Jest třeba umění toto pěstovati zejména
na Slovensku, tím se začíná národ
probouzeti. Loni mělo výpravné umění
stálou položku 150.000 K a letos nemá žádnou
řádnou položku, nýbrž jen mimořádnou,
ale ovšem poněkud větší, 500.000
K na divadla a 200.000 K na kinematografy. Bylo by dobře,
aby pro výpravné umění zařazena
byla stálá položka do rozpočtu. Tím
jsem své výklady skončil. (Výborně!
Potlesk.)
Místopředseda Konečný (zvoní):
Předscdnictvu byla podána resoluce tohoto
znění:
"Ministerstvu školství a národní
osvěty se ukládá, by postaralo se o přiměřenou,
drahotním poměrům odpovídající
úpravu hmotného postavení učitelů
škol živnostenských podle jejich petic, ministerstvu
školství a národní osvěty předložených".
Tento resoluční návrh jest dostatečným
počtem podpisů opatřen a jest předměten
jednání.
Dále dovoluji si sděliti, že za ministerstvo
školství a národní osvěty jest
přítomen státní tajemník pan
dr. Drtina. Uděluji slovo dalšímu řečníku
občanu Houserovi.
Posl. Houser: Slavné Národní shromáždění!
(Předseda Tomášek přejímá
opět předsednictví.)
Rozpočet ministerstva školství obsahuje na
obecné školy menší položku, než
na školy vysoké. Položka ta týká
se ne obecných škol v Čechách, na Moravě
a ve Slezsku, nýbrž na Slovensku, z českých
škol týká se jen učitelských
ústavů. Jest tedy viděti, že obecné
školy nejsou školami státními. Obecné
školy jsou jedinýn pramenem vzdělání
pro 9/10 veškeré mládeže. Musí
tedy býti co nejpřístupnější
a jejich práce co nejintensivnější.
Žádáme, aby obecnou školu měla
každá osada.
Proto jsme s radostí provázeli provádění
zákona o školách tak zvaných menšinových,
které přinesly našemu národu několik
set obecných škol.
Naproti tomu však udělali jsme jen nepatrný
pokrok k požadavku, aby všechny děti, když
absolvují obecnou školu, navštěvovaly
školy občanské. Občanských škol
byl zřízen jen malý počet. Ty školy
jsou ve všech větších městech.
Jest přirozený požadavek, aby děti,
které vyjdou obecnou školu a mají občanskou
školu blízko, musily ji navštěvovati.
Tam, kde občanských škol není, měly
by se zřízovati: nejen ve větších,
nýbrž také v menších obcích.
Vybraly by se k tomu obce, které jsou středem určitého
obvodu. Děti z toho obvodu by prvních 5 let docházely
do své domácí školy obecné a
potom by přešly na tuto obvodovou školu občanskou.
Druhou podmínkou úspěchu práce školní
jest, aby byla doba vyučovací co nejdelší.
Doba vyučovací jest tedy podmínkou úspěchu
práce školské. Jest třeba naléhavě
žádati, aby byly odstraněny tak zvané
úlevy v docházce školní, které
přinesla před 37 lety reakce a které v pravdě
vzdalují v posledních dvou školních
ročnících jen chudé děti od
školy.
Jest třeba připomenouti, - a připomínám
to s roztrpčením, - že vláda naše
se dosti nestará o pravidelný chod školské
práce. V létě byly prázdniny školní
půl třetího měsíce - docela
zbytečně; byly prodlouženy prázdníny
vánoční - docela zbytečně.Teď
jsou na mnohých školách prázdníny
uhelné.
Jakou měrou však trpí obecné a občanské
školy pražské, to jest hřích, proti
němuž, žel, protestují občané
pražští posud marně. Na začátku
války byly některé školní budovy
vyklizeny od dětí, a bylo do nich nastěhováno
vojsko. Děti byly poslány do škol sousedních
a tam místo celodenního vyučování
bylo zavedeno polodenní. To trvá již 6 roků.
