Národní shromáždění československé 1918 – 1920

S otázkou miliční jsme v témže stadiu, jako byly téměř všecky státy evropské před válkou s otázkou odzbrojení. O odzbrojeni se mnoho mluvilo a psalo, nebylo však nikoho, kdo by byl chtěl učiniti první krok k provedení tohoto všelidského ideálu.

Budiž mi dovoleno, abych tu citoval řeč význačného německého socialisty Noske v branné debatě 25. dubna 1907 v říšském sněmu berlínském. Pravil:

"Byli jsme to právě my, sociální demokraté, kteří jsme se vždy s úsměškem stavěli proti příležitostným měšťáckým fantastickým ideám o odzbrojení a poukazovali jsme na to, že hospodářské rozpory, které současně ještě mezi různými národy panují, jsou touto dobou tak silné, že jeden stát sám nemůže na odzbrojení vůbec pomýšleti."

Jak jsem pravil, situace je nyní obdobná a já se ptám, zda by se našla v československém státě většina pro to, abychom zřízením milice bez dokonalé předběžné průpravy celého národa a bez ohledu na směrnice, jimiž jsou vedeny vojenské systémy států sousedních, chtěli vystaviti republiku v nebezpečí, že svoji lásku k pokroku, míru a důvěře v mezinárodní demokracii zaplatí svojí existencí? Tato situace bude trvati tak dlouho, dokud vážné dorozumění států evropských nebo alespoň středoevropských nestanoví jednotné branné formy a příslušných kontingentů pro všecky najednou.

Právě v důsledku této úvahy byli jsme postaveni před úkol velice vážný, neboť armádě československé v první době vývoje tohoto státu dán byl veliký úkol, obhájiti a zajistiti všecky svobody, jichž jsme průběhem let válečných nabyli a jež dne 28. října 1918 přešly v ruce lidu. A to není úkol malý! To, čeho jsme prací presidenta Masaryka a kolegy Beneše v zahraničí dobyli za podpory té veliké řady známých i neznámých jejich pracovníků v cizině i uvnitř bývalé monarchie, za hrdinné obětavosti a oddanosti legií, budeme muset nejméně půl století velmi bedlivě střežiti a ochraňovati. Roku 1874 pronesl generál Moltke podobnou myšlenku. Jaký však jest rozdíl mezi jejím výkladem a pochopením u dvou národů? Němci museli státi na stráži nespravedlivě usurpovaných práv, jež chtěli obrániti a uhájiti proti znásilněnému národu opět násilím. My však máme jiný mravní podklad pro tuto politickou maximu. My musíme svoje práva a svobody střežiti před násilnictvím nepřítele reakce, který neustává pracovati a - ač nechci býti špatným prorokem - věřím, že neustane pracovati, pokud bude tušiti jen jiskru síly a naděje ve svých aspiracích.

Nejde tu však jen o udržení politických práv a svobod, jež nám výsledky světové války po dějinné spravedlnosti přinesly, nám musí jíti i o to, aby klidná a zajištěná země měla možnost, pokračovati ve velkém díle sociálním a hospodářském, pracemi tohoto slavného sboru započatém.

Odvolávám se na největšího zastánce otázky miliční, Jeana Jaurésa, který jako základní myšlenku své knihy L´ Armée Nouvelle hned v úvodu praví:

"První úloha každé velké strany, pečující o změnu sociálních řádů a rozhodnuté, tohoto cíle dosáhnouti, jest tato: Jak může se pro Francii a nejistý svět, který ji obklopuje, zajistiti až k nejzažším možnostem mír a kdyby přes její namáhání a přes její vůli, udržeti mír, byla země napadená, jak zajistiti co nejlépe vyhlídky na obranu a prostředky k vítězství?"

Tato snaha, vybudovati až do úplného uklidnění evropských politických poměrů republice armádu okamžitě pohotovou a schopnou soustředěné a jisté obrany vlasti, byla vedoucí myšlenkou všech našich prací při branném zákoně.

Všichni stojíme - přiznejme si to - ještě do značné míry nejisti před řadou úkolů, jimž musí národ dostáti. A mezi ně patří zkoumání toho, aby výsostná myšlenka miliční byla schopna života. Jest to v první řadě blahobyt národa, usmíření hlubokých protiv v něm, sociální uspokojenost všech jeho vrstev a národnostní vyrovnanost všech kmenů vlast obývajících.

Ze splnění těchto požadavků vyvěrá teprve ona morální síla každé národní armády, ta síla, která prýští z hluboké víry ve spravedlnost idee, za níž jde voják do boje, pro níž vytrhává se na určité období ze svého normálního občanského života, aby nabyl potřebných odborných vědomostí vojenských, ona morální síla, která jest mocnější než pud sebezachování, a hlavní, řekl bych, jedinou konkrétní základnou pravé kázně moderního, demokratického a národního vojska. Jí přestává býti armáda pouhým mechanismem síly a stává se oduševnělým vykonavatelem ideálu všeho lidu.

Nejde tu však jen o tyto mravní podklady zavedení milice v naší branné moci, jde tu i o řadu schopností a umělostí, jež musí vniknouti v krev a mízu netoliko oněch několika tisíc asentovaných nováčků, nýbrž musí prolnouti celým národem, všeho jeho vrstvami a třídami. Jaurés charakterisuje tento moment snah o vybudování milice takto:

Nesmíme se spokojiti jen se všeobecnými formulemi o milici, nýbrž pro zem musí se přesně určiti pevný způsob organisace, jež se pod tímto slovem vyrozumívá. Výkonná schopnost a výbornost této nové organisace musí býti prokázána a to životosprávou vlastních fedrovatelů a rozšiřováním tohoto dobrého příkladu mezi pracujícími vrstvami, pevnou vytrvalostí a horlivostí na životním díle vojenského výcviku v tělocvičných a střeleckých spolcích, při manévrech ve volné přírodě a cvičeních na nejrůznějším terainu, jichž účinnost nastoupí na místo neplodného a mechanického kasárenského drillu. Svou neochabující činností musí proletariát dokázati, že není to z bojácné sebelásky, ani z rabské zbabělosti, nebo měšťácké lenosti, proč bojuje proti militarismu a válce, nýbrž, že je právě tak pevně rozhodnut a připraven, zajistiti plný rozvoj v pravdě lidového a účelného systému armádního, jako jest rozhodnut, poraziti všecky osnovatele jakýchkoliv konfliktů."

V československé interpretaci vůdčí zásady Jaurésovy řekli bychom, že pečovati o tento fysický rozvoj sil našeho lidu přísluší nikoliv jen proletariátu, jak praví se v knize Jaurésově, nýbrž všem vrstvám obyvatelstva této republiky bez rozdílu třídy i národnosti. Bylo by velmi nebezpečno, klásti požadavek "ozbrojeného proletariátu" tam, kde nutno systematicky pečovati o to, aby v případě nebezpečí vyvstal k obraně vlasti "ozbrojen národ".

Výslovně jsem uvedl v předešlém, že jednou z hlavních podmínek možnosti zavedení miličního zřízení u nás jest národnostní vyrovnanost všech kmenů tuto republiku obývajících. Po této stránce nebylo planou frasí volání po vytvoření národnostního ovzduší švýcarského ve státě Československém. (Výborně!)

My dnes tedy nemůžeme - a důvod jsem naznačil - podati konkrétního návrhu na zavedení milice v československé branné moci, ale jsem ubezpečen, že ani okamžik nebude žádný příští ministr národní obrany váhati, předložiti takový projev v okamžiku, kdy všecky zevní i vnitřní podmínky budou k němu splněny. K tomu ovšem je potřebí mnoho práce a to nejen vojenských odborníků a politiků, nýbrž celého národa a všech institucí, jimž zajištění a blaho vlasti leží na srdci. V tomto směru vykonalo již mnoho Sokolstvo a Dělnické Tělocvičné Jednoty, kteréžto instituce jistě budou na zdárné této cestě pokračovati, bude však nutno ještě mnoho učiniti po stránce mravní, aby totiž myšlenka zabezpečení republiky stala se jednotným majetkem celého národa a byla rozhodným činitelem při všech akcích, určujících základní formy našeho života i myšlení.

