Slýcháváme to, bohužel, často
a s jakousi buď opovržlivostí nebo nedůvěřivosti.
O uměleckém vývinu Slováků
v minulosti velmi pěkně i promluvil v Turč.
Sv. Martině v řijnu minulého roku, i napsal
Josef Skultéty pod titulem "Umění na
Slovensku". Již Kollár sdělal soupis umělců
slovenských, který byl později rozšířen,
a já si dovolím některá jména
zde citovati. Nechci vás urážeti, ale některá
z nich jistě vám žádnému, neb
aspoň mnohému nejsou známa.
To jsou slovenští umělci z minula: Bartholomeides
Ladislav, Bělopotocký Kašpar, Bělopotocký
Míroboh František, Bogdan Jakub, Bohúň,
Brodský Alexander a Bokoff Ferdinand. Zajímavo,
a budiž to známo, že Brokoff Ferdinand, o němž
jeden historicko-umělecký kritik praví, že
se stal jednou z nejvýznačnějších
osobností pražského baroku, byl přece
původem Slovák. (Posl. Slavíček:
Sochy na Kalově mostě o tom ještě mluví!)
Karlův most jest toho svědectvím. Otec jeho
byl vůbec na Slovensku, ale Ferdinand narodil se v Praze
jako syn Slováka. Kupecký, - jméno slavné
- jsou dva téhož jména - Milec atd. Umění
na Slovensku bylo jistě v rozkvětu, pokud to bylo
možno Slovákům v jejich politických
poměrech.
Přítomnost nám vykazuje také některá
cenná jména umělecká, jak ve výtvarnictví,
tak v hudbě i slovesném umění. Uznávám
tu nepřirozenost, nebo ten nesprávný poměr
mezi geniálním, prvotřídním
nadáním nměleckým slovenského
lidu a mezi a ademicky vzdělanými umělci.
Lid slovenský, jak krásně pěje, jak
líbezně umělecky, výtvarnicky tvoří!
Slovák - toť ve slovanské rodině umělec.
Lid slovenský je tolik nadaný, má tolik uměleckébo
citu, tolik vřelosti, tolik půvabu ve vyjadřování
citu. Uznáváme, že akademicky vzdělaných
umělců není podle toho poměru a ne
v takové ceně, jako jest umění lidové.
Hviezdoslav v kantátě "Slovenská pieseň"
velmi krásně naznačuje příčinu
toho, rozváděje verše národní
písně: "Kto zná, či nám
zajtra spievať už dovolia?"
To je právě příčina, proč
umění slovenské tvořivosti se nerozvinulo
tak, jak to předpokládá umělecká
tvořivost lidu. Vždyť v politickém ujařmení
nikdy Slovák nevěděl, zdali mu již zítra
zpívat dovolí, zdali jeho výtvory umělecké
mohou přijíti na světlo boží,
zdali skladba hudební může býti přednesena
v zpěvokolu, zdali obraz umělecký s nějakou
ideou vlasteneckou může býti vystaven, zdali
báseň může býti recitována.
Toho ve své podrobenosti nikdy Slovák nevěděl.
Rozumíme tedy tomu verši, jejž Hviezdostav krásně
rozšířil: "Kto zná, či nám
zajtra už spievať dovolia!" Když bylo dovoleno
zpívat, Slovensko se rozezpívalo, umělecky
rozvinulo, takže opravdu máme dnes umělců
slovenských několik, jejichž výtvory
jsou na výši doby.
Také jest organisován "Spolek slovenských
umělců" s 3 odbory, a to: výtvarným,
hudebním a literárním. Jest také znovu
otevřena Slovenská Matice, která má
prvotřídní kulturní a umělecké
cíle.
Za těchto tedy poměrů nemohu, než projeviti
stesk želaní po nápravě v uměleckých
otázkách Slovenska, pokud se to týká
rozpočtu. A tu přicházím k projevům
nesouhlasu a nespokojenosti. Na str. 165. této objemné
knihy hledal jsem položku vedle "České
akademie věd a umění", nebo vedle "Královské
české společnosti nauk" a mezi podobnými
položkami položku "Slovenská Matice",
ale ani v této kapitole ani v celé knize jsem té
položky nenašel. (Posl. Juriga: Kde je pan ministr
osvěty?) V Turčanském Svatém Martině
stalo se její znovu řízení loňského
roku za největší slávy a za přítomnosti
několika ministrů. (Posl. Juriga: Hanba!)
Já to nepovažuji za zlou vůli nebo za nedbalost,
nýbrž jen za nedopatření, ale ovšem
přeji si, aby taková nedopatření,
hlavně vzhledem na Slovensko, se již neopakovala.
Nebo v rozpočtu "Výtvarného umění"
jsou kapitoly velmi nedobře a nejasně sestaveny.
Neví se, co vlastně je všeobecná položka
pro Čechy, Moravu a Slezsko a co je pro Slovensko zvlášť.
Bylo by tedy záhodno, aby v budoucím rozpočtu
tato věc byla napravena.
Je zde položka "Stipendia, podpory", ale neříká
se "pro Slovensko", pak "Subvence a podpory",
jako: Moderní galerii, uměleckým spolkům
a podnikům - zde zase se nepraví nic o Slovensku.
Pak je zde ovšem hlavička "Pro Slovensko":
"Zvelebení lidového průmyslu uměleckého",
což jsem s pochvalou kvitoval. Dále položka "Výtvarnictví
domácí, umělecké soutěže,
knihovny a časopisy". Je to sice pod rubrikou "Slovensko",
ale je to snad omyl, neboť se to týká všech
zemí, takže požadavek Slovenska, nebo, abych
tak řekl, štědrost pro Slovensko, není
zde patrna. Doporučoval bych sestavitelům této
kapitoly větší bedlivost a přesnost
a rozhodně ovšem trvám na tom, aby kapitola
pro Slovensko byla zvláště vedena, abychom
měli ihned jasno, kolik je v tom účinné
lásky ku slovenskému umění.
Pohřešuji v tomto odstavci "Výtvarná
umění" věc důležitou pro
Slovensko, totiž podporu žákům uměl.
ústavů ze Slovenska zde v Praze a mám pro
to doklady, které jdou ze srdce a přál bych
si, aby také šly k srdci.
Před několika dny navštívil mne posluchač
zdejší akademie výtvarných umění,
oddělení sochařství, a prosil mne,
abych se přičinil o umožnění
jeho studia v Praze, poněvadž s tím stipendiem,
které dostává, nemůže býti
živ, a že mu nezbývá, nežli z akademie
odejít. Když se najde takovy talent, jako v tomto
případě onen žák akademie ze
Slovenska - jest v oddělení sochaře Stursy,
- není to povinnosti dotyčných činitelů,
aby se umožnilo tomuto talentu se rozvinout, aby se umožnilo
Slovensku z Prahy vrátit dokonalého sochaře?!
Jest tedy potřebí, aby na takové věci
byly položky stipendií. Pak máme některé
Slováky, jež jsme vylákali sem do Prahy na
malířství, kteří rovněž
si stěžují, že nemohou zde býti
živi, že hladoví. Tedy prosil bych, aby na rok
1921 jistě byla zjednána náprava, na rok
tento dle podané resoluce aspoň v mezích
možnosti.
Na stránce 248. rozpočtové knihy jedná
se o musejích, a tu dovoluji si vytknouti jednu velkou
neopatrnost. Jako první položka jest Hornouherské
museum v Košicích: 50.000 K. Já nemluvím
proti té podpoře. Budiž! Ale ten název
je podivínský, a řekl bych, vlastizrádný.
"Hornouherské museum" - Vždyť je to
překlad známého "Felvidék"
(Horná Zem). Maďaři pro Slovensko neměli
slova, jako my máme, Slovensko, oni říkali
"Horná Zem", "Horné Uhersko"
- A byly doby, kdy v "Národních Novinách"
- mně se to samotnému stalo v článku
jednom - censura vytřela slovo Slovensko, a také
Slováci byli v dobách těžkých
tak naučeni, že se vyhýbali v jistých
případech slovu Slovensko a psali "Horná
Zem". Ale, aby v rozpočtu Československé
republiky figuroval ten titul "Hornouherské museum",
to jest nepřípustné. (Posl. Juriga: To
spravil nějaký Vídeňák!) Musí
se tento titul změniti, já nenavrhuji, jak, a ponechávám
to dotyčným činitelům.
Pak je položka Museu slovenské musejní společnosti
v Turčanském sv. Martině. Praeliminuje se
podpora 10.000 K. A tu dovoluji si podotknouti, že tato podpora
jest malá a zrovna bych řekl, nedůstojná.
(Posl. Juriga: Žebrácká!) Račte
vyslechnouti, co o této společnosti slovenské
museální povím. V posledních letech
zápasu slovenského byla to právě Společnost
slovenského musea v Turčanském sv. Martině,
která udržovala veškeren národní
život slovenský v činnosti; i vám tak
známé augustové slavnosti v Martině,
které z počátku byly jakousi doménou
zemského spolku "Živeny", později
byly vlastně podnikem Společnosti museální.
A kdo martinské slavnosti navštěvoval, tak
se přesvědčil, co výborného
tato společnost vykonala nejen v museální
otázce, nýbrž národně, v uvědomění.
Vždyť při těchto slavnostech museálních
konaly se i porady politické! Při jedné poradě
byli naši vlastenci odváděni od žandarmů
k výslechu a do vězení. Když tedy takový
národní úkol provedla Společnost museální,
nezasluhovala by nyní větší subvence?
Ale i s věcného stanoviska. Maďaři sami
záviděli Slovákům toho musea, které
bylo zřízeno za vedení stařičkého
Andrea Kmeťa v Turčanském Martině. Jsem
šťasten, že při této příležitosti
mohu uctíti památku tohoto stařičkého,
milého, svatého kněze katolického,
Andrea Kmeťa. (Potlesk.)
A myslím, že všichni slovenští vlastenci
jsou téhož názoru o významu tohoto muže
a zároveň o významu díla, které
on v Martině stvořil. To jest Slovenské museum.
(Posl. Juriga: A kolko daju na to?) A když jsem byl
posledně v Turčanském sv. Martině,
velmi trpce si mi stěžoval nynější
kustod Václav Vraný, jak je bídně
placen, že ještě ve válce měl jenom
asi 8 K denně a když se mu plat nyní reguloval,
má takové služné, že to vyjde asi
na 13 K 30 h denně. Inteligent, pracovník prvotřídní!
Mně ho bylo Iíto, kdybych byl věděl,
že by přijal ode mne dar, byl bych mu jej sám
nejen ze svého, ale i od přátel - abych se
nechlubil - dal, ale nebyl by to přijal. Slíbil
jsem mu, že při vhodné příležitosti
na to upozorním, to činím dnes při
položce turčansko-martinského musea a jeho
kustoda. A proto jsem také v resoluci, kterou jsem podal,
navrhl, aby subvence tomu museu byla zvýšena do té
míry, by kustod mohl býti řádně
placená síla. A nejen to, - také si mne stěžoval
kustod, že nemá žádného spolupracovníka,
že se neodchovává žádný
jeho nástupce, kterého jest velmi potřebí,
poněvadž sbírky ty jsou mnohostně veliké
a jakostně význačné, a bylo by třeba,
aby do té práce byl někdo zasvěcen.
Proto žádám, aby subvence byla zvýšena
též se zřetelem na přivzetí adjunkta,
spolupracovníka ke kustodovi.
V oddělení hudby jest jedna položka, kterou
nejen se stanoviska slovenského, ale vůbec se stanoviska
uměleckého musím označiti spíše
za směšnou, než za vážnou. Titul
její jest ovšem velmi krásný: Příspěvek
na socialisaci hudby; to není socialisace ve smyslu továrnickém,
nýbrž jest to vysvětleno "na pořádání
lidových koncertů a přednášek".
A poněvadž jest to pro celou republiku, očekávalo
by se, že na pořádání lidových
koncertů a přednášek pamatováno
bude obnosem několika set tisíc, ale zatím
figuruje zde 5000 K. Raději takové položky
neuváděti, než v míře poněkud
podezřelé. Za to se nedá nic významného
vykonat.
Co pak se týče hudebního rozpočtu
na Slovensko, vyřídil jsem věc dříve,
ale přece dovolím si poukázati na neopatrnost,
která se nemůže nikdy opakovati, že totiž
v prvotním rozpočtu, ovšem ne od ministerstva
národní osvěty, nýbrž od ministerstva
financí, bylo pro slovenský hudební život
ve výchově a ve všem preliminováno jenom
5000 K místo čtvrt milionu, které žádalo
ministerstvo národní osvěty. To se ponenáhlu
po dobrém napravovalo, až do rozpočtového
výboru. Tan přišel rozpočtový
výkaz již se 136 tisíci K. Ale podle posledního
vývinu hlavně hudebních poměrů
se ukázalo, že tato suma nestačí, poněvadž
mezítím byla založena hudební škola
v Bratislavě pro celé Slovensko, která sice
nedělá již nyní nároku, aby byla
konservatoří anebo státní konservatoří,
jest to hudební škola, - ale pro celé Slovensko
a má veliký význam národní
a státotvorný.
Račte uvážiti, že Prešpurk, nyní
Bratislava, jest město více německé
a maďarské a že jest tam hudební život
německý velmi vyvinutý. Tedy jest potřebí
protiváhy estetické a umělecké nejen
k vůli zábavám a požitkům, nýbrž
k vůli národnímu postupu a k vůli
representaci slovenského umění.
Velmi nedostatečně jest opatřena položka
stipendií pro umění hudební. Jeden
Slovák se přihlásil na konservatoř
pro obor vzácný na Slovensku, harfu, byl zde nějaký
týden a, poněvadž se mu nemohly opatřiti
hned peníze, aby se mohl ubytovat a uživit, odešel.
Máme mnoho posluchačů na konservatoři,
o ty se musíme starati a k tomu musí ovšem
pomáhati československá vláda. V otázce
písemnictví několik slov.
Též bylo opomenuto na "Spolek slovenských
umělcov", literární odbor, aby literátům
slovenským dána byla nějaká podpora
buď jako čestná pense, nebo dar, nebo cokoliv
jiného. A přece jsou na Slovensku zasloužilí
nejen podle národních zásluh, nýbrž
i podle umělecké ceny lidé jako Tereza Vansová,
El. Soltésová, Gregor Tajovský, Ferko Urbánek,
Martin Rázus, evan. farář, který žije
na chudé faře, a je to muž umělecké
budoucnosti Slovenska.
Ještě by bylo mnoho bodův uměleckých,
ale jest mi připomínáno, že moje lhůta
minula. Prosím tedy, aby moje vývody byly vzaty
opravdu s láskou na vědomí, nejen tedy z
důvodů, jak jsem naznačil, snad zábavních,
že by se jednalo o umění, jako o luxus, o hudbu
jako požitek, nýbrž i s tohoto uměleckého
hlediska i národního a státotvorného.
My musíme Slovensko každým způsobem
připoutávati do jednoho celku - "Spievala by
rada, na ústach mi žial hyne; lebo kto ma za tú
pieseň ku srdci privine?" My si musíme přituliti
to Slovensko ke svému srdci. A když v tomto naznačeném
směru budou, jak v rozpočtu budoucího roku,
tak také podle resolucí právě mnou
předložených, opraveny a doplněny ty
položky, které se týkají kulturního
života a hlavně uměleckého na Slovensku,
pak doufám, že se uskuteční to, o čem
pěl Andrej Sládkovič prorockým, věšteckým
duchem, jenž si přál, aby Slovensko malo učence,
proroky, věštce, aby mělo umělce pro
celý svět významné, a to v básni,
jejíž refrain jest: "Čo za nič
nematě nás ?" Proti opovržlivosti Maďarů
a jiných, kteří pro Slováka měli
jen "buta tót" hloupý, sprostý
Slovák. V doslovu té básně takto prorockým
duchem pěje:
"Milionmi kníh vied roľu posievame,
jásajú sa slávou Slovenov perá (rty)
svojich Mojžíšóv, prorokóv, my tiež máme
a v umelcoch svet našich si preberá
hľa, majstrovské diela - povedzte tedy predsa raz:
Čo za nič nemáte nás?
Dá bůh, že to se uskuteční za
naší podpory rozvojem slovenského umění.
Pomozme slovenským umělcům se rozvinouti
a Slovensko nám dá umění čisté
a utěšené. Přitulme Slovensko ke svému
srdci a ono nám dá umění radostné
a slavné! (Výborně! Potlesk.)
Předseda: Slovo dále má p. kolega
dr. Krejčí.
Poslanec prof. Dr. Fr. Krejčí: Vážené
shromáždění!
Dovolte, abych směl také promluviti několik,
ale " nezápalných", slov k rozpočtu
ministerstva osvěty. Snad si získám větší
shovívavosti slibem, že budu co možná
stručný, a snad také tím, ze nebudu
navazovat na vývody některých pánů
předřečníků, které by
zasluhovaly odpovědi. Vážené shromaždění!
Měl jsem již v loni čest k rozpočtu
mluviti a jest pochopitelno, že při dnešních
meditacích na mysli mi tane stav tehdejší a
že bezděky jsem veden k tomu, abych přirovnával
a přirovnáním tehdejšího s dnešním
stavem hleděl se orientovati. Tenkráte tedy, v loni
při rozpočtové debatě, v plné
důvěře v pokrokovost a socialistického
ducha, který ministerstvo osvěty bezesporně
ovládl, jsem pronesl tehdy všeliká přání,
varování a naděje a byl bych dnes rád,
aby čísla letošního rozpočtu
mluvila takovou řečí, že bych byl pro
další vývoj, pro nejbližší
budoucnost na poli kulturním beze všech obav a skrupulí
a že bych tím byl utvrzen a posílen v tom radostném
optimismu, se kterým jsem až doposud hleděl
na věci, které se s republikou dějí.
Bohužel, musím doznat, že naděje moje
byla značně sklamána.
Stalo se něco, ale stalo se méně, než
se mohlo očekávati a než se mihlo státi.
A místo naděje na nápravu toho vyvstává
z celkové situace vnitropolitické a přímo
vtírá se myslícímu člověku
obava, že vývojová křivka stále
se bude nížiti, že kulturní reforma, kterou
jsme mohli míti řízenu v žádoucí
úplnosti, rozplizne se v kompromisní polovičatost
nikoho neuspokojující. (Výborně!)
Nemohu tak důvěřivě pohlížeti
budoucnosti vstříc, jak jsme to mohli učiniti
v loňské debatě. A když pátráme
po příčině neuvěřitelného
skoro úkazu, že za režimu, v němž
pokrokové živly mají většinu, duch
tíže, - jak to Nietsche nazývá - ten
zpátečnický princip dochází
opory, když pátráme po příčine
toho, tu vede stopa z ministerstva osvěty a ze sněmovních
místností do ministerstva vnitra. Odtud jde protiproud,
odtud vyvěrá síla, ochromující
činorodou energii ostatních činitelů
vládního organismu a zákonodárného
sboru, neboť tam v osobě náčelníka
ministerstva vnitra jest spiritus rector, politicus koalice čís.
2. a koalice jest za všechno, co bylo a nebylo uděláno,
zodpovědna. A na ní závisí také
do valné míry postup na poli kulturním v
nejbližší budoucnosti, až revoluční
Národní shromáždění ustoupí
sněmu lidem zvolenému.
Suverénní vůli národa s revoluční
svézákonnou pravomocí representuje nyní
koalice. Proč jí nevyužívá právě
v těch věcech, které spadají v obor
ministerstva školství? Nechce, či nemůže?
A proč nechce, nebo proč nemůže? Tyto
otázky jsou adresovány do toho motorického
centra koaličního organismu, do presidia ministerstva
vnitra. Za koalice čís. 1 byl to aklerikalismus
vůdců národní demokracie a kompromisní
filosofie jejich idealistů, kteří ještě
nenašli ideálu českého člověka.
To vysvětluje onu vyšší raisonu politické
ústupnosti a tím zaviněné stagnace
ve věcech kulturních. Akceptovala se prozatím
zásada, obratně od lidovců - tím míním
členy strany lidové - nastražená: "Dokud
nebude uzákoněna rozluka církve od státu,
neřešiti nic jednotlivě" a důvody
proto: aby v době, kdy je potřebí svornosti
všech Čechů, nevyvolával se kulturní
boj a neohrožovala se existence našeho státu.
Nebudu se o tom šířiti, jen konstatuji, že
pod tímto heslem byly všechny návrhy a náměty
z kruhů poslaneckých podrobeny vetu strany lidové,
jejíž "niepozwałam" rozhodovalo ve
schůzích předsedů klubů s účinností
neklamnou.
Nedálo se tedy se strany Nár. shromáždění
nic, a musíme býti ministerstvu vděčni,
že ve vlastní pravomoci snažilo se uskutečniti
a také provedlo ve školství pod zorným
úhlem odluky církve od státu a v mezích
stávajících posud platných zákonů
leccos, co vyhovuje našemu přání a konečnému
rozřešení rovná cestu.