Velectění pánové!
Pan ministr Beneš mluvil včera slovy jistě
až tklivými o tom, s jakými dojmy k nám
přijížděl. Mluvil zejména o tom,
jak, když projížděl českou krajinou,
při pohledu z vlaku jej radostně dojal pohled
na pracující venkov. (Hlas z republikánské
strany českého venkova: Viděl zemědělskou
práci!) Velectění pánové,
nechtěl bych to pointovati tímto způsobem:
"viděl zemědělskou práci",
byl by viděl také průmyslovou práci,
kdyby se byl mohl z toho okna dívati do dílen.
Ne, to jsem nechtěl naznačiti! Pracuje se u nás
skutečně a takový pohled na tu nepolitickou
práci, na to, co nejsme my, to skutečně může
býti pohled povzbuzující, ale není
to pohled úplný a může to býti
také pohled klamivý. Vlak zastaví a Eduard
Beneš, který se v radostné
náladě díval z jeho oken a snul si ten
obraz pracujícího venkova, vystoupí z vlaku
a tu stojí před ním starý člověk
(Hlasy: Kolín!), starý a šedivý
člověk v sokolské uniformě a
pronese k němu a na jeho adresu hroznou řeč,
pronese na jeho adresu řeč, ve které mu řekne,
že zde jsme vlastně všichni darebáci a
jen dva lidé že tu jsou poctiví. (Hluk.)
Velectění pánové!
Bylo diskutováno v našem veřejném
tisku o tom, jestli to, co onen občan ve Veselí
mluvil, bylo nebo nebylo beztaktností. Ale, vážení
pánové, já myslím, že tato otázka
pro nás musí být a je naprosto vedlejší.
To, co nás musí zajímat všechny, vás
jako nás, protože se to nás všech týká,
to je ten prostý fakt, že starý člověk
za přítomnosti velkého zástupu lidí,
ze kterého nikdo neprotestuje, může takovýmto
hrozným způsobem mluvit. (Posl. Dr. Witt: To
by musil psychiatr rozhodnout!) Neusnadňujte si tak
ten problém, velectění pánové!
Nejde tu o psychiatrický případ! Víte
to přece všichni - proč bychom si to zapírali?
Jděte dnes k tomu pánovi a on vám ukáže
velký svazek projevů souhlasu, které dostal.
(Hlas: Ale od koho! Posl. Dr. Witt: Vždyť on není
jediný blázen!) Pardon, já bych nerad,
aby tu došlo k jistému omylu. Já jsem
dalek toho, chtít se snad stotožňovat s tím,
co tam bylo řečeno, nebo snad jen chtít to
schvalovat. Já jen zdůrazňuji tento fakt,
že se to stalo, že se tam takovým způsobem
mluvilo, a my přece všichni víme, - proč
bychom to zapírali - že se tak mluví všude,
že se tak mluví v kavárnách, ve
venkovských chalupách, (Hlas: Tak jest!) v továrnách,
že se nám prostě nevěří,
že je zde nedůvěra. (Posl. Zeminová:
Rozpusťte toto Národní shromáždění
a vypište volby! Vy jste to, kteří volby zdržujete!
Odpor. Posl. Hatlák: To nemá s volbami co dělat!)
My té nedůvěry přece neodstraníme
tím, když ji budeme prostě popírat.
Já chci jenom tím vším říci,
že když se taková trapná věc stane,
máme my z toho ze všeho, z dobrého
i ze zlého, chtíti čerpati a snažiti
se vyčerpati něco dobrého, že máme
se nad tím zamysliti, ne ve zlém, ne na sebe křičeti,
ne si to vyčítati. My zde nejsme jeden více
a druhý méně vinni, my zde musíme
počítati s určitým faktem. Já
jsem nemluvil s ministrem Benešem; já nepochybuji
také o tom, jaké on měl mínění
v tom individuelním případu, ale stejně
nepochybuji o tom, že se zamyslil nad tou věcí
a že mu byla trapná proto, že byla individuelně
trapnou. My si přece musíme doznati, že žijeme
v nemožném ovzduší, čím
dále tím více otráveném.
Pánové, ten pan Kolín
ve Veselí mluvil jako přemrštěný
... (Hlasy: Národní demokrat!) Ano, jako
národní demokrat. Je vidět, že čte
národně demokratické listy a že nečte
ještě všechny noviny. Kdyby četl všechny
noviny, viděl by přece, že nesmí vyjímati
dva lidi, věděl by, že dr. Kramář
jest ochránce keťasů a lichvářů,
že se na jeho příchod do Prahy těší
všichni pražští lichváři a
keťasové a že mu půjdou na nádraží
naproti. (Hlučná pochvala.) Tedy on mluvil
opravdu jako národní demokrat. Z toho nemůžeme
se těšiti ani my, ani vy.
Velectění pánové!
Proč o tom mluvím? Já říkám,
že máme všichni vinu, ale když si již
tváří tvář stojíme,
tu myslím ... (Posl. Kouša: To nemá souvislost
se zahraniční debatou!) Já vám
ukážu tu souvislost se zahraniční politikou.
To má souvislost, že pan ministr Beneš klade
velikou váhu a velký význam na konsolidaci
vnitřních politických poměrů
pro zahraniční politiku; a v takovém
ovzduší, v jakém žijeme,nemůže
nikdy dojíti k té konsolidaci. Prosím,
nerozumějte tomu tak, jako bych to říkal
jako denunciaci nějakou. Představte si však,
kde to jsme, když mohlo být v nejseriosnějším
socialistickém listě a prosím, ne někde
na zastrčeném místě, nýbrž
na místě, kde se píší nejjemnější
politické reflexe, když může na takovém
místě se říci zcela vážně,
že dr. Rašín proto dal natisknout kolky na peníze
takovým povrchním způsobem, aby se tyto kolky
daly snadno padělat, aby padělatelé peněz
kapitalističtí měli snadnější
práci. (Projevy odporu ve středu.) Pánové,
vždyť se jistě střílí z obou
stran. My také střílíme. Jest však
přece jen velký rozdíl v tom, - uznejte
to - když se kritisujeme, - a my se kritisovat musíme
- když se řekne o bývalém ministru,
že byl neschopným, že svému odboru nerozuměl,
a mezi tím, když se mu vytkne, že dal tisknouti
kolky, aby se mohly padělat. To se píše, to
se čte, to se čte i venku za hranicemi a v tom
jest ta souvislost s tou zahraniční debatou.
(Hluk.)
Velectění pánové!
Pan ministr Beneš jistě nás všecky přesvědčil
o tom, že nemůže spolehlivě pracovati
na svém díle, jestliže nebude míti za
sebou konsolidované vnitropolitické poměry
a já bych chtěl říci, že podmínkou
takové konsolidace jest, abychom my, kteří
dnes žijeme jedni vůči druhým v nemožném
nenávistném poměru, hledali cestu, jakou
bychom se z toho poměru dostali, abychom hledali dohodu.
My se dosud, myslím, pohybujeme
velice nesprávnými methodami. Jak se dosud ty věci
vyvíjely? Měli jsme velká národní
vzrušení, měli jsme 28. říjen,
měli jsme příjezd Masarykův. Při
všech těch příležitostech se ukázal
obraz toho veřejného života u nás takovým
utěšeným způsobem, jak to právě
naznačil včera pan ministr Beneš. My jsme se
však tímto způsobem nedostali a nedostaneme
se s místa, poněvadž se musíme
právě dohodnouti ne tam, kde se slaví, kde
jsou prapory, kde jsou špalíry, my musíme se
navzájem dohodnouti tam, kde jsme ve sporu, tam, kde jest
pramen toho nenávistného ovzduší, které
nás všecky otravuje.
Velectění pánové!
Myslím, že jste všichni postřehli včera,
že ten hlavní zdroj optimismu a důvěry
pana ministra Beneše v možnost konsolidace našich
poměrů plyne z toho, že on po tak dlouhou
dobu žil venku v poměrech mimo to naše ovzduší
a v poměrech, které byly opravdu způsobilé,
přes všechny tísně, přes všechnu
bídu a skepsi, která jistě někdy musila
zachvacovati ty nositele naší zahraniční
politiky, přes ty stísněné poměry
hmotné, i přes ty stísněné
poměry politické, i přes to šesté
poschodí, přes ten měsíční
160 frankový budžet a přes tu neinformovanost
a přímo často bornirovanost státníků,
kteří prostě se teprve seznamovali s tím,
jaký je rozdíl mezi Čechem a cikánem,
tento optimismus vzbuditi. Vy všichni jste jistě dobře
věděli a postřehli, že pramen té
jeho důvěry jest v těch zahraničních
věcech. Snad bychom udělali dobře, kdybychom
se pokusili evokovat si zde tu kapitolu našich zahraničních
válečných dějin, která se zdá
být nejdůležitější a která
poskytuje mnoho poučení a mnoho látky k diskussi,
já bych řekl dokonce, která snad také
poskytuje možnost navázání té
dohody v našich domácích poměrech,
a to jest ta kapitola ruská.
Pánové, slyšeli
jsme, že všechny ty snahy naší politiky
zahraniční byly by zůstaly bezvýslednými,
kdyby nebylo bývalo české armády a
zejména vystoupení té armády na Rusi.
Jistě se všichni pamatujete na léto roku 1918;
myslím, že tehdy co do cítění
- nemluvím o hodnocení intelektuelním - nebylo
mezi námi žádných rozdílů,
aneb jestli tu nějaké výjimky jsou, že
musí být rozdíly nepatrné. Vzpomeňte
si, jak se vyvíjely věci až do té doby.
Věděli jsme, že za nás bojují
Masaryk, Beneš a jiní za hranicemi, věděli
jsme, že jsou české legie za hranicemi ve Francii
a Italii, věděli jsme, že naši lidé
tam umírají za věc dohody, a slibovali jsme
si od toho, že nás dohoda bude podporovati v našem
boji za svobodu. My měli víry jeden víc a
jeden méně, ale neměli jsme nikdo jistoty.
My velmi často slýchali a jeden druhému to
říkali, neříkal-li to nikdo sám
sobě: "Nejsme my marně v cizích
službách, jsou to skutečně naše
služby, ve kterých tam žijeme, bude nám
to zhodnoceno, nebudou to oběti marné?" - To
byly otázky, na které jsme si odpovídali,
jak pravím. Bylo mnoho těch, kteří
měli víru, ale bylo také mnoho skepse. Ale
vzpomeňte si na léto r. 1918, vzpomeňte si,
jak byl uzavřen mír brestitevský, kdy jsme
zde nevěděli přesně, jak ty jednotlivé
síly stojí! To bylo přece pro nás
něco zoufalého. Bylo to zvrácení Ruska,
bylo to prolomení blokády, kterou dohoda obklíčila
Německo, tedy ten nejhrozivější mrak,
který se vůbec během války ukázal.
V tomto okamžiku, kdy se nás všech - já
pravím výslovně: všech, poněvadž
jsem přesvědčen, že to o vás
platí jako o nás, - v tomto okamžiku,
kdy se v nás všech začalo vzmáhati
zoufalství, přišly konečně zprávy
o československém vystoupení na Rusi. To
bylo něco jiného, než bitva u Zborova. My jsme
se dověděli tehdá, že české
vojsko zabralo Povolží, že vládnou v Povolží
a dověděli jsme se během toho léta,
až do polovice záři, že československé
vojsko vládne od Vladivostoku přes Irkutsk celou
sibiřskou magistrálou až po Povolží.
My také přemýšleli
o tom, co toto hnutí znamená, my nebyli tehda v té
míře informováni, jako jsme informováni
dnes, jak nás na př. informoval ministr Beneš,
my byli odkázáni namnoze na dohady, byli jsme odkázáni
na zprávy rakouského tisku, které nebyly
pravdivé, které nebyly poctivé, nevěděli
jsme nic o tom, jestli to bylo defensivní či ofensivní,
kdo začal a co se děje a my jsme si proto musili
všichni konstruovati jakýsi podklad. My jsme arciť
nevěděli, - dnes to víme - že věc
byla vyvolána pokusem, znásilniti československou
armádu. My jsme si představovali tehdy tu věc
tak, že když se Rusko zhroutilo, že tu máme
vojsko Masaryka, sestavené z českých
zajatců jako jediný spořádaný
celek v tom všeobecném ruském chaosu,
neboť tehdy byl to ještě chaos, jestli to dnes
není. Já vylučuji sporné otázky,
tehdy to byla úplná derouta ruské armády,
to byl útěk Trockého z mírové
konference, to bylo otevření ruských hranic,
vzdání se na milost a nemilost, zahazování
zbraní a tu jsme viděli, že v tomto všeobecném
milionovém velikém chaosu té nezměrné
ruské a sibiřské říše
stává takový malý, malounký
ostrůvek a ten ostrůvek že jest český,
že jsou to lidé čeští, kteří
zůstávají tam, kde všichni utíkají
od sebe, kde všichni se rozbíhají, pohromadě,
že jsou to lidé, kteří nějakým
způsobem chtějí zachrániti, co se
ještě zachrániti dá proti Němcům;
tak jsme si to musili vykládati a nebyli jsme daleko od
pravdy, jak je vidět.
Velectění pánové,
já se Vás táži: Byl tenkráte
mezi námi, mohl býti někdo mezi námi,
věříte Vy pánové ze socialistického
tábora, že byl někdo mezi námi, kdo
tehdy při těch pocitech, které v nás
všech vzbudily ty zprávy o československé
armádě, která zabírá Sibiř
a ohromnou část Ruska, věřili Vy jste,
mohli jste věřiti, že byl někdo mezi
námi, kdo při těch pocitech si přeje
aneb doufá, že jest to protirevoluční
armáda, která v Rusku má povaliti revoluci,
povaliti demokracii a nastoliti carismus? Ne, pánové,
nevěřili jste to, ten, kdo česky mluví,
kdo v Čechách vyrostl, kdo četl české
knihy, ten nemůže o svém českém
bližním v takové situaci míti takové
mínění a neměli jste ho jistě.
Ale velectění pánové, teď si
vzpomeňte, co z té diverse ruské vzniklo
ošklivých konfliktů mezi námi, co se
již z toho ruského obrazu přeneslo sem
a zde působilo pro to otrávené ovzduší,
o kterém jsem mluvil. Velectění pánové,
když si na to vzpomenete, když na druhé straně
uvážíte, jak bylo toto vystoupení československé
na Rusi v Čechách pomlouváno, v pravém
slova smyslu pomlouváno, tu myslím, že musíme
všichni býti vděčni panu ministru Benešovi
za výklad, který o těchto věcech podal.
Jedno přece víme dnes, jako jsme věděli
tehdá. Co to bylo, co nás tehdy tak uchvacovalo?
Já nenalézám dosti případného
výrazu, abych naznačil ty city, které jsme
tehdy měli v tom létě. Nebylo to přece
to kvantum půdy, nebyla to ta velikost, ten rozměr
toho, co Čechové na Rusi prokázali, nebyl
to ten fakt, že stojíme od Vladivostoku až po
Pensu a Samaru, bylo to právě vědomí,
že ta velikost, na kterou jsme byli hrdi, není v tom
kvantu, nýbrž v té kvalitě toho
hnutí, v tom, že zde bylo možno udržeti
pořádek a v tom, že byl tento pořádek,
tento řád udržen z příčin
spravedlivých, z příčin, které
nebyly protirevoluční, protože československé
vojsko se tehdá prostě přidalo k dohodě.
Velectění pánové,
než přejdu dále, dovolil bych si na tomto místě
položiti otázku, do jaké míry je dílo,
které bylo v létě 1918 na Rusi započato,
dokončeno, je-li dokončeno a jak my se k němu
stavíme. Přiznávám se, že ve
včerejším výkladu p. zahraničního
ministra se mi zdálo na jednom místě, že
se pohybuje na poněkud, nepravím značné,
ale poněkud jiné linii, než na které
se nám zdálo, že se pohybuje poselství
p. presidenta, pokud se týkalo ruských věcí.
Pan president ve svém poselství prohlásil:
"Silné Rusko, sjednocené federativně,
my všichni a Evropa potřebujeme. Rusko prožívá
těžkou krisi. Padl neschopný a degenerovaný
carism, ale revoluce ruská nebyla a není dosti tvůrčí.
Rusové nenaučili se administraci a bez administrace
není demokracie. Pochybuji, že Rusko bez pomoci spojenců
si dovede brzy pomoci."
Velectění pánové,
jeden z nejzajímavějších momentů
celé této věci jest účast presidenta
Masaryka na ní. Zajímavá proč? Zajímavá
proto, že president Masaryk do jisté míry bojuje
s ruskou revolucí již od dávných
let. On jest jeden z hlavních kritiků této
revoluce, on jest jeden z hlavních její soudců
a sice ne soudců v tom smyslu, že by ji odsuzoval
mravně, že by jí nechápal, ale on jí
vždycky soudil přísně v tom smyslu,
v jakém o ni mluví ve svém poselství.
Masaryk vždycky chápal ruskou revoluci nebo lépe
řečeno, viděl ruskou revoluci jako hnutí
málo kritické, jako hnutí málo demokratické,
jako hnutí spíše mystické a teokratické.
Napsal o tom krásnou knihu. Nevím, jest-li toto
théma bylo takovým způsobem spracováno
někým jiným, jako naším Masarykem,
"Rusko a Evropa". Jaký to byl úžasný
kontrast, jaký to byl obraz pro nás, když tam,
kde došla ruská revoluce ke katastrofě, tam,
kde došlo ke shroucení toho všeho, co Masaryk
na Rusku odsuzoval, když v té chvíli vojsko
presidenta Masaryka, naše vojsko bylo právě
na Rusi tím prvním elementem pořádku,
tím prvním elementem pomoci. Mluvíme-li o
pomoci Rusku, tu myslím, že rozhodně myslíme
pomoc v tom smyslu, aby se mohlo Rusko konsolidovati. (Posl.
Bechyně: Mír s Leninem nebo kanony pro Kolčaka?)
Ani mír s Leninem, ani kanony pro Kolčaka,
nýbrž konsolidace Ruska, konsolidace, která
nebude provedena v celku, nýbrž část
od části. Ale chci na něco jiného
upozorniti. My musíme rozeznávati a myslím,
že pan ministr zahraniční bude s to, mi
to dotvrditi, my musíme rozeznávati přece
jenom dvě fáse v tom československém
vystoupení na Rusi. Předně byl to moment
defensivní, my jsme zde slyšeli a jsme o tom všichni
náležitě přesvědčeni,
že dokumenty budou nám ještě předloženy,
slyšeli jsme o tom, že sovětská vláda
se pokusila odzbrojiti naše echelony a vydati naše vojáky,
po případě Němcům. Tedy zde
to bylo defensivní.
Já ale mám za to, že
by bylo v zájmu věci, v zájmu našeho
správného nazírání na ty ruské
události, kdyby pan ministr zahraniční přece
jenom tu jednoduchou formulku toliko defensivy rozvedl do té
míry, aby se ukázalo, což jest, jak já
právě očekávám, že mi
dosvědčí, že přece jenom toto
hnutí, které defensivně začalo, do
samého konce defensivní ráz nemělo
a ani míti nemusilo, protože, když mne někdo
ze zadu napadne a já se obrátím frontou k němu,
tedy jsem s ním v konfliktu a mohu tento konflikt
vybojovati. Československá armáda na Rusi
měla přece jeden čas vyloženě
také ta missi, aby držela blokádu, aby pomáhala
spojencům, aby zrušila a vyvážila ty prospěchy,
které očekávali Němci od brest-litevského
míru. Při nejmenším, když by nešlo
o nic jiného, při nejmenším bychom si
musili přece říci, že v polovici
září, když se spojily oddíly
vladivostocké s ostatní sibiřskou armádou
v Irkutsku, když celá sibiřská
dráha byla již v československých
silách a v naší moci, při nejmenším
tehda bylo by bývalo možno započíti
s dopravou, zrušiti frontu, odpoutati se a celou tu
aféru skončiti. To se ve skutečnosti nestalo.
Nikdo to nemůže naši politice nikdy vytýkati.
Já neznám, - jsem přesvědčen,
že nám časem budou předloženy dokumenty
o tom jednání, které tehdy vedl jednak president
Masaryk, jednak odbočka naše na Rusi, které
bylo vedeno se spojenci - celý ten význam, který
to mělo, ale jsem přesvědčen, že
se ukáže, že tehdy vlastně ten defensivní
moment, spojený s momentem, řekl bych válečně
- intervenčním - tehdy byla ještě válka,
- měl ten veliký význam, aby Němci
nedostávali obilí ze Sibiře, aby nemohli
ozbrojiti své zajatce v Sibiři. To všechno
říkám proto, abychom tam, kde se ptám
a kde navazuji na Masarykova slova, že Rusko se asi nevzpamatuje
bez pomoci spojenců, abychom si tam položili otázku,
v čem vlastně tato pomoc má spočívati.
(Posl. Stivín: To jest věc Rusů! Ať
si Rusové sami tu otázku položí!)
Mám za to, pane kolego, když jsme byli na této
věci účastni, a když - jak nám
včera řekl správně p. ministr Beneš,
- jest vitální zájem náš, ...
(Posl. Maxa: Ještě to nechtějte že
my nedovedeme spasiti 170 milionový národ!) Vy
ne a my ne! Pardon! o spásu ruského národa
se přece nemůže jednati. To se nevyřídí
sesměšňováním této věci!
Nemůže se jednati o spásu ruského národa,
nýbrž může se jednati o náš
poměr, o náš úsudek o těch věcech,
které se tam dějí.
A tu jsem chtěl jen tolik
říci: Intervenční politika není
politika zpátečnictví katexochén,
to jest, intervenční politika nemusí býti
politikou zpátečnickou. My jsme v Rusku vykonali
víc, než tam vykoná - myslím, že
to můžeme konstatovati právem a hrdě
- my jsme v Rusku a pro znovuvybudování Ruska
vykonali více, než tam vykoná Kolčak
neb Denikin, protože se Kolčakova armáda mohla
organisovat jen pod pláštěm a za frontou československou.
My proto nejsme zodpovědnými za Kolčaka.
Jistě bylo tehda - myslím, že jsem správně
informován - úmyslem presidenta Masaryka, nebo,
lépe řečeno, přáním
presidenta Masaryka, aby na Rusi vznikly organisované pořádné
formace na demokratickém základě, ne ve prospěch
carismu, to není zapotřebí snad podotýkati.
Chtěl jsem jen to říci, že co se týče
intervence na Rusi, myslím, že jest ta otázka
pro nás prakticky rozřešena, ale nebylo zapotřebí,
aby se ta otázka stala zase pramenem nenávistných
pomluv.
Jestli někdo souhlasil a měl
ve své mysli plán takové intervence, ať
to byl kdokoliv (Posl. dr. Witt: A agitoval pro to!) -
o žádné agitace se nejedná, Rusové
agitovali - ať to byl kdokoli - a to vy máte uznati
- neměl žádného úmyslu protidělnického,
nýbrž tytéž cíle: znovuvybudování
Ruska a žádné jiné. K tomuto znovuvybudování
mohou býti různé cesty, v těch
cestách se můžeme rozcházeti, ale nemáme,
velectění pánové, práva, jeden
druhého zde podezírati. (Obrácen k levici:)
My to neděláme vám a máme právo
na vás apelovati, abyste také nikoho nepodezírali.
(Výborně!)
Pro nás ovšem jest dnes,
myslím, evangeliem zahraniční politiky, co
se týče Ruska, to, co včera prohlásil
pan ministr Beneš, totiž to heslo, které on v tomto
ohledu dal. My máme zájem na tom, aby Rusko bylo
znovu vybudováno, my máme zájem na tom, aby
se to stalo brzy, ale nemáme pražádného
zájmu na vnitřních poměrech ruských,
pokud se nás nedotýkají přímo.
A tam tedy, kde pan ministr Beneš včera řekl,
že politika musí si býti vědoma své
zodpovědnosti, nemůže bráti tyto otázky
na lehkou váhu, nesmí je bráti jen z hlediska
jednotlivých politických stran, nebo z hlediska
osobních sympatií k tomu neb onomu směru,
nýbrž musí viděti vývoj, ku kterému
tento stát spěje a představiti si vývoj
našeho státu a poměrů našeho státu
jako celku k tomu celku, který se utváří
na Rusi.