Pátek 23. ledna 1920

Jest třeba umění toto pěstovati zejména na Slovensku, tím se začíná národ probouzeti. Loni mělo výpravné umění stálou položku 150.000 K a letos nemá žádnou řádnou položku, nýbrž jen mimořádnou, ale ovšem poněkud větší, 500.000 K na divadla a 200.000 K na kinematografy. Bylo by dobře, aby pro výpravné umění zařazena byla stálá položka do rozpočtu. Tím jsem své výklady skončil. (Výborně! Potlesk.)

Místopředseda Konečný (zvoní): Předscdnictvu byla podána resoluce tohoto znění:

"Ministerstvu školství a národní osvěty se ukládá, by postaralo se o přiměřenou, drahotním poměrům odpovídající úpravu hmotného postavení učitelů škol živnostenských podle jejich petic, ministerstvu školství a národní osvěty předložených".

Tento resoluční návrh jest dostatečným počtem podpisů opatřen a jest předměten jednání.

Dále dovoluji si sděliti, že za ministerstvo školství a národní osvěty jest přítomen státní tajemník pan dr. Drtina. Uděluji slovo dalšímu řečníku občanu Houserovi.

Posl. Houser: Slavné Národní shromáždění!

(Předseda Tomášek přejímá opět předsednictví.)

Rozpočet ministerstva školství obsahuje na obecné školy menší položku, než na školy vysoké. Položka ta týká se ne obecných škol v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, nýbrž na Slovensku, z českých škol týká se jen učitelských ústavů. Jest tedy viděti, že obecné školy nejsou školami státními. Obecné školy jsou jedinýn pramenem vzdělání pro 9/10 veškeré mládeže. Musí tedy býti co nejpřístupnější a jejich práce co nejintensivnější. Žádáme, aby obecnou školu měla každá osada.

Proto jsme s radostí provázeli provádění zákona o školách tak zvaných menšinových, které přinesly našemu národu několik set obecných škol.

Naproti tomu však udělali jsme jen nepatrný pokrok k požadavku, aby všechny děti, když absolvují obecnou školu, navštěvovaly školy občanské. Občanských škol byl zřízen jen malý počet. Ty školy jsou ve všech větších městech. Jest přirozený požadavek, aby děti, které vyjdou obecnou školu a mají občanskou školu blízko, musily ji navštěvovati. Tam, kde občanských škol není, měly by se zřízovati: nejen ve větších, nýbrž také v menších obcích. Vybraly by se k tomu obce, které jsou středem určitého obvodu. Děti z toho obvodu by prvních 5 let docházely do své domácí školy obecné a potom by přešly na tuto obvodovou školu občanskou.

Druhou podmínkou úspěchu práce školní jest, aby byla doba vyučovací co nejdelší. Doba vyučovací jest tedy podmínkou úspěchu práce školské. Jest třeba naléhavě žádati, aby byly odstraněny tak zvané úlevy v docházce školní, které přinesla před 37 lety reakce a které v pravdě vzdalují v posledních dvou školních ročnících jen chudé děti od školy.

Jest třeba připomenouti, - a připomínám to s roztrpčením, - že vláda naše se dosti nestará o pravidelný chod školské práce. V létě byly prázdniny školní půl třetího měsíce - docela zbytečně; byly prodlouženy prázdníny vánoční - docela zbytečně.Teď jsou na mnohých školách prázdníny uhelné.

Jakou měrou však trpí obecné a občanské školy pražské, to jest hřích, proti němuž, žel, protestují občané pražští posud marně. Na začátku války byly některé školní budovy vyklizeny od dětí, a bylo do nich nastěhováno vojsko. Děti byly poslány do škol sousedních a tam místo celodenního vyučování bylo zavedeno polodenní. To trvá již 6 roků. Ztráty na rozumovém a mravním vývoji mládeže jsou ohromné a rostou každým dnem. Praha má 80 obecných a občanských škol a z těch jest jich 43, které mají polodenní vyučování. Školní budovy nám zabralo rakouské vojsko, a Národní obrana je drží dále.

Do Jindřišské školy se nastěhovaly úřadovny ministerstva pošt. obec pražská prohlásila, že je nepropůjčí dále pro úřadovny. Město Praha má od pana ministra Klofáče a od pana generálního inspektora Machara slib, že během října 1919 budou všechny školní budovy vyprázdněny od vojska. Zůstává však při slibu a při protestu města Prahy. A kultura? Zamyslete se, prosím, nad tím slovem! Škola a její zařízení jsou jen zevnější podmínky práce. Jaká jest ta práce, záleží na učiteli. Chceme ve škole dokonalého učítele, hotového muže, který jest s hlubokou láskou oddán svému povolání, a jenž vidí ve své práci smysl svého života. Proto naše strana s radostí uvítala zákon, kterým se upravily učiteIské platy. Taková soustředěná činnost může býti konána jen od těch, kteří nemají žádných finančních starostí. Strana sociálně demokratická již od roku 1900 má v programu, že učitelé mají býti státními uředníky. Jestli se nenaplnila slova toho programu, naplnil se jistě jejich duch. Učitelstvo docílilo finančního zabezpečení a jest třeba, aby docílilo také zabezpečení duševního.

Nynější učitelské ústavy mnoho nedávají a dáti nemohou. Každý nový učitelský ústav, každá reforma učitelských ústavů, jakoby bránila velké přeměně učitelského vzdělání, jež musí býti hlubší a jež musí býti na jiném základě. Učitelstvo se v jádru domohlo znamenitého stupně inteligence, ale jen tuhou prací sebevzdělávací. Učitelstvo teprve dlouhou cestou přichází k tomu, aby mělo správný způsob vyučování, ale co času a sil při tom ztrácí! Tvrdím, že učitelské ústavy, které by byly reformovány třeba tak, že by se jim říkalo pedagogické akademie, učitelům nestačí. Učitelstvu jest třeba vzdělání na vysokých školách. Pro universitu jsou učitelé zralí již nyní z učitelských ústavů.

Volají po vysokoškolském vzdělání, aby mohli vyrůsti z nynějšího duševního poručenství. Někteří se odhodlali k dlouhé a zbytečné cestě, že studují znovu střední školu, že znovu dělají maturitu, aby mohli býti vzděláni na universitě. Co energie se při tom ztrácí!

Pan ministr Habrman řekl s tohoto místa: "Naše vysokoškolské vzdělání jest až dosud až příliš mnoho vázáno na předběžné vzdělání na jednotlivých středních školách. Doufám, že i slavné Národní shromáždění se mnou souhlasí, a dovolím si říci, že i otevření brány našich vysokých škol pro každého schopného a nadaného občana musí náležeti mezi naše demokratická a republikánská nařízení."

Na jednom místě pan ministr souhlasu nedošel, - v ministerstvu, kde jsou strážci nynějších výsad universitniho vzdělání a tak se neotevřela brána university, nýbrž jest otevřena jen postranní branka, kterou vcházejí ti, kdož udělali maturitu na gymnasiu nebo reálce.

Učitel hmotně a duševně zabezpečený bude se věnovati jinak školní práci, bude hleděti, aby se sprostil spousty nynějších nařízení a výnosů, kterými Rakousko u nás obecnou školu zařílo, a bude se snažiti o to, aby vedl mládež jen ve smyslu lidskosti. Takové vychovávání očistí školu od veškerých tendencí, od tendencí církevních a také od tendencí, aby škola byla nástrojem majetných vrstev.

Dovolte, abych o záležitosti, která zde byla včera přednesena, řekl několik myšlenek, a to velmi klidně. Když byla u nás zřízena moderní škola roku 1869, bylo v ní ponecháno vyučování náboženství. Vzdělání náboženské nese se dvojím směrem: jeden je vyučování náboženství a druhý jsou církevní úkony. I tato náboženská cvičení připustil zákon. Cvičení náboženská představují náboženskou praksi. V katolické církvi jsou náboženské úkony neobyčejně hojné. Patří k nim pozdravy, křižování se, modlitby, exhorty, mše, pouti, procesí a pod. Církev se nespokojila s tím, aby se tyto úkony prováděly v hodinách náboženství, nýbrž přenášela je také do hodin jiných. Tak kdykoliv vstoupil do školy dospělý člověk, děti vstávaly, aby pozdravily: "Pochválen," když mělo býti začato vyučování po zvonění, děti vstávaly a modlily se, dříve nežli bylo zvoněno ke konci vyučování, děti vstávaly a modlily se, když bylo vyučování zpěvu, učily se kostelním písním, místo, aby se učily jiným předmětům, chodily ke zpovědi a přijímání.

Docházka do kostela se dála i v zimě, a to do kostela nevytopeného. Děti na venku, které nemají kostela doma, docházely do kostelů sousedních ke zpovědi a přijímání, a to i v nepohodě. Rodiče, protože zdraví dětí bylo ohroženo, se tomu právem bránili. Měli na své straně základní zákon státní, který říká, že nikdo nemůže býti přidržen k nějakému úkonu náboženskému, a děti mohou býti přidrženy ne úřady, nýbrž jen mocí otcovskou. Tu přišla zemská školní rada na nápad, aby prohlásila, že opomenutí návštěvy kostela bude posuzováno tak, jako opomenutí návštěvy školní, že rodiče mohou býti za ně napomínáni, trestáni i zavíráni.

Možná, že se pamatujete, že před 12 lety povstala bouře v občanstvu českén pro tento úmysl, takže zemská školní rada jej nemohla provésti. Ustoupila tedy, čekala příhodnejší dobu a dočkala se. Přišla válka, otcové byli na vojně, tisk byl spoután, byla potlačena svoboda projevu, a tu Coudenhove jménem zemské školní rady vydal výnos, kterým se docházka školních dětí do kostela prohlašuje za povinnou, a když by děti jí opomenuly, že jejich rodiče budou trestáni. Národ se tehdy svíjel ve válečných bolestech a tu mu byl vzat kus svobody.

Církev se nespokojila jen touto mocí, které nabyla nad mládeží školní, nýbrž zabrala do sféry své moci také učitelstvo. Hned po prohlášení moderního zákona školního bylo usilováno ve vídeňském parlamentě o jeho změnu. Teprve r. 1883 zástupci všech reakčních stran, a mezi nimi byli také Staročeši, usnesli t. zv. novellu k zákonu školnímu. Jí se snížilo především vzdělání učitelovo. Učitelovi vzata naděje, že se bude moci vzdělávat na universitě. Jednalo se o to, aby učitel znamenal v obci méně než kněz, a v okresní školní radě méně než inspektor nebo právník. V té době učitelé ve veřejnosti se ujímali duchovního vůdcovství tam, kde dříve platilo slovo knězovo, a tu učitel měl býti ponížen.

Školní novela přinesla i zvláštní dozor nad učiteli. Má toliž ustanovení: kdyby chování učitelovo bylo na újmu vážnosti stavu učitelského nebo ohrožovato jeho působení vyučovatelské nebo vychovávací, má být proti němu zakročeno. To zlomilo učitelům páteř. Učitel, který dříve pracovat v pokrokových politických stranách, které ukazovali, na škodlivost cizích vlivů ve škole, zejména církevního, který projevil s tím nesouhlas, toho existence byla ohrožena nebo i ničena.

Školní novella porušila i základní zákon školní tím, že určovala, že správce školy má býti toho vyznání náboženského, jako většina dětí, které školu navštěvují.

To vyslovil zákon; ale ministerské nařízení ustanovuje, že nejen správa školy, nýbrž každý učitel musí prokázati způsobilost k vyučování náboženství svého vyznání. Taková způsobilost ovšem platí, když jest jednou nabyta, pro vždy. Ale ministerstvo řeklo: Jest-li učitel změní své vyznání, potom ta způsobilost neplatí. Ano stalo se, že, když učitel vystoupit z církve římsko-katolické a nepřihlásil se k žádné církvi jiné, byla jeho způsobilost vyučovací vůbec popřena a byl ze služby školní propnštěn.

Církev usilovala, aby učitelé vystupovali všude jako lidé věřící. Nejednalo se jen o to, aby učitel dozíral při náboženských úkonech v kostele, nýbrž o to, aby se činně učastnili na těch úkonech náboženských, aby se nahlas modlili, zpívali, křižovali se, klekali a bili se v prsa: ba stalo se, že inspektor při inspekční zprávě vytkl učitelům, že dosti pokorně v kostele neklečeli a nebili se v prsa. Učitel měl osvědčovat všude svou víru, svým příkladem strhnout mládež, zkrátka učitel měl být pro církev agitátorem.

To jest ovzduší, ve kterém žili učitelé a ve kterém žilo svobodomyslné občanstvo před převratem. Bylo to ovzduší k zalknutí. Převrat přinesl všem, i učitelům, občanskou svobodu.

Učitelé, když jest účast na náboženských úkonech dobrovolná, jí neprovádějí nebo jen výjimečně. V dlouhých úvahách o životních sporech, které mívali s církví, rozešli se s ní vnitřně; nyní, když mohou, rozcházejí se i formálně. Snad v žádném stavu není poměrně tolik vystupováno z církve, jako ve stavu učitelském. Učitelé mají v tom ohledu vliv také na občanstvo.

Občanstvo sleduje poměr školy a církve velmi pozorně. Že bylo vymáháno, aby děti byly povinny choditi do kostela, a rodiče byli napomínáni a trestáni, nepřidalo jejich dobré vůli k církvi. Nyní přicházejí právě z kruhů toho občanstva připomínky, aby se řešil rychle poměr školy a církve. Ukazují na to, že není možno, aby škola sloužila některé církvi, že kříž ve škole není symbolem míru a lásky, ale moci církevní. Ukazují, že podobný symbol by tam mohly míti jiné církve, protestantská, židovská. Jestli při odstraňování křížů stane se nějaká nepřístojnost, lituje jí každý vzdělaný člověk. Odsouditi se však musí, když se pořádají vpády občanů do škol, do tříd, kde učitel učí, kde učiteli se vyhrožuje a nadává.

Správnost svého stanoviska včera p. ministr Habrman snadno uhájil. Jestliže se říká, že právě nyní se děje rozchod mezi církví a školou, říkáme my, že ten rozchod děje se velice pomalu.

Škola má sloužiti celému národu, musí býti tedy vložena do rukou národa. Každá škola jest dílnou lidskosti. Česká škola bude míti svůj vlastní, český charakter. Bude organisována ve větších obvodech, krajích tak, že budou choditi děti do obecné školy, pokud jsou malé, později do občanské, ale i tam bude míti škola svůj vlastní ráz, zejména podle hospodářského rázu kraje. O školu v kraji nechť stará se sbor, volený všeobecným právem hlasovacím. I v obci má býti dána škola do rukou lidu. I tam má býti vedena škola podle vůle lidu, a protože v obcích jest instituce místních školních rad, měly by i ty býti voleny všeobecnýn práven hlasovacím.

Škola jest živý organismus a mění se dobou. Škola, kterou nyní máme, byla založena před půl stoletím liberalismem a byla jeho chloubou.

Během půlstoletí téměř vše, co se na ní měnilo, změnilo se ve smyslu reakčním. Dnes stojíme před novou dobou české školy. Nejedná se jen o to, aby zpátečnická zařízení byla odstraněna, nechceme návratu ke staré škole liberalistické, chceme vytvořiti školu novou, která by byla naplněna duchem sociálním, ve kterém by mládež dozrávala k lepšímu příštímu stavu společnosti. (Výborně! Potlesk.)

Předseda: Slovo má dále pan kol. Kadlčák.

Posl. Kadlčák: Slavné Národni shromáždění!

Je-li v některé kapitole rozpočtové patrno, že žijeme v době revoluční, nikde se to tak nejeví zřetelně a účinně, jako v rozpočtové kapitole o správě vyučovací. Projdeme-li jednotlivé položky, všude najdeme motivy, nad nimiž třeba se nám zamysliti, o kterých třeba uvažovati. Pravím, že se jeví doba revoluční v rozpočtu a ještě více, bohužel, ve škole samé. Dnes dospěli jsme tak daleko, že jest těžko i mistru mistrovatém vyznati se v tom, kdo vlastně naše školstvi nyní řídí, je-li to ústředí, t. j. ministerstvo školství a národní osvěty, jsou-li to zemské školní rady nebo okresní školní rady, nebo učitelská organisace, nebo mistní školní rady nebo nikdo. (Tak jest!) Tedy hotová anarchie. A příčina?

Nešťastná ruka, která nedosti taktně tu revoluci uváděla v život. Pravím: nedosti taktně. Zpráva vyučovací prohlásila napřed, a tuším, ze mně paměť neopouští, že dosavadní zákony platí. A právě včera pan ministr odvolával se na zákon z r. 1869, který ovšem již neplatí, poněvadž byl změněn a nahrazen školskou novelou z r. 1883. Pak odvolává se zpráva školská velmi často také na vyučovací řád tehdá, když se jí to zdá býti dosti vhodné, a zase jinde se prohlašuje pouhým nařízením, že se všechna tomuto nejnovějšímu nařízení odporující nařízení a příkazy zrušují. Nejsem právník, ale jsem učitel a dosti starý učitel a měl jsem příležitost ve škole leccos vykonati. Ale to musím říci, že nechápu, jak jest možno, aby ve státě spořádaném se správou spořádanou mohl kdokoliv prohlašovati, ze zákon ten či onen se mění nebo zrušuje nařízením. Žádný zákon nemůže býti zrušen nařízením. To jest přece zásada, která platí pro všecky a ve všech oborech.

Po mém soudu měla správa školská začíti, řekněme, tu reformaci, ve které si nyní všichni tak libujeme, ve všech oborech, jinou cestou. Napřed měla se postarat o to, aby tento ústavodárný sněm, toto Národní shromáždění, splnomocnilo ji zákonem, třeba dle úsudku nejvyššího soudu našeho zákonitou platnost vlastně nemajícím, ale přec jen v celku za zákon považovaným, a pak teprve na základě zákona platného, aspoň pokud nebude tento zákon řádným zákonodárným sborem ustálen a upraven, teprve potom vydávat nařízení. Ale to se nestalo. Správa vyučovací neměla v tomto oboru vždy šťastné ruky, ona zasáhla jednou do toho, po druhé do onoho oboru a pak se v životě školském ukázalo, že ten výkon jest nesmírně, řekněme, nepromyšlený, že nevyhovuje danýn poměrům a okolnostem a že se mnohdy ani nenechá provádět. A proč? Poněvadž ten či onen výnos hověl více, řekl bych, denním proudům jedné části činitelů školských, ale pobouřil jinou a důležitější část: a tu jsme u otázky:

Související odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP