To, co zavádíme nebo
prodlužujeme dnes, není nic jiného, než
tribut, výpalné, které dává
stát a které dávají pracující
vrstvy, ať jsou samostatny nebo nesamostatny, válečným
důsledkům válečné nemravnosti
a k tíži těchto pracujících se
vyplácejí tyto podpory. Není to žádna
investice, která by byla užitečna, ale my za
těžkých a nebezpečných poměrů
vykupujeme si tímto způsobem vnitřní
mír, který by těmito poměry byl ohrožen.
Přiznávám plně, že osnova v jistých
směrech přináší zlepšení
na základě zkušeností, z velké
části ne právě příznivých,
které s provozováním zákona byly učiněny.
A ze slov p. ministra seznávám, že jest nejvyšší
čas, neboť právě v poslední době
přišli ti vychytralí lidé na různé
prostředky, jakými z tohoto zákona lze těžiti.
A nelze tu činiti rozdílu mezi tou či onou
stranou, neboť přiznávám plně,
co řekl p. ministr dr. Winter: že v této
příčině se našla dojemná,
až k pláči dojemná shoda mezi zaměstnavatelem
a dělníkem, směřující
k tomu, aby stát byl soustavně zkracován.
Souhlasím plně s těmito omezeními,
která navrhují se v osnově a která
mají směřovati k tomu, aby při náležité
kontrole omezeny byly podpory na odůvodněné
případy, na druhé straně však
rozhodně bych se opíral tomu, aby, když jednou
již jsou tyto podpory v platnosti a zákonem stanoveny,
aby bylo měřeno nesprávně a aby tyto
podpory byly sice dávány dělníkům
v jistých okresech a skupinách a odpírány
jinde. A tu již mohu předem konstatovati, že
právě se staly případy, že takovým
dělníkům, o kterých bych řekl,
že jsou aristokraty mezi dělníky, tyto podpory
byly popřávány a nejchudším,
zejména textilním dělníkům
v horách, kteří měli nějakou
malou chaloupku a půl míry nebo míru pole,
tyto podpory byly odmítány.
Nová osnova z podnětu
samého ministra sociální péče
jest tentokráte vyzdobena a také vyšperkována
jistou novou myšlenkou, která se do ní vkládá.
Je to článek II., který praví: "Všichni
státní občané jsou povinni, pracovati
podle svých tělesných sil a duševních
schopností, a to buď v povolání samostatném,
nebo jako zaměstnanci za mzdu."
Jistě je to velice pěkná
myšlenka a to, co všichni jistě cítíme
v hloubi svých srdcí jako přání
každého řádného občana,
vidíme zde vtěleno ve velmi pěkná
slova já pravím, pánové, ve velmi
pěkná slova, a neříkám ještě
ve skutek. Neboť toto ustanovení jest pouhým
prohlášením, jest tím, čemu říká
právník lex imperfecta, a to proto, poněvadž
tu není žádné kautely, která
by donucovala k provedení tohoto předpisu. Jest
to jakýsi legislativní, zákonodárný
výraz té biblické myšlenky: "modli
se a pracuj", a tato myšlénka zde ve formě
zákona nabývá jakéhosi občanského,
skoro bych řekl, republikánského výrazu.
Je to velice charakteristické
pro naše poměry, že tentokráte do zákona
dává se podobná myšlenka, my totiž
příliš mnoho očekáváme
od zákonů, nařízení a podobných
papírových činů a poměrně
málo se staráme o to, cestou hospodářské,
sociální politiky a pod. tyto věci vtělovati
raději ve skutek. Zde v zákoně tvoří
tato věc hezky paragrafované heslo. Je to jistou
výzdobou zákona, ale pohne věcmi poměrně
málo, zůstane zde ležeti jako mrtvá
litera, jestliže nechopí se veškeré vrstvy
obyvatelstva a zejména vláda sama toho, aby vhodnými
prostředky tuto myšlenku krok za krokem přiváděly
k platnosti. A to máme také, pánové,
ne při této otázce, to máme se vším.
Jestliže se objeví bytová nouze, tedy máme
hned na to zákon, nařízení atd., ale
ta bytová nouze trvá dále. Proti lichvě
máme spoustu nařízení, ale lichvaří
se dále a bude se lichvařiti dále. Jakmile
se mluví o otázce valutní, hned se ohlašují
nařízení atd., ale ta valuta bude špatná
dále, a to proto, poněvadž žádný
papír potištěný a s textem, usneseným
ve zdejším shromáždění,
nám nepřinese to, co může zabít
lichvu, co může zabít bytovou nouzi a bytovou
lichvu, co může koruně dát nějakou
hodnotu. To jsou těžší problémy
a těch nerozřešíme nějakým
článkem zákona, "že všichni
občané musí pracovati", domýšlejíce
si, že tímto článkem potíráme
bolševismus, že lidi zmoralisujeme atd. K tomu vede
cesta o mnoho těžší, o mnoho pomalejší
a pro tuto cestu musíme se my také rozhodnouti.
Také myslím, že
nelze brát právě doslova, jestliže v
zákoně praví se, že všichni musí
pracovati buď v samostatném povolání,
anebo za mzdu. Což není tu možna ještě
jiná práce? Podle tohoto předpisu by dokonce
byla vyloučena práce ve prospěch celku zdarma.
Tedy jest vidět, že jedná se o pěknou
frasi, vtělenou v zákon. A což, pánové,
ta matka, ta hospodyně, která pracuje ve své
domácnosti a vykonává tu nejkrásnější
a nejvznešenější činnost v tom
celém státě, ta by nepatřila sem jakožto
ona, o které uznává se, že plně
pracuje ve prospěch veřejnosti? Podle článku
2. by však jakožto pracovnice nemohla být pokládána.
Jedno nutno docíliti u nás,
a to jistou přeměnu veřejných názorů
na čestnost práce vůbec. Musíme přijíti
k tomu přesvědčení, že ta stará
zásada, podle které začínal gentleman
tam, kde přestává osobní a výdělková
práce vůbec, že tento nepsaný zákon
musí z naší republiky býti naprosto
eliminován. (Výborně!) Práci
musí náležeti čest a každý,
kdo pracuje, je gentleman a ne ten, kdo práci se vyhýbá.
Nestačí tu, jak jsem pravil, pouze zákon.
My potřebujeme nastoupiti cestu onoho hospodářství
a mravního pokroku, který vede k tomu, že každý
uchopí se práce, která mu přináleží
a tato mravní přestavba celého našeho
národa, mravní přestavba národa, který
tak dlouho úpěl v porobě a který má
ještě na sobě tolik stop, trudných stop
této dlouholeté poroby hospodářské,
sociální a politické, ta musí býti
naším nejdůležitějším
bodem programovým.
My jsme zavedli, velevážení,
zákon o 8hodinné době pracovní. Tím
měl náš dělník emancipovati se
od té nejtěžší stránky pracovní,
od příliš dlouhé pracovní doby,
která ho odlučuje od rodiny, od účasti
na kulturním životě, od jistého sociálního
zlepšení. Ale tato myšlenka 8hodinné práce
neznamená a nesmí znamenati pouze nárok dělníka
na to, že nesmí býti nucen k delší
práci, než 8hodinové, nýbrž dle
mého mínění také nárok
společnosti a státu na to, že dělník
těch 8 hodin pracovati musí a že musí
pracovati řádně, ne pouze 8 hodin v závodě
ubíti a pak se přihlásiti o mzdu. Musíme
uvážiti, že nejsme ve světě sami,
že máme kolem sebe velkou soutěž celého
světa, a tu bych varoval, abychom se nedívali snad
na východ nebo tam, kde poměry jsou rozhárány,
kde se nepracuje, a abychom si snad odtamtud brali příklad.
Velký svaz národů, o jehož zřízení
se právě nyní v Paříži
jedná mezi zástupci národů, nesmí
býti a také jistě nebude vzájemnou
pojišťovnou pohodlí a lenosti, nýbrž
právě naopak má býti základem
pro stanovení zásad velké součinnosti
všech národů na řešení hospodářských
a sociálních otázek světových.
Náš národ byl, jest a vždy nadále
zůstane nejzápadnější výspou
Slovanstva a také ostatního světa proti pangermanismu
a proti tomu germánskému principu, o němž
prohlašoval ještě před několika
poměrně málo měsíci excísař
Vilém, že tento germánský princip staví
proti principu gallsko-anglosaskému a že brzká
budoucnost ukáže, který z těchto principů
zvítězí. Bohudík, že nezůstal
vítězem princip germánský! Proti něm
stáli jsme jako nejzápadnější
výspa a nyní, myslím, připadá
nám čestný úkol, býti východní
výspou v Evropě proti destrukci a bolševismu,
jehož fronta v Evropě táhne se velmi úzce
okolo našich hranic, a bylo namále, že by byla
i naše území téměř prostupovala.
Válka ničila po 4 léta
spousty hodnot, které těžce vybudovali dřívější
pracovití dělníci a podnikatelé. Bořilo
se po 4 léta a nyní nastává úkol
stavět a nahražovat to, co bylo ztraceno a zničeno.
Jsme ochotni, - ukázalo to také Národní
shromáždění - činiti práci
této největší sociální
koncese. Řada jich se již stala, řada jich
jest ještě v běhu. Ale dlužno upozorniti
na to, jakým způsobem jest dnes pojímáno
od pracujících vrstev postavení státu
a poměr dělnictva ke státu a k národnímu
hospodářství. Naši dělníci
musejí uvážiti zejména, že stát,
státní podniky a podniky vůbec nemohou býti
jen likvidační pokladnou, která by dělnictvu
vyplácela mzdu, nýbrž že hodnoty, které
k vyplácení mzdy slouží, musejí
býti napřed vyrobeny. Dělnictvo musí
také uvážiti, že stát, - jak se
dnes na to nazírá v kruzích bolševismem
nasáklých v našem bližším
i vzdálenějším sousedství - stát,
jeho majetek, veřejné podniky, zejména státní
dráhy atd. nejsou nějakou konkursní massou,
která by se mohla děliti mezi ostatní obyvatelstvo,
nýbrž že jsou prostředkem k dosažení,
(Posl. Stivín: Velkostatky také ne!) - rovněž
totéž - že jsou prostředkem právě
k dosažení možnosti zaměstnání
a mzdy pro tyto široké vrstvy obyvatelstva, které
státními podniky a ostatními podniky byly
zaměstnávány.
Nechci nikterak býti nespravedlivým
vůči dělnictvu a právě tak,
jako se strany pana ministra dra Wintra přede mnou a jinými
pány řečníky bylo zaujato stanovisko
proti tomu, aby paušálně bylo vrháno
dělnictvu ve tvář podezření,
že dělnictvo shání se snad jen po podporách
pro nezaměstnané a že nechce pracovati, právě
týmž způsobem, a myslím, že všichni
moji kolegové se mnou souhlasí, právě
tím způsobem ohražuji se proti tomu, aby podobným
způsobem vůči dělnictvu paušálně
bylo mluveno. A tu konstatuji, že slušní lidé
nemají býti ztotožňováni s lenochy
a že uprostřed dnešní demoralisace právě
poctivý pracovník dvojnásob jest cenným.
(Výborně!) Pokládán práci
dělnickou za větší projev vlastenectví,
nežli kterákoliv vlastenecká, slova s největší
emfasí před veřejností pronášená.
(Výborně! Potlesk.)
Byla několikráte vyslovena
ve veřejnosti zásada: kdo nepracuje, ať také
nejí! Je to velmi tvrdá zásada, ale musíme
uvážiti, že také nynější
doby jsou těžké a příliš
těžké, než abychom podobné otázky
řešili v rukavičkách. Ale já
nechci se ztotožňovati plně s touto myšlenkou:
kdo nepracuje, ať nejí!, poněvadž dle
mého mínění by nebylo dosti sociálně
spravedlivé a nebylo by to morální, předpokládati,
že chceme nechati v naší republice lidi hladem
mřít. Ale chci obrátiti tuto myšlenku:
kdo jí, ať také pracuje! Proč? Poněvadž
dnes ten, kdo jí, ten jí u nás ze společné
mísy, ten jí to, co bylo odňato jednomu,
aby mohlo býti dáno druhému. Těžkým
způsoben, až do posledního kvanta rekviruje
se dobytek, obilí a jiné věci na venkově.
Je toho všeho nedostatek. Dělí se na nejmenší
díly pro naše obyvatelstvo a za těchto poměrů
jistě ten, kdo z této společné mísy
jí, je povinnen také činiti něco s
druhé strany na prospěch celku, a to jest jeho účast
na práci. (Výborně!)
S potěšením a
přímo s hrdostí můžeme říci
my, zemědělci, že na podporách pro nezaměstnané
nemáme a nechceme míti také v největším
celku podílu. Kontinuita práce, která je
jistě neobyčejně důležitým
činitelem při zachování bezpečnosti,
pořádku a hospodářství ve státě,
tato kontinuita práce, která byla přetržena
téměř všude, zůstala nepřetržena
na našem venkově. (Výborně!)
V té chvíli, kdy zemědělec
vrátil se zpět na svou půdu, převzal
nářadí a práci od své ženy,
od svého stařičkého otce nebo dětí
a pokračoval tam, kde tito přestali. (Výborně!)
Tato nepřetržitá linie v zemědělství,
tato kontinuita práce, pánové, také
zabezpečila neobyčejně u nás ten klid
v době, kdy se nám zdálo, že všecko
se sype téměř a boří. - Tam
zůstal ten klid a pořádek a tam zůstaly
také ty pevné kořeny a neotřesené
základy naší republiky až do té
doby, kdy začal se vraceti pořádek do měst
a průmyslových míst. Toto instinktivní
vědomí povinnosti, to jest příznačné
pro venkovana. - A to - jak pravil jsem - byl ten nejkrásnější
projev patriotismu, který přinesl Československé
republice náš zemědělský člověk,
ať již podnikatel, ať již dělník.
(Výborně!) - Bez fanfár a beze všech
hesel, beze všeho "pakli" aneb "jestli",
bez jakýchkoliv podmínek, čistě z
tohoto instinktu vědomí povinnosti šel tento
zemědělec, který byl právě
tak uondán válkou, na kterého právě
tak působila po celou dobu tato demoralisace, jehož
statek byl vydán drancování a jenž nalezl
často v četných případech trosky
svých zařízení a své práce,
ale přece přes to přes všechno bez jakéhokoliv
přetržení šel ke své práci
zpět a bude vykonávati dále své povinnosti.
Kdyby - pánové - hornictvo,
kdyby jiné dělnictvo tamní bylo tímto
způsobem instinktivně také vykonávalo
práci právě tak, jako ten zemědělec,
kde jsme již dnes byli, a na druhé straně,
kdyby ten zemědělec byl snížil svoji
výkonnost, tak jako ji snížil ten horník
nebo jiný dělník, pak se táži,
kde dnes by byla naše republika? (Hlas: Váš
kol. ministr železnic pochválil železniční
zřízence za jejich výkony a že umožnili
státu převrat!) Já chci o této
otázce mluviti, poněvadž právě
mluviti chci o otázce železnic. Oceňuji každého
pracovníka a vážím si neobyčejně
těch pilných lidí, zvláště
našeho železničního personálu,
- to jsem právě konstatoval zde - ale přece
nevidím, že by se byl dosud vrátil starý
pořádek a uvidíme ihned, k čí
prospěchu neb neprospěchu to jest. Mám příležitost,
sledovati ty nepříznivé důsledky závad
v našem lesnictví, které ovšem byly
z velké části zaviněny právě
nedostatky, které vidíme v hornictví, poněvadž
to jest nepřetržitý řetěz. Pánové,
na Ostravsku každou chvíli objevuje se nám
tíseň ve stravování tamního
dělnictva. Sledoval jsem příčiny této
věci a měl jsem právě dnes v rukou
doklady, a tu jsem seznal následující: Ačkoliv
bylo na Ostravsko disponováno dostatečné
množství mouky, a to před dostatečně
dlouhou dobou, což Vám mohu také podrobně
vykázati, kdybyste si ráčili přáti,
- seznal jsem, že tyto zásilky pobíhají,
nebo leží, nebo válejí se někde
na drahách a že nedocházejí tam pro
toto dělnictvo.
Pánové, zde tedy nedostatek
výkonnosti a pořádku poškozuje neobyčejně
dělníka samého. Zjistil jsem však na
př. také k tomu, že pouze zásilky pytlů
- a promiňte, vypadá věc sice příliš
malicherně, ale pytlů jest přece jen zapotřebí
k tomu, aby se mohly zásilky mouky posílati - pouze
zásilky pytlů, které se zasílají
na vzdálenost asi 100-120 km po dráze jako rychlozboží,
válely se 10-14 dnů někde na drahách
a skladištích a následkem toho horníci
v Ostravě mají hlad. (Odpor.) Zde jest vidět
tu úzkou souvislost mezi vědomím povinnosti
k práci a zájmem dělnictva samého,
a k tomuto vědomí povinnosti musíme býti
zase znovu vychováni a vráceni, nemá-li býti
všecko rušeno. Stát je tak komplikovaný
stroj, že porucha na jedné straně způsobí
velké poruchy na straně druhé, a víte
nejlépe, k jakým důsledkům taková
nedostatečná výkonnost za jisté letargie
a za jistého nepořádku vede.
Mluvilo se zde o otázce demobilisace
vojenské a byla váha na to kladena, aby demobilisační
komise byly poněkud hybnější. A tu dovídán
se, že je jistý úmysl, neurychlovat příliš
demobilisaci, a sice proto, poněvadž právě
v udržování vojska v kasárnech vidí
se druhé, skryté opatření k vydržování
těchto nezaměstnaných. A pan ministr dr.
Winter do jisté míry skrytě to přiznal,
an pravil, že v německém území
je demobilisováno, u nás však že jsou
ještě vojáci u praporů, a následkem
toho že u nás jest také méně
podpor pro nemajetné. Této věci bych se s
největší rozhodností opřel. Dávejme
již tyto podpory, ať již tyto podpory pro nezaměstnané,
ať již to stojí více, než to udržování
v kasárnech, ale nedělejte z vojska a kasáren
instituci pro lenochy, pro krmení lidí, kteří
nechtějí pracovat. (Výborně! Potlesk.)
Proti tomu bych se ohradil co nejvíce. To je vnášení
demoralisace do našeho vojska. Nejsem žádným
militaristou, ale představuji si budoucí vojsko
naše zcela jinak, s daleko větším respektem,
než bychom ho před těmito lidmi mohli míti
dnes. Buď budeme míti vojsko mravné a řádné,
anebo nebudeme míti vojsko žádné, -
něco třetího nemůže a nesmí
být. (Výborně!) My zažili jsme
schovávání se před vojnou a nyní
bychom zažili, že by se na vojně schovávali
lidé před prací. (Veselost.)
Velevážení pánové!
Když již mluvím o této věci, chtěl
bych poukázati ještě k jinému zjevu.
Mám zde následující případ.
V obci X. opravuje se poškozený obecní vodovod.
Mají tam na práci montéra, který na
tomto vodovodu již pracoval a zná zcela podrobně
jeho zařízení a jeho nutné potřeby.
Tento člověk dostal na opravu vodovodu krátkou
dovolenou, a sice od 7. do 15. ledna, - dovolenou, která
je naprosto nedostatečná. Obec má zájem
na tom, aby měla spraven vodovod, poněvadž
potřebuje vody. To je jistě dostatečný
důvod, kterému musí ve státě
snad každý rozumět. Zakročil jsem po
uplynutí 15. ledna u příslušného
pluku jménem otce, aby tento člověk mohl
pracovati ještě dále na úpravě
vodovodu a při všem, co s tím souvisí.
A dostal jsem toto vyřízení: "Žádosti
nemůže býti vyhověno, jmenovaný
musí okamžitě narukovati k náhradnímu
praporu do Prahy." Tedy vodovod zůstane nezřízen,
celá obec nebude míti dostatek vody, ale pan četař
bude se váleti v kasárnách a jest vyhověno
úplně požadavkům militarismu, jsme ve
starých rakouských vodách (Hlas: Bohužel!),
jako to bývalo dříve. Tedy lidé, kteří
chtějí pracovati, nesmějí pracovati,
nýbrž musí si lehnouti v kasárnách
na pryčny. (Hlas: Typografové, kterých
je nedostatek, nemohou se dostati z vojny domů a z tiskáren
se volají lidé na vojnu!) Poukazovalo se zde
na sprostředkování práce a byla kladena
váha na to, aby naše sprostředkování
práce bylo zdokonaleno a vybudováno také
pro jiné obory, nežli pro práci hmotnou, a
tu se ptám a jest mi věc pořád ještě
nejasná, jakými cestami vlastně dostanou
se dnes lidé, kteří mají schopnosti,
na př. pro státní službu, do této
státní služby. Ohromná spousta lidí
vrátila se z vojny, jsou to lidé, kteří
před tím vystudovali gymnasium, reálku, částečně
studovali také vysokou školu, tu nedostudovali třeba,
v tom byli přerušeni a nyní hledají
takové povolání, při kterém
se předpisuje maturitní vysvědčení,
aneb kvarta a něco podobného, u poštovního
úřadu, dráhy, berního úřadu,
účetního, atd. A tu bych rád věděl,
jakým způsobem se vlastně tyto věci
praktikují. Předně myslím, že
ten dotyčný člověk musí si
oběhati všechny strany, poněvadž musí
to zkoušeti u všech možných úřadů
a musí běhati po všech kancelářích,
kde musí všude zůstati stát a ztráceti
mnoho času, nemá někdy ani peněz,
aby mohl ten čas ztráceti. Jakým způsoben
tato věc jest organisována, myslil vůbec
někdo na to, aneb nemyslil, to nevím, ale já
myslím, že nějaká sprostředkovatelna
práce přece je. Já myslím, že
ty tetičky, tchýně, sestřenice a ty
různé paničky, které sprostředkovávaly
za rakouských poměrů tato místa, že
pracují ještě dále, ale pak bych prosil,
aby to naše správa republiky vyhlásila, kde
se musí každý hlásiti, u paní
tetičky té a u paní tetičky oné
(Výborně!), aby to dotyčný
věděl, kam se má obrátiti (Potlesk),
poněvadž mnohý neví, kam vlastně
má se svou žádostí jíti.
Poukazuji dále k otázce
nezaměstnanosti našeho živnostnictva a zejména
našeho drobného maloživnostnictva. Tu bych prosil,
aby také této otázce byla věnována
pozornost, neboť vrácení živnostnictva
k jeho potřebám jest mnohem horší problém,
než vrácení se dělníka továrního,
anebo jiného dělníka. Tomu musí se
umožniti, aby ty trosky jeho živnosti, ze které
třeba ani trosky nezbyly, mohly býti zase znovu
vybudovány, aby on mohl se státi tím samostatným
živnostníkem, třeba pomocí úvěru,
třeba pomocí malé pomoci, ale abychom ten
živnostenský drobný stav, který tolik
trpěl, vybudovali zase zpět! (Hluk. Předseda
zvoní. Hlas: Materiál dostaneme za 2 roky!)
Velevážení pánové,
byla by to řada otázek, které souvisí
s touto záležitostí. Bohužel - anebo bohudík
pro Vás - jsem upozorňován panem předsedou,
že můj čas mi vyměřený
končí. Chci říci ještě
tolik: že u nás pořád v našem státě
jest příliš mnoho nehotovosti, příliš
mnoho diletantství; 1/4 roku je sice
málo pro úpravu a znovuvybudování
těch poměrů a jest velká práce,
která čeká naše jednotlivá ministerstva,
ale práce jen při náležitém soustředění
se na jisté velké, důležité otázky
a i vyvarování se přílišnému
rozptylování se a tu nemluvím jen o vládě,
ale zejména o našem Národním shromáždění
samém. (Výborně!) Dalo by se udělat,
mnohem více a byly by se daly řešiti četné
otázky, které právě také s
touto otázkou nezaměstnanosti souvisí. Poukazuji
na př. na nouzové práce. Tato otázka
příliš dlouho zůstala ležeti.