Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Proto žádáme s největší rozhodností, aby toto dědictví režimu hr. Stürgkha a Bedřicha co nejdříve bylo odstraněno, resp. jaká opatření právě proti oněm živlům pogromovým ochotna je učiniti, aby zjednán byl konečně pořádek a zajištěna byla bezpečnost, poněvadž nám nejde jen o to, že tato výjimečná opatření zde činí jako pomník režimu Stürgkhova, nýbrž máme z poslední doby zkušenosti, že se těchto výminečných opatření používá od vládních orgánův a zejména od některých okresních hejtmanů doposud i proti občanům československé republiky. My jsme vládě předložili interpelaci, ve které uvádíme doklady, že u nás provádějí se domovní prohlídky proti osobám politicky podezřívaným, že se jich účastní také detektivové, že se lidem hrozí předvedením na okresní hejtmanství, že se i policie používá proti nepohodlným lidem, a žádáme tudíž, aby tato opatření byla odstraněna.

Zdá se nám býti naivním stanovisko, že tato opatření provádějí se z obavy, že by mohlo dojíti k nějakým událostem neklidným a vážným, neboť naivní je mysliti si, že by se takovýmito výminečnými opatřeními dalo zabrániti vlně, která by se sem valila, daleko snáze bylo by zabrániti podobným zjevům, když bude vyhověno přáním pracovního lidu, pokud to síle státu bude možno snésti. V tomto směru tedy vyslovujeme přání, aby nařízení Stürgkhova byla odvolána. (Výborně!)

Ke konci bych chtěl ještě říci několik slov k naší zahraniční politice. Dnes jest těžko o těchto otázkách veřejně mluviti, k tomu bych prosil jen o jedno: aby Národní shromáždění důrazně vyslovilo svoji vůli, že si přeje, pokud jde o mírovou konferenci, aby důrazně československá republika řekla těm, kteří k té konferenci odcházejí, aby tam šli s jedným určitým heslem a jednou směrnicí naší zahraniční politiky: s tím, aby stůj co stůj a všemi prostředky bylo pracováno k tomu na světové konferenci mírové, aby tato světová válka byla poslední, aby byl svět uspořádán tak, abychom byli dalších válek ušetřeni. (Výborně! Potlesk.) Po těch zkušenostech světové války lid pracující zajisté dobře ví a vidí, co je to militarismus a co válka znamená, a bylo by zajisté v zájmu klidu státu a vnitřního uspořádání, aby byla vládou zahájena politika zahraniční, zejména na konferenci mírové, abychom mohli uplatniti svou vůli a své síly tím směrem, pro který pracuje americký president Wilson, abychom působili k organisaci světové na podkladu mírumilovném, vzájemného domlouvání a nehleděli budovat takový světový řád, který by vedl k tomu, že bychom stáli znovu před nebezpečím světové války, třeba ne okamžitě, ale pro naše dítky a vnuky. Musíme si přáti, aby nebezpečí války jednou pro vždy ustalo podle těch velikých zásad Wilsonových a aby také válkám pro vždy bylo zabráněno. (Výborně! Potlesk.)

Místopředseda Hajn: (Zvoní): Slovo má člen Národního shromáždění pan Kadlčák.

Posl. Kadlčák: Slavné Národní shromáždění!

Jménem klubu Československé strany lidové mám čest přednésti toto prohlášení: Naše strana a náš katolický lid český, v ní soustředěný, z vlastní orientace prohlásily se pro samostatný československý stát. Stalo se tak několik měsíců před převratem různými prohlášeními našich representantův a směrodatných shromáždění nejen na Moravě, nýbrž i v Čechách a ve Slezsku. Když pak dne 10. září sloučily se strana katolicko-národní s českoslovanskou stranou křesťanskosociální v jednu československou stranu lidovou, byl předním požadavkem naším programovým: samostatný stát československý.

A když tento byl prohlášen, radostně jej uvítala a otevřeně a upřímně postavila se do jeho služeb.

Byli jsme royalisty jako ostatní strany české, poněvadž jsme vždy byli nadšenými a důslednými státoprávníky. Když z vůle lidu zvolena byla státní forma republiky, postavili jsme se na stranu a službu republiky a přijali jsme tuto státní formu. S naším lidem i všechno československé kněžstvo bez rozdílu hodnosti dalo se ochotně, jednomyslně, upřímně, s plným vědomím dosahu svého činu do služeb republiky a s naším lidem věrně v těchto službách vytrvá.

Jsme stranou pořádku, klidného vývoje, stranou sociální, národní, stranou náboženské spravedlnosti. Jako strana těchto zásad budeme s plným důrazem a věrně hájiti zřízení republiky a její autority a upřímně, když vítáme presidenta Masaryka, nepozdravujeme v něm jen muže, který si získal velikých zásluh nesporných o českou samostatnost a svobodu, nýbrž v něm vítáme i representanta státní autority. Autority této chrániti a podporovati ji, pokládáme za svou povinnost a příkaz našeho programu. (Výkřik: Vždyť nadáváte s kazatelen!) Dopřávajíce spravedlnosti a svobody jiným, žádáme rovněž ve svobodné republice plným právem totéž pro svůj katolický lid a jeho instituce.

Soudíme, že vláda nesdílí a neschvaluje toho, co s některých stran se proti přesvědčení katolíků českých podniká, ale přáli bychom si, aby její stanovisko v tom směru stalo se určitější a jasnější.

K těm pak, kteří myslí, že slouží národu, když nešetrně dotýkají se náboženských citů českého lidu katolického, překotně, s tendencí nepřátelskou chtějí reformovati katolické instituce a zasahovati rušivě do práv a svobod církve, voláme: není to v zájmu národa, co podnikáte! Nevyvolávejte nábožensko-kulturních bojů, pamatujte, že dějiny nás výstražně učí něčemu jinému.

My, čeští katolíci, v této velké době, kde se rozhoduje o celé daleké budoucnosti národa našeho, jistě různic náboženských vyvolávati nebudeme, ale také účelným a pravým reformám mnohých těchto otázek vyhýbati se nebudeme.

Z vývodů zástupců stran vyznívá mínění i naší stranou zastávané, že nynější Národní shromáždění má nesporný ráz prozatímnosti a že předním úkolem jeho, hlavním, je úloha zajisté veliká i odpovědná: položiti základy ústavy a, když s naší strany podán návrh kompetence jeho se týkající, nemůže býti pochybnosti, že nám tane na mysli právě onen hlavní úkol již naznačený, jímž má trvání a šťastný rozvoj republiky Československé v zájmu všeho národa býti zabezpečen.

Chceme a přejeme si svornosti a jednoty národní, poněvadž víme, že ta nás přivede k vítězství a ta že jenom nám ovoce tohoto vítězství může zachovati pro blaho národa a mladé naší republiky. (Výborně!)

Místopředseda dr. Hajn: Slovo má člen Národního shromáždění Svozil.

Posl. Svozil: Vážené Národní shromáždění!

Rozpočtová debata dnešní má snad tu zvláštnost, že se celkem nemůže zabývati čísly, poněvadž vlastně všechna čísla, která by byla a mohla býti předložena, byla by více méně jistého způsobu imaginárními veličinami a, kdybychom kombinovali a kalkulovali nevím jak, byl by to vždycky počet větší anebo menší nepravděpodobnosti, poněvadž bych si netroufal říci, že je to počet pravděpodobnosti při těch základech, jaké v rozpočtu máme. A tu myslím, že jest nevyhnutelně a přirozeně dáno, že se spíše musíme zabývati těmi předpoklady, které musíme hledět vytvořiti aneb udržeti pro budoucí rozpočet a aby ty předpoklady byly vytvořeny co nejdříve a aby solidní rozpočet byl co nejdříve možný.

Bylo-li zde mluveno panem ministrem o těch velkých nákladech, které by stály všechny předlohy, Národnímu shromáždění předložené, a návrhy, které byly dány, nesmíme zapomenouti, že jedna z hlavních příčin jest v tom, že my pořád i jako Národní shromáždění i s celou vládou toneme pořád v tom starém rakouském systému. Přejali jsme vlastně všechny zákony, všechny rakouské zákony byly v platnosti, tedy také jest v platnosti celý aparát správní, jak byl ve starém Rakousku, a nesmíme zapomínati, že aparát správní ve starém Rakousku byl jeden z nejhorších, že Rakousko bylo nejbyrokratičtějším státem nejen po stránce politické, nýbrž také po stránce hospodářské. Jevilo se to pak v rozpočtu. Rozpočet rakouský měl po r. 1900 48% výdajů na správu a stoupalo to utěšeně pořád tak, že před válkou jsme měli přes 60% výdajů na pouhou správu. Tedy rozhodně práci neproduktivní se věnovalo příliš mnoho. A my teď přejímáme část toho aparátu, možná větší, než na nás připadalo, z toho, co bereme z Vídně a co nám zůstalo na krku. Všechny ty lidi jest třeba udržovati, ti lidé byli hanebně placeni.

Za války výdaje stouply. Řeklo se, kdyby bylo možno zešesteronásobniti daně, že bychom na to nehleděli asi moc pěkně. Ovšem kdyby se přišlo se zešesteronásobněním daní, jak byly před válkou, tedy toho systému, pak by to bylo nepřijatelné, poněvadž většina výdajů toho státu, jehož zákony jsou pořád u nás ještě v platnosti, se hradila daněmi konsumními, spotřebními a nepřímými. Zešesteronásobniti tyto daně jest vyloučeno. Stojíme zkrátka a dobře před těžkou záhadou: všichni lidé chtějí býti živi, starý systém jim nedával toho možnosti, jest třeba požitky jejich zvýšiti, a úhradu hledati těžko.

To všechno musíme uznati, ale nemůžeme dělati po této stránce výčitek vládě a ministru financí, že by to byli zavinili oni, ale také on nemá práva dělati nám výčitky, že byly podány návrhy, které by stály tolik a tolik. Ty všechny návrhy plynou ze situace, zlé situace, že jest potřebí, aby žil kde kdo.

My se budeme rozcházeti a rozcházíme se vždy také v tom, co bylo zde řečeno o práci, resp. o produktivnosti státu a pod. Jeden z předřečníků, tuším, kolega Heinrich, řekl, že jediná závora socialisace v našem státě jest jaksi výrobnost našeho státu, a my zase myslíme jako socialisté, že právě výrobnost toho státu jest podmíněna zdravou socialisací a že socialisace zajistí výrobnost a výkonnost státu.

Nevím, kdo z nás usuzuje správně, ale myslím, že jest potřebí, má-li člověk pracovati s chutí, má-li tomu věnovati všechen svůj um, že jest třeba, aby z té práce mohl míti radost a aby z ní něco měl (Hlas: Aby pracoval na svém!), aby pracoval jednak na svém a jednak také pro sebe. Neboť říká-li se nám, že jest potřeba právě udržeti silného jednotlivce v národě, že jest třeba nechati mu radost z podnikání. V čem ta radost pro něho jest? V tom, že z toho má zisk. Nemluvím jen o hmotném zisku, mluvím i o jiném; vždyť chce míti zisk také proto, aby mohl slušně jako člověk žíti. Nemyslím, že by se počítalo špatně, když budeme kalkulovat poněkud obecně a řekneme: Čím větší podíl na zisku z té práce, která bude konána v národě, každému členu dáte, tím větší chuť bude do práce a tím zdatnější bude celý národ. Ale nevěřím, velectění pánové, že snížením mzdy na příklad a vytvořením a ponecháváním starých podmínek výrobních, ze kterých zisk brali jen šťastní jednotlivci, kdežto ti druzí se musili spokojiti jen odpadky výtěžku práce, že bychom produktivnost státu zvýšili. My bychom se hnali do nového nebezpečí a na to upozorňuji, že kdyby poměry pracujícího lidu byly špatnější než jinde, pracující lid jednoduše půjde tam, kde pracovní podmínky budou výhodnější pro něj a my nebudeme exportovati zboží, nýbrž lidi. A to je důležité, že bez lidí nemůže býti náš průmysl produktivní, nemůže býti produktivní naše zemědělství, ani jiné obory práce.

Myslím, velectěné shromáždění, že naše situace po této stránce není tak zlá, abychom se musili na ni dívati tak příliš černými brýlemi. Jest potřebí, jak jsem řekl, zjednati určité předpoklady, aby ten vývoj mohl býti nejen klidný, ale abychom co možno nejdříve mohli přejíti k spořádanému hospodářství a rozpočtu. Také já souhlasím s tím, že jest potřeba určité rovnováhy ve státních financích, zejména mezi vydáním a příjmy, ale myslím, že jest potřeba ohlédnouti se, aby byly tady takové prameny tohoto státního hospodářství, nebo státních financí, aby ta rovnováha se mohla udržeti zdravě nejen se zřetelem na ty, kteří ovládali většinou dosud majetek, nýbrž i se zřetelem na ty, kteří byli bez toho majetku a jenom pracovali na jeho rozmnožení, nebo byli nuceni pracovati, aby jakž takž uhájili života.

Myslím, že jest potřeba předně klidu a klidného vývoje a za druhé zjednati určité hospodářské předpoklady. Klidu ve vývoji jest nám nezbytně potřebí.

Zde byla zmínka o těch nepokojích, které částečně mají ráz antisemitský, částečně leží mimo něj.

Pokud se týče našeho poměru k těmto věcem, myslím, že jest zde určitá vina, že jsme do určité míry vinni my. Možno-li mluviti o vině, možno z části tyto věci vyříditi, ale myslím, že se mohlo začíti dříve. Nesouhlasím s tím, co bylo řečeno, že by to byl jenom antisemitismus a že by k tomu vedly jenom tyto popudy. Myslím, že jest tady něco hlubšího, a vláda naše bude musiti míti odvahu jednati tak, aby toto hnutí bylo uchlácholeno. Když to budeme pouze odsuzovati, když se spokojíme pouze s vyhlašováním boje tomuto hnutí, bojím se, že je spíše vydráždíme a vyprovokujeme.

Ale, velectěné shromáždění, věc je tuším jiná. My jsme dosud neučinili pranic vlastně pro stíhání těch, kteří za války se prohřešili hospodářsky (Výborně!), kteří z ní žili a tyli. Nejsem naprosto antisemitou a to stíhání nesmí míti antisemitský ráz nebo důvod. Ale žádný nesmí proti tomu nic namítati, když ze 100 procent bude 90% židů postiženo. To není antisemitismus, nýbrž pouze stav, jaký tu je. Myslím, že u nás bylo dosud příliš mnoho bázně neb obav, nebo nesmělosti, stíhati ty konkrétní vinníky a chytati za límec každého, kdo se prohřešil.

Tím se právě umožnilo, že se paušalisovalo a že z toho vzniklo celé paušální hnutí. Jest nevyhnutelná potřeba, aby se energicky začalo s tím čištěním a smejčením. Bude-li náš lid vidět, že shora je dosti energie, aby ty konkrétní případy byly zachyceny, pak se nebojíme, že náš lid strhne kdokoliv k nějakým antisemitským projevům. Vždycky hledím na člověka jako na člověka. Byl křtěn, nebyl křtěn; je z té rasy nebo oné, - mne je to jedno. Hledím prostě na to, jakým je člověkem, a podle toho myslím, že musíme my jako občané i náš stát musí naprosto klidně měřiti bez pardonování a bez ohledu. Pak bude také potřebí, aby náš stát nenechával dodávek svých zvláště v armádě apod., týmž kruhům, které okrádaly to staré Rakousko. (Výborně!) To staré Rakousko na to zhynulo. A my nebudeme chtíti, si zárodek smrti dávat do vínku. (Hlas: To je pravda!)

Právě tu jest, myslím, třeba začíti konkretně. "Ty´s to dělal, ty´s to dělal! tak chytneme tebe!" Křtěný neb nekřtěný, to je nám vedlejší. Právě tím předejdeme brutalitám, ke kterým by došlo a které jistě každý z nás odsuzuje, a s nimiž žádný z nás naprosto nesouhlasí. To jest, myslím, nejdůležitější věc, které jest potřebí a kterou budeme musiti energicky žádati od své vlády: aby to začala již jednou konkretně prováděti, aby zde zaručila a zabezpečila klid bez všelijakých mimořádných a násilných prostředků.

Druhá věc ovšem jest, abychom měli při tom také, jaksi, řekl bych, pramen a zdroj těch příjmů, kterých stát bude potřebovati. Řeklo se nám tady, že možná bude potřeba pracovat 16 hodin, že nebude stačiti 8 hodin a že Národní shromáždění by k tomu dalo souhlas. Zde bylo zapomenuto na něco: osmihodinová doba pracovní z povinnosti a řemeslně jest myslím dosti! To jest jedna věc a nemyslím, že ten ostatní čas věnují ti lidé zahálce, a že by ta práce, kterou koná někdo mimo svou řádnou námezdní práci, nebyla prací, která by přispívala k blahobytu národa.

Velectěné Národní shromáždění! Podívejte se, kam chcete: mezi úředníky, mezi nimiž je celá řada spisovatelů, - ti to dělají vlastně ve svém volném čase, ne v úřadě - neb ať se podíváte jinam na dělníky, kteří mají příležitost míti malé hospodářstvíčko, vidíte, že je obstarávají po té své řemeslné práci. A že by to nezvyšovalo národního blahobytu a hodnoty hospodářské v národě, to nemyslím. Nebeřme to jen tak strašně paušálně, jako by hodnota národního majetku zvyšována byla jenom prací, kterou koná člověk, řekl bych, ve své námezdní povinnosti.

Druhá věc tedy jest, že když má dělník více času a není zapřažen jako poštovní herka, má více duševních schopností, věnuje práci více umu, že práce je daleko účelnější a že ve výkonech svých předčí dělníky déle zaměstnané. O tom byly uvedeny při debatě o osmihodinové době pracovní doklady, že snížením doby pracovní a zvýšením mzdy a jiných příjmů se výkonnost zvyšuje. To by bylo zbytečno zase znovu rozvlékati. Ale má-li stát pracovati, aneb máme-li míti možnost řádného státního rozpočtu, musí býti zjednány určité hospodářské předpoklady. Jaké ty předpoklady mají býti?

Bylo tady mluveno o tom, že by se zavedly daně, o kterých podrobně nebylo mluveno, které by pak vyústily, vyvrcholily a soustředily se v jednu důkladnou daň z příjmův a progresivní. Mám progresivní daň jistě rád, ale mají jednu vadu všechny. Ti větší se z nich nejsnáze vymykají, poněvadž se i v bilanci i všelijak jinak dá zdanění do určité míry vyhnouti, a čím větší objekt, tím menší kuráž mívá vláda, donutiti ho k tomu, aby zdaněno bylo vše, co zdaněno býti má.

To má určitou vadu. Myslím, že právě proto se nevyhneme určitým opatřením sociálně-hospodářským, aby to bylo daní postiženo, resp. aby ty určité výdaje, které by připadaly budoucímu státnímu rozpočtu, hradili přímo ti, kdo jsou vlastníky toho velkého majetku, který zde nyní jest. Tedy při velkostatcích jistě, kdyby jejich vyvlastnění bylo provedeno, aby byly rozděleny selským rodinám, ať již v jakékoliv formě, každá z těchto forem, jakmile by to bylo provedeno a rozděleno, bylo by to pokrokem proti nynějšku a znamenalo by to zvýšení příjmů jistě i státu; ale také, i když by ty statky byly znárodněny, byl by to určitý státní majetek, který by nám mohl býti přece jen základnou určité operace a nevím, nemohl-li by býti také velmi dobrou základnou pravě v úpravě otázky valutní, která je jednou z nejnaléhavějších. My budeme musit také sáhnouti na velkoprůmysl, na továrny, a pokud budou znárodněny, velectěné Národní shromáždění, já se nebráním tomu, abychom dali dělnictvu a těm, kteří jsou v těch továrnách zaměstnáni, tedy také úřednictvu, poměrně větší část a podíl na zisku, který mají, a abychom měli ty závody k tomu, aby ony nesly skutečné náklady starobního, invalidního a jiného pojištění, poněvadž jen za tohoto způsobu řešení by nám pak odpadla ta položka ze státního rozpočtu. Při dělbě velkostatků měli bychom také výhodu. Byl by to národní majetek, ze kterého by plynul určitý státní příjem, ať by se to pronajalo nebo prodávalo. Vedle toho tedy nijak neubývalo by na daních, poněvadž ti, kteří by takto rozdělenou půdu dostali, přece jen podléhali by také ještě zdanění. Myslím, že právě proto je třeba učiniti tato opatření co možná nejrychleji.