Vážení přátelé,
dovolte mi, abych se stanoviska svého socialistického
názoru dovolil si kritiku vládního prohlášení.
Pravil jsem hned na počátku, že toto prohlášení
vítám. Já však mu vytýkám
dvě věci; vedle té, kterou jsem řekl
hned na začátku, že bych byl považoval
pro účinnost tohoto prohlášení
za mnohem výhodnější, kdyby bylo vyšlo
dříve a ne v těchto dnech, kdy ho provázely
určité žalostné zjevy. Vytýkám
mu neúplnost a neurčitost.
Podívejme se hned na prvý
oddíl, oddíl ústavní. Jestliže
vláda s určitou emfasí nám praví,
že volební právo do obcí, které
jsme včera v ústavním výboru dodělali,
provede co nejrychleji, pak není třeba na to klásti
důraz. Proto jsme si ji zvolili, aby nám jako exekutiva
co nejrychleji naše zákony, na kterých jsme
se usnesli, prováděla. A vláda, zdá
se, že tímto volebním řádem do
obcí a chystaným volebním řádem
do parlamentu vyčerpává ústavní
práce. Tak se na to nedívám. Naším
kardinálním požadavkem jest úplné
zlidovění nejenom samosprávy, ale také
státní administrativy.
Ta administrativa, o které
mluvil president Masaryk, jako základu demokracie, ta administrativa
předpokládá zlidovění. My tady
musíme trvati na tom, aby byl proveden nejen volební
řád do obcí, abychom dostali demokratická
zastupitelstva, nýbrž aby také zmizel na př.
ten dohlédací nedemokratický úřad,
který jest nad nimi, tedy okresní zastupitelstva.
Já vítám, že
včera vláda nečinila žádných
potíží v ústavním výboru,
který se usnesl na tom, aby okresní zastupitelstva
byla v nejkratší době rozpuštěna
a aby byla nahrazena správními komisemi. Demokratické
obce vyžadují, aby měly nad sebou také
nějakou demokratickou instanci, tedy demokratickou správní
komisi.
Ale já jsem řekl, že
musí také státní správa býti
zdemokratisována, a jedním z našich důležitých
požadavků, který jsme také již
zde v této slavné sněmovně předložili,
jest požadavek, aby u politických hejtmanství
právě tak, jako u úřadů horních
a u policejního ředitelství, byly zřízeny
dozorčí komise, složené rovněž
ze zástupců stran. (Výborně!)
Také soudnictví má
býti zlidověno a zde uvádím zlidovění
porot.
Vážení pánové,
vláda zdá se mně býti velmi skromna
v otázce ústavy další. Praví-li,
že má býti vybudován nový volební
řád do parlamentu, pak se zde dotýkáme
určitého sporného bodu, který se již
kolikrát objevil na našich společných,
mezistrannických poradách. Vysvětlil jsem,
že Národní shromáždění
jest úplně legitimním, oprávněným
zákonodárným sborem, že jeho kompetence
jest neobmezená, že tedy jest oprávněno
vyříditi všechno, co ono samo za nutné
považuje.
Zde naprosto nemůže býti
nijakého uříznutí, ustřihnutí
jeho kompetence. My trváme přímo na tom,
aby ústava řešena byla ve svém celku.
Chcete, vážení pánové, dopustiti,
aby i na příště hlava našeho státu
- já na to kladu veliký důraz a naše
mladá republika, její neurčité poměry
vnitřní i zahraniční vyžadují
státní hlavy silné, státní
hlavy, která požívá určité
autority - chcete dopustiti, by ta státní hlava,
náš president, i nadále byl ve sněmovně,
zde v Národním shromáždění,
něčím, co jest zase v cizině označeno
slovem "distingovaný cizinec"?
Jest to velká vada provisorní
ústavy, že neupravila poměr presidenta k Národnímu
shromáždění a já bych přímo
varoval před tím, abychom toto opominutí
stupňovali tím, že bychom zde v nejbližší
době nevybudovali ústavu, která by docela
jasně stanovila práva presidentova a jeho poměr
k Národnímu shromáždění,
a rovněž tak, aby nebyl volební řád
jen pro nový parlament, nýbrž aby také
bylo stanoveno, že president, má-li býti silnou
opravdu hlavou státu, jak toho naše republika dnes
potřebuje, aby tento president vyšel ze všeobecných
voleb právě tak, jako poslanci. (Výborně!)
Nepřistoupíte-li na
tento požadavek, pak, vážení pánové
a přátelé, máme před sebou
loutku presidenta, jakou jest president francouzský, ale
nebudeme míti před sebou presidenta, jakého
bychom potřebovali, jakým dnes jest pro Ameriku
Wilson.
