesti záchvaty
v roce nebo s přidruženou duševní poruchou;
h) nastal-li tak hluboký rozvrat manželský,
že na manželích nelze spravedlivě požadovati,
aby setrvali v manželském společenství.
Rozluku nelze vysloviti k žalobě manžela, který
rozvratem je převážně vinen;
i) pro nepřekonatelný odpor. Žalobě
lze vyhověti jen tehdy, připojí-li se k žádosti
za rozluku třebas i dodatečně také
druhý manžel. V tomto případě
netřeba však rozluky ihned povolovati, nýbrž
lze napřed uznati na rozvod od stolu a lože a to třebas
i vícekráte.
Ve sporech o rozluku budiž postupováno podle předpisů
platných o tom, jak vyšetřovati a posuzovati
neplatnost manželství.
§ 14. a) Právo žalobní se promlčuje
v případech § 13 a) d) do jednoho roku
ode dne, kdy manžel se dověděl o cizoložném
neb úkladném činu manžela druhého;
v případě § 13 b) do jednoho
roku ode dne kdy se dověděl o jeho odsouzení;
b) právo žalobní se promlčuje
v případech § 13 a) d), uplynulo-li
ode dne spáchaného činu pět let;
c) právo žalobní pomíjí
odpuštěním. Provinil-li se však vinný
manžel poznovu, nebo dověděl-li se manžel,
který odpustil, o jiné skutečnosti před
odpuštěním nastalé a k návrhu
na rozluku opravňující, může
se k odůvodnění rozluky dovolávati
i skutečností odpuštěných.
V případech § 13 e) stačí
jediné nové jednání;
d) lhůty v odst. a) b) uvedené se
přerušují žádostí nebo žalobou
o rozvod, bude-li v řízení náležitě
postupováno. Bude-li žádost nebo žaloba
právoplatně zamítnuta, sluší
k věci hleděti tak, jako by lhůty přerušeny
nebyly.
§ 15. Bylo-li manželství soudně rozvedeno,
může každý manžel, nechce-li žalovati
o rozluku z jiného důvodu v § 13. uvedeného,
žádati za rozluku pro nepřekonatelný
odpor. Žádost tuto lze podati teprve, když uplynul
od provedeného rozvodu soudního alespoň rok
a manželé neobnovili manželského společenství;
jde-li o manželství před vydáním
tohoto zákona rozvedené, lze podati žádost
za rozluku, když uplynulo od provedeného soudního
rozvodu šest měsíců, a manželé
neobnovili manželského společenství.
§ 16. a) Soud vyšetří věc
postupuje dle zásad řízení nesporného.
Na soudu je také, aby dal manželům poučení
o všech důsledcích rozluky. Souhlasí-li
oba manželé s rozlukou a soud nabude konaným
šetřením přesvědčení,
že je tu vskutku nepřekonatelný odpor, vysloví
rozluku usnesením. Jde-li o manželství před
působností tohoto zákona rozvedené,
stačí, když soud nabude přesvědčení,
že nejde o čin nerozvážený. Uplynula-li
od provedeného soudního rozvodu tři léta,
netřeba ani nepřekonatelný odpor ani rozvážnost
počinu zjišťovati.
b) Souhlas se žádostí za rozluku dlužno
předpokládati, když manžel, proti němuž
žádost za rozluku směřuje, na soud se
nedostaví; na tento následek budiž upozorněno
v obsílce, kterou je doručiti tomuto manželu
do vlastních rukou zároveň se stejnopisem
žádosti. Právo soudu použíti donucovacích
prostředků dle §u 87. zák. o org. s.
tím dotčeno není.
c) Nesouhlasí-li druhý manžel s rozlukou,
nebo tvrdí-li jiné důvody než-li nepřekonatelný
odpor, soud odkáže žadatele na pořad práva.
§ 17. Byl-li soudem právoplatně vysloven rozvod
podle §§ 107. - 109. obč. zák. a to z
některého důvodu uvedeného v §u
13. tohoto zákona, může každý manžel
nehledě k předpisu §u 15. žádati
za rozluku manželství na podkladě provedeného
už sporu o rozvod. Dojde-li soud na základě
konaných šetření, při nichž
se mu je říditi zásadami řízení
nesporného, k přesvědčení,
že by skutečnosti ve sporu o rozvod na jevo vyšlé
byly už tehdy odůvodnily výrok o rozluce, kdyby
oň bylo bývalo žalováno, vysloví
rozluku manželství usnesením, do něhož
převezme výrok o vině z rozsudku, vydaného
ve sporu o rozvod téhož manželství. Rozluky
nelze tu vysloviti, jestliže stav uvedený v §u
13. g) pominul.
