Schůze zahájena v 11 hod. 30 min. dopol.
Předseda: Tomášek.
Místopředsedové: Dula,
dr. Hajn, Konečný, Udržal.
Zapisovatelé: Boh. Bradáč,
dr. Slávik;
větší počet členů Národního
shromáždění.
Členové vlády: dr. Heidler,
Staněk, dr. Veselý,
dr. Winter.
Z kanceláře sněmovní:
JUDr. Haasz, tajemník sněmovní,
zástupce jeho JUDr. Trmal.
Zpravodaj V. Votruba. Zpráva živnostenského
výboru o návrhu členů Národního
shromáždění Arnolda Jandy, Vil. Votruby,
R. Mlčocha a soudr. (tisk č. 499), aby byly řádně
zadávány práce a dodávky v republice
československé (tisk č. 2130).
Místopředseda posl. Konečný
(zvoní:) Národní shromáždění
je schopno se usnášeti.
Zahajuji schůzi.
Omluvili se:
churavostí: Okleštěk (na neurčito),
dr. Zahradník (na týden), dr. Stojan,
dr. Juriga (dodatečně od 14. do 21. minulého
měsíce a od 7. ledna až do dneška), dodatečně
za úterní schůzi paní Coufalová-Zatloukalová,
jakož i pro dnešní, a konečně
kolega Malík;
zaměstnáním: dr. Kolísek (na
neurčito), Tayerle (na neurčito), Josef Kříž,
Jaroslav Vlček (na neurčito), Rudolf Pilát,
Karel Svoboda, Julius Kopeček, Cingr,
Kléga, Lukeš, Štěpánek,
dr. Witt (všichni na neurčito);
úmrtím v rodině: dr. Matoušek.
Slovenský klub oznámil, že členství
v Národním shromáždění
se vzdali Vladimír Makovický a František
Votruba.
Za tyto členy vysílají se dr. Jan Kovalík
a Štefan Onderča.
Na uprázdněné místo po dru Milanu
Žuffovi vysílá klub slovenských
poslanců Floriána Tománka.
Do dnešní schůze dostavili se nově jmenovaní
členové dr. Kovalík a Tománek.
Žádám pana kol. Siváka, aby přečetl
formuli příslušnou.
Posl. Sivák (čte:) "Sľubujete
ako člen Národného shromaždenia československého,
že budete zachovávať zákony štátu
československého a že svoj úrad budete
zastávať podľa svojho najlepšieho vedomia
a svedomia".
Místopředseda posl. Konečný:
kol. dr. Kovalík!
Posl. dr. Kovalík: Sľubujem.
Místopředseda posl. Konečný:
kol. Tománek!
Posl. Tománek: Sľubujem. (Potlesk).
Místopředseda Konečný: Došel
dále tento list od předsedy ministerské rady:
"Předsednictvu Národního shromáždění
v Praze!
Přípisem ze dne 5. ledna 1920 č. j. P 954,
který předsednictva ministerské rady došel
dne 3. ledna 1920, vrátila kancelář presidenta
republiky prvopis zákona ze dne 17. prosince 1919 o závodních
a revírních radách při hornictví,
jakož i zákona ze dne 17. prosince 1919, jímž
se ustanovují hornické rozhodčí soudy,
se sdělením, že zákony ty panem presidentem
republiky podepsány nebyly.
Důvody, proč nebyl podepsán zákon
o závodních a revírních radách
při hornictví, jsou patrny z připomínky
pana presidenta republiky, která se v opisu přikládá.
Zákon, jímž se ustanovují hornické
rozhodčí soudy, jest pak se svrchu jmenovaným
zákonem v tak úzké souvislosti, že podepsání
jeho bez schválení zákona prvého jest
podle sdělení kanceláře presidenta
republiky nemyslitelným, ježto by zákon ten,
nemaje podkladu, byl bezpředmětným.
Oba prvopisy citovaných zákonů se předsednictvu
Národního shromáždění
vracejí (§ 11. zák. o prozatímní
ústavě ze dne 13. listopadu 1918 č. 37 sb.
zák. a nař. ve znění zákona
ze dne 23. května 1919 č. 21 sbírky zák.
a nař.)
Za ministerského předsedu:
Dr. Vorel, v. r."
Dotyčná připomínka má toto
znění (čte):
k zákonu ze dne 17. prosince 1919 o závodních
a revírních radách při hornictví.
Pro poslední tři odstavce §u 2. zákon
podepsat nemohu.
Nařízením nelze rozřešit tak
důležitou a zákonodárně novou
zásadu, jakou je podíl zaměstnanců
na zisku; v konstitučních a demokratických
ústavách je pravidlo, že nařízení
má vyplývati ze zákona, rozuměj zákona
už existujícího. V tomto případě
se však zvláštní zákon teprve slibuje.
Nařízení kvalifikuje se jako prováděcí
a tudíž odkazuje se takto výslovně k
zákonu. Ten zákon by vláda, resp. ministerstvo,
muselo již mít (pro foro interno) a tudíž
nebylo by žádného rozdílu časového
mezi podáním nařízení a zákona,
jestliže totiž mělo býti vyhověno
některým naléhavým přáním.
Postup nařizovací, zejména v tomto novém
oboru, pokládal bych i s demokratického stanoviska
za povážlivý.
Své stanovisko vidím potvrzeno faktem, že v
původním vládním návrhu inkriminované
tři odstavce nebyly a že se do zákona dostaly
později a, jak se mi zdá, ne dosti organicky.
T. G. Masaryk, v. r."
Národní shromáždění má
tedy zákon vrácený znovu projednati, příslušná
zpráva výborová bude tudíž opět
přikázána výborům sociálně-politickému
a technickému.
Tiskem rozdáno v 104. schůzi Národního
shromáždění československého:
prosím, aby seznam byl přečten.
Sněmovní tajemník dr. Haasz (čte):
Tisk 2098. 1. Odpověď min. pošt a telegr.
na dotaz čl. N. S. Vlad. Drobného, Fr. Zeminové,
Stan. K. Neumanna a soudr. o soustavném poškozování
poštovních zásilek.
Tisk 2100. 2. Odpověď min. zemědělství
na dotaz čl. N. S. Vlad. Drobného, Fr. Zeminové,
J. Srnce a soudr. o rozprodávání velkostatku
býv. bar. Drascheho na Pardubicku.
Tisk 2101. Odpověď min. pro zásob. lidu k dotazu
čl. N. S. dra. G. Mazance a soudr. o protizákonném
rekvirování dobytka.
Tisk. 2102. Odpověď min. vnitra v souhlasu
s min. pro zásobování lidu na dotaz čl.
N. S. dra. Fr. Lukavského a soudr. o bouřlivých
demonstracích v Chotěboři.
Místopředseda Konečný:
Z předsednictva přikázáno výborům:
Výboru soc.-politickému:
Tisk. 2099. Vládní návrh zákona,
kterým se povoluje další státní
podpora stavebního ruchu. (Současně přikázán
výboru finančnímu.)
Vláda žádá, by o návrhu byla
podána zpráva ve lhůtě 5 dnů.
Jest snad proti této lhůtě nějaká
námitka? (Nebyla.)
Námitky není, lhůta jest schválena.
Výboru imunitnímu přikázány
byly žádosti zemského trestního
soudu v Praze a to:
1. akt Pr XIV. 137/19 z 3/1. 1920 za svolení ke stíhání
člena N. S. Josefa Stivína pro přečin
proti bezpečnosti cti k žalobě inž. Ludvíka
Karneta a
2. akt Ns XIV. 87/19/1 z 20/12. 1919 za svolení ke stíhání
člena N. S. Václava Klofáče
pro utrhání na cti (podle § 209., 219 tr. z.),
k žádosti Oskara Flögla.
Přikročíme k vyřízení
denního pořadu.
Jako prvý bod nachází se na něm:
1. Zpráva živnostenského
výboru o návrhu členů
N. S. Arnolda Jandy, Vil. Votruby,
R. Mlčocha a soudr., aby
byly řádně zadávány
práce a dodávky v republice
československé. Tisk 2103.
Zpravodajem jest kol. Vilém Votruba, uděluji
mu slovo.
Zpravodaj poslanec Vilém Votruba: Slavné
Národní shromáždění! Otázka
úpravy státních dodávek, zadávání
dodávek a prací jest jistě jednou z nejdůležitějších
otázek státního hospodářství.
Ministerský rada v ministerstvu veřejných
prací inž. Herrmann ve "Zprávách
veřejné služby technické" věnoval
této otázce celý článek, v
němž mimo jiné praví následující:
"Věcně správné, vší
strannickosti a jakýchkoli osobních vlivů
prosté zadávání veřejných
dodávek a prací jest odedávna spolehlivým
měřítkem spořádanosti státní
správy a jednou z nejpodstatnějších
složek národohospodářského a
sociálního vývoje státu."
Tato charakteristika otázky této jest jistě
zcela na místě a výstižnou. Neboť
nemůže býti pochybnosti o tom, že způsob,
jakým a komu zadává stát své
zadávky a práce, jak si při tom počíná,
zda počíná si jako soukromý podnikatel,
kterému záleží na tom, aby co možno
levně, třeba i nejjednoduššeji pořídil
své potřeby, anebo zda dívá se na
tu otázku s vyššího hlediska, s hlediska
státu, jehož povinností jest přizírati
nejen k láci dodávek a potřeb, které
stát zadává, ale také k jakosti provedení
a konečně v neposlední řadě
také k náležité podpoře průmyslu,
živností a obchodu i také k stránce
umělecké. A proto jest jisto, že otázka
tato tak důležitá musí nějakým
způsobem, jistými předpisy býti upravena.
Když díváme se, jak tato otázka byla
upravována dříve ve státech, tu shledáváme,
že v nejstarších dobách, řekněme
v dobách otroctví a později v dobách
nevolnictví, nemohlo se o nějakém zadávání
státních dodávek a prací ani mluviti.
Nebylo předně tolik potřeb a tak rozmanitých,
které by měl stát, za druhé byla tu
vždy řada lidí, když stát potřeboval
nějakou stavbu, které prostě komandoval k
jejímu provedení, a nebylo potřeba vypisovati
nějaké veřejné nabídkové
řízení. Když potom státy se zmodernisovaly,
když potom potřeby jejich rostly nejen kvantitativně,
ale i kvalitativně, když přibývalo těchto
potřeb a když stávaly se rozmanitějšími,
vidělo se, že musí se přikročiti
jednou k zásadní úpravě této
otázky dodávek a prací. Byla to Francie,
která šla v čele států, jež
otázkou touto se zabývaly. Byl to známý
francouzský státník Colbert, jenž za
Ludvíka XIV. měl svěřeno hospodářství
majetku samého krále, který první
ustanovil pravidla pro zadávání státních
dodávek a prací, a byla to zase Francie první,
která již r. 1833 vyslovila zásadu volné
soutěže a která později v r. 1882 provedla
jednotnou úpravu nabídkového řízení.
Prusko, a sice tamní ministerstvo prací, vydalo
v r. 1885 "Verdingungsreglement", jehož hlavní
zásady jsou následující: 1. veřejná
soutěž vypsáním; 2. velké dodávky
buďtež rozděleny tak, aby i menší
uchazeči mohli se jich súčastniti; 3. nabídky,
které jsou v nepoměru k dodávce, tak že
nedá se očekávati, že by byly řádně
a svědomitě splněny a provedeny, buďtež
předem z konkurence vyloučeny; 4. jisté práce
při stejné jinak ceně buďtež zadány
místním živnostníkům.
Zde vidíme již moderní rysy při otázce
zadávání dodávek a prací, které
nabyly ještě většího výrazu
nařízením ministerstva veřejných
prací z r. 1905, jež jmenuje se "Erlass betreffend
das Verdingungswesen".
Podle tohoto výnosu nemá býti zadání
vázáno dodávkou v nejnižší
ceně, nýbrž má se vázati na nabídku,
která, jsouc v každém směru přijatelnou,
zaručuje správné a včasné provedení
práce anebo dodání dodávky. Při
tom se předem vylučují nabídky, jejichž
cena jest v naprostém nepoměru k výkonu,
a z nabídek, které těm podmínkám
vyhovují, volí se mezi třemi nejnižšími
ona, která v uvážení všech okolností
jeví se býti nejpřijatelnější.
Tímto výnosem, jak patrno, byl ulomen hrot úplně
fiskálnímu stanovisku, které zaujímaly
v Německu jednotlivé státy. Dlužno zde
uvésti, že celá řada velkých
německých měst upravovala si v rámci
své vlastní působnosti otázku tuto
sama a také původně dala se říditi
jedině ohledy fiskálními. Teprve později
odborníci při řešení této
otázky přišli na možnost zavedení
tak zvané střední ceny, t.
j. asi takové ceny, která nejblíže stojí
aritmetickému středu, získanému mezi
nejvyšší a nejnižší nabídkou,
když vyloučí se předem nabídky
nezpůsobilé.
Tento způsob byl zaveden v některých městech
německých, ale bylo od něho upuštěno
a sice proto, poněvadž se přišlo k poznání,
že tak zvaná střední cena může
býti veličinou naprosto a zcela nahodilou. Rada
města Drážďan v r. 1914 zavedla tak zvaný
systém přiměřené ceny.
Tou rozumí se cena, vyšetřená neúředními
znalci, kteří, neznajíce výše
nákladů, které stát nebo dotyčná
korporace, která nabídku zadává, chce
na provedení nabídky věnovati, určí
předem cenu, za jakou by se dodávka měla
dodati nebo práce vykonati.
Po otevření oferty musí pak uvážiti
všecky okolnosti, jednak k vůli státu, do jaké
výše nákladu chce stát nebo korporace,
která dodávku zadává, jíti,
jednak výši ofert které došly, jednak
způsob provedení a čas, kdy možno provedení
očekávati. Tento způsob, jak jest viděti,
jest velice těžkopádný a může
vésti k celé řadě nesrovnalostí,
v neposlední řadě také jistě
k tomu, že tak zvaná přiměřená
cena před otevřením nabídek naprosto
může býti desavouována přiměřenou
cenou, kterou stanoví znalci potom, když nabídky
otevřeli a když uvážili všecky okolnosti,
které zde na váhu padaly.
V Anglii a Belgii vyžaduje se jako podmínka pro zadání
placení normální mzdy.
To žádala zejména anglická admiralita.
Zde ocitla se Anglie a Belgie na poli sociálním
a zde přičinila sociální moment t.
zv. nabídkového řízení, který
nám v Národním shromáždění
není neznámý, jak svědčí
návrh našeho kol. R. Tayerle-ho o sociálních
podmínkách ve smlouvách při zadávání
státních dodávek. Hlavní zásady
tohoto návrhu jsou následující: