Tím změny ve státně
zřízeneckém výboru jsou vyčerpány.
Žádám jménem státně zřízeneckého
výboru, aby osnova zákona zároveň
s resolucí navrženou byla přijata. (Výborně!
Potlesk.)
Předseda:
K slovu není nikdo přihlášen. Debata
jest skončena. Přistupujeme k hlasování.
Žádám pány, aby zaujali svá místa.
Poněvadž nejsou učiněny
žádné dodatečné nebo pozměňovací
ani doplňovací návrhy, budeme hlasovati o
celém zákonu, o všech 6 paragrafech, jakož
i o nadpisu zákona najednou. Jsou snad proti tomu námitky?
(Nebyly.) Námitky nejsou, budeme tedy hlasovati.
Kdo souhlasí se 6 paragrafy
předlohy a sice s doplňky, navrženými
panem zpravodajem, prosím, aby povstal se svého
místa. (Stalo se.) To jest většina,
jsou přijaty.
Přistoupíme k hlasování
o resoluci, navržené výborem. Mám
ji snad přečísti? (Hlasy: Nikoliv!)
Kdo souhlasí také s resolucí, prosím,
aby povstal. To jest většina. Jest schválena.
Provedeme ještě druhé
čtení zákona o oficiantech. Přeje
si snad pan zpravodaj ke druhému čtení slova?
Zpravodaj dr. Matoušek:
Ne.
Předseda:
Není tomu tak. Kdo souhlasí se zákonem, právě
přijatým v prvém čtení, a sice
s těmi dodatečnými změnami textovými,
které navrhl pan zpravodaj, také ve druhém
čtení, prosím, aby povstal se svého
místa. (Stalo se.) To jest většina.
Zákon jest schválen také ve 2. čtení.
(Hlučný potlesk. Výborně!)
Tím jest tento odstavec denního pořádku
vyčerpán a přistoupíme k dalšímu
odstavci denního pořádku:
2. Pokračování
debaty o zprávě právního výboru
o návrhu dra Boučka a soudr., aby byl doplněn
§ 303 tr. z.
Uděluji slovo dalšímu
řečníku, zapsanému v řečnickém
seznamu, a sice panu kolegovi dru Boučkovi.
Dr. Bouček: Slavné
Národní shromáždění!
Osnova zákona, o které
dnes jednáme, odchyluje se podstatně od návrhu,
který jsem byl předložil. Úmyslem mého
návrhu bylo, restringovati účinnost §
303. tr. z. Návrh, jak vyšel z právního
výboru, rozšiřuje působnost tohoto ustanovení
zákonného, a mně náleželo tudíž
zodpověděti si, mohu-li pro návrh v této
formě hlasovati. Postupoval jsem tímto způsobem:
položil jsem si předem otázku, jaký
že je účel trestního práva, a
zodpověděl jsem si ji, že jest jeho účelem
ochrana právních statků, které zvláštní
ochrany vyžadují. Položil jsem si otázku
další: o jaké právní statky v
daném případě jde, jsou-li tu takové
právní statky, které by zvláštní
ochrany vyžadovaly, a zodpověděl jsem si otázku
tu takto: Jde v přední řadě o ochranu
náboženství, jde o ochranu kostela a jde o
ochranu veřejného pokoje a řádu. (Nepokoj.)
Já počkám, až
se pánové pobaví všestranně.
Předseda:
(zvoní) Pánové, upozorňuji
vás, že dole je hovorna, kdyby snad někdo měl
potřebu, se vyhovořiti. (Výborně!
Potlesk.)
Posl. dr. Bouček (pokračuje):
A konečně položil jsem si otázku, jaké
prostředky má trestní právo, aby těmto
právním statkům ochrany poskytlo. Tedy, řekl
jsem, účelem trestního práva jest
ochrana právních statků, které zvláštní
ochrany vyžadují, a shledávám, že
osnova zákona, o které máme se raditi, jest
právě ochrana náboženství, ochrana
kostela a ochrana veřejného pokoje a řádu.
Ochrana náboženství! Pan zpravodaj nadhodil
otázku, je-li možna morálka bez Boha. Naskytly
se hlasy, vycházející z tohoto Národního
shromáždění, které tvrdily, že
ano, on stál na odchylném stanovisku. Mne samotného
poučuje budhism tak, jak jsem jej poznal z knihy Cambridgeského
profesora Rhys Davidse, že morálka bez Boha možna
jest. Ale ať bez Boha, nebo s Bohem: náboženství
jistě zůstane jednou z nejvýznačnějších
a nejcennějších složek kulturního,
sociálního a státního života.
A právě s tohoto hlediska stát má
eminentní zájem na tom, aby náboženství
bylo chráněno. Rozumí se, že ne celou
oblast náboženství musí stát
chrániti, poněvadž nejsou všechny části
náboženství pro život společenský
a kulturní stejně důležity.
Na příklad dogmatika
státu jistě se nedotýká, protože
pro mravní život sám nemá téměř
žádného významu. Vždyť, když
stojím před určitým problémem
mravním, mám-li určitý skutek vykonati
nebo zanechati, nic mi nepoví, věřím-li
jako žid v Boha jediného nebo jako křesťan
v Boha trojjediného, věřím-li v transsubstanciaci
jako katolík nebo vykládám-li známá
slova Krista takovým způsobem, jako protestanti.
To nedává mi žádné direktivy
pro život, ale ovšem morálka, ethika každého
náboženství. Ta je jistě svrchované
důležitosti, - a tu prosím, byste, velectění
pánové, předem uvážili toto:
Stát náš uznal katolické náboženství
a to právě v první řadě pro
ethický obsah jeho. Mějme nyní na mysli,
co v chrámech některých se děje, a
sice musím říci: pohříchu jen
v katolických, ale na druhé straně mohu zase
říci: zaplať pán bůh, že
ne ve všech, nýbrž jenom v části
těchto katolických chrámů, - jaká
ethika se v nich káže.
Jaká je ethika katolického
náboženství? Vážené shromáždění,
uvažte si, prosím, jaký pokrok znamená
křesťanství proti náboženství
židovskému. Myslete si prostě Jehovu, toho
boha, který prohlásil, že se neusmíří
s lidstvem pro ten hřích, který byl v ráji
spáchán, dokud neuvidí svého syna
jednorozeného v mukách na kříži
vypustiti duši. To znamená pro mě boha msty.
Já nedovedu si pomysliti boha strašlivějšího,
nežli je bůh Jehova. A nyní přirovnejte
k tomu prostě Ježíše, ne toho Ježíše,
na kříži přibitého, který
volal k bohu, aby odňal od něho kalich utrpení,
nýbrž toho Krista, když kázal na hoře,
kde věru prohlašoval nové evangelium, evangelium
lásky a odpuštění.
Uvažte, co znamená pro
ethiku lidstva, když Kristus podle bible praví toto:
"Slyšeli jste, že řečeno jest starým:
nezabiješ, pak-li kdo zabil, hoden jest soudu. Ale já
pravím vám: Každý, kdož se hněvá
na bratra svého, hoden bude soudu".
Tedy jaký ohromný pokrok
znamená ethika Kristova, jak blízkým a milým
činí nám jej oproti ethice starých
židů! A nyní uvažte, proti čemu
musíme my dnes zákonem postupovati. Kristus řekl,
že každý, kdo se hněvá na bratra
svého, hoden je soudu, ale co slyšíme v mnohých
katolických kostelích z úst některých
katolických kněží? To není nic
z nauky Kristovy, to jest neláska, nevraživost, nenávist.
Tu se ptám prostě: jest to ještě nauka
Kristova, jest to ještě ve shodě se vznešenou
ethikou Kristovou? Není to spíše pravý
opak toho, co Kristus učil? Stát má svrchovaný
zájem na náboženství Kristově,
založeném na nauce lásky k bližnímu
a odpuštění, ale on má a musil by míti
zájem také na náboženství, jaké
se hlásá dnes v některých kostelích
a které se vydává za katolické náboženství,
na tom náboženství nenávisti, nevraživosti
a nelásky.
A tu pravím prostě
toto: Poněvadž my ceníme si ethiky Kristovy,
nesmíme připustiti, aby v kostelích pravý
opak její byl hlásán. Každý kněz
má volnost, mimo kostel vykládati, co chce, Je-li
však v kostele, musí hlásati jenom ono náboženství,
které státem bylo uznáno, a to jest náboženství
založené na ethice Kristově. (Výborně!)
A proto prostě pravím: Kdyby tato část
katolických kněží pokračovala
ve svém působení, a kdyby vysoká hierarchie
prostě to schvalovala, pak musili bychom ještě
jiným způsobem vystupovati, než tímto
dodatkem k § 303. Kdyby takové bylo náboženství
katolické, musili bychom se dožadovati na státě,
aby takovému náboženství v naší
republice odepřel uznání. (Výborně!)
Tedy opakuji: nám jde o ochranu náboženství
Kristova, jde o takovýto cenný statek, který
zvláštní ochrany trestního zákona
vyžaduje.
Druhým cenným statkem,
který má býti chráněn osnovou,
jest kostel. Kdybychom stáli na stanovisku hodně
profanujícím, mohli bychom prostě říci:
konečně, dům jako dům. Jeden je větší,
druhý menší, jeden vyšší,
druhý nižší, jeden má bílá
okna, druhý barevná. Kostel nestane se kostelem
tím, že má věž a barevná
okna, protože je vykropen kropenkou, ani ne účelem,
ke kterému je určen, nýbrž účelem,
ku kterému jest ho ve skutečnosti užíváno.
Vystavte si sebe krásnější a účelnější
školu, dejte na ni sebe větší nápis
"škola" a ubytujte tam vojáky a jsou to
kasárna a ne škola. (Výborně!)
Slavná Notre Dame de Paris nebyla kostelem, když za
veliké a slavné revoluce francouzské uctívali
tam tanečnici.
Jaký jest účel
kostela? Jsem žákem Masarykovým a Masaryk vás
učil úctě k náboženství
a náboženskému přesvědčení.
Dovedu si představiti, velectění pánové,
co to znamená pro zbožného věřícího
člověka, když jde do kostela, tedy na místo,
kde, odloučen od světského ruchu, chce vejíti
ve styk se svým Bohem, v němž vidí stělesnění
všeho dobrého, krásného a mocného.
Má socialistický horník, který je
věřícím člověkem a který
neví, když dnes ráno sjíždí
do šachty, zdali večer z ní vyjede, má
on právo přijíti do kostela a prositi boha,
v jehož všemohoucnost a dobrotivost věří,
aby jej v případě důlní katastrofy
ochránil pro něj samého a pro rodinu? Takové
právo toho věřícího socialistického
horníka je myslím, nesporno. Ale jak přijde
ten socialistický dělník k tomu, aby tam
slyšel místo slova božího verbování
abonentů pro "Čecha", "Vlast",
a jak se ty všechny klerikální časopisy
jmenují, aby tam slyšel nadávky a spílání
tomu modernímu evangeliu lásky k nejchudším,
kterým je v mých očích socialismus?
Ten socialista má právo, přijíti do
kostela, vykonávati nerušeně své modlitby,
jako každý jiný, ať jest třeba
jiného politického přesvědčení
nežli kněz, který tam místo náboženství
káže politiku.
Předevčírem
jsem byl na Moravě v Prostějově - měl
jsem tam přednášku - a tu mně byl vykládán
obsah kázání z jednoho kostela. Buďte
ujištěni, velectění pánové,
mám příliš velkou úctu k tomuto
Národnímu shromáždění,
které není místem posvěceným,
nežli abych chtěl opakovati všechno to, co vulgárního
v jedné půlhodině kázání
dovede se snésti. To již musí býti krčma
hodně nízkého řádu, aby v jedné
půlhodině se tam tolik vulgárního
napovídalo, jako v tom kostele.
Vážené shromáždění!
Kostel, ve kterém se nevyučuje náboženství,
ve kterém se nevykládá náboženství,
přestal býti kostelem, to jest v mých očích
náboženská "maison publique" a nic
jiného.
Řekl jsem konečně,
že třetím statkem, který má dojíti
ochrany, je veřejný pokoj a řád. Kněz
- tolikrát to bylo zdůrazněno v tomto Národním
shromáždění - jest svobodný občan
jako každý jiný. On může mimo kostel
vykládat, co mu libo, nenávist rozsévat,
záští a svár, co stačí,
ale v kostele je služebník boží, služebník
své církve, svého náboženství.
On tudíž, když je služebníkem božím
a vystupuje právě v tomto svém úřadě,
dochází velmi značné víry u
celé řady lidí dnes ještě pobožných
a upřímně věřících.
A tu si, prosím, považte, jak to na mír ve
státě, na veřejný pokoj a řád
působí, když pojednou s kazatelny kněz
štve jednu třídu proti druhé.
Co dovede štvavý kněz
s kazatelny, - opakuji: mimo kostel je svobodný občan
a může dělat, co mu libo - to nám ukazují
dějiny a právní vývoj moderních
států. Pan řečník, vyslaný
katolickou stranou lidovou, namítá, že prý
my zavádíme něco, co dosud žádný
stát nezavedl, že ochromujeme činnost kazatelen
a že vnášíme do zákona sociální
nerovnost. Není to správné! Právě
právní vývoj a dějiny práva
v moderních státech nás poučují
o opaku. Francie již ve svém původním
trestním zákoně měla potřebná
ustanovení na ochranu státu proti kazatelnám.
Byly to čl. 201 a násl. Tato ustanovení zákona
byla ovšem zákonem o rozluce státu od církve
z r. 1901 zrušena, ale nebyla odstraněna nadobro,
nýbrž nahražena jinými.
I Francie pokládala za nutno,
ještě v r. 1905 chrániti se proti štvavosti
kněžské. Ty příslušné
články, 34. a 36., jsou ovšem, pokud jde o
skutkovou povahu, poněkud restringovány proti návrhu,
který má za původce člena z Národního
shromáždění, ale tresty jsou hodně
citelnější, nežli ty, kterými hrozeno
je v naší osnově.
Kněz, který s kazatelny
nebo, vykonávaje své povolání, uráží
nebo napadá úředníka - a není
tím myšlen jen úředník, nýbrž
každý chargé d'un service public - trestá
se na penězích od 500 do 3000 franků a vězením
od jednoho měsíce do jednoho roku. A článek
35. ustanovuje, že každý kněz, který
štve k odporu proti některému zákonu
nebo proti některému výkonu státu
anebo který štve navzájem jednotlivé
stavy státu, má býti trestán vězením
od 3 měsíců do 2 let. A kromě toho
se příslušná náboženská
společnost činí také soukromoprávně
zodpovědnou za škodu, která by z toho vznikla.
Tedy kdybychom již my měli odloučený
stát od církve, - já doufám pevně,
že na to dojde - tedy by prostě ta náboženská
společnost, která vydržuje chrám a kněze,
musila nahraditi škodu, která by z toho vzešla.
To je ve Francii, ale to se řekne:
neznabožská, bezbožná Francie!
V Německu musil býti
doplněn trestní zákon, je to § 130.,
podle něhož podobná ustanovení zákonná
dostala jméno "Kanzelparagraph". Ale prosím,
pojďme do pobožné Belgie!
Článek 268. trestního
zákona belgického z r. 1867 ustanovuje, že
kněz, který útočí přímo
na vládu, zákon, královskou ordonanci, veřejný
akt úřední, trestá se vězením
od 8 dní do 3 měsíců a pokutou od
26 do 500 franků. A zajímavo je, co Beltjens, komentátor
tohoto zákona trestního - je to v "Encyclopédie
du droit crim. Belge" - vykládá, že je
útokem právě ve smyslu řečeném,
a říká, že je to každé slovo,
jehož účelem je "ďannihiler ou de
diminuer l'autorité du gouvernement ou la force de l'acte
attaqué" tedy zničiti nebo zmenšiti autoritu
vládní nebo význam aktu, na který
se útočí. To je prosím v pobožné
Belgii! Tam tedy také měli kněze, kteří
podobným způsobem, jako u nás část
katolického kněžstva, zneužívali
kazatelen.
A prosím: Italie. Italský
trestní zákon má v článku 182.
a 183. ustanovení, že náboženský
služebník, který, vykonávaje svůj
úřad, veřejné zřízení,
zákony státní nebo úkony vrchnosti
káře nebo haní, tresce se vězením
do 1 roku nebo na penězích do 1000 lir.
Ale pro nás ještě
zajímavější je, myslím, - pan
navrhovatel právě tohoto zákona (ne snad,
že by se nestaral o to, ale že mu to snad ušlo,
si nevšiml) - je koincidence myšlenek mezi jeho návrhem
a a čl. 183. trestního zákona italského.
On dobře vyciťoval, že nestačíme
jenom pojmem kněze nebo kazatelny. Ten zákon zní:
"Il ministro di un culto, che,
prevulendosi della sua qualitá, eccita al dispregio delle
instituzioni, delle legi o delle disposizioni delľ Autoritá,
overo delľ inosservanza delle leggi, delle disposizioni delľ
Autoritá o dei doveri inerenti ad un pubblico uffizio,
é punito atd."
Tedy prosím, každý
církevní služebník, který užívá
- ne zneužívá - své vlastnosti jako
kněz, vybízí k opovrhování
institucemi státními, zákony atd. Zde vidíme
další stát kulturní, Italii, který
musil tímto způsobem také proti zneužívání
kazatelen se brániti. I v pobožném Španělsku
mají podobný zákon a mají jej také
v Portugalsku. Není tedy správné, jestliže
pan řečník se strany katolicko-lidové
tvrdí, že dosud ani jediný stát nepřijal
podobného ustanovení, jaké se zavádí
u nás. A hned bych řekl několik slov o námitce,
že ochromujeme činnost kazatelskou tímto zákonem.
Ne, kněz bude v oboru náboženství, tak
jako soudce, když vykonává svůj úřad
soudcovský, naprosto suverenní. Předpisy
své církve může si vykládati
tak, jak to se svým svědomím dovede srovnati,
ale není oprávněn, aby zanášel
do kostelů element naprosto cizorodý, to jest politiku,
nenávist a svárlivost.
Konečně, velectěné
shromáždění, když bylo se strany
právě pana zástupce katolického klubu
namítáno, že zavádíme sociální
nerovnost, prohlašuji: naprosto ne. Pro všechny ostatní
stavy platí přesné předpisy, že
nesmějí svého úřadu zneužívati.
Podívejte se jen, co to jest služební pragmatika
pro úředníky, co to jest disciplinární
řízení. Soudce, který by zasedl v
taláru na soudcovskou stolici, ani 24 hodin nemohl by zůstati
soudcem, byl by hned suspendován, kdyby začal v
důvodech rozsudečných, nebo při výslechu
stran kázati podobné věci, jaké se
slyší s mnohých kazatelen. Disciplinární
řízení s ním by následovalo
a nemohl by nadále býti soudcem, poněvadž
by se řeklo: k vykonávání spravedlnosti
jest zapotřebí nestrannosti - a ty jsi prokázal
naprostou nezpůsobilost, býti objektivním.
Přede mnou zde stál řečník,
který náleží stavu soudcovskému
- jak by to vypadalo, kdyby začal, vykonávaje svou
soudcovskou funkci, verbovat abonenty pro "Národní
Listy", jiný pro "Českou Stráž"
a nevím, co všechno? To, co platí pro stav
soudcovský a pro všechny jiné úředníky,
to musí platiti také pro kněze a není
to žádné vyjímečné ustanovení.
Přicházím nyní již k poslední
věci, kterou jsem se chtěl zabývati, totiž
k otázce, jaké prostředky má trestní
právo po ruce, aby právní statky, zvláště
cenné, chránilo.
Velectěné shromáždění,
přicházím tu k dosti pro sebe bolestné
kapitole. Trestní právo má po ruce jenom
trest a my moderní kriminalisté pohlížíme
na trest jako na zlo, nejen pro toho odsouzeného, nýbrž
pro veškerou lidskou společnost. Račte mi věřiti,
že jako žák Listův cítím
nejen psychickou, ale i fysickou ošklivost, když musím
mluviti o kriminále. Snahou moderního trestního
práva je prevence, t. j. pokud možno zabrániti
tomu, abychom nemusili trestati; vytvářiti takové
poměry, aby nemusilo dojíti k odsouzení a
vykonávaní trestu. Tu já, když jsem
pracoval svou osnovu, vycházel jsem z tohoto hlediska.
Byl jsem si vědom, že zakročiti se musí
proti zneužívání kazatelen. Přemýšlel
jsem, jak bych to zakročení uzpůsobil, abych
nemusil sahati k brutálnímu prostředku: trestání.
Vycházel jsem z hlediska, že by ani nemohlo dojíti
k tomu, aby, když bude vydán zákon v mém
smyslu, mohl kněz, který má jen trochu vážnosti
k svému povolání, jen trochu lásky
k tomu náboženství, které má
hlásati, že by mohlo dojíti k tomu, aby kázal
politiku a způsobil tím, aby někdo ze shromážděných
na něho zvolal: "Velebný pane, zde jest kostel
a žádná tribuna, aby se na ní dály
hádky."