Pátek 23. ledna 1920

Slýcháváme to, bohužel, často a s jakousi buď opovržlivostí nebo nedůvěřivosti. O uměleckém vývinu Slováků v minulosti velmi pěkně i promluvil v Turč. Sv. Martině v řijnu minulého roku, i napsal Josef Skultéty pod titulem "Umění na Slovensku". Již Kollár sdělal soupis umělců slovenských, který byl později rozšířen, a já si dovolím některá jména zde citovati. Nechci vás urážeti, ale některá z nich jistě vám žádnému, neb aspoň mnohému nejsou známa.

To jsou slovenští umělci z minula: Bartholomeides Ladislav, Bělopotocký Kašpar, Bělopotocký Míroboh František, Bogdan Jakub, Bohúň, Brodský Alexander a Bokoff Ferdinand. Zajímavo, a budiž to známo, že Brokoff Ferdinand, o němž jeden historicko-umělecký kritik praví, že se stal jednou z nejvýznačnějších osobností pražského baroku, byl přece původem Slovák. (Posl. Slavíček: Sochy na Kalově mostě o tom ještě mluví!) Karlův most jest toho svědectvím. Otec jeho byl vůbec na Slovensku, ale Ferdinand narodil se v Praze jako syn Slováka. Kupecký, - jméno slavné - jsou dva téhož jména - Milec atd. Umění na Slovensku bylo jistě v rozkvětu, pokud to bylo možno Slovákům v jejich politických poměrech.

Přítomnost nám vykazuje také některá cenná jména umělecká, jak ve výtvarnictví, tak v hudbě i slovesném umění. Uznávám tu nepřirozenost, nebo ten nesprávný poměr mezi geniálním, prvotřídním nadáním nměleckým slovenského lidu a mezi a ademicky vzdělanými umělci.

Lid slovenský, jak krásně pěje, jak líbezně umělecky, výtvarnicky tvoří! Slovák - toť ve slovanské rodině umělec. Lid slovenský je tolik nadaný, má tolik uměleckébo citu, tolik vřelosti, tolik půvabu ve vyjadřování citu. Uznáváme, že akademicky vzdělaných umělců není podle toho poměru a ne v takové ceně, jako jest umění lidové. Hviezdoslav v kantátě "Slovenská pieseň" velmi krásně naznačuje příčinu toho, rozváděje verše národní písně: "Kto zná, či nám zajtra spievať už dovolia?"

To je právě příčina, proč umění slovenské tvořivosti se nerozvinulo tak, jak to předpokládá umělecká tvořivost lidu. Vždyť v politickém ujařmení nikdy Slovák nevěděl, zdali mu již zítra zpívat dovolí, zdali jeho výtvory umělecké mohou přijíti na světlo boží, zdali skladba hudební může býti přednesena v zpěvokolu, zdali obraz umělecký s nějakou ideou vlasteneckou může býti vystaven, zdali báseň může býti recitována.

Toho ve své podrobenosti nikdy Slovák nevěděl. Rozumíme tedy tomu verši, jejž Hviezdostav krásně rozšířil: "Kto zná, či nám zajtra už spievať dovolia!" Když bylo dovoleno zpívat, Slovensko se rozezpívalo, umělecky rozvinulo, takže opravdu máme dnes umělců slovenských několik, jejichž výtvory jsou na výši doby.

Také jest organisován "Spolek slovenských umělců" s 3 odbory, a to: výtvarným, hudebním a literárním. Jest také znovu otevřena Slovenská Matice, která má prvotřídní kulturní a umělecké cíle.

Za těchto tedy poměrů nemohu, než projeviti stesk želaní po nápravě v uměleckých otázkách Slovenska, pokud se to týká rozpočtu. A tu přicházím k projevům nesouhlasu a nespokojenosti. Na str. 165. této objemné knihy hledal jsem položku vedle "České akademie věd a umění", nebo vedle "Královské české společnosti nauk" a mezi podobnými položkami položku "Slovenská Matice", ale ani v této kapitole ani v celé knize jsem té položky nenašel. (Posl. Juriga: Kde je pan ministr osvěty?) V Turčanském Svatém Martině stalo se její znovu řízení loňského roku za největší slávy a za přítomnosti několika ministrů. (Posl. Juriga: Hanba!) Já to nepovažuji za zlou vůli nebo za nedbalost, nýbrž jen za nedopatření, ale ovšem přeji si, aby taková nedopatření, hlavně vzhledem na Slovensko, se již neopakovala. Nebo v rozpočtu "Výtvarného umění" jsou kapitoly velmi nedobře a nejasně sestaveny. Neví se, co vlastně je všeobecná položka pro Čechy, Moravu a Slezsko a co je pro Slovensko zvlášť. Bylo by tedy záhodno, aby v budoucím rozpočtu tato věc byla napravena.

Je zde položka "Stipendia, podpory", ale neříká se "pro Slovensko", pak "Subvence a podpory", jako: Moderní galerii, uměleckým spolkům a podnikům - zde zase se nepraví nic o Slovensku. Pak je zde ovšem hlavička "Pro Slovensko": "Zvelebení lidového průmyslu uměleckého", což jsem s pochvalou kvitoval. Dále položka "Výtvarnictví domácí, umělecké soutěže, knihovny a časopisy". Je to sice pod rubrikou "Slovensko", ale je to snad omyl, neboť se to týká všech zemí, takže požadavek Slovenska, nebo, abych tak řekl, štědrost pro Slovensko, není zde patrna. Doporučoval bych sestavitelům této kapitoly větší bedlivost a přesnost a rozhodně ovšem trvám na tom, aby kapitola pro Slovensko byla zvláště vedena, abychom měli ihned jasno, kolik je v tom účinné lásky ku slovenskému umění.

Pohřešuji v tomto odstavci "Výtvarná umění" věc důležitou pro Slovensko, totiž podporu žákům uměl. ústavů ze Slovenska zde v Praze a mám pro to doklady, které jdou ze srdce a přál bych si, aby také šly k srdci.

Před několika dny navštívil mne posluchač zdejší akademie výtvarných umění, oddělení sochařství, a prosil mne, abych se přičinil o umožnění jeho studia v Praze, poněvadž s tím stipendiem, které dostává, nemůže býti živ, a že mu nezbývá, nežli z akademie odejít. Když se najde takovy talent, jako v tomto případě onen žák akademie ze Slovenska - jest v oddělení sochaře Stursy, - není to povinnosti dotyčných činitelů, aby se umožnilo tomuto talentu se rozvinout, aby se umožnilo Slovensku z Prahy vrátit dokonalého sochaře?! Jest tedy potřebí, aby na takové věci byly položky stipendií. Pak máme některé Slováky, jež jsme vylákali sem do Prahy na malířství, kteří rovněž si stěžují, že nemohou zde býti živi, že hladoví. Tedy prosil bych, aby na rok 1921 jistě byla zjednána náprava, na rok tento dle podané resoluce aspoň v mezích možnosti.

Na stránce 248. rozpočtové knihy jedná se o musejích, a tu dovoluji si vytknouti jednu velkou neopatrnost. Jako první položka jest Hornouherské museum v Košicích: 50.000 K. Já nemluvím proti té podpoře. Budiž! Ale ten název je podivínský, a řekl bych, vlastizrádný. "Hornouherské museum" - Vždyť je to překlad známého "Felvidék" (Horná Zem). Maďaři pro Slovensko neměli slova, jako my máme, Slovensko, oni říkali "Horná Zem", "Horné Uhersko" - A byly doby, kdy v "Národních Novinách" - mně se to samotnému stalo v článku jednom - censura vytřela slovo Slovensko, a také Slováci byli v dobách těžkých tak naučeni, že se vyhýbali v jistých případech slovu Slovensko a psali "Horná Zem". Ale, aby v rozpočtu Československé republiky figuroval ten titul "Hornouherské museum", to jest nepřípustné. (Posl. Juriga: To spravil nějaký Vídeňák!) Musí se tento titul změniti, já nenavrhuji, jak, a ponechávám to dotyčným činitelům.

Pak je položka Museu slovenské musejní společnosti v Turčanském sv. Martině. Praeliminuje se podpora 10.000 K. A tu dovoluji si podotknouti, že tato podpora jest malá a zrovna bych řekl, nedůstojná. (Posl. Juriga: Žebrácká!) Račte vyslechnouti, co o této společnosti slovenské museální povím. V posledních letech zápasu slovenského byla to právě Společnost slovenského musea v Turčanském sv. Martině, která udržovala veškeren národní život slovenský v činnosti; i vám tak známé augustové slavnosti v Martině, které z počátku byly jakousi doménou zemského spolku "Živeny", později byly vlastně podnikem Společnosti museální. A kdo martinské slavnosti navštěvoval, tak se přesvědčil, co výborného tato společnost vykonala nejen v museální otázce, nýbrž národně, v uvědomění. Vždyť při těchto slavnostech museálních konaly se i porady politické! Při jedné poradě byli naši vlastenci odváděni od žandarmů k výslechu a do vězení. Když tedy takový národní úkol provedla Společnost museální, nezasluhovala by nyní větší subvence? Ale i s věcného stanoviska. Maďaři sami záviděli Slovákům toho musea, které bylo zřízeno za vedení stařičkého Andrea Kmeťa v Turčanském Martině. Jsem šťasten, že při této příležitosti mohu uctíti památku tohoto stařičkého, milého, svatého kněze katolického, Andrea Kmeťa. (Potlesk.)

A myslím, že všichni slovenští vlastenci jsou téhož názoru o významu tohoto muže a zároveň o významu díla, které on v Martině stvořil. To jest Slovenské museum. (Posl. Juriga: A kolko daju na to?) A když jsem byl posledně v Turčanském sv. Martině, velmi trpce si mi stěžoval nynější kustod Václav Vraný, jak je bídně placen, že ještě ve válce měl jenom asi 8 K denně a když se mu plat nyní reguloval, má takové služné, že to vyjde asi na 13 K 30 h denně. Inteligent, pracovník prvotřídní! Mně ho bylo Iíto, kdybych byl věděl, že by přijal ode mne dar, byl bych mu jej sám nejen ze svého, ale i od přátel - abych se nechlubil - dal, ale nebyl by to přijal. Slíbil jsem mu, že při vhodné příležitosti na to upozorním, to činím dnes při položce turčansko-martinského musea a jeho kustoda. A proto jsem také v resoluci, kterou jsem podal, navrhl, aby subvence tomu museu byla zvýšena do té míry, by kustod mohl býti řádně placená síla. A nejen to, - také si mne stěžoval kustod, že nemá žádného spolupracovníka, že se neodchovává žádný jeho nástupce, kterého jest velmi potřebí, poněvadž sbírky ty jsou mnohostně veliké a jakostně význačné, a bylo by třeba, aby do té práce byl někdo zasvěcen. Proto žádám, aby subvence byla zvýšena též se zřetelem na přivzetí adjunkta, spolupracovníka ke kustodovi.

V oddělení hudby jest jedna položka, kterou nejen se stanoviska slovenského, ale vůbec se stanoviska uměleckého musím označiti spíše za směšnou, než za vážnou. Titul její jest ovšem velmi krásný: Příspěvek na socialisaci hudby; to není socialisace ve smyslu továrnickém, nýbrž jest to vysvětleno "na pořádání lidových koncertů a přednášek". A poněvadž jest to pro celou republiku, očekávalo by se, že na pořádání lidových koncertů a přednášek pamatováno bude obnosem několika set tisíc, ale zatím figuruje zde 5000 K. Raději takové položky neuváděti, než v míře poněkud podezřelé. Za to se nedá nic významného vykonat.

Co pak se týče hudebního rozpočtu na Slovensko, vyřídil jsem věc dříve, ale přece dovolím si poukázati na neopatrnost, která se nemůže nikdy opakovati, že totiž v prvotním rozpočtu, ovšem ne od ministerstva národní osvěty, nýbrž od ministerstva financí, bylo pro slovenský hudební život ve výchově a ve všem preliminováno jenom 5000 K místo čtvrt milionu, které žádalo ministerstvo národní osvěty. To se ponenáhlu po dobrém napravovalo, až do rozpočtového výboru. Tan přišel rozpočtový výkaz již se 136 tisíci K. Ale podle posledního vývinu hlavně hudebních poměrů se ukázalo, že tato suma nestačí, poněvadž mezítím byla založena hudební škola v Bratislavě pro celé Slovensko, která sice nedělá již nyní nároku, aby byla konservatoří anebo státní konservatoří, jest to hudební škola, - ale pro celé Slovensko a má veliký význam národní a státotvorný.

Račte uvážiti, že Prešpurk, nyní Bratislava, jest město více německé a maďarské a že jest tam hudební život německý velmi vyvinutý. Tedy jest potřebí protiváhy estetické a umělecké nejen k vůli zábavám a požitkům, nýbrž k vůli národnímu postupu a k vůli representaci slovenského umění.

Velmi nedostatečně jest opatřena položka stipendií pro umění hudební. Jeden Slovák se přihlásil na konservatoř pro obor vzácný na Slovensku, harfu, byl zde nějaký týden a, poněvadž se mu nemohly opatřiti hned peníze, aby se mohl ubytovat a uživit, odešel.

Máme mnoho posluchačů na konservatoři, o ty se musíme starati a k tomu musí ovšem pomáhati československá vláda. V otázce písemnictví několik slov.

Též bylo opomenuto na "Spolek slovenských umělcov", literární odbor, aby literátům slovenským dána byla nějaká podpora buď jako čestná pense, nebo dar, nebo cokoliv jiného. A přece jsou na Slovensku zasloužilí nejen podle národních zásluh, nýbrž i podle umělecké ceny lidé jako Tereza Vansová, El. Soltésová, Gregor Tajovský, Ferko Urbánek, Martin Rázus, evan. farář, který žije na chudé faře, a je to muž umělecké budoucnosti Slovenska.

Ještě by bylo mnoho bodův uměleckých, ale jest mi připomínáno, že moje lhůta minula. Prosím tedy, aby moje vývody byly vzaty opravdu s láskou na vědomí, nejen tedy z důvodů, jak jsem naznačil, snad zábavních, že by se jednalo o umění, jako o luxus, o hudbu jako požitek, nýbrž i s tohoto uměleckého hlediska i národního a státotvorného.

My musíme Slovensko každým způsobem připoutávati do jednoho celku - "Spievala by rada, na ústach mi žial hyne; lebo kto ma za tú pieseň ku srdci privine?" My si musíme přituliti to Slovensko ke svému srdci. A když v tomto naznačeném směru budou, jak v rozpočtu budoucího roku, tak také podle resolucí právě mnou předložených, opraveny a doplněny ty položky, které se týkají kulturního života a hlavně uměleckého na Slovensku, pak doufám, že se uskuteční to, o čem pěl Andrej Sládkovič prorockým, věšteckým duchem, jenž si přál, aby Slovensko malo učence, proroky, věštce, aby mělo umělce pro celý svět významné, a to v básni, jejíž refrain jest: "Čo za nič nematě nás ?" Proti opovržlivosti Maďarů a jiných, kteří pro Slováka měli jen "buta tót" hloupý, sprostý Slovák. V doslovu té básně takto prorockým duchem pěje:

"Milionmi kníh vied roľu posievame,

jásajú sa slávou Slovenov perá (rty)

svojich Mojžíšóv, prorokóv, my tiež máme

a v umelcoch svet našich si preberá

hľa, majstrovské diela - povedzte tedy predsa raz:

Čo za nič nemáte nás?

Dá bůh, že to se uskuteční za naší podpory rozvojem slovenského umění. Pomozme slovenským umělcům se rozvinouti a Slovensko nám dá umění čisté a utěšené. Přitulme Slovensko ke svému srdci a ono nám dá umění radostné a slavné! (Výborně! Potlesk.)

Předseda: Slovo dále má p. kolega dr. Krejčí.

Poslanec prof. Dr. Fr. Krejčí: Vážené shromáždění!

Dovolte, abych směl také promluviti několik, ale " nezápalných", slov k rozpočtu ministerstva osvěty. Snad si získám větší shovívavosti slibem, že budu co možná stručný, a snad také tím, ze nebudu navazovat na vývody některých pánů předřečníků, které by zasluhovaly odpovědi. Vážené shromaždění! Měl jsem již v loni čest k rozpočtu mluviti a jest pochopitelno, že při dnešních meditacích na mysli mi tane stav tehdejší a že bezděky jsem veden k tomu, abych přirovnával a přirovnáním tehdejšího s dnešním stavem hleděl se orientovati. Tenkráte tedy, v loni při rozpočtové debatě, v plné důvěře v pokrokovost a socialistického ducha, který ministerstvo osvěty bezesporně ovládl, jsem pronesl tehdy všeliká přání, varování a naděje a byl bych dnes rád, aby čísla letošního rozpočtu mluvila takovou řečí, že bych byl pro další vývoj, pro nejbližší budoucnost na poli kulturním beze všech obav a skrupulí a že bych tím byl utvrzen a posílen v tom radostném optimismu, se kterým jsem až doposud hleděl na věci, které se s republikou dějí. Bohužel, musím doznat, že naděje moje byla značně sklamána.

Stalo se něco, ale stalo se méně, než se mohlo očekávati a než se mihlo státi. A místo naděje na nápravu toho vyvstává z celkové situace vnitropolitické a přímo vtírá se myslícímu člověku obava, že vývojová křivka stále se bude nížiti, že kulturní reforma, kterou jsme mohli míti řízenu v žádoucí úplnosti, rozplizne se v kompromisní polovičatost nikoho neuspokojující. (Výborně!)

Nemohu tak důvěřivě pohlížeti budoucnosti vstříc, jak jsme to mohli učiniti v loňské debatě. A když pátráme po příčině neuvěřitelného skoro úkazu, že za režimu, v němž pokrokové živly mají většinu, duch tíže, - jak to Nietsche nazývá - ten zpátečnický princip dochází opory, když pátráme po příčine toho, tu vede stopa z ministerstva osvěty a ze sněmovních místností do ministerstva vnitra. Odtud jde protiproud, odtud vyvěrá síla, ochromující činorodou energii ostatních činitelů vládního organismu a zákonodárného sboru, neboť tam v osobě náčelníka ministerstva vnitra jest spiritus rector, politicus koalice čís. 2. a koalice jest za všechno, co bylo a nebylo uděláno, zodpovědna. A na ní závisí také do valné míry postup na poli kulturním v nejbližší budoucnosti, až revoluční Národní shromáždění ustoupí sněmu lidem zvolenému.

Suverénní vůli národa s revoluční svézákonnou pravomocí representuje nyní koalice. Proč jí nevyužívá právě v těch věcech, které spadají v obor ministerstva školství? Nechce, či nemůže? A proč nechce, nebo proč nemůže? Tyto otázky jsou adresovány do toho motorického centra koaličního organismu, do presidia ministerstva vnitra. Za koalice čís. 1 byl to aklerikalismus vůdců národní demokracie a kompromisní filosofie jejich idealistů, kteří ještě nenašli ideálu českého člověka.

To vysvětluje onu vyšší raisonu politické ústupnosti a tím zaviněné stagnace ve věcech kulturních. Akceptovala se prozatím zásada, obratně od lidovců - tím míním členy strany lidové - nastražená: "Dokud nebude uzákoněna rozluka církve od státu, neřešiti nic jednotlivě" a důvody proto: aby v době, kdy je potřebí svornosti všech Čechů, nevyvolával se kulturní boj a neohrožovala se existence našeho státu. Nebudu se o tom šířiti, jen konstatuji, že pod tímto heslem byly všechny návrhy a náměty z kruhů poslaneckých podrobeny vetu strany lidové, jejíž "niepozwałam" rozhodovalo ve schůzích předsedů klubů s účinností neklamnou.

Nedálo se tedy se strany Nár. shromáždění nic, a musíme býti ministerstvu vděčni, že ve vlastní pravomoci snažilo se uskutečniti a také provedlo ve školství pod zorným úhlem odluky církve od státu a v mezích stávajících posud platných zákonů leccos, co vyhovuje našemu přání a konečnému rozřešení rovná cestu.

Související odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP