Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Jestliže, vážení přátelé, nesouhlasí někdo s míněním v debatě právě pronášeným (mnohdy s ním nesouhlasí, poněvadž mnohdy ani nepočká, až se toto mínění objasní), jestliže s ním nesouhlasí, má vždycky možnost, aby přípustnou formou a ve vhodné chvíli se proti němu postavil. Já prohlašuji za klub, ke kterému náležím, že toto mínění vždycky věcně a klidně vyslechneme. Prosím, aby také nám, klubu státoprávně-demokratickému, se popřálo to, co my ochotně dáme straně druhé. My garantujeme, že budeme projevené názory věcně posuzovat a že nebudeme nikomu znemožňovat, aby svého zdůvodněného přesvědčení zde hájil. Toť právě podstata demokracie, že váží se mínění každého, pokud je to mínění řádného a poctivého muže neb ženy. (Výborně!) Ale jedno nezanášejme do této síně: hrozby. (Výborně! Potlesk.) Ať hrozí ten, ať hrozí onen, ať hrozí tím, ať oním, dopouští se velikého hříchu. Kdo seje vítr, klidí bouři. Tyto hrozby jsou dnes snad, já si to tak představuji, jenom takovým bubákem. Těmi hrozbami má se vykonati určitý nátlak; ten, který hrozí, nemyslí, že by došlo k realisaci těchto hrozeb. O tom jsem přesvědčen úplně. Ale on hrozí, a za tím, který hrozí, nevěře v to, čím hrozí, přijdou ti, kteří vezmou tu hrozbu do posledního puntíku.

A před tímto nebezpečím Vás varuji. Toto nebezpečí jest takové, že by smetlo ne zástupce jednotlivé strany, ne zástupce všech stran, také Vás, kteří hrozíte dnes. (Výborně!) A těžce by poškodilo celý národ. (Výborně.)

Bude-li poškozena naše strana, bude-li poškozena vaše strana, budou-li všechny přítomné strany české poškozeny a zničeny, jest mi lhostejno, poněvadž věřím, že vyvinou se zase nové formace šťastnější. Kdybychom však vinou naší rozháranosti a tím, že bychom úkol svůj neplnili vážně, místo tvorby zákona chtěli dělati volební propagandu, uvalili bychom na celý národ těžkou pohromu, z níž nemohli bychom nikdy odpovídati před budoucností, a snížili bychom se před veřejným míněním celého světa. (Výborně!)

Prosím a vyzývám Vás tudíž, ať již náležíme ke kterékoliv straně, respektujme vzájemně své mínění, pracujme, ale nehrozme, poněvadž, jak jsem řekl, kdo seje vítr, klidí bouři, která jde dále, mnohdy dále, nežli mínil. (Výborně! Potlesk.)

Předseda: Dalším řečníkem je pan kolega Udržal. Uděluji mu slovo.

Poslanec Udržal: Vážené Národní shromáždění!

Já předem slibuji svému váženému auditoriu, že nebudu hřešiti na jeho trpělivost (Výborně!) a že budu co nejstručnější vzhledem na únavu, kterou na kolemstojících vidím.

Světová válka přivedla nás trnitou cestou, kde musili jsme těžce bojovat proti násilí, proti pěstnímu právu, proti hloží nejrůznějšímu, do lepšího světa, do tak zvaného nového světa a já řeknu do světa kompromisního, do světa relativní spravedlnosti.

Republika sama, které jsme se konečně šťastně dočkali, jest výrazem kompromisu, má charakter kompromisní a proto dá se pravděpodobně očekávati, že všechno to, co vyjde z její kuchyně, bude také výrazem kompromisu a že napříště na cestě zákonodárné nebude se zde řešiti nic ani agrárnicky, ani sociálně-demokraticky, že prostě veškeré řešení zde bude kompromisní; a to zdá se mi za nynějších poměrů relativně nejspravedlivější, poněvadž relativně zase bude totéž odpovídati složení tohoto Národního shromáždění, tohoto zákonodárného sboru. Ovšem zhoršiti by se mohly poměry, kdyby do této dosavadní harmonie vnikla, ať již jakýmkoliv způsobem a z jakékoliv strany, disharmonie.

