Předseda:
Dávám slovo p. prof. dr. Horáčkovi.
Posl. dr. Horáček:
Vážené Národní shromáždění!
Musím přiznat, že tato rozpočtová
debata působí na tisk a na veřejnost jistým
dojmem, nikoli příznivým. Příčina
toho jest ta poměrně skrovná účast
nejen v řadách pánů kolegů,
členů N. S., ale, myslím, i na lavicích
pánů ministrů. (Hluk. Předseda
zvoní). Já ovšem uznávám,
že jsou dnes veledůležité politické
otázky, které snad více zajímají
než projednávání našeho rozpočtu,
že je to Slovensko, že je to konference pařížská,
že jsou to snad i různé řekl bych pikantní
zprávy, které v kuloárech se rozšiřují
o té budoucí rekonstrukcí vlády. (Hluk).
Předseda
(zvoní): Prosím o klid!
Posl. dr. Horáček
(pokračuje): Ale, vážené shromáždění,
já myslím, že první rozpočet
našeho samostatného státu je záležitost
tak důležitá, že bych si přál,
aby každý z členů N. S. a každý
z členů kabinetu byl při projednávání
tohoto rozpočtu přítomen. (Posl. Sladký:
Zcela správně!) A zejména při
této 6. skupině jedná se po mém názoru
o velice důležité resorty. Jedná se
zde o náš obchod, náš průmysl,
naše živnosti, naši dopravu. Jedná se zde
o resorty, které jsou základy našeho budoucího
hospodářského života a jistě
není lhostejno, jakou politiku hospodářskou
budeme v tom směru provozovati. Co znamená politika
hospodářská? To znamená právě
stanovisko a vliv, který stát a státní
správa vykonává na utváření
celého našeho budoucího života hospodářského?
Především jedná
se o politiku naši obchodní, a tu zdá se mi,
vážení pánové, že při
tom nedosti jasně rozeznáváme, řekl
bych, mezi 2 obdobími, mezi budoucí naší
politikou obchodní, kterou budeme provozovat, až přijdeme
do normálních a řádných poměrů
a mezi politikou obchodní pro dobu nejbližší.
Já uznávám velikou váhu a význam
průmyslu pro náš stát, já vím,
že budeme státem exportním a že všechny
staré zásady, tzv. merkantilského směru,
kde se jednalo co možná o podporu vývozu, o
podporu velkého průmyslu, budeme muset také
v budoucnosti v našem státě k platnosti přiváděti.
Ale ono se jedná, vážené
Národní shromáždění, také
o nynější dobu. Dnes se jedná o to,
abychom byli živí, o to naše, jak se říká,
nahé živobytí, a tu nevím, zdali s tohoto
existenčního stanoviska naše nynější
obchodní politika - a já lituji, že zde není
přítomen pan ministr obchodu - politikou zcela správnou.
Já jistě oceňuji práci a energii našeho
ministra financí a jeho opravdovou snahu o povznesení
valuty, ale přece se táži, co je dnes pro nás
důležitější? aby kurs naší
koruny v Curychu stoupl o 1 centim, anebo abychom se najedli a
abychom se měli čím odívati a aby
se neopakovaly pro jevy toho zoufalého postavení
obyvatelstva, které jsme byli nedávno zažili?
Žijeme dnes v mimořádných
poměrech a musíme se jim přizpůsobiti.
Tu se mi však právě zdá, zdali vždy
to, co dnes se koná, jest docela správné.
Víme, že byla u nás zřízena,
a sice docela mimoústavním způsobem, zvláštní
komise vývozní a dovozní. Dnes instituce
ta byla již postavena na jistý ústavní
základ a přeměněna na známý
kompensační úřad. Ačkoli uznávám,
že jistě ona vývozní a dovozní
komise jednala dle svého nejlepšího vědomí
a svědomí, přece jen nemůže býti
vyloučeno, když tam jsou zastoupeni jen samí
interesenti, zdali jednají také v interesu všeobecném
a nikoliv jen v interesu - neříkám:
svém vlastním - ale své skupiny, své
třídy a svého stavu.
Já se táži, zdali
to bylo zcela správné, když např. všeobecně
na dovoz byla uvalena dávka pod nevinným titulem
poplatku manipulačního, když však ta dávka
vlastně nebyla ničím jiným, než
vysokým dovozním clem ad valorem, o kterém
naše Národní shromáždění
docela nic se oficielně nedovědělo.
Uznávám, že dovoz
musí býti nějak regulován. Nebyl bych
tak proti zásadě, na které spočívají
dnes známé ty syndikáty, třeba
jejich původ nebyl docela - řekl bych - nevinného
vzniku. Víme, že jsme převzali celou myšlenku
hospodářství válečného
vídeňského. Tu jest otázka, zdali
i v těchto syndikátech má vláda dostatečný
vliv a zdali tento vliv může uplatniti tam, kde snad
na úkor zájmu všeobecného zase jen přicházejí
k místu jisté zájmy zvláštní.
Já bych si ty syndikáty dokonce nepřál
jako instituci trvalou. Nejsem i toho náhledu, že
naše budoucí politika obchodní snad má
býti ovládána nějakými takovými
řekl bych svazovými organisacemi velkoprůmyslovými.
Pokládám za mnohem způsobilejší
zástupce našeho průmyslu a našeho obchodu
dosavadní obchodní a živnostenské komory,
které spočívají na principu veřejnoprávním
a ve kterých dostatečně zájmy obchodu
a průmyslu jsou hájeny. A když již mluvím
o té budoucí naší politice obchodní,
jejíž přibližný obraz dnes naprosto
narýsovat se nedá, přece jenom před
jedním bych dnes již chtěl varovati. Již
od začátku se totiž v tisku, za hranicemi,
ale i u nás propagují názory, zdal by to
nebylo výhodné pro nás, vstoupiti v jakési
sblížení, v jakýsi užší
spolek s těmi státy, které vznikly na území
bývalé říše rakouskouherské,
aneb aby dokonce uzavřen byl mezi nimi celní spolek.
Uznávám, že snad taková myšlenka
by byla v zájmu některých, pravím
ne všech odvětví našeho průmyslu,
že by ta snad získala, ale máme zde docela
jiné a různé obory našeho hospodářství,
máme zde zejména prvovýrobu, která
by v takovémto nějakém svazku jistě
nenalezla svůj prospěch. Ale věc má
také svoji politickou stránku a my bychom se měli
učiti ze své historie. Mám za to, že
ze zásady máme býti odpůrci každého
imperialismu, každé expansivnosti a sice nejen politické,
ale i hospodářské. My víme, že
to byl již před 700 lety velký český
král, který svým trůnem, ba i svým
životem zaplatil takové snahy, když domáhal
se rozšíření své koruny na ty
tzv. země dunajské. A my víme z naší
historie, že to nebyl šťastný rok, ten rok
1526 (Tak jest!), když zase v důsledku těchto
snah došlo k té, původně ovšem
jen personální, ale pak i k té reální
unii a konečně k tomu centralismu říše
rakouské, pod nímž jsme tak neskonale trpěli.
Víme, že za rokem 1526 následoval nutně
rok 1620 a za ním ten rok 1748, kdy na konec zrušen
byl i ten poslední zbytek české samostatnosti,
česká dvorská kancelář ve Vídni.
Vidíme i u jiných národů,
že takové snahy budoucího politického
centralismu mají svůj počátek hospodářský.
Vidíme to na říši německé,
kde Prusko začalo tím, že utvořilo r.
1833 celní spolek se státy bývalé
říše německé, z toho celního
spolku byl pak severoněmecký Bund, z toho severoněmeckého
Bundu byla ta velká německá říše.
To jsou ty věci, na které
bych zde již nyní upozornil dle toho starého
hesla: "Principilis obsta" - "již proti začátkům
třeba se brániti".
Nyní jen několik slov
a poznámek k té otázce, o které mluvil
vážený pan předřečník,
o politice živnostenské. Souhlasím s ním,
že i u nás bude třeba pěstovati intensivní
politiku živnostenskou, řekl bych, přímo
maloživnostenskou. Mně se to zdá přece
jen poněkud jednostranným a schematickým,
když kladou se proti sobě jen dvě hesla: na
jedné straně velkokapitalismus a na druhé
socialisace. Myslím, že je ještě veliký
prostor mezi oběma těmi krajnostmi, že jsou
tu nejen drobní zemědělci, ale že jsou
tu zejména i drobní průmysloví podnikatelé,
tj. ti maloživnostníci, kteří bohužel
z obou stran jako dvěma mlýnskými koly jsou
ohrožováni. (Posl. Sechtr: Ale nedají se!)
Snad se nedají, ale jest otázka,
zdali odolají. Novodobý hospodářský
vývoj skutečně ohrožuje existenci maloživnostenského
stavu, vidíme, že dnes je mnoho živností,
které jsou odsouzeny k zániku, a že je mnoho
řemesel, která vůbec už zanikla. Podívejme
se na průmysl textilní kde jsou ti staří
mistři tkalcovští, kteří byli
kdysi kvetoucím řemeslem u nás v Čechách?
Kde se octli? ti zmizeli. Ale pohříchu, v politice
živnostenské je veliké neujasnění
kdežto jedni hledají pomoci jen od státu, ti
druzí hledají pomoci jen od svépomoci a nepomýšlejí
na to, že vždy ta střední cesta je nejlepší.
Že tu musí především býti
vlastní přičinění, vlastní
zdatnost, zodpovědnost, ale pak ovšem také
jest třeba, aby veřejná správa a zákonodárství
chránilo je v tomto těžkém boji existenčním
a aby tam, kde malí živnostníci mají
právo na život a existenci, aby tam také byli
uchováni a udrženi.
Já, vážené
Národní shromáždění, obracím
se ještě k jednomu důležitému oddílu
naší skupiny VI., tj. k našemu železnictví
a jsem tomu vděčen, že pan ministr železnic
jest zde přítomen. (Hlas: Bohužel,
je přítomen sám! Kde jsou ti druzí?
Jsou pryč!)
Vážení pánové,
staré Rakousko pěstovalo všelijakou politiku
železniční. Ta politika železniční
rakouská vyznačovala se tím, že byla
hodně nedůsledná. Byly periody, kdy zůstaveno
bylo veškeré podnikání železniční
docela soukromé iniciativě. Pak najednou stát
uchopil se zde počinu, převzal soukromé dráhy
a počal stavěti vlastní, aby zase v letech
padesátých najednou všecky ty soukromé
dráhy se značnou ztrátou prodal a zase provozoval
politiku jinou. Poskytoval pak záruky výnosové
soukromým drahám, tím zatížil
značně státní pokladnu, výsledek
toho byl, že musil na konec ty dráhy sekvestrovati
pro špatné jich hospodářství,
převzíti pasivní železnice do státní
správy a obrátiti se zase pomalu k státnímu
podnikání v oboru železničním.
Ale v jednom směru vynikala
ta rakouská politika železniční zvláštní
důsledností, a to bylo tou zásadní
nepřízní k nám, národu českému
a zemím českým. Kde a jak mohl, rakouský
stát poškozoval svou politikou železniční
naše české země. Kde a jak mohl, vyhnul
se zejména Praze, když spojoval Berlín s Vídní,
spojoval, ne po té přirozené a nejstarší
trati dvoukolejné, která zde byla, ale co možno
novou tratí, aby na několik kilometrů vzdálenosti
mohla minouti tuto Prahu. Světové lázně
české spojoval s Vídní tak, aby jejich
navštěvovatelé nemusili se bráti Prahou,
a my víme, že Praha byla takřka odříznuta
od světového spojení. Mimo na sever a na
jih neměla spojení řádné ani
s Varšavou, ani s Krakovem, ani s Paříží,
to vše pro Prahu neexistovalo.
A tu ovšem zdá se mi,
že první povinností naší budoucí
železniční politiky jest, aby v tomto směru
zjednána byla náprava. Já zde nebudu mluviti
o těch různých nedostatcích, kterými
všichni trpíme, které jsou způsobeny
tou dlouhou válkou, o tom nepravidelném spojení
do nedávna, o té řídkosti vlaků,
o tom nedostatku vagonů, o rozbitých vozech, špinavých
nádražích atd., za to nikdo nemůže,
a já jsem vděčen našemu p. ministrovi
železnic, že se stará, pokud může,
o rychlou nápravu.
Ale kladl bych mu zejména
na srdce především to, aby Praha, která
jest politickým a hospodářským středem
našeho státu, byla také jeho středem
dopravním, aby nejen naše, ale celá evropská
doprava, pokud možno, byla svedena přes Prahu a nikoliv
přes Vídeň (Výborně.)
A tu ovšem bych ještě docela krátce poukázal
na jednu věc, a to jest ta naše politika tarifní.
Vážené shromáždění,
mám jistou úzkost. Uznávám dnes, ten
ohromný deficit v oboru železnic že musí
býti napraven. Nejsem ovšem toho názoru, že
by, jak to v rozpočtu jest uvedeno, ministerstvo železnic
musilo býti nějakým produktivním ministerstvem,
t. j. že by muselo vykazovati nějaké vysoké
výnosy. To není úkolem železnic, ty
nemají býti žádným fiskálním
podnikem. Rozhodujícím jest národohospodářský
účel železnic a já bych se neobával,
bylo-li by to výjimečně nutno, i železnic
pasivních. Ale na druhé straně uznávám,
že jest přece jen nutno tohoto ohromného deficitu
se zbaviti. Zdali ovšem není povážlivým
k tomu prostředkem zamýšlené ohromné
zvýšení tarifů, které byly již
ve válce vysoké, ponechávám rozumné
úvaze. Já se obávám, aby to nebylo
poškozením celého našeho domácího
i zahraničního hospodářství.
My musíme býti jakýmsi, řekl bych,
státem transitním v Evropě, nesmíme
vysokými tarify odpuzovati evropskou dopravu, která
půjde přes naše území, a nesmíme
tím paralysovati naší budoucí politiku
celní, neboť politika celní a tarifní
musí se navzájem doplňovati.
Tedy jen to jsem chtěl podotknouti.
Již končím a jen bych si přál,
aby u nás vůbec bylo méně politiky
a více práce. (Výborně!) Aby
bylo méně průvodů, méně
praporů, méně táborů, bylo
méně řečí, nejen politiků,
ale snad i pánů ministrů, aby bylo více
produktivní hospodářské činnosti.
(Tak jest!) Jen tak ukážeme, že jsme pro
svou samostatnost zralými a že si tuto samostatnost
také dovedeme zachovati. (Výborně!
Potlesk.)
Předseda: Slovo
dále má p. kol. Slavíček.
Posl. Slavíček:
Slavné Národní shromáždění!
Také já jsem toho názoru, jako p. prof. Horáček,
že státní rozpočet jest tak důležitým
předmětem, že měl by mu věnovati
pozornost nejen celý dům, nýbrž i celý
národ, a snad jen proto, že naše vláda
nalézá se v krisi, a snad proto, že se děje
pilné vyjednávání o vládu novou,
zájem o rozpočet není tak značný,
jak by měl býti. Zajímavo jest, že se
nalézáme s rozpočtovou debatou v prapodivných
poměrech. Jde o to, že všechny strany budou pro
rozpočet hlasovati přes to, že jest to důvěra
k vládě, ale ve skutečnosti všechny
strany mají nedůvěru k vládě.
Ovšem upozorňují: já považuji rozpočet
proto za důležitý také, protože
při rozpočtových debatách ve všech
parlamentech - a pamatuji se ještě z Vídně
na to - celá vláda a celý aparát státní
správy pilně si poznamenávaly vývody
jednotlivých řečníků, pilně
sledovaly iniciativy pronesené proto, poněvadž
řídila se správa státní dle
nich. Já dokonce pamatuji i to unikum ve Vídni,
že, když mluvil poslanec jiným jazykem než
samospasitelnou, byly-li vývody iniciativní, jednotliví
ministři dávali si řeči překládati
a výtažky brali k sobě, výtažků
používali. Ba stávalo se dosti zhusta, že
jednotliví referenti, lépe řečeno
řečníci, byli povoláváni do
různých anket, ba dokonce i k ministrům samým,
od nichž - hodně lidově řečeno
- byl brán rozum pro mnohé a mnohé věci.
Výtky činiti vládě, naší
vládě, nechci; naprosto ne. Ale zdá se mi,
že ta příští vláda naše
by měla opravdu věnovati trochu více pozornosti
odborným věcem, poněvadž jsme přece
jen v začátcích, a není to nic platno,
kdybychom postavili do vlády lidi nejseriosnější,
nejvzdělanější, lidi s největšími
vědomostmi, přece jen vždycky více hlav,
více rozumu, a nebude na škodu tedy více pozornosti
vlády.
Také bych se chtěl
několika slovy zmíniti o jedné části
rozpočtu našeho. Jest přirozeno, že to
bude ministerstvo obchodu, a sice proto, poněvadž
považujeme my produktivní ministerstva pro tuto dobu
přechodnou za ministerstva hlavní, a já ministerstvo
obchodu dokonce považuji za jedno z nejdůležitějších
ministerstev po ministerstvu zahraničním, a sice
proto, poněvadž všechna ostatní ministerstva
svojí působností více méně
budou odkázána na okruh našich hranic republiky,
kdežto po mém názoru ministerstvo obchodu má
nás vyvésti do světa, má nás
uvésti do světa, poněvadž od práce,
obchodu a průmyslu spočívá naše
hospodářská spása. Proč? Prostě
z těch jednoduchých důvodů: všichni
jsme přesvědčeni, že výplody
práce to budou, které zachrání republiku,
že výplody práce to budou, užitek práce
to bude, který zaplatí dluh republiky, že výplody
práce to budou, které nám přinesou
do budoucnosti blahobyt. A tu práci očekáváme
dvojí: práci zemědělskou, jejíž
plody spotřebujeme a sníme sami, a práci
průmyslovou, obchodní, se kterou půjdeme
do světa, a která bude naše plus. A proto považuji
ministerstvo obchodu, průmysl a obchod, za věc ohromné
důležitosti a několika slovy o této
věci se zmíním. (Posl. dr. Stránský:
Tam se to nevyrábí!) Já jsem, pane doktore,
řekl, že nebudu mluviti proti vládě!
Proti naší vládě bych nerad mluvil,
já mluvil jen o iniciativě. (Hlas: Mladý
Stránský se zastává papínka!
Dr. Stránský: Já půjdu tedy pryč!)
Mně to bude naopak milé, když mne budete poslouchati.
Budiž předem řečeno,
že ve výboru při debatě o ministerstvu
obchodu ministr obchodu opravdu přítomen byl a mnohé
věci, které chci zde uvésti, slyšel
již tam. Ale upozorňuji hned, že zdá se
mi, že politika obchodní a průmyslová
u nás spěje ku katastrofě z několikanásobných
důvodů: předně z důvodů
čistě vnitřních, proto, poněvadž
my tu máme celou řadu odvětví průmyslových,
ve kterých se vůbec nepracuje a pracovati nemůže.
Máme některá odvětví průmyslová,
kde máme na sta a tisíce, snad dokonce desetitisíce
a statisíce lidí zaměstnaných. A nezmění-li
se politika, tyto lidi bude republika mít na krku a bude
jim muset chtěj nechtěj vypláceti podporu
v nezaměstnanosti. Na druhé straně ale směr
naší vlády po této stránce uznávám
příliš úzkým proto, poněvadž
ze strachu, abychom si neudělali nějakých
větších dluhů v cizině na cizozemském
trhu, uzavíráme se dovozu surovin a následek
toho je škoda i vnitřní. (Posl. Mattuš:
Víte, že nám půjčí, když
zde rabujeme?) Ale, půjčí, pane kolego,
když budeme vyvážeti. S rabováním
nesouhlasím ani já a nesouhlasíte vy, celá
i strana nesouhlasí s rabováním, ba dokonce
celý socialistický blok nesouhlasí s rabováním.
Můžeme říci, když jsme u toho,
chcete-li již co vědět, že rabování
a kupování zboží pod cenou súčastnily
se také manželky úředníků
a manželky živnostníků (Odpor).
Ano, vždyť my je známe, nebojte se.
Uvedu dva konkretní případy
a uvidíte z nich, kam vede naše politika obchodní.
Mám na zřeteli konfekci u nás. Máme
v konfekci zaměstnáno tolik lidí, že
jsme schopni vyvážet měsíčně
60.000 obleků do ciziny. Celé hospodářství
konfekční bývalého Rakouska spočívá
na práci naší a na práci vídeňských
českých dělníků a živnostníků.
Pro tyto lidi nemáme zaměstnání. Z
čeho? Kde? Nemáme bavlny, nemáme vlny, nemáme
látek, nemáme nic. (Posl. Zeminová: Obklopili
jsme se čínskou zdí!) Ano osm měsíců
máme republiku, desítkám tisíců
dělnictva vyplácíme podporu v nezaměstnanosti,
promiňte, když řeknu, že lidé,
když nepracují a berou podporu, tak se demoralisují,
to jest jistá věc. Těmto lidem vyplácíme
podporu. Kdybychom podporu, kterou vyplácíme, prodělali
na dovozu surovin k nám a při vývozu hotových
výrobků do ciziny, máme aspoň to mravní
plus, že toho člověka zaměstnáváme,
aspoň to bychom měli. (Posl. Zeminová:
Dělnictvo to samo říká!) Dělnictvo
to samo říká, že se neprosí o
podporu, že chce práci.
Uvedu druhý příklad.
Máme průmysl kožařský. Máme
v republice 450 továren na kůže a boty. Odborníci
němečtí tvrdí, že budeme vážným
konkurentem celému světu kožařským
průmyslem. Kůží sem nemůžeme
dostáti, ani hotovou, ani surovou a 250.000 dělníků,
bude-li politika prováděna takto ještě
dva měsíce, bude úplně bez práce.
(Slyšte!) Přes to přese všechno
mohli bychom však vyvézt spousty vydělaných
koží a hotových bot do ciziny, protože
dnes je cizina chce. Když nám Rumunsko nabízelo
surovinu, zadalo vydělané kůže a hotovou
obuv. Když Jugoslávie nám nabízela suroviny,
žádala vydělané kůže, hotovou
obuv, cukr, když Polsko nám nabízelo suroviny,
žádalo vydělané kůže atd.
To jest obchodní politika, kterou promiňte považuji
za katastrofální pro naši republiku z důvodů
vnitřních. Ale pro mne jsou ještě daleko
důležitější ty důvody celosvětové,
nebo, chcete-li, evropské. (Posl. Hatlák: Kůže
není! Posl. Zeminová: Kůže jest dosti!)
Nabízejí nám kůže Holandsko,
Francie, Švýcary. (Různé výkřiky.)