Přistupujeme k
a sice k prvnímu odstavci,
jímž jest
1. zpráva právního
výboru (tisk č. 298) a dodatečná
zpráva téhož výboru o návrhu
zákona na reformu manželského práva,
s resolučním návrhem dra Rolíčka
(tisk č. 1007).
Zpravodajem jest pan kol. dr. Bouček.
Uděluji mu slovo.
Zpravodaj posl. dr. Bouček
vystupuje na řečnickou tribunu (Hlučný
potlesk na galerii).
Předseda
(zvoní): Vyzývám obecenstvo na galerii,
aby zdrželo se jakéhokoli zasahování
do jednání.
Zpravodaj posl. dr. Bouček:
Slavné Národní shromáždění!
Úvodem malou reminiscenci.
Roku 1876 poslanecká sněmovna rakouská přijala
zákon, kterým se měnily §§ 63.,
61. a 111. občanského zákona. Panská
sněmovna osnovu zamítla a je zajímavo, z
jakého důvodu. Nedostačovala jí. Říkala,
že je zapotřebí naprosté změny
veškerého práva manželského a obávala
se, že kdyby tato osnova byla přijata, k důkladné
reformě manželského práva v dozírné
době by nedošlo vůbec. A nedošlo - zastaralý
zákon přežil staré Rakousko. Nebýti
tehdejšího liberalistického záchvatu
panské sněmovny, mohli jsme býti ušetření
dnešních těžkých chvil zápasů,
mohli jsme míti deseti tisíce nemanželských
dětí méně a mohli jsme míti
deseti tisíce zdravých mužů více,
kteří, když manželství jejich ztroskotalo,
vehnáni byli v náruč prostituce se všemi
příšernými toho důsledky.
Osnova zákona, kterou máte
dnes v ruce, má 3 díly. První zabývá
se formou sňatku, druhý oddíl otázkou
rozlučitelností, třetí překážkami
manželskými.
Pokud jde o formu sňatku,
odchyluje se osnova, která dnes je ve vašich rukou,
od osnovy, která vám byla předložena
před více než čtyřmi měsíci.
Splním poctivě úkol, který na mne
byl vznesen, ale prosím, nezazlete mi, jest-li že
pokládám za nutno, abych uvedl všechno to,
co nás vedlo k tomu, abychom vám předložili
návrh původní, a co konečně
nás přimělo k tomu, že vám dnes
předkládáme osnovu odchylnou. Přiznávám
se vám bez obalu, že si připadám jako
obhájce, kterému se klient jeho doznal k zločinu,
pro který je žalován, ale který přece
podle své povinnosti musí jej před soudem
hájiti. Uvedu důvody, které nás vedly
k tomu, že jsme vám původně navrhli,
aby zaveden byl obligatorní sňatek civilní.
Historie právní a věda právní
ukazují nám správnou cestu a přiznávám
ovšem, že jsme se odchýlili od ní. S hlediska
církevního se uvádí, že manželství
jest svátost. Ano, ale neračte zapomenouti, že
až do koncilu tridentského, tedy do poloviny století
šestnáctého, požehnání sňatku
nebylo ničím jiným, nežli pobožným
zvykem. Nic více. Teprve koncil tridentský prohlásil
sňatek církevní, tedy požehnání
kněžské, za podmínku platnosti, ale
do dnes platí podle kodexu práva kanonického,
že platným jest každý sňatek, který
uzavřen byl před dvěma svědky, třeba
kněz při tom nebyl, jest-li že po určitou
dobu v místě, kde sňatek má býti
uzavřen, není kněze. Pehem ve svém
díle "Jus ecclesiasticum II de matrimonio" velmi
správně vykládá: "Ratio sacramenti
a contractu separabilis est". Kristus neustanovil, praví
Pehem, svátost, aby manželství jinak
platně uzavřené zbavil platnosti, nýbrž,
aby snoubenci měli příležitost více
u Boha se zasloužiti. "Proindeque qui non utitur praeparato
subsidio gratiam quidem Dei negligit atque contemnit, non tamen
ipsa couiugii iura violat". To jest stanovisko církevní.
V kompilační komisi
- to bude vás také zajímati, - když
k návrhu dolnorakouské zemské vlády
jednáno bylo o obligatorním sňatku civilním,
byl to vedle presidenta bar. Kressla a dvorního rady Hahna
opat broumovský Štěpán Rautenstrauch,
který hlasoval a zasazoval se o to, aby obligatorní
sňatek civilní byl zaveden. V Josefinském
patentu ze dne 16. ledna 1783 v § 1. se praví: "Manželství
jest občanskou smlouvou, která svou podstatu, moc
a určení zcela a výhradně čerpá
ze zeměpanských zákonů." Učitel
církevního práva významu Maassenova,
o kterém jistě nebude nikdo tvrditi, že by
se býval zpronevěřil snad zákonům
církevním, ten ve svém díle "Neun
Kapitel über freie Kirche und Gewissensfreiheit" výslovně
praví: "Manželství jest institucí
právní a proto vlivy církevní nemají
v něm místa." A jest zajímavo dnes,
kdy jest se domáháno fakultativního sňatku
s hlediska svobody osobní, že Maassen viděl
v zavedení obligatorního sňatku civilním
svobodu a sice svobodu pro kněze a poukazoval na to, že
tam, kde jest obligatorní církevní sňatek,
kněz musí požehnati sňatku, který
podle předpisu práva církevního a
podle nauky církve katolické vlastně jest
nedovolený. S toho hlediska Maassen domáhal
se toho, aby u nás v Rakousku zaveden byl obligatorní
sňatek civilní
Při manželství
dlužno rozeznávati dvojí: manželství
jako instituci státní, tedy sociální,
a manželství jako svátost.
Jistě, že má v
přední řadě stát interes na
manželství, na jeho platnosti, ale připouštím,
že s hlediska práva katolického církev,
která prohlašuje sňatek manželství
za svátost, i ona má interes na něm a proto
byl prostě logický důsledek tento: císaři,
co je císařovo, bohu, co je božího.
Státu, když má a musí míti interes
na manželství, přísluší
také, aby určoval formy, ve kterých má
býti sňatek uzavírán, a nesmí
pak býti nikomu bráněno, aby vyhověl
předpisům vlastní církve.
To by bylo stanovisko důsledné,
stanovisko logické. Fakultativní sňatek znamená
také průlom do zásady odluky státu
od církve. O tom nemusím se šířiti,
věc je příliš na snadě. Odchýlili
jsme se od těchto zásad, které původně
jsme do osnovy zákona přijali. A proč? Otázka
práva manželského jest na výsost otázkou
politickou. Měla-li tato osnova státi se skutkem,
nezbylo než odchýliti se od zásad, které
jsou vlastně jedině správné. Ale my
jsme mohli tuto koncesi učiniti. Prosím, aby slavné
Národní shromáždění dalo
ústavní schválení zákonu ve
formě, v jaké nyní osnova jest předložena,
třeba jest úchylná od osnovy původní.
Můžeme to zodpověděti jak před
vědou právní, tak konečně i
před svým svědomím. Proč? Máme
vzory pro takovou fakultativnost: je to Amerika, která
nezná nijaké státní církve,
kde tedy jest rozluka státu od církve provedena.
Druhý vzor máme v Anglii.
Tam jest státní církev, high church, ale
přesto tam mají fakultativní sňatek.
To tedy ospravedlňuje, že jsme mohli s tohoto hlediska
přijmouti fakultativnost sňatku do našeho zákonodárství.
Ale jest konečně i jeden praktický důvod;
je to obtíž docházky na venkově do vzdáleného
města politického úřadu okresního.
Byly líčeny ohromné překážky,
které jsou zejména v době, kdy se nejvíce
sňatků uzavírá, v době masopustní,
kdy bývají silnice a cesty sněhem zaneseny,
tak že obyvatelstvu bylo by obtížno tyto překážky
odstraniti. Nechceme činiti žádných
obtíží a znesnadňovati život našim
spoluobčanům. Když tedy tato okolnost byla
zdůrazněna, když teoreticky fakultativnost
sňatku civilního dá se odůvodniti,
a když už v prakxi máme vzory na dvou velkých
státech, mohli jsme se uchýliti od svého
stanoviska, a navrhujeme, aby zaveden byl u nás fakultativní
sňatek civilní. Přijde popud také
ze středu slavného Národního shromáždění,
aby platnost tohoto zákona, tedy §u 1. a 12., rozšířena
byla na Slovensko a já ve svém doslovu budu míti
příležitost, abych se o něm ještě
vyjádřil. Rozumí se, že na platném
právu vlastně mnoho se nemění. Proč?