Žádný systém branné moci, ani kádrový, ani miliční, nebude schopen života a řádné výkonnosti, nebude-li prováděn skutečnou, z hloubi duše celého národa prýštící snahou, vykonati vše, aby vlast v případě ohrožení byla uchráněna a zajištěna, V tom směru nelze spoléhati na nadšení a akce, podniknuté teprve ve chvíli, kdy se nepřítel již dere přes naše hranice, nýbrž k této eventualitě musí směřovati všechny soustavné a cílevědomé přípravy v době nerušeného míru. Netřeba se obávati, že by u nás armáda mohla sloužiti jinému účelu, než tomuto. Armáda jest a zůstane v republice naší mocí, podřízenou vůli lidu. (Výborně!)

Vždyť tímto sborem volený president bude jí stavěti vždy v čelo ústavě odpovědného ministra, Národní shromáždění bude míti vždy nejširší možnost kontroly a možnost, zakročiti ve smyslu ústavních předpisů proti všem eventuelním zařízením, jež by neodpovídala základním principům naší demokracie. Avšak i tuto kritiku musíme ideově povznésti a nesmíme viděti militarismu tam, kde ho není. Nesmíme také ani armádu dosavadní, ani tu, která vyjde z předpisů, daných tímto branným zákonem, považovati za definitivní organisaci naší stálé branné moci, nýbrž musíme se přenésti svým duchem do doby, kterou bych rád vymezil asi na deset let, kdy snad se podaří zlikvidovati všecko osobní i věcné dědictví starého Rakouska, které nám subjektivně i objektivně dosud brání, viděti a tvořiti nového ducha armády i v rámci forem, které nejsou z důvodu věcné nutnosti valně odlišné od starých. Jako všechen náš život a všecky naše instituce, musí se prostě také armáda teprve těžce přizpůsobovati republikánské a parlamentární formě našeho zákonodárství.

Jaký je duch československé armády? Základ ideologie našeho vojska precisoval brzy po svém příjezdu do vlasti při zahájení vojenských vzdělávacích kursů president Masaryk, když řekl:

"Demokratická armáda je vybudována, vedena a vychovávána pro defensivu a ne pro ofensivu." (Hlučný souhlas. Výborně!)

A konstatuji jako ministr že naše armáda defensivní je a doposud se také vždy i ve svých zlých měsících svého vývoje defensivně chovala. Od svého vzniku se tomuto programu, stanovenému našim presidentem, nikdy nezpronevěřila. Armáda tak, jak dnes jest, nemá skutečně jiné touhy, než státi pohotově pro případ, že by ji republika potřebovala. Nepodařilo se také, ač pokusy takové čas od času se děly, zlákati vojsko k opuštění jeho defensivního charakteru v našich situacích vnitropolitických.

A tady bych jedno rád zdůraznil a jednou pro vždy odmítl pověst, jako by ministerstvo národní obrany v květnu minulého roku bylo s armádou podniklo kroky ofensivní. Maďaři koncem dubna ustupovali pod tlakem ofensivy- rumunské na jih od naší demarkační čáry. V prostoru tam vzniklém nastalo správní vacuum se všemi strašnými následky tohoto stavu, - vraždami, pálením, loupením - jež prováděly marodérské bandy bez obavy, že bude jim čeleno. Úpěnlivé výkřiky obyvatelstva vnutily našemu vojsku funkci mezinárodní gendarmerie, které se ujalo nikoliv z vlastní iniciativy nebo jen z mé vůle, nýbrž na přání a prosby postižených a na doporučení našich vedoucích správních kruhů na Slovensku. (Slyšte!) Pro to mám všechny doklady. Tam stála tedy naše armáda ve službách lidskosti, jako v nich musí státi i v budoucnosti! Kdo tvrdí opak, nebo kdo chce některé episody, spáchané proti duchu a vůli vojenské správy, stavěti výše než programatickou snahu armády jako celku, páše bezpráví a zlomyslnost, jež nemá omluvy v rozporu politických názorů.

