Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Ale, vzácné shromáždění, to je právě plán, za kterým všeněmecký imperialismus šel do boje; to je nejsmělejší plán, který Všeněmci měli, aby prostě všechna německá a poloněmecká území připoutali k sobě. To je plán, který by mohli Němci diktovati, kdyby byli úplnými vítězi, ale kterého nemohou žádati dnes, když jsou poraženi. Splnění tohoto plánu, splnění tohoto německého nároku by prostě znamenalo, že ta válka, která byla vedena, byla vyhrána Němci, a nikoliv, že Němci byli poraženi.

Stejný, vzácné shromáždění, jest náš nárok na kraj slezský, stejný poměr jako k Deutschböhmen je poměr k Opavsku a Těšínsku. Také tato území náležejí ke koruně svatováclavské a stát československý jich stejně potřebuje, jako potřebuje Deutschböhmen.

My ovšem, je pravda, jsme svou minulou politikou velmi mnoho hřešili na Slezsku tím, že jsme se nestarali o ty české obce a o to, co se v těchto územích děje. To je chyba, neboť se stalo, že obce, které ještě před 20 neb 10 lety byly české, dnes již české nejsou. Tím se stalo, že skutečně Těšínsko svým rázem a národnostním složením má ráz značně polský aneb německý. Avšak také tato otázka může býti řešena jen v rámci sebeurčení státního, sebeurčení celku národního, a nemůže býti řešena na principu národnostním tak, jak to žádají Poláci, poněvadž se jim to zde hodí, a nikoli na principu sebeurčení národů. Také Poláci mají svůj stát, své sebeurčeni ve svém státě. I Poláci mají svůj stát stejně jako Němci, jenom že ovšem my vidíme, že Poláci ve východní Haliči, kde se jim nehodí etnografický základ, žádají hranic takových, které jsou přímo v odporu proti tomu principu národnostnímu, vidíme, že oni dovedou vzhledem k tomu, že chtějí si vytvořiti stát, který by podle sebeurčení byl schopen života, že oni žádají Gdanska a německých částí pruského Slezska, že žádají podle tohoto správného principu sebeurčení územních částí, ve kterých Poláci nejsou v majoritě, ale jedině na Těšínsku se staví na princip etnografický.

My se nestavíme na stanovisko jakéhosi imperialismu, abychom nebyli ve Slezsku ochotni jednat o těch částech, které nezapadají eventuelně do tohoto rámce sebeurčení. Ale rozdíl spočívá v tom, že, máme-li jednat my s Poláky, tedy s národem spřáteleným, že musí se tak státi dohodou. Avšak to, co Poláci ve Slezsku učinili, jest všechno jiné než přátelství, poněvadž oni to byli, kteří první vpadli Československé republice do zad, bez jejího svolení a vůle obsadili území, které jim nepatří. My jsme si představovali řešení toto se strany polské jiným způsobem, se zřetelem k tomu, že jsme se zástupci jejich ještě před tím, než byl skončen převrat, jednali. Bylo to na schůzích a sjezdech v Praze, při slavnostech květnových, bylo to na sjezdě lublaňském, bylo to ve Vídni a na jiných schůzích, ve kterých velmi jasně byla dána linie pro náš postup: že v otázkách sporných, tam, kde jest spor mezi námi a Poláky, budeme postupovati dohodou.

Ovšem při tom musíme přiznati, že jsme tehdy nejednali s většinou národa polského, nýbrž jenom s jeho velmi malou menšinou, že jsme totiž jednali s těmi, kteří šli stejnou politikou jako my proti Rakousku a Německu; většina polské delegace a většina národa polského stála tehdy na straně rakouské a německé a proti ententě. My jsme ani nemohli s touto majoritou jednati, poněvadž tato majorita to byla, která od počátku války stála na principu jakéhosi austrofilského nebo germanofilského řešení, my jsme nemohli s nimi jednati, poněvadž tato většina tvořila legie, se kterými bojovala proti ententě, poněvadž po celou dobu války svou politikou podporovala a udržovala německý a maďarský imperialismus, německý a maďarský militarismus. My docela přiznáváme, že naše zklamání je velmi trpké, ale nechtěli bychom věci hnáti tak na ostří nože, aby mezi námi a Poláky vzniklo trvalé nepřátelství, zvláště se zřetelem k tomu, že není názor na polské dnešní řešení v otázce Těšínska, i na ten postup, jaký na Těšínsku nastal, v polských kruzích všeobecný.

Avšak my ve všech těchto otázkách považujeme za povinnost vlády, že má s větším důrazem než dosud jednotnosti českých zemi hájiti. (Výborně!)

My prostě jsme toho přesvědčení, že vláda to jest, která tímže příliš liberálním způsobem jedná zvláště vůči Němcům, a vlastně posiluje a podněcuje velezrádné hnutí, které v uzavřených územích jest. My nedovedeme dobře pochopiti, jak jest možno, aby nebyly plněny zákony, jak jest možno, aby úřady, které mají povinnost, bdíti nad plněním zákonů, přihlížely k tomu docela nečinně.

Jestliže s počátku postavení vlády bylo velice obtížné, nevíme, že by ještě také dnes nebyla možnost, aby vláda čelila proti všemu, co jednotnost Československé republiky ohrožuje. Vzácné shromáždění, my jsme se stali svědky toho, že z uzavřeného území se prostě nám prohlašuje: my se k Československému státu nepočítáme; my stále vidíme, že dělají se protesty proti českému státu, čteme, že zástupci 79 německých měst protestují proti tomu, aby byly přičleněny k Československé republice, my prostě vidíme, že se všech stran se projevuje odpor proti státu, a nevidíme se strany vlády naprosto nic, co by bylo známkou energického zakročení; my i dnes čteme, jak německé listy s největším klidem - jako v odpověď na prohlášení ministerského předsedy, vyzývajícího je, aby spolupracovali - odmítají prostě jakoukoli spolupráci, chtějí se prostě odtrhnouti od Čech. My dokonce s úžasem čteme, jakým způsobem traktuje se poselství Masarykovo, jak německé listy o něm mluví, že je naplněno nepravdami, že obsahuje prostě samé nepravdy a rozpory. "Es ist nicht möglich" - píše "Grenzbote" v Mor. Šumperku - alle Unwahrheiten und allen Widersinn in der sogenannten "Botschaft" Masaryk's zu widerlegen. " Nedovedu si představiti, že by bylo možno dříve napsati slova "es ist nicht möglich, alle Unwahrheiten und allen Widersinn in der sogenannten "Botschaft" des Kaisers zu widerlegen". Není možno si představiti, že by bylo možno psáti věci toho rázu, jaké dnes s největším klidem se tisknou, a v tom, vzácné shromáždění, že prostě vláda ponechává tomu úplně volnou ruku, vidím i příčinu toho, že toto hnutí neustává, že toto hnutí naopak ve mnoha směrech se posiluje. My musíme zde býti neobyčejně opatrni a uvážiti věc i s toho hlediska, že, co se děje v německém území, zároveň ohrožuje tam pořádek a že by z toho mohly vzniknout tam nepokoje, neboť jestliže v době, ve které tak lehce vznikají výbuchy sociální, přistoupí k tomu ještě také moment nacionální, mohl by z toho vzniknout takový chaos a zmatek, že by potom bylo velmi těžko jej uklidňovat jen normálními prostředky zákonnými, že by potom bylo potřeba užíti mimořádného prostředku, k jakému bychom v žádném případě nechtěli sáhnouti.

Přijdeme velmi brzy ke konkretnímu řešení praktickému v otázce Němců při volbách do obcí. Dnes bude předložen volební řád do obcí a bude také věcí přirozenou, že řada německých obcí bude postavena před otázku voleb do obecních zastupitelstev. A tu je ovšem otázka, mohou-li občané, kteří neuznávají zákonů československé republiky, kteří stojí proti státu, vykonávat řádně také práva občanská, zda mohou voliti si správy obcí, neuznávají-li pramene, z něhož toto právo prýští.

