Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Ministerský předseda Tusar: Vážení pánové!

Páni dotazovatelé se mne táží, zda jest pravdou, že vyjednává pruská delegace o pruském Opavsku v Praze. Konstatuji, že o nějakém vyjednávání nemůže být ani řeči. Pravdou jest, že byla u mne deputace občanstva z území, které má býti k nám dle mírové smlouvy připojeno, v čele s ratibořským landrátem, a ta žádala ode mne, aby vláda naše vstoupila do jednání s vládou sousedního Německa, abychom o rektifikaci našich hranic s Německem se dohodli. Při tom doufali, že by snad určité části toho území, které nám bylo přiřčeno, mohly zůstati při německé říši, a že by nám zase na druhé straně mohlo Německo odstoupiti určitá území. Neřekli určitě, která, ale jaksi tak z toho vysvitá, že by to měla býti území, jichž jsme se na pařížské mírové konferenci domáhali.

Já jsem jakékoliv jednání v tomto směru odmítl, (Výborně!) poukázav k tomu, že nejsme ani kompetentními k nějakému jednání. My podle mírové smlouvy jsme povnni, mírovou smlouvu do poslední písmenky vyplniti a nemůžeme se tudíž ničeho vzdávati, co nám mírová konference přiřkla; napřed musíme v tomto území míti naprostou suverenitu, a pak teprve by se dalo mluviti o nějakém jednání s německou říši. Ale to již jsem úplně odmítl a řekl jsem, že o tom nemůže býti řeči.

Pokud tedy se týká toho, co snad deputace tato prohlašuje, nemohu to ovšem kontrolovati, ale pakliže tvrdila něco podobného, že vede se nějaké jednání, a že snad zde byla vlídně přijata, tedy podotýkám k tomu pouze tolik, že jsem přirozeně, jako s každým, i s touto deputaci nových občanů našeho státu mluvil vlídně, - rozumí se přece samo sebou, že nebudu nové občany státu vítati nějakým způsobem nevlídným. Jestliže oni páni z tohoto přijetí odvozovali nějaké důsledky, za to nemohu. Kdyby mně však byli přišli s nějakou nabídkou, zdali bychom se snad za peníze nezřekli svých nároků nebo toho, co nám přiřkla pařížská konference, jistě že bych to byl s největším důrazem odmítl. Ale konstatuji, že žádná nabídka taková nám učiněna nebyla. (Posl. Sladký: Oni tvrdili, pane ministerský předsedo, že za dvě miliardy!) O něčem podobném vůbec nebylo mluveno. To jsou jistě takové agitační šlágry, vy je znáte z Těšínska a víte, že podobnými zbraněmi pracuje se i tam.

Toť ten průběh a výsledek onoho vyjednávání, po němž se páni dotazovatelé táží ve třetím odstavci. Já tedy krátce prohlašuji: Není žádného vyjednávání a nemohu tudíž také o jeho průběhu ničeho sděliti.

Pokud se týče otázky čtvrté, t. j. za jakých okolností dojde k obsazení Pruského Opavska, prosím, abyste vzali na vědomí, že tím, že Amerika neratifikovala ještě mírové smlouvy s Německem, prodloužilo se vyplnění mírové smlouvy i pro nás, a my musíme posečkati, až mírová smlouva vstoupí skutečně právoplatně v život. Dosud tomu tak není. Tedy jest věc taková, že kdybychom se nyní domáhali toho, abychom mohli okamžitě obsaditi ty části, které k nám mají přináležeti, tak bychom tak mohli učiniti pouze na základě úmluvy se sousední německou říší. Tím bychom se právě musili pustiti do jednání, kterého si jistě pánové nepřejí. My také nechceme se do žádného jednání pouštěti, poněvadž tím bychom a priori jaksi opouštěli půdu míru versaillesského; my chceme posečkati, až mírová smlouva versaillesská bude skutečně ratifikována, abychom na základě této smlouvy ve lhůtách, které jsou v mírové smlouvě určeny, potom k obsazení dotyčných území mohli přikročiti.

Rovněž tak budeme pamětlivi toho, abychom pak dali hned úředně vyšetřiti, pokud a jak dalece jsou pravdivými ta tvrzení o tom plenění toho území a event. žádali náhradu škody. My jsme také v tom směru již říšskou německou vládu v Berlíně na to upozornili, že není možno, aby nám ten kraj byl odevzdán v nějakém devastovaném stavu. Tím končím. (Výborně! Potlesk.)

