Nejsme militaristy a tím méně
imperialisty, ale dovedeme se brániti a budeme museti hájiti
spravedlivých svých práv v zájmu lidskosti
a v zájmu Evropy. Jsme vůči všem a také
vždy vůči svým odpůrcům
loyální. Jdeme od samého počátku
války až podnes jedinou jen linií a máme
od samého počátku jasný a určitý
program, kterého jsme nikdy neopustili a neopustíme.
V naší taktice nebylo a není žádné
dvojsmyslnosti, nemáme nic, co bychom zatajovali anebo
skrývali. Mluvili jsme a mluvíme před celým
světem jen odkrytě, otevřeně a poctivě.
Podle těchto prostých
fakt můžeme jistě stručně vyříditi
i nejnovější projev uherského zahraničního
ministra, odpovídající na rozkaz presidenta
mírové konference Clemenceaua. Tato odpověď
Bely Khuna obsahuje nepravdy a dovoluje si slova Clemenceauova
způsobem přímo neslýchaným
zkrucovat, když na př. tvrdí, že Clemenceau
nám uložil ustati v boji proti Maďarům.
Toho rozkazu ovšem Clemenceau nedal a dáti nemohl,
poněvadž právě my se jen hájili
a hájíme proti náporu maďarskému.
Pokud se týče navrženého
jednání ve Vídni, jest ono zřejmě
vyzývavým pokusem, vyhnouti se určité
odpovědi na jasnou výzvu dohody a seslabiti autoritu
spojeneckých mocností, jakož i získati
času k dalšímu postupu, čehož důkazem
je, že maďarská armáda i po této
depeši Bely Kuna neustala ničiti a napadati naše
Slovensko.
Zajímavý dokument o
tomto všem předivu a plánu jasně propracovaném
došel nás právě v tuto chvíli,
kde zjištěno jest toto: Náš profesor dr.
Vydra, který nalézal se ve vězení
v Pruském Slezsku, konstatuje protokolárně
toto:
"V první polovici května,
asi 3 neděle před svým propuštěním
z Ratibořského vězení (1. června),
oznámil mi vůdce hornoslezských bolševiků
Horst Froehlich při rozhovoru o záměrech
bolševických, že bolševici mají vypracovaný
úplný plán a že celá akce má
se počíti útokem vojsk maďarských
proti československé frontě (Slyšte!)
a tak dojíti má ke spojení s Rusy."
Tento dokument dokazuje a osvětluje
dlouhou přípravu celého výpadu maďarského
na naše Slovensko.
Tato prostá holá fakta,
která mluví více, než co by celé
knihy dovedly vyjádřiti, staví jasně
před celým světem najevo, že my od první
chvíle až do dnes, často s krajním sebezapřením,
zachovávali jsme linii naprosté loyálnosti.
Ale zrovna tak jsme nuceni v této chvíli prohlásiti,
jako jsme byli vždy se sebezapřením odhodláni
státi na půdě práva a naprosté
otevřenosti vůči příteli i
nepříteli, že stejně tak jsme dnes odhodláni
svého práva hájiti se stejnou odhodlaností
a rozhodností. Slovensko je naše a Slovensko naším
také zůstane. (Výborně! Hlučný
potlesk).
Předseda:
K slovu jest hlášen p. ministr Národní
obrany Klofáč.
Uděluji mu je.
Ministr Národní obrany
Klofáč (uvítán hlučným
potleskem): Slavné Národní shromáždění!
Zapomeneme-li všech malicherných,
strannických sporů a námětů,
které staly se bohužel na počátku kritické
doby dnešní předmětem téměř
všeobecného zajmu daleko více, než podstata
krise samé, zůstává jediná
možnost, která platí a musí platiti
pro nás všecky i pro celý národ: Otázka
Slovenska jest otázkou cti a mravní síly
národa. (Výkřik: Byla vždy!)
Pro nás vždycky, doufám, že pro vás
také, doufám, že pro všechny.
Kdyby nebylo na kterékoli
straně dosti ochoty, jednati a usuzovati o otázce
maďarského vpádu do našich krajů
pod Tatrami, pak bylo by lépe nejednati o věcech
těch vůbec a nechati osud, aby, veden náhodou,
připravoval nám budoucí historii. Nedávné
ještě doby kritických chvil velkých
národů přesvědčily nás,
že tam, kde bylo jednáno bez nervosity, došlo
se k činům velikým a rozhodným. Mravní
síla a dějinná spravedlnost zvítězily
pak nad politikou zastrašování, násilí
a surovosti. Želíme-li dnes těch chrabrých
synů vlasti, kteří padlí na frontě
slovenské se zbraní v ruce, vzpomínáme-li
se srdcem rozdrásaným bolestí těch
ubohých Slováků, kterým po dobu panství
maďarského hrozí osud čtyři roky
rdousící Srbsko, musíme tím více
soustřediti veškerou svou mravní sílu,
abychom posuzovali poslední události na Slovensku
správně a jednotně.
Každý stranický,
volební nebo dokonce osobní zájem a moment
působí tu tím malicherněji, čím
přesněji pozorujeme vývoj politických
událostí našich i zahraničních
od listopadu m. r. Jasně vyjde tu před námi,
že maďarský útok, kořeny maďarského
útoku na Slovensko, tkví daleko více v celkové
situaci světové politiky než v nedostatcích
naší obrany, ať už tyto nedostatky zaviněny
jsou čímkoliv. Okolnosti, které vpádem
maďarským na Slovensko se vytvořily, nevyrostly
v nás, nýbrž jsou výsledkem řady
různorodých složek, v nichž politická
situace národa maďarského hraje roli nikoliv
poslední. Zahájením porad mírové
konference pařížské ocitli jsme se v
stadiu světového politického chodu, kdy Evropa
začala učit Maďary nové politické
morálce, směřující k přerodu
celkové státní i ideové konstelace
celého světa. Jde tu v zásadě o to,
aby feudální a hegemonistické jejich názory
ustoupily názorům novým, názorům,
vyrůstajícím z kořenů spravedlnosti,
a nároku na národní i kulturní osamostatnění
všech národů a kmenů. Politika maďarská
zůstává barbarsko-imperialistickou právě
tak nyní v rudém rouše, jako byla po převratu
ve skrývaném feudalismu vlády Károlyiovy
a jako byla před tím ve zcela zjevné politice
hr. Tiszy. (Tak jest!) Maďaři brání
se živelní silou pudu sebeobrany, kterým proniknut
jest i násilník a vrah. Tento pud sebeobrany hledá
kdejakou formu, aby vzbudil účast trestající
spravedlnosti, aby vymohl výjimečná ustanovení
ze všeobecné úpravy nových státoprávních
i sousedských vztahů v Evropě. Maďarský
národ dodnes proniknut jest ve všech svých
vrstvách hlubokým přesvědčením,
že vedle Maďarů není lidí na světě,
speciálně pak v rámci hranic, které
si ve své chauvinistické ideologii vybudovali.
Také nynější
ofensiva maďarská a její politická argumentace,
jak ji známe z ústních i písemných
projevů presidenta Garbaie a komisaře pro věci
zahraniční Bely Kuhna, jest důsledkem maďarské
rozpínavosti a sleduje jen jediný cíl, totiž
prokázati celému světu, že Maďaři
mají daleko větší existenční
oprávnění v rámci budoucí rodiny
národů, než jaké jim spravedlnost v
důsledku světové války vyměřuje.
Jest to poslední snad zákmit boje mezi starou a
novou státní a národní ideologií,
mezi názorem udržitelnosti hegenomie a názorem
hluboce zakořeněné spravedlnosti. My musíme
jen litovati, že tento poslední snad velký
ideový spor, řešený zbraní, odehrává
se na naší půdě a že poslední
květy a plody konečné spravedlnosti a nového
života v Evropě musí býti zkropeny drahou
českou krví, že z nich bude k nám po
všecky časy dýchati poslední lkaní
mučených Slováků, našich předrahých
bratří podkarpatských.
Pravil jsem, že náš
boj s Maďary jest výsledkem celkového politického
vývoje od převratu v listopadu m. r. V boji tom
mstí se na nás usilovná snaha ententy, postaviti
svět na nové a zdravé základy. Kdyby
byla ententa chtěla napodobiti diplomatickou a politickou
praxi Německa a diktovati vítězný
mír poraženému Německu v Berlíně
tak, jako to za rachotu prvních výstřelů
v r. 1914 bylo Lloydem Georgem slibováno, že mír
bude podepsán v Berlíně ve stínu oštěpů
bengalských jezdců, prohánějících
se po"Unter den Linden", byli bychom snad měli
mír, ale bez záruk do budoucna. Francie měla
velké poučení na vlastním vývoji
z mírů spěšných. V r. 1871 byly
26. února sjednány ve Versaillích s německými
plnomocníky mírové prelimináře,
prvního a druhého března byla již úmluva
ratifikována a 10. května mírem frankfurtským
znovu potvrzena. Rány, které tu dopadaly na poraženou
Francii, šly ráz na ráz, ale probudily v celém
národě jen ducha vlasteneckého odboje, všeobecné
obětavosti a nadšení pro budoucnost vlasti.
Dnešní mírová konference má situaci
zcela jinou. Jí jde o přestavbu celých dosavadních
řádů a hlavně o to, aby rodící
se kvas národů měl v budoucnosti povinnost
zabývati se jen eventuálními rozpory novými
a nebyl nucen léčiti recidivy starých ran
a nemocí. Tato chorobná až úzkostlivost
ententy a mírové konference, aby každému
bylo dáno, což jeho jest, a nebyly apriorně
kladeny předpoklady nových sporů v budoucnosti,
dopřává takovým z poražených
národů, jako jsou Maďaři, času,
ale i intensity k akcím rázu bolševického
a excesům, jako je útok na Slovensko.
O vojenské situaci a příčinách,
jež vedly k tomu, že se podařilo Maďarům
získati určité úspěchy na frontě
slovenské, měl jsem příležitost
promluviti už v brannném výboru. Vojenská
část vládní odpovědi na dotaz
kolegy majora Špačka a soudr. o událostech
na Slovensku poučí vás co nejdokonaleji.
Dovolím si vám v nejbližších dnech
doručiti obsáhlý spis, který podle
dokumentů bude líčiti nejen vývoj
posledních událostí na Slovensku, ale i vývoj
celkové naší vojenské organisace. Jen
tolik dovoluji si vám dnes oznámiti. Ministerstvo,
v jehož čele stojím, učinilo vše,
co za daných okolností učiniti se dalo. (Potlesk
na levici. Odpor ve středu.)
Prosím, každému
stojí k disposici dokumenty. Prosím, kdo je moudřejší
než Pellé a všichni odborníci, kteří
pracují na vojenské organisaci, ať mluví!
(Hlučný odpor ve středu a na pravici,
potlesk na levici. Předseda zvoní). Opakuji,
prosím, klidně: Ministerstvo, v jehož čele
stojím, učinilo vše, co za daných okolnosti
učiniti se dalo. (Opětný potlesk na levici,
odpor ve středu a na pravici).
Předseda
(zvoní): Prosím se vším důrazem
o klid.
Ministr N. O. Klofáč:
Pánové, já jsem se nepřišel omlouvati.
Také se neomlouvám, nemám proč se
omlouvati. Za to, že jsem utvořil armádu, bych
si vyprosil, aby kdokoliv z vás mne ještě napadal.
(Opětný hluk a vřava).
Předseda
(zvoní): Prosím o klid. (Vřava
neutuchá.) Pane kolego Slavíčku, prosím
o klid, aby řečník nebyl vyrušován.
Pane kolego Stránský, nemáte slova. Slovo
má pan ministr Klofáč.
Ministr N. O. Klofáč:
Co předčítám, předčítám
po revisi kolegů ministrů, proto kolega Stránský
nemá práva mně nic vyčítati.
Vytvořili jsme svou armádu za nejnepříznivějších
okolností vnitřních i vnějších.
Jen tomu že se.... (Potlesk na levici, hluk a vřava
ve středu a na pravici Post. Juriga: Když budete tleskat,
budeme pískat!)
Předseda:
Pane kolego Jurigo! Prosím o klid. (Vřava neustává.)
Pane kolego Srdínko, prosím o klid! Pan ministr
Klofáč má slovo.
Ministr N. O. Klofáč:
Vytvořili jsme svou armádu za nejnepříznivějších
okolnosti vnitřních i vnějších.
(Hluk. Různé výkřiky.. Předseda
zvoní.) Jste informováni, že jest možno
takhle lhát den jak den, se ptám. (Hluk.)
Předseda (zvoní):
Prosím o klid.
Ministr N. O. Klofáč:
Vytvořili jsme svou armádu za nejnepříznivějších
okolností vnějších i vnitřních.
Jen tomu, že se soustředěné a neúnavné
práci nejrůznějších činitelů
podařilo v pravé chvíli po revoluci 28. října
m. r. podchytiti mravní síly našeho lidu a
skonsolidovati všecka srdce i celého ducha národa
k ochraně vlasti, můžeme děkovati, že
ve chvíli nejvážnějších
nebezpečenství má vlast chrabrou záštitu
v našich vůdcích. Dokumenty a cifry, které
budete čísti ve spise, který jsem si vám
dovolil nyní ohlásiti, zbaví mne nutnosti
před vaším slavným forem pronášeti
řeč na obranu proti lidem malé víry.
Nejsme slabí dnes a duch našeho vojska je výborný.
O tom přesvědčili se i kolegové vaši,
kteří právě vrátili se od bojujícího
vojska na Slovensku.
Přehlédněme
stručně, za jakých okolností budována
a tvořena byla obrana naší mladé republiky.
Celková situace počáteční byla
velmi výstižně charakterisována faktem,
že v čelo ministerstva Národní Obrany,
tedy nejvyššího vojenského úřadu
republiky postaven jsem byl já, který po léta
jsem vedl boj s rakouským militarismem, já, v němž
za ta léta voják viděl svého zastánce,
svého tlumočníka. Povinností mou,
jakožto politika a ministra Národní Obrany
bylo v první řadě mocí svého
jména, které jsem získal touto dlouholetou
prací, dlouholetým bojem za svobodu národa,
působiti v lidu k tomu, aby veškeré složky,
které by platně mohly přispěti k obraně
vlasti, byly soustředěny, preorganisovány
a vloženy v novou budovu naší republikánské
a demokratické, při tom však výkonně
mocné armády. Věděli a cítili
jsme všichni, že dobrovolná kázeň
a dobrovolná služba, jak ji obětavě
vykonávali v době po převratu naši Sokolové,
dělnické tělocvičné jednoty,
členové střeleckých jednot a jiní
dobrovolníci se studenty v čele, jest ryze revoluční.
Bylo nutno přesvědčiti nejen obyvatelstvo,
celý národ, ale hlavně vojáky, celou
tvořící se armádu, že vojsko
není nějakou zvláštní mocí
ve státě, postavenou mimo národ, v rukou
několika vedoucích činitelů, nýbrž
že je součástí celé exekutivní
moci státní. Bylo třeba ukázati ohromný
rozdíl mezi dřívější armádou
hájící dynastické zájmy a postupující
nejednou dle komanda kamarily proti zájmům národů
a nynější z vůle národa vzniklé
armády republikánské, jejíž síla
a pohotovost měla nám zaručiti úplnou
neodvislost a klid ku provádění velkého
reformního díla vnitropolitického. Kdo objektivně
vzpomíná na celkovou náladu začátkem
listopadu m. r., jistě posuzuje zcela jinak výkony
mého ministerstva než ti, kdož soudí dle
jednotlivostí nám okamžitě nepříznivých.
Z rozvrácených front a vyloupených etap vraceli
se vojáci fysicky podlomeni, mravně rozháráni,
válkou a událostmi revolučními znechuceni
k jakékoliv službě vůbec. Vojáci
ti vítáni byli doma svými rodinami a příbuznými
s radostí, že přece podařilo se zachrániti
je při životě a v jakéms takéms
zdraví. A do takovéto nálady přicházeli
jsme my se svými svolávacími přihláškami
a mobilisačními příkazy. Není
divu, že vojáci, kteří museli v době,
kdy se konečně dostali z nenáviděné
vojny domů, narukovati zase do kasáren, upravovali
si v nich život v úplném kontrastu k dosavadnímu
vojenskému svému utrpení. Nebylo, vážení
pánové, lehko přemoci tento reformní
proud vycházející, z mužstva samého
a nalézti pro armádu takové formy demokracie
a republikánství, které by nikterak neohrožovaly
pravý účel armády: její bitevní
schopnost. Podařilo se nám to, že jsme dovedli
vojenské zkušenosti mužstva spojiti obdivuhodnými
vzory legionářské kázně. Nebylo
to snadno jen proto, že mužstvo tu ztrácelo značné
procento volnosti a autonomie práce po převratu
nabyté, ale i proto, že zděděná
u nás nenávist, která v armádě
rakouské spatřovala nástroj reakce, prostým
zákonem setrvačnosti působila i zde, a v
každém našem činu viděla hned stíny
rakušáctví a reakce.
Jsem dalek toho, abych někomu
vyčítal jakoukoli svévoli, abych se domníval,
že byl v Československé republice kdokoli,
jemuž by záleželo na tom, aby sílu jednotnosti
naší armády rozrazil. Přispívala
k tomu jen celková a všeobecná touha brzkého
návratu do poměrů zcela mírových.
Nesmírný sklon zapomnění všech
těch strastných dob válečných
byl sesilován mocným tlakem hospodářským,
který nutil, aby nezaviněné škody, jež
jsme válkou utrpěli, byly co nejrychleji napraveny.
Proto bylo na všech stranách voláno po demobilisaci
jednotlivých kategorií a ročníků,
proto bylo pohlíženo na vojnu a její přípravy
jako na obtížný zbytek dřívější
válečné setrvačnosti. Tento myšlenkový
moment byl pak sesilován neochvějnou, často
však mylně vykládanou důvěrou
v dohodu. Tradovalo se u nás, že není zapotřebí
starati se o vojenské vyzbrojení republiky proto,
že naše hranice jsou naprosto jisté a pevné,
že nenajde se nikdo ze sousedů, který by beztrestně
mohl nám jakožto spojencům dohody jakýmkoliv
způsobem ublížiti. Těmto myšlenkám
podlehl celý národ a my, kteří jsme
budovali armádu, museli jsme nejednou zařízení
velmi důležitá a podniky značně
riskantní zařizovati na vlastní zodpovědnost.
Činili jsme to rádi, neboť jsme věděli,
že děláme věc dobrou, která vždycky
dojde plného schválení směrodatných
kruhů.
Za takovýchto okolností
budovali jsme armádu, za takových okolností
pracovali jsme usilovně, abychom vytvořili postupně
takové vojsko, aby bylo bezpečnou ochranou naší
svobody a republiky. Když ujal se generál Pellé
svého úřadu jako chef hlavního štábu
československé branné moci, byly vypracovány
přesné a soustavné plány organisační,
a mohu prohlásiti, že armáda ve svém
rozvoji je stále v přesném tempu organisačním
s plány, které generál Pellé po dokonalé
úvaze vypracoval.
Ovšem lupičská
politika sousedního státu přepadla nás
dříve, než organisační přípravy
dokonale mohli jsme provésti.
Otázka krise na Slovensku
není jen otázkou vojenskou, jak by se při
prvním pohledu zdálo. Řešiti úspěšně
krisi vpádem maďarským na Slovensku vzniklou
neznamená jen nakoupiti výzbrojní předměty,
zalarmovati mužstvo a dobrovolníky, vyhnati Maďary
z míst, kam se drze vetřeli, nýbrž znamená
nutnost a povinnost, obroditi celé soustavy našeho
veřejného myšlení, pokud se pne k válce
a vybudování branné moci. Musel přijíti
maďarský náraz, abychom slyšeli z úst
celého národa volání po silné
moci, která by v každém okamžiku stála
pohotově, aby potřela vnějšího
nepřítele, který by na kterémkoliv
místě ohrožoval území, na něž
máme svaté právo. Musela bohužel přijíti
krvavá vlna bojů na Slovensku, aby národ
nabyl prvních zkušeností, jak se v případě
války chovati. A tu dlužno připomenouti jedno:
Veřejnosti české a bohužel i českého
tisku zmocnila se v prvních dnech panika, která
nabyla takového rozsahu, že vážně
ohrožovala jednotnost naší fronty a kompaktnost
našeho obranného vojska. Tady je hlavní chyba.
(Tak jest! Výborně!) Našlo se množství
osob, které v touze, státi se předmětem
všeobecného obdivu, rozšiřovaly nejsensačnější
zprávy o početnosti maďarského bolševického
vojska, o jeho krvelačnosti a o hrůzách slovenské
fronty. Nikdo z nich, ani žádný z listů,
které ochotně takové zprávy rozšiřovaly,
si neuvědomil, jakou měrou ohrožuje obrannou
schopnost vlasti. Zdařilo se nám hlavně informováním
českých žurnalistů přivésti
zpravodajství o situaci na Slovensku do pravých
kolejí, činitelům politickým podařilo
se zameziti stranické využívání
tragické této episody našich dějin.
Základem všech našich dalších počinů
musí býti chladná rozvaha na jedné
a úplná sebedůvěra na straně
druhé. Ne ve svůj prospěch a na obranu svého
úřadu volám: Zanechme všech malicherných
stranických sporů! Na rekriminace máme vždycky
času dosti! (Hlas: Teď najednou!) Já
vždycky jsem byl takový a nikdo mi nemůže
vytýkati, že já bych, dokud konám svůj
úřad, postavil se na stanovisko stranické.
To se mohu dovolávati všech stranníků
z Vaší strany, kteří se mnou mají
co dělat. Každý můj projev je prost
jakékoliv nízké stranickosti. Tuto nectnost
bohudík nemám.