Vzácné shromáždění! Já bych na tuto otázku odpověděl záporně: že do té doby, dokud nebude učiněno jasné přiznání u německých měst k československé republice, dokud přímo i nepřímo budou činěny pokusy o odtržení od země české, pokud budou činěny pokusy, aby určité obce byly připojeny k jinému státnímu celku, jsme toho názoru, že do té doby nemohou tito občané vykonávat svého volebního práva, a že musí býti postaráno jiným způsobem o to, jak správa obcí v těchto obcích má se díti.

Ještě mnohem určitěji ovšem tato otázka by přišla při volbách do Národního shromáždění. Do té doby, dokud němečtí spoluobčané neuznají zákonů republiky, dokud neuznají, že přináležejí k Československé republice, dokud budou elementem zjevně nepřátelským a zjevně odpůrčím proti samým základům české republiky, do té doby by bylo nejen nelogické, ale i velmi nebezpečné, abychom je připustili k účasti na tvoření základů Československé republiky. My ovšem jsme úplně klidni, my víme, že vývoj událostí se ponese tím směrem, že nic nemůže zadržeti toho, abychom neustavili se ve státě tak, jak jest naším programem. Přes to přese všechno považovali bychom za přílišný liberalismus, kdyby dnešní stav trval dále a kdyby dokonce Němci měli býti odměňováni občanskými právy za všechnu tu podkopnickou činnost proti Československému státu.

Ovšem od odpůrců politiky naší se uvádí, že my sebeurčovací právo aplikujeme historicky na Čechy a přirozeným právem na Slovensko. To ovšem je názor nesprávný. My sice na Slovensku nemáme historických hranic, ale Slovensko jest stejně tak historickým sídlem slovenským, jako jsou Čechy. Slovensko jest stejně tak historickou československou zemí, jako jsou Čechy historickou československou zemí, poněvadž slovenští obyvatelé, kteří na Slovensku jsou, ti tam byli dříve než ti, kteří jsou dnes vládci Pešti. Z toho důvodu může se mluviti o tom, že my na Slovensku nemáme vůči Maďarům historických hranic, ale nemůže se mluviti o tom, že by Slovensko nebylo naším historickým územím, že bychom na Slovensko neměli své historické právo.

Ve vládním prohlášení nebylo nic věnováno politice zahraniční a přece právě dnes bylo by neobyčejně nutno, aby o politice zahraniční bylo jednáno, aby také o otázce zahraniční bylo programové prohlášení učiněno. Jest pochopitelno, že jest velmi obtížno, před mírovou konferencí přijíti do konkrétních věcí, avšak tím způsobem zůstáváme v zahraniční politice stále ve všeobecnosti, stále v projevech sympatií.

Musíme uvážiti, že právě v zahraniční politice jest nejobtížnější základ naší politiky. Vstupujeme do stadia, ve kterém musíme provozovati samostatnou zahraniční politiku, jakou jsme do této doby neprovozovali. My musíme si uvědomiti, že jsme národem, vypraveným všemi právy, který musí svou samostatnou zahraniční politiku provozovati. Při tom nejdůležitější otázka, která nastává, jest otázka zahraniční politiky moderní, politiky průmyslové a obchodní. O tom není pochybnosti, že v příští době bude politika hospodářská a průmyslová hráti hlavní roli, a o této věci musíme uvažovati, abychom na toto pole vstoupili připraveni, abychom dovedli svou zahraniční politiku uplatniti na světovém trhu svůj průmysl a obchod. Nesmíme zapomenouti, že nejexpansivnějším státem v poslední době před válkou bylo Německo. Nesmíme zapomínati, že Německo bylo mnohem expansivnějším státem než Anglie a že také na př. těžba uhlí stoupla za čtvrt století v Německu o 240 procent, kdežto v Anglii pouze o 60 procent, že výroba surového železa v Německu stoupla o 344 procent, kdežto v Anglii jen o 17 procent. Když si uvážíme, že továrny německé začínaly exportovati do celého světa, že v té expansi chtěly továrny německé vytlačiti všechen průmysl ostatní, který tu byl, tu docela přirozeně musíme si dáti otázku, do jaké míry dovedeme využíti situace zahraniční, abychom svůj průmysl a svůj obchod na zahraničním foru uplatnili. Tu musíme s další věcí počítati: že jsme sami státem, jehož zdar nebo nezdar závisí na vývozu více než státu jiného. My jsme již před válkou měli vývoz, který činil 2.600,000.000 v mírové hodnotě až tři milliardy korun. A tuto číslici tří milliard si vysvětlíme snadno tím, když si uvědomíme, že z celkové rakouské výroby připadlo na české země při cukru přes 92 procent, při pivě přes 57 procent, při zboží vlněném přes 80 procent, při zboží lněném přes 90 procent, bavlněném přes 60 procent, při železe přes 60 procent. Kdybychom nedovedli tyto tři milliardy svou zahraniční politikou uplatniti i v době příští, kdybychom při tom nedovedli ještě další odvětví průmyslová zabezpečiti na světovém trhu, pak by to znamenalo, že bychom nechali živořiti svůj průmysl, že bychom nechali živořiti svoje dělnictvo.

Mluví se mnoho o socialisaci podniku a mluví se o tom, aby zejména velké průmyslové podniky byly sesocialisovány. I tato otázka jest otázkou účelnosti.

Také jest velmi zajímavo, že i při socialisaci takových podniků, jako jsou uhelné doly, kde nezáleží na osobní iniciativnosti, kde nezáleží na podnikavosti, že v Prusku, kde z velké části, stát jest zúčastněn na uhelné produkci, před válkou se konstatovalo, že těžba v dolech státních se zvýšila mnohem méně než v dolech soukromých.

Tak v dolech státních se od roku 1906 zvýšila o 7.4% a v soukromých o 10.3%. V některých letech stoupala a klesala, ale v celku jsme viděli, že tam, kde stát prováděl těžbu, že tam to stoupání bylo menší než v těch dolech, kde to prováděl jednotlivec.

Při tom mnohem obtížnější jest zavésti tuto výrobu do podniků, ve kterých již na individualitě a schopnostech jednotlivcových záleží více.

Průmyslová výroba jest stroj příliš složitý, a jestliže mu odejmeme schopného jednotlivce, hlavu, která z vlastní iniciativy a vlastní podnikavosti vede tento stroj, a nahradíme státním orgánem, pak jest pochopitelná věc, jestliže pak tam tento stroj vázne a produktivnost upadá. (Posl. Bechyně: Elektrické podniky v Praze prý fungují znamenitě!)

Vážené shromáždění, jest přirozená věc a také jsme to vytkli, že jest celá řada podniků, ve kterých socialisace jest zralá, a celá řada podniků, zejména, které jsou monopolní, že tam je možno přistoupiti k socialisaci státním podnikáním anebo městským podnikáním, ale u značné části a jmenovitě všude tam, kde záleží na individuálnosti a osobní podnikavosti, tam bychom k tomu přistoupiti nemohli, ne z principu, že bychom trvali na nějakém principu individuální výroby nebo že bychom byli proti socialistické vlně, nýbrž prostě proto, poněvadž dnes musí záležeti všechno na tom, aby stoupla co nejvíce produktivnost a také stoupalo co nejvíce bohatství národní.

Kdyby v tomto směru nastalo ochromení, nebude to pouze škoda průmyslníka, nebude to škoda dělníka, který v tomto jest zaměstnán, nýbrž bude to prostě škoda celého národa, neboť o tom není pochybnosti při stoupajících výdajích, kterých moderní stát potřebuje, že nejvíce příjmů může míti právě z odvětví průmyslových. Naší snahou musí býti, abychom co nejvíce blahobyt národní zvýšili, abychom stát vyvedli z trpkého a neblahého stavu válečného, abychom jej přivedli k blahobytu.

Konečně jest věc docela přirozená, že ani na straně socialistické nechtějí řešiti této otázky jednotně a že nechtějí jednotně zaváděti socialisaci do všech odvětví průmyslových, nýbrž že v tomto směru stojí také na tom stanovisku, že mají býti převedeny do správy státní pouze závody, které jsou k tomu zralé a ve kterých produktivnost neklesá. Jestliže se postavíme k otázce té tou methodou, jak se oni dnes staví, že prohlašují, že stojí na principu zrušení soukromého vlastnictví a zevšeobecnění výrobních prostředků, že stojí na tom to principu a že jsou pro socialisaci, avšak pouze tam kde to neškodí celku, tam, kde to neškodí produktivitě, v tom případě aktuálně a prakticky jsou pro socialisaci. A jestliže jsme my naproti tomu prohlásili, že stojíme na principu soukromého vlastnictví a individuální výroby, avšak že jsme pro to, že pro nás soukromé vlastnictví není žádné sacrosanctum, žádné dogma, nýbrž že jsme ochotni připustiti omezení nebo zrušení jeho všude, kde jeto v zájmu národního celku a kde to produktivnosti nesníží, jestliže my tímto způsobem prakticky si položíme, pánové, tyto otázky, jest jasno, že zde jsou styčné body, ve kterých my přes to, že stojíme na úplně opačných pólech názorů, můžeme spolu pracovati.

Budou jistá pole, kde bude spor o to, do jaké míry co jest prospěšno celku a kde tato produktivita může upadnouti u o poklesnouti, ale tato třecí plocha pochopitelně bude velice zúžena.

Musíme si uvědomiti, že nejsme sami, že jsme malým ostrovem ve velkém světě, že nebudeme těmi, kdo budou určovati, jakým způsobem sociální převraty budou řešeny a které z těch sociálních převratů potrvají.

My jsme zde prostě jakousi vlnou, na kterou vyvíjejí vliv nárazy okolních států, a zcela přirozeno, že bychom my nejméně chtěli býti v těchto experimentech pokusnými králíky, na kterých by se zkoušelo, jak daleko se může v sociálních problémech jíti.

To si mohlo dovoliti Rusko, které při tom riskovalo jen rozvraty svého státního života, ale kdybychom my tak činili, mohli bychom riskovati mnohem více, mohli bychom riskovati ztrátu toho, co jsme vydobyli, a veliké poškození celého základu československé republiky.

Jest jasno, kdybychom šli příliš vysoko a v ostatních státech byli valně níž, že by to mělo automatický vliv na to, aby se u nás celé niveau snížilo, a stejně kdybychom my šli nízko a v okolních státech kdyby celý problém byl výše postaven, že stejně by to zase mělo nutný vliv, aby také u nás úroveň byla zvyšována.

Vidíme, že ještě stále působí na nervy lidí uliční massy, že stále fantasie zastírá skutečnost, že my pořád ještě nejsme sto, abychom se vybavili z dojmů války a chodili po rovné půdě. My ovšem docela přirozeně v otázkách, ve kterých jsme se dohodli, ve kterých jsme šli v zásadě stejně, jako jest znárodnění půdy, i v těchto otázkách nejdeme společně do detailů se stranami socialistickými. My nestojíme a nemůžeme státi na tom principu, že by veškerá půda měla býti spravována socialisticky. My nestojíme také na tom, že by všechna půda měla býti spravována individuálně, že by měla přijíti do soukromého vlastnictví. Pro nás prostě jest problémem to, co jest prospěšnější produktivnosti zemědělství a co jest prospěšnější se zřetele národního.

Jsme pro to, aby v těch okresích, ve kterých není nouze o půdu, ve kterých jest možno, aby velkostatky existovaly, aniž tím je poškozena lidnatost těchto okresů, aby tam zůstaly velkostatky. A my docela přirozeně zase v těch okresích, ve kterých velkostatky způsobily vylidnění jejich, musíme trvati na tom, aby půda byla rozdělena, aby byla dána do individuálního majetku. Bylo v tom jistě velmi mnoho nezdravého, když jsme viděli, jak z celých částí Čech utíkalo obyvatelstvo z venkova do měst, jak utíkalo do průmyslových středisk, jak se venkov vylidňoval, jak se dělo na českém jihu, na Pošumaví. Obyvatelstvo utíkalo do Vídně, do Němec i do Ameriky a nastal zde prostě proces úplného vylidnění jen proto, že tam byl nedostatek půdy.