Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Místopředseda Konečný (zvoní): Prosím o klid.

Posl. Slavíček (pokračuje): Tedy prosím. Ale, pane kolego, když nám říkáte: národní socialisté, já se proto nezlobím. My se také dnes nazýváme jinak. Já se proto nezlobím. (Posl. Dyk: Já jsem proti positivní politice celý svůj život bojoval!) Mistře, v národě musíte dělat positivní politiku. Vždyť jiná vám nezbývá. (Posl. Dyk: Já ji chci dělat, ale co vy děláte, není positivní politika! Až budete dělat positivní politiku, pak se sejdeme!)

Tedy prosím, račte mně zodpověděti tuto otázku: Zda v cizině našemu národu škodí, když strana, která pomáhala v boji za naše osvobození, která se postavila v čelo celé akce, po převratu nyní prohlásí, že bude hlasovati proti státnímu rozpočtu? (Výborně! Hlučný potlesk.)

Místopředseda Konečný: Uděluji slovo dalšímu řečníku, jímž jest občan dr. Horáček.

Posl. dr. Horáček: Vážené Národní shromáždění!

Předložený dodatečný rozpočet a provisorium na příští rok poskytují nám příležitost, učiniti jakousi bilanci o celoroční činnosti našeho státu a o naší nynější situaci finanční, hospodářské i politické.

Ten dodatek k rozpočtu, ani provisorium nejsou po stránce finanční ovšem příznivy. Dodatek k rozpočtu končí deficitem skoro pěti miliard a provisorium slibuje opět nový deficit, deficit sice jen asi tři miliardy, - jsme dnes s těmi miliardami již velmi štědří - ale ovšem myslím, že ani nynější pan finanční ministr neoddává se nadějím, že na konec s těmi třemi miliardami vystačí. Kdyby ovšem nebylo jiných okolností, tedy snad bychom i nad tímto nepříznivým rozpočtem nemusili naříkati, neboť víme, že jest to přece jenom rozpočet poválečný, ano, můžeme říci, válečný, a že jest to jakýsi investiční rozpočet našeho mladého státu. A bylo již k tomu poukázáno, že jako malé děti chceme honem a honem všechno možné míti a to, čím jsme byli zanedbáváni v minulosti, najednou dohoniti. Tím se dají ty značné výdaje do jisté míry vysvětliti a také omluviti. Já bych také, ačkoliv nechci býti žádným oficielním obhajovatelem nynější vlády, nechtěl tak příkře ji odsuzovati, protože s dodatkem rozpočtu přichází teprve nyní a že by to bylo dokonce snad porušení ústavy.

Vždyť není to dobře možno, aby snad, když již se o těch automobilech mluví, s každým novým automobilem přišla vláda a finanční ministr o nějaký zvláštní úvěr. Vždyť by to dělalo směšný dojem. Jest přirozeno, že v létě se dodatečný rozpočet nemohl předložiti, tenkráte Národní shromáždění nezasedalo, a tak se ty výdaje jaksi schránily a před koncem roku přišlo se s tímto dodatkovým rozpočtem a dojista, že většina Národního shromáždění v tom směru dá vládě absolutorium.

Vážení pánové! Naše situace finanční jest ale proto povážlivá, že máme zároveň ty veliké bolesti, hospodářské a politické. Největší naší hospodářskou bolestí je ta nešťastná valuta. Zajisté byli mnozí z nás před rokem, a já se mezi ně sám také počítám, kteří v této otázce byli snad optimisty neoprávněnějšími, nežli se nyní ukázalo. Ukázalo se, že otázka valuty nám všem přerostla přes hlavu a nejenom nám, nýbrž vlastně celé Evropě, a nejenom celé Evropě, nýbrž celému světu. To jsou poměry, které se podobají poměrům živelním, a žádný ministr, ani ten nejgeniálnější, není s to, aby nějakým umělým způsobem je zdolal. Na to, pánové, nejsou dnes žádné umělé recepty, to je, řekl bych, nemoc, která musí býti vyléčena jenom ozdravěním celého organismu společenského a hospodářského.