Já jen musím podškrtnouti to, co zde řekl přímo můj pan předřečník: Hotovým neštěstím by mohly býti pro nás hrozby, ať by přicházely se strany kterékoliv. Já řeknu upřímně, že jsem nevěřil sám svým uším, až teprve jsem se přesvědčil ve stenografickém protokolu, že opravdu zde padla slova: "Chcete-li dělníky, my je na vás přivedeme."

Vážení pánové, jest v zájmu nás všech (Posl. Bechyně: Slovo není sekera!)... jistě ne, já nevykládám tu věc doslovně, ale vykládala by se doslovně v náš neprospěch, kdyby známost o tomto rčení přešla práh této místnosti.

Nám na tom musí záležeti, aby se tak nestalo, a proto prosím, aby toto rčení ze stenografického protokolu zmizelo a aby také žurnalistika vykonala zde svou žurnalistickou, vlasteneckou povinnost. (Hlasy: Přečtěte si "Večer"! Ten dělá opak.)

Já bych prosil, abyste s každou stížností přišli, ať je to "Večer" nebo cokoliv, račte mne informovat (Posl. Johanis: Prosím, abyste opravil tu nepravdu o sociálně- politickém výboru!), já věc dám vyšetřiti a učiním vše možné na cestě nápravy. (Poslanec Johanis: Já se vás budu dovolávati!) Vážení pánové, já jistě mám na mysli, abychom se smluvili, já nechci rozsévati vítr a kliditi bouři. (Nepokoj.)

A nyní několik slov k věci. Jsem zemědělec a abych vaše očekávání nijak nezklamal, řeknu předem, že jsem pro osmihodinovou pracovní dobu, pro niž budu také hlasovati, mluvil mnohem dříve, než příslušníci těch nejdemokratičtějších táborů již před mnoha léty. (Odpor.) Zeptejte se jen v mém volebním rayonu, jak jsem o pracovní době mluvil. Ale jednoho musíme si býti vědomi: republika bude míti těžké, vážné povinnosti, republika bude musit pracovat nejen pro sebe, ale bohužel - a poměry přinesou to samy sebou - také pro cizí. Mnoho hodin denně bude musit republika pracovat pro věřitele. Můžeme navzájem stále se ubezpečovati, že nic nepřevezmeme - schůze tato konečně má ráz důvěrné - můžeme se navzájem zadušovat, že nic nebudeme platit - to prostě není pravda. My neseme do svého samostatného státu velmi těžká břemena, která budou velmi těžká, i když nic nepřevezmeme.

Budeme-li málo pracovat, budeme míti málo peněz, poněvadž podle nauk národohospodářských peníze nejsou nic než nahromadění práce, když budeme málo pracovati, budeme míti málo chleba a buďme upřímnými a řekněme si poctivě, že opravdu máme nouzi a že máme hlad (Odpor). A jakým způsobem chceme tomu zlu odpomoci? Tím, že budeme málo pracovat? (Posl. Zeminová: My si ten chléb, co máme, zasloužíme!) Milá kolegyně, to vám neupírám, já jsem přesvědčen, že každý, kdo pracuje, musí býti také dobře placen, ale, milá kolegyně, placen může býti dobře teprve pak, až my všichni společnou prací učiníme naši republiku silnou a zdravou ve všech směrech, poněvadž teprve tehda bude míti naše republika možnost, poskytnouti nám takové příjemné poměry, že nebudeme nuceni pracovat. (Posl. Bechyně: "Všichni musí pracovat, také kanovníci!")

Ale napřed musíme všichni dáti republice to, co jí patři, aby nám republika mohla dáti tolik, kolik potřebujeme my. (Posl. Zeminová: "My jí dáme práci a sílu a ostatní ať nám dají to, čeho budeme potřebovat!")