Znovu opakuji: Není podkladu k obavám, že by se vojsko zpronevěřilo vůli národa a jeho representantů ve vládě a Národním shromáždění na venek i uvnitř říše, jako se stalo v těchto dnech v Německu. Jsou liché všecky obavy, že by naše vojsko při dnešním svém ideovém založení, ať již stálé, nebo miliční, vystoupilo někdy proti vůli lidu, jejíž je ozbrojeným vykonavatelem a obhájcem. (Výborně!)

Předložený Vám branný zákon veden jest jedinou snahou, snahou, která vede i Vás, snahou o prospěch republiky. O meritorních věcech nebudu se šířiti. Stalo se tak obsáhle v branném výboru, klubech, žurnalistice i debatách našeho veřejného mínění.

K nejrůznějším přáním, projeveným ze všech stran, aby vojenskou službou nebyl ochromován náš hospodářský, sociální i kulturní vývoj, dovoluji si prohlásiti, že vojenská správa bude vždy v tomto směru přihlížeti k potřebám našeho rolnictva, řemeslnictva, průmyslu, ale i našeho studentstva co nejstarostlivěji, zejména, když se jedná o druhý rok, kdy bude možno přihlížeti k různým zájmům naprosto oprávněným.

Jenom jedno místo bych doprovodil výkladem, poněvadž tvořilo ohnisko sporu při dohodování se stran. Myslím, že tím zjednám jasno. Jest to otázka vojenské justice.

Já jsem, dámy a pánové, s tohoto místa dne 21. listopadu ve své odpovědi na interpelaci v případě Munově vyložil své stanovisko, jaké chovám ohledně dualismu naší justice vůbec a ohledně vojenské justice zvlášť. Řekl jsem: "Jsem z plného přesvědčení při těch, kteří by rádi viděli likvidaci celého systému vojenské justice a sice z důvodů jak theoretických, tak praktických. Přičiním se, pokud budu pověřen správou vojenských věcí v naší republice, aby tato tendence byla v příští soustavě československé branné moci patrnou."

Tato slova nebyla řečena do větru. Politické presidium mého ministerstva pracovalo v intencích těchto slov při sdělávání branného zákona. Branný zákon v odd. 7. pojednává o soudní a disciplinární trestní pravomoci nad osobami vojenskými v činné službě. Stylisace § 33. byla volena tak, aby zákon - předhlížeje jaksi příští vývoj - umožňoval, bez velkých změn budoucí reorganisaci vojenské justice. § 33 totiž praví: "Rozsah vojenské trestní soudní a disciplinární pravomoci určuje vojenský trestní soudní řád a vojenská služební ustanovení."

Z toho následuje, že tím okamžikem, kdy bude novelisován vojenský trestní řád, mění se v branném zákone současně celá partie, pojící se k tomu faktu, že vojenskou justici ještě máme a že s ní musíme pro dohlednou dobu také počítati. To jest věcí celé úpravy trestní legislativy, je to především záležitostí budoucího našeho trestního řádu pro civilní osoby, aby ve svých ustanoveních pamatoval na ty okolnosti, jichž dnes ještě postrádá a jež za to jsou obsaženy ve vojenském trestním řádě, jakožto specifika, vyplývající z vojenského poměru. Obdobně má se to s trestním právem materiálním. Sděluji, že existuje již anketa při ministerstvu národní obrany, která se reformou vojenského soudnictví zabývá. Reformy takového druhu nelze však vzhledem k poměrům, jak právním, tak faktickým, prováděti přes noc, nelze je také činiti předmětem vzájemných politických koncesí, poněvadž by to mělo svůj neblahý vliv na propracovanost, důkladnost a vývojovou spojitost těch forem, k nimž chceme dospěti.