Protože již dnes máme vedle sebe zavedený
jak sňatek civilní, tak také sňatek
církevní. Zůstane tedy vedení matrik,
zůstane způsob ohlášek, tak jako bylo
dosud, buďto u politického úřadu, buď
u úřadu církevního. Matriky budou
vedeny tu i tam. Že to k přehlednosti ovšem nepřispěje,
leží na bíledni. Ale řekl jsem, neměla-li
celá osnova stroskotati, nezbylo nám, než abychom
tuto koncesi učinili.
Přicházím nyní
ke druhé kapitole, to jest k otázce rozlučitelnosti
manželství. Otázka jistě ze všech
nejdůležitější a nejbodavější.
Kant ve své "Metafysice mravů" rozlišuje
přírodní neboli objektivní účel
manželství od rozumového neboli subjektivního.
Definici manželství lze podle Kanta podati jen dle
účelu rozumového, subjektivního, se
zásadami čistého rozumu srovnaného.
Kantovi jest manželství spojením dvou osob
různého pohlaví k doživotnímu,
vzájemnému užívání jejich
pohlavních vlastností. Rozumový účel,
vyžadující nerozlučné spolužití
a nejdůvěrnější styk, má
za následek uskutečnění přírodního
účelu, to jest potomstva a výchovy jeho,
takže tento přírodní účel
stává se rozumovým. Slavné Národní
shromáždění! Celou svou podstatou jest
manželství svazkem nerozlučitelným.
Neznám v životě, zejména mužově,
chvíle vážnější a zodpovědnější,
nežli když přijímá z rukou rodičů
svou nevěstu, která jeho ženou státi
se má. Žena v manželství více ztrácí
nežli muž. Ale nejde jen o muže a ženu. Z
manželství vzcházejí děti, jimi
člověk přežívá sebe, děti
jsou extensí vlastního života do nekonečna.
Rodina jest školou, první vychovatelkou dětí,
a o ty v přední řadě by mně
skoro šlo více ještě, než o toho
muže a ženu. Konečně i když žena
jest mladá, přece jen ví konečně,
do čeho vchází. Ale ty ubohé děti!
Starost o děti musí býti první a poslední
starostí rodičů a žádný
z rodičů není oprávněn, aby
od dětí se odlučoval. Nikdo z nás,
který dal život dítěti, neví,
co s tím dítětem bude, když je opustí.
Snad ten muž nebo žena nedostanou se na zcestí,
snad se jeden ani druhý neztratí, nestane zločincem.
Rozloučím-li se s děckem, o které
mám pečovat, které mám vychovávat,
kdož ví, jestli druhý, zbylý manžel
bude s to, aby děcko uhlídal, aby dcera nepropadla
prostituci, aby ten syn se nestal zločincem. Tedy celou
svou podstatou jest manželství svazkem nerozlučitelným,
kterého nesmí se býti svévolnou a
lehkomyslnou rukou dotýkáno. Jest to nesmírně
potěšujícím úkazem, a potvrdí
to každý právní zástupce a soudce,
když přijde k advokátovi anebo na soud muž
nebo žena, že bývá v první řadě
otázka: "Ale komu zůstanou děti? Já
svých dětí tomu druhému nedám
a nesvolím k rozvodu, jestli děti nezůstanou
mně!"
Slavné shromáždění!
Právní výbor byl si velice dobře vědom
ohromného významu manželství a byl si
zejména vědom také ohromné zodpovědnosti,
která na něm spočívá, když
zavádí do našeho zákonodárství
možnost rozluky manželství. A přece se
k tomu odhodlal. A proč? Protože, když dány
jsou podmínky rozluky, jest rozloučení manželství
sociální nutností, mravním požadavkem,
jest přímo kategorickým imperativem. Slavný
anglický jurista a filosof Bentham pravil, že
úkolem nás všech jest snažiti se o to,
abychom dosáhli největšího štěstí,
pokud možno největšího počtu lidí,
a pravil, že pokrokem je všechno, co nás k tomuto,
ovšem nedosažitelnému ideálu přibližuje.
Proto právě požadavek rozlučitelnosti
manželství mají také ve svém
programu všechny pokrokové strany.
V Anglii r. 1857 konečně
soudní rozloučení manželství
bylo připuštěno - dříve bylo
to možno jen na základě specielního
zákona pro každé jednotlivé manželství,
tak že přístupna byla rozluka jenom ohromným
milionářům. Vážené shromáždění!
Kdo znáte Diceyho knihu "Law and opinion in England",
víte, že tam došlo k uzákonění
rozlučitelnosti manželství pod tím ohromným
vlivem, který na Anglii a myšlení její
vykonával Bentham a jeho veliký žák
John Stuart Mill.
Vážené shromáždění!
Rozlučitelnost je v určitých případech
naprosto nutna. Co pak je to platno, svazovat 2 lidi, kteří
více k sobě se nehodí! Stát má
jistě v přední řadě zájem
na tom, aby manželství rozlučováno nebylo,
ale jen potud, pokud rodina dostává svému
úkolu, dostává své povinnosti, býti
vychovatelkou dětí. Ale tento zájem státu
nejen přestává, nýbrž převrací
se v přímý opak, jestliže rodina přestala
býti vychovatelkou dětí, jestliže stává
se z rodiny pusté doupě, ve kterém není
možná jiná výchova než výchova
zločinců. S kazatelen mnoho vykládalo se,
že prý my tím, když zavedeme rozlučitelnost
manželství, zavedeme králičinu, že
chceme z manželství učiniti holubník.
Sám jsem slyšel takový výklad od P.
Rybáka a od P. Jemelky, - na vlastní uši jsem
to slyšel. Nevím, zdali tyto výklady byly diktovány
nevědomostí, anebo sice věděli, co
se navrhuje, ale přes to proti pravdě takové
výklady činili, když říkali:
"Ach bože, víte, co oni chtějí?
Když žena sestárla, aby muž mohl jí
prostě vyhnat a vzíti si nějakou mladší
a hezčí."
Já bych těm, kteří
takovéto výklady podávali s kazatelen, řekl
toto: Utrhati na cti a mluviti vědomě nepravdu čili
lháti jest podle katechismu těžkým hříchem
a ten, kdo takto hřeší, dostane se do pekla
a ať si přečte v pekelném žaltáři,
co to znamená, přijíti do pekla, co se s
ním stane. Tedy pozor, pánové, kteří
jste takové výklady s kazatelen dávali, abyste
nepřišli do pekla a nebylo s vámi nakládáno
podle pekelného žaltáře! (Veselost.)
My, vážené shromáždění,
jsme velmi bedlivě a svědomitě uvažovali
důvody, pro které rozloučení manželství
má býti připuštěno. My bychom
bývali mohli jíti mnohem dále a bývali
bychom měli pro sebe hlasy vynikajících autorit
a důvody i různých zákonodárství.
Prosím, nezapomínejte, že jeden z dnešních
nejvíce vynikajících spisovatelů anglických
Meredith chtěl, aby manželská smlouva byla
stejně vypověditelná, jako každá
jiná. Vynikající spisovatelé francouzští
bratří Margueritové vydali zvláštní
spis, aby připuštěna byla také dobrovolná
rozluka. Byli bychom i z našeho zákonodárství
mohli čerpat, které připouští
pro příslušníky židovského
vyznání, aby prostou dohodou své manželství
rozloučili.
Rovněž ze zákonodárství
francouzského. Nepřihlížíme ani
tak k zákonodárství velké revoluce
samotné, k tomu zákonu z 20. září
1792 a dekretu ze dne 8. nivôsu a 9. floréalu velké
revoluce, kde byla připuštěna rozluka manželství
i na žádost jednoho manžela. Mám na mysli
Code civil, jeden z nejlepších zákonů,
pocházející z roku 1804: připouští
rozluku manželství z těchto důvodů:
pro cizoložství ženino, pro cizoložství
mužovo spáchané ve společné domácnosti,
pro ukládání o život, zlé nakládání
nebo kruté urážky, pro právoplatné
odsouzení k trestu zneucťujícímu a dle
čl. 233, který zní takto: "Le consentement
mutuel et persévérant des époux, exprímé
de la maničre
prescrite par la loi, prouvera suffisamment que la vie commune
leur est insupportable, et qu'il
existe, par rapport ŕ
eux, une cause peremptoire de divorce", tedy: vzájemný
a trvalý souhlas manželů, vyslovený
způsobem zákonem předepsaným, bude
dostatečným důkazem, že manželům
společný jejich život jest nesnesitelný
a že jest dána v jejich vzájemném poměru
peremptorní příčina pro rozluku.
Bandry-Lacanteneric, jeden z nejznamenitějších
komentátorů občanského zákona
francouzského, ukazuje, jak delikátní bylo
právě toto ustanovení zákona. Uvádí
tento případ: Považte že na příklad
jeden manžel druhého pokusil se otráviti, že
namíchala žena svému manželi do kávy
jedu. Má zajisté podle čl. 231 manžel
možnost žalovati na rozloučení manželství,
poněvadž mu bylo ukládáno o život,
ale co to znamená? Jakmile podá tuto žalobu,
soudce přeruší civilní řízení
a postoupí spisy prostě státnímu zastupitelství
k trestnímu stíhání ženy, která
se takto provinila. Co zbývá takovému muži?
Buď vydati svou ženu trestnímu soudu a poslati
ji do žaláře, anebo zůstati v nerozloučeném
manželství.
Ale, prosím, uvažte případ
jiný. Pomyslete, že žena dopustí se cizoložství.
Jest to přestupek, který prý není
tak neobvyklý. Když se ho dopustí muž,
- inu bože, řekl bych skoro, který pak muž
se ho v životě nedopustil? Ale jak jest to se ženou?
Nejde o to, že by žena byla odsouzena na několik
dní do vězení, kdyby se pan manžel odhodlal
k tomu, učiniti trestní oznámení,
nýbrž jde o něco jiného. Vždyť
ta žena, třeba se provinila, jest mou ženou,
ale nejen to, ona jest také zároveň matkou
mých dětí a považte, jaký příšerný
trest to pro tu matku znamená, kdyby jedenkrát nabyla
vědomosti, že děti se dověděly
o tom, čím ona se provinila, a kdyby měla
býti potrestána tím hrdelním způsobem,
že by i její vlastní děti se od ní
odvrátily. To by byl trest, který se nedá
přirovnati k žádnému trestu žaláře
a který také není v častých
případech v žádném poměru
k tomu provinění, kterého se žena dopustila
snad ve slabé chvíli. Tak brutálně
přece nesmí býti trestána.
Uvažovali jsme, slavné
shromáždění, velmi pečlivě
důvody, pro které má rozluka manželství
býti připuštěna. Opírali jsme
se při sdělávání zákona
jednak o vlastní své zkušenosti z praxe, ale
vyčerpali jsme všechno, co se vyčerpati dalo,
jak z theorie, tak také zejména ze zákonodárství
francouzského, anglického, amerického, švýcarského,
německého a uherského. Prosím, proberte
nyní důvody, pro které podle osnovy zákona
jest rozloučení manželství připuštěno,
a sami si zodpovězte otázku, zdali jsme snad nějakým
lehkovážným způsobem chtěli připustiti
rozlučitelnost. Podle § 13 lze na rozluku každého
manželství žalovati v těchto případech:
dopustil-li se druhý manžel
cizoložství;
byl-li právoplatně
odsouzen do žaláře nejméně na
tři léta nebo na dobu kratší, avšak
pro trestný čin vyšlý z pohnutek nebo
spáchaný za okolností svědčících
o zvrhlé povaze;
opustil-li svého manžela
zlomyslně a nevrátí-li se na soudní
vyzvání do šesti měsíců.
Není-li pobyt jeho znám, budiž soudní
vyzvání učiněno veřejně;
ukládal-li druhý manžel
o manželův život nebo zdraví;
nakládal-li jím vícekráte
zle, ubližoval-li mu těžce, neb opětovně
ho na cti urážel;
vede-li zhýralý život;
dále
pro trvale nebo periodicky probíhající
chorobu duševní, která trvá tři
léta; pro těžkou duševní degeneraci,
vrozenou nebo získanou, čítaje v ni těžkou
hysterii, pijáctví nebo navyklé nadužívání
nervových jedů, jež trvá dvě
léta; pro padoucí nemoc, trvající
aspoň rok s nejméně šesti záchvaty
v roce nebo s přidruženou duševní poruchou;
nastal-li tak hluboký rozvrat
manželský, že na manželích nelze
spravedlivě požadovati, aby setrvali v manželském
společenství. Rozluku nelze vysloviti k žalobě
manžela, který rozvratem je převážně
vinen; a konečně