Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Co se týče § 8., ten je nutným důsledkem toho, že se ústavní výbor rozhodl pro zákon krátký, pro zákon rámcový, a proto musí býti nařizovací moci ponechána dosti velká možnost, aby upravila tuto jazykovou otázku, ale, připomínám znovu, v duchu tohoto zákona. A když to bude upraveno v duchu tohoto zákona, jsem přesvědčen, pánové, že i vy budete uspokojeni, poněvadž duch tohoto zákona je jistě takový, jak jsem v úvodu své řeči řekl, že musíme dáti najevo, že je to stát Československý. A tento zákon nese tento ráz.

Dále, poněvadž není dobře možno, aby všechna ustanovení, která tento zákon obsahuje, byla provedena hned, na př. není možno, aby nařízení vlády ustanovila hned, že úředníci všichni musí uměti hned od zítřka, kdy tento zákon nabude platnosti, česky, musí býti ponechána doba, aby byla dána příležitost každému tomu úředníku, aby se mohl česky naučiti. (Posl. dr Hajn: To se nenaučí nikdy! Není potřeba, aby se učil! My se budeme učiti za ně německy!) Musí se učiti a dnes se již učí česky. A promiňte mi to slovo, že budou se učit Němci více, než nám bude milo. (Posl. Sedláček: Je to vidět!) Ano, a po 5 let může býti tedy tato otázka výjimečně upravena.

Ale konečně poslední odstavec tohoto zákona je ustanovení, že předpisy, které jsou k tomu nutny, má si vláda po př. také vynutiti, totiž, že má vláda příležitost vynutit si, aby předpisy, které vydá, byly také dodržovány. Zde se jí dává k tomu příležitost.

Potom je dále řešena paragrafem 9. otázka, aby na př. úředník v čistě německé obci, dejme tomu z Chebu do Liberce, nemusil psát česky, tedy úředník německy ve věci německé německému soudu, aby nemusil psát česky. Kdybychom toto ustanovení sem nedali, v důsledku tohoto zákona by byl tento úředník rozhodně nucen česky tam psát. To by bylo nutno v důsledku tohoto zákona. (Posl. Dubický: Ale žádné neštěstí by to nebylo!) Neštěstí by to sice nebylo, ale byla by to práce. To připomínám. (Posl. dr Matoušek: Tedy u německých soudů bude vnitřní úřední řeč němčina!) Ne, pane kolego Matoušku, tam nebude úřední řeč německá, tam bude ta řeč, jakou Vy budete chtít. A to je krátce, jenom pokud čas mne stačil, abych vyložil ustanovení těchto zákonů.

Tedy znovu připomínám, že bude záležeti na budoucí vládě, že bude záležeti na parlamentu, jaký bude parlament. Nesmíme zapomenouti, vážené shromáždění, na to, co nás čeká. Takové poměry, jako jsou dnes, nebudou, dejme tomu, za 8 neděl, až budeme míti nový parlament. My nebudeme si moci dovoliti luxus takový, jako dnes, aby české strany stály naproti sobě. Přijdou sem jiné národnosti, přijdou sem Němci a Maďaři, a bylo by velice na pováženou - a já bych si to nechtěl před dějinami a budoucností vzíti na svědomí, - abychom my se zde štvali navzájem a někdo třetí měl z toho užitek.

Znovu připomínám, vážené shromáždění, že tento zákon bylo velmi obtížno pracovati, a řeknu to hned, že to byla i specielně pro mne dosti obtížná a těžká práce, proplouti tou Scyllou a Charybdou. (Posl. dr. Mazanec: Dělat politické kejklířství!) To nebylo politické kejklířství, pane kolego! Já bych řekl něco jiného, a když mne p. kol. Mazanec k tomu nutí, řeknu hned, že ty závorky tam k tomu navrhl p. dr. Dolanský.

Prosím, pánové, já jen, aby mi nebyla vytýkána neloyalita. Že však jsem byl vyprovokován p. kol. Mazancem, jinak bych to neuvedl, tak loyálním členem ústavního výboru jsem - podotýkám, že bude záležeti na poměrech budoucích, jak vyvinou se v Národním shromáždění, jak vyvinou se ve vládě. Výslovně připomínám, když budou tato nařízení vypracována a vydána v duchu tohoto zákona, že to bude ku prospěchu našeho státu a nás všech, a tím končím. (Výborně! Potlesk.)

Předseda: Uděluji slovo dalšímu referentu ke

3. zprávě ústavního výboru o vládním návrhu zákona (tisk 969) o řádu volení do poslanecké sněmovny (tisk č. 2374),

panu kol. dru Meissnerovi.

Zpravodaj posl. dr. Meissner: Vážené Národní shromáždění!

Pan min. předseda ve svém proslovu... (Nepokoj.)

Předseda (zvoní): Prosím o klid!

Zpravodaj posl. dr. Meissner (pokračuje): ... prohlásil volební řád do obcí, na kterém jsme se usnesli před rokem, jako jeden ze zákonů nejpokročilejších, kterým jsme se mohli chlubiti před celým světem, a vyslovil očekávání, že i volební řád do Národního shromáždění bude stejně pokročilým, ne-li pokročilejším a že to bude ve světě uznáno.

Jest naprosto nesporno, že volební řád, který vám předkládáme k úvaze a schválení, jest zbudován na zásadách opravdu pokrokových. Již první zásada, o kterou se opírá volební právo, jest zásada čistě demokratická, zásada stejná, jaká byla směrodatna pro volební právo do obcí, zásada všeobecného, rovného, přímého, tajného práva hlasovacího pro každého státního občana od 21. roku bez rozdílu pohlaví, jenže tato zásada tentokráte má býti fixována, má býti zabezpečena proti nějakým převratným úmyslům, má býti zabezpečena proti změněným názorům, nemá býti pouhým přechodným produktem doby revoluce, nýbrž trvalým základem našich demokratických zařízení a zejména pro náš zákonodárný sbor. Za tím účelem tato zásada je vyslovena nejen ve volebním řádu, nýbrž také v ústavní listině a nemůže býti měněna, leč kvalifikovanou většinou. A tu myslím, že není neoprávněná naděje, že se nenaskytne v budoucnosti kvalifikovaná ³/₅ většina, která by chtěla zhoršiti všeobecné rovné právo hlasovací pro muže i ženy od 21. roku počínajíc.

Není to jediná zásada, kterou se volební řád může pochlubiti. Původci volebního řádu byli vedeni snahou, aby tento řád byl pokud možná spravedlivý, a to nejen k jednotlivému voliči, nýbrž také ke každé vrstvě, ke každé třídě, ke každé národnosti. Mohli jsme se přidržeti starého systému, systému, který ještě zachován je ve mnohých státech, systému voleb majoritních, při němž by však každý jednotlivec měl stejné právo volební, a zásada demokracie, vyslovená v ústavní listině, byla zdánlivě zachována, ale ve skutečnosti by mohl způsobiti, že by zákonodárný sbor, ať již sněmovna poslanecká, či senát, svým složením neodpovídal rozvrstvení obyvatelstva republiky, jak ve směru třídním, tak národnostním. Zavedením majoritního systému a seskupením volebních okresů mohli bychom snad přivoditi zmajorisování národnostních menšin, přivoditi rozdíl mezi venkovem a městy, i mezi jednotlivými volebními okresy, mohli bychom vyvolati zase zjevy, které, bohudíky, jsou již překonány, že volební projekt některých politických stran může nullifikovati jiné strany, třeba by representovaly velkou část národa, ocitli bychom se však zase v těch poměrech, že by byly volby čistě nahodilým výsledkem pouhých kompromisů a paktů volebních proti vůli většiny národa. Všechny tyto umělůstky, jak bych je nazval, všechny snahy, aby se tímto systémem mohla určitá strana ve svém významu zmenšiti, nebo naprosto znullifikovati, jsme odmítli a zůstali jsme na principu naprosto spravedlivém, na principu poměrného zastoupení menšin. Jak jednotlivé vrstvy a národnosti v republice jsou zastoupeny, tak mají býti zastoupeny také v zákonodárných sborech.