§ 18. Ve sporech o rozluku manželství pro nepřekonatelný
odpor odpadá předchozí rozvod podle §u
13. odst. i tohoto zák., jsou-li už manželé
soudně rozvedeni a uplynul-li od té doby jeden rok,
aniž obnovili manželské společenství;
uplynula-li tři léta od provedeného soudního
rozvodu, je pokládati tvrzený nepřekonatelný
odpor za prokázaný, pokud výsledky ústního
jednání tomu neodporují.
§ 19. Ujednání stran a rozhodnutí soudní
podle §§ 106. a 108 obč. zák. zůstávají
i po vyslovené rozluce manželství v platnosti,
pokud se strany nedohodnou jinak. Z důležitých
důvodů může kterýkoli z rozloučených
manželů žádati za nové spořádání
majetkových poměrů pořadem práva.
§ 20. 1. Příslušným rozhodnouti
o žádostech za rozluku ve smyslu §§ 13.
a 15. jest sborový soud první stolice.
2. Předcházel-li tuto žádost spor o
rozvod, je místně příslušným
sborový soud, jenž rozhodoval v prvé stolici
ve sporu o rozvod.
3. V ostatních případech je místně
příslušným sborový soud, v jehož
obvodě má svůj obecný soud manžel,
proti němuž žádost za rozluku směřuje.
Nemá-li tento manžel svého obecného
soudu v tuzemsku, je příslušným sborový
soud, v jehož obvodu má žadatel svůj obecný
soud.
§ 21. V řízení o žádostech
za rozluku ve smyslu §§ 13. a 15. může soud,
shledá-li toho závažnou potřebu, naříditi
i ústní jednání, jež je neveřejné;
toto ústní jednání může
se konati, uzná-li to soud za nezbytně nutné,
před celým senátem. Jinak platí ustanovení
§ 38. z. o org. s. Není-li některý z
manželů svéprávný, budiž
k jednání pozván i jeho zákonný
zástupce.
§ 22. Manželé, jejichž manželství
bylo rozloučeno výrokem soudním, mohou uzavříti
nový sňatek teprve, když rozhodnutí
o rozluce nabylo právní moci.
§ 23. Žalovati lze o rozluku podle §u 13. tohoto
zákona, i když důvod, který je podle
tohoto zákona důvodem rozluky, vyskytl se za platnosti
dřívějšího práva.
§ 24. Ustanovení tohoto zákona platí
i tehdy, byl-li soudní rozvod, jenž předcházel
žádost za rozluku, vysloven pravoplatně před
28. říjnem 1918 mimo území tohoto
státu v království a zemích zastoupených
v bývalé říšské radě
rakouské. V těchto případech rozhodnou
o žádosti za rozluku soudové jmenovaní
v §u 20. odst. 3.
§ 25. 1. Ustanovení §§ů 63., 64.,
66., 67., 94., 111., 115., 116., 119., 133., 134., 135., 136.
obč. zák. a dv. dekr. ze dne 26. srpna 1814, č.
1099 sb. z. s., a ze dne 17. července 1835, č. 61.
sb. z. s., se zrušují.
2. Dědická nezpůsobilost ustanovená
jako následek cizoložství v §u 543. obč.
z. pomíjí, jestliže ti, kdo soudně se
doznali k cizoložství nebo z něho byli usvědčeni,
stanou se manžely.
3. § 125. obč. z. o překážce příbuznosti
mezi židy se zrušuje.
4. Švagrovství je překážkou manželství
potud, že jeden manžel nemůže uzavříti
manželství s příbuzným druhého
manžela v pokolení přímém a s
plnorodým nebo polorodým jeho sourozencem.
§ 26. Jde-li o překážku prominutelnou,
může ji k žádosti stran prominouti z důležitých
důvodů politický úřad druhé
stolice.
§ 27. Smírčí pokusy, předepsané
při rozvodu (§§ 104., 107. obč. z.), konají
se výhradně na soudě a sluší
se tu říditi předpisy zákona ze dne
31. prosince 1868, č. 3. ř. z. z r. 1869.
§ 28. Z úřední povinnosti je vyšetřiti
neplatnost manželství, jsou-li mu v cestě překážky
§§ 56., 62., 66., 68. obč. zák. a §
8. tohoto zákona.