Ztráty na rozumovém a mravním vývoji
mládeže jsou ohromné a rostou každým
dnem. Praha má 80 obecných a občanských
škol a z těch jest jich 43, které mají
polodenní vyučování. Školní
budovy nám zabralo rakouské vojsko, a Národní
obrana je drží dále.
Do Jindřišské školy se nastěhovaly
úřadovny ministerstva pošt. obec pražská
prohlásila, že je nepropůjčí
dále pro úřadovny. Město Praha má
od pana ministra Klofáče a od pana generálního
inspektora Machara slib, že během října
1919 budou všechny školní budovy vyprázdněny
od vojska. Zůstává však při slibu
a při protestu města Prahy. A kultura? Zamyslete
se, prosím, nad tím slovem! Škola a její
zařízení jsou jen zevnější
podmínky práce. Jaká jest ta práce,
záleží na učiteli. Chceme ve škole
dokonalého učítele, hotového muže,
který jest s hlubokou láskou oddán svému
povolání, a jenž vidí ve své
práci smysl svého života. Proto naše strana
s radostí uvítala zákon, kterým se
upravily učiteIské platy. Taková soustředěná
činnost může býti konána jen
od těch, kteří nemají žádných
finančních starostí. Strana sociálně
demokratická již od roku 1900 má v programu,
že učitelé mají býti státními
uředníky. Jestli se nenaplnila slova toho programu,
naplnil se jistě jejich duch. Učitelstvo docílilo
finančního zabezpečení a jest třeba,
aby docílilo také zabezpečení duševního.
Nynější učitelské ústavy
mnoho nedávají a dáti nemohou. Každý
nový učitelský ústav, každá
reforma učitelských ústavů, jakoby
bránila velké přeměně učitelského
vzdělání, jež musí býti
hlubší a jež musí býti na jiném
základě. Učitelstvo se v jádru domohlo
znamenitého stupně inteligence, ale jen tuhou prací
sebevzdělávací. Učitelstvo teprve
dlouhou cestou přichází k tomu, aby mělo
správný způsob vyučování,
ale co času a sil při tom ztrácí!
Tvrdím, že učitelské ústavy,
které by byly reformovány třeba tak, že
by se jim říkalo pedagogické akademie, učitelům
nestačí. Učitelstvu jest třeba vzdělání
na vysokých školách. Pro universitu jsou učitelé
zralí již nyní z učitelských
ústavů.
Volají po vysokoškolském vzdělání,
aby mohli vyrůsti z nynějšího duševního
poručenství. Někteří se odhodlali
k dlouhé a zbytečné cestě, že
studují znovu střední školu, že
znovu dělají maturitu, aby mohli býti vzděláni
na universitě. Co energie se při tom ztrácí!
Pan ministr Habrman řekl s tohoto místa: "Naše
vysokoškolské vzdělání jest až
dosud až příliš mnoho vázáno
na předběžné vzdělání
na jednotlivých středních školách.
Doufám, že i slavné Národní shromáždění
se mnou souhlasí, a dovolím si říci,
že i otevření brány našich vysokých
škol pro každého schopného a nadaného
občana musí náležeti mezi naše
demokratická a republikánská nařízení."
Na jednom místě pan ministr souhlasu nedošel,
- v ministerstvu, kde jsou strážci nynějších
výsad universitniho vzdělání a tak
se neotevřela brána university, nýbrž
jest otevřena jen postranní branka, kterou vcházejí
ti, kdož udělali maturitu na gymnasiu nebo reálce.
Učitel hmotně a duševně zabezpečený
bude se věnovati jinak školní práci,
bude hleděti, aby se sprostil spousty nynějších
nařízení a výnosů, kterými
Rakousko u nás obecnou školu zařílo,
a bude se snažiti o to, aby vedl mládež jen ve
smyslu lidskosti. Takové vychovávání
očistí školu od veškerých tendencí,
od tendencí církevních a také od tendencí,
aby škola byla nástrojem majetných vrstev.