Tato snaha po naprosto spravedlivém volebním řádu došla plného výrazu v instituci, kterou můžeme se pochlubiti před světem, poněvadž nezná jí žádný jiný volební řád, instituci, jejímž autorem je pan ministerský rada dr. Bobek, totiž instituce druhého a třetího skrutinia. Při poměrném zastoupení menšin a při způsobu, jak se přidělují mandáty neobsazené při prvém skrutiniu, vzhledem k tomu, že tu rozhodují čistě nahodilé okolnosti, a často jediný hlas přivodí, že přikázání mandátů stane se na úkor jedné či druhé strany a že celkový počet mandátů, který přikázán jest jednotlivým stranám v celé republice, neodpovídá celkovému počtu hlasů, které tato strana na sebe soustředila, mohla by pak strana, která representuje většinu, vzhledem k těmto nahodilostem, kterým se nedá vyvarovat při rozdělení na volební kraje, při přikazování mandátu býti stlačena na menšinu, nebo alespoň dosíci menšího vlivu, nežli jí přísluší podle celkového počtu hlasů v republice pro ni odevzdaných. Této nespravedlnosti má býti čeleno druhým skrutiniem. Zbytky hlasů prvého skrutinia mají býti sečteny a neobsazené mandáty se přikáží podle celkových zbytků hlasů odevzdaných pro jednotlivé strany v celé republice, takže pak každá strana dostane přibližně tolik mandátů, kolik jí podle celkového počtu hlasů přísluší. Že ovšem tu absolutní spravedlnost není možná, každý snad uzná. Jest absolutně nemožno vypracovati volební řád, který by do nejmenších detailů, až na jediný hlas, spravedlivě přikazoval mandáty. Při technice, které vyžaduje systém poměrného zastoupení, vždy tu bude jistá nerovnost, vždy tu bude nahodilé přikazování mandátů. Druhé a třetí skrutinium však umožňuje, že tyto nespravedlnosti a neúplnosti budou stlačeny na minimum. V tomto směru poukazuji na výpočty, které byly uvedeny v odůvodnění vládního návrhu, kde bylo to ukázáno na příkladu švýcarských voleb.

Ovšem jedna věc jest, o které se musím zmíniti. Snad se namítne při druhém skrutiniu, že ani tu přibližná spravedlnost a rovnost docílena nebude vzhledem k tomu, že některé strany z druhého skrutinia budou vyloučeny, ježto volební řád zavádí pro druhé skrutinium tak zv. quorum. Quorum toto jest podobného rázu, jaké jest zavedeno při volbách do obecního zastupitelstva, totiž že na přikázání kandidátů z druhého skrutinia nemají nároku všechny strany, nýbrž toliko strany, které dosáhly při volbách volebního čísla. (Hlas: To je nespravedlivé!) Tytéž důvody, které byly při volebním řádu do obcí (Hlas: Volby podle většiny budou ještě nespravedlivější!), tytéž důvody byly také směrodatnými proto, že quorum bylo zavedeno při druhém skrutiniu. Řeknu docela upřímně, že byly zde mimo to také důvody jiné. Připustíme-li, aby se pro druhé skrutinium sečetly všechny hlasy, které některá strana, ať již politická, hospodářská, či jakákoliv jiná sehnala v celé republice a neurčíme-li quorum, pak otevíráme dvéře i stranám, které nejsou života schopny, nebo často kandidaturám, řekl bych, stavovským. (Hlas: Protistátním, řekněte!) Stačí, aby jeden jediný stav, který není dosti silný ani v jediném, a nota bene velmi velikém volebním kraji, a vůbec nemá možnosti, aby v národě tvořil stranu, postavil si kandidátky jednotné ve všech národech v celé republice a dosáhne - nebude-li quora - při druhém skrutiniu poslance. Přivodilo by to nebezpečné tříštění sil. Bylo by tu i nebezpečí, že kdyby během doby přistěhovali se do republiky příslušníci nové národnosti, která tu není usedlou, a byli roztroušeni v celé republice, že by dosáhli mandátu jen proto, že jejich hlasy representují celkem tolik, kolik odpovídá volebnímu číslu ve druhém skrutiniu.

