Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Páni poslancové - ještě několik slov mně popřejte!

Získali jsme si sympatie spojencův a respekt odpůrců svou organisační dovedností a tím, že jsme dovedli udělat a zachovat pořádek. A pořádek musíme zachovat i na dále a za všech okolností. V našich zemích nesmí býti žádného znásilňování, snažně Vás prosím, přátelé, přispívejte, kde kdo můžete, k uklidnění; nepořádky by nám valně uškodily politicky, zejména Anglie a Amerika by nepořádky nesly velmi nemile. Prosím v tom o Vaši spolupráci velmi snažně.

Přijel jsem do Prahy provázen částí naší zahraniční armády; přesvědčíte se, že jsme to všecko všichni za hranicemi mínili doopravdy, doopravdy až do těch hrdel a statků. Jsem jist, že bude celý národ milovat ty naše hochy, jako je miluji já. Byl jsem sám antimilitarista a neměl jsem rád rakouského vojska; ale toto naše vojsko neorganisovali jsme z militaristických choutek, nýbrž pro vybojování a udržení svobody a demokracie. A pro tuto obranu musíme míti naše vojsko; bude vážným úkolem těch, komu formování jeho bude svěřeno, vybudovat armádu republikánskou a demokratickou. A demokracie ve vojsku, jako vůbec, nezjedná se pouze odstraněním rakušanství, nýbrž přerodem ducha.

Skončil jsem. - Šťastné a veselé svátky!

Pane presidente!

Za veliké poslední pokoření národa, jaké nám připravili Habsburkové, když rozkázali statisícům našich synů jíti proti těm, jež jsme milovali jako své bratří, a prolévati krev za ty, jež jsme nenáviděli jako své škůdce a katany - za toto veliké pokoření jsme byli bohatě odměněni: Viděli jsme skáceti se trůny svých utiskovatelův a rozpadnouti se jejich říše a dožili jsme se po třech stech letech znovuobnovení svého státu.

Stát náš je obnoven, není však ještě náležitě umístěn ve společnosti národův a není ještě uspořádán uvnitř. Nad to trpíme stále ještě i dnes, kdy není už Rakouska, pod následky jeho vnitřní bídy a v zemích, jím dokonale vydrancovaných; jsme ztenčeni početně jeho zločinným válčením a postiženi jeho hospodářským rozvratem; dědictví, které nám rozpadlá říše habsburská zanechala, jest poslední pomstou jejích panovníků na našem národě.

Toho všeho jsme si vědomi, a se zřetelem ke všemu tomu Národní shromáždění pohlíží na svůj úkol. Je sice dočasný, ale maje býti vykonán právě v nejtěžších počátcích obnoveného vlastního státního života, má odpovědnost pro věky.

Díky úplnému shroucení starého systému a díky jednomyslnosti a solidaritě národa ve všech jeho složkách politických a sociálních byl převrat u nás dne 28. října 1918 proveden nekrvavě, a Národní výbor, předchůdce Národního shromáždění, prohlásiv československý stát, mohl přikročiti k svému úkolu v plné jistotě a důvěře bez průtahu a přímo.

Čtvrtého dne po té (31. října) zvláštní pražská delegace Národního výboru dlící v Ženevě, nevědouc ani o převratu ve vlasti, prohlásila, že československý národ pro vždy přetrhl všecky svazky s Vídní a Budapeští a že není a nebude již nijakého svazku mezi národem a dynastií habsburskou.

Sesadivši dne 14. listopadu r. 1918 dynastii habsburskou, davši svému státu útvar republiky a zvolivši ve Vaší osobě prvého jejího presidenta, Národní shromáždění zřídilo zároveň ihned vládu a opatřilo ji při její ústavní odpovědnosti i potřebnou mocí výkonnou. A brzy po té mohlo vykonati další veliký ústavní akt: uvítati Vás, pane presidente, z ciziny dne 21. prosince r. 1918 v památných síních bývalého sněmu království Českého a přijmouti od Vás jako presidenta republiky československé slib na Vaši čest a svědomí, že budete dbáti blaha republiky a lidu a šetřiti zákonův. A druhého dne přednesl jste členům Národního shromáždění své poselství.

Nastíniv nám činnost Svou i Svých spolupracovníků za hranicemi, vyslovil jste, pane presidente, dík a uspokojení nad chováním a politickým postupem naším a všeho národa, Čechův a Slovákův, i mohli bychom snad na tom s radostí přestati; přece však zdá se nám, že Vaše poselství chce, abychom i my Vám vydali počet ze své činnosti.

Jak to vypadalo u nás v prvé doby po vyhlášení války, zažil jste ještě sám. Národ, překvapen byv jejím vypuknutím, nemohl beze zbraně a bez organisace ani pomysliti na branný odpor; jeho synové jenom nuceně nastupovali do války. Jakmile však počali vycházeti z prvotního úderu pokoření, ovládl je nový pocit: Pocit urážky již prostě lidské, nejen národní a politické; byla zajisté tenkráte křiklavě obnažena nepřirozená a zbědačelá organisace střední Evropy, za které celí národové mohli býti hnáni proti svým osvoboditelům a nuceni bojovati za poslední fási svého otroctví a za své konečné vyhynutí. Za takových poměrů naši vojáci měli v rakouském vojsku proti nemravnosti a brutalitě svého utlačovatele jedinou mravnou a jedinou čestnou zbraň: Dáti se dobrovolně zajímati, nebo prostě přecházeti na druhou stranu.

Politický život v našem národě byl násilně udušen; československý tisk byl prostě zastaven neb odkázán myšlenkově živořiti, když nechtěl sloužiti idei německo-rakouské války a když pravým citům národa sloužiti nesměl; odstraněna byla i ústavnost bývalého Rakouska, byvši shledána i při vší své lživosti nebezpečnou; národ byl vídeňskou vládou tak dokonale odříznut od světa, že země jeho podobala se žaláři, sevřenému pevně se všech stran ozbrojenou mocí. Když se nám potom podařilo dosíci přece spojení s Evropou a měli jsme zprávy o vaší činnosti za hranicemi, dávali jsme si otázku, zda nejednáme zde doma nedostatečně.

Vskutku celek národa byl orientován protirakousky a dohodově; mínění národní bylo ustáleno; bylo jen vnitřní, nikoli veřejné, stačilo však, aby Vídeň proti národu uvádělo ve vztek a běsnění; rozzuřily se persekuce, zabavován majetek, internováno a žalářováno, odsuzováno a popravováno.

Když ve třetím roce války lžiústavnost rakouská byla najednou znovu připuštěna, bylo zřejmo, že s tichou naší orientací dohodovou se nadále nevystačí. Na štěstí mínění národa až posud mlčící vyrazilo na venek květnovým projevem českého spisovatelstva roku 1917; to byl signál, jejž bylo slyšeti v poslední české vesničce, ale i ve Vídni i za hranicemi v Evropě; a krátce po něm v témž duchu svou velikou pražskou květnovou manifestací prohlásilo své smýšlení i svou vůli organisované pražské dělnictvo; i požadavek osvobození uherské větve československého národa byl po prvé veřejně a otevřeně prohlášen na táboře slovenského dělnictva (1. května 1918 v Lipt. Sv. Mikuláši), a dobrovolných národních daní ve Spojených státech amerických, jež stačily hraditi výlohy československé zahraniční činnosti, naše dělnictvo súčastnilo se horlivě a obětavě; vůbec budiž zde s hrdostí konstatováno - a budou toho dějiny s vděkem vzpomínati - že naše organisované dělnictvo, ničím se neodstrašujíc, dalo se cele do služeb svobody národa.

Linie české vnitřní politiky se začíná uvědoměle zvedati; projevem veškerého českého poselstva ze dne 6. ledna r. 1918 poslední slupky rakouské s ní padají; a na konec stojí veřejně na téže ideové výši, na jaké, pane presidente, stála hned od počátku Vaše politika za hranicemi; dosaženo jest jednoty za hranicemi i doma; dne 13. dubna 1918 veškeren národ přísahá, že setrvá až do vítězství.

Byli jsme si vědomi, že se tentokráte - s takovou pronikavou vážností od míru westfálského zase po prvé - hraje spolu s Rakousko-Uherskem a Německem též o český národ. Těžce nás na počátku války tísnilo, že kromě zájmů dohody samé opravdu snad nebude padati už nic jiného na prospěch našeho osvobození. Uslyševše o chování československých vojáků na bojištích rakousko-srbských a rakousko-ruských, tázali jsme se, postačí-li dodati našim nárokům větší síly a propůjčiti jim větší vliv? Tu přišly zprávy o organisování československých legií a potom i samostatného československého vojska z našich vystěhovalcův i z našich zajatců, přišly i zprávy o hrdinských jejich bojích. Máme Vám líčiti, pane presidente, pocit dokonalého ulehčení a vroucí radost, která nás ovládla? Máme Vás ubezpečovati, jakou vděčnost jsme pociťovali k Vám a ke všem druhým, kteří naši vlastní armádu neúnavně organisovali, i k těm všem desítitisícům našich synů, kteří s nadšením se dali organisovati? Hle! Ti naši synové neodolatelně pociťují, že dáti se zajmouti nebo přejíti na druhou stranu jest jen záporná polovice díla; nesnášejí tísnivé nespokojenosti z toho a doplňují dílo krokem kladným: Chápou se pušky po druhé a po boku vojska dohody a jako jeho spojenecká součást mečem a krví dobývají národu svobody! Toť hrdinnost hodná věru potomků Husitův; toť mužnost národa vyspělého, jenž se také sám chce zasloužiti o svůj nový osud! A co čeká ty naše syny, kdyby setkajíce se s nepřítelem rakouským nebo německým, byli jím opětně zajati? Ale jich neodstrašuje ani taková smrt potupná, jaká byla nepřítelem uchystána a s hrdým opovržením k tyranovi podstoupena několika našimi syny na Piavě! Hlásí se a tvoří se z nich vlastní naše armády, jedna v Rusku, druhá ve Francii, třetí v Italii, a tak nemáme ještě svého státu, ale máme již své vlastní vojsko - ovšem daleko za hranicemi vlasti, dnes můžeme říci, že po všem světě!

Nebudeme zde odvažovati, ke které z těch tří armád měli jsme větší lásku i úctu; nebudeme zde srovnávati junáckou hrdinnost svých vojsk ve Francii a Italii s politikou i strategií svého vojska v Sibiři; byly nám všecky tři stejně drahé; a musily býti odděleně všecky tři, aby byl zdar díla jednotného.

Toto Vaše dílo, pane presidente, a všech Vašich spolupracovníků, dílo vybudovaného vlastního vojska a jeho účast ve válce, má stejně vysokou cenu politickou jako mravní. Rozneslo rázem jméno naše po všem světě; zvýšilo vážnost československého národa; rozmnožilo vliv jeho zástupců za hranicemi; zvedlo naše sebevědomí doma. Nevelicí početně, stali jsme se velikými mravně. Spojili jste myšlenku národa s mocí, jaká Vám byla v daných poměrech dosažitelna; slovo své diplomacie podepřeli jste mečem. Zabezpečili jste tak svému národu i místo v budoucí světové mírové konferenci; slovem, národ náš stal se spolutvůrcem Nové Evropy, především však spolutvůrcem svého vlastního osudu. "Čechoslováci vydobyli si v Sibiři, Francii a Italii svého práva na neodvislost", konstatuje president republiky francouzské v řeči, kterou zahajuje světovou mírovou konferenci v Paříži.

A vytčené své úloze československá vojska zahraniční, jež se začala již vraceti domů, setrvávají věrna až do konce a neodkládají zbraně, dokud nebudou zabezpečeny hranice československého státu a jeho klidný vnitřní vývoj.

Úděl našich vojáků v rakouském vojsku, kterým se nepodařilo dostati na druhou stranu, nebyl utěšený. Byli ochuzeni o možnost projeviti se plně národně i politicky, jak byli toužili; nad to uvízli v prostředí, jež nemajíc už na začátku války jednotné idee a na konec ztrativši každou ideu, povlovně propadalo neodvratné zkáze uvolněnou disciplinou a demoralisací, a když české pluky na italsko-rakouském bojišti odepřely před 28. říjnem 1918 rakouským velitelům poslušnost, shroutilo se zúplna. Jestliže všechno to minulo pro náš národ bez oněch otřesův a poruch, jakých sme se stali a jsme doposud svědky jinde, sluší s uznáním mluviti i zde o vítězství kladných známek naší národní povahy nad rozvratem a rozkladem, jež se staly mezinárodní nákazou; kladné ty známky, jako našly již svůj výraz v organisaci našeho Sokolstva, jež ztělesnilo ideály Fügnerovy a Tyršovy, našich tělocvičných dělnických jednot a veškeré naší obce sportovní, dají nám na konec postupem co možná nejrychlejším ze všech československých vojenských složek jednotnou armádu společně oddanosti, hrdinnosti i kázně.

Bylo Vám, pane presidente, jasno, že Vaše zahraniční propaganda musí míti vojsko. Líčíte ve Svém poselství jeho vznik za hranicemi, zdůrazňujete jeho hrdinnost i odhodlání položiti životy za svobodu svého národa a konstatujete jeho organisační schopnost a národní ukázněnost. Předvádíte nám tyto naše legionáře s otcovskou láskou a nazýváte je dokonce hochy. Nemýlíte se, pane presidente - budeme je milovati tak jako Vy, neboť potvrdili nám základní rys naší národní povahy - onu hrdinnost a ukázněnost, jež na pravém místě a pro svou myšlenku a pro svůj národ dovede dělati divy, tak jak už jednou poznal nás svět ve století XV.

Jako byla naše republika vybudována naším vojskem útočným, tak bude udržována naším vojskem obranným, jež svým smýšlením bude v pravdě republikánské, svou organisací v pravdě demokratické a svou ukázněností v pravdě československé.

Společné práci Vás všech za hranicemi, pane presidente, podařilo se zabezpečiti u všech vlád dohodových státův obnovení českého státu a dosáhli jste u nich, že uznaly nutnost takovou v jeho historických hranicích. Jmenovitě citována byla o tom předsedou naší vlády ve schůzi Národního shromáždění dne 14. ledna r. 1919 smlouva mezi vládou republiky francouzské a československou Národní Radou v Paříži ze dne 28. září 1918. Mohli jste tedy, když začala celková situace dozrávati, pane presidente, jako předseda naší prozatímní vlády za hranicemi, generál Mil. Štefánik jako ministr vojenství a Ed. Beneš jako ministr zahraniční a vnitra v Paříži dne 18. října r. 1918 zpřetrhati slavně všecky svazky s Habsburky a prohlásiti neodvislost národa československého "na podkladě jeho historického a přirozeného práva". "Byli jsme neodvislým státem od VII. stol." - čteme v historické té proklamaci. Na základě tohoto dvojího práva reklamovali jste v proklamaci pro obnovený stát český Čechy, Moravu a Slezsko s připojením bratří na Slovensku, "kdysi také části našeho národního státu".

Vskutku také my pokládáme jmenované země za základní území obnoveného českého státu; Slovensko jest od nepaměti historie obydleno Slováky, byvši Maďary násilím odtrženo od svého mateřského národa. Bylo by ovšem porušením obojího toho práva, kdyby území r. 1742 mocí pruského meče české koruně odtržená a českým lidem posud osídlená, v hrabství kladském a v Pruském Slezsku nebyla znovu k českému státu přičleněna. Stejně se tak má i s pohraničními kraji v Dolních Rakousích, v severozápadním jejich území a v území jejich severovýchodním a odtud podél řeky Moravy na jih, ve kterých československý lid zachoval až posud svou národnost.

Slovanským bratřím, lužickým Srbům, jejichž země byly odňaty českému státu se zachováním jistých výhrad stát právních r. 1635 ve válce třicítileté, z té duše přejeme, aby našli nejšťastnější odpověď na otázku: Být či nebýt, před níž je postavila světová válka. Jsme hotovi učiniti z nich součást svého vlastního státu nebo přimluviti se za propůjčení mezinárodní ochrany jejich nové svobodě.