Tolik považoval jsem za svou povinnost říci v otázce reformy vojenské justice, by nevznikl klamný dojem, že ministerstvo národní obrany nevěnuje plánovité pozornosti všem myšlenkovým proudům a potřebám, které jdou naší veřejností a jež nutno uznati za správné.

Končím a jsem hluboce přesvědčen, že odhlasování předloženého vám zákona nebude nikterak na překážku soustavným a nepřetržitým studiím a akcím, směřujícím k pozdějšímu definitivnímu zavedení milice. Přijetím branného zákona končí se první období vývoje naší branné moci. Bude možno historicky zpracovati vše, co se k této části budování naší republiky pojilo a mnohá, dnes pomíjená a přezíraná práce nabude teprve svého významu. Věřte, že jsme pracovali všichni nejpoctivěji, nejoddaněji a bez oddechu s největší starostlivou péčí o blaho státu. Nechť tento zákon republiky jest šťastným základem naší příští bezpečnosti, nechť se v něm projeví harmonie všech poctivých demokratů a republikánů, oduševnělých myšlenkou: Nechť žije Československá republika! (Výborně! Hlučný potlesk.)

Předseda (zvoní): K slovu není nikdo přihlášen, debata odpadá. Panu zpravodaji uděluji slovo ještě k doslovu.

Zpravodaj posl. Udržal: Vážené shromáždění! V závěrečném slovu považuji za svou povinnost, poděkovati vřele duševnímu tvůrci naší branné moci i předložené vládní předlohy zákona, velikému synu sesterské republiky Francouzské, našemu chefu generálního štábu Pellému. (Shromáždění povstává a propuká ve spontánní ovace přítomnému generálu Pellému.) Veliký voják jest jistě nepřítelem dlouhého mluvení a kdyby byl býval dobře rozuměl, kdyby již dnes ovládal tak naši mateřskou řeč, opravil by mne a řekl by, že není přítelem českého národa, nýbrž že se cítí celým svým srdcem upřímným Čechoslovákem, jak to obyčejně říká. (Výborně! Hlučný potlesk.) Já děkuji mu ještě nejsrdečněji.

Dále doporučuji ještě k schválení dodatečně tři resoluce, které nacházejí se na straně 7. hned po zprávě výborové. Doporučuji je k schválení ve znění, jak jsou v tisku.

Vážené shromáždění! Vlast naše byla vždy plna práce, plna života, plna boje. Obklopeni kol dokola nepřítelem mocným, bezohledným, úkladným nepřítelem, zaslepeným plemennou záští proti našemu národu, který se s tím nikdy netajil, že bojuje za naše vyhlazení, byli jsme nuceni, brániti se od nepamětných dob, seč síly stačily. A jen své vysoké kultuře, kultuře vyšší, než byla kultura sousedů, děkujeme, že nepotkal nás podobný osud, jako bratry naše Slovany polabské a pobaltské.

Vysoké učení Karlovo, kultura zachránila nás před přečetnými protivníky. Kultura dala nám zvítěziti nade všemi kruciádami za Žižky, za Prokopů i za Jiřího z Poděbrad. V prostředí, vyvolaném trudem krvavých bitev, zrodila se u nás ušlechtilá reakce, postavivší se s krajním sebeobětováním proti násilí, proti krveprolévání. Největší své hrdiny viděl národ v představitelích pokoje a míru a není náhodou, že u nás se narodil Chelčický, Hus i Komenský. Historie sama vypravuje, když později jistá filantropie zmocnila se našich řad, jak pykali jsme těžce po celá staletí.