Nic není tak nepříjemného, jako když u nás jmenovitě dnes, kdy jsme zde všichni jako příslušníci jediného národa, máme ještě stále rozeznávat mezi těmi, kteří pracují, tedy mezi včelami a mezi tak zvanými trubci v českém úle. (Posl. Johanis: "Spory jsou a budou, pane kolego!"). Ano, spory budou v našem národě, ale položme si ruku na srdce a přiznejme si to poctivě: vždyť my nemáme zde žádných trubců (Odpor), my nemáme bohužel takového kapitálu, kterého by bylo třeba k zúrodňovací činnosti, ze které ovšem potřebné mléko byste ssáli v první řadě vy (Posl. Zeminová: "Oni zlato, my jen mléko a toho jen málo!"). Ve válce tedy nastal hlad, nastala bída, nastala nouze a myslím, že poměry tyto v dohledné době podstatně se nezmění.

Proč nastala ta bída, proč nastala ta nouze? Na tuto otázku můžeme prostě odpovědět, že ve válce málo se pracovalo. (Posl. Zeminová: "Pracovalo se strašně, více nežli jindy!) Pracovalo se málo, poněvadž válka a spojená s ní činnost není činností produktivní - musíme se na to dívati s národohospodářského hlediska - je to činnost spalovací, kde hodnoty přímo hoří. Proto není pravda, co se nám namlouvalo, jmenovitě pokud jsme seděli ve známém zákonodárném sboru ve Vídni, že jsme zbohatli za války, nýbrž jsme schudli až na tu nejnižší míru a teprve během příštího roku, až budou naše poměry urovnány - to jest zvláštní slovo, které třeba podtrhnouti - pak teprve se dovíme, do jaké míry jsme schudli, pak se dovíme, mnoho-li musíme pracovati, jak dlouho, jestli má býti život a existence nás všech v republice zachována. (Potlesk.)

Já jsem již v jedné debatě slyšel, že někdo řekl, že je drahý chléb, a pod. Řeklo se: Přivezeme si. Já bych si přál, milí kamarádi, abychom si mohli přivézti podle libosti, ale myslím, že v tomto počínání budeme na dohlednou dobu omezeni z různých příčin; jednak proto, že celková výroba silně klesla nejen u nás, nýbrž také v těch zemích, odkud bychom se na přívoz spoléhali, a pak, vy všichni víte to nejlépe - máme voziva? Máme lodní prostor? Já nechci děsiti, ale ptejte se lidí, kteří se touto materií obírali; my budeme rádi, když v dohledné době dostaneme tolik uhlí, co potřebujeme pro uvedení v pohyb našich nejpotřebnějších motorových sil. Odpusťte, velevážení, že přívoz masa z Argentiny a jak to všechno jmenují, na dlouhou dobu nebude; to jsou těšínská jablíčka, my nebudeme míti tu možnost a proto budeme patrně nuceni, ať jakkoliv, tady v zákonodárném sboru rozhodně prosaditi aneb sami vymeziti hranice naší práce, já se bojím, že budeme nuceni přes tato zákonná ustanovení, pro která jsem mluvil a budu hlasovati - mnohem déle a intensivněji pracovati, abychom zachránili, co je nám nejdražšího, stát náš, naši samostatnost, atd. (Výborně! Hlučný souhlas.)

Tuším, že někdo přede mnou, tuším pan prof. Dyk, se dotkl motivu, který jsem si zde jako poznámku zapsal. Síla českého národa spočívala, jak známo, ve dvou jeho dobrých vlastnostech, ve spořivosti a pracovitosti. Hle, v tom mezi námi není rozporu, že tyto výborné naše vlastnosti, které tvořily základ toho poměrně chudičkého našeho blahobytu před válkou - během války silně utrpěly. O tom není pochybnosti, utrpěla naše spořivost ve značné míře, utrpěla naše pracovitost. Již před válkou, jak všichni ti, kteří se trochu statistikou zabývali, vědí, jsme v zemědělství přenášeli ze staré žně na novou poměrně nepatrné zásoby. Já jsem nevěděl, že se dnes ujmu slova, a neopatřil jsem si materiál, já bych tak aproximativními čísly ale přece mohl posloužiti. Říkám povšechně, že poměrně jsme přenášeli velmi málo ze staré žně do nové, proto také během války došlo k derutě a ke katastrofě.

