Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Předseda: K slovu není nikdo hlášen. Přistoupíme tedy k hlasování (zvoní).

Žádám pány, aby se odebrali na svá místa.

Slyšeli jste návrh imunitního výboru. Kdo s návrhem tím souhlasí, prosím, aby povstal.

To je většina, návrh jest přijat.

Tím je tento odstavec denního pořádku vyřízen a přistoupíme ke druhému odstavci, a to ke zprávě zahraničního výboru o návrhu dra Hajna a soudr. na sebrání a vytištění úředního materiálu z mezinárodní politiky o řešení české otázky. (Tisk 299.)

Zpravodajem jest p. poslanec dr. Ant. Hajn. Uděluji mu slovo.

Zprav. posl. dr. Ant. Hajn: Ctěné Národní shromáždění!

Vláda bývalého státu rakousko-uherského do svého arsenálu válečného pojala také úplné uzavření a odříznutí českého národa od světa. Netrvalo dlouho po vypuknutí války a přestaly docházeti cizí listy. Pamatuji se, že ještě 8. srpna 1914 došlo mne číslo "Matinu" s dosti podrobnou (na francouzské poměry) národnostní mapou Rakousko-Uherska, kteréžto číslo mimochodem jsem pečlivě na památku ošetřoval a kteréžto číslo si u mne známý Preminger při prohlídce - vypůjčil, jak se zdá, na věčnou oplátku. Ale za několik dnů po té cizí listy vůbec přestaly docházeti. Také poštovní korespondence byla zakázána, a to korespondence jak z ciziny sem, tak i odtud do ciziny. Také cestování mezi cizinou a námi bylo zapověděno, slovem: vláda rakousko-uherská dokázala, že náš český národ byl brzy opravdu hermeticky uzavřen. Nedošlo nic sem, nemohlo se nic dáti ven. Náš tisk byl odkázán jedině na jeden pramen: na pramen bývalé c. k. korespondenční a telegrafní kanceláře. Jaký to byl pramen, uvedu jeden přímo klasický doklad.

Dne 29. května 1918 zahraniční úřad Spojených států severoamerických vydal pozdějšímu našemu ministru zahraničních záležitostí dru Benešovi z podnětu kongresu potlačovaných národů v Římě slavný projev pro Čechoslováky a Jihoslovany. Minul nějaký čas a týž zahraniční úřad jest nucen prohlásiti světu toto: "řady německé a rakouské, jakož i živly sympatisující s těmito mocnostmi, pokusily se zkroutiti deklaraci našeho zahraničního úřadu z 29. května 1918 v jejím pravém smyslu" a prohlašuje tudíž zahraniční úřad severoamerický poznovu: "aby nemohlo dojíti k nedorozumění v této věci, prohlašuje dnes sekretář státního departementu, že chování Spojených států znamená, že všichni členové slovanské rasy mají býti úplně vysvobozeni ze jha rakousko-uherského."

Vážené shromáždění! Když takto zkrucovala c. k. telegrafní korrespondenční kancelář - neboť i ona to byla, která byla mezi těmito živly - noty a projevy takových velikých států, jak si počínala potom tam, kde nemusila se, řekl bych, tak obávati a s takovým respektem si počínati, a my skutečně pozorujeme, jak tato korrespondenční kancelář nestává se pramenem poučení a pravdy, nýbrž pramenem zmatení, jak stává se nejkalnějším pramenem, jaký si jen můžeme mysliti, jak tato korrespondenční kancelář přispívá k velikému, můžeme říci, ohlupování veřejného mínění, jak se dopouští i přímo zločinu na kultuře a zločinu na morálce. (Souhlas.)

Vážené shromáždění, jaká mohla býti duševní nálada českého národa za této války za takovýchto poměrů? Byla to nálada tím strašnější, čím triumfálněji zněly vojenské zprávy německé i rakouské. Situace duševní zdála se býti skutečně bezútěšnou. Nebylo ani nejmenší nějaké zprávičky, jak to skutečně vypadá za hranicemi. Račte povážiti, že veliká porážka německého vojska na Marně roku 1914 úplně a nadobro byla zamlčena. (Souhlas.) Tím, že byla zamlčena tato porážka, která již rozhodla o výsledku světové veliké války, spáchán byl přímo, můžeme říci, zločin a podvod na té části lidstva, jež nemohla se sama přímo zpraviti o pravém stavu věci, podvod a zločin, jehož velikost byla úměrná velikosti porážky německého vojska na Marně. (Souhlas.)