Recepty na nějakou devalvaci, na zvýšeny export, umělé povznášení a držení valuty na cizích bursách atd., to vše se ukázalo příliš slabým a nemohoucím. Zajisté přičiňují se o zlepšení měny všechny státy a jsou všechny více méně, až snad mimo neutrální státy, v témž postavení, jako my - a vidíme, že přece jen se to děje s poměrně malým zdarem. I my zajisté se vynasnažíme, pokud to jde, povzbuditi náš vývoz, ale před jedním vývozem, o kterém zde promluveno, bych varoval, a to je export pracovních sil.

To by byl, pánové, veliký luxus, kterého bychom si dopřáli, který by se nám nevyplatil. Když zde bylo také řečeno, že jsme i v době předválečné vysílali své pracovní síly do ciziny, podotýkám, že to nebyla silná stránka naše, nýbrž, že to byla právě naše slabost, že jsme nedovedli své lidi doma uživiti, (Tak jest!) a musíme se snažiti, abychom v budoucnosti nemuseli své dělnictvo posílati mimo hranice svého státu, nýbrž se snažiti, aby zde nabylo plného zaměstnání.

A když již mluvíme o té valutě a když se zde bylo dotčeno také otázek cedulové banky, nebylo by snad dobře, řešení otázky této předbíhati. Je to otázka, která bude vyžadovati důkladných a zralých úvah, na jakých základech ta naše budoucí cedulová banka má býti zřízena. Nechci zde mluviti ani o bance soukromé, ani o bance státní, ale právě proto bych nerad viděl, abychom dnes již v té věci nějak prejudikovali, jelikož zkušenost nenasvědčuje právě tomu, že by vždy taková banka soukromá byla tak silná, aby dovedla se všem finančním požadavkům státu rázně opříti. Historie právě bývalé Rakousko-uherské banky nasvědčuje tomu, že ve válce úplně selhala a že ona byla hlavní příčinou našich desolátních poměrů valutových.

Pánové, není pochyby, že jednou z hlavních snah našich musí býti povznesení výrobnosti. Jen v tom leží spása nejen naše, nýbrž všech, dnes válkou tak těžce poškozených národů a zemí. Poukázal bych jen k tomu, že to právě jsou jisté obory výroby, a nechci se tím chlubiti jako příslušník republikánské strany venkovské, že jsou to právě obory zemědělského průmyslu, (Výborně!) ku kterým se musí upínati naše naděje a které dnes v prvé řadě jsou s to, nám přinésti a vyrobiti ty hodnoty, které mohou ve světové soutěži naši finanční situaci zachrániti. Ovšem nesmíme zanedbávati také jiného průmyslu a tu právě se pohybujeme v jakémsi bludném kruhu. Náš průmysl nemůže proto dostatečně pracovat, že mu schází uhlí. My toho uhlí nemůžeme dostatečně míti proto, poněvadž jsou zde obtíže zásobovací, je zde podvýživa dělnictva. A obtíže zásobovací zase jsou způsobeny ne v první řadě nedostatky dopravními, nedostatkem vagonů atd., a tak jedno souvisí s druhým, a jeden resortní ministr s druhým ministrem musí závoditi a starati se o to, jak vzájemnou pomocí by si vypomohli.

A ať již dnes pohlížíme na naši vládu jakkoliv, my jí jistě nemůžeme té nejlepší vůle upříti, a zajisté každý z těch, kdo zastávají nějaký ten hospodářský obor v ministerstvu, snaží se ze všech sil svých, abychom vybředli z těžké nynější situace. Není-li to v jeho moci, pak to zajisté jeho vinou není. Ale nepříznivá situace hospodářská má ovšem také své politické následky. A tyto jsou v oboru naší vnitřní politiky - jistá nespokojenost, ta jistá nervosnost (Posl. Sechtr: A ješitnost!), ovšem snad i oprávněná nespokojenost, která dnes ovládá v nejširších vrstvách lidových a odtud pro naši republiku a pro náš klidný vývoj může prýštit to největší nebezpečí. A tu ovšem mám za to, že bychom se měli co nejvíce starat o to, aby zejména politické vzdělání našeho lidu bylo povzneseno, neboť ještě se namnoze stává, že naši lidé zaměňují pojem svobody s pojmem nevázanosti (Výborně), pojem demokracie s pojmem jakési neotesanosti a pojem republiky s pojmem anarchie. V republice musí platit zákony, musí platit pořádek (Výborně!), v republice musí být jistá autorita. Ne že bych tu autoritu hledal v nějakých bodácích. To je mne docela vzdáleno, ale autorita musí být u nás uvnitř, v našem svědomí, přesvědčení a vzdělání. Vnitřní autorita, (Posl. Mašata: Mravní zodpovědnost!) ano, to vědomí mravní zodpovědnosti za osud svůj a za osud celého národa.

A ještě bych se chtěl dotknout i jiné otázky, méně utěšené, situace naší zahraniční. Není pochybnosti, mír, kterým jsme dosáhli své samostatnosti, obsahuje v sobě také i mnohé tvrdé podmínky hospodářské. Víme také, že naše zeměpisná poloha není příznivá, a je to moje, ovšem soukromé přesvědčení, že i tu nesmíme spoléhati jenom a pouze snad na ty bodáky, ne na počet, nýbrž na ducha naší moci obranné.

Bohužel nemáme mnoho přátel kolem sebe a přátelé, které máme, ti jsou hodně vzdáleni. Zdá se mi, že naše opora musí spočívat v rozumné a střízlivé politice zahraniční. Hledejme spojence tam, kde je nalezneme a kde jsou společné reelní zájmy, které nás s nimi spojují. A tu bych chtěl jenom dotknouti se jisté otázky, která pořád a pořád se jaksi vynořuje a která jest věcí, které musíme již předem jasně hleděti do očí.

Pánové, je to ta otázka t. zv. dunajské federace. Nevím, jak to přijde, mnohokráte již bylo prohlášeno, že jsme daleci toho, abychom vcházeli v nějaké takové politické a hospodářské svazky se státy, vzniklými na půdě bývalého Rakouska. A přece zase snahy takové s jistých stran se propagují.

Pohlížíme-li do naší historie, tedy vidíme, že nikdy nám to neprospělo, když jsme hledali nějaké styky s Vídní. Bylo to před 600 lety, kdy velký náš král, velký Přemyslovec, skončil svůj život před branami Vídně. Tenkráte jsme ovšem ještě neupadli v nějakou trvalou odvislost od Vídně, ale 300 let po tom sami a dobrovolně jsme uzavřeli personální unii s panovníky bývalého Rakouska a my víme, jaké těžké politické důsledky to pro nás mělo. A tu bych rád, abychom jasně a zřejmě si uvědomili, že tak, jako docela reelně pohlížíme na všecky své zahraniční poměry a chceme s každým sousedem žíti v míru, že také musíme předem naprosto odmítnouti, abychom znova zase chtěli prodati svoji samostatnost za nějaký hospodářský prospěch, za nějakou čočovici a chtěli vrátiti se zase tam, odkud jsme byli vysvobozeni.

Vážení pánové! Zdá se mi, že nyní právě jest doba, když končíme ten svůj rozpočtový rok, abychom udělali jakousi čáru pod dosavadní vývoj naší státní samostatnosti, že nyní bychom neměli míti nic pilnějšího na práci, než začíti docela nové období, jež by počalo novými volbami na základě nové ústavy, nové období, kterým bychom překonali tu fázi rozkladnou, kterou bych charakterisoval známou "Maffií", jež bourala staré Rakousko, a aby na místě toho nastalo nové období, období konstruktivní a plodné práce politické a hospodářské. (Výborně! Potlesk.)

Místopředseda Konečný (zvoní): Uděluji slovo dalšímu řečníku, občanu dru. Uhlířovi.

Posl. dr. Uhlíř: Vážené Národní shromáždění!

Řeč ministra financí, kterou jsme dnes slyšeli, byla podložena krásným motivem sociálně-ethickým, který jest zajisté ke cti ducha našeho národa, budujícího novou, demokratickou republiku československou. Bez práce žádného důchodu, - to jest hlavní motiv. Kapitály příliš lehce, až nepočestně získané, musí býti silně zdaněny, ale naproti tomu zdůrazňuje se zde práce, a solidarita lidí pracovitých, a toto heslo je sociálním, hospodářským i mravním principem naší republiky. Jestliže toto právě je spodní, podstatný, vůdčí hlas naší finanční politiky, který není jen pouhou dekorativní frásí, nýbrž - jak přece je patrno ze všeho - nejskutečnější hybnou silou našeho národně-hospodářského a kulturního vývoje, tedy lze věřiti, že při dobré vůli všech vrstev našeho státního občanstva, při jeho pracovních, mravních a intellektuálních schopnostech stát náš prožije zdráv, jak doufám, první, nejtěžší léta samostatné své existence.

K dnešní diskusi samotné mám toliko dvě poznámky.

Především k dodatku ke státnímu rozpočtu na rok 1919. V rozpočtu ministerstva zahraničních věcí dodatečně se navrhuje 6 milionů korun, celkem tedy za r. 1919 asi 25 milionů korun. Na první pohled je to suma až příliš nepatrná se zřetelem k velmi rozsáhlým úkolům ministerstva, kterým si otvíráme cestu do mezinárodního světového života. Byly učiněny i některé výtky tomuto rozpočtu a zejména vyslovován podiv nad nepatrnou číslicí rozpočtu zahraničního ministerstva. Některé z těchto výtek jsou odstraněny dalším rozpočtem na r. 1920, v mezích ovšem finanční možnosti, v rozpočtu ministerstva zahraničních věcí na rok 1920, jak je to uvedeno ve státním rozpočtu na str. 28, kde jest uvedena celková suma výdajů ministerstva zahraničních věcí obnosem 49,082.521 korun. Mohl bych upozorniti, že veškeré platy zahraniční jsou splatny nikoli v této sumě, jak na první pohled se zdá, nýbrž vlastně ze ²/₃, možná i v proporci vyšší, v "dobré valutě", v dolarech, librách, francích atd., což bude vyučtováno dodatečně podle kursu.

Byly učiněny některé mámitky proti dvěma interviewům, vyšlým v poslední době ve dvou anglických listech "Times" a "Morning Post". Pátral jsem a zjistil jsem v zahraničním ministerstvu některé okolnosti, vysvětlující tyto interviewy. Řekl bych k tomu jen tolik, pánové: interview není více nežli interview a není vždy radno, brát stylisaci žurnalistickou za definitivní autentický text, jak by se snad v žurnálu chtělo říci. Já jsem po věci šel a mohu konstatovat podle zpráv, které mně byly dány v zahraničním ministerstvu, tolik: Nešlo o oficielní projev zahraničního úřadu, nýbrž o pouhý překlad informačního oddělení zahraničního ministerstva, učiněný z referentské povinnosti. Tento překlad byl dodán "Č. T. K." a tato potom omylem připojila značku "zpravodajského odboru", kterážto poznámka mohla snad vzbuditi dojem, že jde o zprávu, oficielně vydanou zahraničním ministerstvem. To bych tedy chtěl uvésti na pravou míru, aby ona zpráva, která byla našim novinám dodána, nebyla brána jako naprosto autentická. Dle celé stylisace lze naopak míti za to, že jde o zprávu ne zcela přesnou, žurnalisticky upravenou.

Při posuzovování obou interviewů dlužno míti na zřeteli dobu a okolnosti, za jakých rozhovor se stal. I kdyby tedy některé výroky mohly se zdáti snad upřílišněnými, nesprávnými, neodůvodněnými, jak se v naší žurnalistice vytýkalo, tedy přece jen mějme zřetel na to, kde a kdy tyto eventuelní výroky byly činěny. Dr. Beneš jel přece hlavně opatřovati kredit za hranicemi a jest tudíž přirozeno, že bylo jeho povinností, aby přesvědčil příslušné činitele politického i bankovního světa zahraničního, že stát, jehož jménem se o kredit uchází, jest naprosto solidním, dobře fundovaným dlužníkem. To byla zajisté hlavní pohnutka jeho vývodů, směřujících k veřejnosti zahraniční.

Dále sluší uvážiti, že jsou různé proudy, zejména v Anglii, které buď z nedostatečné znalosti věcí, anebo z nejasné koncepce politické chtěly by snad pomáhati Rakousku a Uhrám více, nežli odpovídá našim zájmům a zejména běžnému názoru naší veřejnosti, hlavně pražské. Na druhé straně názory těchto kruhů, uplatňujících se ovšem v prvé řadě ve sférách finančních,nemohly zůstati zcela bez účinku při zmíněném jednání o kredit, a je samozřejmo, že dr. Beneš při těch všech jednáních byl si jasně vědom exportních možností republiky československé.

A budiž posléze ještě jedna okolnost vzata v úvahu. Pokud Rakouska se týče, nesmíme zapomenouti, že racionelní hospodářská výpomoc naše jest spolu politickou podporou nynější protireakční, protimonarchistické vlády rakouské.

Mám poznámku ještě k rozpočtu ministerstva školství a národní osvěty. V dodatku jest uvedena suma 7,491,323 Kč, v celku tedy na rok 1919 asi 150 milionů. Pan dr. Rašín řekl zde, že na kulturní věci se nemusí najednou všechno dávati, že to lze rozděliti na dlouhou dobu a pod. Když spočítáte percentuálně, mnoho-li znamená položka ministerstva školství v celém rozpočtu, a srovnáte-li to s percenty, která byla věnována v rozpočtu na školské a kulturní věci za starého Rakouska, tedy vidíte, že jsme také ve značné výhodě proti těmto dobám. Nechci uváděti podrobnosti, ale kdo si dá práci, vidí, že není ta cifra našeho školství tak příliš značná, aby se musely zde činiti nějaké výtky našemu ministerstvu školství. A ze všeobecného hlediska nesmí se zapomínati: kulturní výdaje nejsou nikdy hazardem. Kulturní výdaje nejsou nikdy neproduktivní. Cílevědomý, pokrokový občan je si vědom, že takováto kulturní a školská investice nese nejbezpečnější úroky v budoucnosti národa, a s toho hlediska právě musíme se dívati na naše kulturní výdaje. Kdo činí výtky proti výdajům školským a kulturním, jest jistě - jak to definovati? - člověk úzkoprsých názorů, nevidí do budoucnosti, kam podpora kulturních institucí právě míří.

Český národ vyznačoval se vždycky tím, že bojoval zbraněmi kulturními a morálními. My nejsme v takové situaci a nebudeme dlouho, abychom se právě jen fysickou silou brániti mohli proti celému světu, naši historii vyznačoval ten rys morální, kulturní zdatnosti a síly. Výsledkem této síly jest i naše vítězství v posledních letech, výsledkem této kultury, této naší vnitřní zdatnosti jest právě naše politická samostatnost. Tedy jsou to jistě divná slova od českého člověka, když vyčítá poměrně nepatrné výdaje kulturní a školské v našem rozpočtu. Peníze, investované do kulturních věcí, jsou nejbezpečnějším uložením kapitálu našeho národa. Tedy nemohu souhlasiti s těmito výtkami, které našemu ministerstvu školství byly po stránce výdajové učiněny.

Místopředseda Konečný (zvoní): Uděluji slovo dalšímu řečníku, občanu Rudolfu Pilátovi.

Posl. Rud. Pilát: Velectěné Národní shromáždění!

Předložený dodatek k státnímu rozpočtu za rok 1919 ukazuje nám, v jaké těžké finanční situaci republika naše se nalézá. Dodatečná tato vydání nevznikla naší vinou. Jsou s tím spojeny hlavně náklady na bolševickou okupaci Slovenska, jsou s tím spojeny náklady na Karpatskou Rus. Nicméně skutečnost, že přicházíme do nového roku s velkým neuhraženým deficitem, nemůže nám před mezinárodní veřejností sloužiti ke cti. Musím se o tom zmíniti, že trh peněžní jest dosud velice příznivý, že dosud nevybrali jsme ani daně ze jmění, že dosud nevybrali jsme ani daně z válečných zisků, ani velkých daní, kterými chceme sanovati celý náš rozpočet. Faktem, že nemohli jsme veřejnou půjčkou docíliti krytí deficitu, dokumentovali jsme před celým světem, že my sami k sobě nemáme důvěry. Nemůžeme se proto diviti, že i cizinec té důvěry k nám nemá a nám potřebných úvěrů v cizí měně buď nechce poskytovati anebo poskytuje jen s největšími potížemi.