Během války činilo to sotva 10 %, ne celých, teprve asi ve 2 lepších letech před válkou to stouplo na 10 %, byli jsme také na 5 a 6 procentech. Za války klesla výkonnost v míře neobyčejné, a to nejen úmrtím, nejen tím, že mnoho zdravých rukou bylo zmrzačeno, ale především tím zvláštním psychickým zjevem, který válka přinesla výchovou několika válečných let, kdy energie pracovní klesla, myslím, že bych nechybil, kdybych řeklo40 % (Hlas: Víc!) výroby, bude to podle toho dlouho a dlouho trvat, než budeme znova počítati s takovou výrobou, zejména v zemědělství, s jakou jsme byli zvyklí počítati před válkou.

Já jen upozorňuji, že již před válkou byly na př. práce meliorační, regulační a kanalisační omezeny - dnes to tu mohu říci otevřeně - ne tak nedostatkem financí, jak jsme z příčin agitačních a demonstračních často uváděli, ale namnoze proto, že nebylo dělníků. Nemohli jsme na tuto práci dostati ani z Haliče a ze Slovenska dělníky, dělnický reservoir byl vyčerpán. My přece budeme musiti právě na tomto poli národohospodářském nejvíce pracovati.

Práce meliorační byly nejekonomičtější investice, které známe, a jestli náš ministr financí bude chtíti zabezpečiti svůj budžet, bude musiti na tomto poli nasaditi. A tu řeknu ke cti sociálních demokratů, když tato otázka se probírala před lety na říšské radě, že sociální demokraté pro předlohu, kterou jsme tam navrhli, hlasovali jednomyslně, poněvadž uznali, že jest to činnost produktivní, rentabilní, že náklad na tyto práce věnovaný především plyne přímo nebo nepřímo do kapes dělnictva.

Palacký o nás řekl - charakterisoval nás tou známou nám všem větou, vztahoval to na Slovany všecky, a na nás se to především dobře hodí, poněvadž jsme byli takovým charakteristickým elementem pro Slovanstvo vůbec - Palacký o nás řekl, že ve štěstí jsme lehkomyslni, v neštěstí malomyslni.

My jsme dokázali našemu arciotci Palackému, že jsme se polepšili v neštěstí. Ta škola 300letá nás výborně vychovala a během války jsme se neobyčejně dobře osvědčili, ve škole neštěstí jsme udělali ohromný pokrok, a snad proto, že jsme ve škole neštěstí takový pokrok udělali, došli jsme tam, kde byly naše kýžené mety, náš ideál, došli jsme tou těžkou cestou k naší samostatnosti.

Ve škole štěstí nemůžeme říci, že bychom se osvědčili, vždyť jsme neměli žádného štěstí.

My jsme teprve teď šťastni shodou velkých světodějných politických událostí a já to podtrhuji, poněvadž vždycky vidím, že se to bojíme vysloviti - a přičiněním našich nejlepších sil jsme přišli do země zaslíbené, toneme ve štěstí - jsme snad i částečně štěstím zpiti, a myslíme si, že si můžeme tolik dovoliti jako národové, kteří prožívali celé věky ve štěstí, kteří mají zabezpečenou budoucnost zcela jinak, než my.

A tu myslím, že je svrchovaně na čase, abychom si uvědomili nebezpečenství, které by nastalo pro nás, kdybychom pro samé štěstí neviděli těžkých starostí, které na nás den ze dne naléhají, a které budou čím dále, tím větší. Musíme si býti vědomi jednoho, že jen svornou a pilnou prací můžeme dáti republice tolik, aby ona nám mohla dáti, jak jsem v úvodu svém několika slovy řekl, tolik, co nezbytně potřebujeme. Musíme pilně pracovati, aby byla zdráva a silna naše republika.

Pokud nás zemědělců se týče, jsme si toho plně vědomi, a slibujeme, že budeme tolik pracovati, na kolik nám zákon dovolí, a kdyby bylo potřebí, že budeme ještě více pracovati, než zákon přikazuje. (Hlučný souhlas a potlesk.)

Předseda (zvoní): Tím jest řečnická listina vyčerpána. Uděluji slovo k závěrečné řeči panu zpravodaji.