Ale musíme jíti ještě
dále. Potřebujeme, aby ta chudá, ta hubená
provisorní ústava, jak vyšla ze spěšných
prací Národního výboru, byla také
naplněna masem a krví, aby také základní
práva občanská tam byla přesně
stanovena, aby tam byly řešeny také důležité
otázky kulturní, postavení církve
ke státu, úplné zrepublikanisování
školy. To jsou kapitoly, které Národní
shromáždění jest nejen oprávněno,
nýbrž podle našeho názoru přímo
povinno vyříditi vedle volebního řádu.
A pravím, vážení
pánové, Národní shromáždění
je zde povinno přímo žárlivě
střežiti své suverenity, své iniciativy.
Národní shromáždění nesmí
dopustiti, aby v této době, kdy je suverenním
orgánem jen ono - ani president, ani ministři nejsou
suverenním orgánem podle ústavy, nýbrž
Národní shromáždění je
suverenním orgánem - aby v této době
byla mu brána iniciativa zákonodárná
a aby ku příkladu ve formě nějakého
kabinetního legislativního oddělení
byla mu vzata iniciativa v otázkách ústavních.
Tato neúplnost a neurčitost,
kterou jsem se snažil vystihnouti v oddíle ústavním,
panuje podle mého dojmu také v oddíle hospodářsko-sociálním.
Já to chápu, ale já to neschvaluji. Já
totiž chápu, že ve vládě koaliční,
jak je složena, princip nedotknutelnosti soukromého
vlastnictví jest jistě velmi bolavým místem,
a také opravdu šéf naší vlády
dotýká se tohoto problému jménem vlády
tak jemně jenom, jak se dotýkají jemné
prsty lékařovy bolavého místa. Zde
bych si přál mnohem jasnější
a určitější mluvy. Je tam zdůvodňována
naše mizerie hospodářská, také
snad naše mizerie administrativní, tím nešťastným
dědictvím po Rakousku. Já to uznávám.
Já vím, co jsme převzali od toho starého
rakouského státu, ale, vážení
pánové, to nestačí, to je neúplné.
Podle mého názoru válka jenom dovršila
to, co již dávno před válkou bylo načato,
co již dávno před válkou bylo stupňováno.
Je to také dědictví nejenom rakouského
režimu, ale je to - řekl bych to docela otevřeně
- také dědictví kapitalismu a imperialismu,
který byl u nás již před válkou
v tomto státě. My musíme míti odvahu,
abychom tyto rány, zasazené válkou, ale také
rány, zasazené již dávno před
válkou, řešili pokud možno radikálněji.
Na příklad opatření proti lichvě!
Já bych byl velmi vděčen, kdyby nám
vláda pověděla výsledky onoho opatření,
na kterém se za velikého vzrušení usnesl
starý Národní výbor. Vy, kteří
jste v Národním výboru byli, pamatujete se
na onu schůzi. Tenkrát se nám říkalo
presidiem, že budou státní návladnictví
poukázána, aby přísně dbala
zákonů proti lichvě. Já bych byl vděčen,
kdyby nám vláda řekla, kolik takových
případů bylo vyšetřeno, kolik
těch vinníků bylo zachyceno, jaké
byly pokuty, jaké byly tresty. Já myslím,
že ta statistika by nás strašně neuspokojila.
(Posl. Zeminová: Páni lichvy necítili!)
Pravím, pánové, aby dnešní opatření,
která vláda slibuje, byla opravdu účinnější,
tenkrát jsme neměli ještě exekutivy,
dnes ji máme, a proto právem musíme čekati
od vlády, že tato opatření proti lichvářům,
proti lichvě budou prováděna - já
se to nebojím říci - přímo
drakonicky. (Výborně!) Tady nestačí
jen pokutovat. Co si dělá z takové pokuty
takový člověk? Zde nestačí
ani vězení. Jděte dále! Trestejte
opravdu odnětím živnosti, trestejte konfiskací
jmění - je-li konfiskace jmění kdy
na místě, pak jest v případě
velezrady a zemezrady, jak je přímo charakterisováno
ve vládním prohlášení. A zachycujte
také ty velké, nejen ty malé. Znám
různé případy, ve kterých lichváři
byli zachyceni, ale většinou jsou to takoví
menší, drobnější lichvářičkové
a keťáskové, ale ti, velectění
pánové, ti se smějí spokojeně
- věřte, říkám to nerad - těm
jde republika úplně k duhu.
Mám také ještě
jinou věc, já na příklad myslím,
že ani obchody oněch ústavů, které
se nám tak rády v národohospodářské
vědě, v článcích velkých
žurnálů vyličují opravdu jako
závody a podniky nejmodernější, nejúctyhodnější,
přímo výkvět této kapitalistické
doby, naše banky - nevíme, jestli tyto skutečně
obchodují řádným způsobem.
Co je na příklad s výrobou papíru?
Nyní máme papírny, tak bychom mohli míti
papír. Tážeme se: Proč ho nemáme?
Kdo má ty potřeby, jichž je třeba k
výrobě papíru? Tak se mi zdá a mám
k tomu důkazy, že to jsou naše velké vlastenecké
banky; zde musíme býti kontrolory. Zlidovme také
ten úřad pro potírání lichvy,
připusťme kontrolu občanstva, jest to na místě!
Vážení pánové,
vláda slibuje - a nás to uspokojuje, - že chce
zachytiti daněmi válečné zisky, že
chce dokonce také určité dávky z nabytého
jmění. Zde bych si přál určitější
mluvy.
Anglický kolega našeho
pana ministra financí nebál se říci
přímo číslici. Řekl v prvním
případě, myslím, 40 %, ve druhém
případě 90 % a řekl to otevřeně
před těmi zbohatlíky anglickými, nebál
se toho a myslím, že by to neškodilo také
u nás. (Hlas: Lloyd George!) Lloyd George zvítězil
a my jsme byli tím překvapeni, a s jakým
programem šel tento bývalý liberál,
který je dnes více unionistou a konservativcem,
než liberálem? Ten šel, vážení
pánové, s programem, který je socialistický,
který má mnohem dalekosáhlejší
body programu, než náš program vládní.
Ten řešil na příklad otázku,
na kterou naše vláda úplně zapomněla
v novém zákonu, nebo ji tam nechtěla dáti:
opatřování bytů.
To je přímo gigantický
projekt: opatřování bytů pro dělnictvo
a chudý lid, dalekosáhlé úpravy ve
veřejném vyučování, tedy také
kulturní věci, dále vyvlastnění
dolů, železnic atd.
Vážení pánové,
docela právem dnes vláda vyzývá ku
práci. Jest třeba práce, a také my
socialisté přejeme si, aby zmizeli lenoši z
řad pracujícího lidu. Vím dobře,
že tato lenost není také jenom individuelní
chybou nýbrž že je určitou sociální
chorobou, že sociální řády, válka,
vojna atd. ty lidi pokazila, že je vytrhla z jejich zaměstnání;
víte, že často před válkou rolníci
si stěžovali, že synové jejich se na vojně
úplně pokazí, že se odnaučí
pracovati, což teprve tato válka! My jsme pro to,
aby se zase pracovalo, a chceme všecky lenochy opravdu k
této práci vyzývati a je kárati pro
lenost, ale pravím: "Pracovati musí každý!"
Těch lenochů, pánové, těch
je také mezi velkými a vzdělanými
hodně, a ti musí také pracovati.
Dále se domnívám,
že dnes právě při těch katastrofálních
poměrech je třeba více, než výzvy
k práci. Je třeba také podmínek k
ní: je potřeba přímo ukázat
a přesvědčiti vrstvy pracujícího
lidu, že dnes práce znamená práci ku
blahu republiky, práci ku hromadění národního
jmění, ke které je povolán každý
jednotlivec. Ale, pánové - a to pravím jako
socialista - tato práce neznamená zase jen práci
pro profit soukromého kapitalisty, nýbrž znamená
také práci pro slušnou lidskou existenci každého
jednotlivého pracovníka.
Je jistě třeba vedle
těchto podmínek pro socialisaci určité
výroby také dalších kroků, jako
opatření surovin. A tu se domnívám,
že tyto suroviny nejsou pouze v rukou různých
spekulantů a lichvářů - máme
zjištěno, že jsou ohromné zásoby
surovin ve státních skladištích. Na
tyto má naše vláda přece přímý
vliv a ty by měla také přímo uvolniti
(Posl. Mlčoch: "Ale nechce jich uvolniti!").
Uvolní-li je, pak dá také jednu z možností,
aby se opět pracovalo. Pravím: Dejte pracovníkům
- neříkám, aby jste jim to dávali
zadarmo - najíst, ošaťte je, dejte jim lidské
byty, dejte jim to, co považujeme za základní
práva lidská a občanská, dejte jim
také podmínky opravdu sociální práce,
dejte jim k tomu slušnější výchovu,
než měli dosud, a já vám za to ručím,
že opravdu zvýší se produktivnost v celém
státě našem. (Výborně!)
Pro nás tato povinnost ku práci je samozřejmou
věcí, ale - jak jsem řekl - s platností
pro všecky, pro každého musí býti
vybudovány poměry, které mu dovolují,
aby pracoval.
Jako další doklad neúplnosti
a neurčitosti uvádím, jak vláda mluví
o zachycení těžby uhelné. Proč
neříci, vážení pánové,
přímo: vyvlastnění dolů? Zde
je disposiční právo nad těžbou.
Mně se zdá, že se zase pomýšlí
především jen na určitou disposici distribuční,
že se nechce jíti na kořen zla. Tu se ptám:
jestli se vám zdá, že ti Weinmannové
a Petschkové ještě dost si nenahrabali, jestli
ještě dost neuškodili našemu národu,
jestli jsme ještě dost nemrzli, že nebylo povinností,
aby stát ty doly prostě vyvlastnil a vzal je do
vlastní režie? (Výborně!) Vyváží
se od nás, uhlí nemáme, jsou ohromné
zlořády hlavně v tak zv. nedělní
těžbě, kterou disponují jen sami podnikatelé.
Vy uhlí nedostanete, ale za různé požívatiny,
za sádlo a mouku dostanete vagonů tolik, kolik chcete.
To jsou velké zlořády. (Výborně!)
Mluvil jsem o neúplnosti a
nedostatcích a vidím je hlavně v oddílu,
který jedná o velkostatcích. Zde opravdu
nestačí mně slovo "vyvlastnění",
nestačí mně slovo "znárodnění",
- já bych zde chtěl míti zcela otevřené,
jasné slovo, tvrdé slovo "konfiskace".
My máme právo jako národ konfiskovati to,
co národu bylo vzato, co bylo národu ukradeno. Ve
velké části případů
to byla odměna pro zloděje, pro pochopy, od těch
arcizlodějů habsburských. Kde máte
zde nějaké oprávnění pro nedotknutelnost
tohoto vlastnictví? Tyto statky mají býti
konfiskovány, to znamená: mají býti
sestátněny bez náhrady. To jest naše
pevné přesvědčení. (Výborně!)
Jestliže, vážení pánové,
vláda řekne "A" měla by
říci také "B". Jestliže
řekne, že se mají velkostatky vyvlastňovati,
pak jest vláda povinna, aby okamžitě učinila
opatření pro toto vyvlastnění. Když
již včera řekla vláda oficielně,
že se pomýšlí na vyvlastnění,
představte si, jak se budou chovati ti majitelé
velkostatkův a velcí nájemci. Zde jest potřeba,
přímo sekvestrovati velkostatky. Vždyť
zde pan ministr orby mluví již o určitých
obtížích, které zde hrozí pro
osev, které hrozí pro obdělání,
které hrozí pro naši příští
žeň. Já tedy tvrdím, když vláda
řekla a, ať řekne b, ať
učiní také okamžitá opatření
pro sekvestraci.
Jest to neúplné, když
se zde mluví o vyvlastnění velkostatkův
a nechce se jíti dále. Nechce se vyvlastňovati
to, co jest zralé, přímo přírodně,
abych tak řekl, doly, co jest k vyvlastnění
zralé, jako monopoly, ať již monopoly přírodní,
ať dané národohospodářskou situací
onoho podniku. Zde se má jíti dále a říci:
"Vyvlastněme také hutě, vyvlastněme
také zbrojovky, vyvlastněme také železárny,
určité podniky, které skutečně
dnes již jsou k tomu zralé!" (Hlas: Prodejme
to bankám!) To jest naše starost, abychom nedopustili,
abychom to dali bankám. (Hlas: To se již stalo!)
Já docela vítám, že strana agrární
svými zástupci podala samostatný návrh
na vyvlastnění také jiných objektů.
(Výborně!) Já nechápu opravdu
se svého stanoviska, proč by se mělo stále
podtrhávati: vyvlastněte velkostatky, vyvlastněte
hutě, doly, a proč bychom neměli na příklad
vyvlastniti cukrovary, když dnes můžeme právě
s tím cukrem počítati jako s naším
nejhlavnějším exportním artiklem, když
za tento bílý cukr můžeme dostati žlutý
kov, kterého potřebujeme především
k ozdravění naší valuty.
Podobně tomu jest s celou
řadou jiných zemědělských průmyslových
podniku (Hlas: Lihovary a pivovary!), které jsou
k tomu opravdu určeny, aby dnes v zájmu veřejného
blaha a veřejných financí byly opravdu znárodněny.
Já bych šel velice rád dále a zmínil
se o tom, jak má strana považuje také ještě
celou řadu jiných podniků za zralé,
aby se z nich vyvinuly aspoň veřejnoprávní
monopoly a spokojím se zatím jen s tím, že
tvrdím, že nejen velkostatky, nejen určité
průmyslové podniky, ale také určité
velkoobchody jsou úplně zralé k vyvlastnění
a já naprosto nechápu tu určitou bojácnost,
říci otevřeně, že také
kapitál velkobank jest přímo k tomu předurčen,
aby dnes byl státem vzat do správy vlastní.
Řekl jsem, že vláda
řekla a, neřekla b, a jest přirozeno,
kdo neřekne b, nemusí říci
c.
My víme, že mají
býti vyvlastněny velkostatky, že mají
býti po případě - vláda to
neříká jasně - vyvlastněny
doly, a nevíme, jak tyto znárodněné
objekty mají býti spravovány. To jest velmi
důležitý problém; jest potřeba,
aby opravdu co nejdříve slíbená anketa
odborníků se sešla, neboť nezáleží
na tom, aby stát něco vzal do svého vlastnictví
- mluvte na př. s prostým železničním
zřízencem, který slouží u sestátněných
československých drah, a tu vám po čertech
vylíčí socialisaci státních
podniků, jakými jsou na př. dráhy.
To jest jen jedna stránka, já bych řekl:
ta stránka technická, která pro nás
jest předpokladem pro socialisaci. Já tedy tvrdím,
že tento program vládní daleko neznamená
socialisaci tím, že chce určité objekty
vyvlastniti. Ta socialisace se ukáže teprve při
tom, jak takový vyvlastněný objekt bude spravován,
jak takový podnik bude také provozován. (Hlas:
Zcela správně!) Já jsem byl opravdu zvědav,
jestli vláda ve svém programu nezapomene dotknouti
se kulturních problémů. Byl jsem zvědav
jako theoretik i jako politik - jako theoretik hlavně po
ústavní stránce, - jestli snad opravdu vláda
nepřijme stanovisko určité strany nebo určitých
stran, že Národní shromáždění
jest snad oprávněno, řešiti určité
otázky politické, ústavní, hospodářsko-sociální,
ale že se nesmí dotknouti poměrů kulturních.
Bohužel, to, co vláda
říká v oboru kulturním, jest velice
skromné, jest opravdu jen výsek z toho ohromného
oboru. Já to přes to vítám, neboť
jestliže kdo trpěl za války, pak to jistě
bylo dítě.
Děti jsou hrozně zanedbány
a jest potřeba, vykonati všecko pro výchovu
mládeže. Já bych si zoufal, vážení
přátelé, kdyby z tohoto krásného
slibu výchovy mládeže mělo se státi
nějaké napodobení toho prokletého
hesla "Vše pro dítě". Aspoň
když večer procházím ulicemi pražskými
a vidím, jak se na těch chodnících
studených choulí malé děti, pak, odpusťte,
opravdu jsem kacíř, a zdá se mi, že
ta svobodná Československá republika přece
jen tak moc neplatí, není tak velká její
hodnota, když trpí, aby malé děti bez
domova ve tmě duševní jako ve tmě fysické,
v mrazu duše, jako v mrazu těla vroubily naše
velkoměstské chodníky. To jest problém
strašný, při kterém není potřeba
nějakého citlivůstkářství,
který uráží sociální cítění.
Vláda docela právem
na konci svého exposé obrací se k pořádku
a pokoji v této naší vlasti. Chápeme
to a přímo vítáme, že vláda
chce vystoupiti opravdu jako exekutiva spořádaného
státu, že nechce nijakými ohledy na pravo,
ale také ne na levo zdržovati se v tom, co jest potřeba
zaříditi k opatření a zajištění
klidu.
Vláda ovšem, vážení
pánové, jest k tomu přímo povolána.
My poslanci to přece dělati nemůžeme.
My jsme to už zkusili zde, že i československý
strážník nebo československý
voják čerta si dělá z poslanecké
legitimace, že ho opravdu považuje při tom, když
by se chtěl pokusiti o nějaký pořádek,
při nejmenším za individium podezřelé
nebo nevážné. Ale je-li tomu tak, pak musí
skutečně vláda dělati ten pořádek,
pak musí vláda takovou dokonalou administrativou
zabrániti jakékoliv svépomoci. (Hlas:
To se lehko řekne!) Já k tomu přijdu.