Předseda (zvoní): Přikročíme k dalšímu projednávání denního pořádku, k odstavci

4. zprávě výboru státně zřízeneckého o vládním návrhu, (tisk. č. 2023) na změnu ustanovení čl. IV. a doplnění ustanovení čl. V. zákona ze dne 7. října 1919 č. 541 sb. zák. a nař. o úpravě poměrů státních zaměstnanců, (tisk. č. 2038).

Zpravodajem jest pan kol. Brodecký, uděluji mu slovo.

Posl. Brodecký: Vážené Národní shromáždění!

Zákon, který leží před námi, jest vlastně novelou zákona, kterou bylo možno očekávati. Při otázce zařazení státních zaměstnanců do nových hodnostních tříd a stupňů svedeny byly veliké zápasy o to, jak zařaditi zaměstnance, aby necítila se jedna kategorie, jeden ročník zkrácen oproti ročníku druhému. Každá z těchto debat skončila všeobecným přesvědčením, že nelze nalézti východiska z toho, že musí tak, jako až dosud, při každé úpravě, býti počítáno s tím, ne že bude někdo poškozen, jak se to někdy jmenuje, poněvadž když někdo získává 2, půl třetího, 3 tisíce korun, nemůže mluviti o poškození, - nýbrž že se najdou jednotlivé skupiny zaměstnanců, které příznivé ustanovení zákona nebudou moci pro sebe zužitkovati tak, jako skupiny druhé. Aby zabráněno bylo případným nesrovnalostem, aspoň těm největším, navrhoval kol. Smrtka již pro důvodovou zprávu k zákonu samotnému několik příkladů, o kterých měl přesvědčení, že když budou provedeny, povedou k upokojení personálu.

Vláda tehdy již vyhradila sobě, poněvadž se řeklo, ze resoluce mají býti jak zákon prováděny, ohledně této resoluce právo, rozhodovati o jejím provádění až po propočítání. Jednotlivá ministerstva přišla pak na základě těchto příkladů k docela různým důsledkům. Ale nejen to, čím větší okruh zaměstnanců propočítáván byl podle příkladů v důvodové správě uvedených, tím více se objevovalo, že nové a nové skupiny ročníků zaměstnanců jaksi posouvány jsou do poměru nepříznivějších, než v jakých by byly, kdyby se propočítání neprovádělo tak, jak v případě samotném.

Objevilo se to, co se objevuje v personálních přesunech vždycky, jakmile se hne jediným ročníkem, jakmile se chce zachrániti jediný ročník před zvláštním nějakým ne poškozením, nýbrž nemožností, využitkovati příznivě nové ustanovení, okamžitě z toho vyrůstá celá řada nových a nových nesrovnalostí, poněvadž, vezme-li se někdo shora, jsou všichni za ním v nevýhodě, vezme-li se z prostředka, jsou v nevýhodě, buďto přeskakuje starší a utíká mladším anebo sourodým kolegům. Zde není možno - řekl jsem to také ve své zprávě dne 7. října - nic dokonalého provésti. Bylo potřeba hranice; ta byla stanovena a této hranice jest třeba držeti, třeba to bolelo i nás, a třeba jsme celý den věnovali jednání na to, abychom našli hranici co nejpříznivější. Jedno jest jisto: musí býti určitá hranice a touto hranicí nesmí býti hnuto. Jakmile se to hne na jedné straně, celá budova se skácí a je nutno postaviti novou hranici, ale zase hranici, ale tím zase není úplně vyrovnání provedeno. To se seznalo, a vláda zpracovala novellu, totiž ty dva, článek 1. § 1. a 2., přeměnila způsobem, který, bude-li z řad zaměstnanců o věcech vážně jednáno, musí býti uznán jako způsob, který opravdu do nejzazších mezí možnosti přichází vstříc luštění tohoto těžkého problému. Není to tak dokonalé, aby lidé mohli býti uspokojeni, ale zde, myslím, jedná se o to, že není možno vybrati si dobré nebo špatné, že jest nutno, poněvadž se jedná o odstranění nesrovnalostí, v těch nesrovnalostech získat tu nesrovnalost, která nejméně bolí, a která působí nejen nejmenší bolest, ale zastihuje také jednak nejmenší skupinu, a co nejdůležitější, má-li zákon býti veden duchem sociálním, aby byli ze zasažení nesrovnalostí vyjmuti z nejstarších zaměstnanců ti, kteří nemají před sebou již naděje, že se dočkají nějakých dalších oprav, ve kterých by ta dnešní nespravedlnost mohla být s nich sňata.

To je zásada, na které vláda svůj návrh zpracovala, zásada, která nebyla, jak se dalo očekávati, akceptována zaměstnanci, kteří pokoušeli se v poslední chvíli návrh zvrátiti. A tu je nutno, řekl bych, mluviti dvojím směrem. Předem stál státně zřízenecký výbor oproti novému návrhu, proti vládnímu návrhu, ve velice obtížné situaci, jednak proto, poněvadž jak vládní novellu dostal se lhůtou 24 hodin, - to znamená čtvrt hodiny jednání, - tak také protinávrh z řad zaměstnanců přišel ještě potom v poslední chvíli, takže není možno projednati návrh, prostudovati tak, jak by bylo snad potřebí. Ale státně- zřízenecký výbor nechce z formálních důvodů zamítati protinávrh zaměstnanců, nýbrž považuje za svou povinnost jasně prohlásiti, že prostě nepřistupuje na protinávrh proto, poněvadž to není možno, aby, když zákon jednou je projednán a novellisován a není naděje, že by novellisováním mohla býti zjednána spokojenost, poněvadž jakákoli další novella, která přijde, vyprovokuje opět nové požadavky, což by šlo tak daleko, že by vlastně bylo nutno vypočítati, poněvadž státní zaměstnanci nejsou zaměstnáni podle let, nýbrž podle měsíců de facto mezi rokem atd. stabilisováni, bylo by vlastně nutno vypočítati u každého jednotlivce všechny ty měsíce a pak teprve podle nich rozřaditi všechny zaměstnance do těch skupin 24, 36 měsícových. Jinak by se věci nedaly provésti a každá novella jde zase zpátky až k tomuto požadavku, který je naprosto nepřípustný a nemožný.

Státně zřízenecký výbor při svém návrhu zákona ze dne 7. října t. r. postavil určité zásady, na kterých je celý ten zákon, pokud se týče vyrovnání, vybudován.

On nevzal staré základní platy, takové, s jakými skutečně dotyční zaměstnanci nastupovali službu, nýbrž fixoval platy z nejnovější doby základní, poněvadž až dolů nebylo možno jíti. Fixoval ty platy podle 900, 1200, 1400 a 1600 K u úředníků. Jakmile by mělo býti hnuto touto zásadou a mělo býti mluveno o naprosto spravedlivém tak zvaném vyrovnání, pak jest nutno jíti pod tyto platy, poněvadž to nebyl pro mnohé a mnohé zaměstnance začáteční plat, nýbrž, má-li býti vyrovnáváno od začátečního platu, musilo by býti vyrovnáváno u státních úředníků, kteří jsou dnes v poslední stupnici, ještě zpět pod 1600 K, poněvadž začínali obnosem daleko menším.

To jest nutno, říci docela otevřeně, že jest to celý labyrint nemožností, do kterého se státně-zřízenecký výbor pouštěti nemohl. Ale jest nutno, říci současně také druhé, a sice jest nutno počítati s určitou pevností ve sdělávání těchto úprav. A kdyby nemělo býti jednou s tímto zákonem provedeno definitivum a mělo se připouštěti další a další otřásání těmi základy, na nichž zákon jest vybudován, pak se přibližujeme k té největší práci, o kterou se ve státně-zřízeneckém výboru pro státní zaměstnance jedná, totiž k zpracování služební pragmatiky v poměrech, ve kterých by žádný člověk nebyl s to, aby služební pragmatiku vybudoval, poněvadž kdyby zase služební pragmatika, jednou hotová, měla býti znova a znova předmětem útoků lidí, kteří jsou přesvědčeni, že když vytrvale útočí, že přece povalí tu zásadu, která se jim nezdá býti správnou, jako se to stalo v případě úpravy platové toho zákona, který byl tolik a tolik novelisován na ty stálé útoky, kdyby toto přesvědčení mělo býti v širokých vrstvách státních zaměstnanců zakořeněno, pak není možná naprosto definitivní úprava platů a není možno definitivně služební pragmatiku vůbec provést. Jest nutno snad říci: Zde jest konec ta věc jest vyřízena pro tento moment a teď jděme dále k vybudování služební pragmatiky! Ale aby bylo jasno, že nejde zde o nějaké tvrdé stanovisko státně-zřízeneckého výboru oproti zaměstnancům, bylo učiněno opatření.

Já považuji za nutno, konstatovati s tohoto místa, že státně-zřízenecký výbor konal letošního roku 76 schůzí, 76 schůzí plných rozčilování, plných práce, plných opravdu ušlechtilých snah, aby předstihl jeden člen druhého v konání dobra ve prospěch zaměstnanců státních. A jest to jistě trpký osud, že právě tito lidé, kteří se sem sešli k jedné z nejtěžších prací, při každé příležitosti, jakmile se podaří určité dílo vytvořiti a předložiti k zákonnému schválení, jsou předmětem útoků jako nepřátelé státních zaměstnanců, poněvadž kdyby byli přáteli, byli by udělali to, co si vzpomněl kde kdo, a nebyli by dělali, co zde leží jako zákon před námi. (Výborně!)

Všechny ty obtíže, ani státní, ani osobní, ani technické nejsou váženy a bylo by nutno konečně, abychom vyspěli tak daleko, aby ti lidé, kteří byli dotčenými zákony postiženi, ať v dobrém, či špatném smyslu, uvážili, že ve státně-zřízeneckém výboru sedí lidé, kteří celý svůj život věnovali úpravě poměrů státních zřízenců, a že tam nesedí zavilí nepřátelé státních zaměstnanců, kteří tam sedí jen proto, aby státním zaměstnancům mohli kaziti zákony, o kterých pracují. To jest nutno říci docela otevřeně.

Nový důkaz, že tu nejde o nějaké kategorické nepřátelství, jest ten, že v poslední schůzi státně zřízeneckého výboru o této věci bylo jednáno, jakým způsobem bylo by možno vysvětliti na venek to, co se stalo. A tu se usnesl státně zřízenecký výbor na protokolování toho, že v příští služební pragmatice, ke které byl referent kolega Buříval vyzván, aby přistoupil okamžitě k jejímu zpracování, budou dána přechodní ustanovení a tolik, co nám ukáže praxe nesrovnalostí z tohoto zákona, nesrovnalostí, přes něž personalista nemůže přejíti k dennímu pořádku, tyto případné nesrovnalosti budou srovnány jednak zařaděním ve služební pragmatice, jednak opatřením přechodných ustanovení. Jenom jedno jest tu na mysli a to, aby nesrovnalostmi netrpěli ti, kdož snad se nedočkají. Máme celou řadu státních zaměstnanců, kteří opravdu z posledních sil jdou do úřadu. To není ani pro dobro republiky, ani pro jejich osobní dobro. Proto nejdou do pense, poněvadž čekají na úpravu. Tito lidé se úpravy, resp. nápravy ze služební pragmatiky nedočkají, pro ty bylo nutno něco udělat. A tu novela jistě přichází vstříc.

Tím, že uzavřela možnost, využitkovat na platovém stupni a ve třídě ztrávený čas ve třídě samé nebo nanejvýš do 1. stupně třídy vyšší, pokud má naslouženo, je sice ohraničena možnost využitkování, ale v tom posledním ustanovení § 1. tím, že starým zaměstnancům, kteří dosáhli poslední třídy své kategorie a tam ztrávili určitá léta přes ustanovenou dobu postupu, dává se možnost využitkovati v té nové třídě, která byla pro ně utvořena, to, co tam ztrávili a co by se jinak bylo ztratilo, poněvadž byli v poslední třídě.

O věci ovšem daleko informativněji může mluviti studium. Já jen mohu jménem státně zřízeneckého výboru prohlásiti s dobrým svědomím, že tu bylo vykonáno dobré dílo, aspoň takové, jaké se v daných možnostech vykonat dalo, a předkládám tento návrh vládě, slavnému shromáždění k odhlasování.

Avšak ještě dojde k nesrovnalostem, přes něž není možno přejíti k dennímu pořádku. Malá skupina úředníků bude mít snad nevyužity 3 roky, u velké většiny těch poškozených - ne u většiny vůbec - budeme mít nevyužitou dobu až do 1 roku, u čekatelů až 2 roky. To je sice dosti značné, ale může býti a také bude vyrovnáno služební pragmatikou. Než jsou zde skupiny zaměstnanců, kteří by tímto ustanovením ztráceli až 10 nebo přes 10 roků, a to je již nesrovnalost, přes kterou nelze přejíti k dennímu pořádku. Za účelem, aby tato nesrovnalost byla shlazena se světa, nemůžeme přivoliti k nové nesrovnalosti v celém zákoně a bylo tudíž usneseno, aby tyto skupiny byly vyloučeny ze všeobecnosti a aby jim poměr přeřadění byl umožněn příznivěji. K tomu účelu je zde resoluce, která zní (čte):