Špatně vypsaná soutěž nebo taková
umělecká soutěž, při níž
umělci nemají jistoty, že výrok poroty
bude odborný nebo že odborný výrok poroty
bude respektován, má ten následek, že
řádný a cti své dbalý umělec
se jí nesúčastní, že přijdou
jen ti, kterým je všecko jedno, a tak šíří
se jen nedůvěra umělců i obecenstva
k soutěžím.
Při vší naší celkové umělecké
bídě mohli bychom se přece jen dosti často
pochlubiti uměleckými pracemi prvotřídními,
kdyby se při soutěžích a podobných
věcech postupovalo vždy svědomitě a
odborně. (Místopředseda Konečný
ujímá se předsednictví.)
Tuto povinnost, svědomitě a odborně postupovat
i ve věcech uměleckých, má především
stát. To, co stát podniká společně
s umělci, jsou pravidelně věci, které
jednak platí mnoha lidem u nás za něco příkladného,
vychovávají obecenstvo, jednak representují
náš národ před cizinci a cizinou. Proto
musí zde právě panovati přísný
řád, pořádek, který, i když
nemůže vydupati nic krásného, aspoň
nic krásného nepokazí.
Státní umělecké soutěže
musí býti korektní, musí vzbuzovati
důvěru jak u umělců, tak u obecenstva
a musí býti za ně odpověden před
celým národem odborný úřad.
To je účel, dobrý účel zákona,
jejž vám kulturní výbor navrhuje a jejž
prosím, abyste přijali s vědomím,
že nečiníte nic malicherného a zákonodárců
nedůstojného. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda Konečný: Debata
jest skončena, přistoupíme k hlasování.
Prosím, aby se zaujala místa. (Děje
se.)
Poněvadž zákon kulturním výborem
navržený obsahuje pouze tři paragrafy, dám
hlasovati o zákonu najednou. Je proti tomu snad nějaká
námitka? (Nebyla.) Není.
Kdo souhlasí s § 1., 2. a 3., jakož i s nadpisem
zákona, kulturním výborem navrženého,
prosím, aby povstal. (Děje se.) To
jest většina, zákon schvaluje se v prvém
čtení.
Přeje si snad nějaké změny pan zpravodaj?
Zpravodaj posl. Neumann: Ne!
Místopředseda Konečný: Přistoupíme
k hlasování v druhém čtení.
Kdo souhlasí se zněním zákona, právě
v prvém čtení přijatým, i v
čtení druhém, prosím, aby povstal.
(Děje se.) Zákon schvaluje
se i v druhém čtení
a tím jest prvý bod denního pořádku
vyčerpán. Přistoupíme k bodu dalšímu
a tím jest
2. zpráva kulturního výboru o návrhu
členů Národního shromáždění
St. K. Neumanna, Zeminové, Housera a soudr. (tisk č.
1782), aby kinematografie byla podřízena
výhradně ministerstvu školství a národní
osvěty (tisk č. 2109).
Zpravodajem jest člen Národního shromáždění
občan Neumann, uděluji mu slovo.
Člen Národ. shromáždění
Neumann: Pánové a dámy! Tentokráte
to bude trvati trochu déle.
Dovolte mi, abych nejprve konstatoval, oč v podstatě
běží, podáváme-li Vám
ke schválení resoluci, aby kinematografie podřízena
byla ministerstvu školství a národní
osvěty, resoluci, na které se kulturní výbor
usnesl jednomyslně, že totiž neběží
o nějakou lapalii, o nějaký bezvýznamný
kompetenční spor mezi dvěma ministerstvy,
o kompetenční spor, kterých bylo za starého
Rakouska tolik a které, jak správně zdůraznil
pan kolega Budínský v kulturním výboru,
převzali jsme ochotně i do své Republiky
s jinými rakouskými cnostmi. Nejde o malichernost,
běží o základní, kardinální
otázku lidové kultury, a já, pánové,
nepřemršťuji a já, pánové,
jsem přesvědčen, že v této chvíli
mluvím za všecky opravdu kulturní lidi v naší
republice, řeknu-li, že hlasováním o
naší resoluci ukáže toto Národní
shromáždění, jde-li mu skutečně
o kulturní blaho a povznesení našeho národa
čili nic, dovedeme-li se i v takovém případě,
kdy různé skryté ruce pracují proti
stanovisku kulturnímu, postaviti rázně za
věc lidové kultury.
Československá republika převzala jako řadu
jiných smutných dědictví po Rakousku
též snad to nejubožejší dědictví,
jeho kinematografii. To znamená, jak státní
spravování věcí kinematografických,
tak i žalostný stav české filmové
výroby a jako důsledek obou společně:
nízké niveau kinematografu v Československé
republice a s tím odevzdalo nám Rakousko i výsledek
svého "blahodárného" působení
na poli kinematografickém, to jest: velmi demoralisované
biografické obecenstvo.
Kinematografie odevzdána byla za převratu výhradně
do péče ministerstva vnitra, do péče
téhož resortu, který za Rakouska měl
tento obor na starosti. Tehdy v časové tísni
to bylo pochopitelné a poměrně to nejsnazší,
neboť byli zde čeští úředníci,
kteří za Rakouska agendu tu u místodržitelství
vyřizovali a byli do toho oboru zapracováni nejvíce.
Dnes je již nejvíce na čase, aby tomuto provisoriu
byl učiněn konec, a aby kinematografy dány
byly do kompetence onoho ministerstva, které výlučně
je povoláno o nich rozhodovati.
Dnes je nejvýše na čase, ustanoviti soudcem
nad prostředky, které mají za účel
lid vychovávati a úroveň jeho kultury, mravu
a vkusu pozdvihnouti, - a to filmy a biografy měly by býti
- ustanoviti soudcem ono ministerstvo, které má
na starosti výchovu lidu, které jest schopno úkol
ten vykonávati a které je za to též
plně odpovědno. Nebude-li dána kinematografie
do rukou pracovníků lidovýchovných,
pak pokračovati bude na stejné šikmé
ploše a hrozivě nízká úroveň
vkusu širokých vrstev lidu poklesne ještě
níže.
Jest to v první řadě censura filmová,
která ve své nynější podobě
a v podobě chystané ministerstvem vnitra, je paskvilem
moderní, svobodomyslné, lidovýchovné
a v pravdě republikánské censury. Dnešní
censura jest na jedné straně téměř
zbytečná a na druhé opět nedostatečná.
Zatím co Argusovými zraky loví ve statisíce
metrech poklesky proti bezpečnosti státu a proti
mravopočestnosti, a v její byrokratické síti
se nakonec třepetá jediný hubený kapřík,
unikají jí každým druhým metrem
filmu nebezpečné útoky na kulturu, vkus a
dobrý mrav jeho lidu.
Tato censura nemá možnosti zabrániti, aby lid
náš, naše mládež, byli soustavně
a nepřetržitě rozrušováni a ohlupováni
těmi nejstupidnějšími filmy.
Co je nám platný nejlepší paragraf,
když ho užívá člověk, který
ve věci samé je laik? A zde odbornost nespočívá
v dobrém vyhotovení aktu o vykonané censuře,
ale odbornost spočívá v tom, když se
ví, co je našemu lidu, naší mládeží
prospěšno, jak ji vzdělávati a jak vésti
k lásce, k člověku, k přírodě,
k zvířeti, jak vésti k vyšším
ideálům, k pokroku, k svobodě myšlení
a ke kráse. O tom nikdy nebude moci rozhodovati paragraf
a kancelářský rutinér, nýbrž
průkopník kultury, lidovýchovný pracovník
a umělec.
Do rukou lidovýchovných a kulturních pracovníků
patří censura filmová a osvětná
organisace veřejné filmové produkce, ke které
musí dříve nebo později dojíti.
V kinematografii nemáme již dávno co činiti
s bezvýznamným druhem živnostenských
provozováren, na něž stačí dozor
policejní, nýbrž kinematografie stala se ohromnou
velmocí a běží o to, má-li
tato velmoc v naší republice míti kulturní
nebo protikulturní ráz.
Čísla mluví. Máme, pánové,
v republice 450 biografů (a počítá
se, že jich budeme míti brzy 800); těchto 450
kin sehraje do roka 180.000 představení, a těchto
180.000 představení navštíví
asi 40,000.000 osob do roka. Tedy, bude-li biografů
800 a neklesne-li jejich návštěva, což
se nedá předpokládati, spíše
naopak, budou biografy do roka navštíveny 80 miliony
osob. Zvykli jsme si v době válečné
na závratná čísla, ale domnívám
se, pánové, že i těch dnešních
40 milionů je cifra, která mnohého z vás
překvapí. Víte, pánové, kolik
připadá knižního četiva na jednu
osobu v Čechách? 1/3 knihy!
A víte, kolik biograf. filmů: 18! A při tom
jest vliv filmů mnohem silnější než
vliv tištěného slova. Jsem, pánové,
starý kozák a starý čtenář,
ale přiznám se vám, že jsem při
sensačním filmu leckdy také hořel
a pořádně si pocuchal nervy, ač jsem
členem censurní komise a žádným
nováčkem.
Čísla mluví, a tato čísla křičí
k vám přímo, že s kinematografií
musí se něco státi, že tato ohromná
velmoc musí býti postavena do služeb národa
jako jeho učitelka a povzbuzovatelka a nikoli jako strašlivá
organisace ohlupovací a vkus kazící.
Je zhola zbytečno, zakazovati t. zv. Schundliteraturu,
když nemá min. školství a nár.
osvěty možnost, úspěšně
bojovati proti filmové Schundliteratuře.
Je zhola zbytečno, zřizovati kursy občanské
výchovy, lidové university, pořádati
lidové přednášky, lidové koncerty,
lidové výstavy a zakládati okresní
osvětové sbory a místní osvětové
komise, když ponechává se kinematografii, osvětově
naprosto neregulované, úplně na vůli,
dělati s lidem, co je jí resp. výrobci filmu
a překupníkovi libo. Myslím, že nikdo
nepochybuje, že výrobce a překupník
filmu v 99 případech ze sta řídí
se dle prospěchu své kapsy a nikoliv dle prospěchu
výchovy lidu.
Je vlastně zhola zbytečno, vynakládati takové
peníze na výchovu mládeže, na udržování
škol a zakládání nových, a na
učitelské síly, je vlastně zcela zbytečno,
vyvíjeti taková úsilí a mařiti
čas, když mládež mnohem úspěšněji
a trvaleji ohlupuje se výtvory kinematografie, které,
dík dnešnímu spravování kinematografie,
tvoří hlavní jádro předváděných
filmů.
S jakým zdarem pracuje dnešní censura, o tom
jeden příklad. Byl censuře předveden
film: V ráji polosvěta. Název mnohoslibný
nesklamal. Filmem proplétal se věnec scén,
nikoli oné veselé a vkusné erotiky, kterou
liberální člověk dopřeje rád
dospělým lidem, ale scén onoho surového,
německého druhu, který působí
přímo na žaludek. Zástupce ministerstva
školství a národní osvěty byl
pro zákaz celého filmu, ale páni od paragrafů
byly jen pro vynechání největších
brutalit. Film ztratil ovšem úplně na smyslu,
ale nepozbyl přitažlivosti na některé
majitele biografů a na obecenstvo.
Film byl tedy předváděn, jsa zbaven sice
nejohavnějšího, ale na druhé straně
vyškrtáním obohacen o nesrozumitelnost a nelogičnost,
což však nijak nemělo vlivu na příliv
obecenstva. To však není ještě konec.
Ke každému filmu dodává půjčovna
filmů nejen plakáty, nýbrž i fotografie,
znázorňující nejsensačnejší
a nejdráždivější scény.
A právě takové fotografie, věrné
snímky míst, která censura z filmu vyloučila,
byly klidně po celé týdny vystaveny zrakům
všech mimojdoucích. Zástupce našeho ministerstva
školství, - nebyl jsem to však já - který
si povšiml nápadně velkého zástupu,
tísnícího se kol těchto fotografií,
a jenž byl censuře zmíněného
filmu přítomen, zjistil u majitele biografu, že
povolení k vystavování těchto fotografií
- má! Totiž od policejního ředitelství,
kterému jsou plakáty a fotografie předkládány
ke schválení. Tutéž sensaci dělaly
název a fotografie filmů též v jiných
městech našeho státu. To jest, pánové,
jeden případ, ale nebyl první, ani nebude
to také poslední případ z praxe dnešní
kinematografické censury.
Censura se někdy usnáší na zákazu
návštěvy toho kterého filmu pro mládež.
V teorii to vypadá krásně, jak to však
dopadá dnes v praksi?
Bystrozraký majitel biografu anebo jeho zástupce
postřehne ihned, je-li orgán politické správy
v biografu, a tu stačí významný pohled
do pokladny, aby pokladní, resp. biletář
svůj úřad vykonávali rigorosně
a - je-li film mládeži zakázán - neprodávali
dítkám lístky, nebo tyto dovnitř nevpouštěli.
Taková nemilá úřední návštěva
přichází tak nejvýše jednou týdně,
na ostatní představení bez rozdílu
se pouští dítky docela vesele, i kdyby tam
třebas byly předváděny ty největší
hříchy proti vkusu a duševní svěžesti.
Nejsem moralista a nejsem puritán, mně specielně
nejde tak o t. zv. morálku, jako o ohlupování
lidu a šíření nevkusu, jehož důsledky
najdeme pak v poměrech literárních, uměleckých,
v žurnalistice a v celém našem životě.
Podívejme se, pánové, na Německo.
Zde po převratu nastalo období bez censury. Jest
zajímavo pozorovati, v jakém směru vyrazila
uvolněná kinematografie. Nebyly to politické
filmy, které použily úplné svobody,
aby vtrhly do biografů, ale byly to filmy nevkusné
a nejhrubší sensace a pak t. zv. Aufklärungsfilme,
které pod rouškou moralismu, poučení
o věcech sexuálních dovolovaly si předváděti
zrakům starých a mladých to nejodpornější
a nejsprostší, co si v tom oboru můžete
vymysliti. Takovými pokryteckými filmy Němci
vynikají.
Dnes se volá v Německu již se všech stran,
i z řad všeho kinematografického obecenstva
po kulturní censuře, ba některá města
se již spojila a zařídila si vlastní
censuru. Není to tedy bezpečnost státu, kterou
nutno chrániti censurou, nejde o politiku, ale je to kultura,
úroveň mravů a vkusu, přes jejichž
mrtvoly ziskuchtivý majitel biografu je odhodlán
klidně přejíti. Z toho příkladu
vychází zároveň na jevo, jaké
povahy především musí býti dnes
censura, že to je instituce preventivní v první
řadě k ochraně kultury a teprve v druhé
řadě k ochraně zájmů jiných.
To konečně je též striktní odpovědí
na otázku, kdo má filmovou censuru provozovati.
Ve Francii je censura prováděna v první řadě
ministerstvem krásných umění a censurní
sbor skládá se ze dvou třetin ze zástupců
tohoto ministerstva. To je proto, že Francie kráčela
vždy v čele ve věcech kultury a umění.
Ale, pánové, kulturní výbor neusnesl
se na tom, aby kinematografie svěřena byla do správy
ministerstva školství jen proto, aby se jeden druh
censurních úředníků vystřídal
druhem jiným. O tak malichernou věc neběželo
ministerstvu. Ten velmi značný sbor úředníků,
který provozuje filmovou censuru, koná de facto
práci celkem bezvýznamnou. Kdybyste, pánové,
poznali tuto práci v censurním sboru, řekli
byste, že na to by stačil jediný úředník
poněkud rozumný a mající trochu soucitu
s národem.
Kdyby běželo jen o to, kdo má vykonávat
tento dozor, nebylo by našeho zájmu o věc.