Ve všech ostatních případech sluší
vyčkati žádostí těch, kteří
byli ve svých právech zkráceni uzavřením
neplatného manželství.
§ 29. Ve věcech manželských lze si stěžovati
do rozhodnutí politického úřadu okresního
(obecního) k politickému úřadu druhé
stolice. Do rozhodnutí politického úřadu
druhé stolice jde stížnost k ministerstvu vnitra.
Stížnosti nejsou vázány na žádnou
lhůtu a k třetí stolici lze se odvolati i
ze shodných rozhodnutí obou stolic nižších.
§ 30. Ustanovení tohoto zákona nevztahují
se na Slovensko.
§ 31. Předpisy §§ 1. - 12. tohoto zákona
nabývají platnosti měsíc po vyhlášení;
ostatní předpisy jeho dnem vyhlášení.
§ 32. Provedením zákona pověřují
se členové vlády pro správu spravedlnosti
a vnitra.
Popud k zákonu, jejž právní výbor
předkládá Národnímu shromáždění
k schválení, vyšel z osnovy zákona o
základních právech státních
občanů, který zpravodaj podal svého
času Národnímu Výboru. Vláda
z této osnovy vyjmula článek o zrušení
šlechtictví, jenž zatím stal se zákonem.
Článek o manželství předsednictvo
Národního Výboru dalo t. zv. ministerské
komisi, aby podle zásad jeho vypracovala zákon o
manželském právu. Když v plné schůzi
Národního Výboru na projednání
jeho nedošlo, zpravodaj podal uvedený článek
jako zvláštní návrh Národnímu
shromáždění. Právnímu
výboru předložil pak podrobnější
osnovu, jíž v některých kusech za základ
položil práci ministerské komise. Zvláštní
návrh zákona o sňatku manželském
podal člen Národního shromáždění
p. dr. Jaroslav Stránský.
Osnova v nynější formě je výsledkem
podrobných porad, kterých súčastnili
se vynikajícím způsobem pp. prof. dr. Krčmář,
dr. Hora, dr. Svoboda a dr. Heveroch, jejichž obětavé
spolupráci děkovati sluší za to, že
právnímu výboru umožněno bylo,
předložiti Národnímu shromáždění
návrh zákona, který snese sebe přísnější
kritiku vědeckou.
Sňatek civilní je podmínkou platného
manželství v Uhrách, ve Francii, Italii, Belgii,
Nizozemsku, Švýcarsku, Rumunsku, Portugalsku, Německu,
některých státech jihoamerických (Brasilii,
Argentině atd.) a od revoluce i v Rusku. Ve Španělsku
musí obřadu církevnímu přítomen
býti státní úředník.
V Anglii a Severní Americe snoubenci mají na vůli
dáti se oddati buď úředníkem
státním nebo knězem; v některých
státech severoamerických stačí dokonce
pouhá úmluva stran. Ve Skotsku vedle manželství
církevním sňatkem založeného,
uznává se za platné i manželství
založené na faktickém společném
bydlení, které se dá dodatečně
na základě warrantu od šerifa vyžádaného
zapsati do matriky sňatkové.
Ryze církevní sňatek předepsán
je, pokud mi známo, toliko v Srbsku; v Norsku pro příslušníky
státní církve; ve Švédsku a Dánsku
s některými výjimkami.
V Československé Republice nucený sňatek
civilní je zaveden na Slovensku, kde platí právo
uherské. V ostatním území, pro které
platí občanský zákon rakouský,
je pravidlem sňatek církevní; sňatek
civilní lze uzavříti jen za podmínek
zákonem zvláště vytknutých.
Zaváděje nucený sňatek civilní
pro všechny osoby bez rozdílu vyznání,
návrh zákona následuje převážnou
většinu států evropských, vyhovuje
světské povaze naší republiky a činí
značný krok ku předu na cestě vedoucí
k rozluce státu od církví, která je
programem stran pokrokových a již důrazně
hlásá nynější president a tvůrce
našeho státu.
Právní výbor byl si toho vědom, že
návrh vyvolá odpor katolické hierarchie neb
aspoň části její, - církve
protestantské se mu u nás nevzpírají
- leč předvídá, že právě
jako v jiných státech (v Uhrách, Francii,
Italii atd.) vysloveno bude tolerari posse. Uměle
proti němu vyvolávané hnutí se uklidní,
protože nemá věcného podkladu. Ne církevní
požehnání činí manželství
šťastným, nýbrž mravní hodnota
manželů. Toho dokladem jsou katastrofy v rodinách
Habsburků, jichž manželství byla často
skandálem světovým.
Náboženskému přesvědčení
osnova vyhovuje tím, že ponechává manželům
na vůli, aby se podrobili také obřadům
církevním. Není pochyby, že tohoto předpisu
zákonného bude dosti často užíváno,
čímž odpadá důvod pro námitku,
že zavedením sňatku civilního zmenší
se příjmy kněží, kterémuž
důvodu by jinak, máme-li zejména na mysli
kněze na chudších farách, jisté
oprávnění nebylo lze upříti.
§§ 1. - 11. opírají se celkem o zákony
ze dne 25. května 1868, č. 47. ř. z., ze
dne 9. dubna 1870 č. 51. ř. z. a ze dne 4. července
1872 č. III. ř. z. Změny se vyskytují
jen potud, že několik ustanovení bylo poněkud
zmodernisováno, a že byly rozřešeny některé
pochybné otázky dosavadního práva.
V jednotlivostech jest podotknouti:
§ 1. = § 69. obč. zák.
§ 2. = § 70. obč. zák., 1. větě.
§ 3. je převzat z čl. II. §u. 5. zák.
z r. 1868 a pokud se týká příslušnosti
§u 1. zák. z r. 1870. Doba, po kterou vyhlášky
mají viseti na úředních deskách
byla proti dosavadnímu právu zkrácena. Dosud
je stanovena lhůta třínedělní,
předloha má jen lhůtu desetidenní.
Právní výbor řídil se tu úvahou,
že lhůta desetidenní stačí, když
podle platného práva, opřeného o právo
církevní, lze přistoupiti ke konsensu za
týden až čtrnáct dní od počátku
vyhlášek (§ 71. obč. zák.).
§ 4. odpovídá §u 72. obč. zákona
(zákony z r. 1868 a 1870 neměly o té věci
ustanovení) a nový text řeší
spor o §u 72., podle něhož nebylo jisto, zdali
lze s vyhláškami počíti před
tím, než šest neděl bydlení uplyne,
jen když šest neděl se dovrší před
prohlášením konsensu, či sluší-li
s vyhláškami sečkati, až oněch
šest neděl se dovrší. Spor řeší
se ve smyslu alternativy druhé.
§ 5. odpovídá §u 74. Citované zákony
zase neměly ustanovení, až na to, že vyhlašování
manželství při úředních
dnech bylo prohlášeno nepodstatným. (Čl.
II., § 5., 2. odst., 2. věta zákona z r. 1868.)
Ale ustanovení odpovídající §u
74. je nutné, hledíc k možnosti, že by
omyl při vyvěšování a snímání
vyhlášek mohl způsobiti neplatnost manželství.
Mezi vyhláškou zákonem předepsanou a
vyhláškou k platnosti manželství nezbytně
nutnou byla uznána vhodnou časová mezera
pětidenní.
§ 6. odpovídá §u 73. obč. zákona.
Citované zákony zase neměly ustanovení,
ale i tu bylo ustanovení analogické §u 73.
uznáno vhodným. Pořad mezi § 73. a §
74. byl z úmyslu zaměněn, aby byly naprosto
odstraněny pochybnosti, zdali k platnosti manželství
stačí, když manželství osob, které
se mají státi manžely nyní, bylo vyhlášeno
třeba před několika lety.
§ 7. má ustanovení o dispensi od vyhlášek
a odpovídá v podstatě §§ům
85. - 88. obč. zák. Změny jsou v tom, že
není předepsáno nějaké zvláštní
diskretní řízení v případech
§ 87., a že v případech §ů
86., 87. není potřebí potvrzení přísežného,
nýbrž stačí potvrzení prosté.
Zároveň se vytýká (a zase se tím
řeší dosavadní pochybnost), že
dispense bude účinná, když nedopatřením
a p. by toto potvrzení nebylo učiněno.
Poslední odstavec §u 7. odpovídá §u
88. obč. zákona. Vyskytly se sice pochybnosti, zdali
by manželství nemělo konvalidovati dispensí
samou, takže by nebylo potřebí žádati
obnoveného konsensu, ale ustanovení §u 88.
bylo zachováno, hledíc k možnosti zmatků.
§ 8. odpovídá §u 75. obč. zák.
a §u 7. (čl. II.) zák. z r. 1868. Závěrek
téhož §u odpovídá §ům
81. - 82. o. z. Shledáno důvodným vytknouti
pouze přípustnost delegace a zanechati zevrubnější
úpravu delegace vykonacímu nařízení.
Otázka, zda-li by se nedoporučovalo připustiti
delegaci také na úřady obecní (mimo
města s vlastním statutem) byla zodpověděna
záporně, hledíc k tomu, že za dnešní
organisace úřadů obecních bylo by
se obávati obtíží, po případě
zmatků pokud se týká evidence obyvatelstva.
Naproti tomu otázka, zdali in articulo mortis lze přijmouti
i konsens mimo úřadní sídlo, byla
zodpověděna kladně, ale pokládáno
zbytečným, věc přijmouti do zákona,
ježto zákon nikde se nezmiňuje o tom, že
by prohlášení musilo se státi v úředním
sídle příslušného úřadu.
§ 9. odpovídá §u 76. o. z. Slovy "odvolal-li"
na místo passivní vazby, kterou má původní
text §u 76., bylo ostřeji naznačeno že
je lhostejno, zdali adresát odvolání o odvolání
zvědět čili nic. Věc ta ostatně
v nauce práva rakouského nebyla valně
pochybna.
§ 10. je převzat ze zákona z r. 1868 (§
8.). Aby nemohly se vyskytnouti pochybnosti, zdali a jak dalece
je platnost manželství závislá na zřízení
a úpravě zápisu, byla stylisována
druhá věta, jež je v souhlase s povahou věci
a dosavadním výkladem.
§ 11. je zase převzat ze zákona z r. 1868,
(§ 9.), ale je tu vyslovena jen hlavní zásada.
Ustanovení o úpravě rejstříků
tu jmenovaných je ponechati nařízení.
§ 12. má ustanovení o manželství
církevním. Stranám nemá nikterak býti
bráněno, aby vyhověli své potřebě
sňatku, odpovídajícího právu
jejich církve. V té věci jde zvolené
textování o mnoho dále nežli všechny
soudobé kodifikace (zák. německý,
švýcarský), jež mluví o požehnání
(benediktici) civilního manželství. Jen tolik
bylo nutno vytknouti z důvodů pořádkových
a z důvodů nutné evidence obyvatelstva, že
duchovní nesmí přijmouti manželský
konsens, pokud se mu strany nevykáží oddacím
listem příslušného úřadu
státního (obecního).
Úvodem poukázal bych ke skvělé apologii
instituce manželství, kterou Unger napsal ve
svém díle "Die Ehe in ihrer welthistorischen
Entwicklung". Nerozlučitelnost je mu "podstatným
požadavkem pravého a skutečného manželství,
které tak jako láska sama, jež není
obmezena žádnými pozemskými hranicemi
a nezná proměn časových, přes
hrob druhého manžela trvá, a svazek přírodou
přervaný, ještě dále duševně
v láskyplné věrnosti zachovává."
A přece i Unger žádal, aby manželství
zákonem prohlášeno bylo za rozlučitelné.
Kde už od počátku nebylo lásky, nebo
když přestala, kde už není oné
vyšší duševní jednoty, která
manžely k sobě poutá svazkem nerozlučným,
manželství stává se podle Ungera poměrem
nemravným, který nezasluhuje a v zájmu mravnosti
ani nemá býti zachován. Některé
křesťanské církve povýšily
manželství na svátost. Důkaz, jak ohromnou
důležitost jemu přiznávají. A
právem! Málo je zařízení lidských,
která by se mu vyrovnala svým vlivem na mravní
a kulturní vývoj lidstva. Štěstí
rodinné je nejpevnějším podkladem štěstí
člověkova vůbec.
Snad ještě větší význam
má však manželství pro děti z něho
vzcházející, kterými člověk
přežívá sama sebe, svůj vlastní
dočasný život, které jsou extensí
vlastního já do nekonečna. Rodina je nejdůležitější
vychovatelkou jejich. Símě občanských
ctností, které matka vložila do mladistvé
mysli a které láskyplně pěstila s
něžnou starostlivostí, je a zůstane
nejcennějším prvkem krásné a
ušlechtilé povahy.
Právní výbor, který předkládá
Národnímu shromáždění
tuto osnovu zákona k přijetí, proniknut je
plně vědomím významu manželství.