Právě tak bylo počínáno si i se zprávami o frontě východní. V této situaci jen ti, ctěné shromáždění, kteří o válce světové uvažovali již před válkou a kteří si utvořili již předem pevný úsudek o tom, jak dopadne ta válka, a kteří v souvislosti s tím si sestrojili také, řekl bych, přesvědčení o nové, šťastné budoucnosti svého národa, jen ti zůstali pevni, ale neměli se o co opírati, o žádné doklady, jen prostě o tu svou víru a přesvědčení, že to dopadne právě tak, i kdyby ještě více pravý stav věcí nám zamlouvali a kdyby ještě více lhali ti pánové z toho ústředí vídeňského! Dostaly-li se přes to nějaké zprávy k nám, byly to docela nahodilé zprávy.

Když se chýlilo k tomu světovému obrovskému zápolení a bylo již jisto, že bude vypověděna válka, ptali jsme se, jak se budou chovati české menšiny za hranicemi, všichni ti Čechové roztroušení v Anglii, Francii atd. To jsme ovšem nevěděli a otázka ta byla tím úzkostlivější, čím zanedbanější a ubožejší byla vlastní vinou naše zahraniční služba politická. (Můžeme říci, že nebyla vlastně žádná.) Co dělají Češi za hranicemi? - ptali jsme se potom později, když se podařilo několika Čechům jednotlivým (dru Sychravovi, prof. dru Masarykovi a později dru Benešovi atd.) dostati se - nebudu říkati, jakým způsobem - za hranice. Co tam dělají tito naši Čechové? ptali jsme se, ale nedostávali jsme odpovědi, neboť o tom se nesmělo psáti, o tom se také nepsalo, a když byla nějaká odpověď, byla neúplná, kusá - ovšem i ta vždy svůj úkol vykonala.

V této situaci všechno záleželo na tom, dámy a pánové, zda a jak se nám podaří dosíci spojení cestou nezákonnou k nám, podloudnictvím takřka, lstí, - i té bylo užívati, jako jí užívali válečníci, i případnou ochotou úředních orgánů jiných států, nerakousko-uherských, - jak, teď již to víme všechno. To vše se na štěstí dařilo, tudíž alespoň částečně jsme mohli napraviti strašné mezery, z úplného uzavření před světem a odříznutí od světa vyplývající.

A zatím co byl stav u nás takovýto, za hranicemi se začalo odehrávati významné zvláštní drama českého národa v obrovském dramatě světovém, drama politické, drama osvobození našeho národa. Česká otázka u nás zde v tomto státě a za války jakoby úplně se zpropadla, nebylo jí! Ani naše česká politika o ní nemluvila. Ale za to za hranicemi ta česká otázka začala se najednou propagovati, začala se krystalisovati, začala býti ponenáhlu velkým politickým činitelem. (Souhlas.)

Tu konečně již po dosti dlouhé době, snad již v polovici války, se dovídáme o tom, že jsou za hranicemi naši činitelé, že tam jsou osoby českého národa, které se zabývají českou otázkou. To nám řekly ony články, které nám z čista jasna podala korespondenční kancelář a které nařídily politické úřady uveřejniti našim deníkům a listům. A tu tisíce a statisíce lidí, kteří nevěděli, že jsou tito t. zv. čeští velezrádci za hranicemi, se dověděli konečně o jejich existenci. A tu jest, pánové, zajímavé i příznačné pro stav věcí, že, jakkoliv to bylo hanebné od státní správy a od policejního řiditelství - že to naše listy uveřejnily, to nebudu podrobovati dnes kritice - že přece jen čtoucí naše veřejnost byla povděčna, poněvadž se dověděla konečně o tom, co je pravda, a co se děje za hranicemi. (Souhlas.)

To ovšem státní správa brzy pochopila, že to učinila nešikovně, když nařídila, aby se prvý článek uveřejnil v jeden den; pak sáhla k jinému opatření: nařídila uveřejniti to jen v jednom listě a druhý den dala to citovati v jiném listě, konečně upustila od toho vůbec, poněvadž viděla, že je to všechno marné, že jen ji to kompromituje.

A přece, ctěné shromáždění, všecko se za hranicemi podařilo, přes všecky ty nedostatky, přes všechny ty překážky nám činěné atd.

Proč? To mluví za všecko. Podařilo se to proto, že ta dosavadní předválečná a válečná organisace státův a národů ve střední Evropě byla proti přírodě samotné, že nadobyčejné monstrum bylo Rakousko-Uhersko samo, a dále že i u Čechů za hranicemi i u Čechů doma u nás v našem národě byla přímo elementární, řekl bych, dohodová orientace, tedy velezrádná orientace a že se tak našel mlčky souhlas mezi českou politikou doma a politikou našich politických činitelů za hranicemi. (Souhlas.)

