Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Předseda: Tomášek,

místopředsedové: dr. Hajn, Konečný, Udržal;

zapisovatelé: dr. Němec, dr. Stojan;

větší počet členů Národního shromáždění.

Zástupcové vlády: Předseda vlády: Tusar a členové vlády: Hampl, Houdek, dr. Horáček, dr. Heidler, Staněk, Švehla, dr. Veselý, dr. Winter.

Z kanceláře sněmovní: JUDr. Haasz, tajemník sněmovní, zástupce jeho JUDr. Říha.

1. Pokračování v rozpravě a naléhavých dotazech členů Národního shromáždění R. Bechyně, dr. Lukavského, Šrámka a soudr. o situaci na poli výroby, dopravy, výživy a sociální péče a ve věcech drahoty denních potřeb životních, zásobování lidu a nouze bytové.

2. Zpravodaj dr. Engliš. Zpráva finančního výboru o vládním návrhu zákona (tisk č.1108) o statistice zahraničního obchodu (tisk č. 1445).

3. Zpravodaj Sís. Zpráva I. branného výboru a II. finančního výboru o návrhu rezoluce prof. dr. Mareše a dr. Syllaby a spol. (tisk č. 681), aby byla umožněna praxe nemocniční, zvýšena vědecká úroveň a umožněna demobilizace lékařů, kteří po promoci nemohli pro mobilizaci nabýti praxe v nemocnici vojenské ani civilní, a kteří jsou dosud ve vojenském svazku (tisk č. 1484).

4. Zpravodaj Treska. Zpráva sociálně-politického výboru o návrhu členů Národního shromáždění Kříže, Marka, Brodeckého, Buřívala a soudr. (tisk č. 82) na zmírnění bytové nouze pro železniční zřízence

5. Zpráva výboru kulturního o peticích číslo 326, 327,100, 99, 380, 209 (tisk č. 1499).

6. Volba zapisovatele sněmovního za člena Národního shromáždění Luďka Pika.

7. Doplňovací volba do výborů.

Předseda (zvoní): Národní shromáždění je schopno se usnášeti. Zahajuji schůzi.

Omluvili nepřítomnost svou:

churavostí: Kadlčák (na neurčito), dr. Preis (na neurčito), ing. Pospíšil (do 10. října), E. Špatný (na neurčito);

zaměstnáním: dr. Rolíček (do 20. září), Ant. Novák;

trvalým zaměstnáním ze slovenského klubu: dr. lvanka.

Členství v N. S. C. vzdala se slečna dr. Alice G. Masaryková.

Na její místo vysílá Slovenský klub dr. Eduarda Beneše, toho času ministra věcí zahraničních republiky československé.

Kontrolní komise finanční se ustavila takto: Předseda: dr. Franke Emil, místopředseda: dr. Rašín Alois, zapisovatel: Stivín Josef.

Přistoupíme 1. k pokračování v rozpravě o naléhavých dotazech a uděluji slovo nejprve panu ministru sociální péče dr. Wintrovi.

Ministr sociální péče dr. Winter: Slavné Národní shromáždění!

Poměry bytové jsou nyní v podstatě stejné ve všech zemích, které zúčastnily se války. Podobné poměry, jaké panují u nás, panují dokonce i v Americe, ač poměrně pozdě vstoupila do války. Skoro nikde se nestavělo po dobu čtyř let, jednak pro nedostatek stavebního materiálu, jednak pro nedostatek pracovních sil. Demobilizace vrací domů lidi, kteří chtějí znovu nebo nově si zaříditi domácnost. Poptávka vzrostla rázem, nabídka nevzrostla vůbec. Dokonce i Vídeň trpí značně nedostatkem bytů, ač jest o ní domnění, že se vylidňuje po výsledku války.

Poměry v Praze jsou ovšem mnohem horší. Chybí především asi 10.000 bytů, které by se jinak byly za dobu války zbudovaly. Ale Praha má větší potřebu budov než všechna veliká města téhož rázu. Nová organizace státu vyžaduje značného množství nových úřadů v hlavním městě, pro něž bylo nutno zabrati budovy, jichž by jinak mohlo býti použito k bytovým účelům. Tyto úřady volají k sobě spoustu úředníků, čímž rozmnožuje se poptávka po bytech. Mimo to centrum nového státu přitahuje pochopitelně řadu nových obyvatel.

Že nebude možno tomuto návalu čeliti normálním způsobem - opatřením bytů novostavbami -, bylo jasno hned z počátku. Proto jsme se snažili čeliti mu prostředky abnormálními, provizorními. Jednak šlo nám o omezení poptávky, jednak o intensivnější využití bytů existujících. Prvému účelu - omezení poptávky - slouží zákon o omezení práva stěhovacího, který Národní shromáždění svého času přijalo, druhému účelu - intensivnímu využití existujících bytů - slouží nařízení o zabírání bytů obcemi ze dne 22. ledna 1919, č. 38 sb. zák. a nař. Toto právo bylo uděleno v Čechách 511 obcím, na Moravě 133, ve SIezsku 42, tedy celkem 686 obcím, pravděpodobně skoro všem obcím, ve kterých se větší bytová tíseň rozvinula a které žádaly, aby jim bylo uděleno právo byty zabírati. Účinek těchto opatření, jak již jsem se svého času vyjádřil, nelze statisticky zachytiti. Účelem nařízení bylo, aby bylo bytů využito do krajnosti, nebylo však účelem jeho, aby jich využily bytové úřady samy; účelu bylo tedy vyhověno, když majitelé domů byty sami pronajímali, jež by jinak propadly zabrání. To se po většině dělo, takže pro bytové úřady zbylo poměrně málo.

Opatření tato ve velké většině míst stačila k ukojení nejnutnější potřeby. Nestačila ovšem ve střediscích s mimořádným přílivem obyvatelstva, zejména v Brně, Plzni, Bratislavě, Moravské Ostravě a zvláště v Praze.

O pražském bytovém obvodu jsem svého času řekl v tomto slavném sboru, že počítáme s tím, že bytový úřad bude moci zabrati asi 1400 bytů. Ve skutečnosti však bylo zabráno do 31. srpna t. r. 1698 bytů, z nichž úřad sám zadal 912 bytů.

Společný bytový úřad pražský jest předmětem nesčetných útoků. Považuji proto za povinnost se ho ujmouti a ukázati veřejně, za jakých okolností pracuje. Co chvíli čteme v novinách stížnost - dnes jsem zase dostal stížnost podobného rázu - kde si pisatel stěžuje, ze již před několika měsíci žádal o přidělení bytu, že nesčetněkrát byl již u společného bytového úřadu intervenovat a že pořád ještě mu byt není přidělen. Chápu, velectění pánové, zoufalství člověka, který nemá, kde by hlavu složil, a nežádám na něm, aby trýzeň svou skrýval v srdci svém; ale musím žádati žurnalistiku a veřejnost naši, aby pochopila stav věci a podobnými zprávami beztak již zjitřené veřejnosti nerozčilovala. Neboť, prosím, abyste uvážili toto. Pražský bytový úřad dostal 5325 žádostí o byty, 1700 bytů zabral a jest tedy docela přirozeno, že všem žadatelům nemohl vyhovět. Jest také docela přirozeno, že, komu nemohlo býti vyhoveno, má za to, že musel si opatřiti protekci ten, komu náhodou vyhověno bylo, a jest pochopitelno, že v něm vznikla také domněnka, jež je nasnadě při všeobecném poklesu dnešní morálky, že tato domnělá protekce nebyla vždycky zadarmo, nýbrž že byla získána úplatky. Velmi často jsem slyšel i od členů Národního shromáždění, že bez peněz se v bytovém úřadě ničeho nedostane. Ptal jsem se po konkrétních faktech a ovšem, jakmile přicházím ke konkrétním údajům - zrovna tak jako často v jiných případech to vidíme - ani v tomto případě se mně nedostalo nikdy vysvětlení. Mám zrovna teď slíbeno ode 2 pánů členů Národního shromáždění, že již jsou na stopě nějakým úplatkům. Slyšel jsem tento slib již několikrát, ale byl splněn dosud jen ve dvou případech, které se staly předmětem trestního stíhání.

Jindy zase čítáme a slyšíme udání, že jest bytů v Praze nezabraných dosti. Konkrétních udání jest málo a i ta udání jsou z valné části nepotřebná, poněvadž bytovému úřadu po většině tyto případy jsou známy. Tu bych chtěl ukázati na příčinu, proč není možno zabrati všechny byty. Společný úřad bytový nemůže pracovati ve vzduchoprázdném prostoru, tak jako by mimo něj v Praze a celé republice nic jiného nebylo. Zažili jsme teď ve válečných letech odstrašující příklad, jak vypadá stát a státní hospodářství a kam to stát přivede, když celý stát jest úplně podřízen jednomu resortu, když jest veden celý jeho život jen jediným směrem, tedy v předešlých letech směrem vítězství ve válce. Kdyby společný bytový úřad měl úplně volnou ruku, kdyby nic okolo něho nebylo, a kdyby celá republika neměla nic jiného na práci, nýbrž jediným jejím úkolem bylo opatřiti byty, pak jest pravda, že by úřad mohl opatřiti bytů více, než ve skutečnosti mohl opatřiti; ale, velectění pánové, kdyby byl zabral společný bytový úřad všechny byty, které bylo možno zabrati, kdyby byl dokonce zabral místnosti, o kterých dostáváme každodenně 10,15 až 20 oznámení, tedy by to znamenalo především, že bychom nemohli umístiti v Praze vůbec žádné zastoupení cizích států. Ráčíte věděti, velectění pánové, že teď jsou zde zástupci několika cizích států a že v nejbližší budoucnosti musíme očekávati příchod ještě jiných zástupců. Pro tyto zástupce cizích států musíme míti připraveny byty, ty není možno vyhledávati a připravovati teprve v té chvíli, když vyslanectví vystoupí z vlaku na Wilsonově nebo Masarykově nádraží, nýbrž byty musejí býti připraveny po celou tu dobu, po kterou jest vyslanectví očekáváno.

Nejde však pouze o vyslanectva, nýbrž máme zde ještě celou řadu jiných poselstev cizích států, jejichž pobytu v Praze nezbytně potřebujeme pro vývoj svého hospodářství a pro existenci svého státu. Také tato poselství musí býti umístěna, a byt musí býti pro ně připraven, když jsou již hlášena, třebas několik měsíců napřed, poněvadž zase není možná v poslední chvíli někoho chopiti a vystrčiti z bytu, aby se tam posadil člen cizího poselstva.

V nařízení, které je podkladem činnosti společného bytového úřadu, máme ustanovení, že mohou být zabrány k bytovým účelům místnosti, kterých bylo po 1. srpnu 1914 použito k jiným účelům, než bytovým, tedy zejména za skladiště. To se v celé řadě případů praktikuje a praktikovalo. Ale není naprosto možno do krajních důsledků tato ustanovení provésti, poněvadž celá řada živnostníků, kteří se vrátili z války, kteří byli propuštěni dříve nebo po převratu, a kteří se stali zase hospodářsky samostatnými a neměli možnosti, aby najali krám nebo normální dílnu, musili se chopit toho, že najali někde nějaký byt a používají ho jako dílny nebo jako skladiště. Pánové! Kdybychom všecky tyto lidi z bytů odstranili, znamenalo by to, že bychom sice dostali o nějakých 100 až 150 bytů víc pro bytové účely, ale zničili bychom stejné množství samostatných hospodářských existencí, jejichž zdatnosti potřebujeme pro hospodářský vývoj státu, a mimo to tito lidé byli by zase odkázáni na podporu z veřejných fondů, ze státních prostředku. Prosil bych, aby si toho byla veřejnost vědoma. (Posl. Mlčoch: Zrušte ústředny a zaberte jejich místnosti na byty!) Až budou ústředny rušeny, postupně budou jejich úřední místností zabírány za byty, ale zase, jak každému jest jasno, nemůže býti ústředna, která řídila celý hospodářský život státu, zrušena přes noc. Takový podnik musí likvidovati, poněvadž má velké závazky a velká práva. Tento podnik nemůže býti přes noc odstraněn: jak včera vykládal pan ministr obchodu, vyžaduje to určitého času. Jakmile se tyto úřady zruší, bude ovšem možno umístiti v celé řadě kancelářských místností byty. (Posl. Hatlák: Polští židi!) Už jsou pryč! (Posl. Hatlák: Ještě ne. V Brně máme ještě 500 rodin polských židů!) V Brně snad. Tu akci také nebylo možno přes noc provésti. Ministerstvo vnitra svého času, tuším v prosinci nebo v lednu loňského roku, vydalo nařízeni o vystěhování jich, proti jehož okamžitému provedení bylo zakročeno z kruhů dohodových. My jsme také nebyli ve vzduchoprázdném prostoru a nemohli jsme jednat úplně samostatně bez ohledu na všecky strany. Bylo by možno říci, že společné bytové úřady, zejména pražský, by mohly pracovati intenzívněji. Ale tu musím, pánové, upozorniti, že společný bytový úřad pracuje za nejtěžší pasivní resistence ve všech vrstvách obyvatelstva. Když jsem o bytové otázce svého času zde jednal, posuzoval jsem věc hodně optimisticky; projevil jsem naději, že každý, kdo má nevyužité místnosti, projeví takovou vlasteneckou horlivost, že pomůže státu v těžké tísni, ve které se stát v tomto směru nachází, a že pomůže spoluobčanům opravdu těžce trpícím; ale musím říci, že v této naději jsem se zklamal naprosto. My jsme se setkali s pasivní resistencí na všech stranách, bez rozdílu národnosti, bez rozdílu náboženství a bez rozdílu tříd, až na výjimky zcela ojedinělé. Můžete si potom, pánové, představit, že, když společný bytový úřad musel a musí lámat tuto pasívní resistenci, že často zase dochází k příkrostem, mnohdy i krutostem, které s takovým úsilím jsou nezbytně spojeny.

K charakteristice bych chtěl uvésti pouze dva případy, které mi právě byly hlášeny. Ministerstvo školství a národní osvěty přijalo jednoho pána za úředníka majitele velkého domu v Praze: on sám obývá v něm 5 pokojů a dal výpověď nájemci sousednímu, který mět byt o 2 pokojích, a odůvodňoval to tak: "Byv právě jmenován ministerským tajemníkem v ministerstvu školství a národní osvěty, potřebuji přijímací pokoj a proto vám dávám výpověď". (Hlas: Zajímavé!) To se děje v době, kdy ani jediný ministr není s to, uvésti k sobě člověka do svého bytu, u kterého jest přece trochu zapotřebí ukázat ne representační místnosti, ale aspoň slušný byt. Máme ministry, které v Praze nemůžeme umístiti. Pan ministr obchodu a spravedlnosti nemají vůbec bytů, ale úředník ministerstva školství a národní osvěty, který má již tak jako tak 5 pokojů, potřebuje přijímací pokoj, poněvadž byl jmenován ministerským tajemníkem. (Hlas: Kdo pak jest to, pane ministře?) Račte mi dovoliti, abych o tom dnes ještě pomlčel.

Na jiném úředníku v ministerstvu zásobování, o kterém jsme soudili, že nepotřebuje tak velikého bytu, jaký má, bylo žádáno, aby vyměnil svůj byt za menší byt vysokého státního funkcionáře. Ten pán projevil souhlas s touto výměnou, jenže žádal, aby byl povýšen o jednu třídu (Veselost), a aby dostal osobní přídavek 1.000.- K ročně, započítatelný do penze. Prosím, to se děje na tak zvaném zeleném dřevě. Můžete si představiti, pánové, jakou pasivní resistenci provádějí vrstvy, které nejsou ke státu v takovém úzkém vztahu, jako by měli býti ministerští úředníci.

Jest docela pochopitelno, čím intensivněji bytový úřad pracuje, tím více sužuje se obor jeho činnosti, poněvadž sám bytů dělat nemůže, a jest tak docela pochopitelno, že, čím lépe pracuje, tím rychleji bude se svou činností hotov, již také proto, že v Praze jest v poměru k jiným městům téže velikosti daleko méně velkých bytů. Praha byla pořád městem provinciálním, v Praze bylo sídlo středostavovských živlů, které neměly možnosti zřizovati si luxusní byty, takže v poměru k jiným městům téže velikosti, nebo k jiným hlavním městům má Praha velmi málo bytů tzv. luxusních.

Přesto považujeme za nutné, abychom nařízení, které jsem citoval, z ledna t. r., ještě nyní zostřili. V novém vydání tohoto nařízení činím opatření, že žádný byt nesmí býti zadán bez souhlasu bytového nebo obecního úřadu. To bylo na nás žádáno již od počátku, ale my jsme to nemohli do původního nařízení pojmouti, poněvadž bytový úřad nebyl ještě tím aparátem, který by tuto velkou látku, totiž kontrolu zadávání a pronájmu všech bytů, mohl prováděti. Teprve v poslední době, když jsme mohli úřad ten poněkud více vybudovati a když je již prohlédnuto to, co prohlédnutí podléhalo, teprve nyní můžeme na bytový úřad uvaliti tuto práci.

V novém vydání zavádí se kontrola podnájmů, zmenšuje se počet místností nezabavitelných, rozlučují se byty spojované a zabírají se místnosti, o které majitel bytu rozšířil byt po 1. lednu 1917, byly-li tyto místnosti dříve pravidelně pronajímány a nevzrostla-li nepoměrně jeho domácnost. Opatření toto má význam zvláště na venkově, odkud docházejí stížnosti, že majitelům domků nezáleží na nepatrném nájemném a že chtějí míti raději pohodlnější byt. Ta snaha je docela pochopitelná a je také hygienicky správná, ale v daném okamžiku není ještě možno jí vyhověti. Změněno bude rovněž řízení - míním totiž odstraniti bytové senáty, o kterých se prohlašuje, že poněkud pomalu pracují.

Tu zase narážíme na jednu překážku, se kterou jsme původně nepočítali. V různých směrech své činnosti jsem se snažil, abych úřad odbyrokratizoval, aby úřad byl pouze jakousi řídící rukou, která by vedla a spolupracovala s občanstvem. Ale, pánové, musím se přiznati, že tam, kde jsem se dovolával pomoci občanstva, skoro nikde nebyla splněna naděje, kterou jsem v tuto pomoc skládal. Možná, naděje moje byla veliká, možná, že dnes občanstvo není dosud vychováno k tomu, aby se dovedlo samo spravovati, zkrátka dnes jsme ve stadiu, ve kterém potřebuje a vyžaduje občanstvo byrokratického úřadování, vyžaduje, aby správa vedena byla úředníky a po většině nemá chutí, aby se spravovalo samo.

Zřídili jsme bytové senáty. Každou chvílí dostanu stížnost, že než se senát sejde, trvá to dvě až tři schůze, poněvadž jednou nepřijde ten přísedící, po druhé nepřijde druhý přísedící a teprve po třetí se všichni tři členové senátu sejdou. Tedy když jest taková laxnost v obecenstvu, když každý chce svalovat všechnu práci na úředníka. Tu nezbývá, než abychom toho zbytečného dovolávání se součinnosti obyvatelstva zanechali aspoň na čas a svěřili opravdu celou agendu úřednickému aparátu, při němž je aspoň záruka, že bude pracovati rychleji, a který mohu činiti zodpovědným za rychlejší činnost. V tomto směru tedy bude řízení zrychleno.