Pro členy právního výboru reklamuji
právo, aby o sobě užili slov, která
napsali původcové spisu "L'élargissement
du divorce": "Nul n'est plus pénétré
que nous de la grandeur et de la noblesse d'une association
ou deux êtres qui se sont librement choisis partagent,
toute leur vie, les joies et les peines, la bonne comme la mauvaise
fortune, élèvent avec dignité leurs enfants,
en leur donnant pour exemple la paix et la sécurité
du foyer".
Navrhujeme-li, aby rozlučitelnost, zákonem občanským
zásadně připuštěná, rozšířena
byla i na manželství katolická, činíme
tak z důvodů nejzávažnějších.
Vede nás k tomu přesvědčení,
že uzákonění předlohy poslouží
veřejné mravnosti, že vyhoví oprávněným
požadavkům desetitisíců nešťastných
spoluobčanů a že uchrání tisíce
nevinných dětí, hrozící jim
zkázy. Osudu těchto dotkl bych se nejdříve,
neboť trpí beze své viny a jsou prvními
obětmi rodinného rozvratu. Mnohých slov netřeba.
Denní svár, vyvrcholující často
v nadávky a konečně i v násilnosti,
musí zničiti mravní povahu dítěte.
Otec, který spilý přichází
pozdě v noci a ohrožuje pak ženu i děti,
matka, která za zády mužovými přivádí
si milence domů - rodiče toho druhu vychovávati
mohou jen zločince a prostitutky. Od vinníka děti
oddáliti je jednou z nejpřednějších
povinností státu.
Také významu rozluky pro manžely samy netřeba
obšírně doličovati. Stačí
poukaz k tomu, co Ungrem bylo o věci pověděno.
Rozvod je toliko paliativním prostředkem, - při
tom namnoze záludným. Přirovnal bych jej
k těm lékům, které sice nemoc vyléčí,
ale organism přes to poškozují. Mladý
muž nebo mladá žena, jejichž manželství
záhy ztroskotalo, pouhým rozvodem jsou odsouzeni
k celibátu, který nesnadno bývá dodržován.
Muže vhání v náruč nevěstkám,
s příšernými toho důsledky, a
žena, dojde-li na těhotenství mimomanželské,
sahá k opatřením ničícím
potomstvo a ohrožujícím její vlastní
život.
Jediným východiskem je rozluka, umožňující
nový sňatek.
Přehlédneme-li současné zákonodárství
kulturních států shledáme, že
v Evropě rozluka zavedena jest ve všech státech
kromě Italie a Španělska. V bývalé
říši rakousko-uherské připuštěna
byla a sice v Uhrách pro všechna vyznání,
v Rakousku jen pro nekatolíky. Rovněž připuštěna
je ve Spojených státech Severoamerických.
(Viz E. Lehr: Le mariage, le divorce et la séparation de
corps dans les principaux pays civilisés.)
Pokud jde o náš stát, platí na Slovensku
právo uherské, je tam tedy rozluka připuštěna
pro všechna vyznání náboženská.
Kdyby u nás zachováno bylo platné právo
rakouské, vedlo by to k tomu důsledku, že by
změnou domovské příslušnosti
měnila se i právní povaha manželství.
Manželství státního úředníka
katolického vyznání, přeloženého
na př. z Čech na Slovensko, bylo by rozlučitelno,
kdyby přeložen byl zpět do Čech, stalo
by se zase nerozlučitelným. Katolík, který
by chtěl manželství rozloučiti, získal
by tuto možnost prostou žádostí, aby přijat
byl do svazku některé obce slovenské. Před
28. říjnem byla tato cesta dosti obvyklá,
ale byla neschůdná pro státní úředníky,
advokáty, notáře atd., kteří
ztrátou státního občanství
rakouského pozbývali i svého zaměstnání
- dnes, kdy je jediné státní občanství
pro celý obvod naší republiky, překážky
této už není.
Zbývá zodpověděti otázku, neutrpí-li
rozšířením rozlučitelnosti i
na katolíky rodina a veřejná mravnost. Odpověď
dána je faktem, že rozlučitelnost je v kulturních
státech pravidlem a nerozlučitelnost výjimkou.
Nemyslím, že by vážný člověk
odvážil se tvrzení, že rodinný
život a veřejná mravnost jsou ve státech
jako Anglie, Švýcarsko, Belgie, Francie, Holandsko
atd. na nižším stupni nežli v bývalém
Rakousku nebo že by rodinný život a mravnost
našich protestantů stály níže nežli
u katolíků.