Kdy se začala česká politika provozovati i u nás doma? Teprve vlastně v květnu 1917, díky našemu spisovatelstvu, díky jeho projevu (Výborně!), pak začal obrat, pak začala se česká otázka i u nás vynořovati a propagovati, začala se také krystalovati a stávati se politickým činitelem v souzvuku s naší zahraniční činností.

Jak si počínala naše správa vojenská a korrespondenční proti činnosti našich českých pracovníků zahraničních, tak si počínala ovšem i proti zahraniční činnosti jednotlivých států, pokud měly na zřeteli Rakousko-Uhersko a náš český národ, ba i když šlo o revoluční vlády ruské a o jejich různé noty a nabídky, i zde to bylo utajováno nebo zkrucováno, jenže díky naší vlastní svépomoci jsme vždy v zápětí všecky lži dovedli vystihnouti, a hned bylo možno zkorrigovati to na foru říšské rady a zfruktifikovati to.

A jaký jest ze všeho toho výsledek, na jedné straně z toho absolutního nedostatku se strany vídeňské ve zpravování nás a ze zatajování a překrucováni a na druhé straně z našeho svépomocného, řekl bych, podloudného zjednávání si zpráv a styků s cizinou a zahraničními našimi lidmi? Dnes jest ten výsledek toho, že máme něco z tohoto všeho materiálu diplomatického a úředního i politického, ale nemáme všechno, ale i to něco, co máme, že jest, řekl bych, stíženo jednou velikou vadou: že to neposkytuje totiž žádné záruky, že je to přesné, že je to authentické. (Souhlas.) Vždyť ani Wilsonova poselstva nám nebyla dána správně; ani noty severoamerické vlády nám nebyly dány přesně správně, a dodnes ještě marně po některých se pídíme, abychom je měli ve svých rukou.

Dovolte mně při této věci také poukázati na to, jak v Německu obrovských rozměrův a rozsahu dosáhla válečná literatura, a jak u srovnání s tím náš český národ, naše česká politika vlastně neměly žádné válečné literatury.

Základní příčina toho, že jsme nic neměli, spočívala v tom, že náš národ, třebas na venek, přestal dělati politiku, přece jen ve svém nitru byl orientován protirakousky, že jeho válečná literatura byla by vypadala jako válečná literatura francouzská a anglická v českém jazyce. (Souhlas.)To nešlo. Tak psáti se nemohlo, tudíž se nepsalo nic a mlčelo se.

Jest sice jistá hrstka válečné české literatury, ale ta je v duchu opačném. Na štěstí, říkám, hrstka, a myslím, že většina jejích autorů trpce želí, že se dala takto prostituovati. (Tak jest!)

Ale, dejme tomu, že by byla vláda řekla a dala nám svobodu, psáti podle svého. Ani v tom případě by nemohla býti naše válečná literatura příliš obsáhlá, nemohla by býti úměrně bohatá jako německá, poněvadž jsme neměli toho materiálu. I kdybychom byli dostali svobodu, ale uzavřenost před ostatním světem byla by zůstala, zase bychom byli s válečnou literaturou chudi. To připomínám proto, aby se vidělo, jak vážným činitelem jest dostatek přesného materiálu.

Toto vše jsme zdědili, to je také smutné válečné dědictví, tyto nedostatky, kusosti a neúplnosti.

Dnes jsme v situaci jiné. Dosud ta tlustá čínská zeď není ještě zbořena, - proč bychom to tajili? - dosud nechodí sem ještě zahraniční listy, víme dobře, že dosud nelze korespondovati s celým světem, poněvadž jsou vedle nás státy, jejichž poměr k nám jest buď zřejmě nepřátelský nebo aspoň podezřelý, jsou tam nepokoje atd.

Ale přece jen začínají se ty zdi bourati a již jest možno, abychom mnoho získali. Máme na př. systém kurýrů. Tito kurýrové požívají svobody diplomatické, mezinárodní. Ti nejlépe mohou potřebné věci přinésti sem.

Po tomto, jaksi všeobecném úvodu dovolte mi stručně, abych řekl něco o obsahu té naší pražské červenobílé knihy, jak já si ji představuji.

Z počátku války, z prvé polovice, nedostaneme tam z české domácí politiky vlastně nic, protože v ní nic nebylo. Leda že bychom z jistého důvodu, poněvadž litera scripta manet, chtěli tam dávati projevy čistě opačného rázu, tedy proti našemu smýšlení.

Za to již z prvého období války můžeme tam dáti některé projevy z činnosti našich zahraničních přátel. (Souhlas.) Brzo na jaře r. 1915 dostalo se nám několika do rukou anglické memorandum prof. Masaryka o rakousko-uherské otázce a otázce české. Toto memorandum bylo vskutku odevzdáno vládám dohodových států prof. Masarykem, jak mi nedávno na mou otázku již zde jako president byl potvrdil. Protože prof. Masaryk záhy získal si (a podařilo se nám dodati mu to za hranice) ke své činnosti zmocnění, ne-li ode všech českých stran, aspoň od převážné většiny, že tam může mluviti jménem národa, tedy toto memorandum jím podané má již ráz takřka oficielní. (Souhlas.)

Jestliže, ctěné shromáždění, se říká, že o správnosti politiky rozhodují výsledky, vidíme, že činnost Masarykova i jeho přátel za hranicemi má plné výsledky, tudíž že ty výsledky jaksi dodatečně nazpět do minulosti jejich počátečním krokům propůjčují oprávnění a ráz celo národní.

Jestliže na mou otázku president Masaryk řekl, že podal ještě potom několik podobných jiných memorand, o kterých nemáme vědomosti, řeknu předem, že musí býti všechna ta memoranda do naší knihy pojata. (Souhlas.)

Ovšem při tom bude vás jistě zajímati, že mi sdělil, že si s sebou do Prahy přivezl jenom část tohoto materiálu nejen zajímavého, nýbrž i důležitého, ale že podstatnou část má ještě v západní Evropě a na východě, a že potom teprve, až budou poměry možnější, všechno sem snese do Prahy.

Dále, je-li odpověď Balfourova ze dne 3. června 1918, adresovaná Československé Národní radě v Paříži, oficielní, a je-li to odpověď, daná na základě dvou memorand dr. Beneše, tedy my zde pravíme, že chceme a máme nárok a musíme také tato dvě memoranda nejen znáti, nýbrž také pojmouti do této červenobílé knihy.

Jestliže v dopise ze dne 29. června dru Benešovi z podnětu odevzdání praporu československého 21. pluku Pichon zmiňuje se o tom, že vláda francouzská pojala ve svou paměť a na mysl projevy českých poslanců ze 6. ledna - to je ona tříkrálová deklarace, z 13. dubna - to je ona národní přísaha, ze 16. května - to jsou ony divadelní slavnosti, projevy v Pantheonu, projev potlačených - národností slovanských - tedy my hned přijdeme k otázce, co z vnitřní naší politiky se má pojmouti do té knihy, a řekneme si, že také všecky tyto tři projevy tam musí býti pojaty.

Jest pravda, že tyto projevy nemají již diplomatického rázu, kterého se jim jen nepřímo dodalo, ale jsou to projevy, které hrály velikou politickou úlohu i v politice mezinárodní.

Vidíte zde hned ty styky mezi námi a zahraničím. Cizina již ví všechno, ví o 6. lednu, o 13. dubnu atd. Tento projev ze 6. ledna, tříkrálová deklarace byla úplně rakouskou vládou potlačena. Nic se o tom nesmělo psáti ani zde, ani za hranicemi, ale přece jen dr. Seidler nám prokázal jaksi bezděčně službu. Dne 22. ledna na podanou interpelaci odpovídal, proč zakázal a zapověděl rozšíření této deklarace a tu tam docela tak otevřeně, tak zrovna řekl bych roztomile naivně, vyložil tu tříkrálovou deklaraci, říká, že prý zatím, co v květnovém projevu státoprávním ze dne 30. května ještě pamatovali poslanci čeští na dynastii a Rakousko, v tomto projevu tříkrálovém úplně prý Rakousko i dynastii a zájmy o ně dali pryč a takto přestřihli na dobro poslední pouto mezi sebou a Rakouskem, což je nepřípustno atd. Začal to kritisovati - a tento výklad třikrálové deklarace korespondenční kancelář rozšířila po Evropě. (Veselost.) Tedy již proto tato deklarace zasluhuje zvláštního zřetele a musí býti i s kritikou Seidlerovou sem do této knihy pojata.

Jestliže, vážené shromáždění, v projevu zahraničního vyslance severoamerické republiky v Paříži ze dne 1. června, poslaném našim zástupcům v Paříži, mluví se o československém národě a jeho aspiracích, o jihoslovanské otázce a sympatii k ní, a odůvodňuje se to, že se tak činí z podnětu kongresu utlačovaných národností v Římě, tedy zase chceme, aby resoluce tohoto kongresu utlačovaných národností v Římě, v dubnu loňského roku konaného, byly do této knihy pojaty. Já jsem měl dosud možnost, čísti tento římský pakt, jak se to zde jmenuje, teprve 4. ledna v lublaňském "Slovenském Národě", jinak se to dříve nesmělo uveřejniti. (Souhlas.)

Teď, ctěné shromáždění, přicházím k jinému materiálu, t. j. k materiálu z oboru mezinárodní politiky socialistické. Pánové, socialismus, mezinárodní hnutí socialistické a organisace jeho staly se vážným činitelem politickým. Tím se nikdo netají. Jest to pravda, jest to fakt, a politikové, státníci a vláda musejí s tím počítati. Tyto mocné proudy socialistické, ať národní, ať ve svazku mezinárodním, přirozeně musely se zabývat a zabývaly se otázkou nové úpravy Evropy, otázkou svobody jednotlivých národů, tudíž i otázkou Rakousko-Uherska.

Dvě takové konference poutaly naši pozornost: konference ve Štokholmu a konference socialistických dohodových organisací v Londýně. Štokholmská konference vyvolávala ovšem pozornost a rozruch u nás ještě z jiných důvodů, o kterých zde mluviti nebudu, ale memorandum českých poslanců tam podané jest plně, řekl bych, obsahem i duchem takovým projevem, jako projev poslaneckého Českého Svazu z 30. května 1917. Ba ve slovech jde se tam ještě dále, mluví se tam již o suverenním státě českém. Tudíž, když to tam bylo podáno delegaci českého socialistického hnutí, třeba jen jednou stranou českého národa, má to přece svou váhu a také to má i musí býti do této knihy pojato. (Souhlas.)

V Londýně byla socialistická konference dohodová a ta také přijala vážnou resoluci i o Rakousko - Uhersku.

Není to zvláštní, je to přirozené. První zpráva, kterou podala korespondenční kancelář vídeňská o této resoluci londýnské, vyzněla v pravý opak. Byla zkroucena a vyložena jako ze je pro Rakousko a pro zachování Rakouska atd. Teprve později - nám to bylo ihned podezřelé - všechno se ukázalo nepravdivým.

(Zde je to klasický doklad prolhanosti této kanceláře.) Tudíž tato resoluce londýnská budiž také pojata do této červenobílé knihy. (Souhlas.)

Teď je otázka řečí: řečí a projevů státníků, ministerských předsedův atd., i třeba našich. Co s nimi? Tu již máme praejudic. V Paříži tyto dny již vyšla nebo vyjde červenobílá kniha ve francouzském jazyce o české otázce. Vydá ji náš zahraniční ministr dr. Beneš.

Z této knihy červenobílé byly doručeny jakési ukázky naší delegaci našeho starého Národní o výboru, která byla v Ženevě koncem října a začátkem listopadu loňského roku. A tu v těch ukázkách také vidíme, že je řeč Orlandova, kterou měl 25. května 1918 při odevzdání praporu československému vojsku, a řeč Poincaréova při podobné příležitosti, když se odevzdával prapor 21. pluku českému v Paříži. Tyto obě řeči jsou tam pojaty v plném obsahu, jen jsou tištěny menším písmem snad na odlišenou, že to není diplomatický akt, ale přece jen to má diplomatickou váhu. Přejeme si, aby podobné projevy všechny byly pojaty do této knihy.(Souhlas.)

Je pravda, že by z toho vzešla nebo vzejde kniha snad obšírná, ale kniha důležitá, neboť, vážené shromáždění, nesmí se říci, že ten materiál, který by neměl přísně diplomatického rázu, patří snad jen do materiálu pro příští historiky. Není to pravda! Račte uvážiti, my sami - a my jsme přece byli bráni jako státoprávníci kať exochén - jsme před válkou psali o poměru státoprávním mezi námi a Lužicí jen tak více s historického stanoviska, a teď se otázka lužická sama stává aktuální. To je vážným naučením pro nás pro budoucnost; nemůžeme zaručiti, že kterýkoliv materiál z tohoto oboru, třeba se dnes ta látka zdá býti jen jakýmsi materiálem pro historika, nebo prostě zajímavou - že za nějaký čas, za nějakých 20 až 50 let nepřijde čas, kdy ta věc bude hrát úlohu ne již pouze historickou, nýbrž po případě i mezinárodní. (Souhlas.)

Je zapotřebí, abychom raději liberálněji všechno to posuzovali, než přespříliš úzkostlivě.