Poslanec Tayerle: Vážené Národní shromáždění!

Bylo by s podivem (Nepokoj. Předseda zvoní.), kdyby při tak důležitém zákonu, o který se jedná, nerozvinula se debata, debata jistě velice zajímavá a věcná, poněvadž jest přirozeno, že každý z nás, jemuž jde o věc celého našeho národa, musí míti zájem na tom, jak tento důležitý zákon bude usnesen a zejména také, jak může a má býti prováděn. Mohu však zajisté i z této debaty konstatovati totéž, co ve výboru sociálně-politickém, že nikdo z řečníků, ať byl toho neb onoho směru, nevyslovil se proti zásadě 8hodinové pracovní doby, že všichni jednomyslně snášíme se v tom, že 8hodinová pracovní doba jest možna, jest proveditelna a že výtky, které snad tu byly sneseny, nebo námitky mohou se nanejvýše týkati jen určitých oborů a této mimořádné doby, počátku, než 8hodinová pracovní doba bude trvale uplatněna.

Toho si byl také výbor sociálně-politický plně vědom. Vážení pánové, každý počátek jest zlý a jest přirozeno, že zejména my, kteří stojíme v době, ve které tvoříme úplně nový stát, v době, která jest plná přerodů, ve které současně odnášíme důsledky dlouholeté války, docela pochopitelně všichni musíme býti opatrni ve svém rozhodování a rokování, aby základy, které tomuto novému státu klademe, obstály před zkouškou budoucnosti.

Nemohu však sdíleti názoru, že vady, které se snad mohou projeviti - nic na světě není dokonalé, tedy ani naše dílo jistě ne - mohly by ohroziti naše národní hospodářství.

Pánové! Před 20 lety náš nynější president republiky přednášel na schůzích hornických, tehdy stávkujících dělníků na Kladně, zejména o 8hodinové době pracovní a ve své brožuře, která o této otázce pak byla vydána a obsahuje tresť jeho přednášek, výslovně také konstatuje výhody a prospěchy 8hodinové pracovní doby. Myslím, že od té doby v hospodářském životě se zajisté tolik změnilo, že nikdo z nás nebude chtíti pochybovati o tom, že by 8hodinová pracovní doba nebyla možná. Jestliže tedy snad před tím již můžeme poukázati, že v celé řadě odborů pracovních doba 8hodinová byla provedena, pak tím lépe, pánové! Neboť ten zákon, který pouze jako notářská smlouva ověřuje skutečný stav, ten je, myslím, nejsprávnější! (Tak jest! Výborně!), Jestliže dovedeme vytvořiti ve skutečnosti poměry, kde vzájemnou dohodou dovedeme vytvořiti určité podklady, jež bychom svým zákonem zajišťovali, pak, myslím, že bychom měli tu nejkrásnější záruku do budoucnosti nejen jedné třídy, nýbrž celého svého národa.

Není však správné, že by tento návrh byl tak překotně prováděn, že by nebylo bývalo dopřáno, aby se o něm byli vyjádřili interesenti. Vážení pánové, poměry mohou býti posuzovány jenom podle určitých zásadních hledisek i při práci přerušované, i při práci nepřerušované, tedy nepřetržité. A ty poměry jsou pak v každém tom odboru více méně stejné, vyjímaje ovšem kategorie, jako je zemědělství, které jsou odvisly od přírodních vlivů. Všechny tyto kategorie byly vyslechnuty, a k přípisům, podáním, dobrozdáním, které v tom směru došly, bylo přihlédnuto. Výsledek toho jest obsažen v těch různých výjimkách, které v zákoně nalézáte a které právě k těmto praktickým potřebám jednotlivých odborů přihlížejí.

Z toho důvodu chci prosit, abyste nespatřovali v tomto zákoně nějaký experiment, při němž byli bychom vedeni pouze nějakými agitačními motivy. Ani nám by nebylo, kteří tento zákon ze zásady zastáváme, vhod, kdybychom musili po čase doznat, že v praxi narážíme na takové potíže, že musí být tato ustanovení korigována.