Jest mnoho lidí, kteří jsou přesvědčeni,
že censurou, konfiskacemi a zákazy nic se nepořídí,
nic neodstraní a nepotře; já k nim patřím
také a domnívám se, že náš
president Masaryk neřekl zlatějšího
slova, jako když pravil, že zneužívání
svobody léčí se svobodou jen ještě
větší. Ale, chceme-li dáti kinematografii
pod správu min. škol. a nár. osvěty,
nechceme mu dáti toliko právo (na př. právo
censurovat filmy), nýbrž a především
velikou povinnost, aby postupně, ale rázně
změnilo systém filmové produkce, aby ze systému
ohlupovacího a protikulturního učinilo systém
kulturní, povznášející, vychovávající
nejširší vrstvy. Chceme, aby min. škol.
a nár. osvěty staralo se o těch dnešních
40 mil. a o těch zítřejších snad
80 mil. návštěvníků našich
biografů nikoli jen tím, že tu a tam některý
film probere podle litery zákona, nýbrž především
tím, že zavede do kinematografické produkce
nového ducha a nový řád. To je smysl
našeho návrhu.
Kinematografie je dosud téměř v dětských
letech, já bych řekl, v těch t. zv. letech
klackovitých. Ale již nyní je zjevno, jaké
nesmírné možnosti v sobě chová
jak po stránce umělecké, tak po stránce
výchovné i technické. Blíží
se doba, kdy kinematografie působiti bude revolučně
nejen na divadelnictví, nýbrž i na literaturu,
reklamu a především na školu. Teprve až
biograf vnikne do školy, uskuteční se v pravém
slova smyslu touha našeho Komenského po vyučování
názorném. Jako je jisto, že budeme míti
filmové umění, jako máme umění
slovesné, výtvarné, hudební, - náběhy
k tomu jsou již nyní - tak je také jisto, že
výchova a vyučování jak mládeže
tak lidu založena bude jednou na kinematografii. Pánové,
kdo chcete viděti již dnes, jak úžasné
možnosti nejen z hlediska esthetického, nýbrž
i výchovného poskytuje film, jděte se podívati
na 20 tisíc mil pod mořem. To je film úžasný!
Biograf je dnes ve skutečnosti více než škola,
pokud jde o jeho vliv na široké vrstvy; to si, pánové,
prosím, uvědomte a jako školu nepodrobujete
policejní reglementaci, nýbrž pedagogickým
organisacím a úřadům, dejte také
kinematografii do rukou těch, jejichž úkolem
je pěstovati lidovýchovu a starati se o kulturu.
Bylo by hanbou ČSR, kdyby nepochopila vliv a účel
kinematografie, nade vše veliký a nepojala ji do výchovného
systému, počínajícího obecnou
školou a končícího universitou, neboť
kinematografie nejen že sem patří, ale jest
i povolána sám systém naší výchovy
obrodit.
Po stránce praktické běží tu
o to, aby min. školství mělo rozhodující
vliv na udílení koncesí, pokud jde o kvalifikaci
odbornou žadatelů, aby mělo vliv na programy
biografů a domácí výrobu filmů,
aby mohlo samo zaříditi příkladné
lidovýchovné biografy a zasahovati způsobem
skutečně odborným do zákonodárství
kinematografického a do mezinárodní úpravy
patřičných smluv.
Na tyto věci, na to, aby kinematografie mohla býti
postupně postavena do kulturních služeb národa,
nutno pamatovati ihned, nutno již jednou začíti,
a zejména nutno na to pamatovati již v budoucím
našem kinematografickém zákoně, který
musí býti vypracován v min. školství
a národní osvěty, má-li míti
vůbec nějakou hodnotu a smysl. Elaborát min.
vnitra, který jest interesentům znám, je
pravý paskvil takového zákona, což je
docela přirozeno: nic kloudného jistě by
z toho nevyšlo, kdyby politický úřad
chtěl dělati na př. zákon universitní,
nebo podobné věci, a zde je poměr týž.