Dovolte, abych o záležitosti, která zde byla
včera přednesena, řekl několik myšlenek,
a to velmi klidně. Když byla u nás zřízena
moderní škola roku 1869, bylo v ní ponecháno
vyučování náboženství.
Vzdělání náboženské nese
se dvojím směrem: jeden je vyučování
náboženství a druhý jsou církevní
úkony. I tato náboženská cvičení
připustil zákon. Cvičení náboženská
představují náboženskou praksi. V katolické
církvi jsou náboženské úkony
neobyčejně hojné. Patří k nim
pozdravy, křižování se, modlitby, exhorty,
mše, pouti, procesí a pod. Církev se nespokojila
s tím, aby se tyto úkony prováděly
v hodinách náboženství, nýbrž
přenášela je také do hodin jiných.
Tak kdykoliv vstoupil do školy dospělý člověk,
děti vstávaly, aby pozdravily: "Pochválen,"
když mělo býti začato vyučování
po zvonění, děti vstávaly a modlily
se, dříve nežli bylo zvoněno ke konci
vyučování, děti vstávaly a
modlily se, když bylo vyučování zpěvu,
učily se kostelním písním, místo,
aby se učily jiným předmětům,
chodily ke zpovědi a přijímání.
Docházka do kostela se dála i v zimě, a to
do kostela nevytopeného. Děti na venku, které
nemají kostela doma, docházely do kostelů
sousedních ke zpovědi a přijímání,
a to i v nepohodě. Rodiče, protože zdraví
dětí bylo ohroženo, se tomu právem bránili.
Měli na své straně základní
zákon státní, který říká,
že nikdo nemůže býti přidržen
k nějakému úkonu náboženskému,
a děti mohou býti přidrženy ne úřady,
nýbrž jen mocí otcovskou. Tu přišla
zemská školní rada na nápad, aby prohlásila,
že opomenutí návštěvy kostela bude
posuzováno tak, jako opomenutí návštěvy
školní, že rodiče mohou býti za
ně napomínáni, trestáni i zavíráni.
Možná, že se pamatujete, že před
12 lety povstala bouře v občanstvu českén
pro tento úmysl, takže zemská školní
rada jej nemohla provésti. Ustoupila tedy, čekala
příhodnejší dobu a dočkala se.
Přišla válka, otcové byli na vojně,
tisk byl spoután, byla potlačena svoboda projevu,
a tu Coudenhove jménem zemské školní
rady vydal výnos, kterým se docházka školních
dětí do kostela prohlašuje za povinnou, a když
by děti jí opomenuly, že jejich rodiče
budou trestáni. Národ se tehdy svíjel ve
válečných bolestech a tu mu byl vzat kus
svobody.
Církev se nespokojila jen touto mocí, které
nabyla nad mládeží školní, nýbrž
zabrala do sféry své moci také učitelstvo.
Hned po prohlášení moderního zákona
školního bylo usilováno ve vídeňském
parlamentě o jeho změnu. Teprve r. 1883 zástupci
všech reakčních stran, a mezi nimi byli také
Staročeši, usnesli t. zv. novellu k zákonu
školnímu. Jí se snížilo především
vzdělání učitelovo. Učitelovi
vzata naděje, že se bude moci vzdělávat
na universitě. Jednalo se o to, aby učitel znamenal
v obci méně než kněz, a v okresní
školní radě méně než inspektor
nebo právník. V té době učitelé
ve veřejnosti se ujímali duchovního vůdcovství
tam, kde dříve platilo slovo knězovo, a tu
učitel měl býti ponížen.
Školní novela přinesla i zvláštní
dozor nad učiteli. Má toliž ustanovení:
kdyby chování učitelovo bylo na újmu
vážnosti stavu učitelského nebo ohrožovato
jeho působení vyučovatelské nebo vychovávací,
má být proti němu zakročeno. To zlomilo
učitelům páteř. Učitel, který
dříve pracovat v pokrokových politických
stranách, které ukazovali, na škodlivost cizích
vlivů ve škole, zejména církevního,
který projevil s tím nesouhlas, toho existence byla
ohrožena nebo i ničena.