To byl důvod, který vedl k tomu, že zavedeno bylo quorum, které nota bene není vyjádřeno jen volebním číslem, nýbrž může býti menší, ovšem činí, není-li volební číslo menší, aspoň 20.000 hlasů. Vzhledem k tomu, že pražský volební kraj jest tak velký, že v něm bude 50 tisíc a v budoucnosti snad až 1 milion voličů, každá strana života schopná může dosíci volebního čísla nebo 20.000 hlasů. A uvážíte-li dále, že pro senát jsou volební kraje ještě větší, že tam volební číslo bude dosahovati snad až 50.000, průměrně 45.000, že tedy cifra 20.000 jest polovička volebního čísla, že tedy každá strana se zdravým základem může dosíci 20.000 hlasů, jistě nelze vytýkati, že jsme kvorum zavedli.

Ovšem nechci tu tajiti, že může toto kvorum býti nebezpečné i ve směru národnostním. Když se nepřihlíží k hlasům nedosahujícím kvora, tak mohou i při druhém skrutiniu přijíti na zmar hlasy české nebo československé, budou-li roztříštěny. Nebude-li takové roztříštěnosti mezi Němci a Maďary, mohou tím docíliti při druhém skrutiniu úspěchu, který neodpovídá jejich početnosti.

Poukáži později ještě na jiné nebezpečí v ohledu národnostním, ležící v malé účasti voličstva. Nyní zdůrazňuji, že náš volební boj nesmí býti veden partikularisticky, to slovo partikularisticky nemyslím ve směru území, nýbrž ve smyslu tříštění se stran, tvoření se zvláštních, čistě zájmových skupin. Takové tříštění bylo by velkým nebezpečím, když u Němců a Maďarů nastane koncentrace, a když tím docílí, že při druhém skrutiniu neztratí žádného hlasu, kdežto u nás tříštění mohlo by přivoditi ztrátu velkého počtu hlasů a tím i ztrátu mandátů a, řekl bych, i ohrožení národní državy.

Další zásada, která je vyjádřena ve volebním řádě, je svoboda voličova při výkonu práva voličského. Byl brán zřetel k tomu, aby svoboda a vůle voličů byla chráněna do největších důsledků. Pokud tato zásada byla provedena, o tom jsou různé názory, zvláště vyskytl se odpor proti způsobu, jak byly upraveny hranice práva hlasovacího, a vytýká se, že svoboda voličova v tomto směru jest omezena.

Nejprve bych tu poukázal na to, že snahou naší bylo, aby volba byla skutečně tajná, aby tajnost volby byla zabezpečena do té míry, že nikdo nemůže ani před volbou, ani po volbě kontrolovati, jak volič volil, že agitace, pokud se pohybuje v mezích dovolených, má býti připuštěna, ale má býti zabráněno tomu, aby byl možný jakýkoli teror, ať vychází z té či oné strany. Ustanovení § 38., který částečně se kryje s ustanovením obecního volebního řádu, doplnili jsme ustanovením, že volič, než vejde do volební cely, musí míti všechny kandidátní listiny, že volební komise musí se přesvědčiti, je-li tomu tak, listiny, které mu scházejí, pokud ovšem úředně mají býti dodány, mu dodá tak, aby volič šel do volební cely se všemi kandidátními listinami, a když vyjde z volební cely, zbylé kandidátní listiny před volební komisí odloží do zvláštní schránky. Má býti zabráněno, aby jednak volič před volbou nemohl býti zkrácen na svém svobodném rozhodnutí tím, že mu někdo bezprávně odejme kandidátní listiny a ponechá mu toliko jednu kandidátní listinu, a na druhé straně, aby volič nemusil nikomu, ať je to kdokoliv, po volbě prokazovati, jakou kandidátní listinu odevzdal, tím, že se vykáže, které mu zbyly. Volič tedy může, ať se zavázal jakkoliv, ve volební cele se rozhodnouti, volič, který bude míti všechny kandidátní listiny v rukách, když vstoupí do cely, může naprosto svobodně vložiti do obálky hlasovací lístek podle svého volného přesvědčení, aniž by byl podroben kontrole zvenčí, když se vrátí z volební místnosti.

Ovšem druhá věc, která spadá do této kapitoly, jest již méně nesporná. Jest to otázka přísně vázaných listin. Nechci o tom ztrácet příliš mnoho slov, poněvadž o této věci bylo dosti obšírně jednáno při volebním řádu do obcí. Přiznávám jedno: že systém přísně vázaných listin narazil u veliké části, zejména inteligence, na odpor. Přiznávám dále, že proti tomuto systému byly uvedeny námitky věcné, silné, přes které nelze prostě přejíti pouhým ignorováním. Avšak na jedno bych si dovolil upozorniti. Pokud jsem mohl sledovati, a sledoval jsem, pokud to bylo v mých silách, všechny projevy proti systému přísně vázaných listin, tedy jsem pozoroval, že jen malá část odpůrců tohoto systému jest pro systém, který by dával při větších krajích volebních a při systému poměrného zastoupení menšin voliči právo vybírati si kandidáty z kterýchkoli kandidátních listin, to jest pro t. zv. panachování, věcné články uveřejněné pro čistý systém panachování jsou v menšině. Neříkám, že by takových názorů nebylo, říkám, že jsou v menšině.

Většina projevů však uznává, že není možno dáti jedinému voliči při listinném skrutiniu takové právo, aby mohl paralysovat vůli mnoha desetitisíců a statisíců voličů. Zejména projevy z poslední doby se nesly v tom směru, že voliči má býti přiznáno právo škrtati, ale že toto právo škrtací nesmí býti tak účinné, aby jediný škrt již rozhodoval o pořadu kandidátově, nýbrž že toho výsledku může docíliti buď určitý počet voličů, který dosahuje volebního čísla, anebo počet voličů, který přesahuje 50 % hlasů, odevzdaných pro určitou stranu ve volebním kraji, aneb že škrtání nemá míti vlivu na první kandidáty, nýbrž jen pro kandidáty, kteří jsou uvedeni na pozdějších místech. Tedy něco podobného, jako v Belgii, jak jsem o tom mluvil obšírněji při volebním řádu do obcí. To jsou asi v hlavních rysech návrhy pozměňovací, které byly uváděny proti systému přísně závazných listin. Řeknu docela otevřeně, - myslím, že není třeba se tím tajiti - že nepovažuji systém přísně vázaných listin za nějaký ideál, o tom nebude žádné pochybnosti. (Hlas: Proto ho zavádíte?) Proto se nezavádí. To není žádný ideál, ale hned uvedu důvody, které vedly velkou většinu - systém ten byl přijat 12 hlasy proti třem - ústavního výboru, aby tento systém byl podržen. My máme poměrně velké volební kraje. Všimněte si, jak v těchto velkých krajích silně rozhodují v určitých otázkách místní zájmy. Ani často celostátní zájmy nepobouří tak veřejnost, jako zájmy čistě místní. Teď si představte, že po takových rozporech, které povstaly uvnitř téhož volebního kraje mezi jednotlivými městy, přijdou strany s kandidátkami, které by byly naprosto volné. To znamená, že by se prostě volilo čistě podle místního dočasného zájmu, že by byl zájem státní docela vedlejší, že by tu rozhodovaly vlivy takové, kterým se právě chceme vyhnouti. Otázka systému přísně vázaných listin musí býti posuzována v souvislosti s jinou otázkou, o které se chci zmíniti, s otázkou, jestli chceme setrvati při systému okresových kandidatur, anebo chceme-li kandidatury, které by se opíraly o větší území, když již není možno dosíci kandidatur celoříšských. Máme zkušenosti s okresovými kandidaturami. Mají své výhody pro voliče, volič pozná svého kandidáta, že jest s ním ve styku, kandidát může se svému voličstvu představiti, voličstvo nevolí na slepo, nýbrž teprve, když svého kandidáta poznalo, že kandidát může snadněji projeti svůj celý volební okres před volbou a mnohokráte po volbě, ale mají také nevýhodu, která spočívá v tom, že poslanec stává se odvislým od svého okresu a zájmu okresu, že poslanec stává se pouze advokátem osobních a často velmi osobních zájmů jednotlivých voličů, ne okresu, že poslanec pak nedělá nic jiného, než intervenuje pro jednotlivé voliče bez ohledu na zájem státní, že nemůže se věnovati zákonodárné práci, nýbrž výhradně toliko hájení zájmů okresových, že nemůže zákonodárnou práci posuzovat s hlediska celostátního, nýbrž čistě jen s hlediska místního.