Národní shromáždění československé 1918 – 1920

Pánové, byla zde polemika o otázce, zda vyrobilo se za pracovní doby kratší tolik produktů průmyslových, jako za delší pracovní doby. Chtěl bych jen k případu, který uveden byl zpravodajem, uvésti jediný příklad charakteristický. V západočeském uhelném revíru za zavedení 8hodinové doby pracovní v čase naší republiky, za upravení pracovní mzdy vzrostla těžba uhelná denně o 20 vagonů; tedy, pánové, chtěl bych, abychom si všimli této charakteristické číslice, poněvadž dělnictvo pracuje a žije v dlouhé podvýživě jako v době před 28. říjnem, poněvadž tato otázka má značný vliv na budoucí vývoj průmyslu a vývoj poměrů; jest nutno, abychom jí nepřehlédli, poněvadž je novým důkazem, že zkrácení doby pracovní nebude míti vliv na pokles ve kvantu výroby, nýbrž že hornický případ ze západočeského uhelného revíru mluví pro opak.

Pánové, tu k závěru chci upozorniti na důležitou tuto časovost, kdy projednáváme předlohu o 8hodinové době pracovní tím, že jsme před uvítáním presidenta svého a předloha zákona se stane zákonem dříve, než president přijede. Já této formální stránky mimořádně vzpomínám, ale poněvadž náš prof. Masaryk, když mluvil 24. září 1905 na Havlíčkově náměstí v Praze k dělníkům a když jim dokazoval potřebu jejich politické moci ve státě - tehdy ovšem rakouském - mimo jiné tu potřebu vyzdvihl zejména i tím, že tvrdil, že volební lístek do zákonodárných sborů je klíčem k sociálním a hospodářským reformám, na nichž má dělnictvo tak veliký zájem; že při jiné příležitosti se prof. Masaryk vyslovil jako representant naší university, že pracovní doba 8hodinová bude míti pro dělnictvo značný význam, jest známo. Vzpomínám zvlášť mimořádně řečeného táboru lidu, abych připomenul, že tehdy právě prof. Masaryk nejen důvody sociální a hospodářské, ale důvody ethické zejména vyzdvihl pro potřebu uzákonění 8hodinové doby pracovní. A toho si bylo vědomo také dělnictvo a proto také boj o volební právo do rakouského státu vyzdvihlo s pečlivostí a pílí tak mimořádnou. A, pánové, jest známo, že právě v boji o všeobecné právo hlasovací zase to byli čeští dělníci, kteří nejen v Čechách, na Moravě a ve Slezsku v okresích českých volební právo jaksi vyzdvihli, ale jest známo, že pravé motivy k bojům za práva politická byly právě v těch otázkách sociálních a hospodářských.

Chci říci k tomu, co uvedl mluvčí státoprávní demokracie Dr. Schieszl, že jest samozřejmo, jest-li dělnictvo přichází s určitými postuláty, které chce uskutečniti rychle, že v tom, pánové, nesmíte viděti tlak, nesmíte v tom viděti terror, nýbrž musíte v tom viděti, řekl bych, kus nedočkavosti, která kotví v tom, že dělnictvo chce míti také na tom poli úspěchů politických nějaký podíl v otázkách sociálních, hospodářských a ochranu před revoltami.

Ale, pánové, důležitou věcí jest, že dělnictvo nechce čekat, jak tomu bylo v Rakousku, po léta, poněvadž pořád zase bych chtěl vyvraceti názor, že předloha celá není propracována, ačkoliv jsem řekl, že se mi zdá, že jenom proti této předloze činí se podobné námitky. Ale, pánové, dělnictvo je si vědomo, že v jiných státech, pokud převraty byly, se nehledala cesta k uzákonění ani taková, jako u nás.

Poukazuji na Rusko. Tam se nehledala taková cesta zákonodárná a tak se nepitvala předloha jako tady. Prováděly se mnohé věci ráz na ráz. Chtěl bych polemisovati proti názorům, které se vyskytly v některých výborech, že o každé předloze, která se zejména týká dělnických věcí, musí býti slyšeno mnoho znalcův a zájemníků, že páni musí referovat v klubu, že každá maličkost musí přijíti desetkrát do klubu, jenž rozhodne, jaké stanovisko jeho člen zaujme ve výboru, a že se musí slyšeti experti. My jsme přišli k názoru, při jednání v soc.-politickém výboru, že i kdybychom experty slyšeli, že na věci nic nezmění. To byla choroba starého Rakouska, že se stále dělaly přípravy, stále se vyslýchali experti, stále se ohlašovaly dělnictvu sliby, ale od slibů jsme nedošli dále.

A odpusťte, musím s tohoto místa vytknouti, co se provádělo ve starém Rakousku v otázce soc. pojišťovací. Bylo to 3. listopadu t. r., 10 let, co se posledně dělníkům v Rakousku slibovalo uzákonění sociálního a starobního pojištění. Poprvé r. 1904, když Körber chtěl odejít, aby si zapálil bengál, slíbil starobní a invalidní pojištění. Až do r. 1907, nežli byl zvolen parlament, vyšlý ze všeobecného hlasovacího práva, nikdo si předlohy ne- všiml, nikdo do ní ani nekopl. Teprve když dělnictvo vyslalo své zástupce do parlamentu rakouského r. 1907, tehdy nebožtík císař dal slíbiti dělníkům, že starobní a invalidní pojišťování bude jedním z prvých úkolů, které bude musit parlament provésti. A prosím, co se stalo? 3. listopadu 1908 byla podána předloha o zlepšení nemocničního a úrazového pojištění a zavedení starobního a invalidního pojištění. Výbor projednal předlohu v I. a II. období, nebylo však chuti ji uzákoniti.

Přešli jsme do parlamentů republik a musíme o tuto věc zavadit. Vzpomínám toho, abyste si byli vědomi, že socialistický blok dá vám v nejbližší době příležitost buď v tomto shromáždění, nebo v řádném zákonodárném sboru, abyste o tuto věc nejenom zavadili, nýbrž přivedli ji také k usnesení, poněvadž doba války, ten trapný život, který prodělávaly dělnické rodiny, budou vyžadovati, aby právě tento čin byl u nás brzy proveden. Vedle uzákonění starob. a invalidního pojištění vzpomínám akutní otázky zákona o ochraně žen a dětí. Ač zákon, který projednáváme, značně se dotkne ochrany žen, že nemají býti zaměstnávány do věku 18 let, dotkne se také mládeže a mladých dělníků, cením to jako pokus zákona ochranného, ale přece ohlašuji velkou potřebu zvláštního zákona pro ochranu matek a žen a zvláštního zákona na ochranu dětí, poněvadž jsme si vědomi, že v československé republice nenajde se nikdo, kdo by právě na poli sociálních reforem byl nejenom přítelem, přítelem nýbrž takovým, který by nechtěl jinému slibovat, jako se dálo ve starém Rakousku.

Prohlašuji, že jsem odpůrcem stálých dlouhých slibů, stálého studování, neboť musíme si býti vědomi, že mnohé věci musejí se dělat tempem velice rychlým, o kterých se nám nezdá, že by se měly uzákoniti. Mnohé věci provedeme tak, že je budeme za čas korigovati, ale musíme míti na mysli věc, o níž jde, a právě v předloze, kterou projednáváme, máme na mysli věc, abychom dokázali dělnictvu, zřízenectvu a úřednictvu, že v československé republice jest jiné porozumění pro jejich zájmy, nežli bylo ve starém, shnilém Rakousku. (Výborně! Potlesk.)

Předseda (zvoní): Slovo má pan kol. posl. Pelikán.

Posl. Pelikán: Slavné Národní shromáždění!

V prvních schůzích našeho prozatímního ústavního sboru ocitla se na denním pořádku předloha o 8hod. době pracovní, předloha o věci, o níž jistě že dělnictvo a zaměstnanci všech oborů, kteří na zkrácení doby pracovní jsou interesováni, po desítiletí a desítiletí volali.

O dělnictvu všeobecně promluvili tady jistě řečníci nejpovolanější a já mám za svoji povinnost, v prvé řadě mluviti s hlediska oněch zaměstnanců, kteří jsou největšími staviteli naší československé republiky, a to jsou železniční zřízenci.

Vážené shromáždění! Je to kategorie, která měla nejhorší služební poměry ze všech zaměstnanců bývalého Rakouska vůbec. Neboť jsou to lidé, kteří ne pouze ruku, nýbrž celou duši musejí vložiti do díla, aby mohli vyhověti požadavkům, na nichž je interesován celý stát, požadavkům správného provozu onoho resortu státní správy, který jest, abych tak řekl, přímo žilou v životě lidstva.

Těmto zaměstnancům, vážené Národní shromáždění, dostalo se takové pracovní doby, že, kdyby mnozí z nás, kteří jezdívali v I. a II. třídě, viděli, jakýže pouze mechanik to stojí u takové výhybky, že pouze formální jest přítomnost strojvůdce u regulátoru, byli by s velkým strachem používali železniční dopravy.

Marně jsme volali ve starém Rakousku o zlepšení služební doby železničního personálu, marně jsme poukazovali na to, že nemůže službu vykonávati jako člověk zřízenec u dopravy vůbec, který jest zapřažen příkladně denně od 6. hod. ráno do 10 hod. v noci.

Béřu proto tento případ jako první, poněvadž jest to nejmarkantnější případ a důkaz lhostejnosti, s jakou státní správa bohužel již pohřbeného Rakouska (Hlasy: Bohudík!) přihlížela k tomu, co se jmenuje dopravní bezpečností.

Velectění pánové, představte si, jakže může býti činěn člověk odpovědným za to, co se jmenuje dopravní službou, když ráno v 6 hodin musí již býti u dopravního aparátu, když celý den na příklad jako staniční mistr na malé stanici musí státi u telefonního aparátu, když musí expedovati řadu vlaků, když musí sám vyřizovati celou staniční administraci a když při tom všem sedí v kanceláři, kde se mu hrnou k pokladně na sta a sta lidí, aby je obsloužil pro použití moderní komunikace.

My jsme vždy říkali, že musí býti jinak posuzováno železniční zřízenectvo, nežli ostatní zaměstnanecké vrstvy. Není to podceňování výkonův ostatních zaměstnaných vrstev. l ony mají svou velkou důležitost - a zvláště v těch massách největší důležitost - pro zachování státu a života lidstva, jenže ten zlomek zaměstnanstva, které je v oboru železničním, musí býti posuzován aspoň také s toho hlediska, že musí zachovati celou svou duši, veškeré své myšlenky v tom momentu, kdy koná službu železniční. A právě to je velmi nebezpečno pro železniční provoz, když stojí u výhybky, u dopravního aparátu člověk, který je tísněn myšlenkami na výživu, na existenci, který nemá v pořádku své bytové poměry, který neví, co bude zítra jíst vzhledem k svým poměrům hospodářským, a který, obtížen jsa těmito myšlenkami, stane se mechanismem, jenž jediným špatným hmatem může způsobiti nejen velké škody státní správě, nýbrž může uvésti, jak jsme to měli v celé řadě případů - a nejmarkantnější bylo to Uhersko - desítky lidu do nebezpečí života a zdraví.

Vážené shromáždění! My jsme proto vždycky vázali s otázkou zkrácené doby služební všechny momenty, které tu vystupovaly do popředí u železničních zaměstnanců. Ty poměry bytové!

Viděl jsem ty ideální nákresy odborníků v otázce bytové a viděli jsme také ve skutečnosti, že opravdu činitelé, a zejména byli to čeští lidé, kteří sdělávali tyto ideální nákresy, měli na zřeteli správnou úpravu bytových poměrů, jenom že u našich železničních zaměstnanců železniční správa bývalého Rakouska poskytovala však zlepšení téměř výhradně stanicím německým, tedy personálu německému, a český železniční zaměstnanec, pro kterého tyto výkřiky znamenaly rovněž dva i tři pokoje, tísnil se a tísní dosud ve velkých procentech v místnosti, která je vším v jednom celku, ať již kuchyní, ať pokojem, ložnicí, ať salonem, ať prádelnou, ať dřevníkem, ba, ať, vážené shromáždění, po dobu války také králíkárnou a kurníkem pro slepice.

My jsme naříkali vždycky na poměry právní. Ten železniční zaměstnanec, ten u nás měl konati službu podle nařízení, on se musil těm nařízením učiti, on z nich musel konati zkoušku, to bylo podmínkou pro jeho existenci, ale on nesměl podle těchto nařízení vykonávati službu. Vzíti nařízení do rukou a podle té mrtvé litery zákona vykonávati službu, znamenalo zahajovati moderní způsob hospodářského boje proti zaměstnavateli, to znamená stávku.

Tedy železniční zaměstnanec musil v zájmu státu proti jeho vůli sloužiti, neboť, když dělal službu proti nařízení a něco se stalo, byl trestán, musil v zájmu státu pracovati akkordně, neboť každý krok, příkladně takového pošinovače, je v pravém slova smyslu gymnastikou. On musil pracovati protizákonně, on musil pracovati s největším nadlidským napjetím svých fysických i duševních sil. - Vážené shromáždění, on ten akkordní způsob práce dával zaměstnavateli jako present, za který byl ještě trestán, nejen že nedostal žádné odměny.

V době války zhoršily se tyto poměry železničních zaměstnanců ještě katastrofální podvýživou. My dodnes máme ten starý, zemřelým Rakouskem přivedený systém přednostního zásobování, který má snad tu přednost pro železniční zaměstnance, že, když něco nedostane občanstvo, tedy že zřízenci to nedostanou o několik neděl dříve.

Neboť, vážené shromáždění, když porovnáme, jakou mouku dostává železniční zřízenec, a porovnáme to s ušlechtilou moukou ostatních občanů, tam, kde jsou čilé okresy a dovedou si ji opatřiti, vidíme v tom veliké poškození těchto právě velmi důležitých zaměstnanců pro stát.

Líčení hospodářských poměrů železničních zaměstnanců zaujalo by velmi značný čas, který nechci mařiti. Stačí říci, vážené shromáždění, že s 1000 K, 1100 K, které byly u železnic průměrem příjmů, musel vycházet tento zaměstnanec dlouhou dobu v prvních letech války, nežli přišly pouze individuální drahotní přídavky; a právě tyto první doby války připravily železniční zaměstnance o všecky jejich úspory, takže dnes, kdy vstupujem do vlastního státu a kdy bychom rádi, když jsme vydrželi 4,5 roky války v tom starém Rakousku, posečkali nějaký měsíc, než se poměry upraví, tak, aby se mohlo mluviti o slušném živobytí, ocitáme se v době, kdy naprosto vyčerpaný člověk staví se téměř nepřístupným jakýmkoliv rozumovým výkladům od předáků, kteří ztrácejí na své popularitě, bývají často bezradní, jak dále hasit to, co propuká spontanní silou, a co je těžko brzditi.

My opravdu nemůžeme se žádné strany dostati výtku a zejména ne se strany bývalé národně sociální, dnešní české socialistické, že bychom nebyli elementem stát stavějícím. My jsme jím byli již proto, poněvadž jsme byli největšími nepřáteli Rakouska a pomáhali jsme je nejvíce bořiti, a měli jsme zásluhy i na aktivní výstavbě státu.

Jestliže, vážené shromáždění, řeknu, že je třeba spěchat, že je třeba zanechat byrokratické ztrnulosti, kterou je ovládáno ve značné míře dnešní Národní shromáždění při postupu různých prací zákonodárných, pak to říkáme proto, že vidíme, že těžko bude nám moci ovládati ty masy oněch zaměstnanců, kteří jenom kdyby povinnosti své konali podle nařízení, uvedli by stát náš v naprostý rozvrat. My nemluvíme takto k lidu, my u lidu děláme prostředníka, ale vám, vážené Národní shromáždění, musíme říci, jak se věci mají, vás musíme varovati před tím, abyste formalitami různými neprodlužovali projednávání různých velkých otázek a abyste zejména vy, odpovědní činitelé, nepřipouštěli z každých úst slova: "My nemáme peněz". Na upokojení onoho stavu, na němž dnes spočívá život a existence celého státu, peníze býti musí. O to se musí směrodatní vládní činitelé postarati. (Výborně!)

Jsem přesvědčen, že při dobré vůli, když pánové budou chtíti projednati řadu otázek, které co do opatření peněz, které z různých stran a z různých klubů poslaneckých byly předneseny, že tu peníze budou, že jich bude dosti, a že tu budou, což je hlavní věcí, v době co možná nejkratší.

Železniční zaměstnanci nekonají pouze službu akordní proti vůli státu, nekonají službu proti nařízením, proti vůli státu, ale oni také proti zákonu přírody konají téměř celou třetinu, někdy i celou polovinu služby v době noční, okrádajíce se tak potom denním spánkem o určitou délku svého života.

Železniční zaměstnanci konají také bez zřetele na rodinné štěstí a na momenty, kterých člověk v neděli, kdy se nepracuje, mezi rodinou užije, službu nedělní. Železniční zaměstnanci musí vykonávati své služební povinnosti v každé době, za jakéhokoliv počasí, jak se lidově říká, i kdyby šídla padala, musí býti ten exekutivní zaměstnanec na vlaku, poněvadž doprava býti musí, tu musí někdo říditi, tu musí někdo konati a tím jsou železniční zaměstnanci, tím jsou příslušníci stavu, o němž se říká, že jest jednou nohou v kriminále a druhou nohou v hrobě; a já dodávám: Kdyby měl třetí nohu, byl by touto nohou v blázinci.

Tedy v odst. 3. § 1. nalézá se pro horníky ustanovení výjimečné: že totiž horník může ve srozumění se zaměstnavatelem dosáhnouti při službě, která více vyčerpává jeho tělo, i pracovní doby 7 hodin denně. Dovoluji si apelovati na slavné Národní shromáždění, aby ze železničních zaměstnanců dvěma kategoriím přiznáno bylo totéž, co přiznává se horníkům. Je to personál posunovací v největších seřaďovacích stanicích, jsou to strojní topiči. Postavení těchto dvou kategorií železničních zaměstnanců obsahuje veškeré ty nevýhody, které s sebou železniční služba přináší, tyto dvě kategorie plní registratury a annály úrazové pojišťovny i soudů, tyto dvě kategorie záleží z lidí předčasně sestárlých a příslušníci těchto kategorií železničních zaměstnanců nezatěžují provisijní a pensijní fondy svými vlastními osobami, nýbrž nanejvýše příslušníky svých rodin, poněvadž ony se zpravidla pense nedočkávají, leda v tom případě, kdy utrpěvše úrazy a stavše se fysicky méně schopnými, dáváni jsou jako ponocní, strážníci, vrátní a pod. k lehčím službám.

Tito zaměstnanci, posunovači a topičové zasluhují plného zřetele slavného Národního shromáždění. Nemám vzhledem k tomu, že jsme dnes pouhým zlomkem tratí bývalého Rakouska, po ruce podrobné statistiky o počtu těchto zaměstnancův, ale výdaj s těmito opatřeními spojený nebude tak příliš značný, abychom měli míti snad obavu, že zatížení, kterého bude vyžadovati provedení zkrácené doby pracovní na 8 hodin, a v tomto jednom i druhém případě na 7 hodin, tvořilo by snad nějakou překážku finančního rázu.

Vyjde-li se tímto ústupkem vstříc těmto dvěma kategoriím železničních zaměstnancův a postaví-li se tyto dvě kategorie na roveň horníkům po stránce fysické vyčerpatelnosti a po stránce risika práce, bude tím vykonán kus spravedlnosti vůči celému stavu a tím také osvědčíme pochopení pro celý tento stav v jeho dnešních těžkých úkolech.