Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Žádám o přečtení dalšího návrhu.

Sněmovní tajemník dr. Haasz (čte):

§ 3. "Vyhlášky občanské činí politický úřad okresní, ve městech s vlastním statutem úřad obecní, pověřený politickou správou, na Slovensku matrikář".

§ 7., odst. 2. za slovy: "a je-li tu blízké nebezpečenství smrti, na politický úřad okresní" ("obecní") následuje věta: "Na Slovensku příslušejí tato práva županovi".

§ 8. První věta zní: "Přivolení k manželství se prohlašuje před přednostou politického úřadu okresního (obecního) nebo jeho nástupcem (na Slovensku před matrikářem) u přítomnosti dvou svědků a přísežného zapisovatele".

§ 9. Druhá věta zní: "Potřebí je dovolení politického úřadu II. stolice (župana)"

§ 11. "Politické úřady okresní (obecní, matrikáři) vedou o vyhláškách a o sňatcích knihu vyhlášek a sňatků a vydávají z nich na požádání úřední vysvědčení".

§ 29. Za druhou větu budiž vsunuta věta tato: "Na Slovensku lze si stěžovati do rozhodnutí matrikářova k županovi, do rozhodnutí županova k ministerstvu vnitra".

§ 30. "Ustanovení §§ 1.-12. a 29. tohoto zákona vztahují se také na Slovensko".

Předseda: Také tento návrh nese dostatečný počet podpisů a jest předmětem jednání.

Slovo dále má pan kolega Rouček.

Posl. Rouček: Slavné Národní shromáždění!

Dovoluji si předem prohlásiti jménem klubu, jemuž náležím, že, ačkoliv předloha zákona, navržená právním výborem, neodpovídá úplně všem našim požadavkům, budeme přece hlasovati pro ni tak, jak byla navržena.

Nežli vejdu do merita jednání, dovolím si dotknouti se výroku svého velectěného pana předřečníka, který zněl, jestli jsem se nemýlil, že strana, ke které on náleží, jest toho názoru, jestliže někdo snad třeba z lehkomyslnosti učinil nějaký krok, který se později pro něho objevuje jako škodlivý, že tento člověk dle názoru jeho a jeho pánů kolegů jest nucen nésti následky této lehkomyslnosti. Vedle toho pravil můj velectěný pan předřečník, že on i jeho kolegové jsou pro naprostou svobodu a že si přejí, aby na nikoho nebyl činěn jakýkoli nátlak. Já jsem tomu rozuměl asi tak, že pánové si nepřejí, aby jakýmkoliv způsobem jejich katolické přesvědčení, jejich svědomí - není-liž pravda - bylo dotčeno neb znásilněno. Velectění pánové, já mám jistě povinný respekt k svobodě, na kterou má nárok každý jednotlivý člověk. Já ji dovedu respektovat proto, poněvadž já jsem na vlastním těle a na vlastní duši ucítil, jak vypadá taková svoboda, o které se mluví, ale která se v praxi neprovádí.

A velectění pánové! Když bychom o té svobodě měli hovořiti a kdybychom tak šli do těch časů minulých, - nekruťte očima, pane kolego, když se mluví o svobodě z vaší strany, nemohu si pomoci, mě to lehtá, utíkám se k historii - viděli bychom ukázky takové svobody. Vidíme, jaká to byla svoboda, když ve jménu náboženství táhli proti Waldenským a Albigenským, když se pořádaly křižácké výpravy proti Čechům, proti Jiřímu z Poděbrad, když ve jménu té svobody se pořádaly hony na české bratry, kteří se musili skrývat se svou vírou. (Hlas: Prosím, tak zlé to nebylo!) Prosím, tak zlé to bylo, kdyby vám to nestačilo, co zde pravím. (Posl. Kroiher: Nikdo nemluvil o svobodě!) I o svobodě se mluvilo. Pak byly věci takového rázu, že opravdu i o té svobodě se mluvilo, ale že nebylo jí tam, kde se právě o ní nejvíce mluvilo.

Když, pánové, chcete míti doklad z přítomné doby o té svobodě, zůstaňme při tom. Vždyť já jsem pro to, aby nikomu z ohledů náboženských nestala se křivda, aby nikdo nebyl znásilňován. Já mluvím nyní za svou osobu. Já jsem nikdy ve svém životě nikoho nejmenším způsobem neznásilňoval, já každé násilí, páchané na komkoliv, odsuzuji, ale také žádám pro každého tu plnou svobodu, o které se musí nejen mluviti, ale která se musí také každému plnou měrou dopřáti bez ohledu na to, ku které straně náleží. Na svobodu má každý právo proto, ne že jest politický stranník, nýbrž že jest člověk. (Hlas. Řekněte to v redakci vašeho časopisu, pane kolego!) I tam jsem to řekl častokráte a buďte ubezpečeni, že to řeknu i opětně. (Hlas: Hlavně Indráčkovi jste to řekl?) Nevím, že by byl můj soudruh Indráček někoho znásilnil, a můžete-li to dokázati, můžete ty důkazy podati veřejnosti, ale nepatří to do debaty. Když chcete o tom hovořiti a chcete na tom poli zůstati, budeme mluviti o svobodě náboženské, neb kdo z nás vám působil nějaké násilí v náboženské výchově? Na druhé straně říkáte, že každý má býti ponechán osudu, když ho lehkomyslně zavinil. My jsme měli ve školách radu bezkonfesijních rodičů, proč jste neuplatňovali zásady náboženské svobody vůči nim? Proč jste žádali, aby na ty děti bezkonfesijních rodičů byl vykonáván úřady nátlak, aby se musily přihlásiti k nějakému státem uznanému náboženství? Proč jste nedopřáli svobodu učiteli, který vystoupil z církve ve starém Rakousku, který vám ničím neublížil, který dával jenom průchod vlastnímu přesvědčení, proč jste se starali, aby byl odstraněn se svého místa, proč jste totéž žádali od úředníků, kteří byli ve státní službě? (Posl. Čuřík: Rakousko nebylo naše!) Tam jste měli největší vliv. Pardon, já tyto věci, velectěný pane kolego, nevykládám, to Rakousko bylo, ale já říkám, že na váš nátlak se všechny tyto věci v Rakousku dály. O nic jiného se mne nejedná.

Ale, velectění pánové, nyní k věci. Církev na koncilu tridentském prohlásila následující definici - nebudu citovat latinsky, použiji českého překladu, aby všichni páni rozuměli: "Kdo by tvrdil, že stav manželský má přednost před panictvím, a že není lepší a blaženější zůstati panicem nebo svobodným, nežli vejíti v manželství, ten budiž proklet." Toto usnesení koncilu tridentského odporuje dle mého názoru samotné bibli, ve které se doslovně praví, že Bůh naopak řekl: "Není dobře člověku býti samotnému, učiňmež mu pomocnici podobnou jemu." Tedy koncil tridentský opravuje samého Boha, neboť Bůh řekl, že není dobře býti člověku samotnému, a ctihodný koncil naproti tomu prohlásil, že je lepší a blaženější zůstati samoten. Prohlásil za prokleta každého, kdo by tvrdil opak a zapomněl, že proklíná samotného Boha, který ten opak slavnostně již v ráji prohlásil a první ženu stvořil. (Posl. Rýpar: Pane kolego, jako bývalý kněz přece víte, že sám Kristus právě o tom mluvil a vynášel panický stav nad manželský a přidal k tomu slova: "Kdo pochopiti můžeš, pochop".) Pane kolego, nepřerušujte mne, snad dostanete slovo po mne a budete moci mluviti. Vy tento názor vtloukáte i těm, kteří ho pochopiti nechtějí nebo řekněme, pochopiti nemohou. V tom jest rozdíl mezi mým a vaším názorem, mezi názorem vašim a Kristovým. (Posl. Aust: Kristus měl tři milenky!) Pánové, já bych vás prosil, abyste do debaty nevnášeli tento tón, ta věc jest příliš vážná, než abychom ji odbývali nějakými vtipy. (Tak jest!) Já tedy prosím, abychom zůstali na úrovni, kterou dnešní debata vyžaduje. (Posl. Rýpar: Podotýkám k tomu pouze ...).

Předseda (k posl. Rýparovi): Pane kolego, přihlásíte se snad ke slovu.

Posl. Rouček (pokračuje): Bože můj, pane kolego, dostanete slovo a můžete mne opraviti, já jsem ani jediného řečníka ani jediným slovem nevyrušoval. Ale, velectění pánové, zrovna tak jako proti bohu postavil se koncil tridentský proti apoštolu Pavlovi, kterého se církev velice často dovolává a kterého nazývá učitelem národů, neboť on výslovně řekl: "Lépe jest ve stav manželský vstoupiti, nežli se páliti (t. j. prudkými vášněmi zmítánu býti)". Tedy v tomto případě i na apoštola Pavla by se hodilo prohlášení tridentského koncilu: "Budiž proklet!" Promiňte, pánové, já tím nijak nesnižuji a ani nemám nejmenšího úmyslu snižovati dobrovolně a poctivě zachovávané panictví, to zde prohlašuji docela otevřeně, ale pravím že jistě snad kde komu z nás jest známo, jak hrozné, přímo heroické síly jest třeba k zachování dobrovolného panictví, dobrovolné čistoty. O tom nás ostatně poučuje i římský breviář, kde v životopisech sv. Petra de Alcantara a sv. Jana Cantia se líčí, jakým způsobem tito svědci přemáhali ty chvíle svého hrozícího pokušení. Praví se tu o nich, že po celý život trýznili své tělo neúnavnými posty, bičováním až do krve, že vrhali se do ostrého trní a do ledové vody. To byli svatí a přece museli používati tak brutálních prostředků, aby to své panictví uchránili. (Posl. Zeminová: Katoličtí kněží jich již neužívají! Veselost. Hluk.)

Tedy proti těm, kteří se snažili dovozovat, že stav manželský se Bohu méně líbí než ten stav svobodný, vystupuje ostře sám sv. Chrysostomus, který volá k mužům i ženám, že to není pravda, a na důkaz toho uvádí, že všichni proroci byli ženatí: Mojžíš jako Isaiáš i Ezechiel, a slavnostně dodává: "Adiutrix tibi data est uxor, non insidiatrix", t. j. za pomocnici ti byla dána žena, ne za nástroj úkladů, jak často tvrdili a dodnes tvrdí obhájci celibátu kněžského. Velectění pánové! Ale nejenom všichni proroci, i všichni apoštolové, jak tvrdí svatý Ambrož - Pavla a Jana vyjímaje - byli ženatí, a apoštola Petra, tedy člověka ženatého a otce rodiny, dokonce Kristus ustanovuje hlavou své církve, volaje k němu: "Ty jsi Petr, to je skála, a na té skále sdělám církev svou ...". A byl to sv. Klement z Alexandrie, který právě proti těm, kteří manželství považovali za něco nižšího, než je panictví, polemisuje tímto zajímavým způsobem: "Chtějí tací i apoštoly opovrhovati? Petr a Filip zplodili v zákonném manželství dítky; Filip provdal své dcery". Apoštol Pavel mluví zřejmě o manželství kněží, když podotýká: "Musí pak biskup bez úhony býti, jedné manželky muž". A zrovna jako na adresu těch, kteří zavazovali a zavazují dodnes k nucenému celibátu, volá: "Duch pak zjevně praví, že v posledních časích odstoupí někteří od víry, poslouchajíce duchů bludných a učení ďábelských, mluvících v pokrytství lež a majících svědomí své jako zločinci znamenané, přikazujíce se neženiti". Já podotýkám docela loyálně, že se to týkalo gnostiků a Manichejských, kteří vyhlašovali manželství za hřích, a hodí se to jako ušité i na ten koncil tridentský, který rovněž přikázal "se neženiti" a statisíce katolických kněží tím uvrhl i s jejich nelegitimními ženami a dětmi do neštěstí a hanby. Tedy apoštol Pavel, ten jediný, kterého se zastánci celibátu na jiném místě dovolávají, pronesl o bezženství pouze své mínění, poznamenal pouze výslovně, že on nemá v tom ohledu žádného příkazu Páně, a výslovně podotýká: "Ne abych na vás osidlo uvrhl, to jest, abych vás zavazoval k něčemu, co by vám bylo nebezpečím a záhubou." Charakteristické jest, že na koncilu nicejském r. 325 byl zamítnut ještě návrh na zavedení celibátu kněžského a že koncil výslovně prohlásil tenkráte, že k manželské zdrželivosti nikdo nesmí býti nucen. A stejně charakteristické jest, že v dobách pronásledování církve, v dobách její chudoby a útrap byli kněží vesměs ženatí a že teprve tenkrát, kdy církev domohla se státního uznání, vládnoucího postavení a nabyla světských statků, zaveden byl kněžský celibát.

Dnes se, velectění pánové, mluví velmi mnoho o nerozlučitelnosti manželství, a církev na koncilu lateránském v Římě r. 1123 nařídila rozloučení kněžských manželství a synoda oxfordská z r. 1222 stanovila, že kněží své manželky i proti jejich vůli (etiam invitas et renitentes) zapuditi musí.

V Čechách samotných se celibát kněžský ujímal - a to je všeobecně známo - jen velmi zvolna. Sám kanovník Kosmas ku příkladu, ten známý kronikář český, byl ženat a věnuje také své manželce vděčnou vzpomínku ve své kronice k roku 1117, kdy tato družka jeho osudů nedílná, jak o ní vroucně píše, zemřela. A když roku 1197 chtěl papežský legát Petr na Hradčanech předsevzíti svěcení na kněžství a žádal od kandidátů kněžství závazek celibátu, nastala mezi přítomnými věřícími taková bouře, že byl legát nucen utéci z kostela.

O tom, jak i později celibát byl zachováván, svědčí výmluvně známá Acta visitace arcijáhenské, tedy ne pramen církvi nepřátelský, dle kterého více než polovina pražských farářů žila v konkubinátě, a o tom svědčí ten bolestný výkřik šlechetného církevního reformátora Miliče: "Ohavnost spuštění stanula na místě svatém!"

Velectění pánové! Ty překážky, které kněžím nastavila církev katolická v cestu tak, aby nikdy nemohli uzavříti platné manželství, byly uznány i státním zákonodárstvím rakouským. Shnilý stát rakouský tu dělal církvi katolické ochotného policajta a pomáhal jí držeti kněze násilně v zajetí nuceného celibátu. Občanský zákonník starého Rakouska obsahuje v § 63. následující ustanovení: "Osoby duchovní, které již posvěcení vyšší obdržely, též i osoby řeholní obojího pohlaví, které slavný slib učinily, že zůstanou svobodny, nemohou činiti platných smluv manželských." Předpis tento byl ovšem přejat ze starého církevního práva do josefínského patentu z roku 1783 a s tímto opětně do rakouského všeobecného občanského zákonníka z roku 1811, který doposud platí snad i v naší československé republice, není-li pravda? - poněvadž jsme všechny staré zákony a všechna stará zařízení od starého Rakouska přejali.

A tak zůstávají nám do dnes v platnosti i taková právní monstra - takové anomalie, právnické obludy, jakými jest zmíněný § 63. obč. zák., který byl do nedávna vykládán tak, jako by se vztahoval i na ty kněze, kteří z církve římskokatolické dávno vystoupili. Církevní právo stojí na stanovisku, že vyšším svěcením vtiskuje se knězi nezrušitelné znamení, - character indelebilis, - který se nedá nikdy ani po vystoupení z církve odložiti. Totéž ale učí církevní právo také o křtu, který vtiskuje pokřtěnému také nezrušitelné znamení, takže dle církevního práva, kdo byl jednou pokřtěn podle katolického ritu, nemohl by vůbec z katolické církve vystoupiti. Tento názor ostatně sdílelo i také naše bývalé rakouské zákonodárství a sice až do vydání ústavy a to tak důsledně, že každé vystoupení z církve, nebo jak se tomu říkalo, každé odpadnutí od církve bylo světskými soudy velice přísně trestáno.

Po vydání ústavy bylo ovšem již lépe. Státní základní zákony, které papež Pius IX., jak známo, slavnostně proklel, dovolily každému změniti náboženské vyznání dle libosti. Tím padla také ve státním rakouském zákonodárství zásada o nezrušitelném znaku katolického křtu. Ve státních základních zákonech jsou také následující předpisy: Čl. 2. ze dne 21. prosince 1867. "Před zákonem jsou si všichni státní občané rovni."

ČI. 14. téhož zákona: "Úplná volnost víry a svědomí jest každému zaručena. Požívání občanských a politických práv nezávisí od náboženského uznání."

Čl. V. zákona ze dne 25. května 1868 zní: "Přestoupením na jiné náboženství pozbývá opuštěná církev neb společnost náboženská všelikých práv společenských k vystouplému a tento pozbývá také všelikých práv k ní." To bylo ovšem jenom na papíře, v praksi se to provádělo docela jinak. Katolický kněz měl na př. právo vystoupiti z katolické církve, ale jako na posměch všem těm státním základním zákonům nebyl postaven na roveň těm ostatním občanům, nepožíval občanských práv, o kterých státní základní zákony mluvily, poněvadž ta opuštěná církev katolická jej považovala i nadále za svého poddaného, za svého vězně, a stát, nedbaje vlastních základních zákonů, - a to je charakteristické - dělal jí při tom ochotného biřice a znemožňoval vystouplým katolickým kněžím uzavření každého platného, i civilního manželství. Velectění přátelé, jestliže uzavřel kněz z církve katolické vystouplý přece sňatek v jiné státem uznané církvi, pospíšila si nejbližší konsistoř zpravidla s udáním - na doklad té svobody - k nejbližšímu světskému soudu, který až do nedávna v Rakousku taková manželství ihned prohlašoval s největší ochotou na její pokyn za neplatná, a tak tedy pracovala církev pod protektorátem té nemravné dynastie Habsburků,pod protektorátem toho pověstného záletníka, Františka Josefa, toho majitele celé řady maitres, a hlásala při tom: co Bůh spojil, člověk nerozlučuj - zrovna tak, jak se k této zásadě hlásil František Josef, tento vzorně pověstný manžel, který si dával titul "apoštolského veličenstva " (Výborně! Hlas: Z Boží milosti! Veselost.) Jsem pevně přesvědčen, že již v zájmu veřejné mravnosti i v zájmu samotného náboženství - to je mé upřímné přesvědčení a ničím mne od něho neodvrátíte - měl by býti celibát - já mám na mysli nucený celibát katolického kněžstva - zrušen, poněvadž skutečně obchoduje s nejpřirozenějšími právy člověka. Tím více je pak ovšem jisto, že náš československý stát, naše republika, musí okamžitě zrušit platnost toho §u 63. občanského zákona vůči oněm kněžím, kteří z katolické církve vystoupili a na něž tato církev po jejich vystoupení absolutně žádného práva více nemá.

A Jestliže však, velectění přátelé, trvá nicméně katolická církev v tomto ohledu na donucování svých kněží k celibátu, který není žádnou ctností, není-li zachováván dobrovolně a s láskou, pak nesmí v tomto ohledu dělat církvi ochotného pomocníka moderní stát, takového pomocníka, jakým nechceme míti my všichni naši československou republiku! Rakouský stát stál v tomto ohledu se svým předpotopním občanským zákoníkem, abych řekl, přímo pod kuratelou katolické církve, on udržoval katolické kněze v poutech nuceného celibátu již tím, že jim po vystoupení z církve bránil ve vstupu do jakékoli veřejné služby státní. On je tedy po vystoupení z církve, aby se zalíbil církvi, zbavoval chleba na všech stranách a ničil tu jejich bídnou existenci, a sice brutálně. A vedle toho drze ještě zasahoval do jejich manželství, rušil tato manželství na pouhé přání biskupských ordinariátů bez jakéhokoli ohledu na nevinné, bezbranné jejich děti, které se tak stávaly obětí bídy a hanby. V tom byt jistě znamenitý doklad, jak stát, který si říkal katolický, chápal ta Kristova slova: "Nechte maličkých přijíti ke mně". Naše československá republika nesmí ovšem znáti žádného násilnictví vůči komukoliv ze svých občanů. Ona nesmí znáti také žádného služebníčkování vůči kterékoliv církvi a proto musí ve vlastním zájmu zrušiti takové paragrafy, které byly pojaty do rakouského občanského zákoníka z církevního práva a josefínského patentu.