Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Tedy ten zdroj práva, který německý národ na universitu Karlovu měl podle zakládací listiny, ten vyschl z jeho vlastního rozhodnutí. Co se týče Němců v Čechách usedlých, pravil jsem již, že ti byli počítáni k českému národu, nemohli tedy jako německý národ činiti nároku na universitu Karlovu. Ostatně oni o universitu nedbali a tím vyschl též jejich zdroj práva. Nyní tedy byla universita Karlova v plném držení českého národa po 2 století. Bývali na ní také profesory Němci, ale to nedokazuje, že to byla universita náležející německému národu. Byla to vždycky universita náležející národu českému a českému státu. Teprve vítěz bělohorský učinil změnu a sice nejprve tu, že universitu Karlovu úplně zrušil r. 1622. Všechny její statky, privilegia atd. odevzdal - ne národu německému, nýbrž Jesuitům (Hlasy: Tak jest!), a sice s tím zvláštním určením, aby pomocí university a tudíž všeho školství, které tenkrát universita řídila, pozměnili kulturu českého národa a ne německého národa. Universita Karlova byla potom obnovena ve dvou fakultách, spojena s jesuitskou akademií; odtud pochází jméno Ferdinandea. Vlastně tedy název " Ferdinandea" znamená protivenství proti universitě Karlově. Proto jest také správné, když název "Ferdinandea" od university Karlovy odloučíme. (Hlas: Žádná vzpomínka na Habsburky!)

Teprve roku 1784 byla na pražskou universitu, když jesuitský řád byl zrušen, zavedena místo latiny němčina, a to z praktických důvodů jako jazyk živý místo jazyka mrtvého. Že tehdy nebylo počítáno s jazykem českým, jest následek dlouhého znásilňování ducha českého národa. Toto znásilňování ducha českého národa nemůže býti pramenem práva (Hlasy: Tak jest!), práva pro německou universitu.

Akademický senát německé university vydal před rokem právě k tomu jednání o otázce obou pražských universit spis: "Die Entstehung und Rechtstellung der deutschen Universität in Prag", který byl rozdán také členům kulturního výboru.

Ani v tomto spise neodvozuje akademický senát německé university právo německého národa na universitu Karlovu z toho rozhodnutí císaře Josefa II., kterým byla němčina zavedena na universitu jako vyučovací jazyk.

Praví se tam totiž výslovně, že byla němčina jen pravidlem a že vedle ní také latiny a češtiny bylo užíváno i že němčina dostala vyučovací monopol a že tímto způsobem nabyla pražská universita charakteru německé vysoké školy, jejž si zachovala neztenčeně až do r. 1848. To znamená tedy, že němčina byla zavedena jako vyučovací jazyk na universitě, jako monopol, totiž z praktického, fiskálního důvodu, řekl bych. To také nemůže býti zdrojem práva a také ani akademický senát německé university to za zdroj práva neprohlašuje. Proti tomuto spisu akademického senátu německé university vydal akademický senát university české obranu, která však zůstala jenom v rukopisu, takže se vůbec nedostala do veřejnosti. (Hlasy: Proč?) Proč? Zatím byla ta předloha vrácena kulturnímu výboru a ta věc stala se na celý rok jaksi bezpředmětnou. Já se pokusím s dovolením praesidia a s dovolením Národního shromáždění jisté odstavce, ne dlouhé, přečísti z toho projevu akademického senátu a sice proto, poněvadž je tam ten právní důkaz proveden tak, že já ho lépe provésti nedovedu. A kromě toho také proto, že nemluvím jen za sebe, že to není můj chauvinismus, který se zde zastává práva. (Hlasy: Nebojte se chauvinismu!) Já se nebojím nikoho než boha. Tu tedy pronáší akademický senát české university proti spisu akademického senátu německé university následující úvahu:

"Praví-li tedy akademický senát university německé, že tenkráte, totiž za Josefa II., universita obdržela povahu university německé, jest to pravda jen vzhledem k faktickému stavu, nikoliv k stavu právnímu, jak akademický senát sám dobře ví, když praví, že universita byla určena pro obě národnosti. A jistě tedy velmi trefně užil slova "Das Unterrichts - monopol der deutschen Unterrichtssprache." Nějaký nový právní stav tím vytvořen nebyl, i když faktická změna nastala. To světle vyplývá z toho, že hned roku 1848 oprávněnost české vyučovací řeči byla připuštěna. A praví-li akademický senát, že se tím ve skutečnosti mnoho nezměnilo, poněvadž české přednášky byly řídké, není to jednak správné, poněvadž tak řídké přece jen nebyly, ale ani pak by na tom mnoho nezáleželo, poněvadž jest rozhodující, že vůbec byly a mohly býti. A je tudíž zase nepřesné, mluví-li projev akademického senátu německé university o snaze německých profesorů po znovunabytí německého charakteru university, když jeho někdejší existence nebyla, jak akademický senát sám bezděky přiznává, než výsledkem faktických náhod a spíše monopolem."

Německá vyučovací řeč byla tedy na universitu Karlovu zavedena, abych tak řekl, via facti, bez právního základu. Na universitě působili tehdy Čechové dále, jako působili Čechové, když byla v rukách Jesuitů, jenom že již nepůsobili latinsky, nýbrž německy. V těch dobách česká inteligence vůbec byla nucena mluviti německy. Zrovna tak německá inteligence tenkráte mluvila francouzsky a z toho přece pro Francouze nevyplývalo žádné právo pro frančinu v Německu. Český národ měl tedy své dobré právo na starobylou universitu Karlovu, ale jeho jazyk byl via facti z ní vytlačován a musil potom pomalu domáhati se svého práva proti německému monopolu.

Jak senát německé university v tomto svém spise praví dále, byl vlastně právní základ pro německou universitu zbudován teprve zákonem z r. 1882, tu teprve zákonem byla německá universita na právním základě zřízena. Čechové tehdy požadovali rovnoprávnost na universitě. Chtěli, aby zůstala universita jedna, stará universita Karlova, ale aby byly na ní zavedeny přednášky v českém i německém jazyku, tak aby sloužila českému i německému obyvatelstvu stejnoměrně a spravedlivě.

Proti tomu se postavili profesoři němečtí, a sice pamětihodná věc, z jakého důvodu. Z toho důvodu, že by takové utrakvisování německé university ohrozilo interesy německých profesorů. Pamětihodná věc, že docela upřímně a naivně zde se k tomu v tom smyslu přiznávají. Totiž tak: čeští profesoři by byli mohli přednášeti česky i německy, ale poněvadž němečtí profesoři byli z velké části cizinci, nebyli by mohli s oněmi soutěžiti. Proto stavěli se proti utrakvisování university. Kdo neprožil tehdejší doby, já jsem je prožil, a tím se také vysvětluje, že mám na tom citový zájem - toho pokořování a ponižování, které jsme tenkrát snášeli na universitě Karlo-Ferdinandově, to se tak snadno nezapomíná. Vy, kteří jste mladší, toho nechápete. Tedy ten důvod je pamětihodný, aby interesy německých profesorů nebyly poškozeny, nesměla býti pražská universita utrakvisována. Spíše tedy žádali němečtí profesoři: nechť se zřídí úplně nová universita pro Čechy, jestliže ji potřebují, - ještě posměšně dodali - ale ta stará universita zůstane německá, jak byla od začátku svého založení. Vy víte, jak legenda, že pražská universita byla první německá, že byla výhradně pro Němce založena, jak tato legenda byla rozšiřována ve všech německých novinách až do posledních dnů, takže, bohužel, i mnozí Čechové tomu věřili. Nyní bylo zde dvojí stanovisko. Němečtí profesoři požadovali novou universitu pro Čechy tak, aby ta stará zůstala jenom výhradně Němcům. Rozhodnutí přišlo císařským nařízením.

V tomto císařském nařízení z roku 1881 je vyslovena zásada, aby byly v Praze od r. 1882 zřízeny university dvě. Stejně staré a stejně nové. Tedy rozdělení na základě úplné stejné rovnosti.

Avšak provedení zákona, které následovalo na ono nařízení, neodpovídalo mu docela. Nařízení bylo vlastně činem moci absolutní, universita byla rozdělena z moci absolutní, a parlament tehdy jenom rozkaz provedl. Ale jak ho provedl? Tak, že německá universita předně dostala všechen majetek staré university Karlovy, všechny sbírky, všechny ústavy, všechny budovy, kdežto pro českou universitu musily býti ústavy, sbírky a budovy nově zřizovány. Stala se tedy jaksi universální dědičkou universita německá a české bylo odkázáno jenom jméno: Carolo-Ferdinandea, a uznána její historická a právní kontinuita s universitou Karlovou. Tehdy se naši zástupci spokojili s tímto ideálním právem, že byla uznána právní a historická kontinuita české university s universitou Karlovou.

Ale v onom nařízení a v onom provedení celého zákona bylo to provedeno potom tak, že vlastně se zdálo, že německá universita jest ta stará a česká universita že jest nová. Tedy na př. čeští profesoři staré university byli nove přikázáni české universitě, kdežto profesoři, kteří zůstali na universitě německé, nedostali žádného nového příkazu. A tak to bylo také se studenty, tak to bylo také s uváděním nových akademických úřadů. Na německé universitě byl rektor uveden prorektorem, kdežto na české universitě nebylo prorektora, i neuváděl ho prorektor staré university, nýbrž vládní komisař.

Zkrátka věc byla provedena tak, že se jevila německá universita jako ta universita stará, když ta česká universita byla jako nová. To je pamětihodné, že to doznává také - to je skutečně uznánihodná upřímnost a pravdomluvnost - tento spis akademického senátu německé university. Je tam vylíčeno všechno do podrobna, jak to bylo zavedeno, aby se jevila německá universita jako ta stará.

Zásada podle onoho císařského nařízení byla, aby obě university byly stejně staré, stejně nové, tedy aby měly úplně rovné právo. Ale do zákona vetřelo se mimoděk pojetí německé - praví akad. senát německé university ve svém spise - tak sice, aby se německá universita jevila vlastním pokračováním university Karlovy. Tedy byla ona zásada rovného práva v zákoně samém i v jeho provádění porušena.

Nyní bych si dovolil k lepšímu odůvodnění té věci, než já sám mohu podati, přečísti s vaším dovolením ze spisu akademického senátu české university odstavec, týkající se této věci. Záleží mi na tom, aby to přišlo do protokolu o jednání v této věci, poněvadž mám za to, že tu jde o věc, jíž historikové se budou zabývati, tedy aby to bylo náležitě dokumentováno.

Akad. senát české university praví ve svém projevu:

"Než dejme tomu, že české universitě zásada, vyslovená rozhodnutím císaře Františka Josefa I. ze dne 11. dubna 1881 o rozdělení pražské university na dvě stejně staré a stejně nové, mohla postačiti, že se s ní mohla smířiti; byla tato zásada vskutku provedena? Odpověď k tomu podává -mimovolně téměř - projev německého akademického senátu sám. Zde totiž akademický senát vypadl místy ze své úlohy, vylíčiti právní základ university německé, a podlehl neodolatelné touze, podati zároveň důkaz, že jedinou pravou dědičkou staré, nerozdělené university jest nynější universita německá, ba podlehl této své touze tak, že - nelze snad říci, nezpozoroval, ale jistě lze říci - nedbal, jak tím vlastní účel svého projevu ohrožuje. Věcí celkem vedlejší je, že se tím nutně musí zaplétati do rozporů. Tak musí na př. přiznati, že se Čechové smířili s rozdělením staré university ve dva ústavy stejně staré a stejně nové, proti čemuž Němci se zprvu vzpírali.

V zápětí však vede důkaz, že stanovisko německé přece jen bylo respektováno, čili pravým jménem označeno, že zákonný základ vůči Čechům byl porušen. A nutno přiznati, že se mu podařilo snésti takový materiál, jakého již snad vůbec doplňovati netřeba.

V jedné věci jen jest to snad možno. Porušování práva začíná se velmi záhy. Kdežto rozhodnutí ze dne 11. dubna 1881 - a to byl ovšem jednostranný akt moci panovnické - mluví o zřízení universit dvou, v zákoně z 28. února 1882 mluví se již o trvání dvou universit - již zde tedy to, s čím se Čechové podle vlastního přiznání akademického senátu německé university spokojili, nebylo dodrženo.

A další doklady podává projev akademického senátu sám. Upozorňuje, že v zákoně se mluví o aktivování fakult českých, nikoli německých, tedy, co se všechno stát nemělo a co se stalo proti právu, takže mínění o stránku dříve pronesené, jako by se tato ustanovení byla do zákona vloudila bezděčně, jistě nevyjadřuje pravého mínění senátu a skutečného stavu věci. Zde šlo o úmyslnost.

Ještě lépe jest to patrno z dalších vývodů. Projev vzpomíná, že rektor a děkanové v roce 1881/82 stali se na universitě německé prorektorem a proděkany roku následujícího, kdežto český prorektor a proděkani byli - arci ještě na společné universitě, což přece projev konstatuje - voleni. Rektora německého na r. 1882/83 uváděl na německé universitě rektor odstupující, českého vládní komisař, rektor německý obdržel pravé insignie, český musil se spokojiti novými. Opravdu nelze si představiti drastičtějšího příkladu, jak lze zneužíti čirého násilí za právní důkaz. K tomu lze jen říci, že bohužel r. 1882 nebyl králem českým Václav IV. a vládním komisařem místo Mikuláše Augustinova z r. 1409 byl - baron Kraus. A dovolává-li se projev toho, že německý zemský maršálek chtěl zabrániti českému rektoru užívání virilního hlasu, jest to jen další důkaz znásilnění, jemuž jsme tenkrát byli vydáni. Vůbec, jak řečeno, svým pokusem o spojení důkazu o právním svém základě s důkazem o kontinuitě jen nynější německé university s universitou starou nemohl dojíti akademický senát německé university k výsledku jinému, než k jakému došel, i k důkazu, že straně české zákonný základ nebyl dodržen, že naopak byla znásilněna. A násilím a bezprávím nelze nějakého práva založiti."

Dovolil bych si s vaším souhlasem přečísti ještě odstavec závěrečný, který je tak průkazný, že doufám, že budete přesvědčeni, že se nedopouštíme žádného bezpráví, když bezpráví napravujeme. (Výborně!) Jedná se stále o odpověď na spis akad. senátu německé university. A její závěr zní: "Vyslovuje-li na konec projev akademického senátu mínění, že podal dostatečný důkaz, jak se státní i akademické úřady přičinily, nalézti správnou cestu, mýlí se velice a nikdo jiný než on sám nepodal výmluvnějšího důkazu o opaku, který v doslově jen ještě stupňuje. I kdyby bylo pravda, že jest universita německá nesporně právní nástupkyní staré nerozdělené university, i kdyby to bylo pravda, bylo by tím vyvráceno tvrzení projevu o řádek výše pronesené, že nepovstala na útraty českého národa, poněvadž právě stará universita byla zřízena českým králem především pro český národ a netřeba opakovati, co českých peněz vyplynulo na vydržování i university jen německé.

Ale věc sama je úplně nesprávná a pokus o důkaz musil končiti usvědčením celého německého postupu z neloyálnosti a nesprávnosti. Hrdé tvrzení, že stojí na bezpečné právní půdě a že musí svých dobře nabytých práv hájiti, vyvrátil akademický senát svým projevem nejpádněji sám, ukázav - a lépe, než by dovedl kdo jiný, - jaký ten právní základ jest. Mluviti o porušení práva po tom, co sám vylíčil, akademický senát německé university jest nejméně oprávněn. Zajisté bylo právo porušeno, ale nikoli universitě německé, nýbrž nám a v její prospěch. Dovolává-li se "práva" ten, kdo sám se chlubí důkazy zřejmého bezpráví a znásilnění práva, jest to jen důkaz slabosti jeho právního základu. A na hrozbu, že ohrožení právního postavení své university musili by Němci pociťovati a potírati jako těžkou právní křivdu, jest jediná odpověď: Nikdo neměl a nemá v úmyslu ohrožovati právní postavení německé university. Ale jako násilím právo nevzniká, tak není odčinění úmyslných daných křivd a zjištění i odstranění někdejšího násilí žádným bezprávím, nýbrž pouhým příkazem spravedlnosti." (Hlasy: Zcela správně! Potlesk.)

Je ještě jeden velmi závažný důvod pro to, abychom provedli odloučení německé university od university Karlovy, a to ten, že akademický senát německé university podal k vládě čsl. státu odůvodněnou žádost, aby německá universita byla z Prahy přeložena do některého města, kde je většina obyvatelstva německého. Nebylo možno jinak, než aby kulturní výbor o této věci také uvažoval, zvláště, když mu byla ministerstvem úředně sdělena, poněvadž, když by německá universita byla ke své vlastní žádosti přeložena z Prahy ven, tím samým by se odloučila od university Karlovy, které přece nelze na venek přenésti. Bylo by tedy bývalo možno v obapolné dohodě celou tuto otázku uspořádati. Kulturní výbor i jeho subkomitét dále uvažovaly o této věci a pamatujete se jistě, že také v klubech bylo o tom uvažováno. Kdyby zde byly pouze kulturní důvody, bylo by třeba přání tomuto vyhověti, poněvadž universita má býti ve středu svého národa. Ale německá universita byla v Praze mimo střed svého národa také dříve a chtěla zde zůstati z důvodů politických. Zdá se tedy, že ono přání klade se více, než z důvodů kulturních, z důvodů politických.

Tedy ta věc nedá se řešiti hned, protože o tom nemůže rozhodovat jenom přání university samé, nýbrž o tom mohou rozhodovat teprve zákonití zástupci německého lidu samého. Je tedy třeba otázku umístění německé university odložiti. K tomu není nyní času, ale k čemu jest čas, to jest, odloučiti německou universitu od university Karlovy a vyžádat si od ní navrácení nám nade vše cenných památek historických: Karlovy buly, archivu atd., všech těch památek po našich učencích Purkyňovi, Preslovi, které zůstaly všechny v ústavech německých. To jest pro nás důvodem, abychom odloučení provedli tak, aby německá universita stála volná a, když by si toho německý lid v Čechách přál a politické důvody toho dovolovaly, tedy bude moci bez překážek universita býti přeložena.

Ostatně ty důvody pro to pořád ještě nejsou, poněvadž, jak víte z nejnovějších projevů, německé obyvatelstvo našeho státu pořád ještě neuznává právní existence našeho státu a své příslušnosti k naší republice.

Tím jsem tu hlavní otázku, na které mně všechno záleželo, myslím k svému vlastnímu uspokojení i uspokojení vás všech vyřídil, že se nedopouštíme žádného bezpráví, nýbrž že napravujeme křivdu.

Dovolil bych si nyní ještě jen vysvětliti znění těch čtyřech paragrafů, ze kterých se zákon skládá. Jest to:

§ 1. Česká universita v Praze jest pokračováním staré university pražské a vrací se jí jméno "universita Karlova".

Německá universita v Praze odděluje se od staré university pražské, jakožto "německá universita Československé republiky".