Školní novella porušila i základní
zákon školní tím, že určovala,
že správce školy má býti toho vyznání
náboženského, jako většina dětí,
které školu navštěvují.
To vyslovil zákon; ale ministerské nařízení
ustanovuje, že nejen správa školy, nýbrž
každý učitel musí prokázati způsobilost
k vyučování náboženství
svého vyznání. Taková způsobilost
ovšem platí, když jest jednou nabyta, pro vždy.
Ale ministerstvo řeklo: Jest-li učitel změní
své vyznání, potom ta způsobilost
neplatí. Ano stalo se, že, když učitel
vystoupit z církve římsko-katolické
a nepřihlásil se k žádné církvi
jiné, byla jeho způsobilost vyučovací
vůbec popřena a byl ze služby školní
propnštěn.
Církev usilovala, aby učitelé vystupovali
všude jako lidé věřící.
Nejednalo se jen o to, aby učitel dozíral při
náboženských úkonech v kostele, nýbrž
o to, aby se činně učastnili na těch
úkonech náboženských, aby se nahlas
modlili, zpívali, křižovali se, klekali a bili
se v prsa: ba stalo se, že inspektor při inspekční
zprávě vytkl učitelům, že dosti
pokorně v kostele neklečeli a nebili se v prsa.
Učitel měl osvědčovat všude svou
víru, svým příkladem strhnout mládež,
zkrátka učitel měl být pro církev
agitátorem.
To jest ovzduší, ve kterém žili učitelé
a ve kterém žilo svobodomyslné občanstvo
před převratem. Bylo to ovzduší k zalknutí.
Převrat přinesl všem, i učitelům,
občanskou svobodu.
Učitelé, když jest účast na náboženských
úkonech dobrovolná, jí neprovádějí
nebo jen výjimečně. V dlouhých úvahách
o životních sporech, které mívali s
církví, rozešli se s ní vnitřně;
nyní, když mohou, rozcházejí se i formálně.
Snad v žádném stavu není poměrně
tolik vystupováno z církve, jako ve stavu učitelském.
Učitelé mají v tom ohledu vliv také
na občanstvo.
Občanstvo sleduje poměr školy a církve
velmi pozorně. Že bylo vymáháno, aby
děti byly povinny choditi do kostela, a rodiče byli
napomínáni a trestáni, nepřidalo jejich
dobré vůli k církvi. Nyní přicházejí
právě z kruhů toho občanstva připomínky,
aby se řešil rychle poměr školy a církve.
Ukazují na to, že není možno, aby škola
sloužila některé církvi, že kříž
ve škole není symbolem míru a lásky,
ale moci církevní. Ukazují, že podobný
symbol by tam mohly míti jiné církve, protestantská,
židovská. Jestli při odstraňování
křížů stane se nějaká
nepřístojnost, lituje jí každý
vzdělaný člověk. Odsouditi se však
musí, když se pořádají vpády
občanů do škol, do tříd, kde
učitel učí, kde učiteli se vyhrožuje
a nadává.
Správnost svého stanoviska včera p. ministr
Habrman snadno uhájil. Jestliže se říká,
že právě nyní se děje rozchod
mezi církví a školou, říkáme
my, že ten rozchod děje se velice pomalu.
Škola má sloužiti celému národu,
musí býti tedy vložena do rukou národa.
Každá škola jest dílnou lidskosti. Česká
škola bude míti svůj vlastní, český
charakter. Bude organisována ve větších
obvodech, krajích tak, že budou choditi děti
do obecné školy, pokud jsou malé, později
do občanské, ale i tam bude míti škola
svůj vlastní ráz, zejména podle hospodářského
rázu kraje. O školu v kraji nechť stará
se sbor, volený všeobecným právem hlasovacím.
I v obci má býti dána škola do rukou
lidu. I tam má býti vedena škola podle vůle
lidu, a protože v obcích jest instituce místních
školních rad, měly by i ty býti voleny
všeobecnýn práven hlasovacím.
Škola jest živý organismus a mění
se dobou. Škola, kterou nyní máme, byla založena
před půl stoletím liberalismem a byla jeho
chloubou.
Během půlstoletí téměř
vše, co se na ní měnilo, změnilo se
ve smyslu reakčním. Dnes stojíme před
novou dobou české školy. Nejedná se
jen o to, aby zpátečnická zařízení
byla odstraněna, nechceme návratu ke staré
škole liberalistické, chceme vytvořiti školu
novou, která by byla naplněna duchem sociálním,
ve kterém by mládež dozrávala k lepšímu
příštímu stavu společnosti. (Výborně!
Potlesk.)
Předseda: Slovo má dále pan kol. Kadlčák.
Posl. Kadlčák: Slavné Národni
shromáždění!
Je-li v některé kapitole rozpočtové
patrno, že žijeme v době revoluční,
nikde se to tak nejeví zřetelně a účinně,
jako v rozpočtové kapitole o správě
vyučovací. Projdeme-li jednotlivé položky,
všude najdeme motivy, nad nimiž třeba se nám
zamysliti, o kterých třeba uvažovati. Pravím,
že se jeví doba revoluční v rozpočtu
a ještě více, bohužel, ve škole samé.
Dnes dospěli jsme tak daleko, že jest těžko
i mistru mistrovatém vyznati se v tom, kdo vlastně
naše školstvi nyní řídí,
je-li to ústředí, t. j. ministerstvo školství
a národní osvěty, jsou-li to zemské
školní rady nebo okresní školní
rady, nebo učitelská organisace, nebo mistní
školní rady nebo nikdo. (Tak jest!) Tedy hotová
anarchie. A příčina?
Nešťastná ruka, která nedosti taktně
tu revoluci uváděla v život. Pravím:
nedosti taktně. Zpráva vyučovací prohlásila
napřed, a tuším, ze mně paměť
neopouští, že dosavadní zákony
platí. A právě včera pan ministr odvolával
se na zákon z r. 1869, který ovšem již
neplatí, poněvadž byl změněn
a nahrazen školskou novelou z r. 1883. Pak odvolává
se zpráva školská velmi často také
na vyučovací řád tehdá, když
se jí to zdá býti dosti vhodné, a
zase jinde se prohlašuje pouhým nařízením,
že se všechna tomuto nejnovějšímu
nařízení odporující nařízení
a příkazy zrušují. Nejsem právník,
ale jsem učitel a dosti starý učitel a měl
jsem příležitost ve škole leccos vykonati.
Ale to musím říci, že nechápu,
jak jest možno, aby ve státě spořádaném
se správou spořádanou mohl kdokoliv prohlašovati,
ze zákon ten či onen se mění nebo
zrušuje nařízením. Žádný
zákon nemůže býti zrušen nařízením.
To jest přece zásada, která platí
pro všecky a ve všech oborech.
Po mém soudu měla správa školská
začíti, řekněme, tu reformaci, ve
které si nyní všichni tak libujeme, ve všech
oborech, jinou cestou. Napřed měla se postarat o
to, aby tento ústavodárný sněm, toto
Národní shromáždění, splnomocnilo
ji zákonem, třeba dle úsudku nejvyššího
soudu našeho zákonitou platnost vlastně nemajícím,
ale přec jen v celku za zákon považovaným,
a pak teprve na základě zákona platného,
aspoň pokud nebude tento zákon řádným
zákonodárným sborem ustálen a upraven,
teprve potom vydávat nařízení. Ale
to se nestalo. Správa vyučovací neměla
v tomto oboru vždy šťastné ruky, ona zasáhla
jednou do toho, po druhé do onoho oboru a pak se v životě
školském ukázalo, že ten výkon
jest nesmírně, řekněme, nepromyšlený,
že nevyhovuje danýn poměrům a okolnostem
a že se mnohdy ani nenechá provádět.
A proč? Poněvadž ten či onen výnos
hověl více, řekl bych, denním proudům
jedné části činitelů školských,
ale pobouřil jinou a důležitější
část: a tu jsme u otázky: