Národní shromáždění československé 1918 – 1920

To jest většina, § 1., 2. a 3. jsou schváleny ve smyslu zprávy výborové.

Kdo souhlasí s §§ 4. až 24. incl. zákona ve smyslu zprávy výborové, prosím, aby povstal. (Děje se.)

To jest většina. §§ 4. až 24. incl. jsou přijaty ve smyslu zprávy výborové.

Kdo souhlasí s §em 25. až 33. jakož i nadpisem zákona a úvodní jeho formulí, prosím, aby povstal. (Děje se.).

To jest většina. § 25. až 33., jakož i nadpis zákona a úvodní formule jsou schváleny.

Přeje si pan zpravodaj ke druhému čtení slova?

Zpravodaj posl. inž. Rotnágl: V § 16 v předposlední řádce za číslo "z r. 1884" patří čárka. V § 18. odst. 4. v první řádce slovo "mimo" nahraditi jest slovem "kromě". Dále v § 25. odst. 2. v předposlední řádce buď slovo "majitelem" zaměněno slovem "vlastníkem", místo "není-li majitelem" - "není-li vlastníkem". V § 27. v řádce poslední rovněž budiž slovo "majitele" nahraženo slovem "vlastníka".

Předseda: Kdo souhlasí se zákonem přijatým v prvním čtení a to s textovými změnami, doporučenými právě panem zpravodajem v §§ 16., 18., 25. a 27., také ve druhém čtení, prosím, aby povstal. (Děje se.).

To jest většina.

Zákon jest schválen také ve druhém čtení a tím jest druhý odstavec denního pořádku vyřízen.

Přistoupíme k dalšímu odstavci, jímž jest

3. Zpráva kulturního výboru o vládním návrhu zákona (tisk č. 1233), aby byly zřízeny obecní knihovny (tisk č. 1357). Zpravodajem jest kol. Max Pilát. Uděluji mu slovo.

Zpravodaj posl. Max Pilát: Slavné Národní shromáždění!

Návrh naší vlády na povinné zřizování veřejných knihoven obecních uvítali jsme jistě snad všichni s upřímnou radostí. Výbor kulturní dotyčný návrh jednomyslně a beze změny přijal a doporučuje jej Národnímu shromáždění ke schválení.

Jsme si jistě plně vědomi toho, jak velký význam mají knihovny pro každý národ, tedy i pro národ náš, a nesmíme si zatajovat, jak daleko jsme v tom ohledu za mnohými národy jinými a jak bude potřeba upřímné a úsilovné snahy, abychom dohonili, co namnoze bez naší viny bylo zmeškáno. Jest, myslím, na místě připomenout si, že náš národ byl národem čtenářů, národem písmáků, že stáli jsme v tom ohledu v čele národů jiných, že knihy byly předkům našim pokladem, s nímž nemohli se rozloučit ani tehdy, když všechno jiné jim bylo opustiti, že knihy ty byly jim zdrojem síly, která konala divy a tak vysoko nad jiné povznesla náš národ. To věděli dobře Koniášové těch dob i dob pozdějších a proto také jejich snahou bylo vyrvat lidu našemu z ruky knihu, která byla nejnebezpečnější zbraní, nebezpečnější pro ně, než jakékoli zbraně jiné. A když viděli u lidu mocnou touhu po knize, dávali jim do rukou náhražky, věci takové, které pomáhaly ubíjet jeho ducha a odnímaly jim touhu po knize.

Žel, že nemůžeme si jistě dnes říci, že ty časy úplně minuly. Mnoho se již změnilo, avšak bohužel není vše dosud tak, jak bychom si přáli. Chci na jeden zjev zde ukázati. Jsou mezi naší inteligencí i mezi prostým lidem naším takoví jednotlivci, u nichž na př. bible nejen že jest v knihovně, nýbrž jest také čtena, u nichž drahým odkazem předků jsou spisy Husovy, Komenského a jiných našich velikánů. Na tyto ctitele nejvzácnějších našich památek hledí se začasté jako na lidi zaostalé, výstřední, snad jako na pobožnůstkáře, o nichž se mluví s pohrdlivým úsměvem a hledělo se na ně dokonce jako na kacíře, jako na lidi církví a státu nebezpečné. Jen si připomeňme, že ještě do nedávna na př. naši učitelé na mnohých místech ukrývali takové knihy, aby je nezpozorovalo bdělé oko inspektorovo nebo ještě jiné, méně povolané oko. Činili tak z obavy úplně odůvodněné.

Tento zjev snad v naší republice zmizel, musí zmizeti, bude-li více národního uvědomění, více opravdovosti. Vzpomeňme si dále, kolik knih našich moderních spisovatelů bylo na indexu, jak nebezpečno bylo pro mnohé míti a čísti nebo dokonce půjčovati spisy Jiráskovy, Macharovy a celé řady jiných spisovatelů, knihy, které byly označeny jako nebezpečné, jako četba otravná. Máme v naší literatuře dosti knih, o nichž bych si přál, aby je četl každý Čech, avšak právě tyto knihy jsou nejméně známy v nejširších vrstvách našeho národa.

Tyto poměry musí přestat, my nesmíme se zřetele pustit zásadu: "Osvětou k svobodě!" To nejlepší, co máme, má být přístupno všem, kdož chtějí kráčeti s duchem času, a takovými snad brzy budou všichni členové naší svobodné republiky. Faktum je, že patříme do nejpřednější řady národů, které mají nejméně analfabetů. U nás je touha po knize, u nás se mnoho čte; nezavírejme však očí svých před tím, co všechno dává se lidu našemu ke čtení, jaké duševní potravy dostává se v prvé řadě naší mládeži. Podívejme se jen, kolik bude potřebí práce, než naše žákovské knihovny upraveny budou tak, aby vyhovovaly poměrům doby nové. Učitelstvu dán byl v době války příkaz, že musí z knihoven odstraniti a úřadům představeným odvésti ty nejlepší knihy, které naše děti nejraději četly. Mnozí bázlivi rozkazu toho uposlechli, mnoho a mnoho krásných knih našich bylo zničeno. Spisovatelé, šplhavci z řad učitelských i neučitelských, spěchali, aby ty knihy nahradili jinými. A co všechno dětem našim podávalo se k jejich vzdělání, je až hnusno číst.

Co tu bylo nahromaděno lží a povídaček o vzácných cnostech různých panovníků a panovnic ze vznešeného prý rodu habsburského, co tu bylo nahromaděno lží v líčeních naší věrnosti a lásky k té širší rakouské vlasti, k té dynastii!

Pravím, že nás čeká veliká a důležitá práce s vybudováním nových žákovských knihoven, zvláště když máme na mysli, že to nejlepší je pro dítě jen dosti dobrým. A nyní vzpomeňme si na tu naší mládež škole odrostlou, která nejvíc po čtení dychtí, jakou duševní stravou ta je krmena. Co je u nás literárního býlí, které nemělo uzříti světlo světa vůbec a kterého v prvé řadě nemělo se dostati naší mládeži! Ten plevel musí býti odstraněn a může býti vytištěn jenom četbou dobrou, ušlechtilou. Co umožňovalo naší mládeži čtení těch různých detektivek, indiánek, a krváků, byla jejich láce. A čeliti se tomu musí lácí knih dobrých. My nejsme národem tak malým, aby u nás dobrá četba musila býti tak drahá, jako je dosud.

l v této věcí musí se státi náprava. Naši spisovatelé musí býti lépe honorováni, a naši nakladatelé musí se spřáteliti s myšlenkou, že národ má jiné, vznešenější úkoly, než pečovati o to, aby několik jednotlivců nahromadilo jmění na úkor jiných. Poměry, v jakých dnes žijeme, jsou neudržitelné, a my voláme po jejich odstranění. Válečnou lichvu s knihami provozují lidé, jimž toho naprosto není zapotřebí a od nichž bychom to nebyli nikdy čekali. To je vám dobře z novin známo. To je hřích, páchaný na celém národě, a jako takový má býti přísně trestán.

To by také těžko šlo s našimi knihovnami ku předu, kdyby nenastala změna na trhu literárním. Změna musí přijíti brzy, neboť akce zřizování knihoven nesnese odkladu. Máme mnoho doháněti. Poslední statistika o našich knihovnách z roku 1910 nemůže nás naplniti uspokojením, zvláště když si uvědomíme, že doba válečná nepřinesla zlepšení. Je to fakt pro nás opravdu zahanbující, že na př. ve Švýcarsku v roce 1911 lidových knihoven bylo 2232 s 1,584.000 svazky, kdežto v Čechách bylo 3885 knihoven s 1,279.000 svazky. Měli jsme tedy o 305.000 svazků méně než Švýcary. A co, když začneme se porovnávati s Anglií, kde o knihovnictví bylo již zákonem r. 1849 postaráno a kde v roku 1911 měly veřejné knihovny téměř 11,000.000 svazků, půjčily 59,690.000 knih a na příspěvcích přijaly 19,515.000˙- K našich peněz. Na 1000 obyvatelů v obcích, majících knihovny, připadlo 417 svazků, kdežto v Čechách jen 174 svazky. Jediné anglické město, čítající 290.000 obyvatel, věnovalo na svou veřejnou knihovnu tolik, co celé království České se všemi městy, i Prahu v to počítajíc, dohromady. Neméně vyvinuto jest knihovnictví v Americe, hlavně ve Spojených Státech, kde roku 1912 bylo 18.000 knihoven s 75 milliony svazky. V jednom z těchto států mají veřejné knihovny ve všech 349 obcích ve vlastních budovách - ve všech, pravím, obcích.

Zde jistě vidíme jednu z hlavních příčin rychlého rozkvětu kulturního a pramene bohatství v Americe. Velmi zajímavá a poučná jest celá důvodová zpráva, kterou vláda přikládá k návrhu zákona o povinných knihovnách obecních a kterou zvláštní pozornosti všem členům N. S. doporučuji. Nebudu se proto zabývati čísly tam uvedenými, připomenu jen, že jsme v knihovnictví daleko pozadu za jinými státy malými, že jsme daleko pozadu za Dánskem, Švédskem, Norskem i Finskem. V tomto státě posledním na př. v r. 1912 věnováno bylo na udržování knihoven 451.500 K, kdežto v Čechách jen 297.200 K. Že jsme za Francií a Německem, to nás nenaplňuje podivením, avšak již i ltalie nás předešla, když loňského roku přijat tam byl parlamentem zákon o obecních knihovnách a knihovnách pro všecky stupně školní.

Též Rusko věnovalo v posledním desetiletí před válkou značnou péči veřejným městským knihovnám, jichž bylo na 800, i lidovým knihovnám na venkově, kterých tam bylo na 20.000.

U nás dávno již pociťována byla potřeba zákona o veřejných knihovnách a domáháno se jich již dvakráte na zemském sněmu českém aneb návrhem posl. dra Pippicha r. 1901 a pak návrhem dra Körnera r. 1908 a na moravském sněmu zemském návrhem dra Budínského r. 1907. Snahy tyto nemohly dosud býti ve skutek uvedeny. Hlavní péči o knihovnictví u nás mají spolky a některé obce, které vyvíjely činnost opravdu záslužnou. Máme u nás některé knihovny, které se mohou důstojně postaviti po bok nejpřednějším knihovnám cizím. Takových však jest žel málo. Dle poslední statistiky bylo v Čechách 4.451 lidových, všeobecně přístupných knihoven, z nich 566 německých. Těchto bylo však jistě více, jenom že správy německých obcí nedodaly ke statistice potřebných výkazů. Knihovny byly u nás v Čechách ve 42 % obcí, tedy ani ne v polovině obcí. V některých krajích byly knihovny obecní v 90 % obcí, v jiných sotva v 10 %; takové rozdíly u nás se jevily.

Na Slovensku byly poměry ještě horší. Na Moravě bylo všeobecně přístupných lidových knihoven českých 682 s 516.332 svazky, německých 288 se 168.414 svazky. Ve Slezsku bylo takových knihoven českých 61 s 30.383 svazky, německých 55 se 41.670 svazky. Spolkových knihoven českých bylo na Moravě 517 se 179.357 svazky, německých 309 se 142.292 svazky. Ve Slezsku 25 českých s 5.102 svazky a 86 německých s 26.928 svazky. Tato čísla uvádím proto, že nejsou ve zprávě, kterou nám vláda podala, uvedeny. Číslice týkají se Moravy a Slezska. V Čechách byly tři čtvrtiny knihoven všeobecně přístupny, na Moravě a ve Slezsku polovina. Obecní subvenci poskytovaly knihovnám na Moravě a ve Slezsku jen 132 obce, kdežto v Čechách asi 1.400 obcí; není tedy o lidové knihovnictví na Moravě a ve Slezsku takový zájem. Nápadno je též, že německé knihovny na Moravě a ve Slezsku mají 380.000 svazků, české 730.000 svazků; čísla tato jistě neodpovídají početnímu poměru obou kmenů, a nutno, abychom se nad tím pozastavili. Na Slovensku zřízeno je sotva 100 spolkových knihoven slovenských, které za starého režimu nesměly vůbec působiti. Je třeba usilovné podpory, aby lidu slovenskému byly přístupny knihy v mateřském jazyku psané, Slováci dožadují se knih českých, čtou je rádi a jsou vděčni za každý dar. Je naší povinností, abychom jejich přáním do největší míry hleděli vyhověti, majíce na zřeteli ten nedostatek, který naši bratři na Slovensku tak těžce pociťují. Vždyť ani Bratislava nemá lidové knihovny, nýbrž jen knihovnu vědeckou. Veřejných knihoven Maďaři na celém Slovensku vydržovali jen několik, a i ty vypadaly velmi uboze.

Ještě chci se zmíniti o tom, jak podporovaly naše obce veřejné knihovny. Polovina veškerých obcí, které vůbec na knihovny příspěvek jakýsi daly, věnovala ročně průměrem 20 K a jen 18 je obcí v celé naší republice, kde věnovalo se více než 1000 K ročně na knihovnu. Obec pražská příspěvkem více než 10.000 K stojí na prvém místě. V poměru počtu obyvatelů věnovaly na př. Rokycany 48 h na jednoho obyvatele, Praha 42 h, Louny 26 h, Litomyšl 20 h, Plzeň 19 h, Třeboň 18, Vinohrady 17 a pak to jde rychle k malým číslům.

V předložené osnově žádá vláda, aby příspěvek obci činil 30 h - 1 K na obyvatele, avšak této nejvyšší sazby 1 K nehodlá ministerstvo nyní využíti, ta jest pro budoucnost. Ministerstvo též, vědouc, jak obtížno jest nyní zřizovati nové knihovny, povoluje v odstavci IV. navrženého zákona dlouhodobý odklad obcím, které nemají školy. Možno totiž říci, že ve všech obcích, kde jsou školy, jsou i knihovny. V obcích, vykazujících méně než 400 obyvatelů, zříditi jest knihovnu do 2 let, ve větších obcích všemožně usnadňuje se akce zcelovací drobných místních knihoven v jednu veřejnou knihovnu obecnou.

Byla projevena obava, zdali nebudou při tomto zařizování a spojování knihoven zabrány též farní knihovny. Mohu prohlásiti, že se na zabrání těchto knihoven nepomýšlí z důvodů na snadě ležících.

Zákonem předloženým má býti postaráno o knihovny pro národnostní menšiny. Kdyby obce zdráhaly se provésti ustanovení tohoto zákona a prováděcích nařízení, může knihovnu zříditi ministerstvo školství a národní osvěty na útraty obce.

Ministerským nařízením určí se progresivní stupnice příspěvku na knihovny. Tak na př. v obcích se 400 obyvateli bude přispívati se 120 K ročně na knihovnu, t. j. 30 h na každého obyvatele, v městě o 7000 obyvatelích bude příspěvek 4200 K, t. j. 60 h na jednoho obyvatele. To odpovídá míře dosavadních příspěvků města Prahy i jiných pokročilých měst a obcí a blíží se též zvyklostem ciziny, jako na př. Švýcarska, Francie a Německa.

Návrh zákona v jednotlivých odstavcích svých určuje, jak mají býti knihovny zřízeny a spravovány. Podotýkám, že pro nehotovost naší ústavy nemohla býti do zákona pojata bližší ustanovení o okresní a krajské kontrole knihoven, která bude nutna, a mluví se v odstavci Xl. jen o knihovních instruktorech. Kontroloři knihoven v pozdější době budou ustanoveni.

Věcí velmi důležitou jest opatření vhodné místnosti pro knihovnu a čítárnu. Mělo by se na to již nyní pamatovati všude tam, kde zabrány byly budovy patřící k velkoslatkům, a kde toho není, musí se zavčas pamatovati v rozpočtech obecních na stavbu čítárny.

Stojíme před novým úkolem, úkolem důležitým a čestným. Nová doba, nové státní poměry žádají toho, aby ve všech našich obcích byly zřízeny veřejné lidové knihovny a čítárny, a aby trvání jich bylo zajištěno, čehož docíliti se může jenom zákonem. Příspěvky obcí nesmějí považovány býti za nová břemena. Občanstvo uvědomělé dříve již podporovalo týž účel odváděním příspěvků spolkových a tam, kde dosud pro důležitou tuto věc není pochopení, doufám, že brzy se dostaví. Mezi námi, pevně doufám, nemůže býti sporu o to, jaký význam pro jednotlivce, obce, celý národ budou míti knihovny veřejné, obsahující díla vpravdě cenná, vzdělávací a zušlechťující.

Doporučuji tudíž jménem kulturního výboru Národnímu shromáždění, aby vládou předloženému návrhu zákona dostalo se ústavního schválení. (Výborně! Potlesk.)

Předseda: Sděluji, že jako zástupce vlády ve smyslu § 43 jednacího řádu dostavit se ministerský tajemník p. dr. Velemínský za ministerstvo školství.

K slovu přihlášeni pan dr. Lukavský a kol. Neumann. Než udělím slovo prvnímu řečníkovi, doporučuji, aby se stanovila lhůta řečnická 15 minut. Je snad proti tomu námitka? (Nebyla). Není. Tedy pokládám návrh svůj za přijatý a uděluji slovo kol. p. dru Lukavskému.

Posl. dr. Lukavský: Slavné Národní shromáždění!

Správně podotýká důvodová zpráva zákona, který jsme dostali do svých rukou, že obce mají býti ohniskem mravní kulturní obrody. Jest faktum, že dosud akcí dobrovolnou vykonali jsme v osvětné činností velký kus práce. Podíváme-li se na výsledek knihovnictví jak v osvětovém svazu, tak v národních jednotách obranných a Sokolu, musíme konstatovati, že za nepříznivých poměrů za starého Rakouska plnili jsme tento výchovný úkol mimoškolský, seč naše síly byly. Byli jsme si však již před válkou vědomi toho, že v jiných státech, je-li tam tato akce podložena zákonodárstvím, je-li tato akce organisována přímo státem, dochází se úspěchů daleko větších a že to přináší veliké ovoce jak v ohledu kulturním v nejširším slova smyslu, tak i hospodářském.

Nechci zde mluviti s tohoto místa o významu kultury a specielně knihy pro národ. Chci se přidržeti přesně předlohy, kterou jsme dostali do rukou, a lituji jen jednoho: že kulturní výbor neučinil žádné změny na návrhu, jejž předložila vláda.